Sydney Morrell, který se do Habertova dostal po útoku líčí svoje zkušenosti v knize Viděl jsem ukřižování (1938) takhle:kacermiroslav píše:Boj o četnickou stanici HABARTOV
13.9.1938
...
Konečně jsem zahlédl tmavé obrysy kostelní věže a hned potom obrněný vůz. Jeho modravý reflektor pronikal noční mlhou a oslepoval nás. Spíše jsem cítil, než viděl, jak na nás míří kulometem. Pak vůz odjel a na malém prostranství jsem spatřil dva autobusy. Stály před četnickou stanicí.
Poněvadž je Habersbirk venkovská obec, byli tu četníci (venkovská policie), a nikoliv státní policie, jež bývá obyčejně ve městech. Prošel jsem vraty. V síni na zemi byly tři krvavé louže. Moje kroky působily na cihlové podlaze hluk a nalevo se otevřely dveře. Vyšel četník v šedé polní uniformě s automatickou pistolí. Usoudil jsem, že není právě radno, abych mluvil německy a řekl jsem proto česky: „Anglický žurnalista," a podával mu svůj pas. Pečlivě si jej prohlédl, pak jej sklapl, zavřel za sebou dveře a odvedl mě do prvního poschodí k svému veliteli.
V budově četnické stanice v Habersbirku byla patrně také místní škola, neboť místnost v prvním poschodí byla učebna s řadami lavic. Nyní však v lavicích seděli četníci, hlavy položené na rukou, a spali. Jejich velitel byl pohledný člověk intelektuálního typu, měl skřipec. Prohlédl si také můj pas. „Dobrá," řekl německy, poněvadž to bylo pro mne snazší. „Pojďte se mnou."
Sešli jsme znovu do přízemí a četnický důstojník otevřel dveře, z nichž předtím vyšel ten první četník. Vstoupil jsem do místnosti a spatřil jsem na zemi čtyři mrtvoly. Tři z nich ležely nohama ke mně. Byli to četníci. Paže jednoho, kterému jistě nebylo víc než pětadvacet let, trčela do vzduchu. Ztuhl patrně dříve, než ho sem odnesli. Byl střelen do pravého ucha a měl jednu stranu hlavy úplně rozbitou. Čtvrtá mrtvola ležela na zemi vedle pryčny. Byl také střelen do hlavy.
Zranění ostatních dvou mužů jsem neviděl, neboť jsem se rozhlížel po místnosti. Byl tam hrozný nepořádek. V místnosti byly čtyři pryčny a prostěradla jednoho lůžka byla potřísněna krví. Všechna tři okna byla vytlučena a podlaha byla plná střepin. Před jedním oknem byly narovnány knihy a fascikly spisů, patrně jako barikáda. Vedle ležel stůl s ulomenou nohou. Židle v místnosti byly rozbité.
Vedle byla druhá místnost a obě světnice tvořily společně podobu velkého L. Obešel jsem mrtvoly četníků, rozšlapávaje přitom střepiny na podlaze, a nahlédl jsem do sousední místnosti. Na zemi ležela na-tažená mrtvola sudetského Němce. Měl obličej jako z vosku, bezbarvé, vpadlé rty a dole na prsou, tam, kde ho zasáhla střela, byla kulatá hnědočervená skvrna. Na paži měl červenou pásku s písmeny S. D. P. — Sudeten deutsche Partei. Sehnul jsem se a obrátil pásku. Na druhé straně byl hákový kříž. Té spořivosti s páskami!
Zdi budovy byly zevně posety stopami střel. Bylo to asi strašlivé obležení. Kousek po kousku jsem si sestavoval, co se v Habersbirku událo.
Líčím vám tu podrobnosti, neboť ačkoliv je už pozdě, abyste nějak Habersbirku nebo dokonce celému ostatnímu Československu pomohli, není ještě pozdě, abyste si uvědomili, s jakými lidmi budete snad jednat.
Tehdy ráno šly děti jako obyčejně do školy. Poněvadž je obec úplně německá, měly děti sudetoněmeckého učitele. Krátce před polednem bylo po vyučování a děti dostaly odpoledne volno. Mělo to svůj důvod.
Vzpoura započala, jakmile byly děti ze školy venku. Neboť za několik minut potom vstoupili čtyři nebo pět sudetských Němců do místního poštovního úřadu a zmocnili se ho. Na poštovním úřadě pracovali dva lidé. Český poštmistr a mladá žena jednoho z místních četníků. Poštovního úředníka Němci svázali a hodili do kouta. Zůstal tam ležet pět hodin, hlídali ho dva ordneři a bavili ho líčením nejrůznějších věcí, které čekají na Čechy v Sudetech. Ženu odvlekli na ulici. Řeknu vám později, co se s ní dělo.
Všimněte si promyšleného plánu, podle něhož šli Němci nejprve na poštovní úřad. Tím, že se zmocnili telefonní ústředny, izolovali četníky na stanici, a ti ovšem neměli ani tušení, co se děje.
Pak vstoupil do dobyté poštovní úřadovny vůdce tlupy a malý poštmistr zjistil se zděšením, že je to jedna z místních veličin. Vůdce použil ústředny a zatelefonoval do domů, kde čekali jiní sudetští Němci.
Ve vsi byli posádka tří četníků. Jeden z nich byl na obchůzce. Toho přepadli na ulici, vtáhli do domu a utloukli ho. Mrtvolu táhli uličkou — v prachu bylo ještě vidět krvavé stopy — a hodili ji do velké jámy, kde byla později nalezena.
Pak, ozbrojeni revolvery, zaútočili na stanici, kde ostatní četníci právě obědvali. Češi si buď hned neuvědomili, co se děje, anebo nacisté stříleli na stanici, dříve než tam vtrhli, poněvadž oba četníci chytli stůl a židle a zabarikádovali dveře. Ale protože se vzbouřenci mocně dobývali do dveří a v místnosti byla ze tři stran okna, neměli četníci naději, že se ubrání. Jedna noha stolu se zlomila, dveře byly vylomeny a v četnické stanici se rozpoutal boj na život a na smrt. Četníci zabili sudetského Němce, jehož mrtvola ležela v sousední místnosti, ale pak byli oba zabiti.
Nacisté byli pány obce. Češku, ženu četníka, které se zmocnili na poštovním úřadě — neměla ani tušení, co se stalo s jejím mužem —, se-brali, svázali jí nohy a vláčeli ji za nohy po vesnici.
Sháněli se po její matce, nalezli ji doma a ztloukli ji. Ženy mi to vyprávěly, když jsem je později navštívil v nemocnici.
Četnická okresní stanice ve Falknově volala zatím marně stanici v Habersbirku. Ta se neozývala. Ve Falknově tím byli znepokojeni. Poslali tam proto autobus s třiceti četníky. Jakmile autobus zastavil před četnickou stanicí, zasáhla jej salva vypálená z vytlučených oken. Jeden četnik, jehož ztuhlá paže dosud trčela do vzduchu, byl ihned zabit a dva další poraněni. Ostatní vyskákali z autobusu a vzali budovu útokem. Avšak nacisté, když si uvědomili, že jsou obklíčeni přesilou četníků, unikli zadem a utekli. Za útěku stále stříleli.
Četníci za nimi vystřelili. Byli přesvědčeni, že některé z nich zasáhli, nepokoušeli se je však pronásledovat. Obě Češky, které v obci nalezli, poslali s ostatními raněnými do nemocnice ve Falknově. A na četnické stanici nalezl záchranný oddíl mrtvoly mužů.
Četnický důstojník se skřipcem dokončil své líčení. Stáli jsme tiše a dívali se na mrtvoly. Zmáhala mě náhle neobyčejná malátnost. Uvažoval jsem, odkud asi budu moci podat svoji zprávu, když mě vyrušil důstojníkův hlas:
„Ano," pravil smutně. „Tohle je germánská kultura."
Kolem nás stálo ještě několik četníků, ani jediný z nich nepromluvil. Vzchopil jsem se a otázal se: „Odkud bych tu mohl telefonovat?"
Ve skupině lidí u dveří nastal ruch a uviděl jsem malého českého poštmistra. „Mohu vám dát státní linku," nabízel se, „a můžete telefonovat odtud." Byl neobyčejně ochotný a velmi rozčilený — stále se ještě chvěl tím, co zažil. Vytáhl z kapsy fotografii své ženy s děckem.
„Jsou v Praze, ale vždycky je nosím s sebou, abych se mohl na ně ještě podívat, dřív než zemřu." Bylo to divné, že říká něco takového cizímu člověku. Ale v té místnosti se tehdy nikdo neovládal.
Dostal jsem spojení, a maje mrtvoly před očima, telefonoval jsem svoji zprávu; načmáral jsem si ji na kus papíru, který jeden z mužů nalezl v zásuvce převráceného stolu. Odjeli jsme autem z Habersbirku. Na temné okresní silnici do Falknova byly četnické hlídky s policejními psy. Ale má práce nebyla ještě ukončena. Chtěl jsem mluvit s oběma Češkami.
Podnik se mi zdál fantastický, když jsem si uvědomil, že je nemocnice ve správě sudetských Němců a že těch několik lékařů v bílých pláštích, kteří přišli ke dveřím, je právě tak nacisty, jako kterýkoliv ze sudetských Němců.
Otázal jsem se na stav zraněných Češek (to byla ovšem chyba, měl jsem se zeptat, jsou-li tam nějací zranění sudetští Němci). Lékaři mě krátce odbyli a odmítli mi dát dovolení, abych si s ženami promluvil. Zeptal jsem se tedy po nacistech, a hned byli srdečnější. „Dva zemřeli," řekl jeden z lékařů, „tři jsou vážně zraněni. Byli střeleni do zad," dodal jako zvláštní informaci. To mě ovšem nijak nepřekvapovalo. Vždyť byli střeleni na útěku.
Abych udržel rozhovor na této přátelské základně, otázal jsem se lékařů, vědí-li, co se událo v Habersbirku, a oni se stali důvěřivějšími. Pozvali mě dovnitř do haly, a tam mi šeptem svěřovali, že měli Češi rozkaz za žádných okolností na sudetské Němce nestřílet. To nebylo pro mne nic nového. A pak řekli, že ačkoliv dal velitel četnické stanice v Habersbirku svému mužstvu tento rozkaz, chtěli četníci sudetské Němce zabíjet. Proto zastřelili nejdříve svého velitele a potom stříleli do skupiny mírumilovných občanů, kteří v týž čas náhodou před budovou demonstrovali. Načež sudetští Němci zaútočili v sebeobraně na četnickou stanici.
Zdá se vám to asi neuvěřitelné, ale lékař mi tohle vyprávěl zcela vážně. Nevysvětil mi ovšem, jak se stalo, že byly zraněny obě ženy. Patrně na ně zapomněl. Nabízel mi však, že mně dovolí zajit k zraněným sudetským Němcům. Ačkoliv odmítl dovolit, abych navštívil české celníky. Jejichž zraněni označil za příliš komplikované, nabídl mi, aby dotvrdil své vyprávění, že mě dovede ke třem sudetským Němcům, kteří „jsou velmi nebezpečně zraněni", jak zdůrazňoval.
Vystoupili jsme po schodech a prošli širokou dlážděnou chodbou. Zranění seděli v posteli. Jeden z nich musil takto odpočívat, poněvadž byl střelen do plic. Byl zcela mladý a byl velmi bledý. Ostatní dva vypadali dost dobře, ale z toho nelze ovšem nic usuzovat.
Lékař opakoval historku, kterou mi předtím vyprávěl, a ptal se jich, zda se to tak stalo. Jejich inteligence nebyla asi nijak nadprůměrná, neboť se na něho dívali a neodpovídali. Dal jsem jim proto prostou otázku: „Jak jste se sem dostali?" Na to přece mohli odpovědět. „Několik kamarádů nás sem přivezlo v nákladním autu."
Ale doktor byl zklamán, že jeho historka nebyla dotvrzena, a zase jsme vyšli. Na chodbě jsem se zeptal: „Myslíte, že bych mohl vidět ty dvě ženy?" Otálel. „Nuže — pojďte tedy!"
Podívaly se na nás, když jsme vstoupili. Obě měly hlavy v obvazech a pravá paže mladší ženy byla celá tlustě ovázána. Viděl jsem, jak byla na rukou poškrábána. Pohlédla na nás v tlumeném osvětlení a vykřikla německy: „Chci vidět svého muže, kde je můj muž?" Lékař ji konejšil: „Zítra ráno tu bude." Neřekl jsem, že je její muž mrtev.
Pohlédla na mne: „A kdo jste vy?" zeptala se. Zaváhal jsem a lékař odpověděl rychle místo mne: „Ale na tom nezáleží, je to návštěva ze zdejšího kraje." Tohle jsem ovšem nestrpěl. „Jsem anglický novinář," řekl jsem.
Opřela se namáhavě o levou paži a snažila se zdvihnout. „Pak vám povím, co se stalo," křičela. „Byla jsem na poštovním úřadě přepadena. Vyvlekli mě ven, sháněli se po mé matce a chytili ji."
Lékař ji skočil do řeči. Jeho hlas nabyl síly. „Lituji, ale návštěva zde nemůže zůstat, když jste rozčilena. Nejsem primář, nemohu to dovolit." Pak se obrátil ke mně a rychle pokračoval: „Musíte ihned odtud. Byl bych přísně pokárán, kdyby se prozradilo, že jsem dovolil, aby byli pacienti takhle rozčilováni."
Odcházel jsem ke dveřím tak pomalu, jak jen bylo možno, pokoušeje se neposlouchat, co lékař povídá (opakoval stále totéž, poněvadž si nemohl honem vzpomenout na nic jiného), a zachytit alespoň několik slov z lámané němčiny mladé české ženy. „Svázali nás ... Vláčeli mě ulicemi... Bylo to strašné."
U dveří jsem se ohlédl. Už byla tichá, opírala se o levý loket a dívala se za mnou. Řekl jsem jí: "Lituji, nemohu zde zůstat. Vidíte, že musím odtud. Ale zítra vám pošlu nějaké květiny." Častokrát si vzpomenu, jestli je dostala.
Konečně jsem zahlédl tmavé obrysy kostelní věže a hned potom obrněný vůz. Jeho modravý reflektor pronikal noční mlhou a oslepoval nás. Spíše jsem cítil, než viděl, jak na nás míří kulometem. Pak vůz odjel a na malém prostranství jsem spatřil dva autobusy. Stály před četnickou stanicí.
Poněvadž je Habersbirk venkovská obec, byli tu četníci (venkovská policie), a nikoliv státní policie, jež bývá obyčejně ve městech. Prošel jsem vraty. V síni na zemi byly tři krvavé louže. Moje kroky působily na cihlové podlaze hluk a nalevo se otevřely dveře. Vyšel četník v šedé polní uniformě s automatickou pistolí. Usoudil jsem, že není právě radno, abych mluvil německy a řekl jsem proto česky: „Anglický žurnalista," a podával mu svůj pas. Pečlivě si jej prohlédl, pak jej sklapl, zavřel za sebou dveře a odvedl mě do prvního poschodí k svému veliteli.
V budově četnické stanice v Habersbirku byla patrně také místní škola, neboť místnost v prvním poschodí byla učebna s řadami lavic. Nyní však v lavicích seděli četníci, hlavy položené na rukou, a spali. Jejich velitel byl pohledný člověk intelektuálního typu, měl skřipec. Prohlédl si také můj pas. „Dobrá," řekl německy, poněvadž to bylo pro mne snazší. „Pojďte se mnou."
Sešli jsme znovu do přízemí a četnický důstojník otevřel dveře, z nichž předtím vyšel ten první četník. Vstoupil jsem do místnosti a spatřil jsem na zemi čtyři mrtvoly. Tři z nich ležely nohama ke mně. Byli to četníci. Paže jednoho, kterému jistě nebylo víc než pětadvacet let, trčela do vzduchu. Ztuhl patrně dříve, než ho sem odnesli. Byl střelen do pravého ucha a měl jednu stranu hlavy úplně rozbitou. Čtvrtá mrtvola ležela na zemi vedle pryčny. Byl také střelen do hlavy.
Zranění ostatních dvou mužů jsem neviděl, neboť jsem se rozhlížel po místnosti. Byl tam hrozný nepořádek. V místnosti byly čtyři pryčny a prostěradla jednoho lůžka byla potřísněna krví. Všechna tři okna byla vytlučena a podlaha byla plná střepin. Před jedním oknem byly narovnány knihy a fascikly spisů, patrně jako barikáda. Vedle ležel stůl s ulomenou nohou. Židle v místnosti byly rozbité.
Vedle byla druhá místnost a obě světnice tvořily společně podobu velkého L. Obešel jsem mrtvoly četníků, rozšlapávaje přitom střepiny na podlaze, a nahlédl jsem do sousední místnosti. Na zemi ležela na-tažená mrtvola sudetského Němce. Měl obličej jako z vosku, bezbarvé, vpadlé rty a dole na prsou, tam, kde ho zasáhla střela, byla kulatá hnědočervená skvrna. Na paži měl červenou pásku s písmeny S. D. P. — Sudeten deutsche Partei. Sehnul jsem se a obrátil pásku. Na druhé straně byl hákový kříž. Té spořivosti s páskami!
Zdi budovy byly zevně posety stopami střel. Bylo to asi strašlivé obležení. Kousek po kousku jsem si sestavoval, co se v Habersbirku událo.
Líčím vám tu podrobnosti, neboť ačkoliv je už pozdě, abyste nějak Habersbirku nebo dokonce celému ostatnímu Československu pomohli, není ještě pozdě, abyste si uvědomili, s jakými lidmi budete snad jednat.
Tehdy ráno šly děti jako obyčejně do školy. Poněvadž je obec úplně německá, měly děti sudetoněmeckého učitele. Krátce před polednem bylo po vyučování a děti dostaly odpoledne volno. Mělo to svůj důvod.
Vzpoura započala, jakmile byly děti ze školy venku. Neboť za několik minut potom vstoupili čtyři nebo pět sudetských Němců do místního poštovního úřadu a zmocnili se ho. Na poštovním úřadě pracovali dva lidé. Český poštmistr a mladá žena jednoho z místních četníků. Poštovního úředníka Němci svázali a hodili do kouta. Zůstal tam ležet pět hodin, hlídali ho dva ordneři a bavili ho líčením nejrůznějších věcí, které čekají na Čechy v Sudetech. Ženu odvlekli na ulici. Řeknu vám později, co se s ní dělo.
Všimněte si promyšleného plánu, podle něhož šli Němci nejprve na poštovní úřad. Tím, že se zmocnili telefonní ústředny, izolovali četníky na stanici, a ti ovšem neměli ani tušení, co se děje.
Pak vstoupil do dobyté poštovní úřadovny vůdce tlupy a malý poštmistr zjistil se zděšením, že je to jedna z místních veličin. Vůdce použil ústředny a zatelefonoval do domů, kde čekali jiní sudetští Němci.
Ve vsi byli posádka tří četníků. Jeden z nich byl na obchůzce. Toho přepadli na ulici, vtáhli do domu a utloukli ho. Mrtvolu táhli uličkou — v prachu bylo ještě vidět krvavé stopy — a hodili ji do velké jámy, kde byla později nalezena.
Pak, ozbrojeni revolvery, zaútočili na stanici, kde ostatní četníci právě obědvali. Češi si buď hned neuvědomili, co se děje, anebo nacisté stříleli na stanici, dříve než tam vtrhli, poněvadž oba četníci chytli stůl a židle a zabarikádovali dveře. Ale protože se vzbouřenci mocně dobývali do dveří a v místnosti byla ze tři stran okna, neměli četníci naději, že se ubrání. Jedna noha stolu se zlomila, dveře byly vylomeny a v četnické stanici se rozpoutal boj na život a na smrt. Četníci zabili sudetského Němce, jehož mrtvola ležela v sousední místnosti, ale pak byli oba zabiti.
Nacisté byli pány obce. Češku, ženu četníka, které se zmocnili na poštovním úřadě — neměla ani tušení, co se stalo s jejím mužem —, se-brali, svázali jí nohy a vláčeli ji za nohy po vesnici.
Sháněli se po její matce, nalezli ji doma a ztloukli ji. Ženy mi to vyprávěly, když jsem je později navštívil v nemocnici.
Četnická okresní stanice ve Falknově volala zatím marně stanici v Habersbirku. Ta se neozývala. Ve Falknově tím byli znepokojeni. Poslali tam proto autobus s třiceti četníky. Jakmile autobus zastavil před četnickou stanicí, zasáhla jej salva vypálená z vytlučených oken. Jeden četnik, jehož ztuhlá paže dosud trčela do vzduchu, byl ihned zabit a dva další poraněni. Ostatní vyskákali z autobusu a vzali budovu útokem. Avšak nacisté, když si uvědomili, že jsou obklíčeni přesilou četníků, unikli zadem a utekli. Za útěku stále stříleli.
Četníci za nimi vystřelili. Byli přesvědčeni, že některé z nich zasáhli, nepokoušeli se je však pronásledovat. Obě Češky, které v obci nalezli, poslali s ostatními raněnými do nemocnice ve Falknově. A na četnické stanici nalezl záchranný oddíl mrtvoly mužů.
Četnický důstojník se skřipcem dokončil své líčení. Stáli jsme tiše a dívali se na mrtvoly. Zmáhala mě náhle neobyčejná malátnost. Uvažoval jsem, odkud asi budu moci podat svoji zprávu, když mě vyrušil důstojníkův hlas:
„Ano," pravil smutně. „Tohle je germánská kultura."
Kolem nás stálo ještě několik četníků, ani jediný z nich nepromluvil. Vzchopil jsem se a otázal se: „Odkud bych tu mohl telefonovat?"
Ve skupině lidí u dveří nastal ruch a uviděl jsem malého českého poštmistra. „Mohu vám dát státní linku," nabízel se, „a můžete telefonovat odtud." Byl neobyčejně ochotný a velmi rozčilený — stále se ještě chvěl tím, co zažil. Vytáhl z kapsy fotografii své ženy s děckem.
„Jsou v Praze, ale vždycky je nosím s sebou, abych se mohl na ně ještě podívat, dřív než zemřu." Bylo to divné, že říká něco takového cizímu člověku. Ale v té místnosti se tehdy nikdo neovládal.
Dostal jsem spojení, a maje mrtvoly před očima, telefonoval jsem svoji zprávu; načmáral jsem si ji na kus papíru, který jeden z mužů nalezl v zásuvce převráceného stolu. Odjeli jsme autem z Habersbirku. Na temné okresní silnici do Falknova byly četnické hlídky s policejními psy. Ale má práce nebyla ještě ukončena. Chtěl jsem mluvit s oběma Češkami.
Podnik se mi zdál fantastický, když jsem si uvědomil, že je nemocnice ve správě sudetských Němců a že těch několik lékařů v bílých pláštích, kteří přišli ke dveřím, je právě tak nacisty, jako kterýkoliv ze sudetských Němců.
Otázal jsem se na stav zraněných Češek (to byla ovšem chyba, měl jsem se zeptat, jsou-li tam nějací zranění sudetští Němci). Lékaři mě krátce odbyli a odmítli mi dát dovolení, abych si s ženami promluvil. Zeptal jsem se tedy po nacistech, a hned byli srdečnější. „Dva zemřeli," řekl jeden z lékařů, „tři jsou vážně zraněni. Byli střeleni do zad," dodal jako zvláštní informaci. To mě ovšem nijak nepřekvapovalo. Vždyť byli střeleni na útěku.
Abych udržel rozhovor na této přátelské základně, otázal jsem se lékařů, vědí-li, co se událo v Habersbirku, a oni se stali důvěřivějšími. Pozvali mě dovnitř do haly, a tam mi šeptem svěřovali, že měli Češi rozkaz za žádných okolností na sudetské Němce nestřílet. To nebylo pro mne nic nového. A pak řekli, že ačkoliv dal velitel četnické stanice v Habersbirku svému mužstvu tento rozkaz, chtěli četníci sudetské Němce zabíjet. Proto zastřelili nejdříve svého velitele a potom stříleli do skupiny mírumilovných občanů, kteří v týž čas náhodou před budovou demonstrovali. Načež sudetští Němci zaútočili v sebeobraně na četnickou stanici.
Zdá se vám to asi neuvěřitelné, ale lékař mi tohle vyprávěl zcela vážně. Nevysvětil mi ovšem, jak se stalo, že byly zraněny obě ženy. Patrně na ně zapomněl. Nabízel mi však, že mně dovolí zajit k zraněným sudetským Němcům. Ačkoliv odmítl dovolit, abych navštívil české celníky. Jejichž zraněni označil za příliš komplikované, nabídl mi, aby dotvrdil své vyprávění, že mě dovede ke třem sudetským Němcům, kteří „jsou velmi nebezpečně zraněni", jak zdůrazňoval.
Vystoupili jsme po schodech a prošli širokou dlážděnou chodbou. Zranění seděli v posteli. Jeden z nich musil takto odpočívat, poněvadž byl střelen do plic. Byl zcela mladý a byl velmi bledý. Ostatní dva vypadali dost dobře, ale z toho nelze ovšem nic usuzovat.
Lékař opakoval historku, kterou mi předtím vyprávěl, a ptal se jich, zda se to tak stalo. Jejich inteligence nebyla asi nijak nadprůměrná, neboť se na něho dívali a neodpovídali. Dal jsem jim proto prostou otázku: „Jak jste se sem dostali?" Na to přece mohli odpovědět. „Několik kamarádů nás sem přivezlo v nákladním autu."
Ale doktor byl zklamán, že jeho historka nebyla dotvrzena, a zase jsme vyšli. Na chodbě jsem se zeptal: „Myslíte, že bych mohl vidět ty dvě ženy?" Otálel. „Nuže — pojďte tedy!"
Podívaly se na nás, když jsme vstoupili. Obě měly hlavy v obvazech a pravá paže mladší ženy byla celá tlustě ovázána. Viděl jsem, jak byla na rukou poškrábána. Pohlédla na nás v tlumeném osvětlení a vykřikla německy: „Chci vidět svého muže, kde je můj muž?" Lékař ji konejšil: „Zítra ráno tu bude." Neřekl jsem, že je její muž mrtev.
Pohlédla na mne: „A kdo jste vy?" zeptala se. Zaváhal jsem a lékař odpověděl rychle místo mne: „Ale na tom nezáleží, je to návštěva ze zdejšího kraje." Tohle jsem ovšem nestrpěl. „Jsem anglický novinář," řekl jsem.
Opřela se namáhavě o levou paži a snažila se zdvihnout. „Pak vám povím, co se stalo," křičela. „Byla jsem na poštovním úřadě přepadena. Vyvlekli mě ven, sháněli se po mé matce a chytili ji."
Lékař ji skočil do řeči. Jeho hlas nabyl síly. „Lituji, ale návštěva zde nemůže zůstat, když jste rozčilena. Nejsem primář, nemohu to dovolit." Pak se obrátil ke mně a rychle pokračoval: „Musíte ihned odtud. Byl bych přísně pokárán, kdyby se prozradilo, že jsem dovolil, aby byli pacienti takhle rozčilováni."
Odcházel jsem ke dveřím tak pomalu, jak jen bylo možno, pokoušeje se neposlouchat, co lékař povídá (opakoval stále totéž, poněvadž si nemohl honem vzpomenout na nic jiného), a zachytit alespoň několik slov z lámané němčiny mladé české ženy. „Svázali nás ... Vláčeli mě ulicemi... Bylo to strašné."
U dveří jsem se ohlédl. Už byla tichá, opírala se o levý loket a dívala se za mnou. Řekl jsem jí: "Lituji, nemohu zde zůstat. Vidíte, že musím odtud. Ale zítra vám pošlu nějaké květiny." Častokrát si vzpomenu, jestli je dostala.