Stato da Mar XI. 4. turecko-benátská válka
Napsal: 29/6/2026, 12:50
Bohatý Kypr, významný producent bavlny a cukru a zásadní zastávka obchodu do zemí Levanty byl od roku 1489 v držení republiky na laguně. Již od roku 1427 platil ostrov mamlúkům 8 000 dukátů ročně a po připojení Egypta pod osmanskou nadvládu roku 1517, směřovala tato platba do Konstantinopole. S tím se ovšem osmanští sultáni nehodlali dlouhodobě spokojit. Kromě polohy benátské državy uprostřed „osmanského“ moře byly trnem v oku i pirátské výpady narušující jak obchodní trasy, tak i pouť do Mekky, což nemohl sultán jako ochránce svatých míst nechat bez povšimnutí a zejména bez odezvy. Selim, syn a nástupce Sulejmana Nádherného si za cíl své vlády předsevzal právě zisk Kypru. Na sultánském dvoře panovaly politické debaty co nyní. Velkovezír Mehmed Paša Sokolović stranil dodržení míru s benátkami, obnoveného roku 1567, ovšem válečné strana si zajistila příznivé právní stanovisko nejvyššího duchovního, kde se pravilo, že jelikož byl Kypr krátce v držení muslimů, je „bývalou zemí islámu“ a musí být znovu dobyt, nehledě na mír. A Selim II. rád popřál sluchu válečné straně.
Po Drinopolském míru s Habsburky roku 1568 se Turkům uvolnili ruce na pevnině, hlavní křesťanská mocnost Středozemního moře, katolické Španělsko válčilo ve Flandrech a řešilo povstání Morisků v Andalůzii. A nyní si tedy sultán Selim II. začal plnit svůj sen. Benátky očekávaly útok na Kypr již od roku 1564, kdy turecký nápor nakonec o rok později směřoval na Maltu. Turci čile posilovali svou námořní moc a posledním varováním byla přátelská návštěva Kypru s projevem dobré vůle, kterou vykonal turecký vévoda z Naxu, původem portugalský žid a sultánův oblíbenec Josef Nasi v září 1568, v čele menší turecké flotily. Navázal tajné kontakty se svými souvěrci ve Famagustě, což se později provalilo a všichni židé vyjma rodáků byli z města vyhnáni. Předpokládá se, že Nasi zamýšlel, aby se část Kypru stala židovskou kolonií, přičemž mu sultán udělil i erb, který naznačoval, že zde získá hodnost místokrále.
Tato návštěva současně mohla být spíše varováním. Veškeré opevnění na Krétě a Kypru bylo vylepšováno, posádky zesíleny a soběstačnost nově posilovaly mlýny na střelný prach. Benátčanům ovšem příliš nenahrávala jejich dlouhodobá daňová politika vůči místnímu řeckému obyvatelstvu, která si příliš obliby nezískala a Turci obecně nebyli vnímáni jako horší páni.
Na počátku roku 1570 se zintenzivnili turecké přípravy na útok, provázené varovnými dopisy bailiho benátské stanice v Konstantinopoli Marka Antonia Barbara, že válka je za dveřmi. Ihned byly na Krétu a Kypr vyslány posily spolu se značnou sumou peněz. V březnu se do Benátek dostavil zvláštní vyslanec tureckého sultána a předal republice ultimátum požadující okamžité odstoupení Kypru pod vládu Selima II. I když se objevily hlasy, že výměna ostrova za obchodní privilegia a další území v Istrii by se více vyplatila, řekl senát jasné NE. Jaro v turecké říši bylo plné příprav na válečné tažení. Do jeho čela byl jmenován Lála Mustafa Paša, zatímco velením námořní složky byl pověřen Müezzinzade Ali Paša s titulem nejvyššího námořního velitele Kapudan Paša. Ovšem jeho praktické zkušenosti byly mizivé a tak mu byl k ruce jeho předchůdce v úřadě Pijali Paša.
16. května vyplula flotila 188 galér a transportních lodí s nějakými 40 000 muži ke svému cíli. Vylodili se v Larnace, přičemž benátští velitelé se nakonec neodhodlali zaútočit na vyloďující se jednotky. Turci 22. července oblehli Nikósii. Moderní opevnění se drželo dobře, posádka odrazila 14 útoků až do 9. září, kdy nedostatek munice umožnil Turkům proniknout do města. Následovalo krveprolití. Před obléháním byl počet obyvatel města odhadován na 21 000, v roce 1272 turečtí úředníci napočítali 1 200 lidí. Všichni muži byli pobyti, ženy a děti byli ušetřeny a prodány do otroctví. Současně padli za oběť Turkům i pro muslimy nečistá prasata. Město se zalidňovalo jen pomalu a dlouhé roky. Z Kréty na konci srpna vyplula pomocná flotila spojených sil Benátek, Janova, Papežského státu a Španělska čítající snad až 200 lodí, ale po zprávách o pádu Nikósie se vrátila zpět.
opevnění se v drtivé většině zachováno dodnes
Sťatá hlava nikosijského bailiho Mikuláše Dandola pak putovala do Famagusty jako výstraha před marným odporem. Mezitím bez boje kapitulovala Kyrenia a tak se všechny turecké síly, Benátčany nadnesených 60-100 000 mužů, vydaly dobýt hlavní město ostrova, Famagustu. Obležení bylo zahájeno 15. září a na moderně opevněné město (byl například snížen o patro starý lusignanský hrad, byly ponechány jen dvě brány) mířilo 145 děl. Turecké přesile vzdoroval velitel Famagusty Marc Antonio Bragadino s provveditorem Pafosu Lorenzem Tiepolem a Astorre Baglionim s osmiapůl tisícovou posádkou a 90 děly. Turci jako kdysi Římané dokázali s motykou a krumpáčem neuvěřitelné věci. Celé město bylo obklopeno zemními valy, které dosáhly výše hradeb. V nich byla hustá síť zákopů a pod hradby vedly minérské chodby.
Turecké loďstvo ale nedostatečně blokovalo přístav a Benátkám se často dařilo prorazit a dovézt zásoby. Souběžně Mehmed Paša Sokolovič vyjednával s Benátkami o míru s tím, že ve Famagustě jim zůstane obchodní stanice, ale republika s posíleným sebevědomím po menším vítězství u Drače odmítla. V té době se Bragadino bránil již mnohem déle, než kdokoli doufal.
Válka zavítala také přímo do Benátek, když vyhořel místní arzenál. Z jeho zapálení byl obviněn Abraham Beneviste, příbuzný Josefa Nasiho. Benátská vláda se pak v roce 1571 rozhodla raději vyhnat všechny Židy z Benátek a ostrovů v Jaderském moři, aby se zbavila předpokládané páté kolony. A když vy Židy, tak my Řeky, řekli si v Benátkách a v letech 1571 a 1572 probíhala tajná komunikace s představiteli řeckých povstalců na Peloponésu s cílem připravit a podporovat zde vytvoření druhé fronty. K jednáním se později připojilo i Španělsko, ale celkově z toho byly povětšinou jen zpravodajské informace (např. počty posádky v Naupliu). Řekové, kteří pod dojmem jednání povstali, nebyli podpořeni a turecké síly je potlačily.
Turci v dubnu 1571 silami bosenského vilájetu napadli Dalmácii a obsadili Ulcinje, Bar a Budvu, s čímž jim pomáhala velká flotila se základnou ve Valoně (Vlorë). Dále bylo napadeno zázemí Splitu, Šibeniku a Ferhat Beg Sokolović z Klisu obsadil velkou část okolí Zadaru. Při zprávách o jeho útoku, nezkušená a nedostatečně placená posádka pevnosti Zemunik dezertovala, a i když sem byl vyslány posily, pevnost 10 mil východně od Zadaru byla již pevně v tureckých rukách. 70 lodí pod velením Uluj Aliho, zaútočilo a vyplenilo Korčulu a Hvar.
Krátce o zajímavé postavě tureckého velitele. Uluj Ali, zvaný na západě Occhiali, narozen jako Giovanni Dionigi Galeni v Kalábrii, byl ve svých 17 zajat alžírskými piráty. Roku 1538 se u vesla turecké lodě nedobrovolně účastnil bitvy u Prevezy a po nějaké blíže neurčené době konvertoval k islámu, čímž se zbavil statusu otroka. Roku 1541 již velel vlastní lodi a ukázal se jako dobrý a záhy pro své původní souvěrce nechvalně proslavený korzár. Za své zásluhy byl roku 1550 jmenován bejem Samosu, roku 1565 guvernérem Alexandrie, posléze Tripolisu a roku 1568 Alžíru.
Zatímco Famagusta odolávala, Benátky zuřivě sháněly spojence. Jenomže… císař Maxmilián II. měl s Turky čerstvě uzavřený mír, Francie v opozici vůči Španělům se Selimem udržovala přátelské styky. Filip II. Španělský se zdráhal vyslyšet benátské volání o pomoc, když republika nepřispěla na obranu Malty. Navíc se chtěl v prvním plánu vypořádat s alžírskými a tuniskými piráty.
Do věci se ovšem vložil energický papež Pius V. (Antonio Ghislieri). 15. května 1571 byla sepsána spojenecká smlouva Svaté ligy, kde byly zastoupeny kromě Benátek i republika Janov, Španělsko, Papežský stát, johanité, Toskánsko, Savojsko, Urbino, Ferrara, Mantova, Lucca a Parma. Toto spojenectví mělo postavit 200 válečných, 100 zásobovacích lodí, 50 000 mužů a 4 500 jízdních. To vše mělo být nachystáno pro tažení k 1. dubnu každého roku. Nadto Benátky přislíbily pozdější pomoc Španělsku s útoky na sever Afriky. Shromaždiště bylo určeno v Messině a vrchním velitelem byl jmenován nemanželský syn císaře Karla V. a řezenský rodák, v české literatuře známý jako don Juan d´Austria, který se sem dostavil 23. srpna. Flotila se konečně 16. září vydala na východ, přičemž animozitu mezi jednotlivými složkami spojeneckého loďstva don Juan vyřešil tak, že všechny lodě promíchal mezi sebou. 26. září při zastávce na Korfu, se dozvěděl, že Famagusta padla před více než měsícem…
12. května 1571 začalo z vyvýšených náspů intenzivní ostřelování Famagusty. V červenci Turci konečně prolomili opevnění a jejich síly vnikly i do citadely, kde byly odraženy jen za cenu těžkých ztrát. Vzhledem k tomu, že docházely zásoby, munice a z posádky zůstalo jen 400 bojeschopných mužů, souhlasil Bragadino 1. srpna 1571 s kapitulací. Chtěl se tím vyhnout dobytí, kdy by podle tureckého práva mohli být všichni přeživší pobiti. Benátčané měli mít podle smluvených podmínek možnost svobodně odejít na Krétu, Řekové mohli dva roky počkat a rozhodnout se až pak, kde chtějí žít. 5. srpna Bragadin slavnostně předával město Mustafa Lálovi. Ovšem v tu chvíli jej turecký velitel obvinil ze zabíjení tureckých zajatců, vytáhl na překvapeného Benátčana nůž a uřízl mu pravé ucho. Následně nařídil strážím uříznout i levé ucho a nos. Všichni křesťané ve městě byli pobiti. Lorenzo Tiepolo byl oběšen, Bragadino byl držen 14 dní ve vězení před finálním krvavým divadlem. Nejprve mu byl k zádům připoután pytel s kamením a hlínou a byl tažen kolem hradeb, následně byl na židli vytažen na ráhno vlajkové lodi, kde si užil posměšky od námořníků. Svůj konec nalezl na hlavním náměstí města, které tak dlouho bránil. Byl nahý přivázán ke sloupu a zaživa stažen z kůže. Následně byl rozčtvrcen a zbytky jeho těla byly předhozeny armádě. Kůže byla vycpána slámou, opět oděna do zbroje, posazena na vola a posměšně vožena v průběhu po městě. Nakonec byla odvezena do Konstantinopole.
Záchrana Kypru tedy byla už mimo, ale Turci posilněni vítězstvím a sultánovými rozkazy se chtěli (a museli) s křesťany utkat. Flotila vedená Müezzinzade Alím odplula do Jónského moře a zakotvila u Lepanta. Don Juan se jí vydal vstříc. Obě strany se chtěli utkat v rozhodujícím a samozřejmě vítězném střetnutí. Ali paša, protože mu to sultán nařídil, Juan rychle než se mu rozpadne slepená koalice. Následující bitvu máme detailně popsanou, věnovaly se jí desítky historiků. Dám sem tedy jen jednodušší nástřel, včetně poměrně přesných čísel.
Loďstvo Svaté ligy mělo 206 galér, 6 galeas a 100 transportních lodí. Zjednodušeně byly galéry vybaveny děly na přídi a střílely zejména ve směru plavby, galeasy byly obvykle větší, ovšem nad veslařskou palubou byla další paluba obvykle s 30 děly. Celkově byly západní lodě větší a robustnější. Lodě měly celkem 1 815 děl, většinou těžších kalibrů, 28 500 vojáků (někdy se uvádí 35 000) z toho 10 000 Španělů a vojáků z Neapolska, 7 000 Němců a Chorvatů ve španělském žoldu a 5 000 benátských vojáků kteří kvalitativně převyšovali většinu tureckých bojovníků. Dále zde bylo asi 13 000 námořníků a 43 500 veslařů. Odhaduje se, že na 25 000 z nich bylo řeckého původu.
Jednotliví členové ligy se pak podíleli těmito počty:
Benátky 108 galér, 6 galeás
Španělsko 23 galér španělských + 26 galér neapolských
Janov 28 galér
Papežský stát 7 galér
Toskánský řád sv. Štěpána 5 galér
Savojsko 3 galéry
Johanité 3 galéry
K tomu musíme připočítat blíže neurčený počet lodí soukromých korzárů doufajících v kořist.
Turci disponovali 216 galérami, 64 fustami, a 64 galeotami s nějakými 13 000 námořníky. Odhaduje se, že mezi nimi bylo až 5 000 Řeků, další byli z přímořských oblastí Levanty a severní Afriky. Lodě pohánělo podle odhadů 37 - 41 000 otroků a válečných zajatců. 25 000 vojáků z Rumélie a Anatolie doplnilo 9 000 bojovníků ze severní Afriky. Jen málo byly zastoupení janičáři a větší zastoupení ručních palných zbraní, které se Turci snažili kompenzovat větším zastoupením lučištníků. Všechny tyto lodě nesly jen kolem 750 děl. K turecké flotile se přidala řada menších lodí, jejichž posádky čekaly po bitvě na snadnou kořist. Alí Paša dostal od sultána velký „Prapor chalífů“, obrovský zelený prapor pokrytý vyšívanými texty z Koránu a 28900 krát opakujícím se jménem Alláha. Tato nesmírná cennost měla dodat tureckým vojákům odvahu a víru ve vítězství.
Bitva u Lepanta je právem považována za poslední bitvu, kde ležela hlavní tíha bojů na vesly poháněných lodích. Oproti bitvám předchozích válek se zde prakticky ani neuplatnily lodě opatřené pouze plachtami. Podle některých odhadů se zde střetlo přes 70 procent galér celého Středomoří. Byla to skutečně bitva nevídaných rozměrů, kde se střetlo na 550 lodí a 170 000 mužů.. a to bez klasického středověkého kronikářského přehánění, ale pěkně podle účetních a vojenských záznamů novověku.