ZAČÁTEK VELKÉ VÁLKY NA VÝCHODĚ.
Na samém počátku Velké války bylo vybojováno na všech frontách několik rozsáhlých bitev, které tím, že spotřebovaly to nejlepší co v armádách bojujících států bylo, neztratily na svém významu ani v jejím dalším průběhu. Tyto bitvy byly vybojovány na jižní frontě kde se Rakousko-uherská monarchie pokusila porazit jedním náporem Srbsko, na západní frontě kde se armáda Německého císařství pokusila porazit Franci, Belgii a expediční sbor Velké Británie i a východě, kde se ve Východním Prusku zrazilo Německo na své druhé frontě s Ruskem. Další významnou bitvou počátečního období války byla bitva na Haliči, která někdy bývá označována jako bitva či bitvy u Lvova. Byla vybojována v měsících srpnu a září roku 1914 na území rakousko-uherské provincie Halič.
Všechny tyto bitvy byly vybojovány podle původních nástupových plánů armád těch zemí, které se jich účastnily a proto se nedá nic dělat, musíme se na tyto plány podívat.
Plán ruské armády byl vypracován v roce 1910 a měl označení „Plán číslo 18“. Byl vypracován ve dvou variantách.
Varianta A - jako „Avstrija“, tedy Rakousko
Varianta G - jako „Germania“, tedy Německo a byl de facto stejný.
Lišily se pouze tím, že v případě plánu G by byla jedna ruská armáda postavena do sestavy Severozápadního frontu a v případě plánu A by byla ponechána u frontu Jihozápadního a rozmístěna v prostoru Lublinu. Více se o tomto pozoruhodném plánu dovíte v dalším textu.
Německé plány pro vedení války byly jediné plány potenciálně válčícího státu, který od samého počátku počítal s tím, že se válka povede na dvou frontách. Ale obě dvě části válečného plánů zvaného Schlieffenův . Jeho část, tedy německé plány na ruské frontě se výrazně lišily od plánů na západě proti Francii. Byli méně propracované a prošly několika změnami. Jejich nedodržitelnost byla zde stejně rychlá a osudová jako na západě. Jistota byla jediná – zeměpisné podmínky. Plán tedy byl jednoduchý. Je-li priorita porážka Francie, na východě mělo být ponecháno jen minimum sil. A ty musí vydržet než bude poražena Francie.
Proto bylo důležité správně odhadnout rychlost ruské mobilizace nebo pokud se to nepodaří, alespoň správně reagovat na pohyb ruských sil. Schlieffenův plán jasně stanovil, že německá armáda vyčká útoku Rusů, přijme boj a způsobí mu podle dané situace co největší ztráty. Jediné co se po ní chtělo bylo to, aby zachovala rozvahu a bojovala vlastními silami. Že to nakonec bylo jinak, je věc jiná - koneckonců jsem se o tom rozepsal ve své práci o bitvě u Tannebergu. K tomu aby to dopadlo podle plánu měla pomoci velmi kvalitně vybudovaná síť železnic a silnic na území Východního Pruska. O útoku se v první fázi války neuvažovalo. Pokud by došlo naopak k postupu do nitra Ruské říše, tak by se výhoda kvalitních komunikací rychle ztratila a většina přesunů by se musela provést po zemi. Proto plán uvažoval, jak Rusy dostat do postavení, kdy by je bylo možno rozdrtit rychlým koncentrovaným úderem co nejblíže hranic. Narazil jsem i na informace, že jeden čas německé vrchní velení dokonce ve prospěch zabezpečení úspěchu v boji proti Francii vážně uvažovalo, že by celé Východní Prusko bylo vyklizeno až po řeku Vislu a znovu obsazeno po porážce Francie. Jen politická nechuť dobrovolně podstoupit takovou ztrátu tomu zabránila.
Německý plán nepočítal s tím, že by v první fázi války měly být akce německých vojsk podporovat bojové úsilí rakousko - uherské armády. Proto bitvu u na Haliči, někdy nazývanou i bitvou u Lvova musela rakouská armáda vybojovat sama. Celé to mělo jednu ukrytou pointu. Německá armáda měla udržet ruské síly tak řečeno pod kontrolou asi šest týdnů. Stejně tak to platilo i pro armádu rakouskou. Za tuto dobu měla být poražena Francie a dal se očekávat obrovský příliv sil uvolněný ukončením bojů na západě.
Co plán pravil?
Dvě armády tedy 1. a 4. měly zahájit úder směrem do Polska severním směrem. Na pravém boku více na východ je měly zajišťovat jedna a to 3. armáda. Mezeru mezi nimi měla vykrývat jedna armádní skupina a nejjižnější část linie pak tvořila druhá armádní skupina.Útočící armády měly postupovat širokým obloukem na východ a nakonec by se měly spojit se zajišťovacími armádou a armádními skupinami. Tyto spojené síly by pak pokračovali v postupu směrem k pobřeží Černého moře a ruské síly by tlačily před sebou. Z počátku součástí plánu byl i předpoklad, že německé divize z Východního Pruska udeří jihovýchodně a odříznou tak ruské síly v Ruském Polsku. To by byla významná pomoc. Ale Moltke neměl na podobné akce dost sil a tak se s tímto doplňkem musel von Hötzendorf rozloučit. Zajímavé je, že tento plán vůbec nepočítal se souběžným vedením války na dvou frontách. Tedy pokud se mělo bojovat tak napřed s jedním a pak teprve s druhým protivníkem, přičemž se očekávalo, že první na řadě bude Srbsko. Jenže nakonec von Hötzendorf musel bojovat na dvou frontách a to se v dalším průběhu války mělo ještě zhoršit.
Nástupový plán proti Srbsku
počítal se třemi polními - 2., 5., a 6., armádami, tvořených osmi armádními sbory. Šlo tedy o 23 pěších divizí, 3 jezdecké divize, 8 domobraneckých brigád, 6 pochodových brigád a 8 honvédských pochodových pluků. Čtyři pěší divize pak byly vycvičeny a vybaveny pro vedení boje v obtížném krasovém a horském terénu a byly tvořeny dohromady 14 horskými brigádami. Není potřeba se dále zabývat jejich úkoly - bylo by to mimo obsah této práce. Jen uvedu, že celému tomuto seskupení měl a také velel polní zbrojmistr Oskar Potiorek. Ten ale nevěděl v době kdy se chystal rozplánovat své operace, že s 2 armádou nemůže počítat. Její hlavní síly byl totiž jeho uskupení odebrány a přesunuty do Haliče.
Když se podíváme na tyto plány, musíme se znalostí věci danou nám časovým odstupem a tím, že víme jak to nakonec všechno dopadlo, konstatovat, že ani jeden z těchto lánů neobstál. Mohlo by se zdát, že hlavní vinu na tom nesou jejich autoři či jejich pokračovatelé, tím, že se nakonec snažili dohnat více a navíc i rozdílných cílů najednou. Tím totiž byl popřen jeden z nejzákladnějších principů vedení války – koncentrace sil. Ale to by byla jen jedna část pravdy.
Všichni tito lidé byli relativně dobří vojáci a byli myšlence koncentrace sil oddáni. Problém nastal, když měli tuto teorii adaptovat v konkrétních podmínkách, které nakonec na počátku války vznikly. Zde všichni, jeden vedle druhého doplatili na to, že 40 let v Evropě nebyla vedena válka ani jen podobná té, která přišla. Jejich zkušenosti byly formovány na válečných hrách a cvičeních. Zde totiž byla ideou ovládající myšlení bitva – kde se uplatňovaly ortodoxní vojenské a jasně čitelné číselné ukazatele. Koncentrace sil na těchto akcích byla chápána a také organizovaná jako pouhé přečíslení sil protivníka. Zapomínalo se na to, že koncentrace neznamená jen počet vojáků, koní a děl. Aby mohla sehrát svoji roli, je potřeba ji osvobodit od vnějších rušivých vlivů a zároveň musí být zajištěno rozptýlení pozornosti nepřítele. To se na manévrech, kdy protivníkem je jen jiná část vlastní armády, prostě nedá objektivně vyzkoušet.
Nabízí se otázka: „Proč tomu tak je?“ Odpověď není až tak těžká.
Mírový výcvik který vede k tomu, že vyhrávají idealistická řešení nad potřebnějším realistickým viděním je důležitý, ale opravdové bojové zkušenosti nepřinese. Válka se nakonec zpravidla vyvíjí jinak než si generální štáby plánují. Díky dlouhodobému klidu zbraní v Evropě se zapomnělo na to, že by příprava měla učit adaptabilitě a přizpůsobivosti reálným podmínkám. A to bylo mezi štábními důstojníky velmi vzácně. Vyrostli na teorii a studiu historických bitev, jejichž výklad byl upravován tak, aby to vyhovělo právě platné doktríně. Chybělo to nejpotřebnější – kritické myšlení, které by vedlo k pochybnostem o vlastních závěrech. Tyto pochybnosti by se staly živnou půdou pro vlastní myšlení ale to v té době nebyl žádoucí. Tam, kde se objevil někdo, kdo tuto vlastnost měl, se výsledky dostavily. Dokonalou ukázkou je německý štábní důstojník Max Hoffmann.
My tedy víme, že i rakousko – uherská armáda nedokázala naplnit své předválečné představy o tom, jak porazit své protivníky. A to ani ve válce proti Srbsku, kde se jakoby zapomnělo, že srbská armáda má ze sebou čerstvě dvě války a je tedy velmi zkušená, ani proti Rusku kde těch vlivů bylo více. Ale to uvidíme dál. Takže po tomto úvodu se podíváme na bitvu, kde von Hötzendorf rozhýbal své armády na ruské frontě a pak s nimi tak dlouho žongloval až je vystavil rozmetání a porážce.
Sám von Hötzendorf udělal skutečně ledacos proto, aby nakonec jeho plán neuspěl. Bylo to dáno tím, že tak jako Moltke i on podléhal nutkání měnit názory a tím i detaily plánu, který ve své podstatně nebyl špatný. Jeho největším narušením však bylo to, že se tak jako Němci rozhodl bojovat na dvou frontách. V okamžiku kdy se rozhodl za každou cenu porazit vojensky Srbsko, musel svoje síly rozdělit. Stalo se a vypadal to takto:[/B]
Primo: uskupení nazývané „Ešelon A“ , mělo 28 divizí a bylo určeno pro boj na ruské frontě.
Secundo: uskupení nazývané „Minimum Balkan“ , mělo 8 divizí a bylo určeno pro srbskou frontu
Tertio: uskupení nazývané „Ešelon B“ , mělo 12 divizí a bylo určeno k zasazení podle okamžitého vývoje situace. Nakonec se tento „Ešelon B“ stal 2. armádou a stal se oscilujícím prvkem, který se nikam nedostal včas.
Toto by dávalo plánu punc kvality v tom, že ho to dělalo překvapivě flexibilní a adaptabilnější než plány jak u spojenců tak i u protivníků. Jeho největší slabinou byla armáda rakousko-uherské monarchie, která tento plán mohla díky své zastaralosti splnit jen za výjimečně dobrých podmínek. Když se 28. července 1914 po vyhlášení válku Srbsku rozběhla částečná mobilizace rakousko-uherské armády a začal přesun prvních jednotek na srbskou frontu nezdálo se ještě, že by mohlo dojít k tomu pro co se později vžil název Velká válka. O den později začalo rakousko –uherské podunajské loďstvo ostřelovat Bělehrad.
A právě dozrál čas se podívat na mobilizační opatření armády rakousko-uherské monarchie. Pravda totiž je, že rakousko-uherská armáda měla připraveny dva mobilizační plány. Tyto se markantně lišily.
Plán „R“ byl mobilizační plán, který měl zajistit boj armády s Ruskem, Srbskem a Černou Horou. Tedy boj na dvou frontách. Znamenalo to mobilizaci celé rakousko –uherské armády.
Plán „B“ byl mobilizační plán, který počítal s bojem se Srbskem a Černou Horou bez účasti Ruska. Zde šlo o mobilizaci uskupení „Minimum Balkan“ a „Ešelon B“.
Mobilizace byla vyhlášena podle plánu „B“.Tedy Minimální balkánské skupiny a byla započata i mobilizace „Ešelonu B“ a nakonec i dvou jezdeckých divizí „Ešelonu A“. A nakonec byl zmobilizován i III. sbor ze Štýrského Hradce jako záloha.
Bylo tedy uvedeno do plné bojové pohotovosti devět rakousko-uherských sborů. Byly to tyto sbory:
III. armádní sbor. Místo mírového velitelství Štýrský Hradec, velitel sboru generál pěchoty Emil Colerus z Geldernu – 6. pěší divize, 28. pěší divize, třetí brigáda Dělostřelectva, 3. brigáda jezdectva a 4. brigáda pevnostního dělostřelectva pro opevněnou oblast Pula.
IV. armádní sbor. Místo mírového velitelství Budapešť, velitel sboru generál jezdectva Karel Terstijanszki de Nadas – 31. pěší divize, 32. pěší divize, 10. jezdecká divize, 4. jezdecká brigáda a 4. brigáda polního dělostřelectva
VII. armádní sbor. Místo mírového velitelství Temešvár, velitel sboru generál pěchoty Otto Meixner ze Zweienstammu – 17. pěší divize, 34. pěší divize, 7. jezdecká brigáda a 7. brigáda polního dělostřelectva
VIII. armádní sbor. Místo mírového velitelství Praha, velitel sboru generál pěchoty jízdy Artur, svobodný pán Giesl z Giesingenu – 9. pěší divize, 19. pěší divize, 1. jezdecká brigáda a 8. brigáda polního dělostřelectva
IX. armádní sbor. Místo mírového velitelství Litoměřice, velitel sboru generál pěchoty Lothar šlechtic z Horsteinu – 10. pěší divize, 29. pěší divize, 9. jezdecká brigáda a 9. brigáda polního dělostřelectva
XII. armádní sbor. Místo mírového velitelství Sibiu(Sibiň), velitel sboru generál pěchoty Herman Köves z Kövesházy, – 16. pěší divize, 35. pěší divize, 12. jezdecká brigáda a 12. brigáda polního dělostřelectva
XIII. armádní sbor. Místo mírového velitelství Záhřeb, velitel sboru generál jízdy Adolf, svobodný pán z Rhemen na Barenfeldu. – 7. pěší divize, 36. pěší divize, 8. jezdecká brigáda a 13. brigáda polního dělostřelectva
XIV. armádní sbor. Místo mírového velitelství Insbruck, velitel sboru generál jízdy Viktor Dankl – 3. pěší divize, 8. pěší divize, 8. jezdecká brigáda a 14. brigáda polního dělostřelectva. Dále potom tři – 96., 121., a 122. samostatné pěší brigády, 1. horská dělostřelecká brigáda a 3. pevnostní dělostřelecká brigáda pro opevněnou oblast Trident.
XV. armádní sbor. Místo mírového velitelství Sarajevo, velitel sboru generál pěchoty Michal šlechtic z Appelů – 1. pěší divize tvořená 7., 8., a 9. horskou brigádou, 48. pěší divize tvořená 10., 11., 12. horskou brigádou, 8. jezdecká brigáda a 14. brigáda polního dělostřelectva. Dále zde byly začleněny tři – 96., 121., a 122. samostatné pěší brigády, 2. horská dělostřelecká brigáda a 5. pevnostní dělostřelecká brigáda pro opevněnou oblast Sarajevo.
XVI. armádní sbor. Místo mírového velitelství Dubrovník, velitel sboru podmaršálek Václav Wurm – 18. pěší divize tvořená 1., 2., 3., a 13. horskou brigádou, 47. pěší divize tvořená 4., a 14. horskou brigádou, 8. jezdecká brigáda a 14. brigáda polního dělostřelectva. Dále potom měl v podřízenosti tři – 96., 121., a 122. samostatné pěší brigády, 3. horskou dělostřeleckou brigádu a samostatnou 5. horskou brigádu
Nezmobilizováno zůstalo 8 sborů, tedy necelá polovina polních armádních sil.
„Ešelon B“ zahájil přesun na srbskou frontu - von Hötzendorf – byl rozhodnut skoncovat se Srbskem hodně, ale hodně rychle. Jenže když 31. července vyhlásilo mobilizaci Rusko, lekl se sám své vlastní smělosti a vydal pokyny „Ešelon B“ zastavit, otočit a poslat proti Rusku. netušil totiž, jestli mobilizovaná ruská armáda bude útočit na monarchii nebo na Německé území. Přitom ruská mobilizace i když byla směrovaná proti oběma centrálním mocnostem, byla v první řadě namířena proti Německému císařství – dohoda s Francií mluvila jasně. Rakousko – uherské dopravní vojenské instituce propadly z tohoto obratu panice. Von Hötzendorf nakonec musel nechat „Ešelon B“ dojet do vykládacích stanic, otočit dopravu a po novém naložení vyslat tuto velkou sílu na východní bojiště. Důsledek byl takový, že tento manévr podpořil katastrofu na obou bojištích. V boji proti Srbům nebylo „Ešelonu B“umožněno nastoupit – tím byla ofenziva proti Srbsku oslabena a na bojiště v Haliči dorazily jeho divize až po odeznění hlavních bojů. Tento konflikt různých cílů v rakouském velení von Hötzendorf nedokázal odstranit a tím pádem nakonec na obou bojištích neuspěl.
Samotná mobilizace proběhla přes všechna pochybení a velením vyvolané zmatky překvapivě dobře. A lze konstatovat, že 12. srpna 1914 bylo dosaženo bojové pohotovosti na balkánské frontě a ve dnech 23. až 26. srpna 1914 na frontě proti Rusku.
Vojenské operace začal proti Srbsku 12. srpna rakouská 5. armáda přechodem přes dolní tok řeky Driny a dne 14. srpna ji od Sarajeva následovala rakouská 6. armáda. Rozběhla se předehra k první rakousko-uherské porážce v této válce. Původně zde měla být nasazena i 2. armáda ta ale byla do 25.8. přesunuta do Haliče a tedy se bojů na této frontě jako celek neúčastnila
Na východě šel rakousko-uherským silám vstříc velmi silný protivník.
Válečná propaganda v monarchii pro ruského protivníka používala označení „ruský parní válec“. A vzhledem k počtům a tím i faktické síle to bylo označení správné. Celkově ruská armáda pro boj na západní frontě vyčleňoval po mobilizaci 60 kádrových divizí, 31 záložních pěších divizí a 28 divizí jezdectva. Bylo to:
- 25 armádních sborů s čísly 1 až 25
- gardový armádní sbor
- granátnický armádní sbor a
- kavkazský armádní sbor.
V reálných číslech to znamenalo, že pro první úder je vyčleněno 1456 praporů a 5 294 děl. Ruské divize byly velké měly o dva prapory více než rakouské a navíc měli v praporech více vojáků. Takže pokud by se teoreticky zrazily dva armádní sbory o dvou divizích, tak ten ruský by měl převahu jednoho silného pluku.
K tomu Rusové stavěli i samostatné tak zvané střelecké brigády , každou o čtyřech plucích o dvou praporech. Tyto brigády patřily spolu s gardovou pěchotou a granátnickými pluky k elitním formacím ruské armády.
Tento nepoměr sil nebylo jak vyrovnat - jen lepší strategií taktikou a dobrým politickým manévrováním. Pomoci nemohlo ani to, že by se na bojišti objevilo něco málo německých divizí. Navíc pro ruskou armádu nebyl až tak velký problém nahradit lidské ztráty.
Co však bylo horší, na rozdíl od rakouských protivníků měli za sebou Rusové zkušenost z moderní války. Před devíti lety utrpěli porážku v takzvané Rusko - japonské válce. Znali možnosti kulometů, byli zběhlí v dělostřelecké podpoře různými způsoby včetně palebných valů a nepřímé střelby a uměli docenit možnosti drátěných zátarasů.
Ruská pěchota byla přirozeně statečná, velmi houževnatá a poměrně dobře vycvičená. Na druhou stranu byla málo iniciativní a bez pevného velení snadno propadla stádovosti a tím pádem panice. Dokázala tvrdě útočit a nebála se boje na bodáky. V obraně byla stoicky klidná a pod pevným vedení bojovala až do úplného zničení. Dovedla se dobře v poli opevnit a ruské důstojnictvo mělo dobrý cit pro využití terénu v obraně.
Silnou stránkou ruské armády bylo dělostřelectvo. Bylo silné a zkušené. Každá brigáda měla 48 děl, divize tedy 96 děl. Navíc tato děla měla větší dostřel a vyšší účinnost granátů při dopadu než rakouské protějšky. Jedinou výjimkou byly sborové baterie těžkých hmoždířů u rakouských sborů. Jejich obzvláště těžké minové granáty byly pro všechny protivníky v četně ruských nepříjemným překvapením.
Slabinou ale byla slabá logistika dělostřelectva. Pokud bylo dost granátů, vše bylo dobré. Pokud bylo potřeba přejít na úsporný režim, rychle se ztrácela jeho efektivnost a snadno propadalo demoralizaci.
Rakousko - uherská armáda své síly na této frontě původně podle nástupového plánu členila do tří armád a dvou armádních skupin. Byly to:
1. armáda - velitelem byl generál jezdectva Viktor Dankl. Velel těmto silám:
Obrázek velitele 1. rakousko-uherské armády
I. armádní sbor, předurčen pro západní Halič, Slezsko a Moravu. Velitel generál jezdectva Eduard von Böhm Ermolli. Velel 5. pěší divizi, 12 pěší divizi, 7. jezdecké divizi, 1. brigádě polního dělostřelectva a 2. brigádě pevnostního dělostřelectva – pevnost Krakow.
V. armádní sbor, předurčen pro jihozápadní Uhry. Velitel polní zbrojmistr Pavel Puhallo von Brlog. Velel 14. pěší divizi, 33 pěší divizi, 2. jezdecké divizi, 5. brigádě polního dělostřelectva.
X. armádní sbor, předurčen pro Střední Halič. Velitel generál pěchoty Hugo Meixner von Zweinenstammu. Velel 2. pěší divizi, 24 pěší divizi, 6. jezdecké divizi, 10. brigádě polního dělostřelectva.
Dále pak:
čtyřem brigádám domobranecké pěchoty
třem pochodovým brigádám
dvěma jezdeckým divizím
Polské legii
3. armáda - velitelem byl generál jezdectva Rudolf Ritter von Brudermann . Velel těmto silám:
Fotografie velitele 3. rakousko-uherské armády
XI. armádní sbor, předurčen pro východní Halič a Bukovinu. Velitel generál jízdy Desiderius Kolossváry do Kolossvár. Velel 11. pěší divizi, 30 pěší divizi, 4. a 8. jezdecké divizi, 11. brigádě polního dělostřelectva.
XIV. armádní sbor. Tento sbor plánovaný válečně pro tuto armádu nakonec nebyl k armádě přemístěn a zůstal v bojích proti Srbsku.
Dále pak :
přemístěn a zůstal v bojích proti Srbsku.
jedné samostatné pěší divizi
třem pochodovým brigádám
třem jezdeckým divizím
4. armáda - velitelem byl generál pěchoty Baron Moritz Auffenberg-Komarow. Velel těmto silám:
Fotografie velitele 4. rakousko-uherské armády
II. armádní sbor, předurčen pro Dolní Rakousy a Jižní Moravu. Velitel generál pěchoty Blažej Scheuma. Velel 15. pěší divizi, 27 pěší divizi, 3. jezdecké divizi, 2. brigádě polního dělostřelectva a 1. brigádě pevnostního dělostřelectva – pro hlavní město Vídeň.
VI. armádní sbor, předurčen pro severovýchodní Uhry. Velitel generál pěchoty Svetozar Boroevic de Bojna. Velel 5. pěší divizi, 12 pěší divizi, 8. jezdecké brigádě, 6. brigádě polního dělostřelectva.
IX. armádní sbor. Místo mírového velitelství Litoměřice, předurčen pro severní Čechy. Velitel sboru generál pěchoty Lothar šlechtic z Horsteinu – 10. pěší divize, 29. pěší divize, 9. jezdecká brigáda a 9. brigáda polního dělostřelectva
XVII. armádní sbor, jehož kádrové složení se mi nepodařilo zjistit.
Vím ale, že dále pak velel:
jedné pochodové brigádě
jedné jezdecké divizi
Armádní skupina Kövess pod velením Hermana Kövesse von Kövessháza. Její složení jsem nezjistil.Tato armádní skupina byla nahrazena do 25.srpna 1914 2. armádou povolanou ze srbské fronty. Velitelem byl generál jezdectva Eduard svobodný pán von Böhm-Ermolli. Byl to pozoruhodný muž, natolik, že se mu v závěru práce budu věnovat, nebo spíše mu v osobnostech věnuji samostatný medailon. Velel těmto silám:
Obrázky generálů Kövesse a generála Böhm - Ermolliho
III., a XII. sboru jejichž složení známe, je napsáno výše.
třem samostatným pěším divizím
pěti brigádám domobranecké pěchoty
jedné pochodové brigádě
třem jezdeckým divizím
Jeho IV. armádní sbor zůstal na srbské frontě.
Armádní skupina Kummer, které velel generál pěchoty baron Heinrich Kummer von Falkenfeld, ve složení:
dvě divize domobranecké pěchoty
jedna brigáda domobranecké pěchoty
jedna jezdecké divize.
Tyto síly a další, které sem postupně válečné větry přivály, vybojovaly první válečné operace na území Haliče. Co to ale je myšleno pod názvem Halič? Inu, zde je na místě trochu zeměpisu.
Takto vypadala provincie Halič na základní mapě
Halič je, nebo možná spíše bylo území, ohraničené na severozápadě řekou Vislou, na severu dosahující až za města Rawa Ruská a Brody a na východě k řece Zruč. Rakousko toto území získalo při trojím dělení Polska V převážné míře je tvořena plochou, otevřenou, místy bažinatou krajinou bez významnějších přírodních překážek a pro obranu proti silnému vojenskému uskupení málo vhodná.
Z hlediska vojenského netvoří překážku vstupu na její území ani úzké a lehce překročitelné pohraniční řeky. Jižní hranici tvoří pásmo pohoří Karpaty, které Halič oddělovaly od tehdejších Uher. Hory jsou proťaty několika poměrně širokými průsmyky, které představují nejsnadnější a nejkratší cestu z Haliče do uherských nížin. To koneckonců bylo v minulosti prokázáno několikrát.
Administrativní mapa Haliče
A po této zeměpisné malé exkurzi se vrátíme k válečným událostem.
Dne 2. srpna 1914 byli velitelé sil vyčleněných podle platného nástupového plánu seznámeni s úkoly. Ty zněly takto:
1. a 4. armáda se měly seskupit na dolním toku Sanu a levým křídlem krytým samostatnou armádní skupinou Kummer která se organizoval u Krakova zahájit postup ve všeobecném směru n Brest Litevský. 3. armáda spolu s druhou armádní skupinou Kövess, tvořící pravé křídlo celé sestavy polních armád se měly rozložit ve východní Haliči od Samboru po horním toku Dněstru po Černovce a bránit území říše před očekávanou nepřátelskou ofenzivou. Vzhledem k tomu, že nakonec bylo vyhodnoceno, že takový rozsáhlý prostor nemohou tak malé síly zajistit, bylo rozhodnuto plán změnit a stáhnou 2. armádu ze srbské fronty a její síly rozmístit na pravém křídle 3. armády v okolí Stanilawowa.
Nástupový prostor od německých hranic po Rawu Ruskou měli zajistit četnické, finanční a domobranecké formace a ty se měly opřít o silné jednotky i. a X. armádního sboru a 3. jezdecké divize. Oblast východní Haliče po rumunské hranice pak hluboko do předpolí měli zajistit síly XI. armádního sboru a 7. jezdecké divize.
Takto tedy vypadaly síly které se měly pokusit splnit sen, který si snil a plánoval náčelník generálního štábu Konrad von Hötzendorf, a takový byl plán jejich použití.
Tolik první díl. Vydržte, za chvilku zde bude pokračování.