Za 17 dní se stal nesmrtelným, za 17 dní se stal největším americkým esem své doby, 17 dní stačilo k tomu, aby se o něm začaly vyprávět legendy. Seznamte se- Lt. Frank “The Arizona Balloon Buster” Luke, Jr.
Narodil se 19.května 1897 ve Phoenixu v Arizoně, tedy v klasickém městě Divokého západu. Byl jedním z 9 dětí vysloužilého pruského vojáka, který své potomky vychovával velmi tvrdou rukou. A snad právě proto začal mít již jako mladý problémy s disciplínou a uznáním autorit. Nicméně se školou neměl nejmenší potíže a byl atletickou hvězdou, výtečně hrál i baseball, fotbal (americký), byl i skvělým boxerem. A samozřejmě, jak v jeho kraji ani jinak nešlo, byl i vynikajícím střelcem.
Byl přesvědčen, že dokáže cokoliv a vynikne ve všem, v čem si usmyslí, proto například v 17 letech vlezl do ringu s profesionálním boxerem Haneyem a k úžasu publika ho knockautoval již v prvním kole. Takovéto úspěchy samozřejmě s mladým člověkem zamávají, z Luka se stal neoblíbený chvastoun, ješitný a náladový.
Když Amerika vstoupila do války, naskytla se Lukovi další šance, jak vyniknout. A on se jí chopil. 25.září 1917 byl odveden jako vojín k Signal Corps, složce armády, která zahrnovala i letectvo. Odtud putoval do letecké školy v Austinu ve státě Texas. Kolegové na něho vzpomínali jako na nepříliš přátelského sportovce s pevnými nervy a povahou lovce. V listopadu 1917 byl poslán na letecký výcvik na Rockwell Field v Kalifornii, 28.ledna pak povýšen do hodnosti Second Lieutenanta a putoval do Francie.
Po příjezdu byl poslán na známou leteckou základnu v Issoudunu na docvičení. Ačkoliv zde několikráte havaroval a jen o vlásek unikl smrti, nezanechalo to na jeho sebedůvěře nejmenší trhlinku, proto byl 30.května převelen do Cazeux, odkud už piloti odcházejí přímo na frontu.
Zde však na Franka Luka čekal šok, byl umístěn na letiště v Orly a měl za úkol přelétávat nová letadla k bojovým jednotkám. Pro člověka Lukova typu šlo o naprostou pohanu, nenáviděl tuto práci a měl za to, že šlo o komplot velitelů, kteří se mu snažili zabránit vyniknout na frontě. Nakonec ale dosáhl svého a 26.června se hlásil v Touquin u velitele 27. Aero Squardon majora Harolda A. Hartneyho, tedy u jedné ze čtyř squardon tvořící 1.Pursuit Group. Tato peruť měla ve výzbroji moderní francouzské stíhačky typu Spad XIII.
Pověst chvastouna ho však předběhla, proto nebyl u perutě zrovna oblíben, navíc ji svým chováním dále přikrmoval. Nemohl pochopit, proč již všichni piloti nepatří mezi esa a proto je nerespektoval, dosavadní bojové úspěchy perutě pro něho taktéž nic neznamenaly.
30.června 1918 byl sestřelen v boji s přesilou velitel letky John McArthur (6 vítězství) a spolu s ním dalších pět ze šesti mužů hlídky, tento černý den pro peruť otevřel dveře pro Franka Luka. Major Hartney neměl moc jiných možností a proto na následující den zařadil Luka do pětičlenné patroly. Chtěl po něm jediné- aby se držel ostatních, squadrona si nemohla dovolit ztratit dalšího pilota a letoun. Běžný rutinní let, to však nebylo nic pro Lukovu loveckou povahu, asi po půlhodině ostatní opustil a letěl na vlastní pěst.
Po návratu se vymlouval na problémy s motorem, ale jelikož přistál jen 10 minut před ostatními, šlo o velmi průhlednou lež. Ačkoliv byl major Hartney vzteky bez sebe, Luke na to nedbal a při následující hlídce udělal to samé- opustil ostatní, tentokrát s odůvodněním, že spatřil německou dvousedadlovku a jal se jí stíhat. Nikdo z dalších pilotů však německé letadlo nespatřil, proto se major Hartney rozhodl Luka na týden uzemnit s tím, že kvůli němu nehodlá riskovat životy ostatních. Luke pociťoval křivdu a ještě více se uzavřel do sebe.
Po vypršení trestu nechtěl Harold Hartney ponechat nic náhodě a proto měl Luke létat přímo za ním, nicméně ani to mu nezabránilo opustit letku chvilku po startu a jít znovu lovit. Po přistání mu to dal major, jak se říká, "sežrat", Luke vše vyslechl a pak s úsměvem odpověděl:"Myslete si o mně co chcete, ale sestřelil jsem Huna." Starší piloti mu nevěřili, nevěřili, že by tak mladý pilot Huna dokázal sestřelit, měli také v paměti jeho předešlá extempore, navíc Luke přesně nevěděl, kde k sestřelu došlo, ještě se na frontě tolik neorientoval. Sice obšírně referoval o svém útoku na letku Fokkerů D.VII, z nichž toho posledního sestřelil a zmizel, ale tento sestřel se potvrdit nikdy nepodařilo. Zůstává tak spolu se dvěma posledními těmi nejkontroverznějšími v jeho nedlouhé letecké kariéře. Jediný, kdo mu tento sestřel věřil, byl velitel squadrony major Harold A. Hartney. Pro ostatní se definitivně stal ztracenou existencí.
Úkrok stranou- novinář Lawrence La Tourette Driggs přidělený k 1.PG ve své knize uvádí, že ve svém soukromém deníku Luke píše, že si tento sestřel vymyslel. Kdo z nich lhal se již nedozvíme, deník se samozřejmě ztratil.
Velitelé letek nechtěli již Luka do svých hlídek zařazovat, dokonce se s ním nebavil ani pozemní personál. Jen jediný člověk s Lukem zůstal- Lt. Joseph Frank "Fritz" Wehner. Svým způsobem to byla podobně ztracená existence jako on sám, taktéž šlo o syna německých přistěhovalců a ačkoliv se narodil v Bostonu, byl sledován a několikráte dokonce zadržen a vyslýchán tajnou službou. Z tohoto důvodu mu ostatní v peruti taktéž nevěřili a mysleli si, že tajně kope za druhou stranu. Proč? Protože ještě před vstupem USA do války pracoval v německých zajateckých táborech a staral se tam o spojenecké vojáky, předával jim balíčky od Červeného kříže, poštu, atd. Jakmile byly s Německem přerušeny diplomatické styky, vrátil se do USA, prodělal pilotní výcvik a byl poslán do Francie. Luke tichého a nenápadného Wehnera zajímal, potkal podobné lidi již dříve v zajateckých táborech- mladé, ambiciózní, egoistické a bezohledné, zkrátka ideální vojáky. Měl pro něho pochopení, jako jeden z mála.
Po jmenování majora Hartneyho velitelem celé 1.PG, stal se velitelem 27.AS. kapitán Grant. Ani za jeho působení se Lukova morálka nezlepšila, ba naopak, neustále se odtrhával od hlídek, občas přistál na blízkém letišti slavných "Les Cigognes", kde zůstával při bujarých pitkách až do rána. Kapitán Grant toto nechtěl tolerovat a navrhoval pro Luka dokonce polní soud, ale major Hartney se ho neustále zastával a omlouval ho. Tušil, že v něm něco je. A nemýlil se.
Jednoho dne pronesl velitel Lukovi letky poručík Vasconcelles větu, že upoutané pozorovací balóny jsou největším oříškem, se kterým se stíhač může setkat. To bylo něco pro Lukovu ctižádostivou povahu. 12.záři podnikl (opět na vlastní pěst) útok na jeden z balónů a podařilo se mu jej sestřelit. Po této události se ovzduší v letce začalo pomalu měnit a začal být ostatními uznáván. Tím začala jeho "balónová kampaň". Velení mu tyto lety rádo povolovalo, ba dokonce je vyžadovalo, neboť z nich naváděná dělostřelecká palba způsobovala v zákopech značné škody. Spolu se svým souputníkem Wehnerem vypracoval Luke efektivní taktiku, kdy útočil při zapadajícím slunci, zatímco Wehner jej kryl.
14.září sestřelil dva balóny, 15.září dokonce tři a následující den přidal další dva. Vždy se vrátil s velmi poškozeným letounem, někdy dokonce tak, že bylo nutno jej rovnou vyměnit za nový. I sám Wehner si připsal úspěch v podobě 4 zničených balónů a také sestřelil jeden Fokker D.VII. Nicméně Němci nebyli hloupí a nastražili na nová esa 27.AS. past. 18.září vlétla nerozlučná dvojice do léčky v podobě přesily německých stíhačů. Nehodlali se vzdát a Luke Němcům zle zavařil, zničil dva Fokkery, jeden Halberstadt a navrch přidal dva zapálené balóny, jeho euforii však srazilo zjištění, že Wehner byl sestřelen. Jeho přemožitelem se stal Lt. Georg von Hantelmann (25 sestřelů) z Jasta 15. Podle jedněch pramenů byl Luke po tomto incidentu zcela apatický, podle jiných se ho to příliš nedotklo a naopak zářil štěstím, přestože v té době jeho kamarád umíral na následky těžkých zranění. Jeho zajímalo to, že dosáhl 5 sestřelů během půlhodiny. Opět se můžeme jen dohadovat, jak tomu skutečně bylo. Faktem však je, že toto nebyl první případ, kdy Luke opustil svého obětavého kolegu a zanechal ho ve svízelné situaci.
Luke byl nicméně poslán na dovolenou, ale nedokončil ji a začal hledat Wehnerova nástupce, neboť mu bylo jasné, že nemůže útočit sám. Během následujícího útoku ztratil dalšího parťáka, Lt. Ivana Robertse (3 sestřely) který ho měl krýt. Sice přežil, ale později byl zabit při pokusu o útěk ze zajetí. Jeho přemožitelem se stal stejný pilot, jako ve Wehnerově případě.
Luke po přistání odešel bez dovolení do města, kde setrval až do druhého dne. Je ironií osudu, že během doby jeho nepřítomnosti přišel požadavek na sestřel pozorovacího balónu. Jelikož Luke nebyl k nalezení, ujal se úkolu jeho velitel Vasconcelles. Po návratu dostal důtku a zákaz startů, nicméně Luke opět neuposlechl a se svým Spadem vzlétl. Přistál na předsunutém letišti u Verdunu, kde doplnil palivo. Zde jej zastihl i příkaz k uvěznění a předvedení před Vojenský soud. Náhodou zde však potkal majora Hartneye, Luke ho uprosil a na jeho zodpovědnost vzlétl směrem ke třem upoutaným balónům. Zaútočil opět za soumraku, jak bylo jeho zvykem. Z velitelství amerických pozorovacích balónů byly zpozorovány nejdříve dva záblesky a za několik okamžiků i třetí. Očekávali, že Luke přiletí, aby mu sestřely potvrdili, ale nestalo se tak. Z této akce se nevrátil.
Lukovo zmizení bylo dlouho záhadou, vynořila se spouta dohadů, zaručených pravd a mýtů, teprve po válce se ho podařilo objasnit. Obyvatelé městečka Murvaux popsali, jak protiletadlovou palbou poškozený osamělý Spad bojoval s přesilou Fokkerů. Držel se těsně u země a údajně se mu podařilo dva Fokkery sestřelit, ostatní ho pak raději ponechali svému osudu. Nejspíše nechtěli dále riskovat boj v malé výšce za stále horší viditelnosti. Lukův Spad však byl těžce poškozen, nemohl stoupat a naopak ztrácel výšku. Snad v předtuše blízkého konce, udělal Luke něco, co předtím nikdy neudělal- zaútočil na skupinu německých vojáků jdoucích po silnici, nejméně 11 jich zabil a další zranil. Hned po útoku však musel nouzově přistát. Luke utíkal směrem k blízké říčce, kde byl však překvapen důstojníkem pěchoty se skupinou vojáků a vyzván, aby se vzdal. Po chvilce váhání stiskl pažbu svého Coltu M1911 a než se překvapení Němci na cokoliv zmohli, důstojníka zabil a spustil palbu na ostatní vojáky, z nichž dva zranil. Pak však i jeho trefila kulka vyslaná z pěšákovi pušky. Rána do prsou mu byla osudná.
Rozezlení Němci mu strhli identifikační známky a pohřbili ho do neoznačeného hrobu. Neinformovali ani francouzskou stranu o jeho smrti, jak bylo v té době obvyklé. Teprve v lednu 1919 byl jeho hrob objeven a obyvatelé Murvaux popsali jeho poslední chvíle. Lukovo tělo bylo následně převezeno na vojenský hřbitov v Romagne a pohřbeno s vojenskými poctami. A ještě dodatek, po sestřelu oněch tří zmíněných balónů sepsal major Grant návrh na udělení "Congressional Medal of Honor", která mu byla posmrtně udělena.
