Chráněný křižník Bojarin
Když v r. 1895 utichly boje čínsko-japonské války, usoudili ruští stratégové, že kvůli vzájemným rozporům ohledně sfér vlivu v Koreji a Číně je ve středně dlouhém časovém horizontu válka mezi Petrohradem a Tokiem velmi pravděpodobná, a že je tedy nutné podstatným způsobem posílit ruské námořní síly na Dálném východě. Proto byl už téhož roku schválen námořní program, který měl Tichooceánské eskadře do sedmi let zajistit převahu nad flotou Země vycházejícího slunce. Jenomže i Japonci v polovině devadesátých let přijali na jejich poměry vskutku grandiózní námořní plán, v jehož intencích měly být nákladem 246 miliónů jenů postaveny mj. čtyři bitevní lodě a šest pancéřových křižníků (1).
To znepokojilo ruské činitele natolik, že v r. 1898 došlo k revizi původního programu, který nyní předpokládal, že Rusko bude na Tichém oceánu do r. 1905 provozovat 10 bitevních lodí, 5 pancéřových křižníků a 20 (podle jiného zdroje 22) dalších křižníků nejrůznějších velikostí plus 2 minonosky, 20 torpédoborců a množství menších a pomocných plavidel. To znamená, že ke stávajícím a rozestavěným lodím bylo nutné založit řadu nových jednotek včetně kapitálních (pro Baltské moře a Pacifik bylo mj. objednáno 10 bitevních lodí a 3 pancéřové křižníky), přičemž vzhledem k nedostatečné kapacitě domácích loděnic je bude většinou nutné zhotovit v zahraničí. A vzhledem k tomu, že na stavbu nových válečných lodí bylo uvolněno asi 300 miliónů rublů, svedli o podíl na této lákavé sumě litý souboj majitelé řady loděnic, pro něž rusko-japonské soupeření představovalo skvělou příležitost k vylepšení finanční bilance.
Konečná verze programu z r. 1898 kladla velký důraz na chráněné křižníky dělené podle klasifikace zavedené v r. 1892 na jednotky 1. a 2. třídy, přičemž hlavním kritériem byl jejich výtlak následovaný ráží děl a pancéřovou ochranou. Větší lodě určené k plnění běžných křižníkových úkolů měly mít výtlak kolem 6000 tun, nést děla ráže 152 mm a dosahovat rychlosti 23 uzlů. Prvním z nich byl v USA postavený legendární VARJAG, na nějž navázaly v Německu objednané jednotky BOGATYR a ASKOLD doplněné později OLEGEM zhotoveným podle německých plánů petrohradskou loděnicí na Galerném ostrově. Třebaže německé projekty vykazovaly řadu progresivních prvků (2), nás budou zajímat především křižníky 2. třídy, neboť ruské požadavky vedly ke vzniku úplně nové křižníkové podkategorie.
Technické specifikace nového křižníku vypracoval Námořní technický výbor (NTK) už na jaře 1898, přičemž se mělo jednat o jednotku s výtlakem do 3000 tun, nesoucí jako primární výzbroj šest děl ráže 120 mm a díky odlehčené konstrukci trupu a slabšímu pancéřování dosahující výtečné rychlosti 25 uzlů a slušné doplavby 5000 námořních mil. Jeho plánovanými úkoly byl průzkum, spojovací služba, ochrana hlavních sil před útoky torpédových plavidel a v neposlední řadě doprovod vlastních torpédoborců, takže se jednalo o jakýsi kompromis mezi tehdejším torpédovým křižníkem a standartním chráněným křižníkem, který svými parametry definoval tzv. předzvědný křižník z období první světové války. Záhy se sešlo pět projektů od zahraničních i domácích loděnic, přičemž vítězem se stala německá společnost F. Schichau.
Loď dostala jméno NOVIK, a projekt se NTV zalíbil natolik, že Rusové odkoupili výkresovou dokumentaci, která se stala podkladem pro stavbu dalších dvou podobných jednotek ŽEMČUG a IZUMRUD objednaných v Něvské loděnici. Už po skončení výběrového řízení na budoucí NOVIK obdrželi Rusové další tři nabídky na stavbu křižníku 2. třídy od britských a francouzských loděnic, přičemž ministerstvo námořnictva všem odpovědělo, že zakázky na další podobné lodě byly zrušeny. Se čtvrtým návrhem přišla společnost Burmeister & Wain se sídlem v Kodani, a třebaže její projekt byl z objektivního hlediska podle technických parametrů (rychlost 21 uzlů, špatná ochrana muničních skladů, malé množství nesených granátů, ...) ze všech nejhorší, nakonec mohli v Dánsku bouchat šampaňské na oslavu lukrativní zakázky.
Pravda, NTV jejich původní návrh odmítl, jenomže vzápětí přišla intervence ze strany ministra námořnictva admirála P. P. Tyrtova, načež NTV svůj verdikt poslušně přehodnotil, a v dubnu 1899 ředitel Burmeister & Wain pan K. Nilsen v Petrohradu svým podpisem za dánskou stranu stvrdil kontrakt na stavbu křižníku nazvaného BOJARIN podle zaniklého druhu šlechticů u nás známých jako „bojaři“. Co bylo příčinou tohoto zvratu s jistotou nevíme, ale s největší pravděpodobností v něm měla své rozkošné prstíky matka cara Mikuláše II. - Marie Fjodorovna - dcera dánského krále Kristiána IX., která vždy hájila zájmy své původní domoviny. Proto už za vlády jejího manžela cara Alexandra III. loděnice Burmeister & Wain získala zakázku na luxusní carskou jachtu ŠTANDART a dělový člun MANDŽUR, takže se svým způsobem jednalo o ověřeného dodavatele, a protože stejná společnost pro dánské válečné námořnictvo postavila malý chráněný křižník GEISER a pro další zhotovila parní stroje, nebyl důvod pochybovat, zda zakázku v přepočtu za 314 000 liber šterlinků zvládne realizovat.
Ano, zarážela rychlost s jakou k podpisu kontraktu došlo a nasmlouvaná suma ve výši 3 356 000 rublů o 65 000 rublů (3) převyšovala cenu NOVIKU, což Nilsen krkolomně vysvětloval vyššími mzdovými náklady a nutností objednávat část stavebního materiálu i komponentů v zahraničí. Je zkrátka zřejmé, že v tomto případě měl zadavatel do jisté míry svázané ruce, jelikož o přidělení zakázky bylo z politických důvodů předem rozhodnuto. Podle podmínek kontraktu měl zhotovitel tříměsíční lhůtu na dodaní výkresové dokumentace a technických parametrů, po jejichž schválení se zavázal křižník do 30 měsíců předat zákazníkovi, což byl další projev ruské benevolence, neboť F. Schichau měl na stavbu NOVIKU pouze 25 měsíců, i když ve srovnání s ŽEMČUGEM a IZUMRUDEM se jednalo o příznivé lhůty (4).
Tato suma měla být uhrazena v deseti splátkách podle jednotlivých fází realizace kontraktu, přičemž smlouva obsahovala i klauzule o finančních sankcích za nedodržení podmínek, přičemž zadavatel si vymínil právo v případě, že BOJARIN nedosáhne rychlosti alespoň 20,5 uzlů, či dojde k výraznému překročení metacentrické výšky, křižník nepřevzít. Rovnou dodejme, že když bylo zřejmé, že druhá podmínka nebude splněna, Rusové velkoryse souhlasili s dodatečnou instalací dvou bočinových kýlů i za cenu možného snížení rychlosti o čtvrt uzle, které měly tento nedostatek kompenzovat, čímž znovu demonstrovali, že vůči dodavateli uplatňovali vskutku nestandartně vstřícný přístup. Třebaže původní projekt byl podle ruských požadavků značně přepracován, vzhledem ke změně poměru délky a šířky trupu vůči NOVIKU a nemalému navýšení výtlaku, bylo zřejmé, že výsledkem nebude další „25uzlový křižník“, nýbrž solitérní jednotka výrazně odlišná od ostatních ruských křižníků 2. třídy podobná spíše zmenšeným jednotkám třídy BOGATYR.
- Литвинов,_Владимир_Иванович_(адмирал).jpg (40.17 KiB) Zobrazeno 249 x
Na podzim 1899 byl jako velitel budoucího BOJARINU jmenován kapitán 2. stupně (fregatní kapitán) V. I. Litvinov, který dříve velel klipru DŽIGIT a monitoru LAVA, přičemž jeho úkolem bylo dohlížet na stavbu a později i na výcvik posádky. Tou dobou už loděnice Burmeister & Wain uzavřela kontrakty se všemi britskými, německými, francouzskými a švédskými subdodavateli, takže na sklonku r. 1899 začala stavba nového křižníku. Oficiální založení však proběhlo teprve 24. srpna (5) následujícího roku, a o tom v jak vysokém stupni rozpracovanosti se tehdy BOJARIN nalézal výmluvně vypovídá fakt, že téhož dne došlo k vyplacení už páté nasmlouvané splátky, přičemž se této slavnostní události zúčastnili členové dánské královské rodiny i neoficiální patronka křižníku carevna-vdova Marie Fjodorovna.
Doposud hladký průběh stavby na podzim 1900 o dva měsíce zdržela nutnost změnit dodavatele některých komponentů, ale přesto 26. května 1901 došlo ke spuštění tehdy 1289 tun vážícího trupu na vodu. Spuštění nové válečné lodě na vodu bývá obvykle slavnostní událostí za hojné divácké účasti včetně řady celebrit, ale tentokráte hrozil společenský skandál. Vzhledem k tomu, že BOJARIN byl stále formálně majetkem dánské loděnice, ministr námořnictva Tyrtov, bez ohledu na očekávanou přítomnost Marie Fjodorovny a jejích dánských příbuzných, už na jaře 1901 Litviněnkovi nařídil, že tradiční rituál vztyčení andrejevské vlajky za účasti čestné stráže ve slavnostních uniformách se tentokráte konat nebude.
Trapnou situaci vyřešila teprve intervence velkoknížete Alexeje Alexandroviče, který nakázal, že při spuštění BOJARINU na vodu nad ním sice bude vedle dánské vlajky vztyčena i andrejevská zástava, ale bez čestné stráže z řad posádky. Samotný slavnostní akt nakonec za účasti Marie Fjodorovny a členů dánské panovnické dynastie a početných zvědavců, proběhl hladce, ale tato historka dokládá jaké komplikace museli ruští důstojníci a další námořní činitelé překonávat kvůli volbě stavitele BOJARINU.
Tou dobou už si Litviněnko sbalil kufry a vrátil se do Ruska kde v dubnu 1901 převzal velení jachty ŠTANDART, neboť novým velitelem BOJARINU se stal kapitán 2. stupně Vladimír Fedorovič Saryčev, který sice před nedávnem získal bojové zkušenosti při potlačování „boxerského“ povstání v Číně a předtím velel dělovému člunu GILJAK, ale jeho počínání za rusko-japonské války ukázalo, že se nejednalo o dobrou volbu. Už pod jeho dohledem stavba křižníku zdárně pokračovala, tudíž v červnu 1902 proběhly první plavební testy, které sice odhalily zvýšené vibrace trupu při plavbě rychlostí 14 uzlů, ale protože jinak na straně přejímací komise panovala spokojenost, byl BOJARIN po dalších důkladných plavebních zkouškách koncem léta oficiálně zařazen do ruského válečného námořnictva, načež začátkem října odplul do Kronštadtu.
Ještě než přejdeme k popisu jeho technických parametrů dodejme, že i když přísně vzato loděnice nedodržela termín dodání, byly jí nasmlouvané sankce odpuštěny, což vzhledem k tomu, že zdržení částečně způsobily ruské požadavky na změnu projektu už během stavby, lze snadno pochopit. Vždyť Něvský závod stavěl ŽEMČUG a IZUMRUD znatelně pomaleji a dokonce i takřka současně s BOJARINEM založený NOVIK vstoupil kvůli komplikacím při předávacích zkouškách do služby pouze o málo dříve.
BOJARIN dosahoval standartního výtlaku 3274 tun (plný 3800 ? tun), délka trupu mezi svislicemi činila 105,2 m a maximální 108,3 m, zatímco největší šířka byla 12,65 m a ponor naměřili 4,88 m. Materiál na stavbu trupu dodaly britské firmy, přičemž obšívka o tloušťce 7,8 až 10,9 mm byla ze Siemens-Martinské oceli. Trupem procházely dvě kompletní paluby a předo i zadolodí bylo znatelně vyvýšeno (6,4 a 5,6 m nad úrovní vodorysky), což lodi zajistilo dobré nautické vlastnosti, a příď ozdobená carským dvouhlavým orlem přecházela v podhladinový kloun. Nad vrchní palubou se tyčily dva duté ocelové stěžně, jejichž stěny byly silné 6,2 mm, s ráhny, přičemž přední bojový nesl i mars, zatímco zadní byl opatřen výložníkem. Dodejme, že vrchní paluba byla pokryta linoleem, které sice hořelo mnohem hůře než dřevo, ale tato inovace měla i podstatnou nevýhodu. Linoleum se totiž po smáčení stávalo nebezpečně kluzkým, takže za deště či v případě, že loď zalily vlny, námořníkům značně ztěžovalo pohyb po palubě, nehledě na skutečnost, že špatně odolávalo přímému slunci či působení slané vody, takže docházelo k rychlému opotřebení.
Další nápadný prvek představovaly tři komíny ve středolodí s mírným náklonem směrem vzad a můstkový komplex umístěný mezi předním stěžněm a prvním komínem. BOJARIN dostal i bohatou člunovou výbavu, jejíž jádro představovaly dva motorové kutry dlouhé 9,14 m a stejný počet parních lodic o délce 8,53 m doplněných čtyřmi veslicemi různých velikostí. V předolodí byly osazené kotvy, přičemž dvě hlavní měly každá hmotnost 2,6 tun a záložní vážila 1,5 tuny, plus dvě pomocné vážící 0,8, respektive 0,4 tuny. Kotevní ocelové řetězy byly silné 46 mm a parní rumpály umožňovaly navinout 10,5 m řetězu za sekundu, a v případě nutnosti je bylo možné obsluhovat ručně. BOJARIN nesl i čtyři pátrací reflektory o průměru 75 cm, z nichž dva byly umístěny na křídlech velitelského můstku, kdežto ostatní na zádi a na zadním stěžni. Po vstupu do služby byl BOJARIN pod čarou ponoru natřen červenou barvou, zatímco zbytek trupu stejně jako např. čluny a stěžně dostaly bílý nátěr, kdežto lodní komíny zářily do dáli žlutou barvou.
Hlavňovou výzbroj dodaly ruské zbrojovky a její primární složku stejně jako u NOVIKU představovalo šest děl ráže 120 mm o délce hlavně 45 ráží systému Canet vyrobených v Obuchovském závodě. Dvě byly osazené na otočných platformách v podélné lodní ose v předo a zadolodí, zatímco ostatní čtyři ve vyklenutých bočních sponsonech připomínajících vlaštovčí hnízda umístěných na úrovni předního a zadního stěžně. Příďové se nalézalo ve výšce 7,37 m od hladiny, záďové 7,02 m a konečně čtveřice bočních kanónů byla od čáry ponoru vzdálená 4,57 m. Délka hlavně s 30 drážkami o hloubce 0,8 mm byla 5,4 m a zbraň včetně závěru vážila asi 3000 kg. Hmotnost protipancéřového granátu byla 20,47 kg a úsťová rychlost dosahovala 823 m/s, přičemž dostřel při 18 stupňové elevaci činil asi 10 000 m (6). Největší předností středních děl systému Canet představovala jejich kadence, jelikož sehraná obsluha dokázala za ideálních podmínek vypálit 12-15 granátů za minutu, i když v bojové vřavě byla pochopitelně mnohem menší.
Protože plnění předpokládaných úkolů jako průzkum a doprovod torpédoborců vyžadovalo silnou palbu směrem vpřed a vzad byla primární výzbroj umístěna takovým způsobem, aby bylo možné použít co nejvíce 120mm děl k palbě v podélné lodní ose. To však byla spíše teorie a reálně mohla takto směrem vpřed a vzad střílet vždy tři děla, kdežto boční salva sestávala ze čtyř hlavní a měla hmotnost 81,88 kg. Vzhledem k většímu poměru délky a šířky i dvojici bočinových kýlů, představoval BOJARIN na svoji velikost stabilní dělostřeleckou platformu, což přispívalo k přesnosti střelby. Ta byla dozajista řízena stejným způsobem jako na NOVIKU, kde byla lodní artilerie rozdělena na tři sektory, přičemž palba z čelního děla byla řízena přímo z velitelské věže, zatímco za zbývající sektory zodpovídali určení důstojníci.
Konkrétní pokyny se dělostřelcům předávaly buďto verbálně přímo z velitelského stanoviště, popřípadě vysláním spojky či signálními trubkami a bubny, což samozřejmě v boji nebylo jednoduché, tudíž se dělovodi často spoléhali na vlastní odhad. K zjištění vzdálenosti cíle tehdy ruské námořnictvo většinou používalo zaměřovače systému Ljužoj-Mjakišev, takže můžeme předpokládat, že byly osazeny i na BOJARIN. Tento zastaralý systém však nedokázal zaměřit cíl vzdálenější než 20 kabelů (3704,4 m), takže během rusko-japonské války carské válečné námořnictvo hromadně přešlo na moderní koincidenční dálkoměry Barr & Stroud britské provenience.
Vedlejší výzbroj tvořilo osm jednohlavňových děl ráže 47 mm o délce hlavně 43 ráží systému Hotchkiss určených k odrážení útoků torpédových plavidel, přičemž čtyři stály v malých bočních sponsonech ve středolodí ve výšce 4,27 m od vodní hladiny, a ostatní konstruktér zabudoval do přední a zadní nástavby. Hmotnost těchto zbraní dosahovala 235,5 kg, zatímco projektily vážily 1,5 kg. Úsťová rychlost činila 701 m/s a maximální dostřel se pohyboval kolem 4500 m, přičemž bylo možné za minutu vystřelit asi 20 granátů. Kromě těchto kanónů nesl křižník ještě dva kulomety Maxim osazené na marsu předního stěžně, plus výsadkové Baranovského dělo ráže 63,5 mm a dva 37 mm kanónky určené pro lodní čluny.
Důležitou součástí výzbroje křižníků 2. třídy byly vrhače torpéd. Původně měl BOJARIN nést i miny a malé torpédomety určené pro parní barkasy, ale od toho bylo stejně jako u NOVIKU z důvodů úspory hmotnosti upuštěno, takže nakonec obdržel pouze pět nadhladinových vrhačů Whiteheadových torpéd o průměru 381 mm. Jeden pevný byl osazen v podélné lodní ose na zádi a pro čtyři otočné aparáty se našlo místo v lodních bocích přibližně na úrovni stěžňů. Bojová hlavice torpéd vážila 42,64 kg a při 21uzlové rychlosti činil jejich efektivní dosah 731,52 m.
Primární výzbroj tvořená šesti kanóny ráže 120 mm byla sice na loď této velikosti poměrně slabá (7), ale vzhledem k tomu, že úkoly kladené na předzvědné křižníky nepředpokládaly vedení dlouhodobého dělostřeleckého souboje s nepřátelskými protějšky, postačovala, neboť se předpokládalo, že pokud narazí na silnějšího protivníka, dokáží se z boje díky vysoké rychlosti vyvázat, a k podpoře vlastních torpédoborců bohatě stačila. Pod pancéřovou palubou se nalézaly čtyři muniční sklady (dva pro 120mm a dva pro 47mm granáty) umístěné v předo a zadolodí, ze kterých byly náboje elektrickými výtahy transportovány na úroveň horní paluby, odkud se následně přemísťovaly k jednotlivým zbraním. BOJARIN přepravoval 1200 granátů ráže 120 mm (200 na hlaveň) a 4800 ráže 47 mm (600 na hlaveň), plus 11 torpéd, přičemž ruské předpisy požadovaly pro každé 120mm dělo 200 kusů munice a pro 47mm 810.
Pancíře z niklové oceli (stejně jako veškeré odlitky) dodala německá společnost Krupp. Základ pasivní ochrany každého chráněného křižníku představovala paluba a nejinak tomu bylo i u BOJARINU. Trupem se po celé délce táhla karapasová pancéřová paluba lichoběžníkového průřezu, jejíž horizontální část byla ve středolodí 0,61 m nad úrovní čáry ponoru a skosené segmenty se k lodním bokům přimykaly 1,14 m pod úrovní vodorysky, přičemž tloušťka vodorovné části byla 38,1 mm a skosy dosahovaly síly 50,8 mm. Protože rozměrné lodní stroje nebylo možné vměstnat pod tuto palubu, kryly jejich horní části 38mm pancéřové zvony zvané glacisy a stejnou ochranu dostala i ústí kouřovodů. Velitelská věž oválného průřezu byla vysoká 2,9 m a široká 2,3 m, přičemž její stěny, vstupní otvor a úniková šachta obdržely 76mm pancíře, kdežto strop dosahoval síly 30 mm. Pancéřové štíty 120mm a 47mm děl byly silné 25 mm a stejnou tloušťku měly i stěny muničních šachet.
Pancéřová záštita BOJARINU byla v některých ohledech lepší než u NOVIKU (paluba, velitelská věž) a tento rozdíl zvětšovaly i další bezpečnostní prvky vylepšující jeho pasivní ochranu. Deset příčných vodotěsných přepážek (sedm dosahovalo až k horní palubě) o síle 3,1 až 6,2 mm dělilo lodní trup na 11 hlavních úseků, přičemž veškeré spojovací dveře i horizontální a vertikální průlezy bylo možné neprodyšně uzavřít. Příčné přepážky členily strojní oddělení na tři samostatné kotelny a jedna podélná přepážka od sebe oddělovala i strojovny. Oproti NOVIKU obdržel BOJARIN i 0,76 m široké boční koferdamy se stěnami silnými 3,1 mm, které sice nakonec z důvodů snížení hmotnosti nebyly vyplněny celuózou, ale přesto mohly v případě narušení obšívky zabránit pronikání vody do podpalubí, stejně jako uhelné jámy umístěné ve středolodí v prostoru mezi skosenými částmi pancéřové paluby a lodními boky.
Nezapomnělo se ani na 49,3 m dlouhé dvojité dno ve středolodí, které chránilo prostory kotelen a strojoven, přičemž některé jeho úseky byly využity jako tanky pro technickou vodu, olej a maziva. Pokud by voda vnikla do podpalubí disponoval BOJARIN výkonným systémem pro její odstranění, jehož základ představovalo několik parních a ručních pump schopných za hodinu odčerpat celkem 840 tun vody, a které v případě potřeby mohly naopak dodávat vodu i do hasícího systému.
Pohonný mechanismus sestával ze dvou čtyřválcových (8) trojčitých parních strojů zhotovených společností Burmeister & Wain, jejichž výkon se prostřednictvím hřídelí převáděl na dvě třílopatkové lodní vrtule z manganového bronzu, které stejně jako hřídele byly britské provenience. Podle původního projektu mělo páru vyrábět 10 kotlů Thornycroft, jenomže NTV požadoval změnu dodavatele, tudíž BOJARIN nakonec dostal šestnáct francouzských vodotrubných kotlů systému Bellevill (9). Jejich celková výhřevná plocha byla 2433,8 metrů čtverečních a zvláštností konstrukce byla dvířka s otvíráním dovnitř topenišť.
Projektovaný výkon strojů činil 10 500 koňských sil, ale při oficiálních zkouškách na měrné míli konaných v srpnu 1902 u ostrova Bornholm dosáhly 11 185,86 koní, což stačilo k dosažení rychlosti 22,6 uzlů. To bylo sice méně než u NOVIKU, jenž skutečně během zkušebních plaveb uháněl nasmlouvanou rychlostí 25 uzlů, ale přesto se podařilo nejenom dosáhnout, nýbrž i překonat kontrahovanou rychlost, což se o křižnících 2. třídy stavěných v domácí loděnici říci nedalo (11). Oněch 22,6 uzlů sice oproti NOVIKU představovalo značný rozdíl, ale vzhledem k tomu, že nejrychlejší japonské křižníky (TAKASAGÓ, třída ČITOSE) dosahovaly podobné rychlosti jako BOJARIN, nejednalo se o přílišný handicap, o čemž ostatně svědčí epizoda ze začátku rusko-japonské války, kdy BOJARIN narazil právě na tyto lodě a dokázal se z boje snadno odpoutat.
Vezenou zásobu paliva tvořilo 600 tun uhlí postačujících podle papírových předpokladů při plavbě 10uzlovou ekonomickou rychlostí k překonání 3000 námořních mil, což vzhledem k tomu, že BOJARIN nebyl určen k plnění úkolů vyžadujících velkou nezávislost plavby jako např. narušování nepřátelského námořního obchodu, byla postačující vzdálenost. V praxi se navíc ukázalo, že křižník má velmi malou spotřebu, neboť při přesunu na Dálný východ např. během etapy z Kréty do Port Saidu (507 mil) při plavbě rychlostí 10,9 uzlů spálil 62,9 tun uhlí, což představovalo 124 kg na jednu míli, a z Maskatu do Karáčí (446 mil) topiči do jeho kotlů „naládovali“ 63,2 tun uhlí tj. 141,8 kg na míli při plavbě 11,4uzlovou rychlostí.
Elektřinu pro lodní síť s napětím 105 voltů vyráběla dvě dynama o výkonu 37,5 kilowattů a další dvě slabší s výkonem 25,2 kilowattů, přičemž podpalubní prostory osvětlovalo 422 žárovek, a k ovládání kormidla sloužila hydraulika. K předávání rozkazů kromě obvyklých zvukovodů sloužilo i 21 telefonů, a v prostorách pro důstojníky byl i stejný počet dálkově ovládaných elektrických zvonků. Ke komunikaci s ostatními loděmi či pobřežními stanicemi se primárně používaly světelné signály či vlajky, ale BOJARIN nesl i radiotelegrafický aparát (12), o němž se v létě roku 1903 kriticky vyjádřil carský místodržící Dálného východu admirál Alexejev. Ten tvrdil, že přístroje na v zahraničí postavených křižnících (myšleny patrně NOVIK a BOJARIN) mají reálný dosah jenom 10-15 mil, zatímco starší aparáty byly schopné za běžných podmínek navázat spojení na 25 mil, ba za příznivých okolností dokonce na 60, což se vzhledem k jeho předzvědnému předurčení jeví jako závažný nedostatek.
Posádku tvořilo 16 důstojníků a 315 poddůstojníků a námořníků, přičemž ubytovací poměry na BOJARINU byly díky konstrukčním změnám o dost lepší než na NOVIKU, kde pro řadové členy posádky panovaly vskutku spartánské podmínky. Podle staletých tradic důstojníci obývali prostory v zadolodí, zatímco pro mužstvo bylo vyhrazeno předolodí, a konstruktér mohl k tomuto účelu využít nejenom ubytovací paluby, ale i relativně velké nástavby.
Celkově se ve srovnání s NOVIKEM jednalo o odolnější křižník s dobrými plavebními vlastnosti a malou spotřebou paliva, který však dosahoval o poznání nižší rychlosti. Jestliže odlehčený NOVIK připomínal elegantního chrta, BOJARIN můžeme přirovnat k podsaditému dobrmanovi, který sice nevyniká rychlostí, ale zato díky bytelné tělesné konstituci snese nejednu ránu. Kromě již několikrát připomenutých hlavních úkolů jako průzkum, ochrana hlavních sil před útoky nepřátelských torpédových plavidel a podpora vlastních torpédoborců, mohl posloužit i k dělostřelecké podpoře pozemních sil, vyměřování nezmapovaných vod a v neposlední řadě i k prezentaci vlajky v zahraničních přístavech, přičemž v případě potřeby mohl narušovat i nepřátelský námořní obchod, byť v tomto případě by jej přece jenom omezovala menší doplavba.
- Snímek obrazovky (190).png (97.99 KiB) Zobrazeno 249 x
Přesto se zejména kvůli slabé výzbroji ve srovnání se soudobými menšími chráněnými křižníky jednalo o nanejvýše nadprůměrnou konstrukci, ale když uvážíme, že po podepsání kontraktu na NOVIK ruský ministr námořnictva ostatním zájemcům o realizaci podobných lodí odvětil, že jejich stavba byla zrušena, získalo válečné námořnictvo díky nátlaku z nejvyšších míst v předvečer rusko-japonské války další jednotku právě v kategorii kde jich mělo povážlivý nedostatek. Navíc BOJARIN mohl (stejně jako NOVIK) díky malému ponoru vyplouvat z Port Arturu i během odlivu, což z něj činilo ideální plavidlo pro nasazení v rámci Tichooceánské eskadry, a jeho intenzivní využívaní během krátké bojové kariéry dokazuje, že velení Tichooceánské jej nepokládalo za horší než nepoměrně slavnější NOVIK, jenž však díky mnohem delší bojové kariéře a heroickému skonu dostal více příležitostí zapsat se do povědomí zájemců o námořní válčení.
Ještě než přejdeme k popisu služby BOJARINU pod andrejevskou vlajkou, řekněme si, že sice zůstal v ruské flotě jedináčkem, ale existovaly nerealizované návrhy na rozvinutí této konstrukce, přičemž jeden vypracovala mateřská loděnice Burmeister & Wain a druhý ruští projektanti. Menší dánská verze měla dosahovat výtlaku 4200 tun a rychlosti 23 uzlů, přičemž výzbroj by tvořil jeden kanón ráže 203 mm, sedm ráže 152 mm, tucet malokaliberních děl a pětice torpédometů. Naproti tomu ruská varianta požadovala jednotku o výtlaku 4850 tun dosahující stejné rychlosti, avšak nesoucí silnější výzbroj tvořenou dvojící 203mm děl, osmi děly ráže 120 mm a 12 malorážními zbraněmi.
Technické parametry:
Délka: mezi svislicemi 105,2 m, maximální 108,3 m.
Šířka: 12,65 m
Ponor: 4,88 m.
Výtlak: standartní 3274 tun, plný 3800 (?) tun.
Výzbroj: 6 x 120 mm; 8 x 47 mm, 1 x 63,5 mm, 2 x 37 mm, 2 x kulomet, 5 x torpédomet.
Pancéřování: paluba 38,1 mm, skosy 50,8 mm, velitelská věž 76 mm, štíty děl 25 mm, glacisy 38 mm, kouřovody 38 mm, muniční šachty 25 mm.
Rychlost: při zkušebních plavbách 22,6 uzlů při výkonu strojů 11 185,86 koňských sil, reálná kolem 22 uzlů.
Doplavba: 3000 mil při ekonomické rychlosti 10 uzlů.
Pokračování příští týden.
Poznámky:
(1)Po konečné revizi mělo Japonsko získat 4 nové bitevní lodě, 6 pancéřových křižníků, 9 chráněných křižníků, 24 torpédoborců, 63 torpédovek a 1 pomocnou loď.
(2)BOGATYR a OLEG měly dobrou pancéřovou ochranu a část 152mm děl bylo osazeno v dělových věžích s barbetami, tudíž se vlastně jednalo o kompromis mezi pancéřovým a chráněným křižníkem.
(3)Původní cenová nabídka byla ještě vyšší a Nilsen s jejím snížením souhlasil teprve po zdlouhavých jednáních.
(4)ŽEMČUG měl být dodán do 28 měsíců, kdežto IZUMRUD dokonce do 36 měsíců.
(5)Všechna data z období před rusko-japonskou válkou jsou uváděna v tehdejším ruském juliánském kalendáři.
(6)To jsou obecné parametry pro tento typ děla, ale konkrétně u křižníků třídy ŽEMČUG byla maximální elevace 20 stupňů a dostřel činil 9516 m, zatímco u NOVIKU se uvádí 15 stupňů a
8890 m.
(7)Křižníky třídy ŽEMČUG nesly o dvě 120mm děla více.
(8)Dva nízkotlaké válce o průměru 0,69 m, jeden střednětlaký o průměru 1,09 m a jeden vysokotlaký o průměru 1,24 m.
(9)Levá vrtule byla pravotočivá a pravá levotočivá.
(10)V přední kotelně byly čtyři kotle a v ostatních dvou jich bylo šest.
(11)Třída ŽEMČUG měla projektovanou rychlost 24 uzlů, přičemž ŽEMČUG na zkouškách dosáhl 23,04 uzlů a IZUMRUD pouze 22,5 uzlů.
(12)Pravděpodobně se stejně jako u NOVIKU jednalo o ruské přístroje systému Popov.
Použité zdroje:
Боярский А.: Морское минное оружие: история боевого применения в Руско-японской войне 1904-1905. Petrohrad 2019.
Емелин А.: Крейсер Новик; Истребитель истребителей. Moskva 2015.
Грибовский В.: Российский флот Тихого океана 1895-1905; Историа создания и гибели. Moskva 2004.
Kol. Autorů: Pyccko-японская война 1904-1905 гг. Книга перваяю. Действия флота на южномь театре оть начала войны до перерыва сообщений сь Порт-Артуромь. Работа исторической комиссии по описанию действий флота вь войну 1904-1905 гг. при Морскомь Генеральномь Штабе. Petrohrad 1912.
Jelínek M.: Rusko-japonská válka Port Artur 1904-1905 (1) Válka začala na moři. Vydalo nakladatelství Akcent 2010.
Jelínek M.: Rusko-japonská válka Port Artur 1904-1905 (2) Porážky a ústupy. Vydalo nakladatelství Akcent 2011.
Jelínek M.: Lodě války rusko-japonské díl 1. Ruské námořní síly I. Tichooceánská eskadra. Vydalo nakladatelství Kanon 2012.
Kol. autorů: Русско-японская война 1904-1904 гг. Борьба на море. Moskva 1990.
Kol. autorů: Корабли российского императорского флота 1892-1917 гг.
Kol. Autorů: Válečné lodě (2); Mezi krymskou a rusko-japonskou válkou. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1985.
Крестьянинов В.: Крейсера Российского Императорского флота 1856-1917. Petrohrad 2002.
Ненахов Ю.: Энциклопедия крейсеров. Minsk 2006.
Скворцов А.: Крейсер II. ранга Боярин. Vydalo nakladatelství Гангут 2002.
Морская коллекция 2005/1, 2009/7.
Okrety Wojenne 2011/4.
Technika Wojskowa Historia 2015/5.
https://alternathistory.ru/ne-prints-no ... a-boyarin/
https://naval-encyclopedia.com/ww1/russia/boyarin.php
https://wunderwaffe.narod.ru/Magazine/M ... /index.htm
https://and-kin2008.narod.ru/boyarin.html
https://navsource.narod.ru/photos/02/055/index.html
https://www.navweaps.com/
https://en.wikipedia.org/wiki/Main_Page
