PALBA.CZ

Leningradská ofenzíva Mapa.





Leningrad 1944 I. Č 1-4.

Díl I.

Část 1.

Koncem března 1943 končí bitvy okolo Leningradu.
Zde na Palbě popsáno v subfóru – Od Stalingradu po Kursk – v Bitvy na Severu – III. Část Mezi Volchovem a Šlísselburgem. Dále pokračují bitvy proti skupině armád Sever (jižněji od Leningradu), Střed a Jih v roce 1944. Popsali jsme i bitvy do roku 1944 – do Bagrationu – u jižní fronty i s Krymem.
Těmito bitvami byla německá fronta vržena před skupinou armád Střed a Jih o 600km (někde i 800 km) z východu na západ.
Okolo Leningradu, byl od konce března 1943 do ledna 1944 relativně klid. Blokáda Leningradu ( od března 1943 neúplná) trvala již 28 měsíců.
Němci se od dubna 1943 do ledna 1944 spokojili s dělostřeleckým odstřelováním Leningradu a občasnými útoky místního charakteru. Útoky byly neúspěšné a nevedly k územním ziskům. Stejným způsobem odpovídali sověti, se stejným výsledkem.
Historici ww2 shodně hodnotí toto období jako“ klidné období a klidný sektor fronty“. Samozřejmě „relativně k ostatním úsekům.“
Ovšem Stalin a STAVKA již koncem roku 1943 plánují údery proti německé frontě v roce 1944.
Sovětská historická věda stejně jako její historici říkají: „ Po hlubokém a všestranném rozboru situace se hlavní stan rozhodl zahájit v zimním tažení roku 1944 ofenzívu od Leningradu až po Krym včetně.“
Dále hovoří, a my jsme již popsali, že hlavní důraz je kladen na Ukrajinu a Krym.
Je tam dále i: „Bylo rozhodnuto úplně vyprostit Leningrad z kleští blokády a vyhnat nepřítele z Leningradské oblasti. Na severozápadním směru měla vojska dosáhnout hranic pobaltských republik.“ Je tam ještě věta o západním směru – vzhledem k tomu, že patří k Bagrationu dám ji do závorky( Západní směr dostal za úkol osvobodit co největší část Běloruska.).
Samotný plán ofenzívy u Leningradu byl rozpracován tak, že útok povedou v prvních týdnech ledna 1944 dva sovětské fronty. Doporučuji podívat se na mapu.
Leningradský front pod velením L. A. Govorova udeří z Leningradu svou 42. a 67. armádou. A 2. úderná armáda Leningradského frontu zaútočí z oranienbaumské kapsy.
Druhý front –Volchovský front pod velením generála Kirila A. Mereckova zaútočí 3mi armádami. Vojska 8. armády od městečka Mga, 54. armáda od řeky Volchov a 59. armáda u Novgorodu.
Vstřícným úderem pak měli oba fronty obklíčit v kotli celou německou 18. armádu. Převaha, kterou sověti měli napovídala tomu, že by se to mělo podařit. Leningradský front – vojáci 2,7:1 – dělostřelectvo 3,6:1 – Tanky 6:1 ve prospěch sovětů.
Volchovský front –vojáci 3,3:1 – dělostřelectvo 3,5:1 – tanky 11:1.
O takové převaze určitě nevěděl nic Hitler a štáb německé armády. Není přeci možné, aby se Hitler ještě 28. prosince 1943 před náčelníkem štábu generálem Zeitzlerem vyjádřil takto: „ Ještě i teď můžeme vzít skupině armád ‚Sever‘ 12 divizí a poslat je jinam.“. Ale nejenže tak mluvil. Vzhledem k tomu, že jak víme mu hořela fronta na jihu, vydal i takové příkazy. Hitler nařídil, aby byl vypracován harmonogram na přesun divizí. První měla být odvelena již začátkem ledna 1944.
Řekněme i zároveň, že polní maršál Manstein na něho vyvíjel nátlak, aby stáhl divize z méně ohrožených úseků – od skupin armád Sever a Střed – pro záchranu skupiny armád Jih, které hrozilo zničení.
Velitel skupiny armád Sever polní maršál Georg von Küchler samozřejmě s Hitlerovým harmonogramem nesouhlasil. Věděl, že 18. a 16. armáda jsou příliš roztaženy a na některých úsecích je slabá obrana jen z opěrných bodů. I bez stažení neměl dostatek vojáků na obsazení všech obranných pozic.
Hitler příliš věřil v obranná postavení okolo Leningradu. Posilovalo ho i to, že nechal budovat od podzimu 1943 druhou obrannou linii( poučen, co neudělal u Dněpru) tzv. „ Panteří linii“.
„Panteří linie“ – dobře a stále budované obranné postavení – vedla od Finského zálivu podél řeky Narvy na jih přes Pskov až za Vitebsk.
Na tuto linii se měla 18. a 16. německá armáda stáhnout, pokud bude sověty odražena od Leningradu. Ovšem pokud okleští Hitler armády o divize dle harmonogramu, budou příliš roztaženy a ústup nemůže proběhnout dobře. Bylo by zaděláno na průšvih!

Volchovský front Mapa





Leningrad 1944 I. Č 2.

Díl I.

Část 2.

První útok ofenzívy začala 2. sovětská armáda z Leningradského frontu z oranienbaumské kapsy v noci z 13. na 14. leden 1944. Zde byl německý 3 ts SS zasažen dělostřeleckou přípravou při které sověti vystřelili 100 000 dělostřeleckých granátů různé ráže.
Německý 3ts SS se skládal z 9. a 10. polní divize Luftwaffe, 11. divize pancéřových granátníků SS Nordland a 4. brigády pancéřových granátníků SS Nederland.
První úder směřoval po dělostřelecké přípravě proti 10. polní divizi Luftwaffe. Ta byla zasažena takovou silou, že se rozpadla a sověti okamžitě pronikali vzniklou trhlinou. Stejně dopadla i 9. polní divize Luftwaffe, která byla severněji. O dva dny později sem musel generál Georg Lindemann velitel 18. armády zasadit svoji jedinou zálohu a to 61. pd. Tou se pokusil ucpat z jihu mezeru ve frontě.
Odbočím.
Polní divize Luftwaffe byly u Leningradu zničeny takto: 10. – zdecimována při ofenzívě sovětů u Leningradu 1/44, rozpuštěna ( 1/44 – znamená leden 1944)
Další je 9. polní divize Luftwaffe – zdecimována při sovětské ofenzívě u Leningradu 2/44, rozpuštěna.
Další je 1. polní divize Luftwaffe – zničena u Leningradu, leden 1944.
Další je 13. polní divize Luftwaffe – zdecimována při sovětské ofenzívě u Leningradu 2/44, rozpuštěna.
Proti německému 50. armádnímu sboru před Leningradem byla ráno 14. ledna 1944 zahájena dělostřelecká příprava, při které sovětské dělostřelectvo Leningradského frontu generála Govorova vypálilo 220 000 granátů všech ráží v uzavírací palbě.
U Leningradu pak nastoupila do útoku sovětská 42. armáda generála Maslennikova. Obranná postavení 50. německého sboru byla proražena již první den a vojska 42. armády do večera postoupila do hloubky 2,6 km.
Týž den tedy 14. ledna 1944 po těžké dělostřelecké přípravě přešel do útoku i Volchovský front generála Mereckova u Ilmeňského jezera.
Ještě 14. ledna 1944 se veliteli skupiny armád Sever maršálu von Küchlerovi zdálo, že by si mohl s ofenzívou poradit vlastními silami. To proto, že bylo špatné počasí a sovětské letectvo nezasáhlo. Byl totiž zrušen Hitlerův harmonogram odchodu divizí a dokonce byly přislíbeny posily. Němci měli dojem, že sověty udrží a posilami jim vpadnou do boku a zničí vlomené sovětské jednotky.
Již, ale 15. ledna 1944, když se počasí vyjasnilo bylo vše jinak. Celá německá fronta v okolí Leningradu pocítila sílu sovětského letectva.
Pod ochranou mohutného sovětského letectva, které ničilo německé dělostřelectvo a hnízda odporu sověti 15. ledna 1944 vyrazili do ofenzívy z míst, která den předtím dobyli.
Jen Leningradský front z oranienbaumské kapsy a z Leningradu vyslal do útoku 42 divizí a 9 tankových brigád.
Nejhůře zasaženy byly jednotky mezi oranienbaumskou kapsou a Leningradem u pobřeží Finského zálivu tam na ně nejen dopadala dělostřelba a letecké údery. Ono totiž připlulo i sovětské Baltské loďstvo a svými děly z křižníků rozvracelo obranu, ničilo opěrné body a přeskupování německých vojsk. Nejhůře postižen byl právě 3. ts SS generála Steinera a z ní výše popsané 9. a 10. polní divize Luftwaffe. Neměli kam utéct.
Před Leningradem místy vznikala ohniska odporu Němců, ale ta při své ohromné tankové převaze sověti obcházeli a spěchali, aby se spojila vojska 2. sovětské armády z oranienbaumské kapsy s Leningradskou 42. armádou.
Sověti vyspěli, začali požívat moderní taktické prvky bleskové války. Do všech útoků zapojili i letectvo. Mnoho se naučili vojáci i jejich velitelé. Neprorážet vše jen hlavou a přidali k tomu své prvky, houževnatost, nenáročnost a především hrdinství a kamarádství v boji proti těm, kteří je napadli.
Jen v prvních 14 dnech ofenzívy bylo 12 důstojníků, poddůstojníků a řadových vojáků vyznamenáno titulem Hrdina Sovětského svazu.
Poručík Volkov 131. gardový pluk, seržant Skuridin 98. střelecká divize, A.F. Tipanov 64. gardová divize a vojín I.N. Kulikov – zemřeli tak, že svým tělem zakryli německý kulomet, aby jejich kamarádi mohli postupovat dál a dobýt německá postavení.
Seržant Morozov, ač těžce raněn, jeho družstvo mrtvé, sám kulometem odrazil německý protiútok.
I Němci měli hrdiny. Major Fritz Bunse, velitel 11. ženijního praporu SS, a podplukovník Hanns-Heinrich Lohmann, velitel 3. praporu pluku Norge ( 11. divize pancéřových granátníků SS) – Rytířský kříž. Úspěšně, v konečném důsledku marně, prováděli zadržovací akce.
Dne 16. ledna 1944 5. rota 11. průzkumného oddílu SS nadporučíka Georga Langendorfa zadržela útok 54 tanků T 34. Se 6ti protitankovými děly zničila Langendorfova rota 48 tanků T 34 a ostatní donutila ustoupit.

Leningrad 1944 I. Č 3.

Díl I.

Část 3.

První dny bojů sovětské ofenzívy přinesly těžké ztráty na obou stranách, ale sověti je mnohem lépe zacelili, většími rezervami a zálohami. Již 18.ledna 1944 ráno sověti znovu útočí na celé frontě od Leningradu po Novgorod.
Sovětská 58.brigáda z 59. armády Volchovského frontu generála Mereckova, překročí zamrzlé Ilmeňské jezero a prudkým útokem prorazí německou linii jižně od Novgorodu.
Vojska Leningradského frontu dne 19. ledna 1944 dobývají Petěrhof, Krasnoje Selo a Ropšu.
A právě u Ropši dojde ke spojení sovětské 42. armády, která útočila z východu od Leningradu a 2. armády, která útočila ze severozápadu z hrdinné oranienbaumské kapsy. Všechny německé jednotky, které zůstaly u pobřeží Finského zálivu, v takto vzniklém obklíčení, jsou buď zničeny, nebo se musí vzdát.
Dne 20. ledna 1944 po prudkém útoku obsadí sovětská 59. armáda, Volchovského frontu generála Mereckova, staroslavné ruské město Novgorod.
U Leningradu vydává velitel skupiny armád Sever maršál von Küchler rozkaz německému 26. sboru, aby se stáhl o 30 km na nová obranná postavení. Hitler chce tento rozkaz zrušit, je však pozdě, byl už proveden. V době kdy se Hitler dohaduje s von Küchlerem o stažení 26. sboru sovětská armáda a sovětští partyzáni narušují linie skupiny armád Sever všude.
Partyzáni útočí na mosty, zásobovací kolony a ničí železnice.
Němci mají opět těžké ztráty. Mnoho německých divizí má sílu pluku a pluky sílu praporů. Výmluvné je hlášení z 19. ledna 1944. Německý 503. granátnický pluk z 290. pd má – 3 důstojníky a 100 mužů!!!
Dne 24. ledna 1944 sovětské jednotky 42. armády dosáhnou Krasnogvardějska a pokračují k řece Luga.
Blokáda Leningradu je po 900 dnech prolomena!!!
Dne 27. ledna 1944 vydává generál Govorov velitel Leningradského frontu „ Zvláštní denní hlášení, že blokáda Leningradu je definitivně prolomena“.
Ten den ještě sověti obsadí Tosno a Volosovo v blízkém okolí Leningradu.
Veliteli skupiny armád Sever, maršalu von Küchler, nezbývá nic jiného, než nařídit jednotkám všeobecný ústup k řece Luga a věřit, že tam budou dřív než sověti, a že se tam udrží.
Hitler to odmítne a povolá si maršála na kobereček, aby tvrzení obhájil.
Maršál von Küchler Hitlerovi řekne, že 18. armáda ztratila od začátku ruské ofenzívy 40 000 mužů a jako náhradu dostala jen malý zlomek těchto ztrát.
Hitler trvá na požadavku neustupovat a 29. ledna 1944 maršála von Küchler odvolá pro ztrátu důvěry.
Mezitím co Hitler hledá náhradu sověti nečekají.
Vojska Volchovského frontu dne 28. ledna obsazují Ljubaň a řadu dalších menších měst. A 29. ledna 1944 Mereckovova vojska Volchovského frontu dobývají Chudovo a Popovova Novosokolniky.
Dne 30. ledna 1944 je situace pro skupinu armád Sever ještě zoufalejší. Sověti postupují pod ochranou letectva. Tankové a motorizované jednotky sovětů se vějířovitě rozvinují a narušují týlové prostory skupiny armád Sever.
Pro některé německé jednotky je již pozdě, ale přece jenom tyto sovětské útoky Hitlera přesvědčí, že svolí, aby obrana byla zaujata na řece Luga. Sověti, jejich přední jednotky, ale řeku Luga překročí dříve než Němci severně od města Luga.
Konečně Hitler nalezl nástupce za polního maršála von Küchler. Stal se jím jeho oblíbenec velitel skupiny armád Střed maršál Model. Ten tedy nyní velí, nejen skupině armád Střed, ale přebírá i velení skupiny armád Sever.
Tento „obranný taktik“ vydá svůj první rozkaz – jak jinak – který Hitlerovi mluví z duše: „ Ani krok zpět bez mého výslovného rozkazu“. Tento postoj mu dovolí určitou autonomii na Hitlerovi, získá tím i jeho důvěru. Ovšem situace na frontě, s kterou se Model seznámí, ho velice rychle přesvědčí, že se na řece Luga neudrží.
Začne velice pomalu a opatrně formulovat rozkazy pro skupinu armád Sever, podle kterých se jednotky budou krok za krokem stahovat zpět ( Ustupovat!!!) na „ Panteří linii“.
Dne 31. ledna Leningradský front dosahuje předměstí Kingiseppu. A dne 1. února 1944 je Kingisepp obsazen a Leningradský front tak dorazí na vzdálenost 1,5 km k estonským hranicím.
Jižněji mezi Lugou a Utorgošem, se 1. února 1944 daří německé armádě protiútokem dosáhnout místních úspěchů

Leningrad 1944 I. Č 4.

Díl I.

Část 4.

Dne 2. února 1944 vstupují sovětská vojska Leningradského frontu svou 2. údernou armádou a 42. armádou do Estonska a obsazují Vanakulu.
Německý 3. ts SS je tlačen od Oranienbaumské kapsy před sovětskými vojsky do Estonska. Víme již, že 9. a 10. polní divize Luftwaffe byly rozbity a početní stavy ostatních jednotek (11. divize pancéřových granátníků SS Nordland a 4. brigády pancéřových granátníků SS Nederland) jsou snížené. Přesto jsou Steinerovi muži vždy o krůček před pronikajícími Sověty. Když dosáhnou řeky Luga dostanou nový rozkaz. Po 250 km ústupu se mají zakopat na řece Narvě. Město Narva a její okolí musí udržet za každou cenu.
Hitler musí narevskou linii udržet z vojenských a politických důvodů.
Ty politické jsou, jeho severský spojenec – Finsko – má pomalu války dost. Dokonce dochází k několika málo mírovým iniciativám mezi Moskvou a Helsinkami.
To si Hitler nemůže dovolit. Nemůže ztratit finskou podporu. Má přeci za polárním kruhem svá vojska na murmanské frontě. Ztráta pobaltských států by ohrozila německé jednotky u Murmanska a Finsko by určitě usilovalo o mír.
Ten vojenský byl, že pokud by ztratil Narvu, Sověti by mohli proniknout do německého levého křídla za „Panteří linii“, dostali by se tedy za tuto opevněnou linii a veškeré ženijní zdroje, které byly vynaloženy by přišly vniveč.
Narva byla pokládána i za symbol. Bylo to totiž, vzhledem k ostatním ústupům německé armády, jedno z posledních předmostí Wehrmachtu v Rusku. Kdyby Němci přišli o Narvu ( a několik dalších území u Pskova, jižně od Čudského jezera), přesunou se boje do oblastí – Bělorusko, Pobaltí, Ukrajina – to znamená – mimo Rusko.
Tento závod německý 3. ts SS Steinera vyhrál pro Hitlera a řeky Narvy dosáhl dřív než Sověti.
Zajímavé je složení 3. ts SS. Pluk pancéřových granátníků Dänmark z 11. divize pancéřových granátníků SS Nordland tvoří ze 40 % muži z Dánska. V 25. pluku pancéřových granátníků Norge též z 11. divize pancéřových granátníků SS Nordland je velké množství vojáků z Norska a v této divizi jsou také v německém kádru Finové, Švédové, Holanďané a Estonci.
V sestavě 4. brigády SS Nederland slouží především holandští dobrovolníci.
Kdyby se těmto mezinárodním jednotkám nepodařilo u Narvy zastavit Sověty budou ohroženy zásobovací cesty pro skupinu armád Sever a Střed. Sověti by se totiž stočili na jih za Čudské jezero a přerušili by železniční tratě u Rigy a Dvinska. V tomto zázemí jsou jenom napůl vycvičené estonské bezpečnostní oddíly a bojová skupina SS Küste, ty do té doby sloužily jen jako obrana pobřeží Finského zálivu.
Vojákům 3. ts SS se daří budovat obranná postavení na narevské linii do 2. února 1944.
U města Narvy se dokonce na východním břehu řeky buduje silné a dobře opevněné předmostí. Je tak splněna Hitlerova vůle a zároveň vojenská doktrína – ta říká, že předmostí je odrazový můstek pro ofenzívu.
Obranná linie narevského předmostí je více než 10 km dlouhá a táhne se od vesnice Lilienbach na severu, k vesnici Dolgaja Niva na jihu.
Historické město Narva a jeho okolí je místem bojů a válek od nepaměti. Od poloviny 13 století Narvu a okolí ovládali Dánové. Později jej válkou získali teutonští rytíři. Ti postavili na západním břehu řeky Narvy hrad Hermannsburg. Z tohoto hradu pak ovládali město a bohatý kraj okolo. Hrad se stal základem východního království.
Ruský car Petr Veliký a švédský král Karel XII. válčili u Narvy během Velké severské války.
Car Ivan II. pak postavil na východním břehu Narvy, přímo naproti hradu Hermannsburgu – Ivangorod – jako ruskou protiváhu Teutonského hradu.
Když sem před 2. únorem 1944 dorazí německé a mezinárodní jednotky 3. ts SS je obranou jen řeka Narva. V momentě jak doráží do oblasti Sověti a začnou se shromažďovat na východním břehu, začínají ženisté s horečným úsilím budovat obranu.
Frontový vojáci a ženisté 54. ženijního praporu SS Nederland začínají budovat primitivní, ale účinné barikády a spojovací zákopy. Budují se bunkry a velitel dělostřeleckého oddílu major Vilhelm Schlütter se svými dělostřelci rozmisťuje a maskuje baterie dělostřeleckého oddílu Nederland.
Již za těžké palby sovětského dalekonosného dělostřelectva a leteckých útoků, se zakopávají muži 4. brigády pancéřových granátníků SS Nederland a 11. divize pancéřových granátníků Nordland na východním břehu řeky. I v jižní části předmostí, kde buduje obranu 24. pluk pancéřových granátníků generálporučíka von Westphalena dopadá sovětská dělostřelecká palba.
Ve střední části obrany a na severu, kde zaujaly obranu jednotky Nederland, jsou již také 2. února 1944 hlášeny velké koncentrace sovětských pěších a obrněných jednotek.
Těžké boje zde budou probíhat několik měsíců a my si zde v několika Dílech o nich řekneme.
Pokračování bude – Leningrad 1944 II. Narva.