Memoáry Jense Stoltenberga odhalují generálního tajemníka, který je ochoten diskutovat o evropském bezpečnostním uspořádání bez ohledu na názory spojenců nejvíce vystavených ruské hrozbě.
Stoltenberg se jako vůdce i jako autor pamětí vyznačuje zdrženlivým, diplomatickým, vyváženým a konfliktům se vyhýbajícím stylem. Vzpomíná, jak ho na počátku jeho kariéry norského premiéra lidé škádlili: jaký politik se tak snaží vyhnout sporům jako Jens Stoltenberg?
V knize On My Watch: Leading NATO in a Time of War (W. W. Norton & Company, 2025, 480 stran) se bývalý generální tajemník NATO občas krátce vrací k dřívějším fázím svého života, ale hlavní důraz je, jak slibuje název, kladen na desetiletí (2014–2024), během kterého Stoltenberg alianci vedl.
Zavádějící název
Jako čtenář jsem měl k názvu knihy výhrady, a to jak z morálního, tak z faktického hlediska. Během Stoltenbergova funkčního období NATO nevedlo válku. Válka v Afghánistánu byla samozřejmě oficiálním ozbrojeným konfliktem, ale ve srovnání s válkou na Ukrajině to nebyla událost, která by si zasloužila označení „válka“; šlo spíše o protiteroristickou operaci, která se občas rozrostla do vojenských střetů.
Vzhledem k tomu, jak málo stránek v těchto pamětech je věnováno Afghánistánu ve srovnání s válkou na Ukrajině – přičemž stažení v roce 2021 je popsáno pouze na několika stránkách –, je zřejmé, že Stoltenberg se svým výběrem názvu postavil do poněkud příliš odvážné pozice, zejména s ohledem na nápadnou pasivitu NATO v prvních měsících války.
Teprve v roce 2024 aliance formalizovala svou vojenskou podporu Ukrajině zřízením programu NSATU (NATO Security Assistance and Training for Ukraine). Do té doby probíhala i mise zaměřená na výcvik ukrajinských vojáků pod záštitou Evropské unie.
Odmítnutí Zelenského
V prvních měsících plnohodnotné agrese se Jens Stoltenberg nezastal Zelenského prosby. V knize s jistým odhodláním popisuje, jak rozhodně Zelenskému v jeho nouzi odmítl, když ukrajinský prezident požádal NATO o pomoc v oblasti protivzdušné obrany.
Stoltenbergovy paměti potvrzují stále nepříjemný dojem, že na Západě mnozí na začátku války předpokládali, že Kyjev rychle padne. Podle Stoltenberga však již 24. března 2022 bylo vedoucím představitelům NATO shromážděným v Bruselu jasné, že Rusko nedosáhne rychlého vítězství.
Generální tajemník NATO obdržel od Spojených států spolehlivé zpravodajské informace o tom, že Rusko hodlá v polovině října 2021 zaútočit na Ukrajinu, když ho CIA požádala o naléhavou schůzku. Podle autora se však zpravodajské analýzy Francie a Německa výrazně lišily od těch amerických. Paříž a Berlín považovaly hrozbu invaze za přehnanou a zdůrazňovaly nutnost zabránit eskalaci.
Stoltenberg, který se ve své knize obecně vyhýbá přímé kritice, připomíná krymskou krizi z roku 2014, kdy byla Severoatlantické radě NATO předložena podrobná a jednoznačná zpravodajská informace o přítomnosti ruských vojsk na Ukrajině. I přesto zástupci Německa a Francie naléhali na opatrnost při vyvozování konečných závěrů a vyzývali k zachování dialogu, aby se zabránilo chybným odhadům a eskalaci napětí.
Stoltenbergova doktrína
Sám Stoltenberg se však po zahájení plnohodnotné invaze v otázce obav z eskalace přikláněl spíše k názoru Francie a Německa. Zdůrazňuje, jak důležité bylo vyslat Kremlu jasný signál, že NATO nechce válku, a zároveň se nenechat zastrašit.
Souhrny oficiálních schůzek v pamětech se střídají s popisy rodinných vztahů. Získáváme přehled o tom, jak se formoval tento úspěšný norský politik a jaký světový názor si vytvořil, přičemž významnou roli v tom sehrál jeho otec Thorvald. Thorvald Stoltenberg působil jako norský ministr zahraničí, ministr obrany, velvyslanec při OSN a během studené války byl jedním z nejznámějších tvůrců zahraniční politiky země.
Stoltenbergovy paměti rovněž jasněji ukazují příznivý postoj norské elity – a v tomto případě konkrétně Labouristické strany, včetně otce i syna – k dialogu s Ruskem. Jens Stoltenberg opakovaně zdůrazňuje, že jeho otec naléhal na zachování dialogu s Ruskem i za okolností, kdy většina spojenců od této myšlenky upustila.
Syn zase s hrdostí píše o tom, jak úspěšně prosazoval pokračování dialogu s Rusy v rámci NATO i po anexi Krymu, na rozdíl od Zelenského, který tlačil na odvážnější vojenskou pomoc. V tomto bodě později změnil svůj postoj a začal naléhat na spojence, aby poskytli více vojenské pomoci.
Pro Stoltenbergovy byl dialog s Ruskem známkou síly, nikoli slabosti. A v tomto ohledu nebyl tento Nor pro pobaltské státy zrovna nejvhodnějším generálním tajemníkem.
V kapitole svých pamětí s názvem „VÁLKA: srpen 2021 – duben 2023“ Stoltenberg vzpomíná na osobní setkání s ruským ministrem zahraničí Sergejem Lavrovem na podzim roku 2021 a přiznává, že ačkoli si byl vědom odporu Polska a pobaltských států, navrhl Lavrovovi, aby Rada NATO-Rusko projednala ruský návrh na vytvoření nárazníkové zóny v pohraničních oblastech a stažení spojeneckých vojsk na pozice z doby před rokem 1997.
Když se dialog stává přerozdělením rizika
Možná lze Stoltenbergovu ochotu v roce 2021 nabídnout Lavrovovi diskusi o stažení sil NATO z východních regionů vysvětlit také tím, že Spojené státy krátce nato veřejně oznámily, že i ony jsou připraveny diskutovat o rozmístění sil. Tento úvodní tah mohl být koordinován mezi generálním tajemníkem a Američany. V každém případě to byla pro pobaltské státy naprosto nepříjemná epizoda.
Norsko, které leží na hranici, by tím nebylo dotčeno, protože do aliance vstoupilo ještě před tímto rokem. Lze se oprávněně ptát, zda by Stoltenberg takový návrh předložil, kdyby se týkal i jeho vlastní země – zejména pokud měl v úmyslu po odstoupení z funkce generálního tajemníka pokračovat ve své politické kariéře doma.
Krátké rozhovory s estonskými diplomaty potvrzují, že se Stoltenberg skutečně pokusil tuto otázku nadhodit za zády východních pohraničních států NATO. V lednu se sešla Rada NATO-Rusko v naději, že se tam jasně projeví konstruktivní záměr Ruska, ale Rusové místo toho památně prohlásili, že jejich návrh není nabídkou, z níž si lze vybrat vhodné položky, ale nabídkou typu „ber nebo nech být“.
Autor, který jinak klade důraz na jednotu a konsensus v rámci NATO, zřejmě nechápe, jak destruktivní je takový přístup z hlediska důvěry uvnitř aliance, když je někdo ochoten normalizovat rámec, který je z pohledu východní Evropy nebezpečný, jen proto, že pomáhá „udržovat otevřené komunikační kanály“ s Ruskem.
Slovo „dialog“ zní neutrálně, ale otázkou vždy je, co se očekává, že těmito kanály dialogu bude proudit. Pokud generálnímu tajemníkovi NATO nevadí myšlenka, že by se pořádek v Evropě z doby před rokem 1997 mohl nějakým způsobem, byť jen částečně, vrátit pod záštitou opatření na budování důvěry, pak se již nejedná o snižování rizika, ale o jeho přerozdělování, a to bez jakéhokoli mandátu.
Estonská premiérka Kaja Kallasová i bývalý velitel estonských ozbrojených sil Martin Herem veřejně potvrdili v estonských médiích, že návrh na bezletovou zónu se nikdy nedostal ani na formální program NATO. To vyvolává otázku, na jakém konsensuálním rozhodnutí nebo pokynu v rámci aliance se Stoltenberg opíral, když hned od začátku tak rázně řekl Zelenskému ne.
Stoltenberg připomíná, že v předvečer ruské invaze v plném rozsahu zahájil Joe Biden pravidelná setkání úzkého kruhu spojenců, jichž se účastnili představitelé Spojených států, Spojeného království, Kanady, Německa, Francie a Itálie spolu se zástupci EU a velitelství NATO. Později, během videokonference s Bidenem a dalšími lídry, Stoltenberg zdůrazňuje Zelenského výzvu o pomoc. Boris Johnson jasně říká, že nemohou začít sestřelovat ruská letadla. Emmanuel Macron varuje, že nadměrné zapojení by mohlo posílit ruskou narativu o přímé účasti NATO.
Z tohoto pečlivě sestaveného autoportrétu vyvstává generální tajemník, který se prezentuje jako tvůrce konsensu, manažer rizik eskalace a institucionalizátor dialogu. V knize slyšíme hlas v první osobě někoho, kdo se v každém sporu snaží zaujmout pozici v „rozumovém středu“. Ale „rozumnost“ může být slovo s vysokým politickým nábojem.
Z tohoto pečlivě sestaveného autoportrétu vystupuje generální tajemník, který se prezentuje jako tvůrce konsensu, manažer rizik eskalace a propagátor dialogu. V knize slyšíme hlas v první osobě někoho, kdo se v každém sporu snaží zaujmout postoj v „rozumné střední pozici“. Slovo „rozumnost“ však může být politicky velmi citlivé.
Jak ukazuje Stoltenbergovo setkání s Lavrovem – které bývalý generální tajemník sám popisuje s neobvyklou upřímností –, pro východní křídlo NATO může „rozumný střed“ znamenat ignorování zájmů členů, kteří se k alianci připojili později. Stoltenberg má sklon považovat dialog za hodnotově neutrální postup, jako by samotný komunikační kanál byl již ctností. Ve skutečnosti však vše závisí na tom, co se prostřednictvím tohoto dialogu normalizuje. Z pohledu malého státu není dialog nikdy abstraktní a absolutní ctností. V určitých situacích může být cenou za dialog snížení bezpečnosti.
Konsensus v oblasti politiky
Ve svých pamětech se Jens Stoltenberg obecně vykresluje jako člověk, který své vedoucí postavení uplatňuje nikoli vydáváním rozkazů, ale diplomatickým a trpělivým řešením problémů. Svolává spojence k jednacímu stolu, udržuje pohromadě velmi odlišné strategické kultury a v chaotických chvílích – hlučných summitech v éře Trumpa, krizi mezi Tureckem a Sýrií, počátku války na Ukrajině – se snaží obnovit minimální společný jmenovatel, aby se zachovala jednota veřejnosti. Někdo to může považovat za dovednost, ale lze se také ptát, zda se někdy nejedná pouze o zachování fasády, za kterou už dům hoří.
Stoltenberg však při řešení přistoupení Švédska a Finska k NATO prokazuje jakousi rozhodnou trpělivost a nakonec přesvědčuje tvrdohlavého tureckého prezidenta Erdoğana jemným, ale dobře načasovaným aktem mírného odporu.
Určitá nekonzistentnost je patrná v Stoltenbergově přístupu ke dvěma spojencům, kteří mu způsobili největší bolesti hlavy: k Erdoğanově Turecku a ke Spojeným státům během prvního funkčního období Donalda Trumpa. V prvním případě říká, že řešení problémů vnitřní demokracie v členských státech nespadá do kompetence aliance; v souvislosti s Trumpovým útokem na Kapitol 6. ledna 2020 však tvrdí, že je to v rozporu se základními hodnotami NATO.
Z hlediska hodnot je Stoltenbergův světový názor směsicí sociálnědemokratických kořenů, opatrného sympatií k realismu ve stylu Henryho Kissingera a atlantického institucionalismu. Vzpomíná na protijaderné demonstrace, které zažil jako mladý politik. To z něj sice nedělá naivního pacifistu, ale vštípilo mu to určitý politický reflex: vyhýbat se zbrojním spirálám, hledat diplomatická řešení a klást důraz na prevenci.
Pro něj není NATO pouhou vojenskou smlouvou, ale politickým rámcem, který udržuje živé spojení mezi Evropou a Severní Amerikou. Reformní balíček „NATO 2030“ přijatý během Stoltenbergova funkčního období – zahrnující Čínu, kybernetickou obranu, klima a navýšení společného rozpočtu NATO – nese jasné stopy bezpečnostní politiky Demokratické strany USA, což zase vypovídá o vlivu konkrétní americké administrativy na politickou agendu NATO.
Stoltenberg si od Bidena zajistil podporu pro navýšení centrálního rozpočtu NATO – který nelze zaměňovat s výdaji členských států na obranu. Donald Trump naopak Stoltenberga kritizoval za příliš nákladné a příliš skleněné nové sídlo NATO a pravděpodobně by nedovolil, aby výdaje na sídlo rostly.
Trump, tlak a strategická normalita
Stoltenberg viděl v Trumpově prvním funkčním období příležitost obrátit jeho tlak na členské státy ve prospěch organizace, avšak ve svých pamětech je stále poměrně kritický a zdá se, že Trumpovy požadavky považuje za větší problém než vlažnou reakci Německa a dalších významných spojenců.
Jedním z ústředních témat knihy je první prezidentství Donalda Trumpa a jeho dopad na NATO. Kromě schůzek kniha popisuje i nejdůležitější telefonáty generálního tajemníka s Trumpem.
Trumpovy hrozby opustit NATO se Stoltenbergovi nezdály bezvýznamné: tvrdí, že Stephen Miller, dnes vlivný ideolog v Bílém domě, který byl počátkem tohoto roku spojován s navrhovaným plánem na zabrání Grónska, prezidentovi vážně radil, aby zvážil také odchod z NATO. Pravděpodobně kvůli této zkušenosti nedávno současný norský ministr financí Jens Stoltenberg prohlásil, že považuje rozpad NATO během Trumpova druhého funkčního období za reálnou možnost.
Stoltenberg však zároveň uznává paradox Trumpových let: napětí bylo vysoké, ale v mnoha ohledech se aliance posílila – větší přítomnost USA v Evropě, vojenská pomoc Ukrajině, rostoucí rozpočty na obranu a konfrontačnější postoj vůči Číně. Nástup Joea Bidena k moci naopak pro Stoltenberga znamenal návrat ke strategické normálnosti.
Ošklivý konec války v Afghánistánu také spadá do funkčního období jak Bidena, tak Stoltenberga. Stoltenberg říká, že dohoda z roku 2020 mezi Spojenými státy a Tálibánem byla v podstatě uzavřena bez zapojení spojenců z NATO. Podle názoru bývalého generálního tajemníka by však delší přítomnost výsledek nezměnila.
Výjimečný akt veřejného zamyšlení
V historickém kontextu chování generálních tajemníků NATO je rozhodnutí Stoltenberga vydat své paměti bezprostředně po odchodu z funkce neobvyklé. Poté, co se Stoltenberg vrátil do norské politiky a získal post ministra financí, vydal svou knihu zhruba rok a měsíc po odchodu z funkce. V historii NATO byl rychlejší pouze lord Carrington; jeho knihu bylo možné číst pouhé tři měsíce po jeho odchodu z funkce, v říjnu 1988.
Vzhledem k tomu, že Stoltenberg zůstává aktivní v norské politice, lze předpokládat, že se nejedná pouze o paměti, ale o pečlivě načasovaný akt veřejného sebeuvědomění ze strany aktivního politika. Pro Stoltenberga má kniha tři funkce: představuje ho jako odpovědného a diplomatického krizového manažera, legitimizuje rozhodnutí učiněná pod jeho vedením v NATO a zabraňuje spálení mostů.
Pro pobaltské státy a další země na východním křídle NATO obsahují Stoltenbergovy paměti nepříjemnou připomínku: v rozhodujících okamžicích se státy žijící nejblíže ruské hrozbě mohou stále ocitnout nikoli v centru diskuse, ale na jejím okraji. Ani si nejsem jistý, co je znepokojivější: zda to, že Stoltenberg jednal za zády novějších spojenců, nebo to, že v tom zřejmě nevidí nic špatného.
Právě to je ten hlubší pocit neklidu, který provází celé čtení. Pod povrchem rétoriky jednoty, zdrženlivosti a dialogu se skrývá starší hierarchie bezpečnosti v rámci aliance – hierarchie, v níž si někteří spojenci zachovávají výsadu určovat, co je rozumné, zatímco od ostatních se očekává, že jako cenu za to přijmou vystavení se riziku.
https://balticsentinel.eu/8442729/book- ... bled-by-it
(minimálně jeden) 