Hamidiye versus bulharské torpédovky
aneb
Bitva u Varny
aneb
Bitva u Varny
Třebaže bulharské válečné námořnictvo nikdy nepředstavovalo větší bojovou sílu, přesto se během první balkánské války zapsalo do povědomí zájemců o námořní historii, když lodě pod jeho vlajkou na podzim 1912 torpédovaly turecký chráněný křižník HAMIDIYE. A protože se jedná o zajímavou a českému čtenáři takřka neznámou událost, vydejme se nyní na cestu proti proudu času, abychom si podrobněji popsali jeho bojový křest. A protože hlavními aktéry této události byly torpédovka DRZKI a chráněný křižník HAMIDIYE, bude užitečné nejprve se s těmito ve svých zemích stále slavnými loděmi blíže seznámit, přičemž začneme na turecké straně.
V červenci 1901 podepsali zástupci společnosti Sir W.G. Armstrong, Whitworth & Co. smlouvu na stavbu chráněného křižníku pro zahraničního odběratele. Na tom by samo o sobě nebylo nic zvláštního, jelikož renomovaná loděnice dodávala válečné lodě do celého světa, jenomže tentokráte kontrakt ve výši 377 963 liber šterlinků (415 760 tureckých zlatých lir) podepsali zástupci námořnictva Osmanské říše, která si několik desetiletí žádné větší jednotky nepořizovala. Sultán Abdul Hamid II. totiž za tísnivé finanční situace setrvale preferoval armádu a námořnictvu navíc údajně nedůvěřoval, protože se podílelo na svržení jeho předchůdce.
Proto zůstalo jádro floty dlouhodobě ukotveno na Zlatém rohu a výsledek na sebe nenechal čekat. Turecké loďstvo sice ještě v sedmdesátých letech 19. století nominálně patřilo mezi nejsilnější na světě, jenomže nyní se během dvou desetiletí proměnilo ve sbírku muzeálních exponátů s mizivou bojovou hodnotou. Změnu přineslo teprve fiasko za řecko-turecké války, kdy se ukázalo, že větší lodě mají problém zvládnout pouhý přesun k Dardanelám, načež sultán souhlasil nejen s modernizací několika starších obrněnců, ale i se stavbou nových lodí.
Výsledkem byl koncem r. 1897 vypracovaný, a jak se ukázalo až příliš ambiciózní námořní plán, na stavbu dvou bitevních lodí, dvou pancéřových a čtyř chráněných křižníků. Turci se tedy obrátili na Armstrongovu loděnici, jež obratem předložila projektové studie vycházející z japonské třídy ASAMA a chilského chráněného křižníku BLANCO ENCALADA. Jenomže na tyto projekty se ve stále ještě poloprázdné státní pokladně nenašly peníze, takže se museli spokojit s menšími jednotkami podobnými britským křižníkům třídy ASTRAEA. A kdyby zakázky na nové válečné lodě (a modernizace starých) pro Abdul Hamida II. nepředstavovaly elegantní způsob jak bez ztráta tváře vyplatit velmocem kompenzace za škody na majetku způsobené cizincům během povstání Arménů, kdoví, možná by se za jeho vlády námořnictvo žádných větších posil ani nedočkalo.
Výsledný projekt vypracoval šéfkonstruktér Armstrongovy loděnice inženýr J. R. Perret, a třebaže zahájení stavby zdržely finanční těžkosti zadavatele a jeho váhání při výběru lodních kotlů, během března 1902 došlo v Elswicku k založení kýlu, v září následujícího roku proběhlo slavnostní spuštění na vodu a 25. dubna 1904 vstoupil nový křižník pod jménem ABDUL HAMID do služby.
Jednalo se o chráněný křižník s hladkou palubou a dvěma stěžni, mezi nimiž se tyčily tři komíny, a nápadným velitelským můstkem v předolodí. Standardní výtlak dosahoval 3805 t, maximální délka činila 112,7 m, šířka 14,48 m a ponor 4,88 m. Dva vertikální trojčinné parní stroje dosahovaly při normálním tahu výkonu 9048 koňských sil, což stačilo k dosažení 20uzlové rychlosti, ale během zkušebních plaveb při posíleném tahu plul rychlostí 22,2 uzlů při výkonu strojů 12 401 koní. Pancéřová paluba z Kruppovy oceli se táhla po celé délce, měla lichoběžníkový průřez, přičemž její horizontální část byla silná 37,5 mm, zatímco skosy 102 mm. Výzbroj tvořily dva štítované kanóny ráže 152 mm, osm 120mm zbraní a dvanáct malorážních děl, přičemž hlavňovou výzbroj doplňovaly dva torpédomety o průměru 457 mm.
Dodejme, že Turci byli s novým křižníkem spokojeni a „Angličana“ hodnotili lépe než podobný MECIDIYE realizovaný v USA, jenž trpět horší stabilitou a problémy s kotly. I přes malé rozměry totiž křižník, nemající tehdy na Černém a Egejském moři rovnocennou konkurenci, dosahoval dobré rychlosti, nesl odpovídající výzbroj a pancéřování, tudíž se hodil nejenom k narušování nepřátelského námořního obchodu, ale i k ochraně vlastních konvojů, přičemž v neposlední řadě mohl v zahraničí dobře reprezentovat tureckou vlajku.
Nový křižník zpočátku většinou kotvil v Istanbulu, takže z prvních let jeho jinak impozantní kariéry stojí za zmínku pouze účast na potlačení povstání na ostrově Samos v květnu 1908. Ještě téhož roku však v zemi proběhla tzv. mladoturecká revoluce a svrženého Abdula Hamida II. nahradil Mehmed V., načež došlo k přejmenování křižníku na HAMIDIYE. Změny čekaly i velení námořnictva a nevděčného úkolu zmodernizovat zdejší loďstvo se chopil viceadmirál Douglas Gamble stojící v čele britské námořní mise. I díky zkušeným zahraničním důstojníkům se flota Osmanské říše pomalu měnila v akceschopnou sílu, jenomže jejich úsilí podkopávaly spory s místními hodnostáři.
Už za nových poměrů HAMIDIYE v r. 1910 svými děly přispěl k potlačení povstání v Albánii a následujícího roku se vydal na prestižní zahraniční misi. Křižník totiž reprezentovat Osmanskou říši na velké námořní přehlídce ve Spitheadu, kde si turečtí námořníci prohlédli i zbrusu nový řecký pancéřový křižník GEORGIOS AVEROF, jenž později jejich námořním velitelům vyryl do zachmuřeného čela nejednu vrásku. Ve Velké Británie na HAMIDIYE pracovníci Marconiho společnosti namontovali radiotelegrafickou stanici a v létě 1911 vrátil do vlasti.
Stále ještě rozlehlá, ale vnitřně nesourodá a vojensky slabá Osmanská říše, neustále čelila územním požadavkům okolních států, přičemž tou dobou spěl ke krvavému rozuzlení spor s Itálií, která si brousila zuby na Tripolis a Kyrenaiku. Řím nakonec Vysoké Portě v září 1911 vyhlásil válku a italské námořnictvo zajistilo vylodění armádního kontingentu v severní Africe a později i na Dodekanéských ostrovech. HAMIDIYE během tohoto konfliktu střežil Dardanelskou úžinu, ale na nepřítele nevystřelil, protože Turci nehodlali riskovat bitvu s nepoměrně silnějším protivníkem.
Ještě ani neutichly boje s Italy, a už se proti Vysoké Portě začali šikovat další nepřátelé. Koalice čtyř křesťanských států zvaná Balkánský svaz využila příhodné situace a hodlala oslabenou Osmanskou říši vytlačit z Evropy. Turecko se tehdy ocitlo ve velmi nevýhodné pozici, ale zatímco na souši byla převaha na straně nepřátel, námořnictvo mohlo hrát se svými protivníky vyrovnanější partii. Jeho bojeschopnost však negativně ovlivnila nedávná válka o Tripolis a Kyrenaiku, během které nejenže utrpělo citelné ztráty včetně rozestavěného křižníku DRAMA zabaveného Italy, ale hlavně nemohlo provádět údržbu a spotřebovalo předválečné zásoby britského uhlí, jehož naopak Řekové jenom v r. 1912 dovezli 123 076 tun.
První balkánská válka se do historie námořního válčení zapsala díky řecké ponorce DELFIN, jež jako první podmořské plavidlo v dějinách vystřelila samohybné torpédo na křižník MECIDIYE, a další primát si připsali řečtí aviatici, kteří provedli pumový útok na turecké válečné lodě. Největší publicity se však dočkal HAMIDIYE, o němž pravidelně psali nejenom turečtí, ale i zahraniční novináři. Počátkem války stále kotvil v Dardanelách, ale záhy dostal jeho velitel rozkaz odplout na Černé moře a zahájit bojové operace proti bulharskému loďstvu. HAMIDIYE zaznamenal první úspěch už 20. října poblíž Varny, když zajal plachetnici CAR FERDINAND a později několikrát ostřeloval bulharské přístavy, a po ústupu Turků až na Čataldžskou opevněnou linii před Istanbulem, pálil i na nepřátelské armádní jednotky na severním pobřeží Marmarského moře.
Mezi jeho úkoly patřilo také zajišťování konvojů obchodních plavidel, čímž se po malé odbočce pomalu vracíme k hlavnímu tématu tohoto článku. Jelikož řecké námořnictvo blokovalo Dardanely, jediný způsob jakým si Osmanská říše po prvních katastrofálních porážkách mohla opatřit zbraně, munici a další potřeby ze zahraničí, představoval dovoz přes Rumunsko. Válečný materiál sem po železnici dodávali Němci a Rakušané, načež byl v Constantě přeložen na turecké lodě směřující podél bulharského pobřeží k Bosporskému průlivu. Je tedy pochopitelné, že jedním z hlavních úkolů bulharského loďstva bylo narušování tureckých námořních komunikací, k čemuž ovšem jeho velitel neměl dostatečné prostředky.
Bulharské válečné námořnictvo bylo sice ustanovenu už krátce poté, co po porážce v rusko-turecké válce zuřící v letech 1877-1878 vzniklo Bulharské knížectví sice stále formálně poplatné Vysoké Portě, ale de facto vystupující jako nezávislý stát s vlastní armádou a loďstvem. U jeho zrodu stáli Rusové, kteří novému státnímu útvaru převedli nejenom plavidla z vlastní okupační dunajské flotily, ale i námořní důstojníky, přičemž jedním z jeho velitelů byl Z. K. Rožestvenskij, jenž později velel ruské 2. Tichooceánské eskadře v bitvě u Cušimy.
Počátky zdejší floty byly opravdu skromné a dlouho operovala převážně na Dunaji kde využívala bývalou tureckou základnu v Ruse, přičemž se její největší lodí stala kolesová jachta ALEKSANDR I o výtlaku 350 tun zakoupená v r. 1883 ve Francii. Nás však budou zajímat spíše malé torpédovky ČEREPECHA a BYČOK o výtlaku 12 tun, nesoucí žerďová torpéda, neboť se staly prvními bulharskými zástupci této lodní kategorie a tedy i pomyslnými prapředky jednotek, které o několik desetiletí později vyzvaly na souboj HAMIDIYE.
Spolupráci Sofije s Petrohradem však rázně ukončila bulharská anexe Východní Rumélie, načež car Alexandr II. všechny ruské námořní důstojníky povolal zpět do vlasti, takže do následné krátké války se Srbskem vstupovalo zdejší námořnictvo za velmi nevýhodné situace. Přesto v první zatěžkávací zkoušce obstálo a svými zásobovacími plavbami přispělo k úspěšné obraně Vidimu, přičemž parní člun MOTALA zajal srbskou plachetnici s nákladem mouky určenou pro oblehatele vidimské pevnosti. I díky tomu Bulharsko válku vyhrálo a Východní Rumélie se stala jeho trvalou součástí, čímž se jeho rozloha takřka zdvojnásobila, ale i v následujícím období vláda upřednostňovala budování armády, takže námořnictvo si muselo vystačit se stávajícími chátrajícími jednotkami.
Právě v tomto období se však několik menších lodí po železnici přesunulo do Varny, která se během vládnutí nového bulharského knížete Ferdinanda I. nakonec stala jeho hlavní základnou, což do budoucna signalizovalo přerod námořnictva z prakticky čistě říční floty na sílu s ambicemi působit i na Černém moři. Po ochlazení vztahů s Petrohradem bulharská vláda v námořních otázkách přijala pomocnou ruku Paříže, pročež velitel francouzské námořní mise P. Moreaux v r. 1897 prosadil investici 1 701 396 zlatých leva na objednávku torpédového-dělového člunu NADĚŽDA o výtlaku 717 tun postaveného loděnicí v Bordeaux. NADĚŽDA se stala na dlouhou dobu zdaleka největší válečnou lodí plavící se pod bulharskou vlajkou, přičemž i další objednávky směřovaly do Země galského kohouta.
Po Moreauxovi převzal velení námořní mise synovec francouzského vyslance v Bulharsku Paul Pichon, který se stal i velitelem zdejšího námořnictva kde dosáhl hodnosti námořního kapitána. I po zařazení NADĚŽDY do služby ovšem stále platilo, že bulharské pobřeží zůstávalo proti hrozbě představované tureckým loďstvem prakticky bezbranné, takže plán jeho obrany vypracovaný v r. 1903 vedením armády s účastí námořnictva vůbec nepočítal. Tou dobou však bankovní dům Bank de Paris et de Pays-Bas poskytl Bulharsku půjčku 100 milionů leva na nákup zbraní, takže se mu otevřela možnost tristní stav změnit.
Proto Pichon ještě v r. 1903 vypracoval plán obrany pobřeží vycházející z myšlenek tzv. francouzské Mladé školy, který kromě pořízení školní lodě a zřízení pobřežních baterií, počítal i se stavbou 16 torpédovek. Z tohoto počtu však celý tucet připadl na miniaturní jednotky o výtlaku pouhých 15 tun ozbrojených příďovým torpédometem a 37mm dělem, a dosahujících rychlosti 17 uzlů. Jejich jedinými přednostmi byly nízké pořizovací náklady a schopnost snadného transportu po železnici, ale ke službě na moři se vůbec nehodily. Ve zdejším námořnictvu však vůči Pichonovi existoval opoziční okruh námořních důstojníků reprezentovaný fregatním kapitánem S. Dimitrijevem požadující mnohem výkonnější jednotky na úrovni tehdejších torpédoborců, přičemž výsledkem byl jakýsi kompromis vycházející z francouzských torpédovek stavěných nejenom pro Národní námořnictvo, nýbrž i pro zahraniční zákazníky.
Proto byl počátkem r. 1904 se společností Schneider & Cie uzavřen kontrakt ve výši 1 900 755 leva nejenom na stavbu tří „38m torpédovek“, ale i tří plavoucích torpédových baterií, dvou děl ráže 100 mm určených k vylepšení pobřežní obrany Varny plus dodávky munice a náhradních dílů. Dodejme, že i když o jejich stavbu údajně projevili zájem Britové, žádné výběrové řízení vyhlášeno nebylo, a o přidělení zakázky patrně rozhodl od stolu sám Pichon. Novou smlouvu na další tři identické torpédovky podepsali Bulhaři se stejným dodavatelem v lednu 1906, přičemž její součástí byla i dodávka dvou pobřežních děl ráže 240 mm v ceně 887 000 leva, a později následovala ještě objednávka na 260 min i s dalším příslušenstvím za 988 440 leva.
Protože panovaly obavy, že Turci těmto lodím nepovolí proplout Černomořskými úžinami, byly dokončené torpédovky po absolvování přejímacích zkoušek ve Francii rozebrány a po železnici či na civilních parnících tajně přepraveny do Varny. Zde je pracovníci nového námořního arsenálu opět sestavili, načež jednotky nesoucí jména DRZKI či snad DĚRSKI, eventuálně DRAZKI (?) (Odvážný), SMĚLY (Smělý), CHRABRY (Chrabrý), ŠUMNY (Řvoucí), LETJAŠČI (Létající) a STROGI (Přísný) mezi léty 1908-1909 vstoupily do služby pod bulharskou vlajkou.
Jednalo se o běžné francouzské torpédovky se zaoblenými boky a „želvím hřbetem“ v předolodí, opatřené dvěma komíny, jedním stěžněm a 1,5 m vysokou velitelskou věží. Jejich maximální délka byla 40,17 m, šířka 4,4 m a střední ponor naměřili 1,3 m, přičemž dosahovaly standartního výtlaku 97,5 tun. Primární výzbroj tvořila 450mm Whiteheadova torpéda francouzské provenience, jejichž délka činila 5,94 m a dosah 6000 m, přičemž maximální rychlost byla 32 uzlů. A protože Bulhaři si nemohli dovolit drahými torpédy plýtvat, za první balkánské války na nich provedli technické úpravy, aby se po vyčerpání zásoby stlačeného vzduchy nepotopily a bylo je možné vylovit pro opakované použití.
Jeden pevný torpédomet konstruktér umístil do lodní přídě, zatímco dva další osadil v zadolodí, přičemž měly společnou otočnou lafetu, ale vzhledem k jejich protilehlému uspořádání bylo možné v boční salvě odpálit pouze jedno torpédo. Proklamovanou výhodou tohoto jinde nezvyklého uspořádání byla schopnost útočit současně na cíle na obou bocích, a rovnou dodejme, že nemožnost použít oba vrhače při boční salvě s velkou pravděpodobností HAMIDIYE zachránila před potopením.
Pomocná výzbroj bulharských torpédovek sestávala ze dvou 47 mm děl umístěných na obou bocích na úrovni předního komínu, přičemž jejich palebný sektor činil 170° a dostřel při maximální 15° elevaci dosahoval 5000 m. Pohonnou jednotku tvořil trojčinný parní stroj o nominálním výkonu 1950 koňských sil, a během zkušebních plaveb za ideálních podmínek dosáhl odlehčený DRZKI výtečné rychlosti 27,72 uzlů, avšak reálně při použití bulharského nekvalitního uhlí rychlost spadla na podprůměrných 22 uzlů, přičemž zásoba paliva byla 11 tun uhlí, což teoreticky stačilo k doplavbě 500 mil.
Torpédovky třídy DRZKI už v době podpisu smlouvy na první trojici v celosvětovém měřítku patřily pouze k průměrným jednotkám této kategorie a neúměrně dlouhá dodací lhůta jim na kvalitě pochopitelně nepřidala. A když k tomu připočteme špatné technické provedení mající na svědomí četné poruchy, není divu, že na bulharské straně zavládlo značné rozčarování nejenom z jejich bojové hodnoty, ale z francouzských akvizic pro námořnictvo obecně. Jejich kritici poukazovali na skutečnost, že zejména při nákupu pomocných plavidel jako kupř. KAMČIA, flota za neadekvátní peníze získala zastaralé a ve špatném technickém stavu se nalézající lodě, přičemž při nákupu nových jednotek byly kromě ceny kritizovány rovněž neférové praktiky dodavatele, kdy byli bulharští členové přejímacích komisí v podstatě degradováni do role statistů neplnících své povinnosti.
A když je řeč o přemrštěné ceně, Bulhaři za každou z prvních tří torpédovky třídy DRZKI zaplatili kolem 600 000 franků, přičemž Rusy stála každá jednotka rovněž ve Francii objednané třídy LEJTĚNANT BURAKOV (u nás známých spíše jako třída LOVKIJ) zhruba 1 500 000 franků, a to se jednalo o plnohodnotné širomořské torpédoborce s velkou doplavbou o standartním výtlakem 335 tun nesoucích kromě dvou torpédometů i jedno dělo ráže 76 m a pět 47mm zbraní, které přitom bez problémů dosahovaly nasmlouvané 26 uzlové rychlosti.
Není tedy divu, že v létě 1908 kotlík bulharské trpělivosti se vzteklým bubláním vyvřel jako papiňák, takže Pichon byl odvolán z funkce velitele zdejší floty, a celá francouzská námořní mise si sbalila kufry a vrátila se domů. Nová bulharská vláda se dokonce marně pokoušela získat odstupné za zpoždění dodávky torpédovek třídy DRZKI, načež vojenská prokuratura zaměřila svoji pozornost na Pichonovy údajné domácí komplice, pročež proti řadě námořních důstojníků jako např. výše zmíněnému fregatnímu kapitánu Dimitrijevovi zahájila trestní řízení, ale nakonec naštěstí zvítězil zdravý rozum a všichni byli zproštěni obžaloby.
Působení francouzské mise za sebou tedy zanechalo hořkou pachuť, takže rozpočet námořnictva na rok 1909 byl snížen o hrozivých 50 %, a po mnoha letech opět zaznívaly hlasy požadující rozpuštění válečného námořnictva. Ale ať už si však o jejím působení myslíme cokoliv, je neoddiskutovatelným faktem, že právě v těchto letech byla bulharská flota konečně etablována jako síla schopná nasazení na otevřeném moři, a ve Francii zakoupené lodě tvořily její jádro několik desetiletí, nehledě na vybudování funkční pobřežní obrany a technického zázemí přístavů.
Krátce poté co francouzští vojenští poradci opustili zemi, usoudil kníže Ferdinand, že nastal čas vypovědět poslušnost Vysoké Portě, takže se na podzim 1908 prohlásil za cara a vyhlásil úplnou nezávislost Bulharska. A protože nebylo možné vyloučit vojenský zásah Osmanské říše, ozbrojené síly včetně námořnictva provedly preventivní mobilizaci, ale nakonec se konfliktu podařilo zabránit, takže zdejší flota si jak víme na svůj křest ohněm počkala až do podzimu 1912.
Tehdy bylo námořnictvo uvedeno do stavu bojové pohotovosti, načež se po mobilizaci počet jeho příslušníků z původních 882 důstojníků, poddůstojníků a námořníků zvýšil na 2185 osob, přičemž jeho velitelem byl podplukovník Rusi Ludogorov. Jádro floty označované jako Mobilní protiminová obrana tvořil torpédový-dělový člun NADĚŽDA a všech šest torpédovek třídy DRZKI, a počátkem první balkánské války je měl na povel korvetní kapitán Ivan Angelov. Velkou slabinu však představoval nedostatek torpéd, kterých Bulhaři podle O. Öndeşe vlastnili pouze patnáct kusů. Torpédovky zpočátku dohlížely na pokládání minové uzávěry před Varnou a později se dvakrát nesměle pokusily napadnout turecké lodě bombardující zdejší pobřeží, ale záhy byl Angelov pro údajnou pasivitu nahrazen korvetním kapitánem Dimitarem Kovačevem, kterého 15. listopadu vystřídal energický 44letý fregatní kapitán Dimitar Dobrev.
Ten získal první bojové zkušenosti už za srbsko-bulharské války a později jako dobrovolník nastoupil službu v ruské II. Tichooceánské eskadře, kde si za statečnost projevenou v bitvě u Cušimy na palubě pancéřového křižníku DMITRIJ DONSKIJ vysloužil Řád svatého Vladimíra 4. stupně. Proto nepřekvapí, že pod jeho velením Mobilní obrana opustila dosavadní opatrnický přístup, a sotva oschnulo razítko na jeho jmenovacím dekretu, začal aktivně vyhledávat střet se silnějším nepřítelem.
První výpad za účelem narušení nepřátelské námořní přepravy na trase Constanta-Istanbul podnikl Dobrev už v noci z 15. na 16. listopadu, kdy bulharské torpédovky nejprve marně pronásledovaly rumunskou pasažérskou loď DACIA, a po rozednění zastavily a zkontrolovaly italský parník ESPERO. Sotva se bulharské lodě vrátily do Varny, dozvěděl se Dobrev, že v noci byl poblíž mysu Kaliakra spatřen HAMIDIYE a o něco později dostal hlášení, že v Constantě pod dohledem křižníku MECIDIYE probíhá nakládka munice na turecké parníky. Odvážný velitel se navzdory špatnému počasí vydal na moře, ale nepřítele nenašel a navíc se poblíž mysu Kaliakra kvůli špatně pochopenému světelnému signálu srazily ŠUMNY a CHRABRY, takže tento výpad skončil fiaskem.
Nejenže poškozené lodě nebyly nějaký čas schopné akce, ale řada námořníků po návratu na základnu onemocněla. Třebaže bulharská letoviska jako např. Slunečné pobřeží má několik generací českých turistů zafixováno v paměti jako oblíbenou letní destinaci, chladné podzimní počasí v kombinaci s absencí vytápění na bulharských torpédovkách zapříčinilo mezi posádkami epidemii chřipky, takže před další akcí došlo ke značné personální obměně.
Nás bude zajímat hlavně změna na postu velitele torpédovky DRZKI, jelikož indisponovaného kapitán-poručíka Lazara Dragonova dočasně zastoupil poručík (?) 1. stupně Georgi Kupov, přičemž ze stejného důvodu posádku záhy slavné torpédovky doplnil jako zástupce velitele dobrovolník poručík 1. stupně Kiril Minkov, a topiči Nikola Nikolov a Michail Rupecov dočasně převeleni na DRZKI z poškozených torpédovek ŠUMNY a CHRABRY. Je zajímavé, že A. Panajotov dohledal, že Kupov byl už v říjnu povýšen na kapitán-poručíka, ale příslušný rozkaz se kdesi zatoulal, tudíž do své nejslavnější akce vyplul ještě jako držitel druhé nejnižší bulharské námořní důstojnické hodnosti. Á propos, se zákeřným virem bojoval i organismus fregatního kapitána Dobreva, který však odmítl léčbu, takže stál ve velitelské věži vlajkového LETJAŠČI i během následujícího výpadu, jenž se nesmazatelně zapsal do dějin zdejšího námořnictva.
Večer 20. listopadu 1912 (podle Bulhary používaného juliánského kalendáře 7. (!) listopadu) došlo do Varny zpravodajské hlášení, že rumunský přístav Constanta opustily egyptské parníky AKDENIZ a KARADENIZ vezoucí koně nakoupené pro tureckou armádu. A protože podle bulharských propočtů měly kolem půlnoci proplouvat kolem mysu Kaliakra, rozhodl se velitel námořnictva nepřátelský konvoj napadnout. Proto se ve 22:25 na základě Ludogorova telefonického rozkazu od mola ve vojenském přístavu odpoutaly čtyři torpédovky, načež ve 23:25 ze severu obepluly minové pole chránící základnu a vypluly na širé moře.
Dobrev jak víme na palubě DNITRIJE DONSKÉHO prošel ohnivým peklem v bitvě u Cušimy, když velitel křižníku kapitán 1. stupně I. N. Lebeděv navzdory beznadějné situaci odmítl výzvu ke kapitulaci, takže nepřekvapí, že jeho bojový plán, s nímž na krátké poradě před vyplutím seznámil velitele jednotlivých torpédovek, zahrnoval značné riziko. V případě, že narazí na turecký konvoj hodlal udeřit z bezprostřední blízkosti, přičemž nejprve plánoval vyřadit z boje doprovodné válečné lodě a teprve poté se vrhnout na nákladní parníky. V případě, že bude některá z jeho torpédovek vážně poškozena, zakázal její odvlečení, takže měla být po záchraně posádky bez sebemenšího sentimentu zničena.
Bulharské torpédovky následně nabraly jihovýchodní kurs, přičemž jejich stroje zvýšily výkon z původních 180 otáček za minutu (14,7 uzlů) na 200 otáček (17 uzlů). Na čele kolony se držel LETJAŠČI (vel. kapitán-poručík D. Alov), v jehož kýlové brázdě dýmaly SMĚLY (kapitán-poručík N. Neděv), STROGI (kapitán-poručík P. Stojanov) a kolonu uzavíral DRZKI (por. 1. stupně G. Kupov). Oné památné noci vál slabý jihovýchodní vítr a teploměr ukazoval příjemných 14° Celsia. Nad klidnou hladinou se sice držel lehký opar, ale přes řídké mraky pronikal měsíční svit, což usnadňovalo práci hlídkám, i když všechny torpédovky samozřejmě pluly se zhasnutými pozičními světly.
- DDobrev1912-1913g_Uvod.jpg (37.81 KiB) Zobrazeno 55 x
Posádky byly v nejvyšší pohotovosti, přičemž asi po hodině plavby STROGI opustil své místo v koloně a informoval LETJAŠČI, že se ve vzdálenosti asi 15 kabelů kursem 35° pohybuje zatemněná loď, kterou podle tureckých zdrojů Bulhaři zpočátku považovali za nákladní parník. Po vyjasnění situace nechal Dobrev zvýšit počet otáček na 280 za minutu a jeho torpédovky se vydaly k oné temné siluetě, přičemž ctěný čtenář už jistě uhodl, že šlo o křižník HAMIDIYE. Po spatření nepřítele převzal velení nad LETJAŠČI přímo Dobrev, a kapitán-poručík Alov si vzal na povel zadní torpédomety.
Zvýšená aktivita bulharských torpédovek totiž neunikla pozornosti tureckých námořních činitelů, kteří se museli zabývat myšlenkou, kterak ochránit konvoje s válečným materiálem. Hlášení bulharské rozvědky totiž nelhalo, neboť v Constantě skutečně kotvily dva turecké parníky, přičemž není podstatné, že uvádělo chybné jméno parníku MITHAT PASA, a hlavní položku cenného nákladu nepředstavovali koně, nýbrž munice. Abychom lépe pochopili proč do akce vyplulo tolik válečných lodí uveďme, že během první balkánské války bylo z Constanty do Istanbulu přepraveno 11 300 tun uhlí, 2188 koní, 6 letadel, desítky děl plus množství ručních palných zbraní, munice, uniforem, námořních min a potravin, nehledě na desítky milionů německých marek v hotovosti, tudíž je zřejmé, že tato trasa byla pro Osmanskou říši životně důležitá.
- BerkiSatvet-11-e1716496428557.jpg (21.2 KiB) Zobrazeno 55 x
Velení námořnictva dostalo 19. listopadu hlášení o možném výpadu nepřátelských torpédovek, a protože brzy měl z Constanty do Istanbulu odplout parník KIZIHRMAK s vojenským materiálem, a opačným směrem mířily výše zmíněné lodě AKDENIZ a MITHAT PASA, začalo neprodleně jednat, tím spíše že zároveň získalo zprávu o ruském parníku plujícím do Varny s nákladem munice. Velitel námořnictva Tahir Bey tedy na základě instrukcí z generálního štábu vyčlenil nejenom válečné lodě k ochraně parníků nakládajících cenný náklad v Constantě, ale i k blokádě Varny, přičemž v ideálním případě bylo možné doufat, že se tímto způsobem podaří nejenom ochránit důležitý konvoj, ale i zničit bulharské torpédovky.
Torpédový křižník BERK-I-SATVET tedy odplul do Constanty, kdežto blokádu Varny dostal na starost velitel křižníku HAMIDIYE fregatní kapitán (önyüzbaşi) Rauf, jemuž přidělili torpédoborce YARHISAR a BERKIEVSAN. Jeho lodě zvedly kotvy ráno 20. listopadu, přičemž při míjení paláce Dolnabahçe posádky třikrát provolaly slávu sultánovi. O tom, že situace na frontě nedaleko hlavního města je přinejmenším podle mínění zahraničních pozorovatelů opravdu kritická, se Rauf přesvědčil na vlastní oči při vyplouvání z Istanbulu, když míjel zakotvené britské, francouzské, ruské, rakousko-uherské, italské, španělské a nizozemské válečné lodě, jejichž velitelé měli za úkol v případě pádu města chránit své krajany.
Protože právě začínal náboženský svátek Kurban Bayrami (Svátek oběti) po proplutí Bosporem zkropila paluby všech tří tureckých lodí krev rituálně obětovaných ovcí, načež se HAMIDIYE, YARHISAR a BERKIEVSAN u Karaburunu setkaly s bitevní lodí TURGUT REIS, načež si námořníci navzájem popřáli štěstí ke Svátku oběti, a brzy se ukázalo, že posádka HAMIDIYE bude přízeň nebes vskutku potřebovat.
Vzhledem k tomu, že se HAMIDIYE stal jedním z hlavních protagonistů střetu nazývaného nadneseně jako bitva u Varny či bitva u mysu Kaliakra, seznamme se nejprve s jeho velitelem. Hüsseyin Rauf se narodil v Istanbulu 27. července 1881 a vyrůstal v námořnické rodině (otec dosáhl hodnosti viceadmirála), takže není divu, že si vybral službu u maríny. Jako mladý důstojník byl několikrát vyslán na zahraniční cesty, během nichž služebně navštívil Velkou Británii, USA a Německo. V r. 1908 se stal velitelem zbrusu nového torpédového křižníku PEYK-I ŞEVKET, se kterým se podílel na potlačení povstání na ostrově Samos, a během italsko-turecké války pronikl italskou blokádou a dopravil do severní Afriky válečný materiál. Není tudíž divu, že si tento přední člen vlivné politické strany Společnost pro jednotu a pokrok získal pozornost nadřízených a stal se velitelem jedné z nejlepších tureckých válečných lodí.
I nyní si počínal uvážlivě, tudíž odpoledne svolal na palubu vlajkového křižníku velitelskou poradu, na které podřízeným objasnil cíle mise a další postup, načež HAMIDIYE, YARHISAR a BERKIEVSAN pokračovaly v plavbě takovou rychlostí, aby se žádná loď k hlavní bulharské námořní základně nepřiblížila před setměním a neodhalili jí pobřežní pozorovatelé. Protože přístup do přístavu krylo minové pole čítající 234 francouzských min systému Soter Arlee vzdálených od pobřeží asi 4,5 až 5 mil, musel Rauf své síly rozdělit, i když doprovodné torpédoborce postrádaly radiotelegrafické aparáty, takže nyní mohly s HAMIDIYE komunikovat pouze světelnými signály.
YARHISAR dostal za úkol střežit jižní vplav, takže ve 21:30 zaujal přidělenou pozici poblíž ústí řeky Kamčija asi 8 mil jižně od Varny, zatímco BERKIEVSAN hlídal severní trasu, přičemž křižoval 8 mil severně od města, zatímco HAMIDIYE zaujal pozici přímo naproti přístavu za minovou uzávěrou. Torpédoborce dostaly za úkol napadat vyplouvající torpédovky, přičemž v případě spatření nepřítele měly dát signál ostatním lodím vystřelením červených světlic, a pokud by nepřítele neobjevily, Rauf nařídil, že se všechny turecké lodě v 6:00 setkají před městem Balčik severně od Varny.
Vysloužilý admirál Afif Büyüktugrul sice ve svém impozantním několikasvazkovém díle „Historie osmanského námořnictva“ nad tímto uspořádáním vyjádřil opatrný údiv, neboť podle jeho názoru takto HAMIDIYE přišel o ochranu torpédoborců, přičemž sám nemohl v boji přímo podpořit žádný z nich. Ale vzhledem k nutnosti přehradit oba plavební koridory mezi pobřežím a minovým polem, Rauf zkrátka musel své síly rozdělit, a zvolený způsob, kdy vlajkový křižník představoval jakousi zálohu pro případ, že by se nepřítel probil na volné moře, a zároveň kontroloval plavbu kolem Varny, nepostrádal logiku.
Jenomže BERKIEVSAN dorazil na určené stanoviště až kolem půlnoci, takže se s vyplouvajícími torpédovkami minul o dobrou půl hodinu, tudíž jej nikdo nevaroval, že na moři operuje nepřítel hledající cíle pro svá torpéda. Po oddělení torpédoborců HAMIDIYE během přesunu do cílové oblasti postupně zvyšoval počet otáček, takže jestliže ve 21 hodin plul rychlostí 6,6 uzlů, o tři hodiny později to již bylo 10 uzlů. Třebaže se křižník nalézal v nepřátelských vodách, polovina posádky odpočívala v blízkosti bojových stanovišť a některé průlezy mezi vodotěsnými přepážkami zůstaly otevřené. O půlnoci proběhla výměna hlídek, takže někteří důstojníci včetně Raufa velitelský můstek opustili, a jejich kolegové nastoupivší právě do služby jako např. dělostřelecký důstojník Ziya Efendi, netušili, že se blíží hodina osudové zkoušky.
