PALBA.CZ

Za 17 dní se stal nesmrtelným, za 17 dní se stal největším americkým esem své doby, 17 dní stačilo k tomu, aby se o něm začaly vyprávět legendy. Seznamte se- Lt. Frank “The Arizona Balloon Buster” Luke, Jr.

Narodil se 19.května 1897 ve Phoenixu v Arizoně, tedy v klasickém městě Divokého západu. Byl jedním z 9 dětí vysloužilého pruského vojáka, který své potomky vychovával velmi tvrdou rukou. A snad právě proto začal mít již jako mladý problémy s disciplínou a uznáním autorit. Nicméně se školou neměl nejmenší potíže a byl atletickou hvězdou, výtečně hrál i baseball, fotbal (americký), byl i skvělým boxerem. A samozřejmě, jak v jeho kraji ani jinak nešlo, byl i vynikajícím střelcem.
Byl přesvědčen, že dokáže cokoliv a vynikne ve všem, v čem si usmyslí, proto například v 17 letech vlezl do ringu s profesionálním boxerem Haneyem a k úžasu publika ho knockautoval již v prvním kole. Takovéto úspěchy samozřejmě s mladým člověkem zamávají, z Luka se stal neoblíbený chvastoun, ješitný a náladový.

Když Amerika vstoupila do války, naskytla se Lukovi další šance, jak vyniknout. A on se jí chopil. 25.září 1917 byl odveden jako vojín k Signal Corps, složce armády, která zahrnovala i letectvo. Odtud putoval do letecké školy v Austinu ve státě Texas. Kolegové na něho vzpomínali jako na nepříliš přátelského sportovce s pevnými nervy a povahou lovce. V listopadu 1917 byl poslán na letecký výcvik na Rockwell Field v Kalifornii, 28.ledna pak povýšen do hodnosti Second Lieutenanta a putoval do Francie.
Po příjezdu byl poslán na známou leteckou základnu v Issoudunu na docvičení. Ačkoliv zde několikráte havaroval a jen o vlásek unikl smrti, nezanechalo to na jeho sebedůvěře nejmenší trhlinku, proto byl 30.května převelen do Cazeux, odkud už piloti odcházejí přímo na frontu.
Zde však na Franka Luka čekal šok, byl umístěn na letiště v Orly a měl za úkol přelétávat nová letadla k bojovým jednotkám. Pro člověka Lukova typu šlo o naprostou pohanu, nenáviděl tuto práci a měl za to, že šlo o komplot velitelů, kteří se mu snažili zabránit vyniknout na frontě. Nakonec ale dosáhl svého a 26.června se hlásil v Touquin u velitele 27. Aero Squardon majora Harolda A. Hartneyho, tedy u jedné ze čtyř squardon tvořící 1.Pursuit Group. Tato peruť měla ve výzbroji moderní francouzské stíhačky typu Spad XIII.
Pověst chvastouna ho však předběhla, proto nebyl u perutě zrovna oblíben, navíc ji svým chováním dále přikrmoval. Nemohl pochopit, proč již všichni piloti nepatří mezi esa a proto je nerespektoval, dosavadní bojové úspěchy perutě pro něho taktéž nic neznamenaly.

30.června 1918 byl sestřelen v boji s přesilou velitel letky John McArthur (6 vítězství) a spolu s ním dalších pět ze šesti mužů hlídky, tento černý den pro peruť otevřel dveře pro Franka Luka. Major Hartney neměl moc jiných možností a proto na následující den zařadil Luka do pětičlenné patroly. Chtěl po něm jediné- aby se držel ostatních, squadrona si nemohla dovolit ztratit dalšího pilota a letoun. Běžný rutinní let, to však nebylo nic pro Lukovu loveckou povahu, asi po půlhodině ostatní opustil a letěl na vlastní pěst.
Po návratu se vymlouval na problémy s motorem, ale jelikož přistál jen 10 minut před ostatními, šlo o velmi průhlednou lež. Ačkoliv byl major Hartney vzteky bez sebe, Luke na to nedbal a při následující hlídce udělal to samé- opustil ostatní, tentokrát s odůvodněním, že spatřil německou dvousedadlovku a jal se jí stíhat. Nikdo z dalších pilotů však německé letadlo nespatřil, proto se major Hartney rozhodl Luka na týden uzemnit s tím, že kvůli němu nehodlá riskovat životy ostatních. Luke pociťoval křivdu a ještě více se uzavřel do sebe.
Po vypršení trestu nechtěl Harold Hartney ponechat nic náhodě a proto měl Luke létat přímo za ním, nicméně ani to mu nezabránilo opustit letku chvilku po startu a jít znovu lovit. Po přistání mu to dal major, jak se říká, "sežrat", Luke vše vyslechl a pak s úsměvem odpověděl:"Myslete si o mně co chcete, ale sestřelil jsem Huna." Starší piloti mu nevěřili, nevěřili, že by tak mladý pilot Huna dokázal sestřelit, měli také v paměti jeho předešlá extempore, navíc Luke přesně nevěděl, kde k sestřelu došlo, ještě se na frontě tolik neorientoval. Sice obšírně referoval o svém útoku na letku Fokkerů D.VII, z nichž toho posledního sestřelil a zmizel, ale tento sestřel se potvrdit nikdy nepodařilo. Zůstává tak spolu se dvěma posledními těmi nejkontroverznějšími v jeho nedlouhé letecké kariéře. Jediný, kdo mu tento sestřel věřil, byl velitel squadrony major Harold A. Hartney. Pro ostatní se definitivně stal ztracenou existencí.

Úkrok stranou- novinář Lawrence La Tourette Driggs přidělený k 1.PG ve své knize uvádí, že ve svém soukromém deníku Luke píše, že si tento sestřel vymyslel. Kdo z nich lhal se již nedozvíme, deník se samozřejmě ztratil.

Velitelé letek nechtěli již Luka do svých hlídek zařazovat, dokonce se s ním nebavil ani pozemní personál. Jen jediný člověk s Lukem zůstal- Lt. Joseph Frank "Fritz" Wehner. Svým způsobem to byla podobně ztracená existence jako on sám, taktéž šlo o syna německých přistěhovalců a ačkoliv se narodil v Bostonu, byl sledován a několikráte dokonce zadržen a vyslýchán tajnou službou. Z tohoto důvodu mu ostatní v peruti taktéž nevěřili a mysleli si, že tajně kope za druhou stranu. Proč? Protože ještě před vstupem USA do války pracoval v německých zajateckých táborech a staral se tam o spojenecké vojáky, předával jim balíčky od Červeného kříže, poštu, atd. Jakmile byly s Německem přerušeny diplomatické styky, vrátil se do USA, prodělal pilotní výcvik a byl poslán do Francie. Luke tichého a nenápadného Wehnera zajímal, potkal podobné lidi již dříve v zajateckých táborech- mladé, ambiciózní, egoistické a bezohledné, zkrátka ideální vojáky. Měl pro něho pochopení, jako jeden z mála.

Po jmenování majora Hartneyho velitelem celé 1.PG, stal se velitelem 27.AS. kapitán Grant. Ani za jeho působení se Lukova morálka nezlepšila, ba naopak, neustále se odtrhával od hlídek, občas přistál na blízkém letišti slavných "Les Cigognes", kde zůstával při bujarých pitkách až do rána. Kapitán Grant toto nechtěl tolerovat a navrhoval pro Luka dokonce polní soud, ale major Hartney se ho neustále zastával a omlouval ho. Tušil, že v něm něco je. A nemýlil se.

Jednoho dne pronesl velitel Lukovi letky poručík Vasconcelles větu, že upoutané pozorovací balóny jsou největším oříškem, se kterým se stíhač může setkat. To bylo něco pro Lukovu ctižádostivou povahu. 12.záři podnikl (opět na vlastní pěst) útok na jeden z balónů a podařilo se mu jej sestřelit. Po této události se ovzduší v letce začalo pomalu měnit a začal být ostatními uznáván. Tím začala jeho "balónová kampaň". Velení mu tyto lety rádo povolovalo, ba dokonce je vyžadovalo, neboť z nich naváděná dělostřelecká palba způsobovala v zákopech značné škody. Spolu se svým souputníkem Wehnerem vypracoval Luke efektivní taktiku, kdy útočil při zapadajícím slunci, zatímco Wehner jej kryl.

14.září sestřelil dva balóny, 15.září dokonce tři a následující den přidal další dva. Vždy se vrátil s velmi poškozeným letounem, někdy dokonce tak, že bylo nutno jej rovnou vyměnit za nový. I sám Wehner si připsal úspěch v podobě 4 zničených balónů a také sestřelil jeden Fokker D.VII. Nicméně Němci nebyli hloupí a nastražili na nová esa 27.AS. past. 18.září vlétla nerozlučná dvojice do léčky v podobě přesily německých stíhačů. Nehodlali se vzdát a Luke Němcům zle zavařil, zničil dva Fokkery, jeden Halberstadt a navrch přidal dva zapálené balóny, jeho euforii však srazilo zjištění, že Wehner byl sestřelen. Jeho přemožitelem se stal Lt. Georg von Hantelmann (25 sestřelů) z Jasta 15. Podle jedněch pramenů byl Luke po tomto incidentu zcela apatický, podle jiných se ho to příliš nedotklo a naopak zářil štěstím, přestože v té době jeho kamarád umíral na následky těžkých zranění. Jeho zajímalo to, že dosáhl 5 sestřelů během půlhodiny. Opět se můžeme jen dohadovat, jak tomu skutečně bylo. Faktem však je, že toto nebyl první případ, kdy Luke opustil svého obětavého kolegu a zanechal ho ve svízelné situaci.

Luke byl nicméně poslán na dovolenou, ale nedokončil ji a začal hledat Wehnerova nástupce, neboť mu bylo jasné, že nemůže útočit sám. Během následujícího útoku ztratil dalšího parťáka, Lt. Ivana Robertse (3 sestřely) který ho měl krýt. Sice přežil, ale později byl zabit při pokusu o útěk ze zajetí. Jeho přemožitelem se stal stejný pilot, jako ve Wehnerově případě.
Luke po přistání odešel bez dovolení do města, kde setrval až do druhého dne. Je ironií osudu, že během doby jeho nepřítomnosti přišel požadavek na sestřel pozorovacího balónu. Jelikož Luke nebyl k nalezení, ujal se úkolu jeho velitel Vasconcelles. Po návratu dostal důtku a zákaz startů, nicméně Luke opět neuposlechl a se svým Spadem vzlétl. Přistál na předsunutém letišti u Verdunu, kde doplnil palivo. Zde jej zastihl i příkaz k uvěznění a předvedení před Vojenský soud. Náhodou zde však potkal majora Hartneye, Luke ho uprosil a na jeho zodpovědnost vzlétl směrem ke třem upoutaným balónům. Zaútočil opět za soumraku, jak bylo jeho zvykem. Z velitelství amerických pozorovacích balónů byly zpozorovány nejdříve dva záblesky a za několik okamžiků i třetí. Očekávali, že Luke přiletí, aby mu sestřely potvrdili, ale nestalo se tak. Z této akce se nevrátil.

Lukovo zmizení bylo dlouho záhadou, vynořila se spouta dohadů, zaručených pravd a mýtů, teprve po válce se ho podařilo objasnit. Obyvatelé městečka Murvaux popsali, jak protiletadlovou palbou poškozený osamělý Spad bojoval s přesilou Fokkerů. Držel se těsně u země a údajně se mu podařilo dva Fokkery sestřelit, ostatní ho pak raději ponechali svému osudu. Nejspíše nechtěli dále riskovat boj v malé výšce za stále horší viditelnosti. Lukův Spad však byl těžce poškozen, nemohl stoupat a naopak ztrácel výšku. Snad v předtuše blízkého konce, udělal Luke něco, co předtím nikdy neudělal- zaútočil na skupinu německých vojáků jdoucích po silnici, nejméně 11 jich zabil a další zranil. Hned po útoku však musel nouzově přistát. Luke utíkal směrem k blízké říčce, kde byl však překvapen důstojníkem pěchoty se skupinou vojáků a vyzván, aby se vzdal. Po chvilce váhání stiskl pažbu svého Coltu M1911 a než se překvapení Němci na cokoliv zmohli, důstojníka zabil a spustil palbu na ostatní vojáky, z nichž dva zranil. Pak však i jeho trefila kulka vyslaná z pěšákovi pušky. Rána do prsou mu byla osudná.
Rozezlení Němci mu strhli identifikační známky a pohřbili ho do neoznačeného hrobu. Neinformovali ani francouzskou stranu o jeho smrti, jak bylo v té době obvyklé. Teprve v lednu 1919 byl jeho hrob objeven a obyvatelé Murvaux popsali jeho poslední chvíle. Lukovo tělo bylo následně převezeno na vojenský hřbitov v Romagne a pohřbeno s vojenskými poctami. A ještě dodatek, po sestřelu oněch tří zmíněných balónů sepsal major Grant návrh na udělení "Congressional Medal of Honor", která mu byla posmrtně udělena.

Seznam sestřelů, zdroj "The Aerodrome"

1 12 Sep 1918 0809 27th Balloon Marieulles
2 14 Sep 1918 27th Balloon Buzy
3 14 Sep 1918 1000 27th Balloon 1 Boinville
4 15 Sep 1918 27th Balloon Boinville
5 15 Sep 1918 27th Balloon Boinville
6 15 Sep 1918 1950 27th Balloon Chaumont
7 16 Sep 1918 27th Balloon Reville
8 16 Sep 1918 1940 27th Balloon 2 Romagne
9 18 Sep 1918 1640 27th Balloon 2 Mars la Tour
10 18 Sep 1918 1640 27th Balloon 2 Mars la Tour
11 18 Sep 1918 1645 27th Fokker D.VII St. Hilaire
12 18 Sep 1918 1645 27th Fokker D.VII St. Hilaire
13 18 Sep 1918 1645 27th Halberstadt C Jonville
14 28 Sep 1918 0600 27th Balloon Betheniville
15 28 Sep 1918 1550 27th Hannover CL Monthainville
16 29 Sep 1918 1705 27th Balloon Avocourt
17 29 Sep 1918 1710 27th Balloon Avocourt
18 29 Sep 1918 1712 27th Balloon Avocourt


První údajný sestřel a poslední dva nejsou započítány, přestože se často uvádí.

Případ posledního letu Franka Luka nedal spát partě nadšenců, vydali se po jeho stopách a leccos zajímavého našli a zjistili. Více zde.

http://www.youtube.com/watch?v=QS9kMrKzA8s

http://www.youtube.com/watch?v=KZ_X779e ... re=related

http://www.indysquadron.com/thestandfrankluke/id14.html

No musí se uznat, že měl odvahu, jako spolubojovníka bych ho ale určitě nechtěl

Na první článek je to opravdu hodně dobré, jen bych možná doporučil drobnou úvahu nicku na něco lidštějšího, neboť "Já" se blbě oslovuje

Poměrně vzácná fotografie, "Fritz" Wehner a major Hartney (vpravo)



muzejní repliky Lukova Spadu XIII:

Phoenix




Seattle:

Nejsem psycholog, ale myslím si, že to nemělo s odvahou moc společného, spíše šlo o léčení si nějakého komplexu. Potřeboval za každou cenu úspěch a nehleděl na následky, proto několikráte zanechal Wehnera v boji s přesilou německých stíhačů a sám si letěl pro balóny. Možná to tak měli domluvené, nevím, ale silně o tom pochybuji. A neudělal to jednou. Kdo podle mne zasluhuje uznání za odvahu je právě Wehner, který Lukovi nejednou zachránil život. Přecejenom aby například sám napadl bez dostatečné rychlostní převahy 6 Fokkerů snažící se sestřelit Luka útočícího na balóny, přestože se ho úpěnlivě snažil včas před útokem varovat a odradit, to by mnoho lidí asi neudělalo. Nakonec se mu to vymstilo, když ho Luke znovu nechal na holičkách...

O Wehnerovi bych chtěl sepsat nějaký obsáhlejší článek, myslím si, že zrovna on by si to zasloužil, přestože získal "jen" 6 sestřelů, ale jeho sebeobětování se je opravdu nesmírné. Bohužel si ale myslím, že se mi nepodaří sehnat dostatek materiálů

Teď jenom čekám, kdy se někdo vytasí s Josefem Františkem a začne je s Lukem porovnávat


P.S. nick změněn

Myslím si že Josefa Františka nikdo nevytáhne. Leda bych já vytáhl Františka Ferdinanda. Ale neboj, budu hodný.

Souhlasím, že to byl spíše sólový hráč a ti jsou pro spolubojovníky nebezpeční.

Zdá se že máš s publikační činností nemalé zkušenosti. Nebo je to prvotina?. Pokud ano, tak je to zatraceně dobrá práce. A toho druhého pilota zkus dodělat.

Je to psaný dost překotně a rychle, takže kvalita nic extra. Taky těch informací není moc, protože mě tenhle pilot zrovna moc nebere, nicméně zajímavá postava to svým způsobem je a byl by hřích ho vynechat. Přijdou ale zajímavější figury (dle mýho soudu)

Já se těším na Charlese Nungessera a soupis jeho zranění, u něj by se opravdu dobré pojištění vyplatilo

Ani Josefa Františka bych nechtěl mít po svém boku Jen nechápu, že podobný živel, jako Luke, nebyl od služby odstaven už mnohem dříve. Na spolubojovníky muselo jeho počáteční počínání působit vyloženě demoralizačně. Naprosto nechápu pohnutky jeho velitele..

Ernst Udet a Werner Voss by byli zajímaví.

Proč mu Hartney všechno tak dlouho promíjel, to je otázka. Asi u něj opravdu cítil velký potenciál a doufal, že se změní. Nebo věděl, že se nezmění, ale svým způsobem ho potřeboval. Z jakého důvodu, to netuším, ale proč třeba Urbanowicz nevyrazil s Františkem dveře? Měl na to svaté právo, ale taktéž to neučinil. U stíhačů ve WW1 jsou obecně celkem zajímaví "případi", jeden běsní vzteky, kdykoliv najde na svým letadle škrábnutí od kulky, další přiletí z každého druhého letu zraněnej a svým způsobem z toho má srandu no a jinej potřebuje pomalu na každý start nové letadlo, protože to, se kterým dosedl, není schopné opravy. Jedno eso má jen jedno oko, druhého nevzali k pěšákům kvůli problémům se srdcem, tak musel vzít zavděk létáním, další zachraňuje nepříteli děti a civilové by mu nejraději dali jejich vojenské vyznamenání... kdepak, piloti ve WW1, to je úžasná mozaika lidských osudů a naturelů. Původně jsem měl v plánu udělat tak 20 z nich, ale když jsem si sepsal, koho všeho bych chtěl (dnes často naprosto neznámá jména), tak budu rád, když se vejdu do 50. Teď jen schrastit čas, chuť je

Ad Voss- ten samozřejmě chybět nebude

Ad Udet- u něj mám dilema, nevím, jak bych měl článek pojmout, protože se mi nechce se pouštět do rozebírání jeho činnosti po Velké válce a jeho působení u nové Luftwaffe. Vlastně o tom ani nemám moc informací a tam je to hlavně o intrikách a politikaření, což se mi hnusí, takže počítám s tím, že bych udělal jen a pouze jeho působení za WW1 a vše, co následovalo, bych již nerozebíral a nechal někomu jinému.

U stíhačů ve WW1 jsou obecně celkem zajímaví "případi", jeden běsní vzteky, kdykoliv najde na svým letadle škrábnutí od kulky, další přiletí z každého druhého letu zraněnej a svým způsobem z toho má srandu no a jinej potřebuje pomalu na každý start nové letadlo, protože to, se kterým dosedl, není schopné opravy. Jedno eso má jen jedno oko, druhého nevzali k pěšákům kvůli problémům se srdcem, tak musel vzít zavděk létáním, další zachraňuje nepříteli děti a civilové by mu nejraději dali jejich vojenské vyznamenání... kdepak, piloti ve WW1, to je úžasná mozaika lidských osudů a naturelů.

No nevím... Myslím, že sednout do tehdejšího "bojového letounu", vzlétnout a vydat se s tou hromadou latí, drátů a plátna do boje vyžadovalo samo o sobě člověka tak odvážného, že to hraničí s hazardérstvím. Pancéřová ochrana veškerá žádná (tzn. v případě, že na vás soupeř zaměří kulomet, jste na tom asi stejně jako kdybyste seděli v plážovém křesílku uprostřed střelnice), motory slabé a nespolehlivé, padák opovrhovaný (a zpočátku většinou i zakázaný) coby zařízení pro zbabělce... Měřeno dnešními kritérii by tehdejší "orli nebes" dopadli v psychologickém hodnocení spíš jako smečka zamindrákovaných sebevrahů. Tím nechci srážet jejich hrdinství a zásluhy. Jenže letecký boj vyžaduje i dnes zvláštního člověka, individualitu vybavenou nadprůměrnými schopnostmi. Kdyby nebyl individualita, dělal by nabíječe u dělostřelectva nebo kuchaře. A co teprve před skoro sto lety...?

Musíš na to koukat s odstupem doby, žilo se jinak, co tehdy lidem připadalo jako běžné riziko, to je dnes bráno jako nehorázný hazard. Když zemřel člověk v běžným životě, bylo to smutný, ale normální, ročně umírala spousta lidí při práci na stavbách, v dolech, atd. To až dneska se ze smrti dělá něco nenormálního. Ano, piloti tehdy byli bráni jako blázni, ale proto, že létání jako takové bylo poměrně nové, ne kvůli tomu, že nenosili padák, nebo že létali v něčem ze dřeva a drátů, to bylo tehdy bráno jako naprosto běžný stavební materiál, stejně jako dnes všechny ty uhlíkový kompozity, kevlary, atd., tak proč by se toho měli bát? Šlo o to nejmodernější, co měli

Jinak padák nebyl zakázaný nikdy, proč by měl být? Byla to volba samotných pilotů, naopak velení logicky chtělo, aby je piloti nosili, oni to nedělali zejména proto, že to bylo dost nepohodlný.

Dnešní bojový pilot je jiný než býval, je to logický, ale že by oni tehdy byli banda zamindrákovaných sebevrahů? To snad ne V tomhle duchu by šlo naopak zase prohlásit o dnešních pilotech, že nejdůležitější vlastnost, kterou musí dnes mít, je dobrý sluch, aby slyšeli, když jim budou zakazovat akci a nařizovat návrat na základnu. Dnešní bojový pilot se skoro nemá šanci dostat do klasického dogfightu, jednoduše mu to nedovolí, je příliš cennej on i jeho stroj, než aby riskoval v něčem tak hloupým, jako je dogfight.
A jestli dneska někoho k leteckému výcviku nevezmou, jsou to individialisti, dneska se naopak musí jó kooperovat. Armáda je obecně nemá ráda, je to proti její podstatě

# píše:Jinak padák nebyl zakázaný nikdy, proč by měl být? Byla to volba samotných pilotů, naopak velení logicky chtělo, aby je piloti nosili, oni to nedělali zejména proto, že to bylo dost nepohodlný.

Křížku, s tím padákem si nejsem jist. Vzpomínám si na sekveci ze starého filmu "Stíhačí na start", kde byl padák zakázán, protože měl údajně umožňovat pilotům "zbaběle" uprchnout z boje. Co je ale na tom pravdy, nebo jestli to je jen fikce scénáristů filmu, to fakt nevím. Takže bych na ten zákaz ruku do ohně nedal. Že jej ale piloti dost často dobrovolně nebrali, to vím. Co si budeme povídat, v malém letadle z WW1 bylo hodně málo místa na to mít padák v kokpitu. A taky to asi něco vážilo. Nemám představu kolik, ale pokud padák váží cca 20 kg, tak to je již pro letadlo z WW1 zátěž, která je myslím znát.

Já právě nikdy nic takovýho nečetl, v žádných pamětech není zmínka, že by měli padáky zakázané, takže nevím. Spíš mi to přijde vhodný do Japonska, ale na evropskou scénu se mi tahle historka zrovna moc nehodí.

Jinak ten padák nevadil ani tak svojí samotnou vahou, ale byl velkou přítěží v dogfightech, kdy se pilot musel pořád otáčet, vrtět a rozhlížet. V souboji trvajícím půlhodinu (i více) to už musí bejt zatraceně znát. Ale zvykli si na něj nakonec všichni, strach z ohně byl větší...