Jacob Miller (1840-1917)
Napsal: 22/1/2018, 21:07
Jacob Miller s průstřelem hlavy
V dnešních armádách se zásah "mezi oči" považuje za konečnou. Vojín Jacob Miller z 9. indianského dobrovolnického pluku (9th Indiana Volunteer Infantry Regiment) byl však důkazem, že lidé v 19. století měli neuvěřitelně tuhý kořínek. Během krvavé bitvy u Chickamaugy (na poli Brock Field ve státě Georgia) v září 1863 ho nepřítel střelil z muškety přímo do čela, přesně na vrchol kořene nosu. Všichni ho považovali za mrtvého a nechali ležet na bojišti (konkrétně na poli Brock Field). Miller se však probral v týlu nepřátelských linií. Použil svou pušku jako hůl a s obličejem zalitým krví se dokázal proplížit zpět ke svým. Byl tak zřízený, že ho ani vlastní major nepoznal. Trvalo dlouhých devět měsíců, než ho armádní lékaři konečně operovali a vyjmuli mu z rány hlavní část olověné střely.
Tím ale příběh nekončí. Kulka se totiž v lebeční kosti roztříštila a tehdejší medicína nedokázala vše vyčistit. Dlouhých 17 let po zranění Millerovi z rány v čele najednou vypadl zapomenutý olověný brok. A neuvěřitelných 31 let po bitvě mu z čela samovolně vyšly další dva kusy olova. S otevřenou jizvou v hlavě a neustálou tupou bolestí žil úspěšně dál. V roce 1911 (kdy vznikla i tato slavná fotografie) pobíral od vlády penzi 40 dolarů měsíčně – což je v dnešním přepočtu zhruba 23 600 korun. Na otázku, jak si může detaily po tolika letech pamatovat, odpovídal: "Každý den mi to připomíná má rána, bolest hlavy mě neopouští, ani když spím. Celá ta scéna se mi do mysli vryla stejně nesmazatelně jako ocelorytina."
Jak to mohl přežít? Zásah na vrchol kořene nosu bývá fatální, protože střela obvykle zasáhne mozkový kmen – nejstarší část mozku, která ovládá základní životní funkce jako dýchání a srdeční tep. Jacob Miller měl však obrovské štěstí v neštěstí. Projektil z muškety neměl dostatek kinetické energie, aby prorazil celou lebku a prolétl skrz. Zastavil se v čelní kosti a jeho úlomky uvízly v mezeře mezi oběma mozkovými hemisférami. Byť došlo k poškození čelního laloku, tato část mozku neodpovídá za přežití, ale za plánování a emoce. U mnoha podobných pacientů tehdy docházelo k výrazným povahovým změnám nebo ztrátě intelektu, ale Miller si zázrakem uchoval bystrou mysl i paměť až do konce života. Největším rizikem tak pro něj byla infekce, kterou ale jeho silná imunita dokázala porazit. Tento neuvěřitelný muž nakonec zemřel až v roce 1917 v úctyhodných 88 letech – celých 54 let poté, co dostal kulku přímo mezi oči.
Zdroj:
https://miepvonsydow.wordpress.com/2016 ... ng-out-31/