Americký (USA) jednomístný stíhací letoun
Doba vzniku 1918/1919
Stavba 4 ks prototypy, 50 ks sériových strojů, 3 ks prototypů (PW-3)
Společnost Ordnance Engineering Corporation, známá zkratkou Orenco, byla americká letecká firma založená v roce 1916 v New Yorku. Jejím hlavním cílem bylo navrhovat a vyrábět letadla pro americkou armádu během První světové války. Firma se profilovala jako konstrukční kancelář i výrobce lehkých a středních vojenských letadel, zejména jednomístných stíhacích a průzkumných strojů. Historie Orenca byla krátká, ale intenzivní. V letech 1917 až 1921 firma navrhla několik stíhacích a cvičných modelů, označovaných písmeny A, B a C. Orenco A byl raný prototyp dvoumístného cvičného letounu s dřevěnou konstrukcí. Letoun sloužil především k ověření aerodynamických principů, nikdy však nebyl sériově vyráběn. Následující Orenco B představoval pokročilý výcvikový stíhací letoun, avšak i tento model zůstal u prototypu. Orenco C byl posledním předchůdcem typu D a byl testován americkým letectvem v roce 1918 a 1919, přičemž se jednalo o upravenou verzi typu B. Model C ukázal technický potenciál a pokročilejší konstrukční řešení, ale kvůli rychlému ukončení vojenských kontraktů po První světové válce se sériová výroba nekonala. Žádný z těchto modelů tedy nedosáhl sériové výroby, nicméně jejich konstrukční zkušenosti vytvořily základ pro navržení stíhacího typu Orenco D, který měl být konečně konkurenceschopný na vojenské úrovni.
Přestože model D byl testován americkým letectvem až v samotném závěru První světové války a především v roce 1919, tak jsem jej úmyslně ještě zařadil po bok dalších letounů, které se objevili na nebi v průběhu Velké války. Je to dané i tím, že letoun, jakým byl Orenco D, přímo vycházel z válečných zkušeností a v jejím průběhu byl vyvíjen. Tak snad to nebude nikomu vadit, že je zařazen právě v sekci letounů z První světové války.
Vývoj a Konstrukce
Vývoj Orenco D probíhal mezi lety 1918 a 1919, na přelomu konce První světové války a počátku meziválečného období. Projekt vedl hlavní inženýr společnosti Alexander de Seversky, bývalý ruský důstojník a zkušený pilot, který do firmy přinesl zkušenosti z evropských bojových operací a konstrukce letadel. Francouzský vliv byl v Orenco D zřejmý. Konstrukce vycházela z francouzských stíhacích strojů SPAD VII a Nieuport 28, které se osvědčily na frontě. Z francouzské školy přejal Orenco důraz na aerodynamicky čistý dvouplošný profil, kombinaci dřevěného rámu s překližkovým a plátěným potahem, vysokou rychlost a dobrou stoupavost. Trup byl celodřevěný, rámový, s překližkovým potahem vpředu a plátěným potahem vzadu. Dvouplošná křídla byla dřevěná, s plátěným potahem a vzpěrami napnutými dráty, podvozek byl pevný s kovovými nohami a ocasním klínem. Podvozek měl širší rozchod pro lepší ovladatelnost na zemi. Celkově byl Orenco D navržen jako robustní a snadno opravitelný letoun. Na druhou stranu postrádal inovativní prvky, které byly typické pro některé tehdejší evropské konstrukce.
Motor Wright-Hispano H, dvouřadý, chlazený vodou, poskytoval výkon 300 koní, což mělo zajistit vynikající výkon při bojových manévrech. Ovládání kormidel a křídel probíhalo přes lanka a páky, synchronizovaný kulomet kalibru 7,62 mm představoval standardní výzbroj pro tehdejší dobu. Projektované technické parametry udávaly délku 6,8 metru, rozpětí 8,6 metru, výšku 2,5 metru, plochu křídel 20 m², prázdnou hmotnost 760 kilogramů, vzletovou hmotnost 1 120 kilogramů, maximální rychlost 225 km/h, stoupavost 5,2 m/s a dolet 480 km. Vývoj probíhal pod dohledem US Army Air Service, která měla rozhodnout o případné sériové výrobě.
Stavba prototypu
Po dokončení konstrukční dokumentace začala ve výrobní hale v New Yorku stavba prvního prototypu Orenco D, který měl být údajně dokončen koncem roku 1918 a testován v roce 1919. Trup byl sestavován z borovicového dřeva, spojeného kovovými svorníky, s překližkovým potahem na přední části a plátěným potahem na zadní části. Dvouplošná křídla byla vyrobena z dřeva, potažena plátnem a vzpěry napnuty s vysokou přesností, aby byla zachována tuhost a aerodynamická přesnost. Pevný podvozek s kovovými nohami byl montován přímo na rám trupu, ocasní klín zajišťoval stabilitu při přistání. Motorová gondola byla navržena pro dvouřadý motor Motor Wright-Hispano H poskytující výkon 224 kW (300 k).
Po dokončení montáže proběhla kontrolní prohlídka a letové zkoušky na základně Langley Field. První testy (1919) odhalily drobné nedostatky ve směrové stabilitě při vysokých rychlostech a mírnou podřadnost kormidel, která byla opravena zesílením lanových vedení a úpravou vyvážení křídel. Druhá série testů prokázala, že letoun dosahuje projektovaných parametrů. Maximální rychlost 225 km/h byla potvrzena při letu na úrovni vodní hladiny, stoupavost 5,2 m/s byla dosažena při vzletové hmotnosti 1 120 kilogramů. Letové vlastnosti byly hodnoceny jako stabilní a dobře ovladatelné i při prudkých manévrech, což bylo nezbytné pro bojové nasazení. Zkoušky výzbroje ukázaly spolehlivost synchronizovaného kulometu a jeho účinnost při zásahu vzdušných i pozemních cílů. Celkem byly postaveny čtyři prototypy, podrobené náročným testům.
Pilot prvního letového testu, Clarence B. Coombs, dal velice kladné hodnocení: "Tento letoun podává lepší výkon než Sopwith Camel a Snipe, Thomas-Morse, Nieuport a Morane Parasol, Spad a S.V.A."
Technická specifikace – ORENCO Typ D
První vzlet: 1919
Posádka: 1
Délka: 6,55 m
Výška: 2,51 m
Rozpětí křídel horní: 9,1 m (13,2 m2)
Rozpětí křídel dolní: 8,5 m (11,1 m2), mezera mezi křídly 1300 mm
Plocha křídel: 24,3 m2
Prázdná hmotnost: 756 kg
Vzletová hmotnost: 1.103 kg
Pohonná jednotka: 1x motor Wright-Hispano H
Výkon pohonné jednotky: 224 kW (300 k)
Poměr výkonu/hmotnost:
Zatížení křídla:
Vrtule: dvoulistá dřevěná s pevným stoupáním
Rychlost maximální: 237 km/h, na úrovni vodní hladiny
224 km/h, ve výšce 3.000 m
Dolet: 443 km
Dostup: 3.790 m
Doba výstupu: 3.000 m za 8 min 54 sec, 4.600 m za 16 min 45 sec
Zásoba paliva a maziva: cca 170 L (150 kg)
Výzbroj: 2x synchronizovaný kulomet ráže 7,62 mm
Postaveno strojů: 4 ks prototypů
Provozní historie
Po úspěšném vývoji a konstrukci prvních prototypů se stíhací letoun Orenco D v roce 1919 dostal do centra pozornosti United States Army Air Service (USAAS) jako jeden z prvních amerických stíhacích typů čistě domácí konstrukce. První prototypy byly během letových zkoušek hodnoceny příznivě a armádní experti potvrdili, že stroj svými letovými vlastnostmi překonává řadu tehdejších typů, které byly do USAAS dováženy či stavěny v licenci – například britský Sopwith Camel či francouzské SPADy. USAAS následně zadala objednávku padesáti produkčních kusů, ale kvůli ekonomickým tlakům a běžným procedurám té doby byla sériová výroba vypsána jako veřejná soutěž s cílem dosáhnout co nejnižší ceny. Tuto soutěž vyhrála společnost Curtiss Aeroplane and Motor Company, která během 1920–1921 zhotovila padesát produkčních variant Orenco D, označovaných jako Curtiss Orenco D. Tyto letouny byly mírně upraveny oproti prototypům – dostaly širší rozpětí horního křídla a menší profil spodního a přepracovaná křidélka pro lepší ovladatelnost a stabilitu v různých letových režimech. První z produkčních Curtiss Orenco D vzlétl 26. srpna 1921 a celá série byla postupně dodána do výzbroje USAAS.
Lehčí a menší model D-2 poskytoval se stejným motorem lepší letové vlastnosti jak na úrovni vodní hladiny, tak i v běžné výšce 3.000 m. V obou případech se zlepšila především rychlost, která se pohybovala v rozmezí 266/254 km/h. Rovněž se zlepšila stoupavost a prodloužil i dolet na 530 km. Pokud se například podíváme na Československý stíhací letoun AERO Ae-04, který vznikl ve stejné době (1921), tak ten dosahoval pouze maximální rychlosti 225 km/h, ale pro změnu dokázal o něco lépe stoupat, navíc s výrazně slabším motorem BMW IIIa (136 kW/185 k).
Produkční Orenco D byly přijaty do služby zejména u jednotek prvního typu stíhacího letectva USAAS (1st Pursuit Group), a byly nasazovány především v rámci výcviku a obranných misí na území Spojených států. V důsledku mimořádně rychlého technologického vývoje letadel v období bezprostředně po První světové válce a nástupu robustnějších kovových konstrukcí však Curtiss Orenco D už během první poloviny 20. let začínaly být považovány za technicky zastaralé. Počet letadel s dřevěným trupem a plátěným potahem, které byly pro dobu jejich návrhu standardní, se s nástupem těžších kovových stíhaček stále vytrácelo. I když Orenco D představoval pro americké letectvo významný krok směrem od importovaných nebo licenčně vyráběných typů k domácímu designu, jeho konstrukční omezení a relativně nízká odolnost ve srovnání s novějšími kovovými typy znamenaly, že byl ze služby vyřazován poměrně rychle.
V provozu byly zaznamenány i pokusy s úpravami a experimentálními konfiguracemi. Jednotlivé exempláře Curtiss Orenco D sloužily jako základy pro testování různých komponent, například francouzských chladičů Lamblin instalovaných po bocích trupu či testů výkonnostních charakteristik s turbokompresorem pro operace ve vysokých nadmořských výškách. Tyto experimenty však nevedly k dalším produkčním variantám, ale spíše posloužily jako technologické podklady pro pozdější projekty ve výzkumných programech USAAS.
Orenco D rychle zastarával a příliš dlouho se u bojových jednotek neohřál. Jelikož model nejevil možnosti nějakého vylepšení, byla nakonec dána přednost konkurenčnímu stroji Thomas-Morse MB-3, který předváděl vyšší výkony a byl vyráběn ve velké sérii (264 ks).
Pod označením PW-3 (Pursuit, Water cooled, Third type) byly postavené tři prototypy založené na stroji Curtiss Orenco D ze sériové výroby. Prototyp AS64144 (P-229) používal klasické vypínací dráty mezi křídly, ale do vzduchu se nedostal. Během popojíždění byly na něm zjištěny strukturální nedostatky a nekvalitní dílenské zpracování. Na letišti stál až do 24. října 1926, kdy byl sešrotován. Třetí prototyp se zřejmě nikdy nedostal z dílen, armáda jej nikdy nepřevzala a následně i tento skončil na šrotišti. Krátce poté zanikla i samotná společnost Orenco.
Technická specifikace – ORENCO Typ D-2 (série)
První vzlet: 1921
Posádka: 1
Délka: 6,55 m
Výška: 2,40 m
Rozpětí křídel horní: 8,5 m (16 m2)
Rozpětí křídel dolní: 7,6 m (5,9 m2), mezera mezi křídly 1200 mm
Plocha křídel: 21,9 m2
Prázdná hmotnost: 610 kg
Vzletová hmotnost: 1.023 kg
Pohonná jednotka: 1x motor Wright-Hispano H
Výkon pohonné jednotky: 224 kW (300 k)
Poměr výkonu/hmotnost:
Zatížení křídla:
Vrtule: dvoulistá dřevěná s pevným stoupáním
Rychlost maximální: 266 km/h, na úrovni vodní hladiny
254 km/h, ve výšce 3.000 m
Dolet: 530 km
Dostup:
Doba výstupu: 3.000 m za 8 min 30 sec, 4.600 m za 13 min 50 sec
Zásoba paliva a maziva: 189 L (160 kg)
Výzbroj: 2x synchronizovaný kulomet Marlin ráže 7,62 mm
Postaveno strojů: 50 ks sériových + 3 ks prototypů (PW-3)
Hodnocení
Stíhací letoun Orenco D představoval významný milník ve vývoji amerických jednomístných stíhacích letadel bezprostředně po První světové válce. Šlo o jeden z prvních případů, kdy byl pro United States Army Air Service přijat do sériové výroby domácí konstrukční návrh, nikoli licenčně vyráběný evropský typ. Konstrukčně vycházel z osvědčené dvouplošné koncepce s dřevěnou kostrou a plátěným potahem, přičemž spojoval francouzské aerodynamické vlivy s americkou výrobní praxí. Letoun nabízel vyvážené letové vlastnosti, dobrou stoupavost a solidní obratnost, což odpovídalo taktickým požadavkům konce druhé dekády 20. století.
Jeho hlavní slabinou byla skutečnost, že vstoupil do služby v době prudkého technologického přerodu, kdy se začaly prosazovat robustnější kovové konstrukce a výkonnější motory. Dřevěná konstrukce a omezený modernizační potenciál tak rychle snížily jeho perspektivu dlouhodobého provozu. Přesto sériová výroba padesáti kusů znamenala důležitou zkušenost pro americký průmysl, zejména pokud jde o organizaci zakázkové výroby a standardizaci vojenských požadavků. Orenco D rovněž přispěl k upevnění důvěry armády ve schopnost domácích firem navrhovat a vyrábět plnohodnotné stíhací letouny.
V širším historickém kontextu lze Orenco D chápat jako přechodový typ mezi válečnými dřevěnými dvouplošníky a moderními meziválečnými stíhačkami. Nebyl revoluční konstrukcí, ale představoval solidní a funkční řešení své doby. Jeho význam tedy nespočívá v bojových úspěších, nýbrž v technologickém a průmyslovém posunu amerického vojenského letectví směrem k vlastní konstrukční škole a sériové produkci domácích stíhacích letounů.
Zdroj:
Václav Němeček – Vojenská letadla 1 – Praha 1989
https://forum.ww1aircraftmodels.com/
www.1000aircraftphotos.com
https://flyingmachines.ru/
https://grokipedia.com/
www.wikipedia.org
www.aviastar.org
ttps://warwingsdaily.com/warbirds/orenco-d/
