Vrámci toho zákona je tu taký nápad obnoviť sčasti parkovú krajinu (europsku savanu) bežnú v medziľadových dobách.
https://ekolist.cz/cz/publicistika/esej ... vy-prirody
Pro začátek přiznejme, že ke skutečné rekonstrukci interglaciální přírody nám ve Střední Evropě chybí dvě zásadní funkční skupiny zvířat. První jsou skuteční megaherbivoři (sloni, nosorožci), jejichž evropské druhy jsme vyhubili a za něž nemáme náhradu. Druhou jsou vrcholoví predátoři, které bychom sice nahradit uměli (tygr ussurijský by třeba v CHKO Soutok určitě nestrádal!), ale není to průchodné politicky a vlastně ani morálně – v Indické republice, která je na záchranu populace tygra pyšná, padne tygrům za oběť 70–80 osob ročně; plných 500 osob ročně pak padne za oběť slonům. Protože tuto oběť přinést nechceme, a zabezpečení „refaunovaných jednotek“ proti únikům tygrů či slonů by si žádalo náklady astronomické, musíme úlohu těchto dvou funkčních skupin zaujmout sami. Úlohou slonů je pochopitelně vyvrácení velkých stromů a tudíž otevírání lesů; úlohou vrcholových predátorů pak je „regulace“ populací kopytníků prostřednictvím lovu.
Dále si přiznejme, že obnova ekosystémů se nemůže dít v hranicích lesního zákona, ani předpisů o nakládání se zemědělským půdním fondem. Původní evropský ekosystém neznal „les“, jak ho dnes definuje legislativa (viz „Pozemek určený k plnění funkce lesa“ – PUPFL), ani pole/louku/pastvinu/sad, jak je definují, dotují, kontrolují a zdaňují četné předpisy (viz LPIS – „Land Parcel Identification System“). Máme-li obnovit evropský savanový biom, potřebujeme třetí právní kategorii, říkejme jí třeba PUPOEF – Pozemek Určený Pro Obnovu Ekosystémových Funkcí. PUPOEF by existoval vedle PUPFL a LPIS. Platila by zde jiná pravidla, přičemž tím zásadním by bylo osvobození od daní – a ztráta nároků na lesnické či zemědělské dotace.
Pokud propojíme rewildingové zkušenosti z Česka i zahraničí se statistikami našeho půdního fondu a vlastnických poměrů, zjistíme, že aniž bychom ohrozili domácí dřevařskou a potravinářskou produkci nebo stávající systém maloplošných chráněných území, můžeme pro PUPOEF vyčlenit až 10 % území České republiky. Zde by se – na jednotkách o rozloze 500 a více hektarů – uplatnil zcela nový přístup ke krajině. Navrhl jsem pro něj pracovní termín AIRM – Anthropocene-Integrated Rewilding Management, na názvu však netrvám.
Auto rozoberá jednotlivé aspekty ako ochranu krajiny, bezpečnosť ľudí, ekonomiku a vlastnické záležitosti.
Osobne si mylím, že na veľkých plochách je to nerealizovateľné v Europe.
v mostecku:
https://ekolist.cz/cz/publicistika/esej ... -republiky
Koncept AIRM – Anthropocene integrated rewilding management – nastíněný v předchozím článku, je pro post-těžební krajinu jako dělaný. Překonává zásadní všechny problémy zemědělských i lesnických rekultivací – jejich uniformitu a tím pádem malou atraktivitu pro místní lidi i návštěvníky, závislost na lidské péči, a především mizerný výnos. Rekultivační lesy narazí po pár desetiletích růstu na navezené ornici na nepropustné a někdy toxické podloží. Proto z nich kvalitní kulatina z nich nikdy nebude – může z nich ovšem být skvělé, a často těžené, palivo. Uniformně založené louky jsou samozřejmě sečeny, což pálí pohonné hmoty a homogenizuje prostředí. Asi nejživějšími stanovišti jsou „křovinaté lesostepi“, ať už vzniklé spontánně, tvořící se z v prvých několika letech z lesních výsadeb, nebo lemující silničky a průseky. Jenže bez průběžného prosvětlování časem dorostou a opět vytvoří monotónní, hospodářsky nepříliš kvalitní lesy.
V režimu AIRM by jednotlivé lokality byly opatřeny polopropustnými ohradníky, zabezpečeny vodou, opatřeny návštěvnickou infrastrukturou – a doplněny o chybějící termodynamický a disturbanční „motor“, velké býložravce. Ti by zde žili v polodivokém režimu bez příkrmu, zajistili rychlý obrat fytomasy, rozbili dominanci trav typu třtiny a jejich lov by, spolu s produkcí palivového dříví (pařezením), zajistil finanční udržitelnost až ziskovost celé operace. Velcí býložravci rovněž pomohou s péčí o tůně a mokřady, ať už tvorbou drobných „kaluží“ v kalištích, nebo spásáním pobřežní vegetace a otevíráním volné vody. I vodní stanoviště trpí zarůstáním břehů a postupným zazemňováním. Blokace těchto procesů kopytníky udrží a zvýší biologickou rozmanitost těchto stanovišť.
Mostecká pánev pro takový přístup nepředstavuje hendikepované rumiště, ale ideální startovací dráhu. Krajina tam totiž divočinou už dávno pulzuje. Samovolně zde vznikly sezónní vertikální migrace jelení zvěře (jde v podstatě o hybridy mezi jelenem evropským a jelenem sikou), která se z plání Krušných hor stahuje na zimu do lomových jam. Prosperují zde silné populace divokých prasat a nepůvodních muflonů, za nimiž se z hor odvažuje vlk. Místní lidé tuhle syrovou postindustriální divočinu dávno adoptovali. Vedle cyklostezek a sportovišť v rekultivovaných partiích navštěvují – jako cyklisté, motocyklisté, piknikáři či prostě výletníci – i oficiálně dosud nepřístupné či „polopřístupné“ partie zdejší krajiny. AIRM by ty tisíce hektarů přestal znásilňovat drahým zalesňováním či sečí luk, vpustil by sem kompletní trofickou kaskádu a založil tak samořiditelný, evolučně otevřený ekosystém. Celoroční přítomnost kopytníků redukuje konkurenčně silné trávy, zpomalí růst dřevin, zajistí dynamické vznikání nových sukcesních plošek, vytvoří stanoviště pro citlivější druhy flóry a drobné živočichy.