PALBA.CZ

Česko-Lužické pomezí za vlády Václava IV. a v první polovině 15. století I.



Následující trilogie nás přenese na neklidné středověké pomezí severních Čech a Horní Lužice. Kdysi dávno jsem o tom chtěl napsat knížku, tak se s tématem chci vypořádat alespoň takto. Převážná část děje se bude odehrávat v první polovině 15. století i když tím hlavním měla být původně jen válka mocného rodu Vartemberků s ještě mocnějším spolkem lužických měst v letech 1434-1444. No ale látka se jaksi rozrostla o podle mě dost zajímavé věci.

Erb Horní Lužice – identický se znakem Budyšína

Začneme krátkým úvodem do dějin Horní Lužice

Určitě ne všichni znají dějiny Horní Lužice a to, jak se dostala pod vládu Prahy. Nejprve tedy menší úvod. Celá oblast Lužice byla od konce 7. století postupně osídlena slovanskými kmeny, které pozvolna vytvářely mocenská centra. V Horní Lužici, která nás zajímá, to jsou kmeny Milčanů a minoritních Bzejunčanů v okolí dnešního Zhořelce. Od počátku 10. století do oblasti Lužice útočí císař Jindřich Ptáčník, jeho syn Ota I. a zejména hrabě Gero, místní představitel císařské moci. Ten do roku 959 nevybíravými metodami, včetně známého povraždění 30 na hostinu pozvaných slovanských velmožů, ovládl území až k Odře a připojil je k říši. Ovšem po Gerově smrti celá oblast od Zeitzu a Zerbstu po Odru připadla císaři, který ji rozdělil na tři marky. Inu bez konce byly lesy markýze Géra.. Horní Lužice spadala pod Míšeňsko, ale prakticky od této doby čelila nejrůznějším zájmovým tendencím okolních států. Tak Lužici roku 1002 obsadil polský Boleslav Chrabrý a polský stát o ni přišel až za jeho syna Měška II. roku 1025. Celé Míšeňsko pak měl od císaře Jindřicha IV. přislíbeno za svou pomoc v bojích o investituru český kníže a poté král Vratislav I. ale nakonec dostal roku 1086 jen Milčansko, alias Budyšínsko. Po intermezzu, kdy byla tato oblast postoupena míšeňskému markraběti Wiprechtu z Grojtsche (Grojče) jako věno Vratislavovi dcery Judity, se o Budyšínsko opět hlásí český král, tentokrát Vladislav I. za svou pomoc Barbarossovi v Itálii. Budyšínsko ovládal český panovník jako říšské léno další desítky let.

Zástupci knížete či krále zde byli významní čeští šlechtici. Do oblasti byli ve 12. a 13. století zváni němečtí osadníci, ale země se zalidňovala i vnitřní srbskou kolonizací. Geograficky byl rozdělena zhruba na dvě poloviny. V severní zůstávaly a dodnes zůstávají hluboké lesy, jezera, bažiny, močály a byla výrazně méně osídlena než jižní část. Obecně byla oblast Lužice mírně zvlněná a výrazně úrodnější než kopcovité severní Čechy. Zejména v jižní části se kolem dálkových kupeckých tras vytvořila tržní centra, postupně se měnící v zeměpanská města. Nejdůležitější cestou byla Záhvožďská stezka (Gebelstrasse)Praha – Mělník – Bělá – Mimoň – Stráž - Jablonné – Petrovice. Zde se dělila a jedna větev vedla do Žitavy pod Ojvínem, druhá Luckendorfským průsmykem.

Historická mapa Horní Lužice s erbem v nesprávných barvách

Zřejmě nejstarším městem „de iure“ byl Kamenec (Kamenz), který měl městská práva snad již roku 1160, Budyšín (Bautzen) privilegia získal nejpozději roku 1213, Lobava (Löbau) byla založena na popud Přemysla Otakara I. kolem roku 1200 příchozími z Frank a Durynska, Lubáň (Lauban, Lubań) mezi lety 1220-1250. Tržní osada Zhořelec (Görlitz) obdržela práva dokonce až roku 1304. Města spravovala poměrně široké okolí tzv. vikpildy, kam kromě poddanských vsí a svobodných usedlostí patřily i menší šlechtické majetky. Např. pod Žitavu spadalo v 15. století 36 vsí. Právě díky silnému postavení měst se zde nevytvořila velká aristokratická dominia, šlechtická strana měla přesto svoji váhu a mnoho příbuzných na české straně hranice. O slabším postavení šlechty vypovídá i poměrně malý počet hradů. Na cca 6 000 km čtverečních Horní Lužice je můžeme spočítat na prstech - Czocha (Tschocha), Swiece (Schwert), Ojvín (Oybin), Trzciniec (Ronov) Hoyerswerda, Königsbruck, Klippenstein (Radeberg), Körse.. a pár dalších. Zeměpanský Karlsfried v Luckendorfském průsmyku postavený později sem nepočítám. Liberecký kraj s bývalými okresy Liberec, Jablonec, Semily a Česká Lípa je rozlohou poloviční a jen těch větších hradů je zde přes 30.

Zkraje 13. století bylo Čechám nejbližší území tzv. Záhvozdu mezi Šluknovským a Frýdlantským výběžkem už považováno za přímou součást českého království. Jeho centrem na dálkové cestě směřující Luckendorfským průsmykem z Branibor a Dolní Lužice do Čech byla Žitava (Zittau), nadaná městskými právy jako královské město roku 1254.

Nejznámější pohled na Budyšín

Nejpozději roku 1243 bylo Budyšínsko zapsáno jako zástava za věno dcery Václava I. Beatrix jejímu muži braniborskému markraběti Otovi III. Ze zástavy se později snad stalo léno. České Žitavsko tehdy ovládal rod Ronovců, kterým důležitý kraj odebral Přemysl Otakar II. Ovšem roku 1305 se Žitavsko do jejich rukou vrátilo a připadlo mocnému Jindřichovi z Lipé. Už tehdy samozřejmě nejrůznější živly využívaly bohatství měst a plných kupeckých stezek a na cizí účet si značně přilepšovaly, přičemž nemalou roli v tom hrála zejména nižší aristokracie. To už se ovšem měšťané starali o své a roku 1291 vytáhli ze Žitavy na nedaleký hrad Ojvín (zatím převážně dřevěný), který pobořili a vypálili, aby učinili konec řádění místních lapků.

Když roku 1319 zemřel bez potomků poslední braniborský markrabě Woldemar z rodu Askánců, mj. pán Dolní i Horní Lužice, o jeho dědictví se okamžitě strhl lítý boj. Braniborsko si nárokoval císař Ludvík Bavor, Lužice chtěl jak saský vévoda Rudolf, coby Woldemarův sice vzdálený, ale přesto askánský příbuzný, Jindřich Javorský, coby dědic domnělých nároků své matky Beatrix Braniborské a také Jan Lucemburský za pomoc Ludvíkovi v jeho zápase o vládu v Říši. Nakonec se supi vrhli na kořist a kdo dřív přišel, ten taky bral. Rudolf obsadil Dolní Lužici, Jindřich Zhořelecko, území na pravém břehu Odry a dál se nedostal jen proto, že nad Budyšínskem už vlály české korouhve. Král Jan s Jindřichem záhy uzavřel smlouvy, kde Lucemburk potvrdil Jindřichovi doživotní držbu Zhořelecka s Lubání a nádavkem ještě se Žitavskem (které směnil z Jindřichem z Lipé) jako umořením zatím neobdrženého věna Jindřichovi manželky Anežky (dcery Václava II.). Lužická města změnu vlády přivítala, slibovala si větší bezpečnost a tím i větší zisky ze stále rostoucího obchodu s Vratislaví. Pro českou vládu by byli i Zhořelečtí, kteří třeba v roce 1329 vypravili poselstvo do Paříže za „budoucím panovníkem“ princem Karlem. V tomtéž roce král Jan s Jindřichem Javorským uzavřeli další dohodu. Zhořelecko přešlo na České království, výměnou za Jindřichovo doživotní užívání měst Trutnova, Dvora Králové, Lubáně, hradů Czocha, Świece a panství v Dolní Lužici. Král Jan pak ve Zhořelci vyhlásil Horní Lužici za trvalou součást Zemí Koruny české.

Zhořelec na vedutě z roku 1574

Veškeré „české“ zboží bezdětný vévoda Jindřich roku 1337 odkázal českému králi a ten je také po Jindřichově smrti roku 1346 získal. Správu země zajišťoval zemský fojt sídlící v Budyšíně, zpravidla člen královského dvora a tedy šlechtic dlící zde jen minimálně. Reálně se o chod země staral jeho zástupce obvykle z řad místní šlechty. Tady panoval poněkud nesoulad, protože města jak bylo řečeno, uplatňovala i soudní jurisdikci nad menšími šlechtici, ovšem ti větší podléhali zemskému soudu. A kde jsou bohatá města a slabší šlechta, poměrně logicky se šlechta snaží bezpracně přiživit na úkor těch bohatých. Lužice se tedy stala místem, které bylo zejména za slabší vlády téměř rájem nejrůznějších loupežných skupin, ať už zcela nezávislých, krytých místní šlechtou nebo také „z dovozu“ tedy z posádek hradů na české, ale třeba i dolnolužické straně. Zemský soud se pak často stavěl na stranu šlechty, a i když byli lupiči dopadeni, málokdy byl výše postavený šlechtic z pohledu měst adekvátně potrestán.

Šestiměstí, Oberlausitzer Sechsstädtebund

Aby tomu města učinila přítrž, byl v roce 1339 založen obranný spolek měst Zhořelce, Budyšína, Kamence, Lobavy, Vratislavi, Středy, Hlohova a Olavy. Spolek se neosvědčil, přesto myšlenka nezapadla a za souhlasu markraběte Karla a fojta Jana z Worganowitz byl v Lobavě 21. srpna 1346 založen obranný spolek k posílení zemského míru měst Zhořelce, Budyšína, Kamence, Lubáně, Lobavy a české Žitavy zvaný Oberlausitzer Sechsstädtebund, zkráceně česky Šestiměstí. Jeho zasedání probíhalo v Lobavě a rozhodování bylo na principu rovnosti, i když každé město mělo jiný počet obyvatel a tedy i značně odlišnou ekonomickou sílu. Toto spojení Žitavy s lužickými městy byl počátek začlenění sice původně lužického ale dlouho českého území zpět do Lužice, daný i německým živlem a událostmi první poloviny 15. století. Karel IV. coby římský král vydal 7. dubna 1348 listinu, kterou Horní Lužici trvale přivtělil k České koruně. Což mu ovšem nebránilo v tom, aby Žitavsko na deset let zastavil vévodovi Rudolfovi I. Sasko-Wittenberskému za jeho pomoc v zápase s Wittelsbachy.

Stížnosti spolku na ne zcela nestranná rozhodnutí zemského soudu měla v roce 1355 za následek vizitaci, provedenou Dětřichem z Portic, který dal stěžovatelům za pravdu. Na základě těchto zjištění pak vznikl zvláštní tajný soud, Fehmgericht, který se neohlížel na původ obžalovaných a kde mělo hlavní slovo Šestiměstí. Karel IV. si ovšem od Šestiměstí na svou nákladnou politiku půjčoval značné částky a „platil“ za ně obvykle jen privilegii. Vzestup hospodářské síly se odrazil na vzrůstajícím sebevědomí měst a v několika případech to odnesli menší konkurenti za hranicemi Lužice, když vojáci šestiměstí zničili města Neuhaus a Ostritz. Ovšem po stížnostech je museli pomoci obnovit a zaplatit tučnou pokutu do královské pokladny navíc. K ochraně dálkové cesty Karel nechal roku 1357 v Luckendorfském průsmyku postavit hrad Karlsfried, který nejenže střežil bezpečnost, ale posádka zejména vybírala poplatky. Od hradu běžela hradba přes údolí a průchod byl zpoplatněnou mýtnou bránou pod hradem. Karlsfried byl snad spolu s Brandýsem jediným uzávěrovým hradem u nás a v blízkém okolí.
Karlsfried
Pravděpodobná podoba hradu podle J.Scholzeho a jeho půdorys

V roce 1377 Karel pro svého tehdy sedmiletého syna Jana vytvořil Zhořelecké vévodství. To zahrnovalo Zhořelecko a část Dolní Lužice, přičemž Jan měl vládnout i Nové Marce. Vévoda zde během své dospělosti mnoho nepobýval a byl spíše v Čechách a na pražském dvoře u svého bratra. I jeho dcera Eliška Lucemburská (1390-1451), poslední člen císařské linie rodu, se narodila v Hořovicích. Jsem netušil, že má místní porodnice fakt tradici.. Jan do Lužice zajížděl jen málo a při jedné z návštěv zde v roce 1396 v klášteře Neuzelle ve svých 26 letech nalezl nečekanou smrt. To byl také konec Zhořeleckého vévodství, jediné krátké dějinné etapy, kdy byla Lužice samostatná s vlastním vládcem. Horní Lužice se tedy vrátila k správě z předchozích let, kdy měl hlavní slovo fojt z Budyšína, nově ovšem musel krotit nebezpečně vysoké sebevědomí Zhořeleckých.

Erb Vartemberků - bez draka z Dračího řádu, který dostal až Čeněk z Vartemberka

Vartemberkové

A velmi krátce o druhé straně budoucího konfliktu. Vartemberkové (také Vartenberkové) byli starý český šlechtický rod z velkého rozrodu Markvarticů (pánové z Michalovic, z Lemberka, z Valdštejna), který odvozuje svůj původ od Markvarta, komorníka krále Vladislava I. Jeho potomci zastávali purkrabské úřady na důležitých hradech severních a východních Čech a získali zejména v Pojizeří značné majetky. Zakladatelem rodu z Vartemberka byl Markvart III. z Března, který držel snad původně zeměpanský hrad Stráž alias Vartemberk. Jeho syn byl Beneš Veliký královský komorník a pražský purkrabí. Jeho čtyři synové založili vartemberskou, kumburskou, kosteckou a veselskou větev rodu. Z vartemberské větve se v další generaci oddělili na děčínští. Příslušníci rodu zastávali vysoké pozice v krajské správě doma i v zahraničí nebo na císařském dvoře. V jejich rodě byl od roku 1337 dědičný úřad nejvyššího číšníka, prestižní dvorské funkce. Druhá polovina 14. století je dobou největšího rozmachu rodu. Na samém počátku 15. století vymírá kostecká a zanedlouho i kumburská větev. Veselská větev dosahuje největší slávy za nejvyššího purkrabí Čeňka z Vartemberka na Veliši, ale jeho synem vymírá.


První etapa zápasu Šestiměstí vs. Vartemberkové

Markvart z Vartemberka byl synem stavitele I. fáze Kosti viewtopic.php?p=490665#p490665 Beneše a bratrem Petra, nejvyššího hofmistra. Markvart po roce 1367 získal od Karla IV. hrad Žleby a po roce 1371 po pánech z Bergova panství Hrubý Rohozec, hrad Zbirohy, město Smidary a další majetky. Pohyboval se na královském dvoře, byl přísedícím královského soudu a od roku 1377 mistrem královské komory. Prakticky nebyl důvod, proč by měl takto významný muž začínat nějakou vádu a mohl se spíše soustředit na další víceméně stoupající kariéru ve službách krále. Přesto z dosud nezjištěných příčin vypukl mezi ním a Zhořelcem roku 1382 spor, do které se později přimíchala Žitava a Lobava. Spor se vlekl komplikoval, hrotil až nakonec padlo po šesti letech rozhodnutí, že lužická města vyplatí panu Markvartovi částku 1 500 kop českých grošů. To se měšťanům moc nelíbilo a s placením otáleli. Splátky oddalovali i po královském upomenutí.

A Markvartovi došla trpělivost, a aby podpořil ochotu měst platit, porušil roku 1387 po mnoha a mnoha letech zemský mír a začal přepadat obchodníky a měšťany lužických měst. Současně se stáhl z králova okolí. Ale to se zase přepočítal. Nějakou dobu se sice nic nedělo a stále probíhala snaha o nalezení smíru, další přepady ale směřovaly k jasnému závěru celé kauzy. Porušení zemského míru tehdy nebylo nic nad čím by se dalo mávnout rukou. K razantnějšímu zásahu vyzýval svého bratra i zhořelecký vévoda Jan, jehož lidem a tím i jemu vznikla škoda. Současně Václav potřeboval mít na své straně Šestiměstí ve sporech s Míšní a Markvartovi tak nepomohla ani přímluva jeho bratra, někdejšího nejvyššího purkrabí a člena královské rady Petra z Vartemberka. V lednu 1390 byla svolána hotovost a oblehla pána z Vartemberka na Žlebech. Hrad byl dobyt, Markvart byl zajat a vsazen do vězení. Současně byl dobyt, i jeho hrad Rohozec a vypáleny Zbirohy. Majetek byl zkonfiskován ve prospěch královské komory. Na jaře 1392 byl Markvart propuštěn, ale po několika měsících v červnu téhož roku zemřel. Zřejmě to vězení nebyl žádný fešácký kriminál. Petra z Vartemberka a Kosti pak tento případ vehnal do řad panské jednoty.

Válka to byla omezená, proti královské moci se zatím nikdo neodvážil postavit vyjma právě pana Markvarta, který trval na svém právu, ale byl obětován v zájmu vyšší hry. Ale jakoby Markvart spustil lavinu. Bývalý císařský dvorský sudí Hašek z Lemberka, tedy šlechtic také vysoce postavený, kolem Jablonného a svého rodového hradu obíral Zhořelecké a Žitavské kupce a troufal si kořistit i ve vlastní Lužici. To se už obešlo bez větších následků ze strany krále, ovšem když se Hašek nepohodl se sousedem Janem z Vartemberka řečeným Chudoba, byl Lemberk obležen a dobyt a Hašek by nějakou dobu držen ve vězení na Ralsku.

Zhoršující se vnitropolitická situace, nečinnost Václava IV. a nejrůznější zásahy jeho bratra Zikmunda i bratranců Jošta a Prokopa jen potvrzovaly oprávněnost existence lužického spolku a jeho zásahy proti narušitelům zemského pořádku byly stále častější, tak jak byly stále častější loupeže a nájezdy na území Lužice. Vyprofilovaly se zde dvě strany – Václavova, zastoupená Šestiměstím a Joštova, kde byla většiny šlechty. Skutečné boje vypukly roku 1398, přičemž se jednalo obvykle o drobnější potyčky a zejména o přepady vsí s cílem ekonomicky oslabit protivníka a současně si maximálně přilepšit. Nejvýraznější válečnou akcí bylo dobytí hradu Ronova u Žitavy roku 1399 vojsky Šestiměstí, což vyvolalo u urozených mužů vlnu nevole. Velký klid neznamenal ani počátek 15. století, ale dalo by se říci, že se vše vrátilo k „normálu“. Již uvedený Jan Chudoba z Vartemberka a Ralska řádil v Lužických horách a zejména se zajímal o donínský hrad Raimund. V obavách před jeho obsazením se na hrad Viléma z Donína pozvali Lužičané s posádkou pod vedením Petra Wunsche. Ten odrazil roku 1414 pokus o jeho obsazení, ale postupně se situace stávala stále složitější a nakonec byl hrad roku 1416 získán Vartemberkovými lidmi a Wunsch byl zajat. Z hradu pak vartemberská posádka působila Šestiměstí velké škody.

Pečeť Jana Chudoby z Ralska, kdy zastával čestnou funkci nejvyššího číšníka (vedle přílby jsou dvě konvice)

K Janovi něco více. Jan Chudoba byl patrně ještě jako nezletilý v roce 1379 uveden do úřadu kanovníka u Svatovítské kapituly. Této hodnosti se o deset let později vzdal a věnoval se světským věcem. Držel hrady Stráž, Ralsko, Lemberk a mimojiné i městečko Mimoň a hlavně zdejší výnosné clo. Po Ralsku se od roku 1389 psal a je pravděpodobné, že starší hrad právě tehdy dost významně přestavěl. Nepohodl se s králem Václavem, byl členem panské jednoty, ale zase se dokonce přátelsky stýkal s Janem Husem, který mu ještě před svou cestou do Kostnice adresoval list nabádající jej k cestě víry a poslušnosti namísto loupení.

„Urozený pane! S velkým zármutkem v srdci jsem se dověděl, že někteří lidé vypravují, kterak se Vaše urozenost dala na lapkování, brzy zabavujíc jmění lidí, vrzy jímajíc vladyky a odjímajícím jim statky. Zda tak tomu s Tebou je, nevím a kéž by raději nebylo! Vždyť, žel, velmi často mi vmetli v tvář řkouce: Aj, Tvůj oddaný syn Chudoba, kterého jsi chtěl do nebes vynášeti a jehož kajícnost ses odvažoval veřejně vyhlašovati, pěkně se již dává na pokání: co dříve nemohl zloupiti, nyní loupí; proto přijal rytířství aby již byl k loupení odvážnější. A hle, taková řeč mi srdce probodává! Pročež pokorně Vás napomínám: mějte na paměti věčnou slávu i trest, uvažte svou čest, stůjte pevně v dřívějším dobrém předsevzetí a nedávejte se na lapkování!“

Jestli snad natruc této radě Jan nejenže po Husově smrti nepečetil známý stížný list české šlechty do Kostnice, ale svou pečeť připojil pod málo známý konkurenční list, který proti této stížnosti protestuje. Nepřekvapí tedy, že stál od počátku pevně na katolické straně, byl pověřen královnou Žofií ochranou Pražského hradu, k čemuž najal 138 jízdních. V Praze byl na jaře 1420 spolu s příbuzným Zikmundem Děčínským z Vartemberka zajat a krátce vězněn dalším Vartemberkem, někdejším nejvyšším purkrabím Čeňkem z veselské větve rodu. Jan Chudoba za svou podporu získal od krále do zástavy majetek kláštera Hradiště nad Jizerou a Českého Dubu. A najednou byli se Šestiměstím víceméně přátelé a posádky vartemberkových hradů zásobovaly Lužici zprávami o záměrech husitských vojsk. Ale všeho dočasu..

Příští týden bude následovat poměrně zajímavá historie zdejšího kraje za husitských válek

POUŽITÁ LITERATURA

Anděl, R.: Husitství v severních Čechách. Liberec 1961.
Bobková, L.: Velké dějiny zemí Koruny české IVa. Praha 2003.
Bobková, L.; Bartlová, M.: Velké dějiny zemí Koruny české IVb. Praha 2003.
Bobková, L.; Březina, L.; Zdichynec, J.: Horní a Dolní Lužice. Praha 2008.
Brož, R.: Snahy sirotků o ovládnutí severních Čech a Horní Lužice. Diplomová práce. Hradec Králové 2015.
Čornej, P.: Velké dějiny zemí Koruny české V. Praha 2000.
Durdík, T.: Ilustrovaná encyklopedie českých hradů. Praha 1999.
Fišera, Z.: Skalní hrady Zemí Koruny české. Praha 2004.
Hoffman, F.: České město ve středověku. Praha 1992.
Klos., R.; Němeček, F.: Skalní hrady v Českém Švýcarsku. Ústí nad Labem 1978.
Raková, Ivana. Vývoj pozemkové držby pánů z Vartenberka v letech 1281-1414. in Historická geografie r.18 Praha 1979. s.69-102.
Sedláček, A.: Hrady, zámky a tvrze Království českého. XIV. Praha 1997.
Sedláček, A.: Hrady, zámky a tvrze Království českého. X. Praha 1997.
Synek, J..(ed.): Vojenské dějiny od pravěku do roku 1648 - střední Evropa. Praha 2013.
Šlapák, J.: Váleční zajatci v době husitských válek (1420-1437). Bakalářská práce. Brno 2025.
Šmahel, F.: Husitská revoluce. Praha 1993.
Trávníček, D.: Přehled územního vývoje našeho státu. Folia geographia 20. Brno 1984.
Urban, M.: Problematika přesunu husitských vojsk. Bakalářská práce. Liberec 2021.
Vaníček, V.: Velké dějiny zemí Koruny české II. Praha 2000.
Vaníček, V.: Velké dějiny zemí Koruny české III. Praha 2002.
Vytlačil, L.,M.: Jan Chudoba z Vartemberka a Ralska. s. 105-110. In Heraldika a genealogie 41/1-2. 2008.
http://bohmischleipa.cz
http://cojeco.cz
http://e-stredovek.cz
https://vlach.webz.cz/
http://wikipedia.org

Příští týden bude následovat poměrně zajímavá historie zdejšího kraje za husitských válek

Už se těším