Barbetová bitevní loď Texas
Americké válečné námořnictvo, US Navy, sice v 60. letech 19. století obohatilo flotily ostatních námořních mocností o nový typ obrněné lodě, které se dodnes označují jako monitory, ale po skončení války Severu proti Jihu, se vývoj nových amerických obrněnců zastavil a US Navy byla po několik následujících desetiletí považována za loďstvo třetího řádu. Američané stále udržovali ve službě své monitory a na stavbu nových pancéřových jednotek zcela rezignovali, protože jejich vlády v té době prosazovaly dosti izolovanou politiku, kdy se Spojené státy nehodlaly vojensky angažovat mimo Severoamerický kontinent, na němž se, po vyřešení sporu s Velkou Británií ohledně některých území na pobřeží Tichého oceánu, nenacházel žádný mocenský rival, kterým by se Američané cítili ohroženi. Z těchto důvodů udržovaly Spojené státy pouze poměrně slabou armádu a také jejich válečné loďstvo se nemohlo měřit s flotilami evropských mocností. Ovšem jak vzrůstala výkonnost amerického průmyslu, začala se objevovat i potřeba zajistit průmyslovým výrobkům další odbytiště, což se v té době běžně činilo za pomoci zbraní. Spojené státy se ke konci 19. století snažily získat pro sebe dominantní postavení i v Karibiku, Jižní Americe a v části Tichomoří, což předpokládalo nutnost vybudování bojeschopného loďstva, které by tuhle koloniální expanzi mohlo zajistit. A protože staré monitory se již hodily pouze na obranu pobřeží, bylo jasné, že bude nutné začít budovat moderní jednotky, jaké se stavěly na druhé straně Atlantiku. Proto americký Kongres v roce 1886 uvolnil prostředky na stavbu dvou menších bitevních lodí, které bývají často označované za sesterská plavidla, třebaže se od sebe poněkud odlišují. Jako první začala stavba obrněnce MAINE a krátce po něm následovala bitevní loď TEXAS, o níž pojednává tento článek.
Protože americké loděnice neměly se stavbou moderních jednotek této kategorie žádné zkušenosti, nechali se zdejší konstruktéři inspirovat dvojicí brazilských obrněnců RIECHUELO a AQUIDABAN, které v té době realizovala britská loděnice Poplar. Ovšem bylo nemyslitelné, aby tuto lukrativní zakázku získala nějaká zahraniční firma, takže bitevní loď TEXAS nakonec postavila Norfolkská loděnice.
Tesas v loděnici
Kýl této jednotky byl založen 1. června 1889, na vodu byla spuštěna 28. června 1892 a do služby vstoupila dne 15. srpna 1895. Doba realizace byla sice ve srovnání s britskými loděnicemi poměrně dlouhá, ale například ve Francii, Rusku a Itálii se lodě téhle kategorie často stavěly ještě déle. Konstrukčně se jednalo o takzvanou barbetovou loď dlouhou 94,1 m, širokou 19,5 m, s maximálním ponorem 7,5 m a standardní výtlakem asi 6400 tun. Nad palubu čněly dva stožáry s mohutnými marsy a pouze jediný komín. Ve vyvýšeném středolodí se nacházela mohutná reduta, kde byla umístěna hlavní výzbroj a na přídi vyčníval klasický kloun. Vnitřní prostory oddělovaly vodotěsné přepážky na celkem dvanáct samostatných oddělení. Pořizovací náklady činily 2,5 miliónů tehdejších amerických dolarů.
Pancéřovou ochranu tvořila Harveyova ocel. Hlavní pás byl poměrně úzký a chránil boky plavidla pouze ve středolodí, takže příď a záď postrádaly pancéřování úplně. Jeho síla byla 305 mm a podle některých pramenů se na koncích ještě zeslaboval na 152 mm (ovšem nemohu vyloučit, že se tento údaj vztahuje na další pancíř navazující na hlavní boční pás). Kopule, v nichž bylo umístěno hlavní dělostřelectvo a jejich barbety, měly pancíře o tloušťce 305 mm a stejnou ochranu měla i reduta umístěná ve středolodí. Velitelskou věž pokrývala vrstva pancíře silná 229 mm a pancéřová paluba měla tloušťku 76 mm (také se uvádí 51 mm). Další ochranný prvek představovaly již pouze uhelné bunkry umístěné mezi skosenými segmenty pancéřové paluby a lodními boky, které mohly nepancéřované prostory poměrně dobře chránit proti účinkům granátů menší ráže.
Ve výzbroji bitevní lodě TEXAS kralovala dvojice kanónů kalibru 305 mm o délce hlavně 35 ráží, které byly umístěny ve dvou otáčivých věžích rozmístěných diagonálně (šachovnicově), což znamená že věže stály v protilehlých rozích reduty, ve vzájemné pozici poněkud zešikma k lodním ose, přičemž věž na levoboku byla předsazena před věž na pravoboku. Tohle poměrně neobvyklé umístění primárního dělostřelectva si zasluhuje podrobnější popis.
Dělo ráže 305 mm
Prvními plavidly s diagonálním uspořádáním hlavního dělostřelectva se staly italské lodě CAIO DUILIO a DANDALO, jejichž projekt vypracoval velmi známý lodní konstruktér Benedetto Brin. Vzhledem k tomu, že se jednalo o konstrukci z počátku 70. let 19. století, můžeme se domnívat, že hlavním důvodem pro nové uspořádání byla snaha zajistit všem těžkým dělům možnost palby v podélné lodní ose, což bylo výhodné pro přípravu klounového útoku. Nezapomínejme na skutečnost, že bitva u Lissy, kde byla klounová taktika s úspěchem použita Rakušany právě proti italskému loďstvu, byla svedena v roce 1866, takže italští lodní konstruktéři měli tehdy dobrý důvod pokládat kloun za účinnou zbraň a této skutečnosti přizpůsobit své nově stavěné bitevní lodě. Pro klounovou taktiku se diagonální rozestavení hodilo znamenitě, jelikož všechna těžká děla (v tomto případě čtyři) mohla střílet nejenom směrem vpřed, ale i vzad, takže takto vyzbrojená loď mohla používat svá děla jak při útoku, tak při úniku z boje. Dokonce tu byla i možnost používat všechna děla v boční salvě, ale to byla spíše teorie, jelikož palbu z děl umístěných na odvrácené straně silně omezovaly lodní nástavby a také protilehlá dělostřelecká věž, takže v praxi mohla být při boční salvě použita většinou pouze polovina těžké výzbroje. Také palba směrem v podélné ose byla částečně omezena, jelikož hrozilo poškození lodních nástaveb, takže italské obrněnce musely vést palbu s odchylkou od lodní osy nejméně dvanáct stupňů a dá se předpokládat, že TEXAS na tom musel být podobně.
Italové v konstrukci bitevních jednotek s diagonálně rozmístěným dělostřelectvem pokračovali i nadále a postupně zařazovali do služby ještě lodě třídy ITALIA a ANDREA DORIA, nežli vývoj těchto lodí ukončili. Mimo Itálii se tohle konstrukční řešení nikdy příliš nerozšířilo, třebaže i v Británii vznikly podobné lodě INFLEXIBLE, COLOSSUS, AJAX, EDINBURG, AGAMEMNON a dvojice výše zmiňovaných brazilských obrněnců, jimiž se nechali inspirovat Američané při stavbě svých prvních bitevních lodí, a také v Německu postavili dvě podobná plavidla ZHENYUAN a DINGYUAN určená pro čínského zákazníka. Všechny tyto jednotky se začaly realizovat v 70. letech 19. století, nebo nejpozději v první polovině let osmdesátých, takže americké bitevníky MAINE a TEXAS, byly posledními mohykány sázícími na jinde již nepoužívaný způsob rozmístění hlavního dělostřelectva. Důvody proč lodní projektanti od tohoto konstrukčního řešení upustili byly pravděpodobně následující: Jakmile se stávalo stále zřejmější, že klounová taktika je odsouzena k neúspěchu, přestala býti vyžadována drtivá palba směrem v podélné ose a naopak vzrostly požadavky na co nejsilnější boční salvu, protože se očekávalo, že moderní námořní bitvy budou vedeny mezi souběžně plujícími eskadrami, kdy bude rozhodovat dělostřelectvo schopné palby napravo a nalevo od lodních boků, k čemuž se diagonálně rozmístěná děla příliš nehodila.
Ve světle těchto skutečností můžeme říci, že projektanti dvojice amerických obrněnců, jejichž stavba se začala připravovat až ve druhé polovině 80. let 19. století, zvolili zastaralý způsob rozmístění primární výzbroje, který již neodpovídal požadavkům kladeným na soudobá plavidla a mnohem výhodnější by bylo umístit těžké kanóny do jedné věže na přídi, či ještě lépe použít při umístění dělostřeleckých věží klasickou předozadní dispozici, jaká se již začínala používat v ostatních loďstvech.
Kromě dvou těžkých kanónů disponoval TEXAS ještě šesti děly ráže 152 mm o délce hlavně 35 ráží, z nichž čtyři byly instalované ve zvláštních výstupcích na bocích plavidla, které se nazývaly embrasury a dvě stály volně na palubě v podélné ose lodě. Samozřejmě nechybělo ani lehké dělostřelectvo zastoupené dvanácti rychlopalnými děly ráže 57 mm a šesti kalibru 37 mm. Navíc byly na palubě ještě dva kulomety Colt. Lodní výzbroj doplňovaly i čtyři torpédomety o průměru 356 mm, pro něž bylo vezeno celkem čtrnáct torpéd.
Pohonnou jednotku tvořily pravděpodobně dva trojčinné vertikální parní stroje, jejichž výkon činil asi 8600 koňských sil, což umožňovalo dosažení maximální rychlosti 17 až 17,5 uzle. TEXAS měl dva lodní šrouby a páru vyráběl blíže nezjištěný počet válcových kotlů. Běžně vezená zásoba uhlí byla 500 tun a zvýšená 850 tun, což umožňovalo poměrně malou doplavbu 2900 námořních mil při rychlosti 10 uzlů.
Původní posádku tvořilo 30 důstojníků a 359 námořníků, ale jejich počet je pouze orientační a často se měnil.
Čtyřnohý maskot posádky
Celkové zhodnocení bitevní lodě TEXAS vyznívá poněkud rozpačitě. Co se velikosti týče se vlastně jednalo o jakýsi hybrid mezi pobřežním obrněncem a klasickou bitevní jednotkou, který se s nejsilnějšími bitevními loděmi ostatních mocností měřit nemohl, protože v té době již nejenom v Británii, ale i v Německu, Francii a Itálii sloužily obrněnce o výtlaku více než 10 000 tun. Proto byla označena jako bitevní loď druhé třídy. Také boční pancéřováni bylo nedostatečné a hlavní výzbroj tvořená pouze dvojicí těžkých kanónů, které byly navíc rozmístěné takovým způsoben, jenž většinou znemožňoval plnou boční salvu, se jevila jako naprosto nedostatečná. Na úrovni doby byla pouze rychlost a pancéřování barbet a dělových věží. Ani mezi námořníky nebyla tato loď právě oblíbená a vysloužila si přízvisko „Old Hoodoo“. Celkově bylo zřejmé, že v budoucnu se Američané budou muset zaměřit na stavbu plnohodnotných bitevních jednotek, což si záhy uvědomili a už v roce 1891 zahájili stavbu lodí třídy INDIANA s velmi silnou výzbrojí, od nichž již vedla přímá cesta k úspěšnému vývoji mnoha dalších bitevních lodí, který byl později završen obrovskými obrněnci třídy IOWA, které sloužily ještě v 90. letech 20. století. Ovšem neměli bychom zapomínat, že na počátku dlouhé cesty vedoucí k těmto mocným bitevníkům stály lodě MAINE a TEXAS.
Služba a bojové nasazení:
TEXAS sloužil nejprve v Severoatlantické eskadře (North Atlantic Squadron) a jeho prvním velitelem se stal kapitán Henry Glass. Většinu služby tahle loď strávila ve vodách omývajících východní pobřeží USA, ale také navštívila Mexický záliv a Karibské moře. Ovšem již v roce 1897 musela zpátky do loděnice, kde se podrobila menší rekonstrukci, protože se během služby projevilo několik konstrukčních nedostatků.
Kapitán Philip
Když v roce 1898 vypukla válka se Španělskem, stal se TEXAS součástí takzvané Létající eskadry, které velel komodor Schley. Jádrem tohoto uskupení byly bitevní lodě MASSACHUSETTS, TEXAS a pancéřový křižník BROOKLYN. Velení TEXASU převzal kapitán John Woodward Philip, pod jehož velením se TEXAS účastnil námořní blokády Kuby, jež vyvrcholila obléháním Santiaga de Cuba, kde se skrývala španělská eskadra kontraadmirála Cervery. Mezitím se Texas účastnil i záboru provizorní námořní základny u Guantánama a po návratu k Santiagu několikrát ostřeloval španělská pobřežní opevnění. Admirál Cervera se dne 3. července 1898 rozhodl pokusit prorazit americkou blokádu a u pobřeží Kuby vypukla námořní bitva, do které se aktivně zapojila i bitevní loď TEXAS, jejíž děla měla podíl na potopení torpédoborců FURROR a PLUTON a na zničení pancéřových křižníků CRISTOBAL COLON a VIZCAYA . Španělská palba nezaznamenala téměř žádný úspěch, ale přesto TEXAS neunikl lehkému poškození.
Poškozený Texas
Bitvou u Santiaga válka de facto skončila a TEXAS se vrátil na východní pobřeží Spojených států a kapitán Philip byl povýšen na komodora. Rychle zastarávající obrněnec se v roce 1901 podrobil další rekonstrukci a stal se vlajkovou lodí americké Pobřežní eskadry.
Texas na vítězné přehlídce
V roce 1911 byl název lodě změněn na SAN MARCOS a z obrněnce se stala cílová loď sloužící k výcviku námořních dělostřelců. SAN MARCOS byl dne 10. října 1911 vyškrtnut z námořního registru a následně potopen při cvičných střelbách v Chesapeacké zátoce.
Technické parametry:
Délka: 94,1 m.
Šířka: 19,5 m.
Ponor: 7,5 m.
Výtlak: 6400 tun.
Rychlost: 17 až 17,5 uzle.
Výkon strojů: 8600 koní.
Dojezd: 2900 námořních ml při rychlosti 10 uzlů.
Posádka: 30 důstojníků a 359 náméřníků.
Pancéřování:
Boční pás: 305 až 152 (?) mm.
Velitelská věž: 229 mm.
Dělové věže: 305 mm.
Barbety: 305 mm.
Reduta: 305 mm.
Paluba: 76 mm.
Výzbroj: 2 x 305 mm, 6 x 152 mm, 12 x 57 mm, 6 x 37 mm, 2 x kulomet, 4 x torpédomet.
Poznámka na závěr:
Některé údaje, zejména ohledně bočního pancéřovaní, jsou dosti nejisté, takže uvítám jakékoliv doplnění. Také budu vděčný za každé doplňující údaje o lodních dělech a uvítám diskusi o lodích s diagonálním rozmístěním těžkých děl.
Použité zdroje:
Vladimír Hynek a Petr Klučina: Válečné lodě 2. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1986.
http://www.wikipedia.org/
http://www.battleships.ru
http://www.cityofart.net/bship/site_nav.html
http://www.spanamwar.com/texas.htm
