Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 407.

[michan]

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 407.
Zde viz foto ilustračního náčrtu čtyř map



, na kterých jsou, na prvé mapě, americké útoky po vylodění ve dnech 7. a 8. srpna 1942. Na dalším, druhém náčrtu, je ostrov Guadalcanal s místy, která jsou zmiňována také v textu. Třetí náčrt zachycuje japonský útok v září stejného roku a čtvrtý náčrt je pak o říjnovém japonském útoku. Náčrt, jakož i jednotlivé mapy, je, jsou, pak volně na několika webech a vše bylo pro Palbu zmenšeno (Zde pak, v dalších dvou odkazech, po přiblížení a nastavení velikosti kolečkem, a následně i vyhledáním, viz ostrov Florida, jehož nejnovější dnešní název je - Nggela Sule:
https://mapy.cz/zemepisna?x=158.0992790 ... z=7&lgnd=1
za což děkuji kolegovi Mrfelix, ještě také děkuji i kolegovi Zemaktovi, viz zde z Wikipedie:
https://en.wikipedia.org/wiki/Nggela_Islands

Po zdařilé akci s vyloděním v japonském týlu, a po šťastném návratu, nejprve u G-3 plukovníka Thomase, vyslovil plukovník Edson (zde viz foto



, na kterém je Merrit A. Edson, foto je majetkem Wikipedie a zde bylo několikrát zvětšeno) názor, že množství nalezených japonských zásob všeho druhu nebylo jen tak, když na závěr doslova řekl: „To není hrstka Japončíků“. Již po několika hodinách byla slova doplněna od vyhodnocovače, plukovníka Morana. To když „prozkoumal materiál dodaný do jeho zatuchlé a zatemnělé zpravodajské chatrče, řekl též, že to nebyla jen hrstka“.
Zásadní a důležité informace od Clemensových pátračů pak osvětlovaly stav, neboť se ukazovalo: že „silná jednotka Japonců – možná přes 3 000 – se pohybuje od Tetere zhruba směrem k jihozápadu“.
Další den, 9. září 1942 ráno, již byly na divizním operačním středisku rozloženy po stolech mapy, fotografie a listinné dokumenty i se stručným písemným překladem z Japonštiny. Začaly se také zkoumat i poslední zprávy od všech hlídek a od pátračů. Po dlouhé diskuzi a po upozorňování na vše důležité, plukovník Thomas, na závěr diskuzí, řekl magické slůvko: „Přicházejí“!
Pak přistoupil plukovník Edson k mapě a ukazoval na takový světlejší proužek, který znázorňoval „rozeklaný travnatý korálový hřeben, který se táhl na jih od letiště rovnoběžně s Lungou“ (zde viz foto



, na kterém je travnatý pahorek, který se táhne více nežli kilometr, směrem k Hendersonovu letišti. Foto je volně na několika webech a bylo zde zvětšeno.). Byl to pozdější „Edsonův krvavý pahorek“, jehož jižní, východní a západní svahy, dosahovaly na okraj džungle. „Jedná se o přírodní překážku, z níž se dá snadno ovládat široké okolí“, říká na str. 62., český historik PhDr. Dalibor Vácha, Ph.D. /*1980 / v knize, která má název – Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943, na str. 60., Vydává společně Nakladatelství Epocha, s. r. o., Na Poříčí 12, 110 00Praha 1., a Pražská vydavatelská společnost, s. r. o., Na Poříčí 1048/28-30, 110 00 Praha 1, v roce 2018.,
Na svém severu se pak hřeben svažoval k tehdy rozbombardovanému Hendersonově letišti (zde viz foto



, na kterém je Hendersonovo letiště, v levé části snímku je pak „Pagoda“, velitelství letectva. Foto zde bylo pro Palbu zvětšeno.). Edson tak ukazoval i k místu blízko tohoto hřebenu, kde si dal generál Vandegrift, i přes protesty štábu, vybudovat nové velitelské stanoviště (zde viz foto



, na kterém je divizní velitelství, ve kterém sedí generál Vandegrift, Guadalcanal 1942, foto je majetkem US NAVY a bylo zde zvětšeno.). Prý měl až po krk stálé pobíhání do krytu u letiště a doufal, že zde najde trochu klidu. Přesunoval totiž své velitelství do takové oblasti, kde doufal, že jej nebudou tolik otravovat japonské pumy.

Ve stejné době, konce prvé dekády září roku 1942, docházelo na nadřízeném velitelství v Nouméji, k zvláštním událostem, které ve svém důsledku, měly pak mít vliv i na posílení 1. divize námořní pěchoty na Guadalcanalu. Proto bychom si měly popsat, oč vlastně šlo. V Nouméji, na velitelství, si tehdy lámal hlavu admirál Ghormley (zde viz foto



, pod kterým byl popisek viceadmirál Ghromley_Robert_foto zde bylo zvětšeno, a je majetkem Wikipedie.), a to s podivnou depeší, kterou obdržel od admirála Nimitze, který měl své sídlo v Pearl Harboru.
Depeše obsahovala rozkaz, aby „odevzdal generálu McArthurovi jeden zesílený pluk, obojživelný útvar, spolu s třemi dopravními loděmi na přepravu a se zásobovacími loděmi, potřebnými k bojovému přesunu“! No a právě tohle vše admirál Ghromley vůbec nechápal. Vždyť přece, náčelníci štábu, kteří dali podklad pro tuto záhadnou depeši, a kteří vlastně instrukci sestavili, moc dobře věděli, stejně jako on, že jediný takový útvar v celém jižním Pacifiku, bojuje s nepřítelem na Šalamounových ostrovech (5. pluk námořní pěchoty, který jsme do této doby sledovali). Nebo si snad mysleli, že McArthurovi odevzdá, jediný, další pluk, kterým je v současné době „7. pluk námořní pěchoty, a který byl právě na cestě do této oblasti“?
Když si Ghromley, v rozpacích, nevěděl s depeší rady, obrátil se na admirála Turnera, jestli by mu neporadil. Velitel obojživelných operací admirál Turner, se prý tehdy vůbec nerozmýšlel a odpověděl: „Jediný zkušený obojživelný útvar v SoPacu je na Guadalcanalu a je nemožné jej odvelet“. Admirál Turner poté ve svém vysvětlování prý pokračoval: "7. pluk námořní pěchoty byl sedm měsíců ve výcvikovém táboře na Samoi a rozhodně není dostatečně připraven, aby mohl provést násilné vylodění“. A tehdy se začala znovu vracet rovnováha admirálu Ghromleymu a admirál Turner, z vlastních zpráv a zkušeností, vše ještě dokončil slovy: „Dovoluji si upozornit na nynější nejistou situaci na Guadalcanalu… Dostatečné letecké a námořní síly nebyly poskytnuty… Vandegrift neustále důrazně žádá o posily, alespoň o jeden pluk… Jsem s ním zajedno“.
Situace, která se v prvních dnech měsíce září roku 1942 vyvinula, byla nejméně podobná, u nepřítele, u japonských velitelů, jmenovitě Kawaguči, Jakutake, stejně jako u amerických velitelů, Ghromleyho, Turnera i generála Vandegrifta - samozřejmě těžké starosti měli i velitelé pilotů Geiger a Woods.
U letců na Guadalcanalu byl každý další den měsíce září, stále těžší a těžší a to nejen na obloze. Konkrétně třeba, jak ukazuje zápis v deníku, dne 8. září 1942, utrpělo osm letounů havárii hned při startu. „Primitivní dílenské zařízení umožňovalo, aby dvěma z nich byla navrácena letová schopnost, ale ostatních šest muselo být odvlečeno ´na hřbitov´ke kanibalskému aktu“. O další dva dny později pak mohl už Geiger disponovat jenom 11ti Wildcat F4F-4 (zde viz foto



, pod kterým byl popisek – Grumman_F4F_4_Wildcat, foto je majetkem archivu US Navy, pro Palbu byla upravena velikost fota. Foto bylo na několika webech.) z celkového počtu 38, které dosud na ostrov Guadalcanal přilétly. Jeden ze stíhacích pilotů, který patřil k hostujícím členům Harmonova štábu to tehdy vystihl slovy: „Jestli to tak bude pokračovat, dokážeme se porazit sami; nebudeme k tomu Japončíky ani potřebovat“.
Zářijová hlášení letecké složky na Guadalcanalu, opět a opět se ukazovala na kritický nedostatek; „startovacích náplní, pum, kyslíku, průbojných a zápalných střel, pneumatik a strojního oleje“. Přetrvával stále problém: letecký benzin. Ode dne ke dni byli letci ve stavu neustálé krize. Ke všemu se na ostrově šířila malárie a ani letci nebyli vůči ní imunní.
Již od počátku srpna je zde stále také hovořeno o faktu, že byly nadřízené letecké štáby upozorňovány na nutnou leteckou podporu námořního vyloďování. Když tehdy náměstek ministra námořnictví navštívil jižní Tichomoří, a seznámil se, se situací,“zaslal radiogram svému příteli a kolegovi, leteckému náměstku ministra obrany Robertu Lovettovi, v němž jej upozorňoval na zoufalou potřebu dalších stíhaček, které by mohly operovat ve výšce potřebné k útoku na nepřátelské letouny“. Bylo zde již řečeno, že armádní letoun P-400 tehdy vůbec neplnil úlohu takové stíhačky, neboť nedokázal dost vysoko vystoupat. Návrh proto prý zněl, aby byly zaslány nové Lightingy P-38; již tři dny po Forrestalově vzkazu Lovettovi se admirál Ghromley obrátil s podobnou žádostí na generála McArthura (zde viz foto



, generála MacArthura, autor Wikipedie.),. Admirál tehdy žádal alespoň o „malou skupinku“, těchto letadel, jenomže generál vyhovět nemohl, neboť jich měl tehdy sám jen šest…
V době, kdy po těchto letounech, ale i jiných stíhačkách, pátrali i zainteresovaní, McCain, Turner i Vandegrift, a neustále zasílali Ghromleymu žádosti, či přímo telegrafovali, „zahálelo“ – nemělo nic na práci, - v jižním Pacifiku několik Wildcatů F4F-4. Část takových letadel patřilo do stavu letadlové lodi Saratoga, ze které odlétli, po posledním dni srpna, kdy velká letadlová loď byla zasažena z japonské ponorky I-26 (o tom bude hovořit podrobněji i kolega Jarl), a letouny se musely uchýlit na námořní základny v Nové Kaledonii a na Hebridách, kde pak odpočívaly.
Byl zde samozřejmě problém, neboť tyto Wildcaty nespadaly pod Ghromleyho velení, ale pod velení admirála Fletchera, který stále operoval v Ghromleyho oblasti, a byl ale pod velením admirála Nimitze (zde viz foto



, pod kterým byl popisek, admirál Chester W. Nimitz, foto pochází z amerického námořního archivu.) v Pearl Harboru. Fletcher si chtěl samozřejmě tuto vycvičenou a zkušenou jednotku udržet pro svou letadlovou loď. Dokonce si prý na Ghromleym vynutil slib, že jeho stíhačky po dobu, kdy jsou jeho letadlové lodi v opravě, nebudou vyslány na Guadalcanal.
Nastal stav, kdy námořnictvo mělo sice stíhačky se zkušenými piloty, kteří by již za tři hodiny byli na Guadalcanalu, jenomže byli připoutáni na „týlových základnách“ kvůli složité námořní „velitelské podřízenosti“, která předepisovala, „že letouny z letadlových lodí mají ´normálně´vzlétat z letadlových lodí“…
Historická fakta nalezená v tehdejších zápisech a dokumentech pak říkají, že celou situaci „si uvědomil admirál Nimitz dne 10. září 1942 a převedl všechny letouny z letadlových lodí, které mohly být uvolněny, Ghromleymu, aby jich užil, jak uzná za vhodné“. Tehdy prý takřka neobvykle rychle zareagoval i ComSoPac, což nebývalo v dané době zcela běžné, a již 11. září vydal rozkaz, „aby major LeRoy C. Simpler neprodleně odletěl se 24 Wildcaty F4F-4 své stíhací pětky z Epiritu na Hendersonovo letiště. Major Simpler, po krátké přípravě, odletěl okamžitě".
Po přistání na Hendersonově letišti nečekala letka nijak dlouho na svou práci. Již v poledne, den po svém příletu vzlétla, to aby napadla roj japonských bombardérů, které byly doprovázeny celkem dvaceti Zery, které pak vše na míli od velitelské „Pagody“, bombardovaly zápalnými a výbušnými pumami a tříštivo-trhavými pumami.
Spolu s protivzdušnou obranou námořních pěšáků dokázali pak námořní letci zapálit 16 japonských letounů. Jeden americký pilot se zabil při pokusu o nouzové přistání.
Netrvalo ani 24 hodin a piloti znovu čelily dalším dvěma útokům. Zde pak na str. 114, píše Samuel B Grifiith a potvrzují vše ostatní historické zdroje viz. Použité podklady, cituji:
„Letecké bitvy byly prudké; ´Červená pohotovost´, vyhlášená brzy po ránu, zůstala v platnosti skoro celý den. V pauzách mezi „červenými“ pohotovostmi přilétaly další letouny. Ve třech dnech jich Ghromley nasadil celkem 60. Možná že to bude stačit, aby byla načas udržena rovnováha, možná že to stačit nebude, neboť za jediný den – 12. září – dopravil admirál Jamagata dvojnásobek tohoto počtu k vystřídání na Vanukanau a Lukanai.“

[michan]

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 408.

Kavagučiho útoky od 12. do 14. září 1942.
Zde viz mapu



, na které jsou útoky Kawagučiho jednotek mezi 12. až 14. září 1942. Mapa je na několika webech a byla zde pro Palbu zvětšena.
Ve dnech 10. a 11. září 1942, se začaly jednotky úderného a paradesantního oddílu, pod velením plukovníka Edsona, „na rozkaz generála Vandegrifta“, přesunovat do obrany, a to do míst, která dostala název „Edsonův hřeben“, (původně nesla název - Edson´s Rest Area – Edsonova odpočinková zóna") a po těžkých bojích pak „Krvavý hřeben“ (Historickým podkladem je zde i Hrowe H. Saunders, Duel v Pacifiku, Nakladatelství MUSTANG s.r.o., Plzeň 1995, vydání 1., str. 114, a také, autorem poznámky v závorce o původním názvu, je pak, český historik PhDr. Dalibor Vácha, Ph.D. /*1980 / kniha má název – Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943, str. 60., Vydává společně Nakladatelství Epocha, s. r. o., Na Poříčí 12, 110 00Praha 1., a Pražská vydavatelská společnost, s. r. o., Na Poříčí 1048/28-30, 110 00 Praha 1, v roce 2018., který ještě na str. 62 o pahorku hovoří i těmito slovy: „Z taktického hlediska šlo o extremně problematické místo americké obrany, neboť pokud by se na hřeben dostal nepřítel, měl by volný výstřel na letouny startující z plochy a zároveň by bylo obtížné ho odtamtud dostat“.). Jednalo se o táhlý pahorek s hřebenem jižně od Hendersonova letiště.
Když se s výstrojí i výzbrojí, vydávali vojáci a důstojníci, ten den, na přesun na pahorek, celkem dvakrát je bombardovalo japonské letectvo. Bylo 14 hodin odpoledne, když se první sled smíšených oddílů, „o celkové síle asi 700" mužů (zde však, PhDr. Dalibor Vácha, ve své knize na str. 63 říká, že se jednalo o „osm set čtyřicet výsadkářů“.) „začal přibližovat k hřebenu, aby tam zaujal obranu“.
Plukovník Edson sám osobně, začal jednotlivé skupiny rozestavovat do obrany, i s jejich zbraněmi. Tak jak skupiny vojáků se svými veliteli přicházeli, dostali přidělen úsek, za který zodpovídali, a který museli připravit pro obranu. Příslušníci úderného oddílu se rozestavovali kolem jižního pahorku, kde pravý bok tvořila jedna rota řídce rozestavená směrem k řece Lunga. Parašutisté, kterým v dané chvíli velel Torgerson (Po vylodění, udělal generál Vandegrift, po dohodě se svým štábem, okamžitě několik změn ve velení jednotkám. Stalo se tak u jednotek, kde vládl zmatek. A právě až praxe při vylodění ukázala, že někteří na své funkce nestačí. Dále byly změny i tam, kde byl velitel zraněn, nebo byl zabit a tak se to dělalo i průběžně.), byli situováni od úderného oddílu nalevo.
Rokle, ve které si plukovník Edson umístil své velitelství, byla asi 100 yardů na jih, od nově zřízeného velitelství 1. divize námořní pěchoty generála Vandergrifta. V záloze měl plukovník Edson jen zdecimovanou, méně početnou rotu. Ta si okopy zřídila hned vedle plukovníkova velitelství a vedle nich pak byli ještě spojaři kapitána Williama D. Stevensona, i se svými zakopanými ústřednami.
Další den 11. září, hned od rána, vojáci po celém úseku obrany, vysekávali svými bodáky trní, někteří natahovali jen několik málo yardů ostnatého drátu, který byl k dispozici. Velká většina jich pak, velice těžce kopala okopy do těžkého terénu, a následně zřizovala další místa obrany (zde viz foto



, na kterém je jedno z „hnízd odporu“ na Edsonově hřebeni, foto je volně na několika webech a bylo zde zvětšeno.) a záložní postavení.
Prvně se také stalo, že hlášení o tom, že se blíží japonské letouny, nevyvedlo ještě nikoho z míry; to proto, že všichni byli navyklí, že Japs bombardují jen Hendersonovo letiště…!
Jenomže tohle bombardování bylo zcela jiné. Tentokrát 26 letadel typ G4M Betty (zde viz foto



, pod kterým je popisek, G_4M_Betty, foto je volně přístupné na několika webech), přímo na pahorek, a to kus po kuse, shazovalo pětisetlibrovky, které účelně mixovalo s tříštivotrhavými, tzv.“zametáky“. A tehdy se námořní pěšáci, i s parašutisty, okamžitě zahrabávali o několik palců hlouběji do svých děr, nebo se kryly za kládami připravenými na okopy. Většina jich tak vyvázla sice roztřesená a posypaná hlínou a kamením, ale v celku. Horší bylo s těmi, kteří zůstali stát, nebo zmateně pobíhali – několik prý si tak počínalo – byli zabiti, nebo zraněni létajícími střepinami. Většina jen sklepala ze sebe hlínu a kamení. Všichni si začali uvědomovat, „že se Japončíci tuto noc nebo některou z příštích nocí vyhrnou s křikem z džungle, jako to udělali u Tenaru“.
Edson a jeho výkonný důstojník provedli před setměním průzkum až do vzdálenosti půl míle směrem na jih – byl negativní, nepřítel nebyl nalezen. Clemensovi průzkumníci, kteří v té samé době prováděli průzkum hlouběji směrem na jih, hlásili, že několik kilometrů dlouhý nepřátelský proud lidí a děl se pohybuje k pramenům řeky Lungy. Což znamenalo, že skutečně Japonci přicházeli. Jen se nevědělo, kolik jich je. Generál Vandegrift a jeho štáb tak mohli jen doufat, že v rozestavění své obrany neudělali žádnou chybu. V záloze měli jen 2. prapor z 5. pluku, jako svou jedinou divizní zálohu, to vše na neskutečně protažené obranné linie i podél pobřeží (viz mapu).
Ještě v poledne, stejného 11. září, na Hendersonovo letiště přiletěl z Espirito Santo, admirál Kelly Turner. Předtím se několik dní radil s admirálem Ghromleym a jeho plánovacím důstojníkem DeWit Peckem, což byl velmi vzdělaný a dogmatický plukovník námořní pěchoty. Téma bylo jasné – „Co v současné době udělat, aby byla posílena námořní pěchota na Guadalcanalu“!
Když admirál Turner (zde viz foto



, pod kterým byl popisek viceadmirál Richmond_Kelly_Turner, foto je volně na několika webech.), vystoupil z letadla, vítal jej Vandegrift s velkou poctou a velice pohostinně. Jenomže po chvíli zazněla siréna, která ohlašovala - „Červená pohotovost“.
Když odezněl signál, odvedl generál Vandegrift svého hosta na své velitelství. Po náletech a zřejmě vyveden z míry, vytáhl na velitelství admirál Turner z kapsy dokument, který dal přečíst generálovi. Generál četl a již prvé řádky jím, dle přítomných, otřásly, při přečtení druhé strany zbledl, a když četl dále, bylo to ještě horší. Dokument si přečetl i G-3, náčelník operačního, plukovník Thomas.
K obsahu dokumentu, se kterým byl také seznámen, napsal, pozdější generál v.v. Samuel B. Griffith, ve svém opraveném II. vydání, v angličtině, vydané v Nakladatelství University of Illinois Press v Champaign v Illinoisu roku 1991, které přeložil Robert Müller. Knihu – Bitva o Guadalcanal, Praha 2001, str. 115, se píší následující věty, cituji: „Depeše totiž obsahovala odhad nepřátelské situace vypracovaný štábem ComSoPacu a schválený velitelem před 48 hodinami.“ V podstatě se v ní říkalo, že obrovské japonské námořní síly se soustřeďují v Rabaulu a Truku, že letectvo na Vunukanau a Lakunai je den ze dne posilováno, několik desítek dopravních lodí kotví v přístavu Simpson a nakládají zásoby a vojáky. Očekávalo se, že bude zahájena velká útočná operace za deset dní nebo dva týdny, ale rozhodně nejpozději do tří týdnů. Tohle vše měl být jen úvod.
Následoval ještě stručný popis situace ComSoPacem. V něm se mluvilo o tom, kolik chybí křižníků, kolik letadlových lodí, torpédových dopravních lodí a nákladních lodí. Výčet byl zakončen ohromujícím prohlášením, „že ComSoPac už námořní pěchotu na Guadalcanalu podporovat nemůže.“ A tehdy prý G-3 plukovník Thomas dokument složil a dal si jej do kapsy u košile (v závorce historik, který vše viděl na vlastní oči, dodává: „Pak ho nosil v kapse až do dne, kdy ostrov opustil, téměř přesně za tři měsíce“.).
Následně se na velitelství zachoval admirál Turner jako host, který chce i pomoci. Otevřel láhev skotské whisky, postavil ji na stůl a dodal: „Vandergrifte, já bych nechtěl pohlížet na situaci tak pesimisticky jako Ghromley. On se domnívá, že bych sem nemohl dostat sedmý pluk námořní pěchoty, ale já mám plán, jak Japonce ošálit a úkol splnit. Teď jsem přinesl láhev whisky, napijme se a pohovoříme si později“.
Výsledkem porady přímo na Guadalcanalu bylo – naléhavé doporučení ComSoPacu, aby 7. pluk námořní pěchoty byl přisunut neprodleně.
Noc, kterou na ostrově Guadalcanal strávil admirál Kelly Turner, nebyla nijak pokojná. Takřka každé dvě hodiny dopadaly do prostoru amerických pozic granáty z lodních hlavní japonských lodí. Zvláště hustě byl ostřelován právě pahorek.
Později, po letech, generál Vandegrit poznamenal: „Víte, Kelly si myslel, že jsme moc bujní, ale když nás ty granáty začaly pročesávat, tak se na to začal dívat jinak. Japonci jej obrátili na pravou víru. Než příštího dne odjel, řekl mi, že sedmý pluk dodá a vylodí ho, kde budeme chtít“.
Když se pak admirál Turner rozloučil se štábem a generálem Vandegriftem, šel jednat s brigádním generálem letectva námořní pěchoty Geigerem (zde viz foto



, pod kterým je popisek_general Roy S. Geiger, foto je majetkem Wikipedie, pro Palbu bylo zvětšeno). Jednalo se o letectvu na Guadalcanalu a o tom, co by bylo možno podniknout, když vznikne nebezpečná situace, kterou admirál Ghromley očekával každým okamžikem, že může skutečně nastat. Bylo jasně řečeno, že všechny letouny musí být samozřejmě připraveny, aby mohly rychle vzlétnout a pomoci obráncům.
A generál Geiger? Tak ten tehdy prohlásil, že v této těžké situaci na Guadalcanalu zůstává!. Ve stejné době spolu hovořili i oba nejvyšší z G-3, tedy z operačního oddělení 1. divize námořní pěchoty. Náčelník G-3 plukovník Thomas a jeho výkonný pomocník podplukovník Twinning. Později, po několika letech, oba o svém námětu rozhovoru, který prý byl již několikrát stejný, řekli: „Nesmíme, Bille, připustit, aby to byl druhý Bataan“, řekl plukovník Thomas. Půjdeme do hor, k pramenům řeky Lungy. Vezmeme si tam potravu a střelivo“.
A tehdy prý podplukovník Twinning souhlasil a odešel prý do svého stanu. Tam strávil několik hodin sestavováním ručně psaného konceptu, ve kterém byl i bojový rozkaz o shromáždění všeho potřebného, pro odchod ze stávajících pozic do pralesa a pak do míst pramene řeky Lungy. Koncept rozkazu pak vzal a zatím jej uložil do sejfu. Koncept tohoto rozkazu však neoznačil ani datem, ani pořadovým číslem. A tak na tento nouzový rozkaz zůstala jen vzpomínka.

[michan]

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 409.

Ke dni 11. září 1942 na Guadalacanalu, je třeba ještě dodat, že ten den se velitel divizního dělostřelectva na ostrově, velice oblíbený plukovník, familiérně oslovovaný „Don Pedro“, del Valle (zde viz foto



, pod kterým je popisek – Colonel Pedro del Valle, foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zvětšeno pro Palbu), se svým náčelníkem štábu podplukovníkem Johnem Bemisem rozhodli ještě, prověřit a doplnit své údaje o palbě ve prospěch plukovníka Edsona a jeho obranu pahorku. Měli sebou dělostřelecké kresliče. Jejich cesta do pozic Edsonovy obrany byla dvakrát přerušena denními japonskými leteckými útoky, ale přece jenom se, se svými cennými údaji, vrátili bez úhony do střediska pro řízení palby. Tam potom v potu tváře, podplukovník Bemis a jeho kresliči, zakreslovali, a to po celou noc, zjištěné souřadnice a také pozice obrany, do palebních plánů.
Ve stejné době pak byly, del Vallovy 105 mm houfnice, přemisťovány na nová stanoviště, ze kterých mohly mnohem lépe „poskytovat těsnější podporu obranným postavením na hřebenu, bude-li to zapotřebí“.
Předsunutí dělostřelečtí pozorovatelé, se v té době, také připojili, i se spojením, k plukovníku Edsonovi, na jeho pozorovatelně. Pozorovatelna byla umístěna na jižním cípu. Po nějaké době bylo navázáno spojení se střediskem řízení palby a dělostřelci se začali zastřelovat na předem vybrané orientační body.
Bylo krátce poledni, když „červená pohotovost“ opět upozorňovala, že se blíží japonské bombardéry. Bylo to ono podruhé, které již jednou bylo řečeno, kdy vojáci, nyní již rychle zalezli do krytů, a kdy znovu japonské granáty velice přesně dopadaly na pahorek.
U příchodu Japonců, Kawagučiho jednotek (zde viz foto



, pod kterým je popisek generálmajor Kawaguchi Kiyotake. Foto zde bylo zvětšeno a je volně na několika webech.), které se dostaly do svých pozic pro útok, napsal, americký historik Hrowe H. Saunders, ve své knize – Duel v Pacifiku, překlad – Václav Pauer, - vydalo Nakladatelství Mustang s.r.o. Plzeň 1995, vydání 1., na str. 114., následující: „Japonci se dostali k letišti až na vzdálenost pouhých 3 kilometrů“.
Japonské bombardování v pořadí druhé bylo, jak již bylo zde řečeno, signálem, že nepřítel co nejdříve zaútočí, nevědělo se kdy a kde přesně. Do pozic na pohorku a do nejbližších prostor “meziskladu“ byl v té odpolední době dopraven „mimořádný příděl granátů a pásových nábojů“ do kulometů 12,7 mm.
Generál Vandegrift pak ještě nechal přesunout, některé své zálohy na jih Hendersonova letiště. Jejich nově ustanovený velitel, kapitán J. Dudkowski (podplukovník Rosecrans byl zraněn do zad za leteckého útoku den předtím) se svým celým štábem a také s rotními důstojníky, začali ihned prozkoumávat veškeré přístupové cesty k obráncům na pahorku. To vše proto, aby každý věděl, bude-li záložní prapor povolán i třeba za tmy… Cresswelův prapor 1. pluku se také přesunul, to aby kryl záda praporu kapitána Duddkowského. Co se mohlo pro obranu udělat, bylo takřka do večera dne 11. září uděláno.

Boj o Edsonův hřeben.
V noci, ještě 12. září, přišel se tmou také hustý déšť, a již krátce před 22. hodinou, začaly -jeden japonský křižník a tři torpédoborce, - skoro jako vždy, takřka pravidelně, ostřelovat pozice amerických vojáků na Guadalcanalu. Byla zde pak přece jenom změna oproti běžnému, cílem japonské palby nebylo letiště, „granáty, vyluzující zvuk jako blížící se nákladní vlaky, vybuchovaly v blízkosti hřebene“.
Ano. Některé granáty z lodí, dopadaly před cíle, tedy před obranu námořní pěchoty, další granáty přelétly, a dopadaly až v džungli, západně od řeky Lungy. Náhle dělostřelba z lodí přestala. Japonci připravení v džungli, před pozicemi obrany námořní pěchoty, začali „ohmatávat“ palbou, postavení americké námořní pěchoty, z pušek, ale i kulometů. Chvíli střelba přicházela zleva a chvíli zprava. Minomety se ozvaly jen velice sporadicky. Japonský pěšák vyrazil do útoku nejprve přímo z džungle, kde okamžitě začalo dělostřelectvo plukovníka del Valla, na požádání námořní pěchoty, rozbíjet většinu nepřátelského soustředění v džungli. To vše i před postaveními amerických obránců. Jenomže ne všechna soustředění japonských útočníků, byla zasažena. Totiž na pravém boku, kde se Japonci prodírali vysokým podrostem, se jim dařilo americké obránce z jejich pozic vytlačovat. Odřízli tak dokonce jednu americkou údernou četu. Četě se sice podařilo, po přesně mířené palbě automatických zbraní, probojovat se nazpět k západním svahům hřebenu, jenomže na místě zanechala 7 svých vojáků.
Probíhaly těžké boje, a ještě těsně před rozedněním, musel plukovník Edson stáhnout zpět, celé své levé křídlo obrany. Postavení parašutistů, kteří byli celkem „šestkrát napadeni, tam bylo rozvráceno“. Když nastalo jitro, na které v obraně netrpělivě čekal každý námořní pěšák, začali se Japonci odpoutávat a mizeli v džungli. Námořní pěšáci a parašutisté, místními protiútoky, získali svá křídla zpět. Ti co přežili a dočkali se návratu, pak vzpomínali, že tehdy ztratili jeden cenný předmět, který pro vojáka moc znamenal, a to tlumok rotmistra, ve kterém byla tehdy nerozdělená pošta. „Nebyla též nalezena těla sedmi chybějících námořních pěšáků“.

Den 13. září a noc na 14 září 1942.
Bylo ráno dne 13. září, když si plukovník Edson sezval, přes spojky, na své velitelství, všechny velitele rot, aby se s nimi, při své snídani pobavil, co a jak dál. Tedy nejen o dojmech z bojů noci, ale především, jak se co nejlépe připravit na další noční útoky s Japonci.
Jaká jim připravit nečekaná překvapení oproti minulé noci?
Začal hned, při první lžíci mletého masa, slovy: „Chtěli nás vyzkoušet. Jenom vyzkoušet. Přijdou zase. Snad jich nebude tolik“ Podle pamětníků se mu ústa usmívala, ale oči prý vůbec ne. „A snad jich bude víc. Všechna postavení posílit, všechny dráty narovnat a proplést, mužstvu teplé jídlo. Pro dnešek: kopat, pevně drátovat, trochu se vyspat". "Budeme to všichni potřebovat". Když se štábní důstojníci a velitelé rot již zvedli, vyslal za nimi plukovník Edson ještě: „Japončík se vrátí. Rád bych ho překvapil“.

Tento pohovor s veliteli, líčí z jiného historického díla, český historik PhDr. Dalibor Vácha, Ph.D. /*1980 / v knize, která má název – Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943, na str. 64., Vydává společně Nakladatelství Epocha, s. r. o., Na Poříčí 12, 110 00Praha 1., a Pražská vydavatelská společnost, s. r. o., Na Poříčí 1048/28-30, 110 00 Praha 1, v roce 2018., trochu jinak, i když podobně, když nejprve jej situuje do průběhu odpoledne stejného 13. září 1942 a na závěr je uvedeno i historické dílo, ze kterého čerpal. I s úvodem zní následovně: „Bojovali jste dobře, ale já Vás musím požádat ještě o jednu věc. Vydržte ještě jednu noc. Vím, že jste dlouho bez spánku. Ale očekáváme další útok dnes v noci a mohli by tudy prorazit. Věřím, že budeme ráno vystřídáni“ (SMITH, Michael, T., Bloody Ridge: The Battle That Saved Guadalcanal – překlad - Bloody Ridge: Bitva, která zachránila Guadalcanal , New York 2000, s. 158.).
Celé následné překvapení Japonců, mělo svůj základ v tom, že bude proveden „ústup podél hřebene, zkrácení a upevnění linie po obou stranách (provedení takového U na vrcholcích hřebene, kde byl pak možný výstřel i z boku – má poznámka)“.
Jednalo se o tah, který měl značně zlepšit výstřel americké námořní pěchoty z automatických zbraní, neboť tím zároveň nutil v terénu Japs, že budou muset v útoku na bodák, přeběhnout přibližně 100 yardů od kraje džungle, kde jej nebude příroda krýt, a teprve tam bude moci vůbec zaujmout nějaké pozice k útoku. Při takovém překonávání otevřeného prostoru bude útočník naplno vydán smrtící a razantní palbě obránců!
V době příprav na další obranu, se pak, i od průzkumu, plukovník Edson dozvěděl, že jeho předpoklad nebyl zcela správný, neboť tento noční útok Japonci neprováděli jako „na zkoušku“. Generál Kawaguči totiž ve skutečnosti chtěl, aby noční útok z 12. na 13. září byl ten rozhodný! Později mimo jiné o tom sám generál Kawaguči napsal: „…ale kvůli té pekelné džungli byla brigáda rozptýlena po celém prostoru a úplně se vymykala kontrole. Nikdy v životě jsem se necítil tak bezmocný. Když jsem se rozhlédl, viděl jsem jenom prvního pobočníka Jamamota, svého věrného příkazníka Nogučiho a čtyři nebo pět dalších. Byla to tragédie. Kdybychom nebyli dostali z velitelství rozkaz zaútočit ihned, kdybychom provedli útok v noci z třináctého, mohli jsme se tomu ostudnému neúspěchu vyhnout“.
Z vyhledaných dalších historických skutečností, které se váží ke dni 13. září 1942, považuji za důležité říci si další, zcela novou příhodu, která k řečenému dni patří, a kterou nalezl PhDr. Dalibor Vácha, Ph.D. /*1980 /, a poté, na str. 63., a 64., ji popsal:
Nejprve píše o faktu, že den 13. září 1942 proběhl ve znamení velkého napětí a čekání, a to jak na japonské, tak na americké straně. Japonci určitě nehodlali útočit za denního světla! Také Američané nechtěli tentokrát použít, několikrát předtím vyzkoušenou taktiku „okamžitého protiútoku“. Dobře totiž věděli, že se za řekou stále ještě schovává velké množství Japonců, proti kterým by, jejich úderný oddíl, složený asi tak z 200 námořních pěšáků, nemusel vůbec uspět! A poté Dalibor Vácha doslova píše, cituji str. 64., jeho knihy, ke dni 13. září 1942:
„Předpokládané pozice Japonců pod hřebenem se staly terčem dělostřeleckého ostřelování a leteckého bombardování. Jako efektní se ukázaly stíhačky P-38 Lightningy a jejich 37 mm rychlopalné kanony. Ztráty Kawagučiho oddílů nebyly zanedbatelné, přesto však nebyly tak zásadní, aby je odradily od dalších útoků. (Americký) 2. prapor 5. pluku námořní pěchoty se přesunul za Edsona, centrem obrany se stal pahorek 123.“
Další slova, která byla napsána v jiném historickém prameni, jasně říkají, že byl generál Kawaguči zoufalý, neboť se mu situace začala vymykat z rukou, ale, ze všech náznaků a zápisů plyne (17th Army Opns., sv. II.) , že i japonští velitelé v Rabaulu na tom, dle následných rozkazů, byli ještě hůře. Totiž velitelé v Rabaulu, od chvíle „kdy Edson zaútočil na Tasimboko“, nebyli s to se spojit ani s týlovým útvarem brigády, ani s generálem Kawagučim. A tak se stalo, že, jak z japonských záznamů připomíná, na str. 118., brigádní generál v.v. Samuel B. Griffith, v knize – Bitva o Guadalcanal a ostatní historické prameny v Použité podklady potvrzují, cituji: „Ve Vakanau a Lukanau Zera a doprovodné letouny stály s motory běžícími naprázdno, piloti a posádky nedočkavě čekali v pohotovostních chatách na povel, aby odletěli na Guadalcanal a zúčastnili kapitulačního aktu. Je pravda, že poslední vzkaz od Kavagučiho byl přijat asi před 36 hodinami. Podle této depeše měl obsadit letiště 12. září. Přirozeně se předpokládalo, že je obsadil. Ale že od něho nepřišlo žádné hlášení, to bylo opravdu podivné.“!
(Zde je ještě něco více o stíhacích letounech P-38 Lightning
https://cs.wikipedia.org/wiki/Lockheed_P-38_Lightning
.)
Následoval pokus zjistit co se ve skutečnosti na Guadalcanalu děje. A proto vyslal velitel japonského 11. leteckého svazu své čtyři letouny, aby v oblasti Guadalcanalu a letiště, obhlédly situaci a následně hlásily skutečný stav. Historické zápisy o této události říkají, cituji: „Nebylo to docela jisté, ale zdálo se, že letiště bylo obsazeno. Proto byly podniknuty kroky, aby v tomto smyslu byly informovány všechny příslušné jednotky. Když se však vrátily průzkumné letouny, ukázalo se, že opravdu dosud (letiště) obsazeno není. Soudilo se, že snad pozemní jednotky útok odložily. Proto bylo plnění dohodnutých plánů o den posunuto“.


Jak se situace vyvíjela dále, dokončení Kavagučiho útoků, si řekneme v dalším pokračování…


Použité podklady:


Alone on Guadalcanal. A Coastwatcher´s Story, Annapolis 2004., Sám na Guadalcanalu. Příběh pobřežního hlídače, Annapolis 2004. Clemens, Martin.
Americký orel proti vycházejícímu slunci, Alan Schom.
Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách, David Jordan a Andrew Wiest.
Bitva o Guadalcanal, Samuel B. Griffith II.
Boj o Filipíny, Miloš Hubáček.
Causa Dohihara, Josef Novotný.
Dějiny světa, Svazek X, za redakce: V. V.Kurasova (odpovědný redaktor), A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského.
Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku, S. I. Roščin (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov.
Autorský kolektiv:
I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov.
Druhá světová válka den za dnem, Donald Sommerville.
Druhá světová válka, Martin Gilbert.
Duel v Pacifiku, Hrowe, H. Saunders.
Guadalcanal Diary, New York 1943, TREGASKIS, Richard.
LETOURNEAU, Roger – LETOURNEAU Dennis, Operation KE. The Cactus Air Force and the Japanese Withdrawal From Guadalcanal – přeloženo volně - Operace KE. Kaktusové letectvo a japonský ústup z Guadalcanalu., Annapolis 2012.
Japonská válka 1931 - 1945, Aleš Skřivan
Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt.
Krev slzy a pošetilost v nejtemnější hodině druhé světové války, Len Deighton.
Krvavá jatka I., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Krvavá jatka II., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943. Dalibor Vácha, 2018.
Letecká esa proti Japonsku., Aces Against Japan, Hammel, Eric, New York 1992.
LINDSTROM, Lamont – WHITE, Geoffrey M., Island Encounters. Black and White Memories of the Pacific War – český překlad - Setkání na ostrově. Černobílé vzpomínky na válku v Pacifiku., Washington D. C. – London 1990, s. 48 n.
Midway, rozhodující bitva v Pacifiku, Micuo Fučida, Masatake Okumiya.
Mundská stezka. Válka v Jižním Pacifiku se obrací proti Japonsku, Eric Hammel.
Nezapomenutelný Guadalcanal, MERILLAT, HERBERT C., Praha 2007.
No Bended Knee.The Batle for Guadalcanal New York 2004, s.66., Nejsme na kolenou. Bitva o Guadalcanal New York 2004, s. 66. TWINING, Merrill B.
Pacifik v Plamenech, Miloš Hubáček.
Pád nedobytné pevnosti Singapur, Peter H. Gryner.
Pearl Harbour, Ivan Brož.
Pearl Harbour to Guadalcanal. History of U. S. Marine Corps Operations in World War II. (Volume I. Washington 1958., Z Pearl Harbor na Guadalcanal. Historie operací US Marine Corps ve druhé světové válce. Svazek I. Washington 1958.). HOUGH, Frank O., Verle E., SHAW, Henry I. Jr.
Průvodce válkou v Pacifiku, Daniel Marston, editor.
Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal, Praha – Plzeň 2001., Hoyt, Edwin P.
Speciální operace, William H. McRaven.
Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945, David M. Glanz.
Tři vojevůdci. Heihačiro Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita. Edwin P. Hoyt.
Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima, Miloš Hubáček.
Válka v Pacifiku, Aleutské ostrovy (pátý díl), Edwin P. Hoyt.
Válka v Pacifiku, Americko-japonská námořní válka 1941-1945, Dan Van Der Vat.
Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy, Miloš Hubáček.
Válka v Pacifiku, Japonsko triumfuje, Edwin P. Hoyt.
Vítězství v Barmě, David Rooney.
Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, PROLOG Lubomír Vejřík, 1994.
Záhady 2. světové války, William B. Breuer.
Zlomená křídla samurajů, Robert C. Mikesh.


Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=128 ... &start=440