Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 13.
Napsal: 28/11/2022, 06:25
Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 13.
Operace Thursday, II. Činditská výprava, březen až červenec 1944.
Plánování operace Thursday.
Z předchozího již víme, že na Quebecké – Quadrantské konferenci v srpnu roku 1943, zazářil pozdější generálmajor Wingate a bylo mu řečeno, že se bude konat další Činditská operace, která, jak si za chvíli řekneme, dostala název Operace Thursday, jinak se jí též říkalo II. Činditská operace.
Mapa operace Thursday, mapa je majetkem Wikipedie, zde byly upraveny rozměry.
Generálmajor Wingate. Foto je majetkem Wikipedie, zde bylo zmenšeno.
Již tehdy v srpnu 1943 Quebecku, ale i později, se neustále diskutovalo o tom, jak velká by měla operace Thursday být, jaké jednotky a s jakým vybavením a taktikou by měly bojovat v týlu nepřítele tyto oddíly Činditů, Commandos – LRP (Long Range Penetration Groups – speciální jednotky cvičené pro boj ve východoasijských džunglích), a kdy by bylo nejlepší, aby se operace uskutečnila. Otázek bylo tehdy náhle mnoho. Byly i otázky, které se vyskytly ještě předtím, než odjel generál Stilwell z Quebecku, jak je vypisuje historik David Rooney, v knize - Vítězství v Barmě, str. 100., cituji: „Generál Auchinleck, který se potom, co se Wavell stal vicekrálem Indie, dosazen na jeho post, kabeloval náčelníkovi štábu, že on sám se staví proti požadavku poskytnout 6 dalších brigád pro připojení se k jednotkám LRP. Svou námitku podpořil několika logicky znějícími tvrzeními: na místě není dostatek letadel, která by byla potřeba pro podporu těchto jednotek; ani vojáků není přebytek a tento akt by odčerpal z oblasti další; k vycvičení vojáků do těchto jednotek je potřeba mnoho času, a ten zrovna scházel; tyto jednotky by nakonec ani nemusely Japoncům nějak ublížit. Svůj nejsilnější argument si Auchinleck nechal až na konec. Kvůli požadavku na uvolnění 6ti brigád by bylo nutno rozbít zkušenou britskou 70. divizi, které velel generálmajor Symes, a to bylo nepřijatelné.“
Ale tehdy se, o chvíli, prý Auchinleck umoudřil a jako vstřícné gesto nabídl jakýsi kompromis: celou 81. západoafrickou divizi (West Africa Division), divizi, která ve stejné době, o které je řeč, prodělávala výcvik v Indii.
Generál Auchinleck, foto je majetkem Wikipedie, zde bylo zmenšeno.
Generálmajor Wingate však všechny tyto argumenty rychle a rázně odmítl a protože měl tehdy velký vliv na veškeré dění (vliv měl i díky uznání od Churchilla), byl vypracován plán řešení operace Thursday, který se skládal z těchto bodů:
(1) V severní Barmě bude proveden útok, který bude mít tři směry.
První povede Stilwell a účastní se jej 22. a 38. Divize Čankajškovy armády. Jejich úkolem bude postoupit do Hukawngského údolí.
Druhý útok měl představovat postup IV. sboru z Imphalu a postup XV. sboru do Arakanu (v Barmě).
Třetí útok měly provést další Čankajškovy armády, které měly postoupit z Junnanu na západ přes řeku Salween.
(2) Daleko větší význam mělo pro Wingatea a jeho jednotky zásobování. Zamýšlený způsob dopravy na určené místo, podpořil také generál Arnold. Jednalo se o leteckou dopravu, kterou mělo zajistit Letectvo Spojených států pod vedením dvou zkušených pilotních velitelů – plukovníka Cochraneho a plukovníka Alisona. Jejich výsadková jednotka sestávala ze 100 kluzáků, asi 100 lehkých letadel – slavné L1 a L5 – 30 Mustangů P-51, 25 Mitchellů, 20 Dakot a dvanácti větších dalších dopravních letadel. Byly zde dokonce i nějaké helikoptéry – zřejmě vůbec první, které byly použity k boji. Celý plán zásobovací akce také nakonec ulehčil samotnému II. činditskému tažení. Bylo totiž rozhodnuto, že místo pozemní infiltrace za japonské linie bude proveden letecký výsadek, při kterém budou použity Dakoty a kluzáky.
(3) Wingateovi bylo nařízeno, aby sestavil 6 brigád, díky čemuž musela být rozbita 70. brigáda, a to i přesto, že byla použita záloha, kterou představovala Západoafrická brigáda. Tyto jednotky byly použity při blokádě japonského zásobování.
Ministerský předseda Velké Británie Winston Churchill od svých poradců dobře věděl, že v asijské oblasti jsou mezi velitelskými špičkami ne zrovna seriózní poměry, což má mnohokrát za následek demoralizaci vojenských jednotek a v letech 41, 42 je to spojené i se stálými porážkami od Japonců. Proto dal podnět, jak víme, ustavení nového velitelství – Velitelství pro Jihovýchodní Asii (SEAC – South East Asia Command) a v celkovém řešení dostal od Američanů i souhlas a podporu, tedy obou náčelníků štábu, aby dosadil Lorda Mountbattena do funkce Vrchního velitele SEAC.
Když konference v Quebecku skončila, vydal se nově povýšený generálmajor Wingate do Barmy, aby začal připravovat své jednotky do mnohem rozsáhlejší akce – Operace Thursday - II. Činditská operace. Ve stejné době Lord Mountbatten, který chtěl spíše získat velitelský post u námořnictva, musel zorganizovat vše okolo SEAC. Protože v Dillí přeskočil v povýšení mnoho velitelů (ve všech třech velitelstvích na Dálném východě), historie říká, že to velká část generálů těžce nesla. Zároveň, ale historie také říká, že jmenování Mountbattena a Wingatea do velitelských funkcí mělo velice prospěšný význam pro bitvu o Kohimu a Imphal.
Když se čerstvě povýšený generálmajor Wingate vrátil z Quebecku do Indie, byl nejvíce spokojen s tím, že pro svou II. Činditskou operaci (Operace Thursday) získal náčelníka štábu Brooka, generála Marshalla, i podporu samotného prezidenta USA Roosevelta. Winston Churchill mu dokonce osobním dopisem povolil, že s ním může přes soukromou přímou linku komunikovat, pokud by se při přípravě operace vyskytly nějaké překážky. Wingate byl samotář, který špatně vycházel s podřízenými i nadřízenými. Válečný zpravodaj Louis Allen o něm dokonce napsal, že byl skutečně geniální člověk, jenomže „díky jeho povýšené a arogantní povaze se s ním rozhovor stává pro druhou stranu utrpením. Působil jako starozákonní prorok, jenž stále pronáší moudré biblické výroky.“ Zachovalo se hodnocení, že Wingatea mnoho řadových vojáků uctívalo téměř jako boha. Když prý mluvil k většímu shromáždění, většinou strhl všechny na svou stranu. U menších skupin vojáků to vždy tak nebylo, svědčí o tom příklad jednoho z Gurkhů, který na Wingatea vzpomíná, když mluvil o plánované výpravě. Svým tvrdým až ocelovým hlasem k nim promlouval následovně, cituji z, David Rooney, v knize - Vítězství v Barmě, str. 101., píše:
„Vidím zástupy vojáků, nemocných a vyhladovělých, jak se prodírají nejhorší džunglí, jaká může v Barmě – vlastně na celém světě – být. Pár z vás, kteří to přežijí a vrátí se, pak bude konečně vědět, co je to projít Údolím smrti. Tak zlomte vaz!“ Jenomže v tom momentě jeden z vojáků řekl, to, co si myslel: „Sakra, tak do toho já nejdu!“
Když se Wingate vrátil v srpnu 1943 do Dillí, musel hned, jak přijel, čelit vážné situaci, kterou stejný historik popisuje následovně z deníku generála Stilwella: „Popisuje Generální velitelství jako místo, kde zakopáváte o generály na každém kroku. Většina z nich dělá práci, kterou by zvládl kapitán, někteří nedělají vůbec nic. Díky svým předchozím nedobrým vztahům s velením, které jej (generálmajora Wingatea) považovalo za vulgárního a bezohledného člověka a také díky tomu, že jeho povýšení způsobilo na velitelství dohady a rozčarování se v Dillí setkává s velmi silnou opozicí, a za svými zády slyší stále častěji rozezlenou otázku: ‚Kdo si, sakra, myslí, že je?‘“
Když přijel, tak neměl připraveno vůbec nic a potřeboval ihned nejméně sekretářku a auto. Nakonec mu vše uvolnili ze záloh. Když chtěl letadlo, tak se mu vysmáli (je připomínáno, že s podobnou opozicí a nesouhlasem ke svým požadavkům, se setkal i Lord Mountbatten, když přebíral velitelství SEAC). Ponechme nevraživosti a přejděme k budování Činditských jednotek. Když začal budovat činditskou organizaci, začal tím, že veškerá úderná síla musí být založena na pochodovém útvaru. Každý prapor měl za úkol zformovat se do dvou takových tvarů . David Rooney, v knize - Vítězství v Barmě, str. 102., píše, cituji:
„Pochodový útvar, jenž se stával asi z 250 mužů, tvořila motostřelecká rota (4 čety), dělostřelecká rota, která měla k dispozici děla střední ráže a 3palcové minomety, dále přepadový oddíl, v němž byli převážně vojáci z ženijních jednotek, kteří nesli nášlapné miny a destrukční trhaviny, a průzkumná četa, která za pochodu získávala informace a pomoc od místních karenských a kachinských kmenů.
Kromě pušek a kulometů, což byla normální výzbroj pěchoty, Vickerů a 3palcových minometů, měl každý útvar k dispozici plamenomety a relativně novou zbraň PIAT (Projector Infantry Anti-Tank), což byl pěchotní protitankový granátomet.
Všechny těžší zbraně byly obvykle dopravovány pomocí mul. Na začátku operace však žádné muly v oblasti nebyly. Všechny zbraně byly pro celou akci velmi důležité, a tak i když se nakonec podařilo nějaká zvířata sehnat, každý muž musel při pochodu nést navíc náklad těžší více než 30 kilogramů. Do jisté míry to pak ovlivnilo celou operační schopnost vojska. Místo rychlých, nepozorovaných přesunů za nepřátelskými liniemi, byl běžnější spíše pomalý pochod v jednoduchém zástupu napříč neprostupnou džunglí,“
Operace Thursday, II. Činditská výprava, březen až červenec 1944.
Plánování operace Thursday.
Z předchozího již víme, že na Quebecké – Quadrantské konferenci v srpnu roku 1943, zazářil pozdější generálmajor Wingate a bylo mu řečeno, že se bude konat další Činditská operace, která, jak si za chvíli řekneme, dostala název Operace Thursday, jinak se jí též říkalo II. Činditská operace.
Mapa operace Thursday, mapa je majetkem Wikipedie, zde byly upraveny rozměry.
Generálmajor Wingate. Foto je majetkem Wikipedie, zde bylo zmenšeno.
Již tehdy v srpnu 1943 Quebecku, ale i později, se neustále diskutovalo o tom, jak velká by měla operace Thursday být, jaké jednotky a s jakým vybavením a taktikou by měly bojovat v týlu nepřítele tyto oddíly Činditů, Commandos – LRP (Long Range Penetration Groups – speciální jednotky cvičené pro boj ve východoasijských džunglích), a kdy by bylo nejlepší, aby se operace uskutečnila. Otázek bylo tehdy náhle mnoho. Byly i otázky, které se vyskytly ještě předtím, než odjel generál Stilwell z Quebecku, jak je vypisuje historik David Rooney, v knize - Vítězství v Barmě, str. 100., cituji: „Generál Auchinleck, který se potom, co se Wavell stal vicekrálem Indie, dosazen na jeho post, kabeloval náčelníkovi štábu, že on sám se staví proti požadavku poskytnout 6 dalších brigád pro připojení se k jednotkám LRP. Svou námitku podpořil několika logicky znějícími tvrzeními: na místě není dostatek letadel, která by byla potřeba pro podporu těchto jednotek; ani vojáků není přebytek a tento akt by odčerpal z oblasti další; k vycvičení vojáků do těchto jednotek je potřeba mnoho času, a ten zrovna scházel; tyto jednotky by nakonec ani nemusely Japoncům nějak ublížit. Svůj nejsilnější argument si Auchinleck nechal až na konec. Kvůli požadavku na uvolnění 6ti brigád by bylo nutno rozbít zkušenou britskou 70. divizi, které velel generálmajor Symes, a to bylo nepřijatelné.“
Ale tehdy se, o chvíli, prý Auchinleck umoudřil a jako vstřícné gesto nabídl jakýsi kompromis: celou 81. západoafrickou divizi (West Africa Division), divizi, která ve stejné době, o které je řeč, prodělávala výcvik v Indii.
Generál Auchinleck, foto je majetkem Wikipedie, zde bylo zmenšeno.
Generálmajor Wingate však všechny tyto argumenty rychle a rázně odmítl a protože měl tehdy velký vliv na veškeré dění (vliv měl i díky uznání od Churchilla), byl vypracován plán řešení operace Thursday, který se skládal z těchto bodů:
(1) V severní Barmě bude proveden útok, který bude mít tři směry.
První povede Stilwell a účastní se jej 22. a 38. Divize Čankajškovy armády. Jejich úkolem bude postoupit do Hukawngského údolí.
Druhý útok měl představovat postup IV. sboru z Imphalu a postup XV. sboru do Arakanu (v Barmě).
Třetí útok měly provést další Čankajškovy armády, které měly postoupit z Junnanu na západ přes řeku Salween.
(2) Daleko větší význam mělo pro Wingatea a jeho jednotky zásobování. Zamýšlený způsob dopravy na určené místo, podpořil také generál Arnold. Jednalo se o leteckou dopravu, kterou mělo zajistit Letectvo Spojených států pod vedením dvou zkušených pilotních velitelů – plukovníka Cochraneho a plukovníka Alisona. Jejich výsadková jednotka sestávala ze 100 kluzáků, asi 100 lehkých letadel – slavné L1 a L5 – 30 Mustangů P-51, 25 Mitchellů, 20 Dakot a dvanácti větších dalších dopravních letadel. Byly zde dokonce i nějaké helikoptéry – zřejmě vůbec první, které byly použity k boji. Celý plán zásobovací akce také nakonec ulehčil samotnému II. činditskému tažení. Bylo totiž rozhodnuto, že místo pozemní infiltrace za japonské linie bude proveden letecký výsadek, při kterém budou použity Dakoty a kluzáky.
(3) Wingateovi bylo nařízeno, aby sestavil 6 brigád, díky čemuž musela být rozbita 70. brigáda, a to i přesto, že byla použita záloha, kterou představovala Západoafrická brigáda. Tyto jednotky byly použity při blokádě japonského zásobování.
Ministerský předseda Velké Británie Winston Churchill od svých poradců dobře věděl, že v asijské oblasti jsou mezi velitelskými špičkami ne zrovna seriózní poměry, což má mnohokrát za následek demoralizaci vojenských jednotek a v letech 41, 42 je to spojené i se stálými porážkami od Japonců. Proto dal podnět, jak víme, ustavení nového velitelství – Velitelství pro Jihovýchodní Asii (SEAC – South East Asia Command) a v celkovém řešení dostal od Američanů i souhlas a podporu, tedy obou náčelníků štábu, aby dosadil Lorda Mountbattena do funkce Vrchního velitele SEAC.
Když konference v Quebecku skončila, vydal se nově povýšený generálmajor Wingate do Barmy, aby začal připravovat své jednotky do mnohem rozsáhlejší akce – Operace Thursday - II. Činditská operace. Ve stejné době Lord Mountbatten, který chtěl spíše získat velitelský post u námořnictva, musel zorganizovat vše okolo SEAC. Protože v Dillí přeskočil v povýšení mnoho velitelů (ve všech třech velitelstvích na Dálném východě), historie říká, že to velká část generálů těžce nesla. Zároveň, ale historie také říká, že jmenování Mountbattena a Wingatea do velitelských funkcí mělo velice prospěšný význam pro bitvu o Kohimu a Imphal.
Když se čerstvě povýšený generálmajor Wingate vrátil z Quebecku do Indie, byl nejvíce spokojen s tím, že pro svou II. Činditskou operaci (Operace Thursday) získal náčelníka štábu Brooka, generála Marshalla, i podporu samotného prezidenta USA Roosevelta. Winston Churchill mu dokonce osobním dopisem povolil, že s ním může přes soukromou přímou linku komunikovat, pokud by se při přípravě operace vyskytly nějaké překážky. Wingate byl samotář, který špatně vycházel s podřízenými i nadřízenými. Válečný zpravodaj Louis Allen o něm dokonce napsal, že byl skutečně geniální člověk, jenomže „díky jeho povýšené a arogantní povaze se s ním rozhovor stává pro druhou stranu utrpením. Působil jako starozákonní prorok, jenž stále pronáší moudré biblické výroky.“ Zachovalo se hodnocení, že Wingatea mnoho řadových vojáků uctívalo téměř jako boha. Když prý mluvil k většímu shromáždění, většinou strhl všechny na svou stranu. U menších skupin vojáků to vždy tak nebylo, svědčí o tom příklad jednoho z Gurkhů, který na Wingatea vzpomíná, když mluvil o plánované výpravě. Svým tvrdým až ocelovým hlasem k nim promlouval následovně, cituji z, David Rooney, v knize - Vítězství v Barmě, str. 101., píše:
„Vidím zástupy vojáků, nemocných a vyhladovělých, jak se prodírají nejhorší džunglí, jaká může v Barmě – vlastně na celém světě – být. Pár z vás, kteří to přežijí a vrátí se, pak bude konečně vědět, co je to projít Údolím smrti. Tak zlomte vaz!“ Jenomže v tom momentě jeden z vojáků řekl, to, co si myslel: „Sakra, tak do toho já nejdu!“
Když se Wingate vrátil v srpnu 1943 do Dillí, musel hned, jak přijel, čelit vážné situaci, kterou stejný historik popisuje následovně z deníku generála Stilwella: „Popisuje Generální velitelství jako místo, kde zakopáváte o generály na každém kroku. Většina z nich dělá práci, kterou by zvládl kapitán, někteří nedělají vůbec nic. Díky svým předchozím nedobrým vztahům s velením, které jej (generálmajora Wingatea) považovalo za vulgárního a bezohledného člověka a také díky tomu, že jeho povýšení způsobilo na velitelství dohady a rozčarování se v Dillí setkává s velmi silnou opozicí, a za svými zády slyší stále častěji rozezlenou otázku: ‚Kdo si, sakra, myslí, že je?‘“
Když přijel, tak neměl připraveno vůbec nic a potřeboval ihned nejméně sekretářku a auto. Nakonec mu vše uvolnili ze záloh. Když chtěl letadlo, tak se mu vysmáli (je připomínáno, že s podobnou opozicí a nesouhlasem ke svým požadavkům, se setkal i Lord Mountbatten, když přebíral velitelství SEAC). Ponechme nevraživosti a přejděme k budování Činditských jednotek. Když začal budovat činditskou organizaci, začal tím, že veškerá úderná síla musí být založena na pochodovém útvaru. Každý prapor měl za úkol zformovat se do dvou takových tvarů . David Rooney, v knize - Vítězství v Barmě, str. 102., píše, cituji:
„Pochodový útvar, jenž se stával asi z 250 mužů, tvořila motostřelecká rota (4 čety), dělostřelecká rota, která měla k dispozici děla střední ráže a 3palcové minomety, dále přepadový oddíl, v němž byli převážně vojáci z ženijních jednotek, kteří nesli nášlapné miny a destrukční trhaviny, a průzkumná četa, která za pochodu získávala informace a pomoc od místních karenských a kachinských kmenů.
Kromě pušek a kulometů, což byla normální výzbroj pěchoty, Vickerů a 3palcových minometů, měl každý útvar k dispozici plamenomety a relativně novou zbraň PIAT (Projector Infantry Anti-Tank), což byl pěchotní protitankový granátomet.
Všechny těžší zbraně byly obvykle dopravovány pomocí mul. Na začátku operace však žádné muly v oblasti nebyly. Všechny zbraně byly pro celou akci velmi důležité, a tak i když se nakonec podařilo nějaká zvířata sehnat, každý muž musel při pochodu nést navíc náklad těžší více než 30 kilogramů. Do jisté míry to pak ovlivnilo celou operační schopnost vojska. Místo rychlých, nepozorovaných přesunů za nepřátelskými liniemi, byl běžnější spíše pomalý pochod v jednoduchém zástupu napříč neprostupnou džunglí,“