Německé představy a možnosti při útoku na čs. opevnění 1938
Napsal: 27/2/2006, 23:15
Rád bych udělal konec všem dohadům o možném konfliktu s německou armádou v roce 1938, proto jsem zde vypsal strohá fakta, události ke kterým došlo a které se dají v archivech najít. Jako pomocný zdroj informací mi posloužila kniha: Československá zeď
Pokud dnes posuzujeme možnosti při útoku proti našemu opevnění, musíme se bohužel zabývat především teoriemi. Přesto lze poměrně přesně nastínit situaci, která by při pokusech o průchod nedokončenými liniemi opevnění pravděpodobně nastala. Naše opevnění nebylo zdaleka dokončeno, přesto však tvořilo velice účinnou překážku proti nenadálému vpádu nepřítele. Jeho výstavba byla přerušena právě v době největšího rozmachu, neboť o rok později – tedy již koncem roku 1939 měla být v podstatě dokončena výstavba lehkého opevnění vz. 37, což by bylo pro obranu ČSR velmi významné. Těžké objekty by v té době přehradily všechna nejvíce ohrožená místa státní hranice, včetně roviny jižní Moravy, kde se s jejich výstavbou započalo až po anexi Rakouska. Už jejich prostá existence by nepřítele nutila k pečlivému zvažování svých i našich možností. Do konce září 1938 se podařilo stavebně dokončit a také částečně vybavit zařízením výstrojí a zbraněmi 264 objektů těžkého opevnění – z toho 35 objektů tvrzových. Mimo to bylo dokončeno 856 lehkých objektů vz. 36 a především 9 148 objektů vz 37. Většina míst důležitých pro obranu ČSR byla opevněna, existujících mezer nebylo až tak mnoho a pokud již byly, pak většinou na místech, která byla hůře průchodná. Jednou pro vždy je třeba uvést na pravou míru fakta o síle opevnění na jižní Moravě. Tím totiž většinou argumentují všichni odpůrci obrany v opevnění v září 1938. Je pravdou, že v krizových dnech zde bylo vybetonováno jen 6 pěchotních srubů a ani ty nebyly schopné plnohodnotné obrany, ovšem jen v prostoru mezi Slavonicemi a Břeclaví bylo dokončeno a připraveno k obraně 178 objektů vz. 36 a 775 objektů vz. 37, ze kterých byla velká část v zesíleném provedení. Celkem tedy přibližně na 120 km fronty stálo 953 objektů LO. Také je potřeba připomenout, že bylo rozestavěno 2. obranné pásmo jižně od Brna, kde bylo dokončeno 105 objektů vz. 37. Celkem tedy 1064 objektů opevnění, důsledně využívajících přírodních překážek (zejména větších vodních ploch a toků), chránilo prostor III. Sboru před nenadálým vpádem nepřítele. Prostor III. Sboru býval vždy považován za slabinu obrany, kterou ve skutečnosti nebyl. Ostatní důležité oblasti byly opevněny neméně silně.
Nelze posuzovat bojové operace, které se nikdy neuskutečnily, ve světle některých pozdějších německých úspěchů či neúspěchů. To především z toho důvodu, že po okupaci republiky Němci získali pečlivým studiem plánů a materiálů o opevnění i vlastních objektů v terénu obrovské a ničím nenahraditelné zkušenosti. Bez nadsázky je možno konstatovat, že právě tyto zkušenosti přinesly později německým jednotkám řadu úspěchů. Němečtí odborníci mohli nerušeně zkoumat v té době nejmodernější, i když nedokončený fortifikační systém do nejmenších detailů. Odhalili systém a řešení palebných přehrad, možnosti jednotlivých objektů, vyzkoušeli pevnostní zbraně, odolnost vlastních staveb proti všem druhů zbraní, průchodnost překážek. Pak už mohli tyto cenné zkušenosti jen zužitkovat v praxi. Jestliže by opravdu koncem září nebo v říjnu 1938 došlo k útoku na čs. Opevnění, šli by Němci do útoku bez dostatečných informací a s nepřesnými představami o možnostech opevněného pásma a každou sebemenší zkušenost by museli velice tvrdě zaplatit životy svých vojáků. Nelze zamlčet, že Němci o našem opevnění díky své špionážní síti velké množství údajů shromáždili, ovšem ani ty nestačily k tomu co zamýšleli.
Bezesporu hlavní tíhu útoku na naše opevnění by nesla německá pěchota posílená ženisty. To dokázaly i praktické zkušenosti na bojištích 2. světové války, kde se o opevnění různé kvality a koncepce bojovalo několikrát. Dělostřelectvo, letectvo a tanky jsou totiž v boji o opevnění spíše pomocnou zbraní schopnou sice některé objekty vyřadit či umlčet, ale o dobytí se může mluvit až tehdy, když pěchota spolu se ženisty zlikviduje poslední odpor a objekty obsadí. V tomto ohledu tedy početní převaha německé armády v tancích spolu s početní a kvalitativní převahou v letectvu nebyla příliš platná. Wehrmacht byla budována jako moderní útočná armáda již od svého vzniku. I možnosti boje o pevnostní pásma byly pečlivě studovány. Jednotky, určené k útoku na naše opevnění, měly být připravovány ve speciálních výcvikových táborech, kde podle údajů, zjištěných čs. Rozvědkou byly postaveny i poměrně přesné makety čs. Pevnůstek. Velitelé se školili pro každý úsek opevnění zvlášť a mohli při tom používat rozsáhlé dokumentace, shromážděné německou zpravodajskou službou. Začalo se i se školením henleinovců, ale žádná z těchto příprav v září 1938 nedosáhla patřičného rozsahu a úrovně.
Sami němečtí odborníci počítali s několikanásobným odražením útoku pěchoty a téměř 100% ztrátami u prvních útočných vln. Útok měl začít ostřelováním pečlivě vybraných objektů, o kterých se Němci domnívali, že jejich vyřazení umožní průlom do týlu opevněné linie. V okamžiku, kdy by do útoku vyrazila pěchota a ženisté, měla být palba přenesena na sousední objekty, které pak neměly pomoci svojí palbou objektům, jež měly být vyřazeny. Při útoku měla pěchota a ženisté využívat kráterů po ostřelování, ale též před útokem zjištěných hluchých míst v okolí objektů. Skupiny úderníků měly být vybaveny nůžkami na stříhání ostnatých drátů, balenými náložemi, zápalnými láhvemi, zamlžovacími hrnci (granáty), táhlými náložemi, náložemi usměrněnými, žebříky, můstky, náložemi na tyčích k zasouvání do střílen a plechovými víky k jejich zakrytí. Využití plamenometů a PT kanón považovali Němci za problematické, neboť tyto prostředky jsou na bojišti příliš nápadné a tím i zranitelné. Původně se počítalo s tím, že útoku bude veden za zamlžení, ale při nácvicích se ukázalo, že útočníka špatná viditelnost dezorientuje a obránci příliš neškodí. Při útoku měla být napadena vždy jednou údernou skupinou jedna skupina střílen. Počítalo se též se zakrytím střílen zeminou či zalepením rychle tuhnoucím materiálem, např. asfaltem. Vše výše uvedené je prakticky použitelné pouze při útoku na objekty lehkého opevnění. Velice hustá palebná přehrada u objektů těžkého opevnění úspěch tohoto typu útoku prakticky vylučovala, navíc přímému napadení objektu bránily také diamantové příkopy, granátové skluzy, krakorce a střílny na blízkou ochranu. Ale jak ukázaly zkušenosti např. z bojů o Maginotovu linii, právě malé, v terénu roztroušené a dobře maskované objekty jsou pro útočníka velmi nepříjemnou záležitostí. Prakticky nikdy se nepodaří vyřadit všechny objekty včas a tak pohyb na bojišti odkáže zastavit jediná střílna ještě neumlčeného objektu. Vzhledem k několikanásobnému překrývání palby objektů LO u čs. Opevnění, byl útok i proti tomuto typu pevnůstek poměrně velice nesnadnou záležitostí. V případě lehkého opevnění se též počítalo se spoluprácí polních jednotek a osádek LO, což by opět pro útočníka bylo velmi nepříjemné. Rozhodně nebylo možné a toho si Němci byli vědomi, proražení linií LO z chodu. Připomeňme jen to, s jakou opatrností postupovaly německé jednotky při obsazování pohraničí, když se dostaly do blízkosti opuštěných pevnůstek a obsazovaly je přískoky a za plného bojového zajištění
Samozřejmě i naše objekty LO měly řadu nedostatků. Nejzávažnější bylo nedokončení souvislých linií, množství mezer a slabších úseků o kterých Němci byli informováni a kterých by samozřejmě při útoku přednostně využili. Další nevýhodou byl strnulý systém paleb, který dával jen relativně mělkou palebnou přehradu. V náš prospěch však mluví to, že Němci až teprve po obsazení pohraničí palebný systém odhalili a fakt, že v dobře příprav útoku palebné možnosti pevnůstek silně podceňovali. Nedostatky byly v maskování, především u právě dokončovaných objektů. V některých úsecích nebyly plně dokončeny překážky v okolí pevnůstek. Další nedostatky byly ve spojení mezi objekty a nebezpečný byl i malý přehled obránců v některých prostorech o okolí pevnůstek za tmy. Velkým problémem byly i chybějící ventilátory v některých objektech, díky čemuž museli obránci bojovat v plynových maskách a při otevřených dveřích. Avšak převážná většina těchto slabin byla kompenzována několikanásobně se překrývající palebnou přehradou, promyšleným systémem střelby a uvažovanou spoluprací s polními jednotkami. Všechny uvedené nedostatky byly velení čs. Armády známé a je tedy samozřejmé, že se obránci snažili v maximální míře eliminovat.
Pokud se týče německého dělostřelectva v roce 1938, pak nejnebezpečnějším protivníkem byly PL kanóny ráže 88mm, jejichž kvality se ukázaly později při bojích o opevnění v západní Evropě. Byly nebezpečné pro pancéřové zvony a střílny pod betonem, ovšem vzhledem ke konstrukci objektu nebylo jednoduché tyto ohrozit. Německé těžké dělostřelectvo prakticky neexistovalo. 22kusů moždířů ráže 210mm představovalo nejtěžší dělostřelecké zbraně Wehrmachtu a bylo naprosto nedostatečným prostředkem při útoku na čs. objekty TO. Odstřelování objektů LO touto zbraní mohlo být velmi nebezpečné, ovšem zde je nutné uvažovat plošnou velikost objektu a přesnost zbraní. Nejnebezpečnější bylo ostřelování vchodů a ventilačních otvorů, což však bylo z větší vzdálenosti velmi nesnadné. Ke zničení jednoho malého čs. objektu plánovali experti Wehrmachtu při palbě ze zakrytého postavení asi polovinu palebného průměru jedné čtyřdělové baterie. S přibývajícími informacemi o čs. opevnění dotaci střeliva několikrát zvětšovali. Je pravděpodobné, že by možnosti německé dělostřelectva velmi negativně ovlivnily problémy se zásobováním municí a její počty. Navíc bylo v podstatě možné ostřelovat jen části zdí, kryté záhozy a kamennou rovnatinou, což opět nepředstavitelně zvyšovalo spotřebu munice. Německé dělostřelectvo ve své úrovni v roce 1938 na objekty čs. opevnění nestačilo. Ať už množstvím, rážemi, dotací munice atd. Jedinou „světlou“ výjimkou byl výše zmiňovaný 88mm PL kanón. V zájmu objektivity nutno připustit, že velmi koncentrovaná palba se značnou spotřebou munice mohla některé objekty lehkého opevnění buď vyřadit, zcela zničit, či alespoň oslepit. To ovšem vyžadovalo především čas a to bylo pro útočníka nepříjemné.
Obrněná vozidla a především tanky bývají někdy mylně považovány za nejúčinnější zbraň v boji o opevnění. Přes vysoké počty německých tanků není nutné nebezpečí z jejich strany přeceňovat. Pancéřování a výzbroj tanků Pz-I, Pz-II nebyly dostatečné ani při boji o objekty LO. Průbojné střelivo kulometů na menší vzdálenost spolehlivě probíjelo jejich pancíř. Tyto tanky se musely mít na pozoru nejen před překážkami protitankovými, ale též před překážkami proti pěchotě. Při jejich průchodu překážkami museli spoléhat na spolupráci a doprovod ženistů, kteří byly nuceni pracovat v uzavírací palbě objektů. Tanky musely projíždět neznámým terénem a cíle teprve vyhledávat. Naproti tomu obsluhy kasematních zbraní přesně znaly terén okolí svého objektu, na jejich straně byla též výhoda větší zásoby munice a dokonalý výcvik. Tank při průjezdu linií opevnění vystavuje střílnám své boky, většinou slaběji pancéřované. Jeho palebné možnosti a zásoby střeliva jsou značně omezené. Přesto nelze při masovém nasazení tyto lehké tanky podceňovat. Několik zničených strojů mohlo dobře posloužit jako clona před střílnami objektů a tím umožnit proražení dalších do týlu opevnění. Úseky TO, vybavené účinnými kasematními kanóny vz. 36, byly prakticky nejen neprůchodné pro tanky Pz-I, Pz-II, ale též pro střední tank Pz – IV. Jeho 75mm krátký kanón podprůměrných střeleckých vlastností nebyl pro objekty těžkého opevnění vážným soupeřem, naopak kanón vz. 36 jeho pancíř spolehlivě prorážel na značnou vzdálenost. Tyto střední tanky mohly být vážným soupeřem pro objekty LO, které v září 1938 ještě postrádaly účinnou protitankovou zbraň. Ta měla přijít až později. Nesmíme však opomenout, že důležitá místa průchodná pro tanky, chránilo čs. polní dělostřelectvo a protitankové překážky.
Převaha německého letectva byla značná. Těžké boje o Maginotovu linii však ukázaly, že ani velice přesné střemhlavé bombardéry JU-87 Stuka se nedokázaly proti objektům těžkého opevnění prosadit. Výškové bombardování bylo v té době velice nepřesné a tak nejvíce nepříjemné byly psychologické účinky, ztížení zásobování objektů a doslova přeorání terénu v okolí. Je možné, že by německé bombardéry dosáhly přímých zásahů, avšak vzhledem k tomu, že v té době nejtěžší masově použitelná německá letecká puma SC 250 měla hmotnost 250kg, nedostačovala na objekty čs. opevnění. Přímý zásah touto pumou by pro objekt LO znamenal jeho zničení, tlaková vlna v bezprostřední blízkosti by také pravděpodobně vyřadila celou osádku. Vzhledem k plošné velikosti objektu však bylo dosažení přímého zásahu jedině otázkou náhody.
Úspěchy německých výsadkářů např. při dobytí belgické supertvrze Eben Emael bývají neprávem zobecňovány. Výsadková operace byla připravena i v roce 1938 proti čs. opevnění. Operaci Bruntál, jak ji Němci nazvali, po ústupu našich jednotek počátkem října 1938 též cvičně provedli. Ač výsadkáři útočili proti opuštěným pevnůstkám, v klidu, bez znepokojování českými obránci, skončila prakticky krachem. Je nutné si uvědomit, že výsadkář, ač pečlivě vycvičen pro boj zblízka či jako ženista, je vybaven jen lehkými zbraněmi, malým počtem střeliva a jen menším množstvím trhavin. To by se v případů střetnutí s pevnůstkami konstruovanými i pro boj zblízka muselo negativně projevit. Střetnutí s polní armádou jež měla s opevněním spolupracovat a která disponovala i těžkými zbraněmi, by bylo pro výsadkáře katastrofou. Jejich odolnost by závisela na rychlém a plynulém zásobování nebo na úspěšném postupu německé armády. V opačném případě by byli výsadkáři nuceni stáhnout se do lesů, čekat na vysvobození s možností provádět diverzní a záškodnické akce ve spolupráci s obyvatelstvem německé národnosti.
Pokud dnes posuzujeme možnosti při útoku proti našemu opevnění, musíme se bohužel zabývat především teoriemi. Přesto lze poměrně přesně nastínit situaci, která by při pokusech o průchod nedokončenými liniemi opevnění pravděpodobně nastala. Naše opevnění nebylo zdaleka dokončeno, přesto však tvořilo velice účinnou překážku proti nenadálému vpádu nepřítele. Jeho výstavba byla přerušena právě v době největšího rozmachu, neboť o rok později – tedy již koncem roku 1939 měla být v podstatě dokončena výstavba lehkého opevnění vz. 37, což by bylo pro obranu ČSR velmi významné. Těžké objekty by v té době přehradily všechna nejvíce ohrožená místa státní hranice, včetně roviny jižní Moravy, kde se s jejich výstavbou započalo až po anexi Rakouska. Už jejich prostá existence by nepřítele nutila k pečlivému zvažování svých i našich možností. Do konce září 1938 se podařilo stavebně dokončit a také částečně vybavit zařízením výstrojí a zbraněmi 264 objektů těžkého opevnění – z toho 35 objektů tvrzových. Mimo to bylo dokončeno 856 lehkých objektů vz. 36 a především 9 148 objektů vz 37. Většina míst důležitých pro obranu ČSR byla opevněna, existujících mezer nebylo až tak mnoho a pokud již byly, pak většinou na místech, která byla hůře průchodná. Jednou pro vždy je třeba uvést na pravou míru fakta o síle opevnění na jižní Moravě. Tím totiž většinou argumentují všichni odpůrci obrany v opevnění v září 1938. Je pravdou, že v krizových dnech zde bylo vybetonováno jen 6 pěchotních srubů a ani ty nebyly schopné plnohodnotné obrany, ovšem jen v prostoru mezi Slavonicemi a Břeclaví bylo dokončeno a připraveno k obraně 178 objektů vz. 36 a 775 objektů vz. 37, ze kterých byla velká část v zesíleném provedení. Celkem tedy přibližně na 120 km fronty stálo 953 objektů LO. Také je potřeba připomenout, že bylo rozestavěno 2. obranné pásmo jižně od Brna, kde bylo dokončeno 105 objektů vz. 37. Celkem tedy 1064 objektů opevnění, důsledně využívajících přírodních překážek (zejména větších vodních ploch a toků), chránilo prostor III. Sboru před nenadálým vpádem nepřítele. Prostor III. Sboru býval vždy považován za slabinu obrany, kterou ve skutečnosti nebyl. Ostatní důležité oblasti byly opevněny neméně silně.
Nelze posuzovat bojové operace, které se nikdy neuskutečnily, ve světle některých pozdějších německých úspěchů či neúspěchů. To především z toho důvodu, že po okupaci republiky Němci získali pečlivým studiem plánů a materiálů o opevnění i vlastních objektů v terénu obrovské a ničím nenahraditelné zkušenosti. Bez nadsázky je možno konstatovat, že právě tyto zkušenosti přinesly později německým jednotkám řadu úspěchů. Němečtí odborníci mohli nerušeně zkoumat v té době nejmodernější, i když nedokončený fortifikační systém do nejmenších detailů. Odhalili systém a řešení palebných přehrad, možnosti jednotlivých objektů, vyzkoušeli pevnostní zbraně, odolnost vlastních staveb proti všem druhů zbraní, průchodnost překážek. Pak už mohli tyto cenné zkušenosti jen zužitkovat v praxi. Jestliže by opravdu koncem září nebo v říjnu 1938 došlo k útoku na čs. Opevnění, šli by Němci do útoku bez dostatečných informací a s nepřesnými představami o možnostech opevněného pásma a každou sebemenší zkušenost by museli velice tvrdě zaplatit životy svých vojáků. Nelze zamlčet, že Němci o našem opevnění díky své špionážní síti velké množství údajů shromáždili, ovšem ani ty nestačily k tomu co zamýšleli.
Bezesporu hlavní tíhu útoku na naše opevnění by nesla německá pěchota posílená ženisty. To dokázaly i praktické zkušenosti na bojištích 2. světové války, kde se o opevnění různé kvality a koncepce bojovalo několikrát. Dělostřelectvo, letectvo a tanky jsou totiž v boji o opevnění spíše pomocnou zbraní schopnou sice některé objekty vyřadit či umlčet, ale o dobytí se může mluvit až tehdy, když pěchota spolu se ženisty zlikviduje poslední odpor a objekty obsadí. V tomto ohledu tedy početní převaha německé armády v tancích spolu s početní a kvalitativní převahou v letectvu nebyla příliš platná. Wehrmacht byla budována jako moderní útočná armáda již od svého vzniku. I možnosti boje o pevnostní pásma byly pečlivě studovány. Jednotky, určené k útoku na naše opevnění, měly být připravovány ve speciálních výcvikových táborech, kde podle údajů, zjištěných čs. Rozvědkou byly postaveny i poměrně přesné makety čs. Pevnůstek. Velitelé se školili pro každý úsek opevnění zvlášť a mohli při tom používat rozsáhlé dokumentace, shromážděné německou zpravodajskou službou. Začalo se i se školením henleinovců, ale žádná z těchto příprav v září 1938 nedosáhla patřičného rozsahu a úrovně.
Sami němečtí odborníci počítali s několikanásobným odražením útoku pěchoty a téměř 100% ztrátami u prvních útočných vln. Útok měl začít ostřelováním pečlivě vybraných objektů, o kterých se Němci domnívali, že jejich vyřazení umožní průlom do týlu opevněné linie. V okamžiku, kdy by do útoku vyrazila pěchota a ženisté, měla být palba přenesena na sousední objekty, které pak neměly pomoci svojí palbou objektům, jež měly být vyřazeny. Při útoku měla pěchota a ženisté využívat kráterů po ostřelování, ale též před útokem zjištěných hluchých míst v okolí objektů. Skupiny úderníků měly být vybaveny nůžkami na stříhání ostnatých drátů, balenými náložemi, zápalnými láhvemi, zamlžovacími hrnci (granáty), táhlými náložemi, náložemi usměrněnými, žebříky, můstky, náložemi na tyčích k zasouvání do střílen a plechovými víky k jejich zakrytí. Využití plamenometů a PT kanón považovali Němci za problematické, neboť tyto prostředky jsou na bojišti příliš nápadné a tím i zranitelné. Původně se počítalo s tím, že útoku bude veden za zamlžení, ale při nácvicích se ukázalo, že útočníka špatná viditelnost dezorientuje a obránci příliš neškodí. Při útoku měla být napadena vždy jednou údernou skupinou jedna skupina střílen. Počítalo se též se zakrytím střílen zeminou či zalepením rychle tuhnoucím materiálem, např. asfaltem. Vše výše uvedené je prakticky použitelné pouze při útoku na objekty lehkého opevnění. Velice hustá palebná přehrada u objektů těžkého opevnění úspěch tohoto typu útoku prakticky vylučovala, navíc přímému napadení objektu bránily také diamantové příkopy, granátové skluzy, krakorce a střílny na blízkou ochranu. Ale jak ukázaly zkušenosti např. z bojů o Maginotovu linii, právě malé, v terénu roztroušené a dobře maskované objekty jsou pro útočníka velmi nepříjemnou záležitostí. Prakticky nikdy se nepodaří vyřadit všechny objekty včas a tak pohyb na bojišti odkáže zastavit jediná střílna ještě neumlčeného objektu. Vzhledem k několikanásobnému překrývání palby objektů LO u čs. Opevnění, byl útok i proti tomuto typu pevnůstek poměrně velice nesnadnou záležitostí. V případě lehkého opevnění se též počítalo se spoluprácí polních jednotek a osádek LO, což by opět pro útočníka bylo velmi nepříjemné. Rozhodně nebylo možné a toho si Němci byli vědomi, proražení linií LO z chodu. Připomeňme jen to, s jakou opatrností postupovaly německé jednotky při obsazování pohraničí, když se dostaly do blízkosti opuštěných pevnůstek a obsazovaly je přískoky a za plného bojového zajištění
Samozřejmě i naše objekty LO měly řadu nedostatků. Nejzávažnější bylo nedokončení souvislých linií, množství mezer a slabších úseků o kterých Němci byli informováni a kterých by samozřejmě při útoku přednostně využili. Další nevýhodou byl strnulý systém paleb, který dával jen relativně mělkou palebnou přehradu. V náš prospěch však mluví to, že Němci až teprve po obsazení pohraničí palebný systém odhalili a fakt, že v dobře příprav útoku palebné možnosti pevnůstek silně podceňovali. Nedostatky byly v maskování, především u právě dokončovaných objektů. V některých úsecích nebyly plně dokončeny překážky v okolí pevnůstek. Další nedostatky byly ve spojení mezi objekty a nebezpečný byl i malý přehled obránců v některých prostorech o okolí pevnůstek za tmy. Velkým problémem byly i chybějící ventilátory v některých objektech, díky čemuž museli obránci bojovat v plynových maskách a při otevřených dveřích. Avšak převážná většina těchto slabin byla kompenzována několikanásobně se překrývající palebnou přehradou, promyšleným systémem střelby a uvažovanou spoluprací s polními jednotkami. Všechny uvedené nedostatky byly velení čs. Armády známé a je tedy samozřejmé, že se obránci snažili v maximální míře eliminovat.
Pokud se týče německého dělostřelectva v roce 1938, pak nejnebezpečnějším protivníkem byly PL kanóny ráže 88mm, jejichž kvality se ukázaly později při bojích o opevnění v západní Evropě. Byly nebezpečné pro pancéřové zvony a střílny pod betonem, ovšem vzhledem ke konstrukci objektu nebylo jednoduché tyto ohrozit. Německé těžké dělostřelectvo prakticky neexistovalo. 22kusů moždířů ráže 210mm představovalo nejtěžší dělostřelecké zbraně Wehrmachtu a bylo naprosto nedostatečným prostředkem při útoku na čs. objekty TO. Odstřelování objektů LO touto zbraní mohlo být velmi nebezpečné, ovšem zde je nutné uvažovat plošnou velikost objektu a přesnost zbraní. Nejnebezpečnější bylo ostřelování vchodů a ventilačních otvorů, což však bylo z větší vzdálenosti velmi nesnadné. Ke zničení jednoho malého čs. objektu plánovali experti Wehrmachtu při palbě ze zakrytého postavení asi polovinu palebného průměru jedné čtyřdělové baterie. S přibývajícími informacemi o čs. opevnění dotaci střeliva několikrát zvětšovali. Je pravděpodobné, že by možnosti německé dělostřelectva velmi negativně ovlivnily problémy se zásobováním municí a její počty. Navíc bylo v podstatě možné ostřelovat jen části zdí, kryté záhozy a kamennou rovnatinou, což opět nepředstavitelně zvyšovalo spotřebu munice. Německé dělostřelectvo ve své úrovni v roce 1938 na objekty čs. opevnění nestačilo. Ať už množstvím, rážemi, dotací munice atd. Jedinou „světlou“ výjimkou byl výše zmiňovaný 88mm PL kanón. V zájmu objektivity nutno připustit, že velmi koncentrovaná palba se značnou spotřebou munice mohla některé objekty lehkého opevnění buď vyřadit, zcela zničit, či alespoň oslepit. To ovšem vyžadovalo především čas a to bylo pro útočníka nepříjemné.
Obrněná vozidla a především tanky bývají někdy mylně považovány za nejúčinnější zbraň v boji o opevnění. Přes vysoké počty německých tanků není nutné nebezpečí z jejich strany přeceňovat. Pancéřování a výzbroj tanků Pz-I, Pz-II nebyly dostatečné ani při boji o objekty LO. Průbojné střelivo kulometů na menší vzdálenost spolehlivě probíjelo jejich pancíř. Tyto tanky se musely mít na pozoru nejen před překážkami protitankovými, ale též před překážkami proti pěchotě. Při jejich průchodu překážkami museli spoléhat na spolupráci a doprovod ženistů, kteří byly nuceni pracovat v uzavírací palbě objektů. Tanky musely projíždět neznámým terénem a cíle teprve vyhledávat. Naproti tomu obsluhy kasematních zbraní přesně znaly terén okolí svého objektu, na jejich straně byla též výhoda větší zásoby munice a dokonalý výcvik. Tank při průjezdu linií opevnění vystavuje střílnám své boky, většinou slaběji pancéřované. Jeho palebné možnosti a zásoby střeliva jsou značně omezené. Přesto nelze při masovém nasazení tyto lehké tanky podceňovat. Několik zničených strojů mohlo dobře posloužit jako clona před střílnami objektů a tím umožnit proražení dalších do týlu opevnění. Úseky TO, vybavené účinnými kasematními kanóny vz. 36, byly prakticky nejen neprůchodné pro tanky Pz-I, Pz-II, ale též pro střední tank Pz – IV. Jeho 75mm krátký kanón podprůměrných střeleckých vlastností nebyl pro objekty těžkého opevnění vážným soupeřem, naopak kanón vz. 36 jeho pancíř spolehlivě prorážel na značnou vzdálenost. Tyto střední tanky mohly být vážným soupeřem pro objekty LO, které v září 1938 ještě postrádaly účinnou protitankovou zbraň. Ta měla přijít až později. Nesmíme však opomenout, že důležitá místa průchodná pro tanky, chránilo čs. polní dělostřelectvo a protitankové překážky.
Převaha německého letectva byla značná. Těžké boje o Maginotovu linii však ukázaly, že ani velice přesné střemhlavé bombardéry JU-87 Stuka se nedokázaly proti objektům těžkého opevnění prosadit. Výškové bombardování bylo v té době velice nepřesné a tak nejvíce nepříjemné byly psychologické účinky, ztížení zásobování objektů a doslova přeorání terénu v okolí. Je možné, že by německé bombardéry dosáhly přímých zásahů, avšak vzhledem k tomu, že v té době nejtěžší masově použitelná německá letecká puma SC 250 měla hmotnost 250kg, nedostačovala na objekty čs. opevnění. Přímý zásah touto pumou by pro objekt LO znamenal jeho zničení, tlaková vlna v bezprostřední blízkosti by také pravděpodobně vyřadila celou osádku. Vzhledem k plošné velikosti objektu však bylo dosažení přímého zásahu jedině otázkou náhody.
Úspěchy německých výsadkářů např. při dobytí belgické supertvrze Eben Emael bývají neprávem zobecňovány. Výsadková operace byla připravena i v roce 1938 proti čs. opevnění. Operaci Bruntál, jak ji Němci nazvali, po ústupu našich jednotek počátkem října 1938 též cvičně provedli. Ač výsadkáři útočili proti opuštěným pevnůstkám, v klidu, bez znepokojování českými obránci, skončila prakticky krachem. Je nutné si uvědomit, že výsadkář, ač pečlivě vycvičen pro boj zblízka či jako ženista, je vybaven jen lehkými zbraněmi, malým počtem střeliva a jen menším množstvím trhavin. To by se v případů střetnutí s pevnůstkami konstruovanými i pro boj zblízka muselo negativně projevit. Střetnutí s polní armádou jež měla s opevněním spolupracovat a která disponovala i těžkými zbraněmi, by bylo pro výsadkáře katastrofou. Jejich odolnost by závisela na rychlém a plynulém zásobování nebo na úspěšném postupu německé armády. V opačném případě by byli výsadkáři nuceni stáhnout se do lesů, čekat na vysvobození s možností provádět diverzní a záškodnické akce ve spolupráci s obyvatelstvem německé národnosti.