Frankofonní Kanaďané ve víru Velké války
Válka je taková ta věc, do které se nikomu nechce. No a chce se vám do ní ještě o něco méně, když jste katolický frankofonní Kanaďan a nějaký pitomý Angličan vám najednou rozkáže, že máte jít umřít za jeho protestantského krále. Kanada vstoupila do první světové války automaticky vyhlášením války Velkou Británií a vyslala na evropská bojiště kontingent složený převážně z dobrovolníků. Ztráty však byly natolik těžké, že pro doplnění kanadských sil v roce 1917 musel premiér Robert Borden vypsat povinné odvody do armády. Ty byly velice nepopulární zejména v Québecu a byly jednou z příčin prudkého propadu obliby Konzervativní strany, která nakonec ztratila kontrolu nad touto provincií ve prospěch liberálů, kteří vůči branné povinnosti nezaujali jednotné stanovisko.
Nutno poznamenat, že francouzská Kanada předtím zažila téměř 50 let útlaku ze strany anglické kanadské většiny. Práva francouzských Kanaďanů mimo Québec byla omezena a ignorována. Jedna po druhé provincie s anglickým jazykem omezovaly právo svých francouzsky mluvících občanů učit se francouzsky ve školách. Místní nacionalisté si tedy vyvinuli svou vlastní přesvědčivou interpretaci Konfederace, která slibovala rovnost. Zde musím zmínit jejího zarputilého zakladatele, dosti kuriózního kanadského politika jménem Louis Riel (1844-1885), který je známý jako neústupný vůdce Métisů (francouzskoindiánských míšenců) z okolí Winnipežského jezera. V jejich čele se postavil roku 1869 proti přílivu anglicky mluvících osadníků a kvůli obavám ze ztráty svých práv. Louis Riel žádal jazykovou a náboženskou autonomii, leč byl odmítnut. Nenechal se však zastrašit a 16. října vyhlásil vlastní nezávislý stát zvaný Assiniboia (celá událost je známa jako Red River Rebellion). Celou věc bral patrně dost vážně, jelikož nechal popravit mluvčího anglické menšiny, oranžistu Thomase Scotta. V srpnu následujícího roku bylo povstání potlačeno a Riel, obviněný z vraždy, musel uprchnout do USA. Roku 1884 se však vrátil, byť již trochu šílenější. Tvrdil, že je křesťanský prorok, který přichází zachránit svůj zotročený lid. Vyvolal další povstání proti britské nadvládě, leč po jeho potlačení byl 15. května zatčen, odsouzen a 16. listopadu 1885 oběšen. Québec byl pobouřen. Francouzští Kanaďané věřili, že tento obránce francouzského jazyka a katolické víry, měl být omilostněn a uvězněn – vše co udělal bylo, že bránil svůj lid proti utlačující (anglické protestantské) vládě. Liberální poslanec Wilfrid Laurier (1841-1919) během slavného projevu v Montrealu prohlásil, že kdyby se narodil na břehu řeky Saskatchewan, zvedl by sám pušku. Francouzští Kanaďané nebyli v bezpečí mimo Québec a začali se lépe organizovat a bránit svá práva. Laurierovo zvolení premiérem v roce 1896 přineslo období zdánlivé úlevy, ale někteří francouzští Kanaďané věří, že příliš rychle a příliš mnoho kompromisů s anglickou Kanadou.
Dalším významným zlomem bylo kanadské zapojení do Búrské války v letech 1899-1902. Francouzští Kanaďané nechápali, jaký mají mít zájem na vykořisťování lidí a zdrojů búrských republik pro Britské impérium. Viděli malou hodnotu ve ztrátě pracovní síly a materiálu ve válce, která nesloužila kanadským zájmům. Vedlo to k tomu, že Laurierův mladý chráněnec Henri Bourassa (1868-1952) rezignoval jako liberální poslanec a spolu s dalšími francouzskými kanadskými intelektuály založili v roce 1904 Nationalist League. Tito nacionalisté se odlišovali od anglických kanadských imperialistů, kteří věřili, že budoucí kanadská prosperita spočívá s Britským impériem. Tvrdili, že by se Kanada měla soustředit na vlastní rozvoj a růst směrem k nezávislosti na Británii. Nacionalisté věřili, že Kanada je národ se svými vlastními právy a měla by jednat ve vlastním národním zájmu, nikoli v zájmu Británie. Prosazovali, že Kanada je tvořena partnerstvím mezi dvěma oddělenými, ale rovnocennými kulturami: anglickou a francouzskou Kanadou.
Netrvalo dlouho a Kanaďané se opět dostali do další imperiální války. Dne 4. srpna 1914 ve 23:00 hodin vyhlásila Velká Británie válku Německému císařství. Během měsíce byla kanadská ekonomika a tisíce jejích vojáků vynaloženy na boj za Británii a Evropu. Nejhorší však bylo, že většina Kanaďanů s válkou naprosto souhlasila - v průběhu let 1914 a 1915 se do náborových kanceláří dobrovolníci doslova hrnuli dobrovolníci. Z tehdejších 8 000 000 občanů Kanadského dominia sloužilo v kanadském expedičním sboru asi 620 000 vojáků (většinou na Západní frontě), z toho naprostá většina anglofonních Kanaďanů. Ti rukovali dobrovolně a s nadšením, podobně jak anglicky mluvící občané Jihoafrické unie, Australané, Novozélanďané a Newfoundlanďané. Oproti tomu frankofonní Kanaďané (a Búrové z Jižní Afriky) zrovna nehořeli touhou, padnout někde daleko za anglického krále. Neviděli proto důvod. Celkově vyslyšelo volání impéria 35 000 z nich (zmiňme čistě francouzsky mluvící 22. prapor Kanadských expedičních sil). Navíc i ti šli spíše pomoci Francii, odkud do Kanady přišli jejich předkové. Francie přišla o Kanadu po prohrané válce roku 1863, ale francouzští usedlíci v Americe zůstali a to, že se Francie nikdy nepokusila získat Kanadu zpět, vnímali i jejich potomci jako křivdu. Francouzsky mluvící Kanaďané pod britskou vládou čelili poangličťování a byli vlastně občané druhé kategorie ve vlastní zemi. Z počátku války se Bourassemu mohlo zdát, že imperialisté zvítězili. Podle jeho deníku měl být dokonce obviněn z vlastizrady a oběšen. Nadšení Kanaďanů pro válku však nevydrželo dlouho.
Kanadští vojáci utrpěli těžké ztráty během bitev u Ypres a Sommy, což znamenalo, že bylo třeba doplnit počty. Tento nelehký úkol padl na bedra premiéra Roberta Bordena (1854-1937), konzervativce co roku 1911 nahradil Lauriera, který se v roce 1917 vrátil z Británie. Viděl oběti bitvy u Vimy Ridge, která se odehrála v dubnu, a co je důležitější, britský premiér Lloyd George mu řekl, že válka jde špatně. Bylo potřeba více mužů a rychle. Borden měl však problém – do války se hlásilo čím dál méně kanadských dobrovolníků. Jediným řešením byla branná povinnost. Nucená vojenská služba by mohla zaplnit řady kanadské armády. V květnu 1917 představil Borden ve Sněmovně reprezentantů návrh zákona o vojenské službě. Nabídl vytvoření koaliční vlády mezi liberály a konzervativci, ale Laurier ho odmítl (v obavách že jeho québečtí voliči přejdou na stranu Bourasseho nacionalistů). Místo toho se Bordenovi konzervativci spojili s anglickými kanadskými liberály a v létě vytvořili Unionistickou stranu a s očekávanými volbami, které se měly konat na konci roku, začali vést kampaň za brannou povinnost. Laurierovi Liberálové, kteří požádali o referendum o této záležitosti, proti tomu vedli kampaň. Volby vyhrála Unie drtivě. Nově zvolený 13. parlament okamžitě schválil zákon o vojenské službě. O Velikonocích 1918 tak došlo v Québecu k několikadenním nepokojům, když se policie pokusila zatknout osoby vyhýbající se odvodu - několik civilistů bylo zastřeleno a až 150 zraněno. Federální vláda nasadila vojáky v obavě propuknutí revoluce. Již byli svědky Velikonočního povstání v Irsku roku 1916 a ruských revolucí v roce 1917 a věřili, že Québec by se mohl vydat podobnou cestou, pokud by válka trvala do roku 1919 nebo 1920.
Mír byl nakonec obnoven, ale vzpomínka na tyto nepokoje se v mysli frankofonních obyvatel Kanady pevně usadila. Věřili, že slib rovnosti byl nenávratně porušen. V důsledku toho Québec po válce začal pěstovat svůj vlastní, do sebe zahleděný nacionalismus. Zatímco angličtí Kanaďané si pomalu začali uvědomovat svou vlastní nezávislost na Británii a vnutili mocný nacionalistický narativ událostem Velké války, Québečané se snažili přežít v hranicích své provincie. V letech po válce pokračoval proces osamostatňování Kanady. V roce 1919 sama za sebe vstoupila do Společnosti národů a v roce 1931 Westminsterský statut potvrdil její nezávislost, když jednoznačně stanovil, že žádný zákon přijatý britským parlamentem není na jejím území platný bez výslovného schválení kanadským parlamentem. Velká hospodářská krize na přelomu 20. a 30. let zasáhla i Kanadu, a napomohla ke vzestupu strany CCF (Co-operative Commonwealth Federation). Účast Kanady v obou světových válkách posílila její suverenitu a mezinárodní postavení. V 60. letech došlo k vzestupu kanadského separatismu. Vnitřní samostatnost byla často provázena snahami o vyvážení vztahů mezi frankofonním Québekem a zbytkem země, přičemž snahy o odtržení Québeku v roce 1980 a 1995 byly odmítnuty. Dnes je Kanada svrchovaným federativním státem s vlastní ústavou a suverénní vládou.
Zdroj:
https://en.wikipedia.org/wiki/Royal_22e_R%C3%A9giment
https://cs.wikipedia.org/wiki/D%C4%9Bjiny_Kanady
https://cs.wikipedia.org/wiki/Wilfrid_Laurier
https://cs.wikipedia.org/wiki/Louis_Riel
https://en.wikipedia.org/wiki/Henri_Bourassa
https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of_Vimy_Ridge
https://www.facebook.com/groups/4498447 ... 317515442/
https://www.reddit.com/r/AskHistorians/ ... hey/?tl=cs
https://www.reddit.com/r/AskHistorians/ ... _so/?tl=cs
