PALBA.CZ

https://www.novinky.cz/clanek/historie- ... i-40389086
Válka v Bosně se sto tisíci oběťmi byla nejkrvavějším a nejbrutálnějším konfliktem v Evropě od konce druhé světové války, k čemuž přispěly brutální etnické čistky. Dalších 1,8 milionů lidí bylo vyhnáno ze svých domovů a mnoho povražděno milicemi. Symbolem krutosti války se stalo každodenní ostřelování obleženého Sarajeva i masakr civilistů ve Srebrenici, kterému nedokázaly zabránit ani mírové síly OSN, tzv. modré přilby, které tak ukázaly neschopnost Spojených národů.
Referendum o nezávislosti se konalo 29. února a 1. března 1992 ve vyhrocené atmosféře. Když viděli Bosňáci v sarajevské čtvrti Baščaršija jugoslávské vlajky na srbské svatbě, zavraždili dva bosenští radikálové otce nevěsty a zranili pravoslavného kněze.
I když je svědci identifikovali, úřady udělaly málo, aby Ramize „Ćela” Delaliče a Mušana „Ceca” Topalovče dopadly. Oba byli příslušníky zelených baretů, což byla bosňácká milice. Srbská demokratická strana vedená Radovanem Karadžičem oznámila, že Srbové jsou v ohrožení života, protože úřady nezasahují. Do rána ve městě vyrostly barikády, a když 3. března vyhlásila Bosna a Hercegovina nezávislost, střety se rozhořely po celé Bosně.

Když 18. března 1992 podepsali Alija Izetbegovič, Radovan Karadžić a předák bosenských Chorvatů Mate Boban v Lisabonu smlouvu, která měla dále decentralizovat Bosnu a Hercegovinu a rozčlenit ji podle etnik, zdálo se, že dojde k rozdělení Bosny.
Izetbegović ale po setkání s americkým velvyslancem v Jugoslávii Warrenem Zimmermannem svůj podpis stáhl 28. března. V tu chvíli boje začaly eskalovat. Na konci března byli při bojích mezi Srby a Chorvaty u Bosanského Brodu povražděni srbští obyvatelé Sijekovaci a srbská paramilitaristická skupina 1. a 2. dubna zmasakrovala bosňácké obyvatele Bijelijiny.
Evropská unie uznala samostatnou Bosnu a Hercegovinu 6. dubna, o den později tak učinily Spojené státy. Ovšem už 6. dubna začaly jednotky postupujících bosenských Srbů podporované federální Jugoslávskou armádou ostřelovat Sarajevo, které zůstalo v obklíčení až do konce konfliktu, skoro 1300 dní, tedy déle než Leningrad za Velké vlastenecké války.
Řeku Drinu přešly srbské jednotky 8. dubna a obklíčily muslimy obývané obce Višegrad, Foča a Zvornik, přičemž po dobytí zabily několik set muslimů.

K mimořádné krutosti přispívala složitá struktura konfliktu. Nešlo jen o snahu získat nezávislost, jako v případě Slovinska. Bosna byla multietnická, žili v ní nejen Bosňáci, vyznávající především islám, ale také katoličtí Chorvati a pravoslavní Srbové, kteří naopak o samostatnost nestáli a chtěli být spojeni s okleštěnou Jugoslávií.
Do konfliktu zasahovala jak jugoslávská armáda podporující bosenské Srby, tak později i armáda samostatného Chorvatska, které navíc využilo v roce 1995 konfliktu k vyhnání Srbů z Krajiny a Slavonie ležící na území Chorvatska.
Bosňáci se na počátku války spojili s Chorvaty, aby bojovali společně proti Srbům, ale v průběhu války Bosňáci bojovali i s Chorvaty, než se s nimi opět spojili. Bosenské jednotky podřízené sarajevské vládě dokonce bojovaly proti odštěpeným bosenským muslimům v Bihači, kteří uzavřeli dohodu se separatistickými Srby.

Jedenáct set příslušníků sil OSN, o jejichž vyslání na Balkán rozhodla Rada bezpečnosti OSN 8. června, nezabránilo tomu, aby se během léta 1992 rozšířila etnická válka na celé území Bosny a Hercegoviny.
Postupující srbské jednotky čistily dobyté vesnice a vypalovaly domy nesrbských obyvatel, kteří - pokud nestačili utéci - skončili v lepším případě ve sběrných táborech, muži odděleni od žen, v horším pak povražděni. Ženy byly cíleně znásilňovány.
Během léta bylo internováno několik tisíc lidí, z desítek tisíc dalších se stali utečenci. V táborech však končili i Srbové zajatí protistranou.
Ani vyslání dalších 6000 modrých přileb v září 1992 boje neutlumilo. Mírové sbory totiž měly slabý mandát, do bojů zasáhnout nemohly a staraly se jen o zajištění humanitárních dodávek.
Nepomohlo ani vyhlášení bezletových zón nad Bosnou v říjnu 1992 a sledování pohybu těžkých jednotek. Většinu bojů vedly malé skupiny, často polovojenské, ačkoli Srbové měli na rozdíl od slabě vyzbrojených muslimů i obrněnou techniku.


Koncem října 1992 se zhoršila situace na východě Bosny, když armáda Republiky srbské obklíčila Goradže, Žepu a Srebernici, kde žilo na 130 000 lidí.
OSN na jaře 1993 vyhlásila alespoň šest „bezpečných zón“ pro Bosňáky, jimiž se mělo stát Sarajevo, Goražde, Srebrenica, Tuzla, Bihać a Žepa. V dubnu začalo NATO v rámci operace Deny Flight kontrolovat bezletové pásmo nad Bosnou a Hercegovinou.
Koncem jara 1993 se situace v zemi ještě zhoršila. V Mostaru a v centrální části Bosny se proti Bosňákům obrátili i Chorvaté, což vedlo k uzavření překvapivého spojenectví mezi Srby a Chorvaty.
Během vleklých jednání boje pokračovaly, i když 5. června 1993 byla v Jaderském moři zahájena operace Sharp Guard kontrolující dodržování embarga OSN na dodávky zbraní do bývalé Jugoslávie. V Mostaru byl při střetech mezi Chorvaty a muslimy 9. listopadu vyhozen do povětří slavný Starý most. Do konfliktu se v té době zapojila i chorvatská armáda, kvůli čemuž hrozila Záhřebu na začátku ledna 1994 americká velvyslankyně při OSN Madeleine Albrightová uvalením sankcí.

1994: Nálety na Bosnu
Od 15. ledna 1994 platilo v Bosně příměří, které však nevydrželo ani měsíc. Od začátku února Srbové opět ostřelovali Sarajevo, přičemž 68 lidí bylo zabito a přes 200 zraněno.
NATO vyzvalo bosenské Srby, aby do půlnoci 20. března stáhli veškeré těžké zbraně do vzdálenosti minimálně 20 kilometrů od Sarajeva, jinak budou čelit náletům aliančních sil. A 28. února 1994 proběhla vůbec první bojová akce pod vlajkou NATO od vzniku Aliance v roce 1949. Šest srbských letounů Galeb narušilo bezletovou zónu, americké F-16 na ně zaútočily a čtyři sestřelily.
Letadla NATO 10. a 11. dubna poprvé zaútočila na bosenskosrbské pozemní jednotky, které střílely na síly UNPROFOR (mírových sil OSN) u Goražde. Rada NATO Srby vyzvala, aby se od Goražde stáhli, a schválila letecké útoky proti jakýmkoli vojenským silám, které by ohrožovaly muslimské bezpečné zóny. Na základě rozhodnutí uskutečnila letadla NATO několik akcí proti Srbům.

Etnické čistky a masakry
Na jaře 1995 Chorvati využili vývoje situace a ztráty síly srbských jednotek a 1. května zahájili operaci Blesk, při které zaútočili na pozice krajinských Srbů v západní Slavonii, kterou dobyli. Během dvou dnů obsadili 500 km čtverečních.
Bosenští Srbové pronikli 22. května do skladu těžkých zbraní UNPROFOR u Sarajeva a odvezli odtamtud přes protesty francouzských vojáků několik děl. Od 24. května pak opět ostřelovali Sarajevo a připravovali se k obsazení bezpečných oblastí. NATO proto zahájilo letecké útoky na pozice bosenských Srbů.
Po náletech na muniční sklad u Pale v Republice srbské z 25. a 26. května Srbové oznámili, že vypovídají všechny dohody uzavřené s OSN, a začali zajímat vojáky UNPROFOR a pozorovatele OSN. Nakonec jich zajali 374, včetně tří Čechů. Češi působili v silách UNPROFOR od března 1992, dlouho především na území Chorvatska. Propouštěni byli od začátku června na základě výzvy srbského prezidenta Slobodana Miloševiče.
Modré přilby se dostávaly do role statistů. Před očima vojáků UNPROFOR Srbové 11. července vpadli do Srebrenice, ze které bylo evakuováno na 23 000 lidí, dalších asi 7500 jich ale bylo povražděno.
Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii (ICTY) označil masakr ve Srebrenici za genocidu. Nizozemský prapor „modrých přileb”, jenž měl na starosti ochranu civilních uprchlíků, deportaci zajatých muslimů nezabránil, protože byl slabě vyzbrojen.
Po masakru v Srebrenici následoval útok na Žepu, která byla vypálena. Karadžić pak nabídl výměnu obklíčeného Goražde za část Sarajeva a pro svou Republiku srbskou požadoval 56 % území Bosny a Hercegoviny.

Když 28. srpna zabil minometný granát v Sarajevu 37 osob a 85 zranil, NATO definitivně došla trpělivost. 30. srpna začaly letecké a dělostřelecké útoky proti bosenským Srbům v rámci operace Deliberate Force, které je měly přimět k ukončení obléhání Sarajeva.
Srbské jednotky údery 1. září přerušily, ale už 5. září byly opět obnoveny; operace skončila 14. září, kdy Srbové vyjádřili vůli jednat.

Jednotky bosenských Chorvatů a muslimů i 20 000 vojáků chorvatské armády využily změny v poměru sil a v průběhu tří zářijových týdnů obsadily celkem 4000 km2, které předtím drželi bosenští Srbové. Jednalo se o velkou část střední Bosny, včetně měst Bosanski Petrovac, Ključ, Sanski Most, Jajce a Mrkonjić Grad.
Před ustupujícími jednotkami uprchlo do Banja Luky asi 90 000 Srbů. Bosenská armáda chtěla Banja Luku obsadit, ale velmoci ji donutily postup zastavit. Bosenským Srbům se pak za podpory Arkanových jednotek na přelomu září a října podařilo dobýt v severozápadní Bosně část území zpět. V okolí Banja Luky pokračovaly etnické čistky s cílem vyhnat zbylé Chorvaty a muslimy. To už však válka končila.

Americkému vyjednavači Richardu Holbrookovi se následně podařilo vyjednat příměří, které vstoupilo v platnost 10. října 1995. Válku pak definitivně ukončil podpis dohod z Daytonu, kde se jednání účastnily srbská, chorvatská a bosensko-hercegovská delegace v čele s prezidenty Miloševičem, Tudžmanem a Izetbegovičem. V delegaci nebyl ani bosenskosrbský předák Karadžić, ani bosenskosrbský generál Mladić, kteří byli obviněni z válečných zločinů. Jejich účast na jednáních Američané a Bosňáci předem vyloučili.
Návrh dohody, podle níž se srbská Krajina stala součástí Chorvatska a 51 % území Bosny a Hercegoviny připadlo chorvatsko-muslimské federaci vedené Silajdžičem, zbytek pak Srbům, byl podepsán 21. listopadu. 14. prosince 1995 pak byl podepsán v Paříži závěrečný text dohody.