Termonukleární reakce

Moderátor: Bleu

Uživatelský avatar
Stuka
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 2120
Registrován: 22/8/2010, 20:18

Termonukleární reakce

Příspěvek od Stuka »

I.část – termonukleární reakce

Zdroj energie


Obrázek

Termonukleární reakce či termojaderná fúze je základním procesem, pomocí něhož hvězdy uvolňují svou energii. Je to jeden ze způsobů, jak uvolnit energii z jádra atomu. Druhým způsobem je štěpení jádra. Při fúzi dochází ke spojení dvou lehčích atomů, aby vytvořili atom těžší, během štěpení se velmi těžký atom rozdělí na dvě či více částí. Vazebná energie uvolněná během těchto procesů se projeví jako kinetická energie výsledních částic.

Ve 20.letech minulého století vědci začali lépe chápat fungování Slunce a ostatních hvězd. Zjistili, že Slunce se skládá přibližně ze 75 procent vodíku, 25 procent helia a asi 0,1 procent těžkých prvků a že jasnost hvězdy je přímo úměrná její hmotnosti. Z přesnějších měření hmotnosti atomů a poznání sil udržujících atomová jádra pohromadě vyšlo najevo, že zde platí Einsteinova rovnice E=mc² o ekvivalenci a zaměnitelnosti energie s hmotností (ze speciální teorie relativity). Když se těžké jádro atomu X rozštěpí na XY a XZ, součet hmotností XY a XZ je menší než hmotnost X, a to přesně o hodnotu potřebnou k pokrytí energie uvolněné štěpením. Totéž pravidlo platí i pro jádra, která společně vytvoří těžší jádro. Například jádro helia-4 (izotop helia – pojem „izotop“ vysvětlím později) se skládá ze dvou protonů a dvou neutronů. Když ale spojíme dva protony a dva neutrony nedostaneme úhrnnou hmotnost helia-4, protože trošku hmotnosti chybí. Objeví se však jako tepelná energie pokaždé, když se čtyři příslušné částice zkombinují, aby vytvořily héliové jádro. Množství hmoty přeměněné na energii je malé, avšak je třeba je vynásobit druhou mocninou rychlosti světla a potom nám vyjde značně vysoké číslo. Výroba heliových jader uvnitř hvězdy je proces na energii velmi produktivní. Dva protony, které jsou kladně elektricky nabité, se v normálních podmínkách nemůžou k sobě přiblížit, ale v podmínkách jaké panují ve středu Slunce při teplotě 15 milionů stupňů Kelvina a tlaku kolem 200 miliard atm se prudce srážejí a dostávají se k sobě tak blízko, že se ocitají pod vlivem silné jaderné síly. Ve Slunci tedy pracuje obrovský termojaderný reaktor, v němž se budují atomová jádra. Fúze začíná mimořádně těžkým krokem – sloučením dvou protonů na deuterium (izotop vodíku), přičemž jeden z protonů se musí změnit na neutron. Potom to už jde lehce. Spojí se dvě jádra deuteria a buď vznikne helium-3 a zbude jeden neutron anebo vznikne tritium (izotop vodíku) a zbude jeden proton. Helium-3 anebo tritium se spojí s dalším deuteriem a vznikne v obou případech helium-4.

Nyní je potřeba vysvětlit, co jsou izotopy. Složení jádra atomu je dáno:
1. protonovým číslem tj. číslem Z, které udává počet protonů v jádře (stejný počet je i elektronů obíhajících okolo jádra),
2. neutronovým číslem tj. číslem N, které udává počet neutronů v jádře,
3. nukleovým číslem, tj. číslem A=Z+N, které udává počet nukleonů -protonů+neutronů - v jádře.

Atomy téhož prvku se mohou lišit počtem neutronů v jádře. Takto odlišné atomy nazýváme izotopy, které mají stejné chemické vlastnosti, ale mohou se lišit fyzikálními vlastnostmi. Mají například odlišnou hmotnost, nebo jsou velmi stabilní, jiné zase radioaktivní (čili nestabilní). Vodík Z=1 má tři izotopy: obyčejný lehký vodík – jeho jádro se skládá jenom z jednoho protonu, těžké deuterium – jeho jádro se skládá z protonu a dvou neutronů a supertěžké tritium- jeho jádro se skládá z protonu a tří neutronů.

(Pro zajímavost zde uvádím standardní model základních nedělitelných elementárních stavebních kamenů hmoty – šest různých druhů kvarků označených: u, d, s, c, t, b, dále leptony: elektron, elektronové neutrino, mion, mionové neutrino, tauon a tauonové neutrino. Příroda ke stavbě vesmíru využívá jenom elektrony, elektronové neutrina a kvarky u+d. Proč existují další základní kameny, zatím nevíme.)

Obrázek

Vodík ve středu Slunce je stlačen na velmi vysokou hustotu, ale sluneční jádro není pevné - je velmi horkým plazmatem, (plazma - čtvrté skupenství hmoty, kdy plyn je ionizován). Tato kombinace vysoké teploty a vysoké hustoty působí obrovským tlakem směrem od středu. Energie je transportována ze středu Slunce k jeho povrchu. Jedná se o velmi pomalý proces, protože existuje síla, která působí opačným směrem (ke středu) a obrovský odstředivý tlak vyrovnává, jinak by Slunce vybuchlo. Tou silou je gravitace, která stlačuje Slunce do tvaru koule.

Ve fázi spalování vodíku setrvá hvězda nejdéle. Ve Slunci se takto každou sekundu spálí asi 700 milionů tun vodíku a asi 695 milionů tun helia. Zbývajících 5 milionů tun hmoty se promění ve fotony a neutrina. Čím je hvězda těžší, tím vyšší je teplota a tlak v jejím středu a tím rychleji probíhá spalování. U hvězdy velikosti Slunce trvá asi 8 až 10 miliard let, než spotřebuje ve svém nitru všechen vodík. Když se vodík spálí, zůstane ve hvězdě helium. Ve vrchní vrstvě hvězdy se však poměr vodíku a helia prakticky nezměnil. Hvězda se začne měnit, začne se nadouvat a začíná spalovat i vodík ve vrchních vrstvách. Teplota a hustota helia ve středu hvězdy stoupá a zažehne se další jaderná reakce. Když teplota ve středu hvězdy dosáhne asi 100 milionů stupňů, začne spalování helia. Vždy dvě heliová jádra se spojí do jádra berylia, které je však velmi nestabilní a už asi po 10-16 sekundy se znovu rozpadá na heliové jádra. Aby mohlo vzniknout uhlíkové jádro, je potřeba aby se berylium rychle spojilo s třetím heliovým jádrem a to je možné jenom tak v hustém médiu jako je hvězda. V následné reakci se čtvrté heliové jádro sloučí s už vzniklým uhlíkem a vytvoří kyslíkové jádro. (Potom se přilepují další heliová jádra a vzniká menší množství neonu, hořčíku a křemíku). Když dohoří helium, závisí další vývoj hvězdy opět od její počáteční hmotnosti. Z hvězdy o hmotnosti našeho Slunce se stane bílý trpaslík, který se skládá převážně z uhlíku a kyslíku a hmota v něm je tak hustá, že krychlový centimetr váží přibližně tunu. V bílém trpaslíku sice jádro hvězdy zkolabovalo, ale ne natolik, aby mohlo dojít k další jaderné fůze. Bílý trpaslík potom chladne po dobu několika miliard let. Hvězdy s hmotností větší než naše Slunce spálí helium rychleji. Jejich jádro potom prudce kolabuje, až teplota ve středu hvězdy dosáhne asi 700 milionů Kelvina. Při této teplotě se začíná spalovat uhlík a dochází k fúzi na obrovské množství sodíku, neonu a hořčíku. Když dojde uhlík, jádro hvězdy se dále zhutní a znovu zvýší tlak i teplotu. Přibližně při teplotě 1 miliarda stupňů Kelvina nastane spalování neonu, při němž fúzí vzniká hořčík, křemík a síra. Při teplotě 2 miliardy stupňů Kelvina začíná hořet kyslík a výsledkem fůze je křemík a síra. Při teplotě 3 miliardy stupňů Kelvina začíná hořet křemík a vzniká železo, kobalt a nikl – nejstabilnější prvky.

Železo, kobalt a nikl jsou poslední atomy, kterých vznik jadernou fúzí vede k uvolnění energie a jsou nejstabilnějšími ze všech známých jader – zejména železo. V nitrech hvězd probíhá tedy postupná přeměna nejlehčích jader – vodíku a helia – na těžší jádra postupným slučováním jader prostřednictvím jaderné reakce. Hvězdy na cestě k železu vyrábějí prvky, jako jsou například uhlík a kyslík – základ života na Zemi. Příslušné reakce produkují nesmírnou energii, kterou hvězdy vyzařují do okolního vesmírného prostoru. Když jaderné palivo vyhoří, nemá už uvolňovaná fúzní energie sílu vzdorovat dostředivému gravitačnímu tlaku. Z našeho Slunce se stane bílý trpaslík, protože nemá dostatečnou hmotnost, aby ve svém nitru dosáhl teplotu potřebnou k fúzi uhlíku. Jádro hvězd hmotnějších jako Slunce nejprve kolabuje a pak nastane obrovský výbuch známý jako supernova. Supernovy mají vysokou teplotu a produkují velké množství energetických neutronů, které jsou absorbovány železem a niklem a vytváří se další těžké atomy až po uran. Výbuchem jsou takto „vyrobené“ atomy rozprášeny do vesmíru a tvoří materiál pro vznik dalších hvězd a planet. Naše sluneční soustava je také sekundárním produktem. Zbytky jader supernov nazýváme neutronové hvězdy nebo pulzary. Velmi hmotné hvězdy skončí svůj život jako černé díry.
Naposledy upravil(a) Stuka dne 26/4/2015, 13:42, celkem upraveno 12 x.
ObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Stuka
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 2120
Registrován: 22/8/2010, 20:18

Příspěvek od Stuka »

Kvantová mechanika

Teorie, že zdrojem energie Slunce a jiných hvězd musí být fúze vodíku na hélium, však měla zdánlivě jednu chybu. Teplota ve středu Slunce, která umožňuje rychlý pohyb protonů, aby mohlo dojít k překonání síly elektrostatického odpuzování a následně k jejich fúzi, byla podle výpočtů nedostatečná – jenom 15 miliónů stupňů Kelvina. Při takové teplotě protony jednoduše nemají dost velkou energii na to, aby se ve Slunci srážely a produkovaly sluneční teplo. Jakoby šplhaly vzhůru protilehlými úbočími sopky na její vrchol, aby mohly spadnout do jejího kráteru, kde by je k sobě přitáhla silná jaderní síla, jenže nemají dostatečnou rychlost vrchol dosáhnout. Vědci tento problém brzy vyřešili, když odhalili další zázračné vlastnosti kvantového mikrosvěta.

Obrázek

Jádro každého atomu připomíná pevnost, která je ze všech stran obklopena příkrým vysokým valem jakoby kráterem sopky nebo chcete-li bariérou, která brání částicím, aby se dostaly jak dovnitř, tak ven. Uvnitř jádra udržuje nukleony pohromadě silná jaderná síla. O kousek dál od jádra však na částice výrazně působí silné odpudivé elektrické síly. Právě rozmezí těchto dvou sil je místem bariéry. Takže stačí o trošku víc energie a částice se může po svahu sopky vyšplhat na vrchol kráteru a potom do něj spadnout, protože ji stáhne silná jaderní síla. Nebo opačně, stačí malé šťouchnutí a částici, kterou dosud držela silná jaderná síla v jádře a balancuje těsně při kráteru, stáhne po úbočí sopky odpudivá elektrická síla pryč od jádra. Háček je v tom, že částice, kterým se podaří dostat se z jádra ven nebo dovnitř, nemají podle představ klasické mechaniky dostatečnou energii na překonání bariéry (výše uvedený problém s nedostatečně vysokou teplotou). Míč se nikdy nepřekutálí přes kopec, pokud ho hodíme s menší energií, než potřebuje, aby se dostal na vršek. Jenže v kvantovém světě je vše jakoby rozmazané a ne zcela určité a tyto vlastnosti umožňují, aby se částice s nedostatečnou energií těsně před vrcholem přehoupla přes bariéru nebo pronikla přímo skrz bariéru.

Ve výše uvedeném textu jsem uvedla, že kvantový svět je ne zcela určitý. Ve světě klasické fyziky (Newtona a Einsteina), víme přesně určit polohu a rychlost každého tělesa. A mysleli jsme si, že dostatečně přesným změřením dosáhneme neomezené přesnosti. Stačí jenom vynalézt super měřící přístroj a změříme všechno. Kvantová mechanika nám ale neumožňuje změřit polohu a rychlost částice tak přesně, jak bychom si přáli, kvůli (Heisenbergovu) principu neurčitosti. Příroda nám staví do cesty omezení na stanovení přesnosti již můžeme dosáhnout, bez ohledu jaké důmyslné přístroje vynalezneme. Můžeme hovořit jenom o pravděpodobnosti výsledku nebo výsledek můžeme pouze předpovídat. Proč je tomu tak? Protože, když chceme vědět, kde se částice nachází, musíme si na ni posvítit. Jenže i samotné světlo má kvantovou povahu a i jediný foton dokáže pohyb částice narušit. I kdybychom ztlumili intenzitu světla, omezíme tím pouze počet fotonů vyzářených za jednu sekundu, nikoliv množství energie v každém fotonu. Pokud tedy zjistíme přesně polohu částice, bude to jenom za cenu toho, že něco jiného jsme tímto měřením podstatně ovlivnili, změnili nebo dokonce zničili. Změřením polohy částice jsme systém výrazně narušili a protože poloha částice neoddělitelně souvisí s její hybností (hmotnost částice vynásobená její rychlostí), do hybnosti měřené částice jsme vnesli velkou neurčitost. Abychom totiž mohli částici přesně lokalizovat, musíme si na ni posvítit světlem o velmi krátké vlnové délce, které má vysokou frekvenci, jeho fotony mají tudíž velmi vysokou energii a do částice pořádně šťouchnou. Když chceme naopak znát velmi přesně hybnost částice, musíme do ní šťouchnout jen velmi málo – tudíž musíme použít světlo o nízké frekvenci s velkou vlnovou délkou a nízkou energií fotonu, protože jeho energie je úměrná jeho frekvenci. Konstanta této úměrnosti je známá jako Planckova konstanta. Součin neurčitosti polohy a neurčitosti hybnosti se musí rovnat právě Planckově konstantě, která nám brání snížit neurčitost polohy a hybnosti zároveň. Takže kvůli omezení Planckovy konstanty, která charakterizuje velikost kvantových efektů a Heisenbergově principu neurčitosti nelze například přesně změřit polohu a hybnost částice současně.

Omezení a neurčitost se projevují v celém kvantovém světě. Potom je možné, že si částice, která chce přeskočit bariéru, může nakrátko „vypůjčit“ energii na účet vztahu neurčitosti a takovým způsobem získat potřebnou energii, aby se dostala z jádra (nebo do jádra), dříve než bude muset vypůjčenou energii vrátit. Když vypůjčenou energii vrátí (a vrátit ji musí), už je z jádra pryč. Neurčitost se projevuje i v poloze částice – je jakoby trochu rozmazaná v prostoru. Je sice v jádře, nebo se škrábe po svahu bariéry do jádra, ale kvůli své rozmazanosti jakoby kouskem „svého těla“ byla za bariérou. Tato její rozmazanost ji umožní, i když nemá dostatečnou energii, protunelovat přímo skrz bariéru. Z hlediska toho, co jsem uvedla výše, kvantové tunelování lze vysvětlit z matematického vztahu, který existuje pro neurčitost měření času a energie – jejich součin se musí také rovnat Planckově konstantě. Takže energii v kvantové mechanice můžeme změřit jen s neurčitostí ve vztahu k času. Princip neurčitosti umožní, že částice si trošku energie vypůjčit může. Ale protože zákon o zachování energie musí platit i v kvantovém světě, během krátkého časového intervalu ji musí vrátit. Pokud je tedy bariéra příliš vysoká nebo široká, k jejímu – z hlediska klasické fyziky jakoby zázračnému překonání, dojít nemůže.
Naposledy upravil(a) Stuka dne 26/4/2015, 13:45, celkem upraveno 7 x.
ObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Stuka
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 2120
Registrován: 22/8/2010, 20:18

Příspěvek od Stuka »

II.část – termonukleární bomba
Vývoj termonukleární bomby v USA - orientačně


Termonukleární bomba (nazývaná vodíková) je založena na přeměně vodíku v helium pomocí jaderné fúze, tím napodobuje probíhající výrobu energie ve hvězdách. Při tomto procesu se uvolní větší množství energie než při štěpení uranu.

Italský fyzik Enrico Fermi už v r. 1941 navrhoval americkému fyzikovi Edwardu Tellerovi, aby štěpná bomba byla použita jako roznětka pro fúzní reakci v deuteriu a tak mohla být vyrobena mnohem účinnější zbraň. O čtyři roky později Fermi uvažoval o tom, že použije magnetické pole ke snížení tepelných ztrát při zažehnutí termonukleární bomby, čím podstatně předběhl svou dobu. Během druhé světové války však vědce zaměstnával především projekt vývoje atomové zbraně. Po skončení druhé světové války se objevily zase pochybnosti, jestli je etické a nutné vyvíjet tak nebezpečnou zbraň. Teller vehementně obhajoval zkonstruování termonukleární bomby a stal se vedoucím celého amerického projektu jejího vývoje, který dostal zelenou poté, co Sověti začátkem padesátých let uskutečnili úspěšnou explozi první sovětské štěpné bomby a v Číně zvítězili komunisté.

Na zapálení fúzní reakce bylo potřeba fúzní palivo rychle ohřát na mimořádně vysokou teplotu. Brzy bylo zřejmé, že jediný způsob, jak toho docílit, je odpálit štěpnou bombu. Také bylo zřejmé, že nejsnadněji se zapálí směs deuteria a tritia. Jenže tritium se volně nevyskytuje a jeho výroba by narušila již běžící program výroby plutonia a byla by velmi drahá. Zkoumala se tedy možnost zapálit čisté deuterium nebo směs deuteria a lithia (deuterid lithia), které by se v bombě při hoření změnilo na tritium. Teller měl úmysl odpálit malou štěpnou bombu při ústí válce se zmraženým deuteriem. Potřeboval k tomu ale nerealistické množství tritia. Navrhl koncem roku 1950 ještě několik variant, ale ani jedna z nich základní problémy neřešila. Fyzik Stanislaw Ulam přišel s řešením, které bylo průlomové a Teller ho dále rozpracoval. Princip Ulam-Teller je následovný: Štěpná roznětka je umístěna na jednom konci válcového pouzdra, které obsahuje fúzní palivo – deuterid litha-6 (izotopu lithia). Fúzní palivo obepíná tyč plutonia. Samotné palivo obklopuje materiál z uranu nebo wolframu. Vnější vrstva až ke stěně pouzdra je vyplněna plastickou pěnou, která působením rentgenového záření ze štěpné bomby, shoří a změní se na horké plazma. Plazma se začne vypařovat a vytvoří velký tlak působící dovnitř směrem na palivo. Plutonium tlakem vybuchne jako druhá štěpná bomba. Tato exploze zahřeje stlačené palivo na teplotu potřebnou pro zapálení fúzní reakce. Fúzní nálož vzplane směrem ven.

První zkouška termonukleární bomby zv. Ivy-Mike se uskutečnila 1. listopadu 1952 na atolu Enewetak na ostrově Elugelab a dosáhla výbušné síly 10,4 megatun – podstatně víc než účinek veškeré munice použité v obou světových válkách dohromady. Ivy-Mike spolu se zařízením na zmrazování vážila 82 tun a nebyla vhodná na využití jako termonukleární zbraň, spíš šlo o zkoušku principu kompresního schématu. Byla sestavena ze tří stupňů, kdy první stupeň tvořil plutoniovou bombu, druhý stupeň deuterium, které bylo uloženo v uranové nádobě tvořící třetí stupeň a celé zařízení bylo uschováno v ocelovém obalu. Fúzním palivem bylo tekuté deuterium, které se muselo chladit a držet ve vakuu. Pouze čtvrtina její síly pocházela z fúzní reakce, zbytek byla štěpní reakce. Směs deuteria a lithia se v USA vyzkoušela 1.března 1954 na atolu Bikiny, výbušná síla této bomby zv.Castle Bravo měla 15 megatun a radioaktivním spadem ze štěpné rozbušky vznikla zakázaná zóna v okolí atolu o rozloze 570.000 mil čtverečních.
Naposledy upravil(a) Stuka dne 26/4/2015, 13:46, celkem upraveno 6 x.
ObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Stuka
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 2120
Registrován: 22/8/2010, 20:18

Příspěvek od Stuka »

Vývoj termonukleární bomby v SSSR - podrobněji

Na teoretické přípravné práce se v Sovětském svazu využili skoro všechny matematické ústavy a pracoviště Akademie věd. Jejich koordinací byl pověřen fyzik Jakov Zeldovič jeden z největších astrofyziků 20.století. Do práce byl zapojen i fyzik Lev Landau, vedoucí teoretického oddělení Institutu fyzikálních problémů, kterého ředitelem byl Piotr Kapica. Již bylo zřejmé, že na výrobu bomby bude potřeba deuterium v tekutém anebo pevném skupenství. Institut fyzikálních problémů se zaobíral právě problematikou vývoje technologií na výrobu velkého množství tekutých plynů, hlavně kyslíku a helia s pomocí aparatur, které vynašel jeho ředitel. Výzkum fyzikálních vlastností plynů zkapalněných při teplotách blížících se absolutní nule a jevů probíhajících v plazmatu proslavil Kapicu po celém světě. Teď bylo třeba se zaměřit na separaci izotopů vodíku, získat deuterium a uskladnit ho v kapalném skupenství.

Piotr Kapica byl v r. 1943 zapojen do prací na výrobu atomové bomby krátce po vyjmenování Igora Kurčatova (otce první sovětské atomové bomby) za koordinátora celého projektu. Po zhození amerických atomových bomb na Japonsko, Stalin pro urychlení prací, 20.srpna založil usnesením Zvláštní výbor pro atomovou energii a jeho řízením pověřil diletanta Beriju. Kapica v dopisech adresovaných Stalinovi Beriju kritizoval a požadoval své uvolnění ze všech funkcí atomových výborů a rad, kromě práce v Akademii věd. Nakonec mu Stalin vyhověl. Tahle riskantní kritika se Kapicovi nevyplatila. 17.srpna 1947 ho Stalin náhle zbavil všech státních a vědeckých funkcí a na místo ředitele Institutu fyzikálních problémů byl vyjmenován Anatolij Alexandrov. Kapica byl skoro devět let mimo a nepodílel se na vyřešení základních problémů výroby sovětské termonukleární bomby. Potom se vrátil k výzkumu (kromě jiného i k řízené termonukleární fúze) i do ředitelského křesla a v r. 1978 mu byla udělena Nobelova cena za objev z r.1937 supratekutosti helia (s nulovou viskozitou).

Centrum výzkumu na termonukleární bombu se přesunul do střediska speciálního jaderného výzkumu Arzamas-16 při Nižnij Novgorodě – v době bývalého Sovětského svazu nejvíc strážené a utajované státní a vojenské tajemství. Jeho zakladatelem a vedoucím se stal Julij Chariton (jeden z nejuznávanějších odborníku v oblasti jaderné fyziky na světě). Jinak byl koordinátorem všech prací pověřen Kurčatov, avšak ten se v letech 1948-49 věnoval více problematice štěpné reakce. V roce 1947 sem přišel i Jakov Zeldovič. Také zde se vědci potýkali s problémem, jestli se termonukleární reakce rozšíří ve válci s deuteriem na všechno palivo. V r. 1948 nemohli Zeldovič a ani na opačném konci světa Teller dokázat, že spontánní reakce deuteria proběhne. Kurčatov zapojil do výzkumu nejlepšího teoretického fyzika SSSR Igora Tamma (v r. 1958 obdržel Nobelovu cenu za vysvětlení vzniku Čerenkovova záření) a jeho tým. V něm byl i mladý Andrej Sacharov a Vitalij Ginzburg (všestranný fyzik, za výzkum v oblasti supravodivosti a supratekutosti oceněn v roce 2003 Nobelovou cenou) .

Zeldovičova skupina se vydala ve výzkumu stejnou cestou jako zpočátku Teller a potýkala se se stejnými problémy, když přemýšleli nad odpálením čistého deutéria. Ale začátkem padesátých let se soustředili na vylepšení modelu termonukleární bomby a sledovali dvě linie – RDS-6s známý jako Slojka, (podle druhu ruského koláče - Teller vytvořil obdobu zv.Budík, která se však v praxi nikdy nerealizovala) a RDS-6t známý jako Truba, který ale vedl do slepé uličky. Hlavní úsilí bylo zaměřeno na RDS-6s, kterého autorem byl Sacharov. Podle tohoto návrhu se bomba skládala ze střídajících vrstev deuteridu lithia a uranu, které obklopovalo štěpnou bombu. Princip tohoto konceptu spočíval v tom, že teplota a tlak, potřebné na spuštění termonukleární reakce se dosahovali atomovým výbuchem. Když jádro lithia-6 v momentě výbuchu absorbuje jeden neutron, rozdělí se na dvě jádra – tritium a helium-4. Uvolní se při tom víc energie než při syntéze dvou jader deuteria, ale méně než při syntéze deuteria a tritia. Nejednalo se o skutečnou termonukleární bombu, protože většina energie pocházela ze štěpení a její výbušnost byla omezena na 400 kilotun. Ale byla miniaturizovaná a přenosná (na rozdíl od americké bomby Ivy-Mike) a posloužila na propagaci, když Sovětský svaz prohlásil, že vlastní termonukleární zbraň. RDS-6s byla odzkoušena v létě roku 1953 a Američané ji dali přezdívku Joe-4.

Ničivá síla bomby na tomto principu však byla velmi malá. Výzkum vědců – zejména Andreje Sacharova a Igora Tamma, se tedy zaměřil na vývoj dvojstupňové bomby podobně jako v Americe - nejprve založené na hydrodynamické kompresi a až později na dvojstupňové záření imploze. 22.listopadu 1955 byla termonukleární bomba RDS-37 (podobné konstrukce jako Ulam-Tellerova) shozena z letadla a zpomalena padákem, aby se letadlo dostalo do bezpečné vzdálenosti. Neměla mít velký ničivý dopad, ale vybuchla ještě pod inverzní vrstvou atmosféry a její tlaková vlna zdevastovala území v okruhu 50 mil od centra výbuchu.

30.října 1961 byla Sověty na souostroví Nová Země odzkoušena nejsilnější termonukleární hlavice všech dob - bomba s hmotností 24 tun původně třístupňová, nakonec klasicky dvojstupňová s plánovaným účinkem 100 megatun, který byl snížen na polovinu. Jednalo se o bombu RDS-220 zv. původně Ivan a později známější pod jménem Car. Její jaderný hřib dosáhl výšku 64 km. Záblesk byl viděn ve vzdálenosti 1000 km a rázová vlna třikrát obkroužila naši planetu. Naštěstí její energie byla z 90% produktem (pro životní prostředí čisté) jaderné fúzi. Nejednalo se však o zbraň v pravém slova smyslu, protože šlo o jenom jeden výrobek vyroben na demonstrativní účel.

Obrázek
Naposledy upravil(a) Stuka dne 26/4/2015, 13:50, celkem upraveno 5 x.
ObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Stuka
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 2120
Registrován: 22/8/2010, 20:18

Příspěvek od Stuka »

Závěr

Termojaderná fúze může být čistým a nevyčerpatelným zdrojem energie, jen je potřeba ji ovládnout a řídit. Na Zemi můžeme v procesu využití fúze začít od deuteria, kterého máme ve vodě v oceánech obrovské množství. Reakce mezi deuteriem a tritiem vyžaduje k nastartování nižší teplotu, proto je pro nás výhodnější. Deuterium se může vyrobit z vody a vzácné tritium z laciného lithia. Pravděpodobnost , že mezi nimi dojde k fúzní reakci je i z hlediska kvantového tunelování, které jsem už vysvětlila, mnohem vyšší než když spolu reagují dvě deuteria anebo deuterium s heliem-3. Cesta jak dosáhnout fúzi je tedy zahřát na vysokou teplotu směs plynu deuteria a tritia, ve kterém se rychle odtrhnou elektrony od atomů a vytvoří se elektricky vodivé plazma. Takto horké palivo lze uschovat dvojím způsobem – magnetickým udržením - pomocí magnetického pole, které izoluje horké plazma od stěny nádoby nebo inerciálním udržením - velmi rychlé stlačení paliva, takže se zapálí a fúzní energie se uvolní dřív, než má palivo čas se rozletět.

Až po perestrojce jsme se mohli dozvědět pravdu o tom, kdo stál u kolébky jaderné fúze v SSSR. Sacharov, všeobecně pokládán za otce sovětské vodíkové bomby, byl totiž světově proslulým disidentem a bylo zakázáno psát nejen o něm, ale i o jeho spolupracovníkovi Tammovi. A až v roce 2001 se objevil v ruském časopise článek o další významné osobě, která jako první na světě navrhla izolovat termojaderné plazma silovým polem a iniciovala výzkum řízené termojaderné fúze v SSSR – byl to voják sloužící na Sachalinu Oleg Lavrentěv. V roce 1950 napsal dopis Stalinovi, že zná tajemství vodíkové bomby. Po zjištění, že není blázen, dostal příležitost napsat zprávu, kde navrhl, že deuterid lithia lze použít jako fúzní nálož, čím předběhl Američany nejméně o dva roky. V druhé části své zprávy Lavrentěv navrhl, jak lze termojaderné energie využít pro průmysl tím, že plazma s vysokou teplotou se dá oddělit od stěn reaktorové nádoby elektrostatickým polem. Lavrentěv ještě napsal další podrobnější zprávu, seznámil se v Kremlu s Berijou, Sacharovem, Kurčatovem a dalšími významnými osobami a začal studovat na Moskevské státní univerzitě. O svých návrzích diskutoval s nejvýznamnějšími sovětskými vědci té doby a docházel do ústavu pro výzkum atomové energie. (Do Arzamasu-16 ho nepouštěli, protože jeho žena byla v exilu). Když zemřel Stalin a Beriju zastřelili, Lavrentěv nesl stigma Berijova chráněnce. V těžké chvíli napsal dopis Chruščovovi, dostal opět stipendium a mohl dostudovat, ale do ústavu pro výzkum atomové energie už docházet nesměl a po skončení školy ho tam nevzali pracovat. Nastoupil do fyzikálně-technického ústavu v Charkově a dále pracoval ve výzkumu a stal se velmi známou osobností. Nedokázal však obhájit své autorství v zásadním objevu řízené termonukleární fúze, protože komise pro udělení patentu „Termoizolační účinek silového pole“, o který požádal, chtěla jako důkaz originál jeho sachalinské práce. Údajně byl však tento originál v archivu ÚV KSSS v padesátých letech skartován a Lavrentěv patent nedostal. Nepomohlo ani dobrozdání Sacharova a jiných. Až v roce 2001 ve výše uvedeném článku byla uvedena důležitá role Lavrentěva ve výzkumu termonukleární fúze a byl zde zveřejněn i originál jeho sachalinské práce (nalezen po zpřístupnění archivů prezidenta ruské federace).

Igor Tamm spolu se Sacharovem (na základě návrhu Lavrentěva) v roku 1951 navrhl systém k udržení plazmatu s pomocí magnetického pole označovaný jako Tokamak - dlouho pokládaný za nejúspěšnější termojaderné zařízení. V současnosti nejnadějnějším z alternativních zařízení je inerciální elektrostatické udržení.


Zdroje:
Velký třesk druhé dějství, Harald Lesch, Jörn Müller, rok vydání 2005, vyd. Euromedia Group, k.s.
Fúze energie vesmíru, Garry McCracken, Peter Stott, rok vydání 2006, vyd. Mladá fronta
Neznámy Stalin, Žores Medvedev, Roj Medvedev, rok vydania 2006, vyd. SLOVART, spol. s r.o.
Schrödingerova koťata, John Gribbin, rok vydání 2001, vyd. Columbus, spol. s r.o.
http://stopnwo.com/docs3/Russian_Nuclear_Tests.pdf
http://www.nationalsecurity.ru/maps/nuclear/004.htm
http://www.cez.cz/edee/content/microsit ... ni/k21.htm
http://www.tzb-info.cz/1948-slunce-a-jeho-energie
http://www.lidovky.cz/cerny-kun-jaderne ... n_veda_lvv
http://www.techtydenik.cz/detail.php?ac ... d=522&mark
Naposledy upravil(a) Stuka dne 26/4/2015, 13:51, celkem upraveno 10 x.
ObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Stuka
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 2120
Registrován: 22/8/2010, 20:18

Příspěvek od Stuka »

Zaujalo vás to? Nebo je v článku moc fyziky? O Lavrentěvovi jste věděli? Já ne, až do této doby.
ObrázekObrázek
Uživatelský avatar
cover72
7. Major
7. Major
Příspěvky: 3160
Registrován: 12/6/2007, 20:09

Příspěvek od cover72 »

Zatím jsem to jen prolétl, ale je to velmi dobré a srozumitelné. Akorát mě dostal název, protože jsem se sem proklikával s očima v sloup a myšlenkou "No to snad ne, už zase ty teorie o energii z vakua?" :D
Uživatelský avatar
Rosomak
7. Major
7. Major
Příspěvky: 2318
Registrován: 7/8/2007, 08:54

Příspěvek od Rosomak »

Stuka: hezké, spoj to a dej to jako samostatné vlákno.
Je to v některých věcech příliš hutné a přeskakuje se mezi mnemotechnickou pomůckou (sopka) a Planckovou konstantou příliš rychle. Odbýt Heisenbergův princip neurčitosti a jeho vztah k Plackově konstantě jednou větou je jako snažit se jízdou na horské dráze odvodit rychlost světla.

plazma s vysokou teplotou se dá oddělit od stěn reaktorové nádoby elektrostatickým polem.
Podle mne patří elektromagnetickým.
Uživatelský avatar
Stuka
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 2120
Registrován: 22/8/2010, 20:18

Příspěvek od Stuka »

Rosomak - spojit by ty části šli, ale nevěděla jsem kolik se zde řádků vejde do jedné části, tak jsem to pro jistotu raději rozdělila. A samostatné vlákno? Teď to není samostatně? Nevěděla jsem jak to sem dát. Nejdřív bylo třeba vyplnit , myslím předmět, potom znova předmět témy a nakonec to hodilo pod novinky - nevím co znamená novinky. To jsou jako novější články? Ale můj článek se ocitl v té druhé části, kde mi to připadalo jako spíš diskuse.

....dá oddělit od stěn reaktorové nádoby elektrostatickým polem...

Ano, máš pravdu, že se využívá elektromagnetické pole

...dvojím způsobem – magnetickým udržením - pomocí magnetického pole...,

ale Lavrentěv ve své sachalinské práci navrhl elektrostatické pole a údajně Sacharov později navrhl namísto elektrostatického pole použít elektromagnetické pole. Ale to nevím přesně. Také nevím, jak obrovský rozdíl je mezi těmito poli a jestli Lavrentěv měl zásluhu "jenom" v tom, že přivedl Sacharova na základní myšlenku použít "nějaké" elektrické pole nebo byl jeho vklad v myšlence udržet horké plazma od stěny nádoby s pomocí pole...chápeš, jak to myslím? Nevím přesně jak to bylo. Jednoznačně, ale práce Lavrentěva si fyzici cení vysoko a dávají ho na roveň Sacharova a Tamma - při vývoji Tokamaku (lépe řečeno jeho předchůdce).
Nechtěla jsem ale zabíhat do mnoha podrobností. Obávala jsem se i tak, že kvůli části o astofyzice a kvantové fyzice, můj článek může být vymazán, protože nezapadá do předmětu Palby. Jsou to ale oblasti, které mně ohromně zajímají (i když jsem v nich laik) a neodolala jsem - psát o vodíkové bombě a nezajet si do krásného světa fyziky a vesmíru - to by byl hřích. :D Takže pokud by zde někoho zajímal Heisenbergův princip neurčitosti podrobněji a mohla bych ho na Palbě vysvětlit - dvakrát by mě nikdo prosit nemusel :D
No ale nevím nevím, jestli by se každému na Palbě líbil fyzikální kroužek. :D A kolik lidí by si článek přečetlo? - já a ty. :D
ObrázekObrázek
Uživatelský avatar
skelet
4. Brigádní generál
4. Brigádní generál
Příspěvky: 18409
Registrován: 26/1/2008, 15:48

Příspěvek od skelet »

Spojovat to není třeba. Nač, taky..
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
knezdub
nadporučík
nadporučík
Příspěvky: 833
Registrován: 13/10/2009, 19:54
Bydliště: Blatnička

Příspěvek od knezdub »

Jsem pro fyzikální kroužek :lol: Jsem pro všechno, co mi dokáže přijatelně srozumitelnou formou rozšířit obzory. Velmi mlhavou představu o termojaderné fůzi jsem měl, ale tento článek mi kus té mlhy odhrnul. Díky
ObrázekObrázek
Uživatelský avatar
asija
poručík
poručík
Příspěvky: 782
Registrován: 16/9/2009, 12:00

Příspěvek od asija »

Stuka chtel bych se zeptat:

1) Proc se vlastne o Fusoru mluvi jako o inerciálním elektrostatickém udržení. Nevim jestli spravne chapu jeho funkci, ze v nem pouze castice pohybuji po koliznich drahach a jedna se o kontinualni proces. Pod inercialnim udrzenim si predstavuje neco, cemu se brani v expanzi setrvacnosti obklopujiciho materialu, coz v tom Fusoru nevidim.

2) Nejak moc nerozumim v cem je u Teller-Ulmanova desingu dobra prave valcova geometrie. Pripada mi ze mnohem ucinejsi musi byt vsesmerove (3D) ztlacovani koule nez 2D ztlacovani valce, tzn. ze by design mel vypadat spise jako elipsoid v jehoz jednom ohnizku stepna a v druhem fuzni puma. Myslim dokonce ze moderni termojaderne pumy tak i vypadaji. Pochybuju ze Teller, Ulmann a dalsi neuvazovali podobne, ale presto z nejakeho duvodu zvolili valcovou gemetrii, mas predstavu proc?
Uživatelský avatar
Alchymista
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 4883
Registrován: 25/2/2007, 04:00

Příspěvek od Alchymista »

ObrázekObrázek

Оптимисты изучают английский язык, пессимисты - китайский. А реалисты - автомат Калашникова
Uživatelský avatar
Alchymista
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 4883
Registrován: 25/2/2007, 04:00

Příspěvek od Alchymista »

Nejak moc nerozumim v cem je u Teller-Ulmanova desingu dobra prave valcova geometrie. Pripada mi ze mnohem ucinejsi musi byt vsesmerove (3D) ztlacovani koule nez 2D ztlacovani valce, tzn. ze by design mel vypadat spise jako elipsoid v jehoz jednom ohnizku stepna a v druhem fuzni puma. Myslim dokonce ze moderni termojaderne pumy tak i vypadaji. Pochybuju ze Teller, Ulmann a dalsi neuvazovali podobne, ale presto z nejakeho duvodu zvolili valcovou gemetrii, mas predstavu proc?
1) výpočet guľovej nálože je zložitejší - valec je dvojrozmerné riešenie
2) pre výkony, s ktorými uvažovali vychádza guľová nálož a jej schránka veľmi veľká (veľkého priemeru), valec je o čosi skladnejší
3) keď to navrhovali a skúšali "ani poriadne nevedeli, ako to funguje"
4) nevalcové nálože sa objavujú až niekedy koncom 60. rokov, "arašidy" ako W87 a W88 ešte neskôr
ObrázekObrázek

Оптимисты изучают английский язык, пессимисты - китайский. А реалисты - автомат Калашникова
Uživatelský avatar
Rosomak
7. Major
7. Major
Příspěvky: 2318
Registrován: 7/8/2007, 08:54

Příspěvek od Rosomak »

Stuka píše: ale Lavrentěv ve své sachalinské práci navrhl elektrostatické pole a údajně Sacharov později navrhl namísto elektrostatického pole použít elektromagnetické pole. Ale to nevím přesně. Také nevím, jak obrovský rozdíl je mezi těmito poli a jestli Lavrentěv měl zásluhu "jenom" v tom, že přivedl Sacharova na základní myšlenku použít "nějaké" elektrické pole nebo byl jeho vklad v myšlence udržet horké plazma od stěny nádoby s pomocí pole...chápeš, jak to myslím? Nevím přesně jak to bylo.
No, vona fyzika plazmatu je fyzikou sama o sobě, a elektrostatické pole se v ní také objevuje, když působíme na ni elektrickým výbojem, protože jinak je plazma elektricky neutrální a elektrostatické pole se vyskytuje jen v detailu nebo u stěny nádoby.
To asi bylo náplní té práce, ale jestli se do toho tu chce někdo pouštět, tak palba.cz získá další rozměr :twisted:
Uživatelský avatar
asija
poručík
poručík
Příspěvky: 782
Registrován: 16/9/2009, 12:00

Příspěvek od asija »

ad 1) výpočet guľovej nálože je zložitejší - valec je dvojrozmerné riešenie
To mi moc nepripada, uloha je symetricka vzhledem k rotaci okolo podelne osy v obou pripadech, a asymetricka vzhledem k posunuti podle tehle osy (i u valce se deje neco jineho blizko u stepne naloze a na poacnem konci valce)
ad 2) Kde ses takove detaily dozvedel? Vys o tom neco blizsiho? Verim ti, ale na prvni pohled nevim proc by tomu tak melo byt?

Jinak me zarazi jedna vec -
kdyz vezmu tenhle design
http://en.wikipedia.org/wiki/File:W-88_ ... detail.png
pokud je stepna naloz implozni, nezpusobi exploze konvecnich vybusnin v stepne pume priliz velke deformace resp. rozpad obalu (tj. radiacniho zrcadla) drive nez vubec dojde k uvolneni dostatecneho mnozstvi stepne energie? Jako nemam vubec predstavu Jak dlouho trvaji v jaderne pume jadrene procesy, ale kdyz si predstavim ze plutoniova sfera imploduje rychlosti ~8km/s a podobnou rychlosti bude expandovat obal (?) cekal bych ze se obal bomby nafoukne o nejakych 10cm (tj. stejnou velikost jako je pocatecni polomer pusheru stepne pumy), coz uz bych cekal ze staci k jeho naruseni aby prestal efektivne plnit funkci radiacniho zrcadla?
(Nejaky casovy rozpis jak dlouho trva ktery proces ve vodikove pume by se u hrozne libil)

Jeste divnejsi mi to prijde u toho puvodniho Sacharovova desingu kde vrstvy LiD obklopovaly stepnou naloz. Pokud tam byla vrstva HE vlozena mezi stepnou pumu a termonuklearni palivo, musely byt hustoty energie, neutronu a stlaceni hrozne male, pokud naopak HE obklopovala kouli jejiz vnitrni slupka byla z LiD a vnitrni slupka z Plutonia, tak LiD muselo dost snizovat efektivitu ztlacovani Pu naloze vybuchem HE. Pusher by totiz mel byt z materialu s malou stlacitelnosti (resp. vyskou akusitckou impedanci/rychlosti zvuku, napr Berilium) a to LiD zrovna neni. LiD vrstva by tedy fungovala jako tlumic razove vlny.

Skoro by mi prislo ze pro odpaleni Fuzni pumy je uzitecnejsi Gun-design nez imploze, protoze hlavne urychlujici stepny material proti sobe mohou byt uplne mimo prostor radiacniho reflektoru.
Uživatelský avatar
Stuka
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 2120
Registrován: 22/8/2010, 20:18

Příspěvek od Stuka »

No co se týče válcového designu a složení Ulam-Tellerova návrhu (nebo Teller-Ulamova) - mohu se podívat po detailech - ale v knižních zdrojech většinou uvedou, že některé informace jsou stále tajné nebo nebyli ještě zveřejněny. Nejsem sice přímo technický typ, ale design válce se mi zdá logický, pokud potřebuji nasměřovat explozi určitým směrem (aspoň v tehdejší době).
Časový prúběh reakce ve vodíkové bombě by mě taky zajímal, ale předpokládám, že musí jít o časové jednotky 10 s minusovým poměrně vysokým číslem horního indexu, čili zanedbatelné.
Proc se vlastne o Fusoru mluvi jako o inerciálním elektrostatickém udržení.
Zde uvádím dobrý článek, kterým se i já poučím a na doplnění mého článku:
http://3pol.cz/779-inercialni-elektrostaticke-udrzeni
(protože jsem nyní v práci, sorry, nejde mi ho sem dát přes url)
No, kdybych věděla, že je zde o fyziku makrosvěta a mikrosvěta zájem, víc bych ve svém článku vývoj řízené fuze rozebrala. Ale opakuji: nevěděla jsem, nakolik mohu odběhnout od témy "Jaderné zbraně".

Pokud tedy mohu: tak ještě začnu pracovat na vývoji řízené fúze. Knížka, kterou sem uvedla jako zdroj "Fúze energie vesmíru" je skvělá a zatím jsem z ní použila málo,podívám se i do jiných knížek - doma mám spoustu, které vyšly o kvantové fyzice a vesmíru - prohledám internet a doplním článek o vývoji v oblasti řízené fúze. Samotnou mě to zajímá, ale už jsem dlouho tuhle oblast nesledovala, tak se naučím aspoň něco nového.

No a když dám dokupy tenhle článek, tak pokud bude chtít někdo laicky vysvětlit něco z kvantové fyziky - (opakuji nejsem fyzik ani matematik profesí), tak ráda vysvětlím - a už se dopředu nedočkavostí přímo třesu. :D

Takže nejdřív doplním řízenou fúzní reakci? Je o to zájem?
(Možná je zde hromada fyzikú, kteří nade mnou zalamují rukami, ale já to chci vysvětlit především takovým nadšencúm jako já, kteří ale fyziku a matematiku nestudovali).
ObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Alchymista
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 4883
Registrován: 25/2/2007, 04:00

Příspěvek od Alchymista »

asija
K bodu 1) U valcovej nálože riešiš symetriu len pre prierez valca a posunutie pozdĺž osi sa "nejak obchádza" či aproximuje, u gulovej nálože to urobiť nemôžeš. To "obchádzanie" dokonca vedie k tomu, že nálož sa v počiatočnej optimalizácii sa mení na kuželovitú, so širším horným koncom. Ja to chápem tak, že autori pôvodne zrejme pracovali len s dobou príchodu roentgenového a gama žiarenia a neutrónov k danému prierezu nálože a s ich intenzitou, vplyv odrážača ako obalu riešili zrejme len cez nejaká koeficienty. Vo výsledku je potom valec či zrezaný kužel síce menej efektívna konfigurácia, ale je tiež menej náchylná na rozličné "komplikácie" a nepresnosti vyplývajúce zo zložitosti výpočtu i výroby.
K bodu 2) - chodím po svete s otvoreným očami a mysľou (viem že ťa to nespokojí, ale musí ti to stačiť)

K náloži W-88 a podobným.
treba si uvedomiť, že "moderný" implozny" systém nálože nie je tvorený len dutou guľou, ale častejšie dutou guľou, v ktorej strede je plná guľa. Medzera medzi nimi je len niekoľko milimetrov, rozhodne nie viac ako jeden-dva centimetre. U niektorých je tých dutých gúľ niekoľko - ako matriošky, ale medzery sú podobné. Vo výsledku to funguje tak, že nadkritické množstvo je vytvorené rýchlosťou 8-9km/s i viac impulzom od detonačnej vlny. V časovom vyjadrení to znamená, že konečné nadkritické alebo dokonca superkritické množstvo je vytvorené v čase 1-2 mikrosekundy (doba posunu o 1cm rýchlosťou 9000m/s).
Štiepne neutróny sa pohybujú rýchlosťami 10-15 000 km/s a podstatná časť štiepnej reakcie v náloži prebehne pri rozmere štiepnej časti cca 10cm opäť v čase 1-2 mikrosekundy (štiepnym neutrónom to stačí na tom, aby priemerom nálože prebehli až niekoľko sto krát, niekedy sa to uvádza aj ako generácie štiepnych neutrónov a obvykle sa uvažuje, že na rozštiepenie väčšiny atomových jadier v náloži postačuje okolo 100 generácií štiepnych neutrónov aj pri zahrnutí unikov neutrónov z povrchu nálože).

Detonačná vlna výbuchu klasickej trhaviny sa pôvodne pohybovala smerom od povrchu nálože dovnútra rýchlosťou 8-9000m/s - celý dej výbuchu štiepnej nálože prebehne v čas 2-5 mikrosekúnd - aj keby sa pohybovala opačne, zvnútra von, za tento čas prejde čelo detonačnej vlny 1,6-4,5 cm, reálne teda bude táto vzdialenosť menšia. Navyše púzdra, v ktorých je nukleárna nálož uložená sú celkom masívne, takže v čase, keď v ich vnútri štartuje jadrový výbuch prakticky rozmery vôbec nemenia alebo len celkom minimálne (už kvôli zotrvačnosti materiálu plášťa) a skôr ako ich naruší detonačná vlna klasickej trhaviny sú odparené v intenzívnom toku roentgenového a gama žiarenia a rýchlych neutrónov.

Pokiaľ si pozrieš popis na wiki - píše sa tam, že uránové obaly okolo fúzneho paliva sú pri kompresii urýchlené (respektíve po odparení expandujú) rýchlosťami cez 500 km/s - teda o dva rády rýchlejšie než je rýchlosť detonačnej vlny klasickej výbušniny - rovnako rýchlo alebo rýchlejšie zrejme expanduje aj samotný obal nálože, ktorý v počiatočnej fáze výbuchu poslúžil ako odrážač roentgenového žarenia a neutrónov. Odrážač zrejme plní svoju úlohu radiačného zrkadla aj v čase, keď je už vlastne v plynnom či "plazmovom" stave.
ObrázekObrázek

Оптимисты изучают английский язык, пессимисты - китайский. А реалисты - автомат Калашникова
Uživatelský avatar
Stuka
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 2120
Registrován: 22/8/2010, 20:18

Příspěvek od Stuka »

Obrázek

Car bomba
Obrázek
ObrázekObrázek
Uživatelský avatar
asija
poručík
poručík
Příspěvky: 782
Registrován: 16/9/2009, 12:00

Příspěvek od asija »

Alchymista > moc diky, hned mam lepsi predstavu. Ohledne toho ze obal expanduje mnohem rychleji po samotnem jadernem vybuchu, nez pri vybuchu HE : Ano samozdrejme, ale to uz je ve fazi kdy je tok neutronu velmi vysoky a vsechny procesy probehnou radove vyzsi rychlosti (tj. za mnohem kratsi cas nez 1mikrosekundu, spise v nanosekundach). Mi slo o to ze na pocatku kdyz se stepna reakce teprve rozjizdi a kriticka hmotnost je prekrocena jen malo stoupa tok neutronu priblizne exponencialne v case( naivni model (pocet neutronu) ~ (nasobek kriticke hmotnosti)^(cas/doba pruletu neutronu nalozi) ) ... tzn. pocatecni faze "horeni" stepne naloze je velice pomala (v radu mikrosekund) oproti nasledujicim fazim (koncova faze stepeni pri niz je spalena vetsina paliva, a fuzni reakce).

O tom ze Uran funguje vpodstate stejne dobre jako neutronove a rentgenove zrcadlo ve forme plazmy jako v pevne fazi celkem nepochybuju, neutrony se odrazi srazkami s jednotlivymi jadry a rentgenove paprsky od elektronu na vnitrnich slupkach, takze pasova struktura pevne latky nema prakticky zadny vliv, dulezita je prakticky jenom hustota.


btw. nemas predstavu kolikanasobne je prekrocena kriticka hustota (resp. presneji jak velky je multiplikator populace neutronu v kazde generaci) v jaderne pume? Z toho co jsi poslal - ze naloz neni duta ale ve forme matrojasek s mezerou jen nekolik milimetru mi pripada ze ten rozdil mezi neutronovou bilanci pred a po implozi nemuze byt nejak velky. (jako ze treba pred implozi je 0.8 a po implozi 1.2). To ale znamena ze takova naloz musi docela rychle vyhoret pri svem skladovani (jako jaderny reaktor ) a ze se pri svem skladovani se musi strasne zarhivat, a taky ze najezd exponenciely (pocatecnu faze vybuchu) bude docela pomala.
Ja sem prave myslel ze smyslem implozni pumy je dosahnou prudkeho zvyseni kriticke hustoty (resp multiplikatoru) treba 2x-10x (tj. treba z 0.5 na 3). To by ale znamenalo ze se musi nekolikanasobne zmensit polomer naloze, a vzhedem k tomu ze kriticka Pu koule ma nejakych 10cm, cekal bych ze pred implozi ma ta duta koule tak 15-20cm a pak je stlacena rekneme na 5cm.... coz uz je docela velka draha rekneme 0.07m rychlosti 8000m/s ~ 9 microsekund.

Dalsi vec je ze prave proto ze razova vlna postupuje od povrchu do stredu koule, plyny na porchu koule zacnou expandovat mnohem drive nez zacne implodovat plutoniova puma. Nevim jak tlusta vrstva trhaviny plutonium obklopuje, ale predpokladam ze hmotnost HE musi byt alespon stejna jako hmotnost Pu aby svou reakci udelila plutoniu dostatecnou rychlsot imploze (ze zakona zachovani hybnosti, jako raketovy motor) plutonium ma hustotu 20, trhavina priblizne 2. Vrstva HE koule by teda mel byt alepson 10cm*(10)^(1/3) = 20cm (spise vice). Unikajici plyny z exploze se sice pohybuji pomaleji nez razova vlna, ale alespon 5km/s taky budou mit.

(asi z toho nic noveho neplyne, jen mi prijde ze to dava trochu predstavu co se v te bombe vlastne deje)

EDIT: Trochu jsem po sobe opravil prakticke chyby
Naposledy upravil(a) asija dne 16/12/2010, 11:29, celkem upraveno 2 x.
Odpovědět

Zpět na „Astronomie a Fyzika“