Jelikož jsem získal další informace, tak se dnes pokusím popsat jaký byl
osud dodávek těžkých zbraní do Izraele, jaké se jevily možnosti a jak nakonec vše dopadlo. Je to poměrně zajímavé a snad vás nebudu nudit.
Na začátku února 1948 se ze strany izraelských vyjednávačů objevil zájem o spolupráci v rozsahu, který kopíroval vstřícné nabídky ze strany československých firem. Například Škodovy závody požádaly Jewish agenci o povolení ukázky kořistního materiálu. Šlo o:
- německé protitankové kanóny PAK 40, PAK 38
[align=center]Tyto kanóny jsem dohledal i v obrazové podobě.
Obrázek první:
Obrázek druhý: 
Obrázek první ukazuje protitankový kanón německého původu PAK 38 a ten druhý zbraň stejného původu PAK 40[/align]
- minomety
- polních a horských kanónů a houfnic našich předválečných zásob a válečné výroby pro německou wehrmacht
Dále ze strany Škodových závodů bylo u vojenské správy bylo požádáno o sdělení či spíše dodání soupisu zbrojního materiálu včetně popisu technického stavu, počtů a jeho úplnosti, který by mohl být po zvážení potřebnosti či nepotřebnosti pro ČSA uvolněn pro vývoz. Tento soupis byl ale vypracován až ke konci roku 1948. Bylo to na přímý popud podnáčelníka hlavního štábu a seznam vypracovaly materiálové složky MNO.
Jelikož Škodovy závody uspěly, následovali další zájemci o předváděcí akce z řady našich podniků:
- ČKD
- Meopta Přerov
- Česká zbrojovka
Musíme si přiznat, že pokaždé šlo tak trochu o bazar – byly to zbraně, kterých bylo málo početně a nehodily se do unifikačního programu naší armády. Bylo k nim málo munice – tedy pro podmínky možné války v Evropě. Jen hodně málo předváděných zbraní pocházelo z poválečné výroby.
Jenže na druhou stranu tyto převáděcí akce izraelskou stranu přesvědčily, že vše je na dobré cestě a já jsem přesvědčen, že v té době naše podniky a už vůbec ne vojáci netušili, že se začíná měnit politická konstelace.
Nakonec na základě dohovorů mezi Avrielem Ehudem Überalem a Otto Felixem na straně jedné a mezi zástupci našich zbrojovek a vojenské správy na straně druhé byly předloženy rozsáhlé požadavky na dodávky těžkých zbraní a munice. Stalo se to dne 2. června 1948
Do toho vstoupil plukovník Brada z MNO a po konzultacích se zástupci zbrojovek byl tento seznam ještě navýšen. Zde je tento rozšířený seznam, zaznamenaný dne 5. 6 1948.
Dělostřelecký materiál:
160 kusů polních kanónů ráže 75 mm nebo podobných. Mělo tak být vytvořeno 40 dělostřeleckých baterií po 4 dělech. Ke každému dělu mělo být dodáno:
- 1500 granátů tříštivých nárazových
- 500 šrapnelů
- 100 granátů dýmových
- 100 granátů průrazných
50 kusů protitankových děl s ráží do 60 mm s 1000 kusů průrazných granátů na každý kus. Pokud by to nebylo možné bylo požadováno 100 kusů dvojúčelových děl automatických, tedy rychlopalných s ráží kolem 40 mm s dodávkou 5 000 kusů munice a to tak, aby 75% nábojů bylo nárazových a 25 % průrazných, pancéřových.
Obrněná technika:
50 kusů lehkých pěchotních tanků o váze 9 až 15 tun, kanónem do 37 mm a dvěma kulomety. Požadovaná byla otáčivá věž.
Munice:
- 15 000 kulometných nábojů na jeden kulomet,
- 500 granátů pro každý kanón rozloženo takto: 60% pancéřových granátů a 40% nárazových
50 kusů pěchotních tanků o váze 15 až 30 tun, vybavené jedním těžkým kaňonem a dvěma kulomety s otáčivou věží.
Munice:
- 15 000 kulometných nábojů na jeden kulomet,
- 500 granátů pro každý kanón rozloženo takto: 40% pancéřových granátů a 60% nárazových
50 kusů stíhačů tanků
Mělo být současně dodáno:
Munice:
- 15 000 kulometných nábojů na jeden kulomet,
- 500 granátů pro každý kanón rozloženo takto: 75% pancéřových granátů a 25% nárazových
Pěchotní zbraně a zbraně pro podporu pěchoty:
200 000 kusů pušek P-18 s úpravami, které si Izrael vyžádal.
1 000 kusů samopalů
1 000 kusů automatických pušek
1500 až 4000 kusů lehkých kulometů
1 000 kusů těžkých kulometů s kompletním příslušenstvím
200 kusů velkorážových kulometů ráže 37 mm s 20 000 kusy náboji na jeden kus
200 kusů plamenometu s dosahem alespoň sto metrů
raketové žebříky a to co nejvíce a co nejvíce příslušných raket
Letecká technika
30 kusů stíhacích letadel Me 109- tedy našich S-199 s kompletní výzbrojí a výstrojí. K tomu potom.
50 000 kusů nábojů ráže 13 mm na jeden stroj
10 000 kusů nábojů ráže 20 mm na jeden stroj
500 kusů pum o váze 70 kg na jeden stroj
50 kusů pum o váze 250 kg na jeden stroj
30 kusů stíhacích letadel Spitfire IX, vybavení municí a pumami jako u předchozího typu.
10 kusů bombardovacích letadel typu Mosguito a k nim, je-li to možné i potřebnou munici pumy
4 kusy těžkých bombardérů typu Halifax či obdobné a k nim, je-li to možné i potřebnou munici pumy
Letecké pumy:
- zápalné o váze 20 kg a více…….10 000 kusů
- lehké tříštivé, 10 až 50 kg………25 000 kusů
- malé o váze 1 až 2 kg………….200 000 kusů
To byl šokový materiál. Ale v té době to ještě s nikým netřáslo. Už po 12 ! slovy dvanácti hodinách byla na přímý pokyn generála Šimona Drgače odpovědnými materiálními složkami NO a velitelství letectva a tankového vojka zpracována informační zpráva, která dne 6. 6. 1948 pro potřeby státu Izrael uvolnila pouze:
10 kusů tanků LT vz. 38 s kompletní tankovou výzbrojí. Dále byla uvolněna tato munice:
- 300 000 kusů nábojů ráže 7,92 mm pro jejich kulomety
- 3 000 kusů nábojů ráže 37 mm pancéřových
- 2 000 kusů nábojů ráže 37 mm nárazových
Tento počet granátů byl potom navýšen na 4 000 kusů granátů pancéřových a 3 000 granátů nárazových.
[align=center]A zde je soudobá fotografie tohoto vozidla:
65 kusů bojových vozidel ST-1 s 6 000 náboji pro jejich kanóny 75 mm. Mělo jít o:
- 2 500 granátů propalných
- 2 650 granátů pancéřových
- 875 granátů nárazových
Byl to původně německý stíhač tanků koncipovaný na podvozku lehkého tanku LT 38, který byl označován v čs. armádě taktéž jako SD-39/75-44 N. Jejich výroba byla po válce obnovena a celkem bylo dokončeno 249 vozidel. Je pravda, že Izrael neměl být prvním zahraničním odběratelem tohoto vozidla. V létech 1946 až 1950 se také početná dodávka těchto strojů vybavených kanónem 7,5 cm StuK 40 s úsťovou brzdou vyvezla do Švýcarska — celkem 158 kusů. Zde byl používán pod označením Panzerjäger G-13.
Dnešní podobu jednoho švýcarského stíhače tanků potom ukazuje tato fotografie:
Musím uznat že Švýcaři jsou pašáci – vypadá že by si mohl zajet do postavení a zahájit boj s pronikající technikou protivníka
Dále bylo uvolněno:
- 2496 kusů plamenometů vz. 40N s kompletním příslušenstvím
- malokaliberní pumy v neznámém počtu
Pokud se týká letecké techniky souvisejícího materiálu mimo již schválených 10 kusů letounů S-199 nebyl další transfer povolen. Dále nebylo povoleno nic z následujícího materiálu:
- raketové žebříky
- polní, horská a PT děla
- velkorážové a PL kulomety.
Téhož dne dostal Otto Felix zprávu od plukovníka Brady, který ho o s chválených a neschválených položkách informoval. Felix to přijal s porozuměním ale projevil zájem o to, aby poskytnutí dalších alespoň 15 kusů letadel S-199 bylo znovu zváženo. Felix se ale nevzdal: - zahájil kolotoč jednání. Jednal pod záštitou generála Drgače s těmito lidmi:
- velitelem letectva generálem inženýrem Aloisem Vicherkem a lidmi z V. odboru , tedy letecko –technického plukovníkem Čechem, podplukovníkem inženýrem Mykosou, podplukovníkem inženýrem Mrázem a podplukovníkem inženýrem Mrázem
- velitelem tankového vojska generálem Papouškem, a jeho lidmi podplukovníkem gšt. Motlem a štábní kapitánem Kolářem
- přednostou VII. odboru MNO, tedy odboru pro válečný průmysl generálem Kasalickým
Následně došlo k vydání pokynů k soustřeďování uvolněné techniky od útvarů a zařízení československé armády a byly provedeny cenové rozbory , které byly oznámeny ČKD Praha.Ty to ceny byly neuvěřitelné.
Cena jednoho tanku LT 38 byla stanovena takto: 1 800 000,-Kč samotné vozidlo a 428 000,-Kč jeho výzbroj. Tanky byly soustředěny v Milovicích
Cena jednoho ST-1 byla stanovena na 1 362 500,- Kč za vozidlo, 585 000 za palubní výzbroj a 2 200,- ze jeden granát.
Po dalších kalkulacích kdy si na své chtěl přijít každý – ČKD chtěla 15% režií, náklady na opravy a úpravy, daně z obratu, ceny za obalový materiál ceny nakonec vyrostly takto:
LT-38 měl stát 3 250 000,- Kč
Tank Stuart měl stát 2 358 650,- Kč a to ani nebyly k prodeji uvolněny. Jejich uvolnění zamítl tentokrát generál Drgač.
Podobně narůstaly ceny dalších těžkých zbraní. Na tomto základě se Izraelci rozhodli od koupě odstoupit - na západních trzích se obdobná technika dala pořídit za poloviční cenu. 14. června 1948 bylo nakonec uvolněno něco těžkých zbraní a munice k nim. CO ověřeně odjelo do Izrael jsem uvedl v úvodní práci. V lednu roku 1949 už orgány řízené KSČ zamítly další vývozy tankové techniky a dělostřeleckého materiálu.
Jenže když byla provedena důkladná inventura všechno co se nacházelo ve zbrojnicích naší armády bylo zjištěno, že je toho strašně moc co armáda nevyužije. Byl to zbraně ještě po rakousko-uherské armádě, naše prvorepubliková produkce a spousta všeho možného kořistního z právě ukončené války. Ukázalo se že zbrojaři nekecali když říkali, že nám je to k ničemu ale ve válečném konfliktu by se to dalo spotřebovat a tak to vše zhodnotit prodejem.
Jenže technický stav byl z části mizerný a u munice vše hraničilo s rizikem předčasného výbuchu. Ale ledacos jak jsem ukázal prokazatelně do Izrael odešlo. I proto, že plukovník Palla přijal rozhodnutí, že se ceny udělají tak, aby prodej mohl proběhnout.
V dalším období už Izraelci nechtěli starší modely – čteme staré šunty ale moderní poválečnou výzbroj. Při návštěvě náčelníka hlavního štábu izraelské armády Jigala Yadina 8. června 1949 se to projednalo a bylo to i schváleno plukovníkem Pallou.
Yadin projevil zájem zejména o:
- minomety 82 a 102 mm v konstrukčně zdokonalených verzích
- horské kanóny 75 mm
- raketomety 105 mm RKP1a RKH1
- bezzákluzové kanóny
Projednání bylo realizováno v říjnu 1949 a bylo vše potvrzeno 1. února 1950
Objednávka byla v hodnotě půl miliardy a bylo v ní:
- 6 baterií po 4 dělech 105 mm polních houfnic typu H6 nebo H9
- 5 baterií po 4 dělech 75 mm horských kanónů ráže 75 mm typu C 8
- baterie po 4 dělech 75 mm protitankových kanónů ráže 75 mm typu A 21
- 10 minometů 81,3 mm typu B 28
Zde musím uvést, že ani netuším o jaké zbraně vlastně šlo a zda se ve zdrojích neobjevují chyby.
Bohužel došlo k tomu, že rozhodnutím ministra národní obrany v zastoupení generála Drnce byla dne 2. března 1950 tato dodávka zrušena. Asi to mělo souvislosti s rozhodnutím o rychlé budování armády a díky tomu chybělo snad úplně všechno.
I v roce 1950 měli izraelské orgány zájem o tankovou techniku. Dokonce bylo v březnu 1950 povoleno vyvézt 38 kusů tanků Stuart s municí pod hlavičko akce BAP-1.
[align=center]Obrázek lehkého tanku Stuart, tedy jinak amerického tanku M5
Jestli cokoliv obrněného ale do Izraele skutečně odjelo není věrohodně prokázáno. Jasně z toho ale je vidět, že naše spolupráce s Izraelem netrvala dlouho. Pokud v tom bylo cokoliv dáno naší vlastní iniciativou a já jsem pevně přesvědčený, že toho bylo většina z toho co jsem popsal , po nástupu komunistů v únoru 1948 k moci a odchodu většiny lidí židovského původu do Izraele, celý procees ztratil hybnost- chyběli lidé s potřebnou autoritou a vůlí na tom dále pracovat.
Pokud by někdo dokázal identifikovat jmenované typy bojové techniky o které jsem zde psal, byl bych rád, a to i za obrázky.
, tak tím vhodně doplním Pátračovo těžké. A to jsme si to nedomlouvali 
Takže tím jsme pokryli celé spektrum výzbroje.
