SIEMENS-SCHUCKERT DDR.I (prototyp) 1917
Napsal: 1/3/2026, 16:29
SIEMENS-SCHUCKERT DDR.I (prototyp)
Německý dvoumotorový stíhací trojplošný letoun
Doba vzniku 1917
Stavba 1ks prototyp
Letoun Siemens-Schuckert DDr.I vznikl v konstrukční kanceláři německé společnosti Siemens-Schuckertwerke (SSW), která patřila mezi významné průmyslové podniky Německého císařství. Firma byla založena roku 1903 jako společný podnik koncernu Siemens & Halske a norimberské strojírenské společnosti Schuckert & Co. Původně se zaměřovala především na elektrotechniku, výrobu elektrických zařízení, turbín a průmyslových instalací, nikoli na letectví.
Do oblasti letecké výroby vstoupila společnost až v průběhu První světové války, kdy německé vojenské úřady podporovaly rozšiřování výrobních kapacit a zapojení velkých průmyslových podniků do produkce letadel a motorů. Siemens-Schuckertwerke se nejprve podílel na licenční výrobě letounů jiných firem, zejména typů společnosti Albatros, čímž získali praktické zkušenosti s leteckou konstrukcí a výrobní technologií. Postupně však firma vytvořila vlastní konstrukční oddělení, které se začalo věnovat vývoji stíhacích letounů. Klíčovou osobností se stal švýcarský konstruktér Harald Wolff, jenž vedl vývoj několika originálních typů SSW. Společnost se současně zaměřila i na vývoj vlastních rotačních motorů, zejména řady Siemens-Halske Sh, které se vyznačovaly neobvyklým protiběžným uspořádáním klikového mechanismu a vrtule. Toto technické řešení mělo snížit gyroskopické účinky typické pro klasické rotační motory a zlepšit ovladatelnost stíhacích letounů. V letech 1917–1918 se Siemens-Schuckertwerke stala jedním z nejvýznamnějších německých výrobců moderních stíhacích letounů, zejména díky úspěšnému typu D.III a jeho vývojovým variantám. Firma si vybudovala pověst výrobce konstrukčně pokrokových a výškově výkonných strojů, které se uplatnily především v závěrečné fázi války.
Vývoj a Konstrukce
Na základě dostupných pramenů se zdá, že vývoj letounu Siemens Schuckert DDr.I byl vyvinutý jako experimentální stíhací stroj v závodě Siemens-Schuckertwerke v průběhu roku 1917. Jednalo se dvoumotorový trojplošník s motorovým uspořádáním v tažné i tlačné verzi v ose. Projekt vznikl na pozadí intenzivního inovačního tlaku u německých konstruktérů, kdy se hledaly nové cesty ke zlepšení dynamických vlastností stíhacích letounů, především rychlosti a stoupavosti, při současném omezení konstrukční složitosti a rozměrů. Idflieg schválil inženýrům SSW návrh neobvyklého dvoumotorového konceptu s centrálně umístěnými rotačními motory, přičemž oba agregáty byly osazeny na jedné podélné ose – přední v tažné, zadní v tlačné konfiguraci (tandem push pull).
V konstrukčním pojetí DDr.I se tak spojila snaha zvýšit výkon pohonné jednotky s netradiční aerodynamickou koncepcí trojplošníku. Letoun měl tři nosné plochy s rovným obrysem (stejně dlouhými a širokými) a výrazným posunem ploch; střední křídlo bylo neseno na úrovni trupu, horní bylo podepřeno N vzpěrami, a dolní bylo pod trupem nesené opět vzpěrami jak mezi křídly, tak vzpěrami podvozku. Samotný trup byl krátký a hladce aerodynamicky tvarovaný, v jehož středu seděl pilot v otevřeném kokpitu. Přídí i zádí trupu procházely dva rotační motory Siemens Halske Sh.I o výkonu cca 110 k (82 kW) každý, přičemž přední poháněl dvoulistou vrtuli s pevným stoupáním, zadní čtyřlistou, umístěnou těsně za spodním křídlem, rovněž s pevným stoupáním. Na první pohled tak letoun působil velice archaicky, jako například britské stroje s tlačnou vrtulí z doby, kdy se řešila otázka střelby přes příď bez synchronizace, která v té době ještě nebyla k dispozici. Kryt předního motoru byl opatřen mohutným aerodynamicky tvarovaným kuželem, část válců motoru byla nekrytovaná pro lepší chlazení. Za krátkou pilotní a motorovou gondolou již byl volný prostor a spojení se zadními plochami bylo provedeno pomocí trubkového otevřeného rámu. Směrovky byly zdvojené, což vyžadovalo i dvě zadní odpružené ostruhy.
Výzbroj měla tvořit dvě synchronizované kulomety LMG 08/15 Spandau ráže 7,92 mm, umístěné na horní části trupu u předního motoru, s kterým byly synchronizované. Technické údaje prototypu (údaje z prací German Aircraft of the First World War a The Complete Book of Fighters): rozpětí 10,9 m, délka 5,8 m, prázdná hmotnost 680 kg, maximální vzletová hmotnost 910 kg, celková plocha křídel cca 30 m². Tento typ patřil k velmi neobvyklým konstrukcím své doby, protože kombinoval více nosných ploch s dvojicí rotačních motorů na jedné ose v konfiguraci tažné/tlačné, což mělo teoreticky odstranit některé nevýhody klasických dvoumotorových letounů (např. asymetrii tahu při selhání motoru).
Stavba prototypu a provozní historie verze
Prototyp Siemens-Schuckert DDr.I byl dokončen v závodě Siemens-Schuckertwerke v Norimberku v roce 1917 pod dohledem konstruktéra Haralda Wolffa. První a zároveň pravděpodobný jediný vzlet proběhl 9. listopadu 1917. Údajně při tomto prvním letu se však ukázaly zásadní konstrukční a aerodynamické nedostatky: letoun byl extrémně nestabilní, citlivý na řízení a vykazoval nevyrovnané aerodynamické síly mezi jednotlivými křídly a motory. Prototyp byl během vzletu špatně ovladatelný a havaroval, což vedlo k jeho zničení a současně ukončilo praktický vývoj tohoto experimentálního typu. Na netu jsou k dispozici i fotky zničeného prototypu a podle nich jen odvozuji, že testovací pilot mohl zřejmě nehodu přežít. Více informací se mi totiž k této havárii nepodařilo najít. Díky nedokončenému prvnímu letu můžeme údaje k rychlosti brát pouze jako projektové, ale nikoliv dosažitelné.
Verze DDr.II - projekt
Jelikož byl prototyp při nehodě zničen, nedošlo na plánovanou zástavbu silnějších motorů, které měly letounu poskytnout větší rychlost i stoupavost. Mělo se jednat o motory s výkonem 119 kW (160 k), jedenáctiválcové, rotační Siemens-Halske Sh. III. Otázkou je, jestli by se zlepšily další požadované letové vlastnosti. Osobně se domnívám, že výsledek by byl podobný jako v případě prvního prototypu.
Technická specifikace – SIEMENS-SCHUCKERT DDR.I
První vzlet: 9. listopadu 1917
Posádka: 1
Délka: 5,8 m
Výška:
Rozpětí křídel horní: 10,9 m
Rozpětí křídel prostřední: 10,9 m
Rozpětí křídel dolní: 10,9 m
Plocha křídel: 30 m2
Prázdná hmotnost: 680 kg
Vzletová hmotnost: 910 kg
Pohonná jednotka: 2x motor Siemens-Halske Sh.1 9válcový rotační
Výkon pohonné jednotky: 82kW (110 k) každý
Poměr výkonu/hmotnost:
Zatížení křídla:
Vrtule: dvoulistá dřevěná v tažném a čtyřlistá v tlačné verzi, obojí s pevným stoupáním
Rychlost maximální: cca 180 km/h
Dolet:
Dostup:
Doba výstupu:
Zásoba paliva a maziva:
Výzbroj: 2x synchronizovaný kulomet LMG 08/15 Spandau ráže 7,92mm
Postaveno strojů: 1 ks prototypu
Hodnocení
Siemens Schuckert DDr.I představoval odvážný experiment německé konstrukční školy během První světové války, jehož cílem bylo zvýšit obratnost a stoupavost stíhacího letounu netradičním uspořádáním křídel a dvoumotorovým systémem typu tažná/tlačná. Konstrukce spojovala trojplošník s dvouhvězdicovými rotačními motory Siemens Halske Sh.I, což mělo snížit gyroskopické efekty a umožnit lepší manévrování. Trup byl aerodynamicky čistý a lehký, křídla navržena s cílem maximalizovat vztlak při kompaktním rozpětí. První vzlet prototypu 9. listopadu 1917 však odhalil zásadní limity konceptu – letoun byl extrémně citlivý na řízení, nestabilní a aerodynamicky nepředvídatelný. Hned při prvním letu došlo k havárii a prototyp byl zničen, což ukončilo praktický vývoj tohoto typu. Žádné dobové záznamy z testování nebo nehody se nedochovaly, takže přesné příčiny a podrobnosti letu zůstávají pro mě neznámé.
Projekt přesto poskytl cenné poznatky pro konstruktéry SSW, zejména ohledně vlivu více nosných ploch a tandemového motorového uspořádání na stabilitu a ovladatelnost. DDr.I tak zůstává typickým příkladem experimentálního myšlení První světové války, kdy inženýři hledali inovativní cesty k převaze ve vzdušném boji. Možná částečně i po vlivem tehdy módní trendu právě v podobě zvyšování počtu nosných ploch. Typickým představitelem té doby je mediálně slavný trojplošník Fokker Dr.I. I přes fiasko při prvním vzletu se stal inspirací pro následné konstrukce SSW, zejména pro stabilnější stíhačky D.III a D.IV. Celkově lze Siemens Schuckert DDr.I hodnotit jako technicky zajímavý, ale provozně nerealizovatelný prototyp, jehož hlavní přínos spočívá v odhalení limitů netradičních motorových a křídelních konfigurací. Projekt dokládá odhodlání a experimentální ducha německého letectví v závěru války, kdy se kladl důraz na inovace i za cenu vysokého rizika. V tomto případě ale experiment jasně ukázal své limity a slepou vývojovou uličku.
Zdroj:
Václav Němeček – Vojenská letadla 1 – Praha 1989
https://forum.ww1aircraftmodels.com/
www.1000aircraftphotos.com
https://flyingmachines.ru/
https://grokipedia.com/
www.wikipedia.org
www.aviastar.org
Německý dvoumotorový stíhací trojplošný letoun
Doba vzniku 1917
Stavba 1ks prototyp
Letoun Siemens-Schuckert DDr.I vznikl v konstrukční kanceláři německé společnosti Siemens-Schuckertwerke (SSW), která patřila mezi významné průmyslové podniky Německého císařství. Firma byla založena roku 1903 jako společný podnik koncernu Siemens & Halske a norimberské strojírenské společnosti Schuckert & Co. Původně se zaměřovala především na elektrotechniku, výrobu elektrických zařízení, turbín a průmyslových instalací, nikoli na letectví.
Do oblasti letecké výroby vstoupila společnost až v průběhu První světové války, kdy německé vojenské úřady podporovaly rozšiřování výrobních kapacit a zapojení velkých průmyslových podniků do produkce letadel a motorů. Siemens-Schuckertwerke se nejprve podílel na licenční výrobě letounů jiných firem, zejména typů společnosti Albatros, čímž získali praktické zkušenosti s leteckou konstrukcí a výrobní technologií. Postupně však firma vytvořila vlastní konstrukční oddělení, které se začalo věnovat vývoji stíhacích letounů. Klíčovou osobností se stal švýcarský konstruktér Harald Wolff, jenž vedl vývoj několika originálních typů SSW. Společnost se současně zaměřila i na vývoj vlastních rotačních motorů, zejména řady Siemens-Halske Sh, které se vyznačovaly neobvyklým protiběžným uspořádáním klikového mechanismu a vrtule. Toto technické řešení mělo snížit gyroskopické účinky typické pro klasické rotační motory a zlepšit ovladatelnost stíhacích letounů. V letech 1917–1918 se Siemens-Schuckertwerke stala jedním z nejvýznamnějších německých výrobců moderních stíhacích letounů, zejména díky úspěšnému typu D.III a jeho vývojovým variantám. Firma si vybudovala pověst výrobce konstrukčně pokrokových a výškově výkonných strojů, které se uplatnily především v závěrečné fázi války.
Vývoj a Konstrukce
Na základě dostupných pramenů se zdá, že vývoj letounu Siemens Schuckert DDr.I byl vyvinutý jako experimentální stíhací stroj v závodě Siemens-Schuckertwerke v průběhu roku 1917. Jednalo se dvoumotorový trojplošník s motorovým uspořádáním v tažné i tlačné verzi v ose. Projekt vznikl na pozadí intenzivního inovačního tlaku u německých konstruktérů, kdy se hledaly nové cesty ke zlepšení dynamických vlastností stíhacích letounů, především rychlosti a stoupavosti, při současném omezení konstrukční složitosti a rozměrů. Idflieg schválil inženýrům SSW návrh neobvyklého dvoumotorového konceptu s centrálně umístěnými rotačními motory, přičemž oba agregáty byly osazeny na jedné podélné ose – přední v tažné, zadní v tlačné konfiguraci (tandem push pull).
V konstrukčním pojetí DDr.I se tak spojila snaha zvýšit výkon pohonné jednotky s netradiční aerodynamickou koncepcí trojplošníku. Letoun měl tři nosné plochy s rovným obrysem (stejně dlouhými a širokými) a výrazným posunem ploch; střední křídlo bylo neseno na úrovni trupu, horní bylo podepřeno N vzpěrami, a dolní bylo pod trupem nesené opět vzpěrami jak mezi křídly, tak vzpěrami podvozku. Samotný trup byl krátký a hladce aerodynamicky tvarovaný, v jehož středu seděl pilot v otevřeném kokpitu. Přídí i zádí trupu procházely dva rotační motory Siemens Halske Sh.I o výkonu cca 110 k (82 kW) každý, přičemž přední poháněl dvoulistou vrtuli s pevným stoupáním, zadní čtyřlistou, umístěnou těsně za spodním křídlem, rovněž s pevným stoupáním. Na první pohled tak letoun působil velice archaicky, jako například britské stroje s tlačnou vrtulí z doby, kdy se řešila otázka střelby přes příď bez synchronizace, která v té době ještě nebyla k dispozici. Kryt předního motoru byl opatřen mohutným aerodynamicky tvarovaným kuželem, část válců motoru byla nekrytovaná pro lepší chlazení. Za krátkou pilotní a motorovou gondolou již byl volný prostor a spojení se zadními plochami bylo provedeno pomocí trubkového otevřeného rámu. Směrovky byly zdvojené, což vyžadovalo i dvě zadní odpružené ostruhy.
Výzbroj měla tvořit dvě synchronizované kulomety LMG 08/15 Spandau ráže 7,92 mm, umístěné na horní části trupu u předního motoru, s kterým byly synchronizované. Technické údaje prototypu (údaje z prací German Aircraft of the First World War a The Complete Book of Fighters): rozpětí 10,9 m, délka 5,8 m, prázdná hmotnost 680 kg, maximální vzletová hmotnost 910 kg, celková plocha křídel cca 30 m². Tento typ patřil k velmi neobvyklým konstrukcím své doby, protože kombinoval více nosných ploch s dvojicí rotačních motorů na jedné ose v konfiguraci tažné/tlačné, což mělo teoreticky odstranit některé nevýhody klasických dvoumotorových letounů (např. asymetrii tahu při selhání motoru).
Stavba prototypu a provozní historie verze
Prototyp Siemens-Schuckert DDr.I byl dokončen v závodě Siemens-Schuckertwerke v Norimberku v roce 1917 pod dohledem konstruktéra Haralda Wolffa. První a zároveň pravděpodobný jediný vzlet proběhl 9. listopadu 1917. Údajně při tomto prvním letu se však ukázaly zásadní konstrukční a aerodynamické nedostatky: letoun byl extrémně nestabilní, citlivý na řízení a vykazoval nevyrovnané aerodynamické síly mezi jednotlivými křídly a motory. Prototyp byl během vzletu špatně ovladatelný a havaroval, což vedlo k jeho zničení a současně ukončilo praktický vývoj tohoto experimentálního typu. Na netu jsou k dispozici i fotky zničeného prototypu a podle nich jen odvozuji, že testovací pilot mohl zřejmě nehodu přežít. Více informací se mi totiž k této havárii nepodařilo najít. Díky nedokončenému prvnímu letu můžeme údaje k rychlosti brát pouze jako projektové, ale nikoliv dosažitelné.
Verze DDr.II - projekt
Jelikož byl prototyp při nehodě zničen, nedošlo na plánovanou zástavbu silnějších motorů, které měly letounu poskytnout větší rychlost i stoupavost. Mělo se jednat o motory s výkonem 119 kW (160 k), jedenáctiválcové, rotační Siemens-Halske Sh. III. Otázkou je, jestli by se zlepšily další požadované letové vlastnosti. Osobně se domnívám, že výsledek by byl podobný jako v případě prvního prototypu.
Technická specifikace – SIEMENS-SCHUCKERT DDR.I
První vzlet: 9. listopadu 1917
Posádka: 1
Délka: 5,8 m
Výška:
Rozpětí křídel horní: 10,9 m
Rozpětí křídel prostřední: 10,9 m
Rozpětí křídel dolní: 10,9 m
Plocha křídel: 30 m2
Prázdná hmotnost: 680 kg
Vzletová hmotnost: 910 kg
Pohonná jednotka: 2x motor Siemens-Halske Sh.1 9válcový rotační
Výkon pohonné jednotky: 82kW (110 k) každý
Poměr výkonu/hmotnost:
Zatížení křídla:
Vrtule: dvoulistá dřevěná v tažném a čtyřlistá v tlačné verzi, obojí s pevným stoupáním
Rychlost maximální: cca 180 km/h
Dolet:
Dostup:
Doba výstupu:
Zásoba paliva a maziva:
Výzbroj: 2x synchronizovaný kulomet LMG 08/15 Spandau ráže 7,92mm
Postaveno strojů: 1 ks prototypu
Hodnocení
Siemens Schuckert DDr.I představoval odvážný experiment německé konstrukční školy během První světové války, jehož cílem bylo zvýšit obratnost a stoupavost stíhacího letounu netradičním uspořádáním křídel a dvoumotorovým systémem typu tažná/tlačná. Konstrukce spojovala trojplošník s dvouhvězdicovými rotačními motory Siemens Halske Sh.I, což mělo snížit gyroskopické efekty a umožnit lepší manévrování. Trup byl aerodynamicky čistý a lehký, křídla navržena s cílem maximalizovat vztlak při kompaktním rozpětí. První vzlet prototypu 9. listopadu 1917 však odhalil zásadní limity konceptu – letoun byl extrémně citlivý na řízení, nestabilní a aerodynamicky nepředvídatelný. Hned při prvním letu došlo k havárii a prototyp byl zničen, což ukončilo praktický vývoj tohoto typu. Žádné dobové záznamy z testování nebo nehody se nedochovaly, takže přesné příčiny a podrobnosti letu zůstávají pro mě neznámé.
Projekt přesto poskytl cenné poznatky pro konstruktéry SSW, zejména ohledně vlivu více nosných ploch a tandemového motorového uspořádání na stabilitu a ovladatelnost. DDr.I tak zůstává typickým příkladem experimentálního myšlení První světové války, kdy inženýři hledali inovativní cesty k převaze ve vzdušném boji. Možná částečně i po vlivem tehdy módní trendu právě v podobě zvyšování počtu nosných ploch. Typickým představitelem té doby je mediálně slavný trojplošník Fokker Dr.I. I přes fiasko při prvním vzletu se stal inspirací pro následné konstrukce SSW, zejména pro stabilnější stíhačky D.III a D.IV. Celkově lze Siemens Schuckert DDr.I hodnotit jako technicky zajímavý, ale provozně nerealizovatelný prototyp, jehož hlavní přínos spočívá v odhalení limitů netradičních motorových a křídelních konfigurací. Projekt dokládá odhodlání a experimentální ducha německého letectví v závěru války, kdy se kladl důraz na inovace i za cenu vysokého rizika. V tomto případě ale experiment jasně ukázal své limity a slepou vývojovou uličku.
Zdroj:
Václav Němeček – Vojenská letadla 1 – Praha 1989
https://forum.ww1aircraftmodels.com/
www.1000aircraftphotos.com
https://flyingmachines.ru/
https://grokipedia.com/
www.wikipedia.org
www.aviastar.org