Pancéřová ochrana pěchoty No.IV

[Rase]

Koncem války vyráběla dílna Cocietà Anonima Italiana z Janova, zvláštní hrudní pancíř – typ Ansaldo. Materiálem byla ocel obohacená o chrom, nikl a vanad. Tato ocel dokázala odolat projektilům o rychlosti 760 metrů za sekundu, na vzdálenost 90 metrů. Tloušťka použité ocele byla 6 mm a celý kyrys vážil 21 liber (9,5 kg). Vyráběly se ale i lehčí varianty o váze 19, 17 a i 16 liber. Pancéř bylo možno nosit i jako štít, který vojáci mohli nosit před sebou, nebo si za něj lehnout, jako za zákopový štít. K tomuto účelu byl pancéř vybaven otvorem, kterým bylo možno prostrčit hlaveň pušky. Díky tomuto okénku bylo možno vést palbu v leže. Pokud byl pancíř nošen na hrudi, otvor byl jednoduše zaklopen plátem kovu na pantu. Bohužel se neví, kolik pancéřů bylo během války vyrobeno.

[Zemakt]

Testovalo se i na letounech. Výsledek nepřekvapí.

[Rase]

[Rase]

Ještě si povíme něco víc k této ikonické momentce. Jedná se totiž se totiž o fotografií z první světové války, která je nejčastěji chybně interpretována. Často bývá doprovázena popiskem, že zachycuje italského vojáka z elitních úderných jednotek Arditi. To je však omyl.

Na první pohled vše sedí: voják má na sobě italskou zbroj typu Farina (přilbu a kyrys s chrániči ramen) a příslušníci jednotek Arditi byli proslulí tím, že se nechávali fotografovat s nožem či bodákem v zubech – což byl takový jejich poznávací znak. Tento konkrétní "vtipálek" je však ve skutečnosti Belgičan; je možné, že viděl fotografie vojáků Arditi a rozhodl se je napodobit.

Čepel, kterou drží v zubech, je krátký bodák k belgické pušce Mauser vzor 1889. Přítomnost italské výstroje Farina (více o jejím využití v belgické armádě najdete v odkazu níže, nebo druhé kapitolce) není překvapivá; Belgičané obdrželi nejméně 200 těchto sad a přidělili je vojákům v předních liniích, zejména pozorovatelům. Také granáty typu Delattre vzor 1915 (s nárazovým zapalovačem), které jsou na snímku vidět, jsou belgického původu. Voják má navíc na nohou kamaše typu, který belgické jednotky běžně používaly, a jeho boty i uniforma – ač nejsou zcela zřetelné – jsou rovněž belgické. Voják na fotografii je tedy bezpochyby Belgičan. Snímek vznikl nejdříve v červenci 1916, neboť právě tehdy začala belgická armáda zbroje Farina používat. Autorem popisku Albert Rokosz.

https://www.facebook.com/share/p/1C8m9v ... tid=wwXIfr

V popředí vidíme belgického vojáka vybaveného italskou ochrannou sadou "Farina", která se skládá z tělesného pancíře (náprsního plátu a chráničů ramen) a přilby v tzv. "zákopové" konfiguraci. Na náprsním plátu je patrná stopa po zásahu střelou.

Každá ze šesti belgických armádních divizí (division d'armée – což odpovídá pěší divizi v jiných armádách, byť se specifickou strukturou) obdržela 30 sad (30 náprsních plátů, 15 "zákopových" přileb a 15 "obléhacích" přileb). Výjimkou byla 3. divize, která obdržela 50 sad (50 náprsních plátů a po 25 kusech od každého typu přilby). Není známo, zda Belgičané obdrželi nějaké další dodávky tohoto vybavení.

Pancíř a těžší, "obléhací" verze přilby měly poskytovat ochranu proti puškové palbě ze vzdálenosti 125 metrů, zatímco lehčí "zákopová" verze přilby byla navržena pro ochranu ze vzdálenosti 175 metrů. Problém však spočíval v tom, že testování probíhalo s využitím italské pušky Carcano vzor 1891 ráže 6,5 mm, která používala střelivo s nižší energií než náboje ráže 7,92 mm používané v německých puškách Mauser vzor 98. Italové navíc sami přiznali, že toto vybavení neposkytuje ochranu proti střepinám ani palbě z kulometů. Belgičané přidělovali tyto sady Farina vojákům na předsunutých pozicích, především pozorovatelům. Popis: Albert Rokosz. Zdroj fotografie: "14-18 l'Armée belge, une petite armée dans la Grande Guerre".

https://www.facebook.com/story.php?stor ... 1504159664