https://www.armyweb.cz/clanek/rusko-beh ... m-zaostava
Jestliže bylo možné situaci ruských bezpilotních sil před únorem 2022 označit za tristní, pak český případ ukazuje ještě hlubší strukturální problém. Nejen nedostatek prostředků, ale především absenci systematické koncepce, institucionální ambice a finanční stability. Podle dostupných údajů disponuje Armáda České republiky jedinou specializovanou jednotkou pro bezpilotní prostředky. 533. praporem bezpilotních systémů, začleněným pod 53. pluk průzkumu a elektronického boje. Už samotné organizační zařazení napovídá, že drony jsou nadále vnímány primárně jako podpůrný průzkumný nástroj, nikoliv jako samostatná operační doména či klíčový nositel bojové síly.
Výzbroj české armády tvoří převážně malé průzkumné systémy typu RQ-11 Raven, RQ-20 Puma, RQ-12A Wasp, ScanEagle či Skylark I. Tyto prostředky bezpochyby plní důležitou roli na taktickém stupni, avšak jejich charakter zůstává výhradně průzkumný. Chybí schopnosti systematických úderných operací, integrace bezpilotních prostředků do dělostřeleckých a raketových struktur ve větším měřítku i vlastní kapacity radioelektronického boje v kontextu „války dronů“.
Zásadním momentem byla rezignace na pořízení strojů kategorie MALE. Původně plánovaný nákup izraelských Heron 1 byl zrušen s odůvodněním, že prostředky budou přesunuty na pořízení většího množství menších UAV. Náčelník generálního štábu Karel Řehka přitom otevřeně přiznal, že střední kategorii bezpilotních prostředků armáda nemá v plánech mimo jiné proto, že na ni nemá finanční zdroje. Jinými slovy: Nejde o vědomé operační rozhodnutí založené na komplexní doktrinální analýze, nýbrž o rozpočtové omezení.
Rozpočtová realita přitom situaci dále zhoršuje. Ministerstvo obrany samo konstatovalo, že Česká republika nebude schopna naplnit alianční závazky výstavby schopností v rámci NATO. Obranné výdaje mají klesnout pod hranici dvou procent HDP na 1,73 a nové akvizice jsou odkládány. Pokud stát přiznává, že má „problém“ financovat už již přijaté závazky, je obtížné očekávat systematickou výstavbu nové technologické domény, která vyžaduje nejen nákup techniky, ale i masivní investice do výcviku, infrastruktury, průmyslové základny a doktrinální práce.
Symptomatický je rovněž případ zakázky na „unikátní“ drony Osprey-H pro Vojenskou policii, realizovaný bez soutěže prostřednictvím společností Summit Defense a Summit Advanced Systems. Ministerstvo obrany zaplatilo zálohu, technika nikdy nedorazila a firmy skončily v insolvenci. Výsledkem je ztráta desítek milionů korun bez jakéhokoli reálného posílení schopností. V kontextu omezeného rozpočtu jde o selhání, které má přímý dopad na modernizační tempo.
Zatímco Rusko bylo donuceno válkou během zhruba osmnácti měsíců vybudovat nové struktury bezpilotních vojsk, centralizovat vývoj, výcvik i bojové nasazení a vytvořit experimentální centra typu Rubikon, český přístup zůstává fragmentovaný. Namísto budování samostatné organizační vrstvy, či alespoň robustní brigádní struktury bezpilotních systémů, se česká armáda soustředí na akvizici stovek malých multirotorových prostředků, určených primárně k průzkumu a dokumentaci.
To samo o sobě není bezcenné. Problém však spočívá v absenci širší koncepce. Neexistuje veřejně artikulovaná ambice vytvořit „česká vojska bezpilotních systémů“, neprobíhá masivní institucionální integrace vývojářů, operátorů a doktrinálních pracovišť do jednotného adaptačního cyklu, jaký sledujeme u válčících stran na Ukrajině. Český model zůstává administrativně ukotvený v logice předchozí éry. UAV jako doplněk, nikoli jako jeden z pilířů bojové síly.
Výsledný paradox je zřejmý. Rusko vstupovalo do války s poddimenzovanými a roztříštěnými bezpilotními kapacitami, avšak pod tlakem bojiště bylo nuceno projít rychlou a bolestivou transformací. Česká republika se nachází v mírových podmínkách, má přístup k aliančním zkušenostem i k technologickému trhu, přesto však nevytváří struktury odpovídající charakteru současného konfliktu vysoké intenzity.
Jestliže tedy byla předválečná situace ruských UAV tristní, český případ ukazuje ještě problematičtější obraz. Nikoli krizí vynucenou nedostatečnost, ale dlouhodobě podfinancovanou, koncepčně nerozhodnou a institucionálně omezenou oblast, která se ani nedostala do fáze, z níž by bylo možné provést skutečně zásadní transformaci. V době, kdy se „válka dronů“ stala realitou, se Armáda České republiky stále připravuje na model konfliktu, jenž se pod vlivem technologické revoluce již zásadně proměnil.