PALBA.CZ

Generál Peppino Garibaldi – slavný vnuk slavného revolucionáře a dobrodruh par excellence Peppino Garibaldi představuje jednu z nejpozoruhodnějších, avšak často opomíjených postav moderních italských dějin. Byl hrdým Italem a to i přesto, že se narodil v Austrálii. Bojoval na třech kontinentech, ve čtyřech válkách a v několika povstáních. Koluje o něm několik více či méně pravdivých historek. Mezi ty nejzajímavější patří jeho útěk z vězení v jižní Americe, při kterém byl nucen plavat v moři plném žraloků nebo rivalita se slavným revolucionářem Pancho Villou, který ho chtěl osobně zabít a údajně k tomu málem došlo...

Giuseppe „Peppino“ Garibaldi mladší byl vnukem slavného revolucionáře Giuseppe Garibaldiho, který sjednotil Itálii. Byl velmi ovlivněn hnutím nazývaného „garibaldismus“. Garibaldismus je politický, ideologický a vojenský směr, který vychází z myšlenek, činů a charismatu italského národního hrdiny Giuseppe Garibaldiho (1807–1882). Stal se symbolem radikálního boje za svobodu, národní sebeurčení a sociální spravedlnost. Lidé hlásící se k tomuto hnutí věřili, že boj za svobodu nekončí na hranicích vlastního státu. Pokud je jakýkoliv národ utlačován tyranií, je morální povinností garibaldistů jít mu na pomoc. Poznávacím znamením garibaldovců byla rudá košile jako symbol bratrství a prolité krve.
Giuseppe Garibaldi mladši je známější pod jménem Peppino Garibaldi. Peppino je zdrobnělina pro jméno Giuseppe. Narodil se 20. července 1879 v Austálii. Konkrétně v South Yarra, což je dnes součástí Melbourne. Byl nejstarším synem Itala Ricciottiho Garibaldiho a Angličanky Harriet Constance Hopcraftové. Vyrůstal ve velké rodině. A to doslova.
Zde je seznam sourozenců Peppina Garibaldiho:
1. Giuseppe Garibaldi 1875-1875 – zemřel jako nemluvně v Austrálii
2. Constance Rosa Garibaldi 1876-1958 - pracovala mimo jiné jako ošetřovatelka v 1. balkánské válce
3. Anita Italia Garibaldi 1876-1962 – také ona pracovala mimo jiné jako ošetřovatelka v 1. balkánské válce
4. Giuseppe „Peppino“ Garibaldi 1879-1950
5. Irene Teresa Garibaldi 1880-1880 – zemřela jako nemluvně v Austálii
6. Ricciotti Garibaldi mladší 1884 -1934 – pracoval v Egyptě a v Lybii, mimo jiné bojoval v 1. balkánské a v 1. světové válce
7. Cesar Menotti Garibaldi mladší 1884-1934 – v Číně založil úspěšnou firmu na výstavbu železnic. Ke konci života byl italským konzulem na Cejlonu
8. Sante Garibaldi 1885-1946 – kartograf, účastnil se expedice podél Nilu
9. Arnaldo Garibaldi 1887-1888 – zemřel jako roční dítě
10. Bruno Garibaldi 1889-1914 – padl jako dobrovolník ve Francii na konci roku 1914 během 1. světové války
11. Constante Garibaldi 1892-1915 – padl v 1. světové válce 5. ledna 1915 jako dobrovolník ve Francii. Bylo to jen pár dní po smrti svého bratra Bruna.
12. Ezio Garibaldi 1894-1969 – nejmladší syn. Bojoval jako dobrovolník v 1. světové válce
13. Giuseppina Josephine Garibaldi 1895-1898 – zemřela ve 3 letech Jako malý se Peppino přestěhoval s rodiči do Itálie. Zde prožil své dětství a začal studovat na střední škole. Ve svých 18 letech však z této školy odešel. Podle novin Time to však nebyl obyčejný odchod, ale útěk ze školy a to dokonce rovnou oknem. Mladý Peppino se totiž rozhodl, že se připojí ke svému otci, který shromažďoval dobrovolníky pro 1. řecko-tureckou válku. Tato válka bývá také nazývána jako Třicetidenní válka a skončila pro Řeky totální katastrofou. Důvod k válce vznikl už v roce 1896 povstáním na Krétě, která byla v té době pod tureckou nadvládou. Řecký stát tam začal posílat své vojáky pod velením prince Konstantina, následníka řeckého trůnu. Turci proti tomu samozřejmě protestovali a když řecký král na protesty nijak nereagoval, zaútočila turecká armáda na Řecko. Řecké vojsko bylo na válku nedostatečně připravené a pro Turky nebyl problém prolomit řeckou obranu na hranicích a postupovat jižním směrem na Athény. Během této války se vyznamenal oddíl italských dobrovolníků vedených Peppinovým otcem. A právě v této jednotce sloužil i mladičký Peppino Garibaldi. Italští dobrovolníci byli ovlivněni hnutím nazývaným filhelénismus. Výraz pochází z řečtiny, kde „philos“ znamená milující a „Hellén“ je Řek. Tento pojem se nejčastěji používá pro označení solidarity s řeckým bojem za nezávislost v 20. letech 19. století. Řecko bylo vnímáno jako kolébka západní civilizace a boj Řeků za nezávislost tehdejší společnost chápala jako boj svobody proti tyranii.
Italští dobrovolníci se vyznamenali především v bitvě u Domokosu. V této jedné z posledních bitev války zaujala řecká armáda obranné pozice a očekávala útok osmanské armády. Ta zaútočila a Řekové byli nuceni ustoupit. Jednotka italských dobrovolníků kryla za velkých ztrát ústup řeckých vojsk. Italští dobrovolníci bojující na straně Řeků si říkali Garibaldovci (Garibaldini) a byli známí tím, že nosili červené košile. Proč však červené košile? Stejnou barvu košil, totiž nosili jejich otcové v bojích za sjednocení Itálie. Samotná tradice nošení červených košil však vznikla ještě dřív. V roce 1843 totiž slavný revolucionář Giuseppe Garibaldi (děda Peppina Garibaldiho) sestavoval v Montevideu svou Italskou legii dobrovolníků pro boj v uruguayské občanské válce, ale chyběly mu peníze na uniformy. Nakoupil proto ve slevě přebytky látek původně určené pro dělníky na jatkách v Buenos Aires. Jateční dělníci totiž nosili červenou barvu proto, aby na jejich oblečení nebyly vidět skvrny od zvířecí krve. Garibaldiho muži tak oblékli rudé košile z nouze, a teprve jejich pozdější hrdinské činy udělaly z tohoto oděvu legendu. A od té doby se rudé košile staly symbolem osvobozeneckého boje proti útlaku a za národní sebeuvědomění.

Po konci 1. Řecko-turecké války dokončil Peppino Garibaldi školu v Itálii a vyrazil do světa. Svou pouť začal v Argentině. Zde pracoval jako technik ve firmě zavádějící elektrický proud v okolí Buenos Aires. Později pracoval v New Yorku, Montevideu a po nějaké době se opět vrátil do Argentiny. Konkrétně do města Gualeguay. Doporučuji podívat se na toto město z leteckého pohledu. Má takřka všechny ulice do pravého úhlu. Během 2. búrské války Peppino Garibaldi vstoupil dobrovolně do britské armády. Jeho matka byla Angličanka a tak se to zdá logické. Později však Peppino tvrdil, že toto byla jediná válka, ve které bojoval proti svému přesvědčení. Tradice rodiny Garibaldiů totiž vyžadovala bojovat na straně utlačovaných (v tomto případě tedy na straně Búrů). V této válce získal mladý Garibaldi Queen’s South Africa Medal (Medaile královny za jižní Afriku). Jednalo se však o běžné britské vyznamenání udělované všem příslušníkům britských a koloniálních sil, kteří sloužili v jižní Africe v letech 1899 – 1902. Po svém dobrodružství ve 2. búrské válce se Peppino Garibaldi vrátil do jižní Ameriky. Zde v letech 1901-1903 bojoval na straně povstalců proti venezuelskému diktátorovi Ciprianu Castrovi. V povstalecké armádě hrál důležitou roli. Už ve svých 23 letech se stal plukovníkem a velel asi 3000 mužům. Povstání však provázely problémy s disciplínou, které se nevyhnuly ani jednotkám pod velením Peppina Garibaldiho. Údajně dal rozkaz provést v jedné vzbouřené rotě tzv. decimaci. Jedná se o brutální trest prováděný již v antickém Římě. Šlo o popravu 10 procent vojáků v jednotce. I ve Venezuele bojoval Peppino v pro něj tradiční červené košili, protože jak později uvedl „muž v červené košili se nemůže schovat ani ustoupit“. Boje probíhaly také v džungli poblíž hranic s Britskou Guyanou. V této oblasti nebyly přesně vytyčeny hranice a stávalo se že boje probíhaly i na území Guyany, což bylo zdrojem napětí mezi Venezuelou a Velkou Británií. Povstání se však nevyvíjelo dobře a povstalecké jednotky byly obklíčeny ve městě Ciudad Bolívar. Dobytím tohoto města vládními jednotkami skončilo celé povstání a Peppino Garibaldi byl zajat. Byl uvězněn v jedné z nejhorších venezuelských věznic té doby – v pevnosti San Felipe v přístavním městě Puerto Cabell. Pevnost byla postavena Španěly v první polovině 18. století a dnes je veřejnosti nepřístupná, protože se nachází v areálu základny venezuelského námořnictva. V této pevnosti byl Peppino podle svých slov připoután kovovými řetězy ke studené vlhé zdi a čekal na popravu, protože ho režim Cipriana Castra odsoudil k trestu smrti. Vzepřel se svému osudu a z obávaného vězení se mu podařilo uprchnout. Podle svého vyjádření musel Garibaldi skočit do moře a přes zátoku plnou žraloků přeplavat na pevninu. Útěk to byl samozřejmě nebezpečný a já v žádném případě nechci snižovat jeho odvahu, odhodlání a statečnost, ale na internetu se uvádí, že žraloci žijící ve vodách okolo Venezuely nejsou nebezpeční a že od roku 1543 je zaznamenáno pouhých 11 útoků na člověka z nichž 5 bylo smrtelnýchh (www.shark-utopia.com). Po úspěšném útěku pracoval Peppino Garibaldi v Panamě a v Rumunsku.

Neklidná duše Peppina Garibaldiho však zřejmě toužila po dalším dobrodružství, protože se po nějaké době opět vrátil do Ameriky. V roce 1910 totiž vypuklo v Mexiku povstání proti diktátorovi jménem Portifio Diaz a Garibaldi se do něj zapojil. Diaz vládl v Mexiku od roku 1876 a odpor k jeho vládě postupně rostl. Aby situaci uklidnil, slíbil demokratické volby. Svůj slib však nesplnil a proto vyhlásila opozice ke konci roku 1910 povstání do jehož čela se postavil Francisco Madero. Po jeho boku bojoval i slavný Pancho Villa. Velitel povstalců Madero si Peppina Garibaldiho vážil kvůli jeho původu a předchozím bojovým zkušenostem z Venezuely a proto ho jmenoval plukovníkem a velitelem Cizinecké legie (Legión Extranjera – neplést s francouzskou Cizineckou legií). V této jednotce bojovali dobrovolníci a dobrodruzi z celého světa. Samotná jednotka byla v povstalecké armádě přijímána s rozpaky a sám vrchní velitel musel její existenci několikrát obhajovat. Ovšem jen do března 1911. V té době totiž proběhl bojový křest jednotky v bitvě u Casas Grandes a vojáci Cizinecké legie si zde vydobyli renomé svojí odvahou a to i přesto, že bitva skončila porážkou povstalců. Další významnou bitvu svedli v květnu 1911 ve městě Ciudad Juárez. Vrchní velitel povstalců Madero nechtěl na město zaútočit, protože leželo těsně u hranic se Spojenými státy a obával se komplikací se svým severním sousedem. Jeho podřízení Pancho Villa a Peppino Garibaldi ho však neposlechli a na město zaútočili. Město obklíčili ale dostat se do něho bylo obtížné, protože mexická armáda rozmístila na přístupových cestách kulomety a vojáci zde vykopali zákopy. Povstalci se však do města dostávali přes domy, do kterých vnikali pomocí trhavin, kterých měli dostatek. Obcházeli tak uzly obrany mexické armády a ta byla nucena ustoupit do kasáren. V průběhu bojů byl Garibaldi povýšen na generála. Dne 11. května velitel posádky kapituloval a do rukou Garibaldiho předal svůj meč. Pancho Villa společně s jiným povstaleckým velitelem cítili vůči Garibaldimu zášť a několikrát s ním měli konflikt. Sám Pancho Villa zřejmě překročil hranice do Spojených států v domnění, že tam najde Garibaldiho, kterého chtěl údajně zabít. Po dobytí města Ciudad Juárez padl diktátorský režim, vrchní velitel Madero byl zvolen prezidentem a Peppino Garibaldi, kterému se v Mexiku říkalo José Garibaldi, odplul zpět do Evropy. V Evropě se Peppino připojil ke svému otci, který v Itálii vytvářel dobrovolnickou jednotku (tzv. Legie garibaldovců) na pomoc řecké armádě v bojích 1. balkánské války. Tato válka probíhala v letech 1912-1913. Řecko zde bojovalo po boku Srbska, Černé hory a Bulharska proti Osmanské říši. Válka skončila porážkou Osmanů. Vznik dobrovolnické jednotky však v Itálii neměl dostatečnou podporu a tak se stalo, že z celkového počtu 2224 můžů jich jen necelých 200 bylo Italů. Většinu jednotky tvořili Řekové, kteří žili v Itálii a v zahraničí. Do jednotky také vstoupilo několik Francouzů, Bulharů, Britů a dalších národností. Jednotce velel Peppinův otec a sloužili v ní také dva z jeho bratrů. Dobrovolníky z Itálie doprovázela také Peppinova matka Constance, která zde pracovala jako vrchní inspektorka Červeného kříže. Vedla a organizovala zdravotnické týmy, které se staraly o zraněné. 1. balkánské války se zůčastnily také dvě Peppinovy sestry Annita Italia a Rosa, které zde pracovaly jako ošetřovatelky a zdravotnice. Když jednotka dobrovolníků dorazila do Řecka, byla vyzbrojena a vystrojena řeckou vládou. Bohužel nedostatečně. Dobrovolníci nedostali žádné zimní pláště, což vzhledem k blížící se zimě byl vážný nedostatek. Co naopak dostali, byly zastaralé francouzské pušky Gras ráže 11 mm. Ve Francii byla zavedena pod označením Fusil Modele 1874, ale již v roce 1886 byla nahrazována moderní puškou Lebel. V roce 1912 to však stále byla standardní zbraň řecké armády. Jednoznačným poznávacím znakem dobrovolníků byla tradiční rudá „garibaldovská“ košile. Vojáci byli odveleni na venkov v severním Řecku. Stav jednotky však nebyl dobrý. Byly problémy s kázní, výcvikem i materiálním zabezpečením. Vojáci často trpěli hladem, protože zásobování nefungovalo dobře a chudé řecké vesničky nedokázaly uživit tak velkou jednotku a to ani přesto, že vojáci byli ochotni za jídlo vesničanům platit. Na konci listopadu 1912 se Legie garibaldovců zúčastnila bitvy na hoře Driskos. Celou bitvu zahájila jednotka italských dobrovolníků pod osobním velením Peppina Garibaldiho útokem na vojenský tábor osmanské armády. Garibaldovci tábor obsadili, vyčistili jeho okolí od nepřítele a čekali na příchod posil. Ty sice dorazily, ale situace nebyla dobrá. Posily totiž dorazily i Osmanské armádě a ta byla díky tomu několikanásobně silnější. A navíc lépe vybavená dělostřelectvem a moderními opakovacími puškami Mauser zatímco Řekové a dobrovolníci měli jen svoje jednoranné pušky Gras. K očekávanému protiútoku Osmanské armády došlo hned následující den. Během nepřehledných bojů byli zraněni řečtí velitelé a tak velení v bitvě „spadlo do klína“ Peppinu Garibaldimu. Kvůli stupňujícímu se tlaku Osmanů a hrozícímu obklíčení byl nucen Peppino Garibaldi nařídit ústup. Bitva tak skončila vítězstvím Osmanů.
Kvůli velkým ztrátám a politickým neshodám byla Legie garibaldovců po bitvě na hoře Driskos rozpuštěna a Italové se vrátili do své domoviny. Protože však dostali na konci své služby jen malou výsluhu, byl to spíš návrat chudáků a žebráků než hrdinů… Pro rodinu Garibaldiů a jejich dobrovolníky v rudých košilích to byl konec jejich tažení Evropou i světem za svobodou utlačovaných národů. Ovšem to už se blížil rok 1914 a jak by řekl Jára Cimrman: přijde novej a mladej Smrťák. Ale to bude sekáč, pánové. Ten se nezakecá... Po vypuknutí 1. světové války se Peppino Garibaldi vrátil z Ameriky do Evropy, kde přebýval. Protože Itálie byla v roce 1914 ještě neutrálním státem, začal Peppino Garibaldi ve Francii organizovat jednotku dobrovolníků složených z Italů, kteří projevili zájem bojovat ve válce. Jednotka italských dobrovolníků byla nazývána jako Garibaldiho legie, což byl formálně pluk cizinecké legie (4. pochodový pluk 1. cizineckého pluku). Pochodovým plukem se ve francouzské armádě označoval pluk, který byl vytvořen jako dočasná jednotka. Skládala se z vojáků různých záložních nebo doplňovacích útvarů a byla určena nečastěji k odeslání na frontu. V tomto případě to znamená, že 4. pochodový pluk byl vytvořen a doplněn z 1. pluku cizinecké legie. Kromě Peppina Garibaldiho vstoupilo do 4. pochodového pluku všech pět jeho bratrů. Velitelem pluku byl Peppino Garibaldi v hodnosti podplukovníka. Jeho bratr Ricciotti Garibaldi byl povýšen na kapitána, Sante na nadporučíka, Bruno a Ezio na poručíky a Costante na vrchního praporčíka. Vojáci tohoto pluku měli standardní uniformu cizinecké legie s jedinou výjimkou a tou byla tradiční garibaldovská červená košile. Pluk tvořilo velitelství a tři prapory. V době vzniku zde bylo 57 důstojníků, 2114 mužů a 184 koní. 4. pochodový pluk vznikl 5. listopadu 1914 a první výcvik probíhal na venkově nedaleko Avignonu. Později se jednotka přesunula do střední Francie, kde pokračovala ve výcviku až do 16. prosince 1914. Na Štědrý den byl pluk přesunut do severovýchodní Francie a začleněn do 2. armádního sboru. Hned následující den zahájil 1. a 2. prapor útok na německé zákopy. Další útok provedli italští dobrovolníci 26. prosince. V tomto boji byl málem zabit velitel jednotky Peppino Garibaldi. Jeho bratr Bruno však takové štěstí neměl a tohoto dne byl zabit v boji. Jeho smrt otřásla veřejností a jeho pohřebního průvodu se v Itálii údajně zúčastnilo 300 000 lidí včetně velvyslanců Francie, Velké Británie, Ruska, Belgie a Srbska.
5. ledna 1915 dobyli italští dobrovolníci za velkých ztrát tři linie německých zákopů. Ještě téhož dne byli Italové cílem německého protiútoku. V tomto dni byl zabit druhý Peppinův bratr – Constante. Zpráva o jeho smrti se k rodině dostala přímo na pohřbu prvního bratra Bruna.
Garibaldiho legie byla v březnu 1915 kvůli velkým ztrátám ztažena z fronty a rozpuštěna. 22. května 1915 byla v Itálii vyhlášena mobilizace a italští dobrovolníci ze 4. pochodového pluku Cizinecké legie byli přesunuti do Itálie, kde se zapojili do bojů proti rakousko-uherské armádě. Po svém návratu do Itálie byl Peppino Garibaldi přidělen k brigádě „Alpi“. Přesněji k 52. pluku, kde velel 3. praporu. Velení praporu neodpovídalo jeho hodnosti, kterou získal během bojů ve Francii. Protože se však Peppino Garibaldi několikrát vyznamenal a prokázal svoji odvahu a rozhodnoost, bylo mu svěřeno velení celého pluku. V listopadu 1915 se například účastnil dobytí hory Col di Lana (2462 m.n.m.). Za toto vítěztví byl povýšen na plukovníka. V letech 1916 a 1917 bojoval se svou jednotkou v Dolomitech v nadmořské výšce přes 2500 metrů nad mořem. Boje v této výšce byly neskutečně náročné. I zde plnil své povinnosti na výbornou a tak není divu, že v srpnu 1917 byl pověřen velením celé brigády „Alpi“. Do této brigády patřil 51. a 52. pěší pluk. Po katastrofální italské porážce u Caporetta na podzim 1917 vedla jeho brigáda ústupové boje horskými údolími a nakonec se zdárně dostala na nové obranné linie. Zde však vojáci pod vedením Garibaldiho dlouho nezůstali. V na jaře 1918 totiž zahájila německá armáda několik úspěšných ofenziv a tak bylo rozhodnuto přesunout italský 2. armádní sbor do Francie. Jednalo se o důležité vojenské a politické rozhodnutí. Původně měla do Francie odjet mimo jiné i brigáda „Udine“, avšak na základě osobní intervence italského premiéra Orlanda, bylo na poslední chvíli rozhodnuto, že tam místo ní jela brigáda „Alpi“ i se svým velitelem plukovníkem Garibaldi. Důvod k převelení brigády „Alpi“ do Francie byl ryze politický. V této brigádě sloužilo kromě Garibaldiho i mnoho vojáků, kteří v letech 1914-1915 bojovali jako dobrovolníci ve Francii. A tak se předpokládalo, že odeslání zrovna této brigády bude ve Francii přijato „pozitivně“. A opravdu. Francouzský tisk oslavoval návrat Garibaldovců, kteří tak svou přítomností aspoň trochu pozvedli morálku těžce zkoušeného národa. Po nezbytném výcviku, kdy se vojáci mimo jiné učili zacházet s novým francouzskými plynovými maskami, byla brigáda „Alpi“ pod velením Garibaldiho vržena do pekla západní fronty. Italský sbor i s brigádou Alpi se v červnu 1918 zapojil do urputných obranných bojů. Právě v průběhu těchto střetů byl Peppino Garibaldi povýšen na generála. Italové potom v červenci zasáhli i do 2. bitvy na Marně poblíž vesnice Bligny. V noci ze 14. července zahájili němečtí dělostřelci palbu na italské obránce. Na jejich pozice dopadaly klasické i plynové granáty. Podporučík Curzio Malaparte, podřízený Peppina Garibaldiho, popsal noční útok takto: „Hrůzu toho ostřelování nemohlo nic překonat. Byla to jatka. Seděli jsme na trávě opření zády o kmeny stromů – v terénu bez zákopů, spojovacích cest či úkrytů – a nechávali jsme se zabíjet pod širým nebem, zatímco jsme kouřili jednu cigaretu za druhou.“

Ráno 15. července zaútočily německé úderné oddíly na pozice Italů. Pro obránce to bylo náročné, protože bojovali v neznámém prostředí. Přesto odolali a neustoupili. Němečtí vojáci obnovili útok následující den a i díky masivnímu použití plamenometů dokázali vytvořit průlom na místě dotyku mezi bránícími se Italy a Francouzi. Spojenecké velení však nasadilo zálohy a útočníci byli odraženi. Další den Němci zaútočili znovu a brigáda „Alpi“ byla málem obklíčena. Podporučík Malaparte uvedl o 20 let později, že „les byl již zaplněn tisíci mrtvých a raněných. Zůstali jsme bez vody, chleba, munice, ručních granátů i kulometů... Nepřítel zahájil svůj dvacátý útok s podporou plamenometů a všichni ti šílenci (italští vojáci pozn. autora) se na ně vrhli s divokým křikem a smíchem. Uprostřed stromů – v tom rozsáhlém, kouřem naplněném lese bylo slyšet výkřiky raněných a výbuchy smíchu, podivné a děsivé hlasy. A pravdou je, že nepřítele u Bligny nezastavila palba našich několika kulometů a skrovného dělostřelectva, nýbrž ona podivuhodná šílenost rolníků z Umbrie.“
Již 18. července zahájili spojenci protiútok a německá ofenziva ztroskotala. Pro italské vojáky to však bylo krvavé vítězství. Z celkových 25000 vojáků bylo asi 5000 zabito a více než 4000 zraněno… Po 1. světové válce a se stal Peppino Garibaldi odpůrcem fašismu. Společně se svými bratry Sante a Ricciottim mladším patřil k zakladatelům „Italia Libera“ (Svobodná Itálie), což bylo sdružení prorepublikánských a antifašistických veteránů z první světové války. Toto sdružení vzniklo jako protipól „Associazione Nazionale Combattenti e Reduci“ (Národní asociace bojovníků a veteránů), která byla fašisticky orientovaná. Během první poloviny dvacátých let 20. století zorganizovali lidé ze sdružení Italia Libera v Římě několik veřejných shromáždění. Z nichž největší bylo v listopadu 1924. A také bylo připravované ozbrojené povstání proti režimu. K tomu však nikdy nedošlo. V roce 1925 byla Italia Libera vládou rozpuštěna a tři bratři Garibaldi odešli do exilu do Francie. Zatímco Peppino, Sante a Ricciotti mladší Garibaldi byli odpůrci fašismu, tak jejich bratr Ezio a otec Ricciotti starší byli naopak stoupenci Mussoliniho. Peppino Garibaldi po nuceném odchodu z Itálie nezůstal ve Francii dlouho a odstěhoval se do New Yourku, kde se o oženil. V roce 1940 se vrátil ze Spojených států zpět do Itálie. Zde se ho snažil jeho bratr Ezio přesvědčit ke spolupráci s fašistickým režimem, ale neuspěl. Po okupaci Itálie německou armádou v roce 1943 byl Peppino Garibaldi zatčen a vězněn až do konce války, kdy byl po příchodu spojeneckých vojsk osvobozen. Naopak jeho bratr Ezio byl kvůli podpoře Mussoliniho zadržen a nějaký čas strávil v internačním táboře. Po válce žil Peppino Garibaldi v Římě. Zde prožil v chudobě a v ústraní své poslední roky. Zemřel 19. května 1950 ve věku 70 let.

Přestože Peppino Garibaldi během svého života čelil neustálému srovnávání se svým slavným dědou Giuseppem Garibaldi, podařilo se mu přetvořit garibaldovské hnutí z pouhého regionálního symbolu italského sjednocení v nadnárodní ideál boje za svobodu. Jeho účast v bojích za svobodu na třech kontinentech – od Balkánu a jižní Afriky přes mexickou revoluci až po velení italské legii ve Francii za první světové války – z něho činí jednoho z posledních bojovníků romantického dobrovolnictví v moderních konfliktech dvacátého století. Význam Peppina Garibaldiho však nespočívá pouze v jeho nesporných vojenských zásluhách, ale také v jeho pevném morálním postoji v meziválečném období. Tím, že se otevřeně postavil nastupujícímu fašismu a odmítl propůjčit rodové jméno Mussoliniho režimu, uchránil demokratický odkaz svého dědečka před politickým zneužitím. Peppino Garibaldi tak do dějin nevstoupil jako pouhý pokračovatel slavného jména, ale jako obránce svobody, republikánských hodnot a národního sebeurčení.

Zdroje:
Ricciotti Garibaldi and the last expedition of the Italian Garibaldini volunteers to Greece (Stathis Birtachas)
https://military-history.fandom.com
https://www.frontedolomitico.it
https://www.lagrandeguerra.net
https://military-history.fandom.com
www.wikipedia.org
www.wikitree.com
www.time.com