Kuronsko jako námořní velmoc
Napsal: 17/5/2021, 16:44
Pod krabí vlajkou, aneb zámořské kolonie Kuronska
Politická mapa Evropy v 17. století byla mnohem pestřejší než nyní. Krom velkých států se zde nacházela i různá samostatné vévodství a knížectví, které v některých případech usilovaly o vlastní koloniální panství. Patrně nejmenší z koloniálních mocností bylo nepochybně Kuronské vévodství (1562-1795), tehdejší vazalský stát polsko-litevské unie. Území Kuronska na západě moderního Lotyšska bylo původně osídleno baltskými Kury, kteří byli do roku 1237 podmaněni Mečovým řádem a poté bylo součástí Řádu německých rytířů. Během livonské války 1558-1583 v souvislosti s úpadkem moci Řádu německých rytířů vzniklo roku 1561 Kuronské vévodství dědičné v rodu posledního velmistra livonského řádu Gotharda Kettlera a v lenní závislosti na Litevském velkoknížectví. V polovině 17. Století zde žilo přibližně jen 200 000 lidí. Početné rolnické obyvatelstvo (nevolníci) bylo sice místní, ale faktickou moc v zemi drželi etničtí Němci, kteří tvořili i většinu městské populace. Německého původu byla rovněž veškerá šlechta a kupecká společnost. Hlavními přístavy byly Ventspils a Liepāja. Třetinu půdy v zemi vlastnil samotný vévoda a byl tedy jejím hlavním držitelem. Kuronsko vlastnilo celkem tři kolonie (pevnosti) na území dnešní Gambie na řece Gambie v Africe. Pevnosti se jmenovaly Fort Baycha, Fort Jacob a Fort Jillifree. Nové Kuronsko, kolonie na území Trinidadu a Tobaga, byla mnohokrát ztracena a poté znovu dobyta. Celkově je však nutno připomenout, že první kuronská kolonie vznikla roku 1637 a o poslední kolonii přišlo roku 1668.
Zlatý věk Kuronského vévodství započal v době vlády vnuka samotného zakladatele, vévody Jacoba Kettlera (1610-1682), který vládl v letech 1642-1682. Vládu vévody Jacoba doprovázel hospodářský vzestup Kuronska, rozvoj politických a obchodních vztahů s ostatními státy. Mládí prožil v Pomořanském exilu a často navštěvoval německá města. Mladý vévoda byl vzděláván na univerzitě v Lipsku a Rostocku, poté v Amsterdamu, kde se naučil stavět námořní lodě – v utajení studoval pod jménem Jacob van der Berg. Patrně nepřekvapí, že svou lásku k lodím na plno projevil v době vlády, kdy mělo drobné Kuronsko největší flotilu ze všech německých států (!) Konkrétně větší a modernější než Brandenburg, Hamburg i Lübeck. Právě díky flotile bylo možno navázat úzké obchodní vztahy s dalšími významnými státy a z Kuronska se stal prosperující stát. V zemi vzniklo několik loděnic, z nichž největší byly Ventspils a Kuldig. Kromě najímání zahraničních specialistů se vévoda obrátil i na najímání místních lotyšských řemeslníků, jejichž práce byla mnohem levnější. Pouze v loděnici Ventspils bylo za vlády Jacoba vyrobeno 80 obchodních lodí a 40 vojenských lodí. Část lodí byla navíc postavena pro zahraniční zájemce a našla tak nový domov v Anglii nebo Francii. Pro podporu loďařského průmyslu se vévoda podílel rovněž na rozvoji hutního průmyslu a několika dalších průmyslových odvětvích. Vznikly tak mnohé manufaktury a dílny – 17 hutí pro tavení železa, 11 kováren, 85 dílen na výrobu lan, lanoví a plachet, nemluvě o řadě pil. Rovněž se rozvíjela výroba zbraní – v Kuronsku bylo založeno 10 sléváren pro výrobu hlavní děl, 14 zpracoven ledku a 5 mlýnů na střelný prach. Patrně netřeba připomínat, že prosperita malého vévodství upoutala závistivé pohledy okolních států. Osudovým mělo být především vrůstající nepřátelství s tehdejší hlavní mocností – Holandskem.
Hospodářská politika Jacoba Kettlera byla založena na principech merkantilismu. Vévoda věřil, že by měl být co nejvíce zvýšen podíl vývozu a to při snížení podílu dovozu. Poněkud překvapivě se mu tento plán podařilo realizovat. Kuronsko dováželo pouze sůl, koření, drahé kovy a luxusní zboží. Ekonomický blahobyt státu pak mělo vylepšit získání zámořských kolonií. Právě polovina 17. století byla poznamenána pokusy řady menších evropských států o kontrolu nad územím v novém a starém světě. Zámořské kolonie tak vybudovalo a po krátkou dobu drželo i Dánsko, Švédsko a Braniborsko. Kuronské vévodství se mimo jiné pokoušelo uchytit v Západní Indii a v západní Africe. Právě tyto oblasti byly považovány za nejslibnější pro atlantický obchod té doby. Otroci, slonovina a zlato se vyváželi ze západní Afriky a tabák, cukrová třtina, rum a káva se vyvážely ze Západní Indie. Současně se nabízela možnost využít africké otroky pro práci na plantážích v Západní Indii, což bylo zásadní pro stát, který měl jen malou vlastní populaci.
V roce 1651 zakotvila třicetidělová kuronská loď Der Walfisch (Velryba) v řece Gambii, kdy bylo rozhodnuto získat pod svou vládu jeden z neobydlených ostrovů. Expedici velel Joachim Deniger, který velel asi stovce vojáků a důstojníků. Ostrov byl pojmenován po svatém Ondřeji a o několik měsíců později zde přistála další loď, která vysadila další vojáky. Osadníci se ihned pustili do budování zázemí. Vznikla tak pevnost Fort Jacob, luteránský kostel, několik domů a skladovacích prostor. Rovněž začali obchodovat s místními vládci, přičemž za látky, korálky a alkohol získávali otroky, slonovinu, zlato a zvířecí kůže. Sice zde žila necelá stovka osadníků, netrvalo však dlouho a byl brzy obsazen i další ostrov – Banjul. Celková populace kolonie v západní Africe činila asi 250 lidí, včetně několika desítek obchodníků a kurlandské vojenské posádky čítající 150-200 vojáků. V letech 1655-1660 probíhala v Evropě severní válka, jejíž ozvěny zasáhly i vzdálené kolonie. Ostrov svatého Ondřeje se rozhodli Holanďané obsadit již roku 1659. Po dlouhém obléhání se podařilo obsadit pevnost a zajmout guvernéra kolonie Otta von Stiel. Netrvalo však dlouho a kolonie často střídala majitele, jelikož o oblast soupeřili krom Holanďanů i Francouzi a Angličané. Gambie se nakonec stala britskou kolonií a ostrov byl přejmenován na ostrov svatého Jamese. Stalo se tak poté, co roku 1664 Británie uzavřela dohodu s Kuronskem, které za ostrov získalo ostrov Tobago v Západní Indii. Ten se nachází na pomezí Karibského moře a Atlantiku, zhruba 100 km severovýchodně od jihoamerického pobřeží.
Právě k Tobagu dorazila první kuronská loď roku 1637 a vysadila zde 212 vojáků a kolonistů. Nedlouho po vybudování první osady však podlehli všichni obyvatelé krutým tropickým nemocem. Plány na osídlení ostrova však přetrvávaly a druhá výprava dorazila roku 1642. Tentokrát se kolonii podařilo přežít až do roku 1650, kdy ji zničili bojovní indiáni – Caribové, přeživší osadníci uprchli na území moderní Guyany. O čtyři roky později došlo k nejrozsáhlejšímu a nejslavnějšímu pokusu o vytvoření kuronské kolonie v Tobagu. Předcházela mu zdlouhavá jednání s britskými úřady, které získaly kontrolu nad touto částí Západní Indie. Vévodovi Jacobovi se nakonec podařilo získat souhlas s nadvládou Kuronska nad ostrovem Tobago od Olivera Cromwella i Karla II. Stuart. První se snažil získat neutralitu Kuronska ve válce s Holandskem a král zase ocenil vojenskou podporu (a šest válečných lodí), kterou poskytl vévoda monarchistům během občanské války v Anglii. Dne 20. května 1654 dorazila na ostrov Tobago loď Das Wappen der Herzogin von Kurland, které velel kapitán Willem Mollens. Na palubě lodi bylo 80 rodin kuronských kolonistů, 25 důstojníků a 124 vojáků. Kapitán Mollens přejmenoval ostrov na Nové Kuronsko a stal se guvernérem. Expediční oddíl založil dvě osady – Jacobstadt a Fort Jacob. O něco později byly vytvořeny další dvě osady, dokonce zde byl založen trh s otroky, dovezenými z ostrova svatého Ondřeje v Gambii. Mezi metropolí a ostrovem Tobago bylo navázáno pravidelné námořní spojení. V srpnu 1655 dorazila do Nového Kuronska loď se zásobami potravin a o rok později dalších 130 rodin nových osadníků. Nedlouho na to dalších 120 rodin. Vztahy s domovinou zůstaly zachovány i v roce 1658, kdy byl vévoda Jacob zajat Švédy. Zajímavý je rovněž fakt, že tehdy do kolonie dorazilo množství lotyšských rolníků, kteří byli osvobozeni z nevolnictví oplátkou za přesídlení do kolonie. Na ostrově vznikly plantáže cukrové třtiny, tabáku a kávy, jejichž vývoz do Evropy měl být směřován přes kuronské přístavy. Do kolonie byl vyvážen stavební materiál, nářadí, jantar, sklo, solené ryby a pivo. Některý tento materiál byl určen i pro nedaleké kolonie spadající pod Anglii, Holandsko nebo Španělsko. Opačným směrem do Kuronska směřoval tabák, bavlna, zázvor, třtinový cukr, indigo, rum, káva, ovoce a exotičtí ptáci. Díky tomu se přístavy Libava a Vindava staly jakýmsi centrem koloniálního obchodu v pobaltské oblasti. Z Kuronska bylo ono exotické zboží dodáváno do polsko-litevské unie, Švédska, Německa a Ruska. Obchodní zastoupení vznikalo po celé Evropě, našli bysme jej ve Stockholmu, Kodani, Berlíně, Hamburku, Königsbergu, Amsterdamu, Haagu, Londýně, Lisabonu, Vídni i Benátkách.
Hospodářskou prosperitu Kuronska a její plány na další koloniální expanzi v Západní Indii a západní Africe však narušila severní válka, která začala v roce 1655. Jednalo se o boje mezi klíčovými zeměmi východní a severní Evropy, o kontrolu nad Baltským mořem. Války se zúčastnilo Švédsko, Dánsko, Braniborsko, Polsko-litevská unie a Rusko. Ačkoli vévoda Jacob prohlásil Kuronsko za neutrální stát, do země vtrhla vojska švédského krále Karla X. Gustava. Malá pozemní armáda nemohla klást adekvátní odpor a mocné loďstvo bylo uzavřeno v přístavech. Samotný vévoda byl držen v domácím vězení až do konce války v roce 1660. Jak již bylo zmíněno, situace se rychle chopily ostatní koloniální mocnosti. Poté, co se Holanďané dozvěděli o obsazení Kuronska Švédskem, prohlásili že vévodství zaniklo a rozhodli se celý ostrov získat pod svou vládu. V roce 1658 dorazilo na ostrov 500 francouzských kolonistů, kteří se usadili poblíž Fort Jacob a těšili se podpory Holanďanů. Netrvalo dlouho a ostrov bez pomoci z obsazeného Kuronska připadl Holanďanům. Někteří vojáci a kolonisté se vrátili domů a v roce 1660 žilo na ostrově 1 500 evropských obyvatel a 7 000 afrických otroků. O dva roky později kolonie připadla Francii. V dalších desetiletích se vlastnictví ostrova dál měnilo a pravidelně se jej pokoušelo získat pod svou vládu i samotné Kuronsko, leč marně. Po smrti vévody Jacoba začal postupný úpadek kuronského vévodství. Nový vévoda navíc nebyl tak vzdělaný a neměl takový zájem o zakládání zámořských kolonií. V květnu 1690 odešli poslední kuronští osadníci do své vlasti. V roce 1698 se pokusili vyslat na ostrov další výpravu – pod velením britského kapitána sira Williama Valeryho, ale Britové mu zabránili v příjezdu. Dokud však v roce 1795 nebylo vévodství připojeno k Ruské říši, byli i nadále jmenováni guvernéři Nového Kuronska.
Během Severní války (1700-1721) obsadila Kuronsko švédská a ruská vojska. Po jejím skončení se vévodství dostávalo stále více pod ruský vliv, ale formálně bylo k Rusku připojeno až po třetím dělení Polska roku 1795 jako Kuronská gubernie (27 286 km²). Petr Biron (otec kněžny Kateřiny Zaháňské) abdikoval za odstupné 2 000 000 rublů a roční apanáž 25 000 dukátů od Kateřiny Veliké. Hlavním městem zůstala Mitava (dnes Jelgava). V době první světové války v letech 1915-1918 bylo okupováno Německem a poté se Kuronsko stalo součástí Lotyšska (1940-1990 pak Lotyšské SSR v rámci Sovětského svazu). V současné Lotyšské republice už nejsou historická území samosprávnými celky ani stupni státní správy. Odráží je pouze struktura soudní moci. Sídlem Kuronského oblastního soudu je největší kuronské město Liepāja.
Zdroj:
https://www.kabinetkuriozit.eu/pod-krab ... -kuronska/