Portugalské objevitelské plavby kolem Afriky
Díl první
Díl první
Podhoubí portugalské expanze
Portugalsko vzniklo v r. 1140, kdy byl hrabě Alfons z burgundské dynastie po vítězné bitvě s Araby svými vojáky provolán vládcem oblasti známé tehdy jako Portucalense a podařilo se mu získat dědičný královský titul (v r. 1179 jej stvrdila papežská bula), o což čeští Přemyslovci marně usilovali po celé 12. století. Král Alfons I. vládl pouze malému území kolem řeky Dauro, ale nové království bylo možné rozšířit na úkor nenáviděných muslimů. Tehdy už byla v plném proudu reconquista, jak se nazývá dlouhé období boje proti Arabům (Maurům) usazeným na Pyrenejském poloostrově a Alfons I. brzy dokázal posunout jižní portugalskou hranici až k řece Tejo. Jeho nástupci v této expanzi úspěšně pokračovali až do poloviny 13. století, kdy je od zbývajících muslimských držav oddělila rychle sílící Kastílie. A protože portugalští králové vyznávali zásadu že národ musí rozvíjet ideu, která stála na počátku jeho samostatnosti, bylo nutné v boji proti Arabům pokračovat, až do konečného vítězství křesťanského kříže nad muslimským půlměsícem. Jednou z možností bylo podpořit Kastílii v jejím boji proti zbytkům maurského panství na Pyrenejském poloostrově, ale Portugalci si raději začali pohrávat s myšlenkou přenést zápas proti nevěřícím do Afriky, kde vycítili možnost zasadit nepřátelům citelný úder a získat bohatou kořist. Portugalsko totiž stále zůstávalo chudou a řídce usídlenou zemí na periferii Evropy a obsazením bohatých měst na pobřeží Maroka, by nejen pozvedlo vlastní prestiž v očích ostatních křesťanů, ale proniknutím do obchodní sféry Arabů mohlo posílit vlastní ekonomiku.
Král Alfons I.
Ke splnění tohoto záměru bylo nutné vybudovat obchodní a zejména válečnou flotilu, o což se měli postarat zahraniční odborníci najímaní zejména v Itálii, ale i kupř. v Aragonu nebo Maroku. Jádro portugalského loďstva vzniklo počátkem 14. století, kdy byl jeho prvním velitelem jmenován janovský admirál Pessanha a dalších dvacet jeho krajanů zde sloužilo jako důstojníci. Stavba lodí umožňovala provádět dálkový obchod a král Dinis I. v r. 1293 posvětil vznik Obchodní burzy, která jej měla usnadňovat a dokonce nechal na pobřeží sázet jehličnaté lesy, zatímco v horách ve východní části země se rozšiřovaly lesy dubové, aby svým nástupcům zajistil dostatek kvalitního dříví na stavbu lodí.
Ideu boje proti muslimům podporovali i papežové, kteří vybízeli portugalské vládce k otevření nové fronty v Maroku, takže myšlenka, že portugalští rytíři vymění sedla ušlechtilých ořů za velitelské posty na válečných lodích, se v průběhu 14. století stávala stále populárnější. V zemi postupně narůstal počet loděnic, kde vznikaly koráby vhodné pro plavbu po neklidném Atlantickém oceánu a v r. 1380 schválil král Ferdinand I. zákon podporující lodní stavitelství např. tím, že pro tyto účely povoloval zdarma kácet stromy v královských lesích, nebo nejrůznějšími půjčkami a úlevami pro řemeslníky v loděnicích. I přes veškerou snahu se však stavba korábů v Portugalsku nerozvíjely nijak závratným tempem a mnoho plavidel (a lodních komponentů) muselo být stále kupováno v zahraničí, přičemž byli majitelé osvobozeni od dovozní daně. Přesto se plavba po moři stávala stále častěji zdrojem obživy pro mnoho Portugalců od prostých rybářů až po větší obchodníky a odrazila se i ve zdejší literatuře, když básník João Zorro někdy ve 13. století napsal:
„Nad mořem, tam v Lisaboně
dal jsem stavět nové lodě,
ach, má paní plachet!
Dal jsem dělat nové lodě
u moře, tam v Lisaboně,
ach, má paní plachet!,... „
Je třeba si uvědomit, že pořízení korábu schopného plavby po otevřeném moři představovalo nemalou investici, kterou si kromě krále a největších šlechticů mohli v Portugalsku dovolit pouze nejzámožnější kupci, a i ti se k tomuto účelu raději spojovali do obchodních sdružení, aby finanční náklady rozdělili mezi více osob. A když už byla nová loď postavena, požadovali její majitelé co nejrychlejší návratnost vložené investice, takže namísto snahy prozkoumávat neprobádané oblasti upřednostňovali komerční aktivity slibující pravidelné zisky. Proto se Portugalci plavili snad do všech významnějších přístavu ve Středomoří a západní Evropě, ale když se jim v první polovině 14. století podařilo doplout ke Kanárským ostrovům, nevzbudila tato zpráva takřka žádný zájem. Důvod byl nasnadě, neboť odvážní kapitáni si sice během takové plavby mohli do svých „roteiros“ zaznamenat množství zajímavých zážitků, ale lodní sklady zely po návratu prázdnotou, neboť tyto ostrovy neoplývaly žádným hmotným bohatstvím a jejich kolonizace neslibovala přinést okamžitý finanční efekt. dal jsem stavět nové lodě,
ach, má paní plachet!
Dal jsem dělat nové lodě
u moře, tam v Lisaboně,
ach, má paní plachet!,... „
Naopak bohaté maurské državy na pobřeží Maroka lákaly Portugalce jak svou polohou, tak vidinou snadného zisku, zvláště poté co spojená vojska Kastílie a Portugalska porazila v r. 1340 koalici granadských a marockých Maurů a v jejich ležení našla obrovskou kořist. Uskutečnění tohoto záměru se podařilo provést až na počátku 15. století. Evropu totiž v polovině 14. století těžce postihla jedna z největších epidemií moru v dějinách kontinentu (údajně zemřela čtvrtina zdejší populace) a Portugalsko tehdy navíc muselo čelit vážné krizi ohrožující jeho existenci jako samostatného státu. Po smrti krále Ferdinanda I. (rok 1383) vymřela burgundská dynastie po meči a jediná králova dcera Beatriz byla zasnoubena s kastilským králem Janem I., jenž pochopitelně očekával, že získá věnem i portugalskou korunu. Jeho záměr však narazil na rozhodný odpor většiny zdejší šlechty, která o dva roky později prohlásila vládcem země levobočka předchozího krále Pedra I., který po vítězství nad Kastilií vládl jako Jan I. a založil novou královskou dynastii Avízů. Trvalo sice ještě mnoho let než se Kastilci s touto skutečností smířili, ale v roce 1411 byl dynastický spor urovnán a Portugalci mohli konečně přikročit k útoku na arabské pozice v Maroku.
Počátek objevitelských plaveb
Dobytí Ceuty
„Nesnese hrdina žít v klidu, líně
nemít soka, nezasadit ránu.
Tak nemaje s kým válčit na pevnině,
pustil se náš král do vln oceánu
co první král, jenž táhl po cizině,
kdež zbraněmi dal poznat Afričanu,
oč Kristův zákon, jenž se popřít nedá,
vždy převyšuje zákon Mohameda.“
Takto během své vojenské služby v Indii, někdy ve druhé polovině 16. století, výstižně popsal dobytí Ceuty básník Luís Vaz de Camões, jehož „Lusovci“ skládají hold generacím portugalských námořníků a několikrát byli přeloženi i do češtiny. Po uzavření mírové smlouvy s Kastilií se král Jan I. cítil dost silný, aby se celému křesťanskému světu mohl předvést jako bojovník proti islámu a získat uznání hlavy katolické církve. Už v r. 1414 vyhlásil embargo na vývoz potravin a dalších komodit do Maroka a následujícího roku vydal rozkaz k zahájení nepřátelství. V Lisabonu se shromáždila na tehdejší poměry nevídaná válečná flotila a v červenci 1415 nařídil král napnout plachty a 212 plavidel přeplněných ozbrojenci vyplulo na moře. Teprve tehdy byl oznámen cíl válečné výpravy, jimž byla Ceuta. Ta nebyla vybrána náhodou, jelikož tento starobylý a bohatý obchodní přístav (na zdejších bazarech údajně bylo 20 000 kupeckých krámů) těžil po staletí ze své výhodné polohy a za jeho zdmi čekala na dobyvatele bohatá kořist. A hlavně byl v držení nenáviděných Maurů, takže papežská bula zaručovala Portugalcům odpuštění hříchů, což byl tehdy významný motivační faktor nejenom pro rytíře, ale i řadové vojáky, neboť člověk je jak známo tvor hříšný a účast na této „křížové vpravě“ byla brána jako bohulibý čin.nemít soka, nezasadit ránu.
Tak nemaje s kým válčit na pevnině,
pustil se náš král do vln oceánu
co první král, jenž táhl po cizině,
kdež zbraněmi dal poznat Afričanu,
oč Kristův zákon, jenž se popřít nedá,
vždy převyšuje zákon Mohameda.“
Flotilu sice zdrželo špatné počasí, ale 21. srpna se 20 000 Portugalců vylodilo poblíž Ceuty a se jménem Ježíše Krista na rtech zaútočilo na její hradby. Zdálo se, že se vrátila éra vikingských nájezdů, jen dračí lodě nahradily mohutnější plachetnice a místo plavovlasých seveřanů se do útoku vrhli snědí poddaní portugalského krále. Třebaže válečné přípravy neušly pozornosti Maurů, byli obránci zcela zaskočeni a město během několika dní padlo. To co následovalo vyvolalo rozpaky i mezi tehdejšími otrlými kronikáři. Středověké válčení se vyznačovalo velkou krutostí a pro milosrdenství zde obvykle nebylo místo a poražení museli počítat, že jim vítězové nechají okusit Boží hněv. Bývalo běžné vydat dobyté město vítězným vojákům v plen, ale tentokráte Portugalci překročili únosnou míru a Václav Patočka mohl napsat, že jejich oddíly „rozpoutaly v poraženém městě doslova peklo. Bezuzdně vraždily bezmocné obyvatelstvo, děti, ženy i starce. Rozvášnění Portugalci plenili, loupili a současně nepochopitelně ničili obrovská množství vzácného zboží, zpiti nečekaným a laciným vítězstvím.“
Dobytí Ceuty
Mezi veliteli drancujících vojáků poprvé vynikl tehdy 21letý princ Jindřich, jenž si za své počínání vysloužil 25. srpna 1415 rytířské ostruhy. Král Jan I. mohl být s výsledkem tažení nadmíru spokojen, jenomže teď musel vyřešit otázku, co si s vypálenou Ceutou počít a Josef Janáček k tomu uvedl: „Když nebylo již co plenit a vojsko se připravovalo k triumfálnímu návratu do vlasti, ověnčeno vítěznými vavříny a obtěžkáno nesmírnou kořistí, pohled na vydrancované město odrazoval samé Portugalce a pobízel je k spěšnému odchodu. Bohatství krámů, bazarů, paláců bylo zničeno, obyvatelstvo rozprášeno nebo pobito. Za těchto okolností se však museli Portugalci rozhodnout, zda využijí příležitosti, která se jim po levném vítězství naskytla, a zda si ponechají nad městem svrchovanost.“
Jan I. se jak známo rozhodl pro druhou alternativu a Ceutu připojil ke svému království. Zdejší hlavní mešita byla přeměněna na katolický chrám (v roce 1420 už zde bylo samostatné biskupství) a ve městě zůstala vojenská posádka. Tím byly zájmy země trvale spojeny s Afrikou a Portugalci začali pomýšlet na podrobení dalších marockých měst, takže ze severní Afriky se v dalších desetiletích stalo nové válčiště v nekonečném boji křesťanů a muslimů, což později brzdilo další kolonizaci afrického pobřeží, neboť malá země (ještě počátkem 16. století neměla víc než 2 miliony obyvatel) díky tomu zbytečně tříštila své síly. Kromě toho se angažování v Maroku stalo později osudnou pro dynastii Avízů, protože král Sebastian I. zde v r. 1578 padl v bitvě u Alcazarquiviru, aniž by zanechal mužského potomka.
Ani obrovská kořist však sama o sobě nemohla výraznějším způsobem pozvednout chudé Portugalsko a oživit jeho ekonomiku. Země byla díky hanzovním obchodníkům sice napojena na mezinárodní obchodní síť, jenomže tam zatím mohla ve větší míře dodávat pouze ryby a sůl, což samozřejmě nemohlo pokrýt její potřeby a vývoz znatelně zaostával za dovozem. Pasivní obchodní saldo narůstalo a za stále žádanější komodity jako bylo např. koření perly, vzácné dřeviny, léčiva, voňavky a jemné tkaniny, museli Portugalci platit zlatem a stříbrem. Stejné potíže tehdy řešily i ostatní křesťanské země, takže nedostatek drahých kovů se stával celoevropským problémem a před skutečností, že Evropané nejsou schopni vyprodukovat prakticky žádné výrobky, které by s Araby mohli směnit za požadované luxusní zboží, nešlo přezíravě mávnout rukou. Zjednodušeně řečeno drahé kovy mizely z Evropy a hromadily se v pokladnách arabských a indických obchodníků, zatímco v Evropě měly z tohoto vývoje prospěch jenom italské městské republiky sloužící jako zprostředkovatelé této obchodní výměny. Situace zašla počátkem 15. století tak daleko, že zlatých mincí byl na celém kontinentu takový nedostatek, že většinou ani nemohly plnit funkci oběživa (v Portugalsku byla jejich ražba zastavena v r. 1385 a v r. 1402 došlo k zákazu vývozu zlata) a většina transakcí se musela provádět v mincích stříbrných, jejichž hodnotu často snižovala nekvalitní ražba.
Odliv zlata a stříbra mohla sice zastavit jejich zvýšená těžba, jenomže náš světadíl byl na jejich naleziště chudý, a když už se prospektorům podařilo objevit nějaké větší ložisko, umožnilo to hospodářský rozmach celé země, což se po zahájení těžby stříbra v Kutné Hoře za posledních Přemyslovců podařilo Českému království. Proto byl každý způsob jak si zajistit přístup ke zdrojům zlata vítaný a Portugalci věděli, že Arabové je získávají kdesi v africkém vnitrozemí, takže plány na jeho ovládnutí tu vyvolávaly příznivou odezvu.
Mladý Jíndřich Mořeplavec
Tím mužem, jenž se jako první pokusil zajistit své zemi přístup k africkému zlatu byl princ Jindřich, jenž jako čtvrtý syn krále Jana I. nemohl počítat s nárokem na portugalskou korunu, což mu ale umožnilo nasměrovat svoji nevšední energii jiným směrem a získat pro sebe čestné přízvisko Mořeplavec. Již v r. 1416 se stal „ochráncem Ceuty“ a v této roli zazářil o dva roky později jako velitel válečné flotily, která vyprostila město ze sevření maurských vojsk. Jan Klíma o něm napsal, že „byl robustní muž poněkud pochmurného vzezření. Odíval se většinou střídmě, zůstával, jak praví kronikář, trochu bázlivý při jednání s těmi, které neznal“. Zato tehdy obvyklý strach z neznámých moří dokázal potlačit dokonale a na jeho rozkaz se už ve druhé dekádě 15. století vydávaly portugalské lodě na první průzkumné plavby a započala kolonizace ostrovů Madeira a Porto Santo.
Strach z nejrůznějších nebezpečí číhající při dalekých plavbách na portugalské koráby byl z části pochopitelný, jelikož tehdejší nedokonalé lodě se mohly snadno stát obětí řádících živlů, ale námořníci se více obávali nejrůznějších monster a dalších překážek, jimiž je obdařilo tehdejší vnímání světa. Jejich myšlení hezky vystihuje jedna z literárních postav polského fantasy spisovatele Sapkowského: „Člověk musí obdivovat tyto mořeplavce a mít v úctě jejich nebojácnost, jsou to zajisté kurážní lidé. Pravý horror je pouštět se pod plachtami na širý oceán. Vždyť tam hrozí vichřice a bouře, podvodní útesy, magnetické hory, vody vroucí i lepkavé. Ne-li víry, tak turbulence, ne-li turbulence, tak proudy. Všelijakými příšerami se ta místa doslova hemží: vodními draky, mořskými serpenty a hippokamty, různými sirény, tritóny, delfíny a platejsy. Vyskytují se tam všemu popisu se vymykající sanguissugae, polypi, octopi, locustae, cancri, pistrixi, různé et huic similia. A nejstrašnější nakonec - totiž tam za hranou světa, kde končí oceán, tam se otevírá propast pekelná. Od čeho si myslíte, že má zapadající slunce červenou barvu? Proto přece, že se v něm odrážejí pekelné ohně. Navíc v oceánu jsou porůznu rozesety zvláštní díry, když nad takovou díru připluje koráb, propadne se rovnou do pekla. Se stěžni i plachtovím a se vším všudy. Tak byl zkrátka svět stvořen, aby nebylo člověku smrtelnému po vodních pláních daleko od pevné země cestovati. A peklo rádo pohltí ty, kdož zákazy porušují! Jenže jak znám život, Portugalce to v žádném případě nezadrží “
Portugalští předchůdci
Výkony portugalských námořníků lze skutečně obdivovat, ale koráby vyslané Jindřichem Mořeplavcem na průzkumné výpravy podél Afriky nebyly zdaleka prvními plavidly v dějinách, které se o něco podobného pokusily. Pomineme-li údajné obeplutí Afriky opačným směrem, které snad provedli kolem roku 600 př. n. l. Féničané ve službách faraóna Neka II. jsou prvními doloženými mořeplavci zkoumajícími západoafrické pobřeží rovněž Féničané a jejich nástupci Kartáginci, kteří dávno před Portugalci prokazatelně objevili nejen Madeiru, ale i Kanárské ostrovy a podle nálezu jejich minci snad i Azorské ostrovy. Nejznámější výprava vyplula někdy kolem r. 480. př. n. l. z Kartága a vedl jí muž jménem Hannón. Jeho flotila čítala na 60 padesátiveslic osazených několika tisíci kolonisty a Hannónovým úkolem bylo zakládat na pobřeží severozápadní Afriky nové osady. Lodě propluly Gibraltarskou úžinou a pomalu směřovaly k jihu, kde Hannón na příhodných místech postupně vysazoval kolonisty (např. dnešní Mehedia a Mogador) a po splnění svého úkolu se rozhodl s několika plavidly od zbytku výpravy oddělit a vydat se na sólovou objevitelskou plavbu. Kartáginské lodě hnané mořskými proudy dorazily už za dvanáct dní k dnešnímu Zelenému mysu a pokračovaly podél pobřeží dále na jih.
Kartáginská loď
Nelze přesně určit kam až odvážní plavci pronikli, ale vzhledem k tomu, že po návratu popisovali hořící horu (Hannón ji nazval „Vozem bohů“) a jedinou činnou sopkou na pobřeží západní Afriky je Kamerunská hora naproti ostrovu Bioko, lze odvodit, že možná dorazili až k pobřeží dnešního Kamerunu. To bývá často zpochybňováno a oním „Vozem bohů“ mohl být obyčejný stepní požár, ale i kdyby Kartáginci dopluli „pouze“ k Zelenému mysu, pořád se jednalo o zcela mimořádný námořnický výkon, k jehož zopakování potřebovali Portugalci vyvinout úsilí trvající celá desetiletí. O průběhu této výpravy jsme dobře obeznámeni z opisů originálních dokumentů, které po dobytí Kartága pořídil řecký historik Polybios a Římané na vlastní oči spatřili v kartáginském chrámu kůže tří lidoopů, které přivezl Hannón.
Kartáginci drželi své objevy v tajnosti, takže s nimi byl seznámen jenom úzký okruh lidí a později byly takřka úplně zapomenuty, i když různě převyprávěná dobrodružství zdejších mořeplavců se mohla stát prazákladem středověkých legend líčících různé nástrahy číhající na odvážlivce, kteří by se pokusili jejich činy zopakovat. Ještě ve starověku se však v jejich stopách vydal řecký dobrodruh a mořeplavec Eudaxos z Kiziku, jenž ve službách egyptských Ptolemaiovců nejprve objevil novou námořní cestu do Indie, když se na místo obvyklé trasy podél Arabského poloostrova a pobřeží dnešního Pákistánu, pustil z Adenského zálivu na širý Indický oceán a s využitím monzumů doplul přímo do Indie. Do Egypta se vrátil s velmi cenným nákladem, jenž se však stal kořistí krále Ptolemaia VIII. zvaného Fyskón (Tlusťoch). Eudoxos byl vyslán do Indie znovu a tentokrát měl obdržet podíl na výnosu, jenomže po návratu se historie opakovala a lakomý Ptolemaiovec si znovu přisvojil všechen zisk. Proto se Eudoxos rozhodl podniknout na vlastní náklady třetí výpravu do Indie, ale nyní se hodlal plavit kolem západního pobřeží Afriky, díky čemuž se stal prvním doloženým mořeplavcem, jenž se o něco takového pokusil. Stalo se tak v r. 112 př. n. l., kdy odvážný Řek vyplul z dnešního Cádizu, ale tentokrát jej štěstí opustilo a on už se zpět nevrátil.
Mapa Hannónovy plavby
Další podobný pokus se uskutečnil až v r. 1291, kdy z Janova vypluly dvě galéry (snad se jmenovaly Allegranza a Sant´Antonio), kterým veleli sourozenci Vandino a Ugolino Vivaldiové. Jejich výpravu financovali zdejší obchodníci, kteří ji také stanovili jasné zadání: plout podél západního pobřeží Afriky a vytipovat vhodná místa k zakládání opěrných bodů, odkud by později mohly vycházet další výpravy do vnitrozemí a hledat africké zlato. Dalším záměrem snad mělo být obeplutí kontinent a otevření nového spojení s Indií. Bratři Vivaldiové vypluly na Atlantik a jejich galéry byly naposledy spatřeny někde u pobřeží Maroka, ale jejich další osudy jsou pro historiky stejnou záhadou jako osud jejich předchůdce, takže můžeme pouze spekulovat, zda se stali obětí bouře a nebo jejich vybělené kosti zůstaly ležet někde na pobřeží po prohraném boji s domorodci.
Později se objevily názory, že Vivaldiové dopluli až na Kanárské ostrovy (proč ne?) a dokonce i na Azory (co by tam dělali?) a v polovině 15. století tvrdil po návratu z jedné portugalské výpravy italský mořeplavec Antonio Uso di Mare, že se na řece Gambii setkal s posledním žijícím potomkem některého z členů zmizelé expedice, který mu sdělil, že jedna galéra ztroskotala a druhá doplula až k ústí Senegalu, kde její posádku zajali domorodci. Do pátrání po osudech nešťastných Janovanů se v r. 1315 zapojil Sorleone Vivaldi (syn Ugolina Vivaldiho), jenž pátral po svém otci a strýci na východním pobřeží Afriky a údajně dorazil až do somálského města Mogadišo, zatímco jiný člen rodu odcestoval z téhož důvodu do Indie. Z toho lze usuzovat, že hlavním cílem výpravy bylo opravdu najít cestu do Indie a ne pouze sondovat možnosti obchodu s africkým vnitrozemím.
I Portugalci podnikli několik objevitelských výprav ještě předtím, než Jindřich Mořeplavec vyslal na moře své první koráby. Mezi významné činy patří dosažení Kanárských ostrovů. Toto souostroví znali už Féničané, kteří s nim obchodovali a tuto tradici převzali i Kartáginci, jež se sem pravidelně plavili a dováželi odsud velmi ceněné ostranky, sloužící k výrobě proslulého purpurového barvila, které bylo jedním z jejich nejvýnosnějších vývozních artiklů. O existenci těchto ostrovů věděli ještě antičtí historici jako třeba Plinius starší, ale po rozpadu Římské říše tyto znalosti upadly v zapomnění a na Kanárech pravděpodobně nezakotvila žádná loď (i když v některých arabských pramenech se tyto ostrovy uvádějí) celá dlouhá staletí. Teprve v r. 1312 byl k jednomu z těchto ostrovů zahnán bouří italský mořeplavec Lanzarotte Malocelli, po němž nese ostrov dodnes jméno Lanzarote. Podle nepotvrzených zpráv si zde postavil tvrz a žil tu 20 let, ale nakonec byl vyhnán Guanči. Malocelli se na „svůj“ ostrov údajně vrátil ještě ve druhé polovině 30. let 14. století ve službách portugalského krále, ale to se jeví jako nepravděpodobné.
Král Alfons IV. sem v r. 1341 vypravil tři lodě, na kterých sice vlály portugalské vlajky, ale jejich posádky tvořili především najetí Italové, kteří stáli i v čele expedice. Velitelem byl jmenován Angiolino del Tegghia de Corbizzi, zatímco vrchním kormidelníkem se stal Nicoloso da Recco. Výprava byla dobře vyzbrojena, z čehož lze usuzovat, že jejím cílem spíše než průzkum souostroví mělo být získání co největší kořisti. Flotila financovaná portugalským králem skutečně připlula ke Kanárským ostrovům a provedla jejich podrobnější průzkum. Bylo zjištěno, že archipelag tvoří větší množství ostrovů, z nichž pět je obydleno lidmi vysokých postav, majících modré oči, bledou pleť a světlé vlasy. Jednalo se o záhadný národ Guančů hovořících zvláštním hvízdavým jazykem, jenž sice žil na úrovni mladší doby kamenné, ale přesto choval domácí zvířectvo a pěstoval některé zemědělské plodiny.
Námořníci brzy zjistili, že Gaunčové chodí většinou nazí a jejich očividná chudoba vylučovala možnost získání větší kořisti. Evropané se na několika ostrovech vylodili a získali zde kozí a tulení kožešiny, sádlo, rybí tuk, přírodní barviva a exotické dřeviny. Zpět do Portugalska přivezli na ukázku i čtyři nedobrovolné domorodé pasažéry, které se podařilo zajmout za pomoci úskoku, jenž dobře charakterizoval způsoby jakými se Portugalci měli později prezentovat při svých slavnějších výpravách. Námořníci nejprve spustili na vodu čluny a připluli do blízkosti pobřeží, kde se shromáždili zvědaví Guančové, ale na břeh se nevylodili a brzy čluny zase obrátili a veslovali zpět k zakotveným korábům. Několik domorodců skočilo do vody a doplavalo k lodím, kdy byli zajati a dopraveni do Portugalska.
Mumie náčelníka Guančů
První pokus navázat obchodní kontakty s Kanárskými ostrovy tedy z ekonomického hlediska skončil prodělkem, ale dobře ukazuje reálné možnosti Portugalců v polovině 14. století. Poddaných portugalského krále bylo v této výpravě minimum a odpovědnost za lodní navigaci ležela zcela na bedrech italských námořníků, mezi nimiž hráli prim Janované. Stejná situace panovala i v lodním stavitelství, kde italští mistři loďaři teprve zaučovali své budoucí nástupce. Král Alfons IV. se však pokusil prodělečný podnik využít alespoň ke získání svrchovanosti nad Kanárskými ostrovy, jenomže papež Klement VI. vlastnictví těchto ostrovů přiřkl Kastilii. Souostroví obdržel jako léno Luis de la Cerda, jenž byl pravnukem kastilského krále Alfonse X,, jenomže ještě dříve než se jej mohl ujmout, padl v bitvě u Kresčaku, kde bojoval ve službách francouzského krále Filipa VI.
K ostrovům se příležitostně vydávali nejrůznější dobrodruzi, kteří se zde nejenom snažili obchodovat s místními obyvateli, ale také je unášeli a prodávali na evropských otrokářských trzích. Takovéto „podnikání“ samozřejmě vyvolávalo odpor Guančů, což velmi ztížilo činnost křesťanských misionářů, kteří sem byli vysílání v průběhu druhé poloviny 14. století s úkolem šířit mezi domorodci učení Ježíše Krista. Bojovní Guančové vyznávali vlastní bohy a křesťanští vyslanci se netěšili o mnoho větší oblibě, než evropští kořistníci, takže není divu, že třináct misionářů bylo v r. 1391 zabito.
Jean de Béthencourt
Kanárské ostrovy stále ovládali místní vládcové a tato pro Evropany nepříznivá situace se začala měnit teprve počátkem století patnáctého. V r. 1402 sem připlul normanský rytíř Jean de Béthencourt, jenž se se souhlasem kastilského krále stal jejich prvním guvernérem. Jeho muži se během několika let zmocnili ostrovů Lanzarote, Feurteventura a El Hierro, kde zakládali opevnění a umožnili i zřízení samostatného biskupství (prvním biskupem byl v r. 1406 jmenován Alberto de las Casas). Jean de Béthencourt se později vrátil do Evropy a práva k ostrovům získal jeho synovec Macioto de Béthencourt, jenž se však jako guvernér neusvědčil a svůj majetek nabídl k prodeji.
Tehdejší lodě, nautické přístroje a mapy
U objevů dalších souostroví v Atlantiku je už možno připsat prvenství Portugalcům, byť určité pochybnosti přetrvávají, a proto bude nejprve dobré popsat na jakých plavidlech se vlastně tito „synové Lusitánie“ plavili. V 15. století se už dokázali místní loďaři oprostit od svých italských učitelů a ve zdejších loděnicích vznikaly koráby přizpůsobené požadavkům na plavbu po neklidném Atlantiku. V tomto směru mohli využívat skutečnosti, že díky prozíravosti předchozích vladařů, byl v zemi dostatek lesů poskytujících kvalitní stavební dřevo a nechybělo ani konopí nutné k výrobě lanoví a len nezbytný pro tkaní plachtoví. To postupně umožnilo přechod ke stavbě opravdu velkých lodí, které však i přes značné rozměry mohly snadno vyplouvat na moře díky pravidelnému střídání přílivu a odlivu. V dálkové obchodní přepravě se nejvíce uplatnily mohutné karaky, jejichž výtlak někdy přesahoval i 1000 tun, a které dokázaly pojmout stovky tun nákladu, ale při portugalských objevitelských plavbách hrály prim podstatně menší karavely. Tento typ vznikl pravděpodobně na Pyrenejském poloostrově už někdy v 13. století a postupným vývojem byl neustále zdokonalován. Karavely byly poměrně malými koráby, jejichž délka se obvykle pohybovala v rozmezí od 20 do 30 m a nosnost nepřesahovala 100 tun. Jednalo se o obratná a dobře ovladatelná plavidla schopná rychle zdolat i značné vzdálenosti, čímž byla vlastně předurčena k jejich objevitelské úloze. Stejně jako karaka i karavela kombinovala přednosti arabských a středomořských typů zvaných dhau a nao s velmi rozšířenými kogami a hulky, které provozovala německá Hanza. Ke zhotovení kýlu a lodních žeber využívali stavitelé většinou kvalitní dub, ale u obšívky a stěžňů se uplatnila borovice a využívaly se i jiné dřeviny (pinie). Z úsporných důvodů se drahé hřeby používaly jenom u nejvíce namáhaných spojů a jinde je nahrazovaly levnější dřevěné kolíky. Stavitelé brzy vynalezli nový způsob lodní obšívky, která se nazývá karvelová a naši autoři Hynek a Klučina o ní napsali, že „jednotlivé její části (prkna, fošny) se připevňovaly na žebra tak, že přiléhaly těsně k sobě (na sraz) a každý díl dosedal celou plochou na žebra. Trup byl potom zvenku hladký a dala se tímto způsobem stavět mnohem větší plavidla než dříve.“
K utěsnění trupu sloužila koudel zalitá smolou, dehtem a lojem, ale nikdy se jej nepodařilo úplně utěsnit, takže se v podlodí hromadila prosakující voda, jíž museli námořníci odčerpával ručními pumpami. K ovládání se používala kormidelní páka a na zádi stál mohutný kastel (na přídi později přibyl další trojúhelníkového průřezu). Podle oplachtění se u karavely rozlišují dva různé typy; starší latina a novější redonda. Karavela latina měla tři (menší dva) stožáry opatřené trojúhelníkovou latinskou plachtou převzatou od Arabů, což bylo uspořádaní vhodné pro časté křižování podél pobřeží, ale pro plavbu stálým kursem byly výhodnější čtyřhranné ráhnové plachty, které se objevily u redondy, takže u tohoto typu nakonec zůstala latinská plachta jenom na zadním stožáru.
Karavela latina
Karavely dlouho sloužily zejména jako obchodní koráby a jako specializované válečné lodě se v Portugalsku začaly používat až v 70. letech 15. století, ale již dříve se na jejich palubách a v kastelech začala objevovat děla. Těch sice zpočátku nebylo mnoho, neboť na malých karavelách jich šlo umístit jenom omezené množství, ale právě děla zajišťovala evropským plavidlům převahu nad arabskou konkurencí a stala se jedním z nástrojů koloniální politiky. V 15. století se používala zejména tzv. komorová děla, o nichž Hynek s Klučinou napsali: „Dělo mělo na konci hlavně odnimatelnou nábojovou komoru, která byla opatřena jedním nebo dvěma držadly. Nabila se mimo dělo, a pak se vsunula zezadu do hlavně. Aby lépe těsnila a při zpětném rázu nevyletěla, utěsňovala se dřevěným klínem, který se zarazil mezi zadek nábojové komory a výstupek lafety. Výhodou těchto děl byla snadná ovladatelnost minimem mužů. Stačili dva lidé. Jeden dělo odpaloval rozžhaveným želízkem nebo loučí, druhý připravoval náhradní nábojovou komoru. Po odpálení vytáhl střelec klín, za držadlo vyňal vypálenou nábojovou komoru. Jeho pomocník zasunul novou nabitou, byl opět zaražen klín a dělo bylo připraveno ke střelbě.“
Posádku karavely obvykle netvořilo víc než třicet mužů, kteří se živili hlavně nasoleným masem a suchary. V první fázi plavby měli ještě k dispozici i čerstvé maso, popřípadě mléko z vezených zvířat a nějaké ovoce a zeleninu, ale po několika týdnech byli odkázáni toliko na trvanlivou stravu, takže není divu, že při dálkových plavbách často trpěli kurdějemi. Tato nemoc vznikající nedostatkem vitamínu C trápila námořníky po několik staletí a teprve v 18. století byla odhalena její příčina a jídelníček námořníků byl obohacen o zdroje vitamínu C. Kurděje se projevovaly hlavně při dlouhých plavbách mezi kontinenty, ale při plavbách podél pobřeží bylo příležitostně možné získat čerstvé potraviny a pitnou vodu, takže tato obávaná nemoc začala Portugalce sužovat až později, kdy se trasy jejich korábů začaly neúnosně prodlužovat.
Tehdejší plachetnice vypadají značně primitivně, a jejich životnost v průměru nepřekračovala deset let, ale na podobných, byť na základě nových poznatků zdokonalených lodích, dokázal Kolumbus v r. 1492 doplout do Ameriky a Magalhães se na nich o pouhých sedmnáct let později vydal na epochální plavbu kolem světa.
Čas měřili středověcí mořeplavci pomocí přesýpacích hodin, u nichž byla stálá služba. Tyto hodiny bylo každou půlhodinu nutné obrátit, takže námořníci nedělili den na 24 hodin, ale na 48 otočení přesýpacích hodin. K určení kursu sloužil kompas vynalezený Číňany, od nichž jej převzali Arabové, kteří s ním ve 12. století seznámili středomořské národy. Tehdejší kompas nebyl ničím jiným než obyčejnou nádobou, ve které plavalo stéblo rákosu, k němuž byla připevněna ocelová jehla, která se po zmagnetizování natočila k severu. Tento primitivní přístroj zdokonalili počátkem 14. století Italové, takže Portugalci už používali kompas, jenž slouží jejich následníkům v téměř nezměněné podobě až do dnešních dnů. Bohužel tento „zázračný“ vynález přitahoval i pozornost nechvalně proslulé inkvizice a úspěšný lodivod mohl být obviněn ze spolku s Ďáblem, což jak známo mívalo fatální následky.
Jakubova Hůl
Zeměpisná šířka se určovala pomocí přístrojů zvaných astroláb a Jakubova hůl (Portugalci jí říkali balestilha), což byli primitivnější předchůdci sextantu. Také astroláby do Evropy přivezli Arabové a Patočka jejich princip popsal následovně: „Byl to dřevěný nebo měděný kruh, na jehož obvodu byly vyznačeny úhlové stupně. Kolem jeho středu se otáčela tyčinka s průzory na obou koncích. Námořník držel přístroj zavěšený v ruce a průzory tyčinky zaměřil na hvězdu nebo slunce. Naklonění tyčinky určovalo sklon nebeského tělesa nad obzorem . Úhel se četl na obvodu kruhu.“ Jednoduší bylo použití Jakubovy hole, které se nám dochovalo v popisu středověkého astronoma Johannese Müllera: „Vezme se hladká tyč AB a počínaje od A se na ní vyznačí stejné dílky; čím více, tím lépe. Na ní se v pravém úhlu posuvně nasadí příčná tyč CD, jejíž obě ramena musejí být stejně dlouhá. I na té se vyznačí přesně stejné dílky jako na tyči AB. V bodech A, C a D se upevní tři jemná mířidla a instrument je hotov. Pozorování probíhá takto: Přilož konec A k pravému oku, levé zavři, namiř tyč AB ke středu hvězdy a posunuj příčnou tyč tak dlouho, až se bude přesně krýt s průměrem hvězdy. Nato odečti počet dílků mezi bodem A a příčnou tyčí CD a ve speciálně k tomu určené tabulce, kterou vysvětlím na jiném místě, najdeš průměr nebeského tělesa.“
Praktická použitelnost těchto přístrojů byla experimentálně ověřena, takže můžeme směle tvrdit, že určení přesné zeměpisné šířky bylo pro portugalské objevitele poměrně snadné, což se ovšem nedá konstatovat o zeměpisné délce, kterou dokázali vypočítat pouze přibližně a tento problém se podařilo uspokojivě vyřešit až ve století osmnáctém. Už před Portugalskými objevy dokázali kartografové kreslit mapy podobné těm našim, jenomže do nich dlouho neměli co nového zaznamenávat, jelikož zeměpisné znalosti Evropanů ustrnuly na mrtvém bodě a obrat přinesly teprve výzkumné plavby organizované Jindřichem Mořeplavcem. Do té doby dokázali dobře zakreslit téměř celou Evropu, Blízký východ a pobřeží Asie až na Dálný východ, ale zeměpisné znalosti o Africe měli jenom mlhavé a v podstatě bylo známo jenom její severní pobřeží a část pobřeží východního. O vnitrozemí tohoto kontinentu nevěděli Evropané téměř nic, takže se zde mohla projevit fantazie jednotlivých kartografů, kteří si pomáhali kresbami skutečných i mýtických zvířat a nápis „hic sunt leones“ (zde jsou lvi) se stal do určité míry symbolem středověké nevědomosti.
Objev a kolonizace Madeiry
A právě princ Jindřich začal jako první soustavně vysílat koráby k průzkumu nejenom severozápadního pobřeží Afriky, ale i obávaného Atlantického oceánu a stal se tak významným protagonistou období nazývaného století zámořských objevů. Tento záměr se v jeho mysli pravděpodobně zrodil, ještě před útokem na Ceutu, protože v dobytém městě vyslýchal zajaté maurské obchodníky a snažil se zjistit trasy karavan dopravujících do města zlato a exotické zboží odněkud z tajemného nitra Afriky. Jeho zjištění v podstatě odpovídala tomu co už bylo známé dříve. Středisky tohoto obchodu byla města Gao a Timbuktu (s proslulou univerzitou) na středním toku Nigeru. Právě sem zajížděli arabští obchodníci, aby tu získávali otroky, slonovinu a hlavně zlato, které sem dopravovali domorodci z oblasti zvané Zlaté pobřeží. Proto mohl Jindřich vymyslel plán, kterak získat kontrolu nad tímto obchodem a zničit arabskou konkurenci. Nepřátelské pozice na pobřeží severní Afriky byly příliš silné, takže Portugalci nemohli doufat, že se zde sami dokáží výrazněji prosadit, ale pokud by mohli území ovládaná Araby obejít a zaútočit současně nejen ze severu, ale i od jihu či západu, šance na úspěch mohla být podstatně větší, obzvláště za předpokladu, že je podpoří legendární kněz Jan, o jehož existenci byli skálopevně přesvědčeni. Tento mýtický křesťanský vládce se v představách Evropanů zrodil už v době křižáckých tažení do Svaté země, ale zatímco tehdy jeho říši situovali někam do nitra Asie, portugalským záměrům více vyhovovalo hledat tohoto potenciálního spojence v Africe.
Znak Kristova řádu
Díky věhlasu, který si Jindřich získal svou účastí při záchraně Ceuty, se z něj stal respektovaný vojevůdce, takže brzy dostal nabídky k boji proti muslimům nejenom od vládce sousední Kastilie, ale kupř. i od byzantského císaře a k prosazení svých plánů jej hodlala využít i „liška ryšavá“ král Zikmund Lucemburský. Mladý portugalský princ však všechny zájemce o jeho služby odmítl a soustředil se na realizaci vlastních záměrů. Boj proti muslimům však přijal za svůj a v r. 1417 stanul v čele mocného rytířského Kristova řádu, jenž byl nástupcem portugalských templářů, a znak tohoto řádu býval umístěn na plachtách všech Jindřichových korábů. Titul velmistra ovšem nepřijal, jelikož ten byl podmíněn složením slibu chudoby a Jindřich se rozhodně nehodlal zříci svých pozemských statků, což je poněkud v rozporu s legendou o asketickém princi šířenou generacemi portugalských kronikářů. Jeho hlavním motivačním faktorem byla dozajista touha po slávě a bohatství neznámých krajů, i když nelze podceňovat ani náboženský prvek, protože boj proti nevěřícím a šíření křesťanství v pohanských končinách, muselo mít u hluboce věřícího člověka nezanedbatelnou váhu.
V dobyté Ceutě osvobodili Portugalci zkušeného lodivoda Moralese, jenž vstoupil do služeb prince Jindřicha a stal se jedním z mnoha zahraničních odborníků, kteří mu pomáhali s organizováním výzkumných plaveb, k čemuž je ponoukal i papež, jenž portugalské aktivity podporoval. Zpočátku se Jindřich pokoušel obsadit Kanárské ostrovy, kam vyslal v letech 1415 a 1416 dvě výpravy a zkusil od rodu Béthencourtů odkoupit práva k jejich držení. Jeho počínání k úspěchu nevedlo, takže se rozhodl problém vyřešit silou a v r. 1424 vyplul Fernão de Castro s 2500 vojáky směrem k ostrovu Gran Canaria.. Pokus získat sporné území však ztroskotal na odporu Guančů a protestech Kastilců, takže Jindřich se musel svých kolonizačních plánů dočasně zříci a ostrov vyklidit.
Přesto ještě před koncem druhé dekády 15. století dosáhl agilní princ prvního úspěchu. V r. 1418 vyslal k africkému pobřeží kapitána João Gonçalvese Zarca, jehož loď však bouře zahnala na západ a on nečekaně přistál u ostrova Porto Santo. O rok později připlul Tristão Vaz Teixeira k Madeiře a v krátké době byl prozkoumán celý zdejší archipelag. Také souostroví Madeira bylo podle středověké legendy objeveno ještě před Portugalci, protože sem měla být někdy v první polovině 14. století zahnána anglická loď vezoucí rytíře Roberta Machina a jeho snoubenku. Jejich loď v bouři ztroskotala a část posádky se zachránila na Madeiře, kde po několika dnech zemřela Machinova družka a posléze i on sám (podle jiné verze naopak přežil). Jejich druhové jim navršili mohylu a ostrov opustili na člunu vlastní výroby, na kterém dopluli k africkému pobřeží. Pravděpodobně se jedná toliko o legendu, ale je pravda, že toto souostroví je zaneseno na několika mapách ze 14. století, takže určité povědomí o jeho existenci v Evropě panovalo.
Povzbuzen tímto úspěchem vyslal princ Jindřich k Madeiře již v r. 1420 větší expedicí vedenou opět Teixeirou, jenž dostal od svého chlebodárce úkol neobydlené ostrovy zabral pro Portugalsko a připravit podmínky pro jejich kolonizaci. Teixeira se svěřeného úkolu zhostil na výbornou a za odměnu byl spolu se Zarcou jmenován jejich guvernérem. Madeira se stala majetkem Kristova řádu a její kolonizace se zdárně rozvíjela. Husté lesy byly zčásti vyklučeny a na úrodné půdě zakládali Portugalci nejenom plantáže cukrové třtiny, kterou sem přenesli ze Středozemí, ale i dodnes proslulé vinice. Chybou se ukázalo vysazení králíků, kteří se zde přemnožili stejně jako později v Austrálii, což podvazovalo pěstování zemědělských plodin. Kolonizační podnik se přesto zdařil a na ostrovech žilo koncem 15. století už 20 000 stálých obyvatel a z Madeiry se ve velkém vyvážel cukr, stavební dříví a víno.
Azory a zlověstný mys Bojador
Těžištěm Jindřichovi činnosti se však nestal průzkum Atlantiku, ale severozápadního pobřeží Afriky. Je pravda, že tímto směrem vyplouvaly portugalské plachetnice již dříve, jenomže se jednalo o ojedinělé výpravy zdejších otrokářů, kteří na marockém pobřeží „lovili“ maurské obyvatelstvo. Teprve po dobytí Ceuty se organizace těchto expedic ujal princ Jindřich, jenž jim dodal úplně jiný rozměr. Je třeba zdůraznit, že i jeho plavci při každé příležitosti přepadali pobřežní osady a snažili se získat co největší množství otroků, ale princovým hlavním záměrem bylo otevřít cestu k bohatství Afriky, takže kapitáni dostali rozkaz snažit se prozkoumat co největší úsek zatím neznámého pobřeží. V tomto směru měl Jindřich nespornou výhodu před svými konkurenty, neboť obyčejný otrokář byl ekonomicky závislý na výsledku každé plavby a v případě, že se vložené náklady nevrátily, ztratil o další výpravy zájem. Z tohoto důvodu nejevili soukromníci přílišný zájem o vzdálená „loviště“, neboť náklady na tento podnik by logicky stouply a jeho rentabilita by byla ohrožena. Naopak bohatý člen královské rodiny a představený Kristova řádu si mohl dovolit financovat i ztrátové výpravy do vyprahlých a takřka liduprázdných oblastí, kam dosud noha Evropana nevkročila. Jenomže ani peníze nemohly sami o sobě Portugalcům nahradit nedostatek zkušeností ani odstranit strach z plavby do neznáma, takže námořníci sváděli zápas nejenom s přírodními živly, ale i se staletými pověrami. Proto průzkum pobřeží pokračoval jenom pozvolna, zatímco ztrátovost těchto plaveb rychle narůstala, jak se portugalské karavely začaly vzdalovat maurským osadám a plavit se podél nehostinné Sahary. Jindřichovi kapitáni zpočátku každou noc zakotvili u pobřeží a teprve za denního světla se odvážili pokračovat v plavbě. Velkou psychologickou bariéru představovalo přesvědčení, že někde na jihu začíná „Moře temnot“ odkud nebude návratu. Už na jižním cípu dnešního Maroka leží mys zvaný Portugalci lakonicky Não (Ne), za nějž se Evropané dlouho báli plout a ještě dále na jihu vybíhá do moře legendární mys Bojador, za kterým měl začínat horký pás, kde není možný život. Námořníci dokonce věřili, že po obeplutí tohoto mysu se jejich lodě samovolně vznítí horkem a je čeká strašná smrt v plamenech.
Zatímco mys Não dokázali Jindřichovi kapitáni pokořit už v r. 1422 bez větších potíží, Bojador se ukázal být mnohem tvrdším oříškem a podařilo se jej obeplout teprve v r. 1434. Autor Bernhard Kay vypočítalá, že Jindřich vyslal do roku 1433 přes 40 námořních expedic, ale žádné se nepodařilo obávaný mys obeplout. Je nepochybné, že některé měly i jiné zadání, ale mnohé kapitány dozajista odradil strach z „Moře temnot“ a o jeho obeplutí se ani nepokusili. Jména většiny těchto mořeplavců upadla v zapomnění, ale za připomenutí určitě stojí Gonçalvo Velho Cabral, jenž už v r. 1416 prozkoumal část marockého pobřeží, ale mnohem větší slávu si později získal jako objevitel Azorských ostrovů.
Cabral-objevitel Azorských ostrovů
I toto souostroví možná už před Portugalci spatřili jiní Evropané, jenomže důkazy chybějí, takže jsme opět odkázáni pouze na nepotvrzené legendy. U tohoto archipelagu měl údajně někdy v 6. století zakotvit irský mnich Brendan, jenomže jeho putování zaznamenané o mnoho let později v knize „Navigatio Saneti Brendani“, se zdá příliš fantastické (měl navštívit např. i Grónsko, Karibské moře a Severní Ameriku) a pravděpodobně se jedná jen o legendu vylepšenou generacemi vypravěčů. Stejně nepodložené jsou i hypotézy, že Azory znali Vikingové a Arabové. Mnohem pravděpodobnější je teorie o italských mořeplavcích, kteří sem byli zahnáni bouří v polovině 14. století, protože na jedné janovské mapě z r. 1351 jsou zakresleny jakési ostrovy, které je možné ztotožnit s Azorami, ale i tentokráte se jedná o těžko doložitelnou hypotézu.
Prokazatelně objevil první tři z Azorských ostrovů teprve v r. 1431 Cabral, jenž sem připlul ve službách prince Jindřicha Mořeplavce. Je možné, že měl v Atlantiku pátrat po mýtických Ostrovech sedmi měst (jinde se uvádí sedmi biskupů), kterážto legenda se v Evropě tradovala od 8. století a jejím základem bylo tvrzení, že po zničení říše Vizigótů odplulo z Pyrenejského poloostrova sedm mnichů na jakési ostrovy v Atlantickém oceánu, kde každý založil jedno město. Cabrala snad přivedlo k tomuto archipelagu sledování tahů mořských ptáků a jméno dostal podle hojného výskytu jestřábů (portugalsky açores). Podrobnější průzkum neobydleného souostroví proběhl až ve 40. letech, kdy se začalo s jeho kolonizací. Stejně jako na Madeiře i zde zakládali Portugalci plantáže cukrové třtiny, ale nezanedbatelný význam později mělo i pěstování obilí. Tyto investice se však začaly zhodnocovat až později, ale v době svého objevení nemohly Azory Jindřichovi přinést žádný okamžitý užitek a pomoci mu tak ke zlepšení rentability jeho ztrátového podnikání.
K tomu bylo nutné konečně obeplout mys Bojador a otevřít cestu k bohatsví Afriky. Bojador leží zhruba na 27. stupni severní šířky v oblasti dnešní Západní Sahary a pokoření této překážky zabraňovaly i přírodní podmínky, jelikož moře je tu velmi mělké, takže nebezpečné útesy a mělčiny vybíhají mnoho kilometrů od pobřeží a navíc se právě zde mění směr mořských proudů, které se obrací na jihozápad a ženou lodě na širý oceán. Není proto divu, že se jej podařilo obeplout teprve dvanáct let po zdolání mysu Não, a třebaže podle kronikáře Gomese Eannese Azurary, Jindřich své neúspěšné mořeplavce chápal a „s vlídnou spokojeností vyslechl jejich vyprávění o tom, co zažili a děkoval jim, jak byl zvyklý děkovat všem, kdo mu sloužili“ ve skutečnosti musela být jeho trpělivost vystavena těžké zkoušce, neboť on sám nesl na svých bedrech finanční náklady a během těchto hubených let musel sáhnout hluboko do kapsy. Jeho buldočí vytrvalost byla nakonec odměněna a tím mužem, jenž historický úkol splnil se stal Gil Eanes.
Tento lagoský rodák je v našich končinách takřka neznámý, protože jeho jméno zavál prach zapomnění a Eanese odsunuly do pozadí slavné činy jeho následovníků, ale přesto by jeho jméno mělo být v kronice století objevů zvěčněno zlatým písmem. Neboť právě on v sobě našel odvahu zlomit hrozivou legendu a není tedy divu, že Kay o něm napsal, že Eanesovo jméno „platilo v 15. století víc než jméno Kolumbus a jeho Indie.“ Tak jako mnoho portugalských mořeplavců patřil i Eanes k nižší šlechtě, což mu umožnilo přístup k Jindřichovu okolí, kde zpočátku působil jako panoš, ale v r. 1433 jej princ pasoval na rytíře, čímž se stal řádným členem jeho osobní družiny, a jmenoval velitelem výpravy, která dostala staronové zadání - překonat mys Bojador.
Gil Eanes
Eanes dostal loď a s hrstkou námořníků vyplul na jih, ale ani tento bezesporu statečný mořeplavec napoprvé nesplnil naděje svého vládce a úkol nesplnil. Doplul pouze na třicátý stupeň severní šířky, ale zde jej opustila odvaha a nařídil změnit kurs a po mezipřistání na Kanárských ostrovech se vrátil do Portugalska. Zklamaný Jindřich sice Eanese koncem téhož roku jmenoval do vysokého úřadu v lisabonském přístavu, ale jeho současník Azurara prozradil, že si kapitána pozval takříkajíc „na kobereček“ a mj. mu řekl: „Nemůžeš se setkat s tak velkým nebezpečím, aby je naděje a odměna nepřevýšily. Nesmíš brát vážně historky, které se o tomto mysu vyprávějí . Šíří je lidé, kteří nemají nijak vysokou vážnost, příliš nevědomí, než aby dokázali navigovat podle kompasu a mapy.“ Nevíme co si Eanes o tomto poučování od člověka, jenž sám nikdy nevytáhl z rodné země paty dál než do severního Maroka myslel, ale v květnu 1434 se poslušně vydal na další plavbu a tentokráte byl odhodlán necouvnout a zlověstný mys obeplout, i kdyby jej to mělo stát život.
Vzhledem k historickému významu této plavby se zcela výjimečně zachovaly i některé údaje o jeho korábu. Gil Eanes a jeho muži se plavili na raném typu karavely se dvěma stěžni, jejíž délka byla asi 18 m a výtlak pouhých 55 tun. Karavela hnána příznivým větrem rychle zdolala trasu až k poslednímu známému místu na africkém pobřeží a začátkem června se už na obzoru objevil obávaný Bojador. V té chvíli se posádka začala bouřit a vyděšení muži žádali kapitána, ať dá povel k návratu, jinak se ve zdejším moři zaživa uvaří. Eanes však měl větší strach z další blamáže, než z plavby po „Moři temnot“ a nepovolil. Podařilo se mu uklidnit posádku tím, že nechal do džbánu nabrat mořskou vodu a každý se mohl na vlastní kůži přesvědčit, že moře není o nic teplejší, než v předchozích dnech.
Sotva Eanes potlačil hrozící vzpouru nahlásit námořník měřící olovnicí hloubku, že mořské dno není od hladiny dále než tři sáhy. Proto musel kapitán zamířit přímo na západ, aby se pokusil zrádné mělčiny obeplout velkým obloukem a teprve druhý den vydal povel k dalšímu obratu. Karavela se znovu začala blížit k africkému pobřeží, kde nechal Eanes změnit kurs a loď se i přes nepříznivý vítr zvolna probíjela směrem na jihovýchod.. Kay tento historický okamžik popsal následovně: „Pluli pomalu, ale jistě. A konečně přímo před nimi mlhavě vyvstaly útesy Sahary. Když následujícího horkého dne připluli blíž k pobřeží a nebylo slyšet nic víc než šplouchání vln o příď lodi a svist větru v lanoví, shromáždili se námořníci znovu na přídi, clonili si oči a upírali zrak k pobřeží, podél kterého se plavili už řadu dní. Když však připluli ještě blíž, zjistili velký rozdíl. Země se táhla do daleka na jih, plochá, písčitá mihotající se ve slunečním svitu - plochá země s jednotvárnou pobřežní linií nepřerušovanou žádným mysem. A na severozápadě spatřili, že nepřekročitelnou hranici nechali za sebou. Obepluli mys Bojador!“
Teď už mohl hrdinný kapitán dát povel k návratu, protože jeho úkolem nebylo zkoumat neznámé krajiny, ale toliko obeplout zlopověstný mys, což bezezbytku splnil, takže Janáček mohl konstatovat, že „obeplutí mysu Bojadoru bylo historickým okamžikem. Rozbilo prvou geografickou tradici, stojící Portugalcům v cestě, a bylo také prvým vítězstvím zkušenosti nad vžitými představami a pověrami. Mys Bojador ztratil kouzelnou moc, hrozící prý plavcům jistou zkázou, a stal se bezvýznamnou částí pobřeží, kolem níž mohly plout portugalské lodi stále blíže k horkému pásu.“ Není proto divu, že Eanes byl po návratu zahrnut vděčností a bohatě odměněn. Jindřich mohl být spokojen, ale ještě zbývalo ověřit zda v právě objevených končinách spalovaných horkým africkým sluncem, vůbec mohou žít lidé a nebo se jedná o pouhou neobyvatelnou pustinu, která nemůže vyprodukovat žádný zisk.
Proto v r. 1435 vypluly další dvě lodě, kterým veleli osvědčený Eanes a Afonso Gonçalves Baldaia, s příkazem proniknout co nejdále za Bojador. Mořeplavci prozkoumali dalších 50 leguí afrického pobřeží, a třebaže žádné domorodce nespatřili, získali důkazy osídlení, neboť našli lidské a velbloudí stopy. Povzbuzený Jindřich vyslal Baldaiu v r. 1436 znovu na moře a tentokráte doplul až do vzdálenosti 120 leguí za mys Bojador. Pří této výpravě zakotvil poblíž řeky (spíš vádí), kterou nazval Rio de Ouro podle legendární Zlaté řeky, i když zlata tu samozřejmě bylo jako šafránu, ale zvučný název se pěkně vyjímal na mapách zaznamenávajících nové objevy. Portugalci zde našli rybářské sítě, což je utvrdilo v názoru, že zdejší kraj musí být obydlen a Baldaia vyslal na břeh malý průzkumný oddíl, jenž se však ve vnitrozemí dostal do potyčky s domorodci. Zpět se Portugalci vrátili nejen s konečným důkazem o lidském osídlení těchto končin, ale i s nákladem tuleních kožešin.
Pravda, psal jsi válečných...
