Běloruská lidová republika (1918)
Napsal: 22/9/2026, 18:56
Běloruská lidová republika
Tragický stín a zapomenutá naděje: Kompletní historie Běloruské lidové republiky a její málo známé sepětí s Prahou. Dějiny Běloruska patří k nejméně probádaným a nejvíce tragickým kapitolám evropského kontinentu. Tato země, rozkročená mezi mocnými sousedy, byla po staletí vystavena brutálním asimilačním tlakům, geopolitickému dělení a válečnému pustošení, které opakovaně decimovali její obyvatelstvo. Naděje na svobodu a suverenitu se v moderní éře prosvětlila pouze v několika málo momentech, přičemž ten nejvýznamnější z nich našel své nečekané útočiště a intelektuální zázemí v meziválečném Československu.
Vleklé konflikty mezi Polskem, carským Ruskem a Švédskem o strategický přístup k Baltskému moři v 17. a 18. století se obzvlášť drtivě podepsaly na devastaci běloruského území. Během rusko-polské války (1654–1667), která vstoupila do dějin jako "Tragická válka" nebo "Potopa", našla v důsledku násilí, hladomoru a epidemií smrt bezmála polovina tehdejšího běloruského obyvatelstva v rámci Polsko-litevské unie. Katastrofu dokonala tři dělení Polska na konci 18. století, po nichž bylo celé běloruské území anektováno carským Ruskem. Ruské samoděržaví okamžitě zahájilo tvrdou rusifikaci. V roce 1840 vydal car Mikuláš I. dekret, kterým byl oficiální název "Bělorusko" striktně zakázán a nahrazen administrativním pojmem Severozápadní kraj. Současně byla násilně zlikvidována řeckokatolická (uniatská) církev, k níž se hlásila většina tamních rolníků, a věřící byli nuceni přestoupit k ruskému pravoslaví. Vlna odporu vyvrcholila v roce 1863 během Lednového povstání. Běloruská šlechta a rolníci povstali proti carskému útlaku pod vedením charismatického revolucionáře Konstantyho Kalinowského (v Bělorusku známého jako Kastus Kalinouski). Povstání bylo sice carskými vojsky krvavě potlačeno a teprve pětadvacetiletý Kalinouski byl v březnu 1864 ve Vilniusu veřejně oběšen, avšak jeho odkaz a ilegální noviny psané v běloruštině položily pevné základy moderního národního vědomí. Myšlenka na svébytnou literaturu, jazyk a kulturu již nešla vojenskou silou vymazat.
Příležitost k vystoupení ze stínu Ruského impéria se naskytla až s vypuknutím první světové války a následným kolapsem carského režimu v roce 1917. Po uzavření Brestlitevského míru bylo území Běloruska okupováno německou armádou. V této chaotické situaci se v Minsku chopili iniciativy běloruští vlastenci a poslanci tamního parlamentu (Rady). Dne 25. března 1918 vyhlásili vznik nezávislé Běloruské lidové republiky (Bělaruskaja Narodnaja Respublika – BNR). Nový stát přijal historické národní symboly: bílo-červeno-bílou vlajku a státní znak Pahoňa (rytíře na koni s taseným mečem). Republika začala neprodleně budovat vlastní státní struktury – vydávala mezinárodně uznávané pasy, zakládala síť běloruských škol, organizovala samosprávu a tiskla vlastní měnu. Formálního mezinárodního uznání se jí však od západních mocností nedostalo. Německé velení republiku sice oficiálně neuznalo, ale její civilní a kulturní aktivity na svém kontrolovaném území tolerovalo.
Skutečná tragédie nastala na konci roku 1918 s odchodem německých vojsk. Na bezbranné Bělorusko okamžitě zaútočila sovětská Rudá armáda. Vládní kabinet BNR musel uprchnout do exilu a bolševici na obsazeném území na začátku roku 1919 vyhlásili loutkovou Běloruskou sovětskou socialistickou republiku (BSSR). Následný vypuknutí polsko-sovětské války proměnilo zemi v bojiště. Konflikt definitivně ukončil podpis Rigského míru v březnu 1921, který zemi rozřízl vedví. Přibližně 100 000 km² západního území připadlo Polsku, zatímco na východní části (107 000 km²) s pěti miliony obyvatel byla obnovena sovětská BSSR, která se v roce 1922 stala zakládajícím členem Sovětského svazu. Východní Bělorusko následně v průběhu 30. let postihla plnou silou brutalita stalinského režimu – během tzv. Velkého teroru byla v masových hrobech v lese Kurapaty u Minska postřílena a pohřbena téměř kompletní běloruská intelektuální, literární a vědecká elita.
Poté, co byla suverenita země zničena sovětsko-ruskou expanzí, se nečekaným a nejvýznamnějším centrem svobodné běloruské kultury a politiky stalo meziválečné Československo. Prezident T. G. Masaryk a ministr zahraničí Edvard Beneš spustili velkorysou vládní iniciativu nazvanou "Ruská pomocná akce". Ta finančně, materiálně i právně podporovala uprchlíky před bolševickým terorem z bývalého Ruského impéria, přičemž specifické místo v ní dostali právě Bělorusové a Ukrajinci. Do Prahy proudily stovky mladých Bělorusů, kterým československý stát poskytl stipendia ke studiu na Karlově univerzitě, Českém vysokém učení technickém či na Vysoké škole zemědělské. V Praze vznikla síť běloruských studentských spolků, tiskly se zde noviny, vědecké publikace a rozvíjela se národní literatura, která byla v jejich vlasti zakázána. Význam Prahy podtrhuje fakt, že se sem v roce 1923 oficiálně přestěhovala samotná exilová vláda – Rada Běloruské lidové republiky. Praha se stala sídlem exilových prezidentů BNR, Pjotra Krečeuského a Vasila Zacharky. Když prezident Krečeuski v březnu 1928 v Praze zemřel, jeho pohřeb se stal manifestací za svobodu utlačovaných národů a jeho hrob dodnes najdeme na pravoslavném oddělení pražských Olšanských hřbitovů, kde odpočívá vedle dalších významných osobností běloruského exilu.
Boj za svobodu však v letech 1919–1920 neprobíhal pouze na poli diplomacie a univerzitních přednášek, ale také se zbraní v ruce. Když se hroutilo carské Rusko, o nezávislost bojovala i sousední Litva. Vzhledem k tomu, že na obě země masivně útočili bolševici a Poláci, uzavřelo tehdejší exilové vedení Běloruské lidové republiky s novou litevskou vládou oficiální vojenskou dohodu. Bělorusové vytvořili v rámci rodící se litevské armády vlastní autonomní jednotky s jasnou logikou: společně ubránit Litvu a následně z jejího svobodného území s litevskou pomocí vytáhnout k osvobození Běloruska. Tak vznikl na začátku roku 1919 v Hrodně (Grodno) slavný Samostatný běloruský prapor (Atskiras baltarusių batalionas, v dobové litevštině známý též jako prapor Baltgudžiai). Vojáci této jednotky sice nosili standardní litevské uniformy, ale na výložkách a čepicích hrdě nosili své národní symboly – bílo-červeno-bílou stužku a odznak rytíře Pahoňa. Jednotce velel schopný plukovník a vojenský historik Aleksandr Ruzancov (Aleksandras Ruzancovas). Když Hrodno v dubnu 1919 obsadila polská vojska, prapor se spořádaně stáhl do tehdejšího dočasného hlavního města Litvy – Kaunasu. Tento prapor byl nasazován na ty nejkritičtější a nejvytíženější úseky fronty. Bojoval na severovýchodě proti sovětské Rudé armádě u Dvinsku (Daugavpilsu) a posléze byl převelen na západní linii, kde sváděl krvavé obranné bitvy proti polským silám u Sejn a Augustova. Jednalo se o fascinující mezinárodní formaci – vedle etnických Bělorusů a Litevců v něm sloužili i zástupci početné židovské komunity, a díky naprosto neuvěřitelné shodě historických náhod v jeho řadách exceloval jako kulometčík i jeden dobrovolník čínské národnosti – Petras Činša, o jehož neuvěřitelných válečných osudech a geniální dezinformační hře si brzy povíme něco víc.
Zdroj:
https://cs.wikipedia.org/wiki/B%C4%9Blo ... _republika
https://www.jaromericenr.cz/dne-25-brez ... ky/d-87839
https://cs.wikipedia.org/wiki/D%C4%9Bji ... %9Bloruska
I. Voronko, V. Zakharko. Stojí: A. Smolich, P. Krečevskij, K. Ezovitov, A. Ovsyanik, L. Hare