Chráněný křižník Bojarin
Díl druhý
Služba před rusko-japonskou válkou
Díl druhý
Služba před rusko-japonskou válkou
Protože byl BOJARIN určen pro Tichooceánskou eskadru, již krátce po vstupu do služby začalo velení floty připravovat jeho přesun na Dálný východ, a jestliže dříve ruské válečné lodě odplouvaly na Dálný východ jednotlivě nebo v malých formacích, nyní se na dlouhou plavbu chystalo mohutné uskupení kontradmirála E. A. Štakelberga složené z nově postavených válečných lodí. Kromě okázalé demonstrace posilování Tichooceánské se posádky podle původního bohulibého záměru měly během plavby v organizovaném uskupení pocvičit nejenom v ovládání zbraní, ale i např. v udržování přiděleného místa ve formaci či manévrech celého uskupení, stejně jako v nácviku průzkumu či hlídkování.
Podle plánu měly z Baltu společně vyplout bitevní lodě RETVIZAN a POBĚDA, pancéřový křižník BAJAN, chráněné křižníky BOGATYR, DIANA, PALLADA a BOJARIN, přičemž se k nim ve Středomoří mělo připojit sedm torpédoborců a na Indickém oceánu ještě chráněné křižníky ASKOLD a NOVIK. Rovnou dodejme, že tyto velkolepé plány skončily fiaskem, neboť když Štakelbergova vlajková loď RETVIZAN 22. srpna 1903 shodila kotvu v Port Arturu, doprovázela jí pouze PALLADA, protože ostatní lodě buďto v plánovaném termínu vůbec nevypluly, a nebo se od eskadry odpojily kvůli plnění zvláštních úkolů či technickým problémům.
BOJARIN stále pod velením kapitána 2. stupně V. F. Saryčeva opustil 22. dubna 1902 Kronštadt a odplul do mateřské loděnice v Kodani, kde proběhly drobné opravy, načež se 19. listopadu v britském Portlandu připojil ke Štakelbergově uskupení složenému nakonec z RETVIZANU, POBĚDY, BOGATYRU, DIANY, PALLADY a BOJARINU. Sedm válečných lodí opustilo Portland 24. dubna a sotva britské pobřeží zmizelo za horizontem, došlo na BOJARINU k tragické události, neboť starší mechanik I. F. Bljumental spáchal sebevraždu zastřelením. Kontradmirál Štakelberg následně odeslal BOJARIN do španělského Viga, kde posádka pohřbila jeho tělo, načež se křižník opět připojil k eskadře.
Ruské bitevní lodě a křižníky propluly Gibraltarskou úžinou, načež se k nim v Alžíru přidaly torpédoborce BURNYJ a BOJKIJ, následované v řeckém Pireu jednotkami VNIMATELNYJ, VYNOSLIVYJ, VLASTNYJ, VNUŠITĚLNYJ a GROZOVOJ. Po krátkém mezipřistání na Krétě dorazily počátkem roku 1903 do Port Saidu, kde se mocné uskupení začalo z nejrůznějších příčin rozpadat, přičemž se od eskadry oddělil i BOJARIN, jenž již dříve dostal rozkaz zamířit do Perského zálivu. Na tuto oblast si však činil nárok Londýn, což z jeho mise sice činilo politicky citlivou záležitost, ale nejednalo se o žádnou výjimku, protože v této oblasti měl své velmocenské zájmy i Petrohrad, které - kromě nedávného otevření konzulátů v Basřě a Búšehru - demonstrovaly i poměrně časté návštěvy válečných lodí.
Proto se tu v letech 1900-1902 při přesunu na Dálný východ postupně zastavily dělový člun GILJAK a křižníky VARJAG a BOGATYR, takže BOJARIN zdaleka nebyl první lodí s andrejevskou vlajkou, která zamířila do těchto vod. BOJARIN tedy 25. ledna proplul Suezským kanálem a o pět dní později zakotvil v Džibuti, kde se k němu přidružil francouzský chráněný křižník L´INFERNET, který jej měl během tohoto choulostivého poslání doprovázel, což patrně mělo navenek proklamovat spojenectví Petrohradu a Paříže.
Společné vniknutí francouzských a ruských válečných lodí do hájemství Britů, samozřejmě v Londýně vnímali jako hozenou rukavice, takže se z jejich strany nedala očekávat spolupráce při obstarávání uhlí, o čemž se ostatně Saryčev přesvědčil už před třemi lety ještě jako velitel dělového člunu GILJAK, když v Bandar Abbásu několik dní žadonil o palivo. Bohužel, co se vlastních uhelných stanic v prostoru Arabského poloostrova a Perského zálivu týče, byli na tom Francouzi podobně jako Rusové, a protože BOJARIN potřeboval během plnění tohoto úkolu provést minimálně jedno zauhlování, jediné řešení představovalo vypravení francouzského parníku GULISTAN s nákladem uhlí. Posádka BOJARINU tedy už v Džibuti ke stávajícím zásobám naložila dalších 228 tun uhlí a načerpala 155 tun technické vody, kvůli čemuž byl křižník přetížen (13) a získal citelný náklon na příď.
BOJARIN a L´INFERNET společně opustily francouzskou kolonii a 10. února připluly do ománského Maskatu, kde se Saryčev setkal s místním sultánem, načež oba křižníky propluly Hormuzským průlivem a 14. února zakotvily v Búšehru, kde BOJARIN vypálil 21 pozdravných výstřelů, kterým stejným způsobem odpověděl perský ozbrojený parník či snad dělový člun (?) PERSEPOLIS. V Búšeheru posádka BOJARINU přeložila 200 tun uhlí z doprovodného parníku, načež se na křižník nalodil ruský konzul G. V. Ovseenko, a 19. února oba křižníky odpluly do Kuvajtu, kde se Saryčev pozdravil se zdejším šejkem Mubarakem, zatímco Ovseenko se sešel s Abd al-Azizem emírem z Nadžu a pozdějším vládcem Saudské Arábie, jemuž údajně slíbil nejenom finanční podporu, ale i dodávky zbraní.
Po odplutí z Kuvajtu učinily BOJARIN a L´INFERNET ještě dvě krátké zastávky, ale protože se setkaly s britským křižníkem PERSEUS, usoudil Saryčev, že je načase oblast Perského zálivu opustit, takže obě lodě opět zamířily do Maskatu, kde zakotvily 2. března. V tomto přístavu křižník opustil konzul Ovseenko, který se vrátil do Búšeheru, a posádka se 4. března rozloučila i s francouzským křižníkem a samostatně pokračovala na Dálný východ. Po doplnění paliva v Karáčí BOJARIN odplul do Kolomba, kde učinil několikatýdenní zastávku kvůli opravě strojů, čištění kotlů a nakládce zásob. Dne 3. dubna křižník opět zvedl kotvy a s mezipřistáními v Sabangu a Singapuru doplul do Šanghaje, kde v tamějším suchém doku proběhlo očištění trupu, pročež 13. května dorazil do Port Arturu a zařadil se do Tichooceánské eskadry vedené viceadmirálem Oskarem Viktorovičem Starkem.
S ní BOJARIN absolvoval jarní manévry a námořní přehlídku uspořádanou ke 3. výročí dobytí čínských opevnění v Ta-ku, načež v srpnu do Vladivostoku doprovodil tři torpédovky, a po návratu na hlavní ruskou námořní základnu na Pacifiku se na podzim 1903 účastnil dalšího cvičení a přehlídky konané carovým místodržícím pro Dálný východ admirálem J. I. Alexejevem. Dne 20. listopadu obdržel kapitán 2. stupně Saryčev rozkaz odplout společně s bitevní lodí PETROPAVLOVSK do korejského Čemulpcha kde už kotvil obrněnec POLTAVA s dělovým člunem BOBR a trojicí torpédoborců.
Rusové v Čemulpchu udržovali staniční lodě dlouhodobě, ale většinou se jednalo o solitérní jednotky, tudíž přítomnost takto silného uskupení poblíž korejského hlavního města značila interes Petrohradu o Zemi Jitřní svěžesti, na kterou si však nárokoval i Nippon mající pod kontrolou většinu jejího zahraničního obchodu. Protože se odlehlé Čemulpcho vzdálené od Port Arturu asi 260 mil v případě nenadálého vypuknutí války mohlo pro ruské válečné lodě snadno proměnit ve smrtící past, nebylo rozumné zde držet tolik válečných lodí, pročež se výše popsané jednotky do začátku prosince vrátily do Port Arturu.
A protože v Čemulpchu nyní pobýval pouze GILJAK, viceadmirál Stark usoudil, že navzdory rostoucímu napětí v rusko-japonských vztazích, je nutné aby zde ruské zájmy hájila jednotka křižníkové kategorie, načež se koncem prosince BOJARIN opět přemístil do tohoto přístavu kam přepravil sotňu kozáků určenou k ochraně ruského vyslanectví, ale naštěstí pro jeho posádku, roli zdejší stacionární jednotky na přelomu let 1903 a 1904 převzal VARJAG. Vyslanec Pavlov však posílení ochrany legace odmítl, jelikož vylodění kozáků mohli Japonci považovat za nepřátelský akt, takže velitel VARJAGU kapitán 1. stupně V. F. Rudněv vojáky na BOJARINU odeslal zpět do Port Arturu, kam záhy odplul i GILJAK. Dodejme, že se jednalo o poslední ruské lodě, které Čemulpcho opustily, protože o několik týdnů později k přístavu připlula japonská eskadra, a když se navzdory tomu dělový člun KOREJEC pokusil vyplout na moře, byl přinucen vrátit se na vnitřní rejdu.
Rusko-japonská válka
Japonci se totiž rozhodli spor se zdánlivě neotřesitelným ruským medvědem vyřešit silou, takže velitel Spojeného loďstva viceadmirál H. Tógó dostal 5. února 1904 našeho gregoriánského kalendáře rozkaz opustit Sasebo a bez vyhlášení války zaútočit na Port Artur. Dodejme, že podle v článku doposud používaného juliánského kalendáře se jednalo o 23. leden, a všechna další data už budou uváděná výhradně v gregoriánském kalendáři. Zatímco synové Nipponu dokončovali přípravy k vylodění v Koreji a napadení Port Arturu, ruská opatření byla v nejlepším případě polovičatá. Petrohrad totiž odmítal Alexejevovy návrhy na mobilizaci pozemních a námořních sil na Dálném východě, i když nakonec byla vyhlášena alespoň válečná pohotovost pro námořní základny Port Artur a Vladivostok, přičemž Tichooceánská eskadra 31. ledna 1904 oficiálně zahájila plavební kampaň. Dodejme, že BOJARIN byl s výjimkou krátkého období na podzim předchozího roku stále v aktivní službě a už 13. ledna společně s obrněncem POLTAVA a křižníky BAJAN, DIANA, ASKOLD a NOVIK vyplul na vnější rejdu. Podle Starkových instrukcí platných od 1. února měly v noci na vnější rejdě držet pohotovost vždy dva křižníky, přičemž BOJARIN přidělil k BAJANU, zatímco další dvojice tvořily ASKOLD a DIANA a PALLADA s NOVIKEM. Nehledě na akutní nebezpečí zahájení válečných akcí, velení Tichooceánské zvláštní aktivitu nevyvíjelo, takže eskadra pouze 3. února nakrátko vyplula na moře, ale už 4. února se vrátila do přístavu. Jenomže na bezpečnější vnitřní rejdu se přesunuly pouze dělové čluny a torpédoborce, zatímco ostatní lodě z Alexejevova rozhodnutí zakotvily na nechráněné vnější rejdě, načemž se nic nezměnilo až do osudové noci z 8. na 9. února 1904.
Právě toho dne ovšem podle Ruských štábních dějin Stark navrhl Alexejevovi vytvořit u Cliffordových ostrovů a poloostrova Šan-tung hlídkovou službu sledující japonské válečné lodě a transportní plavidla směřující do Čemulpcha, ke kterémuž účelu hodlal použít ASKOLD, BAJAN, NOVIK a BOJARIN, přičemž by se u Cliffordových ostrovů i Šan-tungu vždy po třech dnech střídaly dvojice křižníků. Alexejev v zásadě souhlasil, ale seškrtal počet nasazených jednotek na polovinu, ale protože toto opatření mělo vstoupit v platnost až 10. února, jeho realizaci zabránilo vypuknutí války.
V předvečer japonského útoku stálo na vnější rejdě 16 válečných lodí rozmístěných v šachovnicovém uspořádání do čtyř řad, přičemž BOJARIN byl společně s bitevními loděmi PETROPAVLOVSK, POLTAVA a SEVASTOPOL přidělen do druhé řady směrem od břehu. V tomto uspořádání jej sice relativně dobře chránily jednotky ze třetí a čtvrté řady, ale v praxi si ruské lodě vzájemně překážely, což omezovalo možnost palby na nepřítele. Na moři večer 8. února hlídkovaly dva torpédoborce, ale protože lodě neměly zhasnutá kotevní světla a přístupy na rejdu osvětlovaly reflektory z PALLADY a RETVIZANU, nebyly dostatečně připravené na odražení útoků torpédových plavidel, tím spíše, že viceadmirál Stark zakázal spustit protitorpédové sítě a pobřežní majáky svítily jako v mírových časech.
Většina lodí sice udržovala pod kotly oheň, ale dostatek páry na okamžité vyplutí měly pouze pohotovostní křižníky ASKOLD a DIANA, takže když v noci postupně zaútočily tři divize japonských torpédoborců, je s podivem, že zasáhly pouze CESAREVIČ, RETVIZAN a PALLADU. BOJARIN se do následné divoké přestřelky nezapojil, ale jakmile se Stark po atacích prvních dvou divizí japonských torpédoborců zorientoval v nepřehledné situaci, nařídil ASKOLDU, NOVIKU a BOJARINU vyplout na moře, ale vzhledem k tomu, že uplynula celá hodina než kotle na dvou posledně jmenovaných křižnících vyrobily dostatečné množství páry, nemělo jeho opatření vliv na další průběh bitvy.
BOJARIN nakonec vyplul v 2:10 a i poté co si s vracejícím se NOVIKEM vyměnily rozpoznávací signály, kapitán 2. stupně Saryčev nadále pátral po nepříteli a těsně před rozbřeskem se zdálo, že jeho úsilí bude korunováno úspěchem, neboť hlídky ohlásily osamocený torpédoborec plující od Port Arturu. Saryčev po citelných ruských ztrátách pochopitelně dychtil oplatit nepříteli stejnou mincí, takže na nic nečekal a zahájil palbu, ale sotva kolem domnělého „Japonce“ dopadly první granáty, odeslal ruský rozpoznávací signál, načež se Saryčev omluvil za svůj omyl. Onou napadenou lodí byl SILNYJ, jelikož Stark později vyslal na moře i některé torpédoborce, a protože se oddělil od zbytku uskupení a nyní plul k blízkému přístavu Dalnyj, nechybělo mnoho, aby se stal obětí přátelské palby.
Po tomto nepříjemném incidentu se BOJARIN vrátil do Port Arturu, kde se Tichooceánská pod vedením viceadmirála Starka horečně připravovala na odražení dalšího útoku, jelikož se předpokládalo, že se Japonci pokusí zničit přinejmenším trojici vážně poškozených lodí, které se nepodařilo přemístit na vnitřní rejdu. To se potvrdilo kolem 9. hod. když se na obzoru objevily chráněné křižníky JÓŠINÓ, ČITOSE, KASAGI a TAKASAGÓ, načež kontradmirál Š. Dewa vrchního velitele Spojeného loďstva informoval o situaci a nerušeně se stáhl k hlavním silám.
Stark v 10. hod. poslal BOJARIN na průzkum, načež křižník narazil na šest japonských bitevních lodí a devět křižníků plujících severozápadním kursem. Saryčev okamžitě vydal rozkaz k návratu, přičemž křižník prchající plnou parou do bezpečí vystřelil ze zadního děla na vzdálenost převyšující 40 kabelů tři ledabyle zaměřené granáty, jejichž cílem bylo hlavně upoutat pozornost velení Tichooceánské, a třebaže Japonci palbu na křižník považovaný za DIANU opětovali, BOJARIN se snadno odpoutal z boje a informoval Starka o blížícím se nebezpečí.
V následném nerozhodném souboji Tichooceánské eskadry se Spojeným loďstvem již BOJARIN, na rozdíl od NOVIKU který utrpěl průstřel pod čarou ponoru, nehrál aktivní roli, neboť Saryčev nedostal žádné konkrétní rozkazy, tudíž zaujal pozici mezi pobřežím a levým křídlem jádra Tichooceánské, a později se zařadil do kýlové brázdy ASKOLDU. Aby nepříteli ztížil zaměření, prováděl křižník příležitostné změny kursu, a sám se snažil ruským, kapitálním jednotkám signalizovat údaje o vzdálenosti nepřítele, na které však podle Saryčeva nedostával odpovědi. Samotný BOJARIN vypálil pouze několik projektilů, a i když se japonští dělostřelci většinou věnovali jiným cílům, přesto blízký průlet jednoho granátu rozvibroval zadní komín a tlaková vlna vymrštila hořící uhlí z topeniště na podlahu kotelny, ale vzniku požáru zabránila pohotová reakce topičů.
Po skončení bitvy Rusové přemístili raněné a padlé na torpédoborce, které je převezly na břeh, ale posádka BOJARINU si ani poté neodpočinula, jelikož se nad horizontem vynořily siluety neidentifikovaného torpédoborce a další menší lodě, načež Saryčev dostal rozkaz na neznámé lodě zaútočit, k čemuž nakonec nedošlo, neboť se ukázalo, že se jedná o torpédový křižník VSADNIK a remorkér SILAČ. Jenomže krátce po 16. hod. se na Alexejevův rozkaz na vnější rejdě objevil JENISEJ obtěžkaný 402 minami, jehož velitel kapitán 2. stupně A. V. Stěpanov požádal Starka o doprovod při přesunu k Dalnému, načež Stark tímto úkolem pověřil BOJARIN, který ve 21:05 radiotelegraficky ohlásil splnění rozkazu a vrátil se na vnější rejdu.
Vzhledem k tomu, že se tato operace kvůli sérii pochybení z ruské strany stala BOJARINU osudnou, věnujme se jí podrobněji. Alexejev se v souladu s předválečnými plány rozhodl položit minová pole v zátoce Ta-lien-wan, aby přehradil přístupy k Dalnému, jenž jakožto otevřený přístav před válkou nemohly chránit dělostřelecké baterie a nyní se carův místodržící pro Dálný východ obával, že se zde vylodí nepřátelská vojska stejně jako během čínsko-japonské války. Pro zřízení uzávěry byla vybrána oblast západně od ostrovů San-šan-tao kam jak víme JENISEJ večer 9. února na Starkův rozkaz doprovodil BOJARIN. Rozhodnutí velitele Tichooceánské eskadry pověřit tímto úkolem BOJARIN bylo samozřejmě správné, neboť v okolí Port Arturu se jak víme ještě odpoledne pohybovaly nepřátelské válečné lodě, a JENISEJ speciálně konstruovaný ke kladení min, nesl pouze lehká děla, takže se s trochou štěstí mohl ubránit pouze jednotkám velikosti torpédoborce.
Jenomže tato potřeba pochopitelně nepominula ani v blízkosti Ta-lien-wan, a protože BOJARIN se podle instrukcí vrátil na základnu, byla posádka minonosky odkázaná na vlastní síly, což samozřejmě zvětšovalo její nervozitu, neboť radiotelegrafista zachytil komunikaci japonských válečných lodí. Proto část posádky místo kladení min držela bojovou pohotovost u děl, což celou operaci ztěžovalo stejně jako čerstvý vítr a sněhové přeháňky. Stěpanovovi a jeho mužům se přesto během 10. února podařilo v okolí ostrovů San-šan-tao naklást 320 „pekelných vajec“ položených ve dvou řadách s rozestupy asi 50 m. Poté JENISEJ na noc odplul do Dalného, odkud Stěpanov velení Tichooceánské oznámil polohu obou minových polí, a během dopoledne 11. února použil zbývajících 82 min k vytvoření třetí uzávěry doplňující stávající pole.
Jelikož v oblasti zátoky Ta-lien-wan panovalo špatné počasí, opakovaně docházelo k přetržení kotevních lan, takže už předchozího dne musela posádka JENISEJE několik driftujících min zneškodnit, a i 11. února námořníci na hladině spatřili dvě miny ježící se detonátory čekajícími na příležitost dokázat, že námořní mina je věru strašlivá zbraň. Kapitán 2. stupně Stěpanov sice patřil k předním ruským odborníkům na tuto problematiku, ale nyní učinil osudovou chybu, když se je navzdory varovaní vlastních důstojníků rozhodl zničit palbou palubních zbraní.
Štěpanova k tomuto rozhodnutí vedla snaha nebezpečnou oblast po dvou dnech konečně opustit, tudíž nechtěl ztrácet čas spouštěním a následným vyzdvihováním lodního člunu, jenomže navzdory tomu, že si počínal s největší možnou opatrností, dostal se JENISEJ do minového pole a neštěstí bylo hotovo. Po kontaktu detonátoru s jeho trupem se rozbila skleněná ampule a vyteklý elektrolit přivodil výbuch desítek kilogramů pyroxilinu. Vzápětí explodoval i pyroxilin na palubě minonosky, načež se JENISEJ během pouhých 15 minut potopil i s 95 muži včetně Stěpanova, který se dobrovolně rozhodl sdílet osud svěřené lodě.
Hromová exploze byla slyšet až v Dalném, jehož velitel generál-major A. V. Fok do Port Arturu mylně nahlásil, že se JENISEJ stal obětí japonských torpédoborců, načež se ve 14:30 k zátoce Ta-lien-wan vydal křižník BOJARIN doprovázený torpédoborci VLASTNYJ, VNUŠITĚLNYJ, STOROŽEVOJ a RASTOROPNYJ, přičemž BOJARIN měl po vyjasnění situace ohledně nepřátelských torpédoborců chránit minonosku AMUR pověřenou úkolem položit další uzávěru v této oblasti. Pravda, kontradmirál M. P. Molas před vyplutím Saryčevovi na palubě dělového člunu BOBR ukázal přibližnou pozici ruských minových polí, ale protože jejich přesnou polohu zaslanou Stěpanovem do Port Arturu neznal, bylo zaděláno na další tragédii.
Uskupení ruských válečných lodí se po marném pátrání po nepřátelských torpédoborcích přiblížilo k ostrovu Jižní San-šan-tao, načež BOJARIN nevědomky vplul do minového pole, načež se v 16:08 k obloze za chromového rachotu vzedmul gejzír mořské vody následovaný zvířeným uhelným prachem, a když se temný oblak konečně rozplynul, spatřily posádky doprovodných torpédoborců, jak se křižník s polámanými stěžni naklání na levobok. Mina vybuchla v prostoru lodních kotelen, a třebaže poškozené úseky rychle zaplavila voda přinášející smrt devíti topičům, její šíření se podařilo zastavit, neboť Saryčev nechal ihned po vyplutí z Port Arturu preventivně uzavřít všechny průlezy mezi vodotěsnými přepážkami.
Přesto náklon notně zanořeného křižníku narostl z původních 8 stupňů na 15, a i když se posádka pokusila trhlinu v trupu utěsnit lekážní plachtou, ve chvíli kdy se patrně kvůli poškozeným parovodům zastavila lodní čerpadla, Saryčev ztratil víru v záchranu křižníku. Protože silný vítr hnal BOJARIN hlouběji do minového pole, usoudil že je pouze otázkou času než se jeho osud naplní nárazem na další minu, a jelikož vlny a vzrůstající náklon na levobok mohly znemožnit spuštění záchranných člunů, v návalu paniky nařídil posádce přestoupit na doprovodné torpédoborce. A přitom patrně stačilo spustit kotvy, aby se zamezilo nežádoucímu driftování křižníku, načež mohl přes radiostanici v Dalném požádat o pomoc a vyčkat na připlutí remorkéru z Port Arturu.
Evakuace se navzdory špatnému počasí do 17. hod. podařila, ale je nepochopitelné, že velitel sice opustil loď jako poslední, ale nenechal otevřít kingstony ani nepodnikl žádná další opatření, aby se ujistil, že se opuštěný křižník vskutku potopí, a zamířil do Port Arturu. Pravda, Saryčev chvatné odplutí později odůvodňoval obavami z nepřátelských torpédoborců, ale tím spíše se měl postarat o zničení svěřené lodě. Pokud by se totiž u ostrovů San-šan-tao skutečně potloukaly Japonci, hrozilo reálné nebezpečí, že se BOJARINU zmocní, a přitom je prvořadou povinností každého velitele tuto potupnou eventualitu znemožnit. Někteří důstojníci však nesdíleli Saryčevovo přesvědčení, že se křižník co nevidět potopí, a pokusili se jeho selhání napravit. STOROŽEVOJ se pod velením kapitána 2. stupně A. P. Kitkina k BOJARINU přiblížil na vzdálenost tří kabelů, ale pokus odpálit torpédo ze záďového aparátu zhatila technická závada, zatímco druhé vypuštěné z příďového torpédometu se samovolně potopilo krátce po odpálení, načež i STOROŽEVOJ nabral kurs na Port Artur.
Jenomže BOJARIN měl tužší kořínek než se domníval jeho malověrný velitel, takže když Stark 12. února do zátoky Ta-lien-wan poslal na průzkum kapitána 1. stupně N. A. Matuseviče s torpédoborci VYNOSLIVYJ a GROZOVOJ doprovázených parníkem SIBIRJAK, ke svému překvapení objevil u pobřeží ostrova Jižní San-šan-tao nezvěstný křižník. BOJARIN, přimknutý přídí a částí pravého boku k mělčině, obklopovalo několik opuštěných člunů, a vzhledem k tomu, že se jeho trup působením vln viditelně kolébal, bylo možné doufat, že je v takovém stavu, aby jej s pomocí přílivu bylo možné uvolnit.
Matusevič již naštěstí znal přesnou polohu minových polí, takže své lodě zanechal v bezpečné vzdálenosti a sám se s 8 muži vylodil na východním pobřeží ostrova Jižní San-šan-tao, kde našli uvíznutý člun, na kterém se přeplavili k vraku křižníku. Podrobný průzkum odhalil, že trup je v pozoruhodně dobrém stavu. Ano, kotelny a levá strojovna byly zatopené, ale v pravé strojovně voda zaplavila pouze prostor dvojitého dna, a mimo strojní oddělení vůbec nepronikla, přičemž nad úroveň pancéřové paluby se dostala pouze nad kotelnami, a protože hlavní i pomocné mechanismy se zdály v pořádku, Matusevič dospěl k závěru, že křižník je možné zachránit. Protože se mezitím setmělo, strávil noc v jedné ze zdejších zátok, načež ráno 13. února odplul do Dalného, ze kterého hodlal učinit základnu pro logisticky náročnou operaci.
- matusevich_51.jpg (9.05 KiB) Zobrazeno 350 x
Nejprve do přístavu povolal SIBIRJAK, načež si k ruce vyžádal 100 námořníku z posádky potopeného JENISEJE, a když mu místní velitel přidělil i parník INKOU společně s potápěči, zdálo se, že záchrana BOJARINU je již pouze otázkou času. Jenomže tehdy zaúřadovala vyšší moc v podobě bouře zuřící po zbytek 13. února a celou noc na 14. února, přičemž Rusové slyšeli několik výbuchů připisovaných uvolněným minám. Jakmile se počasí umoudřilo, poslal Matusevič k Jižnímu San-šan-tao torpédoborec VYNOSLIVYJ, jehož velitel se od místních obyvatel dozvěděl, že BOJARIN byl během bouře poškozen nárazy na skaliska a přes noc zmizel neznámo kam.
Rovnou dodejme, že jeho vrak byl později objeven poblíž Jižního San-šan-tao, kde ležel na levém boku v takové hloubce, že během přílivu nad hladinu vyčnívaly pouze vrcholky stěžňů a ráhen. S největší pravděpodobností tedy bouře během přílivu uvolnila trup BOJARINU, a protože Matusevičovo komando sice spustilo kotvu, ale nezajistilo její řetěz, osvobozený křižník měl možnost pohybu ohraničenou délkou kotevního řetězu, přičemž se dostal do minového pole, což jeho osud zpečetilo.
Operace, jejímž cílem bylo zabezpečit Dalnyj před nepřátelskými útoky, tedy Tichooceánskou eskadru připravila o minonosku a chráněný křižník, přičemž těmto ztrátám šlo snadno předejít. Pokud by BOJARIN (či jiný křižník) chránil JENISEJ nejenom během přesunu k Ta-lien-wan, ale i při plnění mise, byla by celá uzávěra pravděpodobně položena už 10. února a kapitán 2. stupně Stěpanov by neměl důvod riskovat svoji loď při snaze zneškodnit uvolněné miny. A pokud by přesto nepředvídanou shodou okolností došlo ke zkáze JENISEJE, přítomnost další válečné lodě na místě neštěstí by umožnila lépe vyhodnotit situaci a velitelství Tichooceánské by nemělo důvod vysílat z Port Arturu cenný křižník k honbě za neexistujícími japonskými torpédoborci. Navíc byl BOJARIN poslán do nebezpečného prostoru v zátoce Ta-lien-wan, aniž by Saryčev obdržel přesné souřadnice minových polí, které přitom Stěpanov nahlásil do Port Arturu už 10. února, takže lze bez přehánění konstatovat, že velení Tichooceánské eskadry má na jeho zkáze nemalý podíl.
BOJARIN se stal již čtvrtou (14) ruskou válečnou lodí potopenou od zahájení nepřátelství, přičemž další tři Japonci vážně poškodili torpédovými útoky u Port Arturu, a velení Tichooceánské už nemohlo počítat ani s dělovými čluny MANDŽUR a SIVUČ sloužícími jako staniční lodě v Šanghaji a Jing-kchou (15). Válka na moři zkrátka pro Rusy nezačala dobře, pročež je logické, že Stark byl 14. února nahrazen viceadmirálem S. O. Makarovem, který však do Port Arturu dorazil až 9. března, a do té doby eskadře stále velel jeho předchůdce.
Ani zjevné chyby nadřízených však nemohou zakrýt ostudné počínání kapitána 2. stupně Saryčeva, načež Stark dospěl k názoru, že ukvapeným opuštěním BOJARINU zapříčinil jeho zkázu. V tom s ním byl Alexejev zajedno, přičemž místodržící Dálného východu k tomuto obvinění přidal i nedbalou navigaci při pohybu v blízkosti minových polí, načež byl Saryčev postaven před námořní soud. Ten jej 23. února 1904 shledal vinným z toho, že se po poškození křižníku dostatečně nepřesvědčil o jeho plavbyschopnosti, a v důsledku toho nepodnikl náležitá opatření k jeho záchraně, což mělo za následek chvatnou evakuaci a následné opuštění lodě.
Zároveň jej však námořní tribunál zprostil obvinění z nedbalé navigace, ale přesto udivuje mírnost rozsudku, neboť Saryčev byl místo degradace a potupného propuštění z řad námořnictva pouze převelen ke službě na pevnině. Zde se ujal velení nové pobřežní baterie utvořené z děl (16) sejmutých z pomocného křižníku ANGARA, a později byl za účast při obraně Port Arturu vyznamenán a povýšen na kapitána 1. stupně (námořního kapitána). Svoji kariéru zakončil v hodnosti generál-major loďstva, ale velení na moři mu již svěřeno nebylo.
Zbytečná ztráta BOJARINU představovala pro Tichooceánskou eskadru citelnou ránu neadekvátní samotné ztrátě lodě této velikosti, neboť nyní disponovala pouze jedním křižníkem schopným i za odlivu vyplout z vnitřní rejdy Port Arturu. Proto když 10. srpna 1904 došlo k námořní bitvě u Šan-tungu, NOVIK se sice v noci odpoutal z boje, ale jeho dlouhodobě přetěžované stroje byly v takovém stavu, že neměl dost paliva na doplutí do Vladivostoku, a když se kapitán 2. stupně Šulc při obeplouvání Sachalinu rozhodl 20. srpna v Korsakovsku doplnit uhlí, utkal se NOVIK s chráněným křižníkem CUŠIMA, načež se Šulc rozhodl vážně poškozenou loď potopit. Proto můžeme spekulovat, že kdyby nedošlo ke ztrátě BOJARINU, oba předzvědné křižníky by se při plnění četných úkolů střídaly, takže by se posádka NOVIKU mohla věnovat údržbě strojů a čistění kotlů, a do Vladivostoku by prorazila.
Buď jak buď, BOJARIN byl ztracen dříve než mohl prokázat své kvality či nekvality, a s ním zmizelo v propadlišti času i jeho jméno, třebaže se ve zdejší flotě jednalo o zavedené pojmenování, a během první světové války se vážně zvažovalo jeho přidělení jednomu z plánovaných křižníků. K tomu však nakonec nedošlo, takže kromě popisovaného křižníku jméno BOJARIN nesla v historii ruského válečného námořnictva už pouze 11dělová paroplachetní korveta o výtlaku 885 tun sloužící v letech 1857-1893.
Poznámky:
(1)Po konečné revizi mělo Japonsko získat 4 nové bitevní lodě, 6 pancéřových křižníků, 9 chráněných křižníků, 24 torpédoborců, 63 torpédovek a 1 pomocnou loď.
(2)BOGATYR a OLEG měly dobrou pancéřovou ochranu a část 152mm děl bylo osazeno v dělových věžích s barbetami, tudíž se vlastně jednalo o kompromis mezi pancéřovým a chráněným křižníkem.
(3)Původní cenová nabídka byla ještě vyšší a Nilsen s jejím snížením souhlasil teprve po zdlouhavých jednáních.
(4)ŽEMČUG měl být dodán do 28 měsíců, kdežto IZUMRUD dokonce do 36 měsíců.
(5)Všechna data z období před rusko-japonskou válkou jsou uváděna v tehdejším ruském juliánském kalendáři.
(6)To jsou obecné parametry pro tento typ děla, ale konkrétně u křižníků třídy ŽEMČUG byla maximální elevace 20 stupňů a dostřel činil 9516 m, zatímco u NOVIKU se uvádí 15 stupňů a
8890 m.
(7)Křižníky třídy ŽEMČUG nesly o dvě 120mm děla více.
(8)Dva nízkotlaké válce o průměru 0,69 m, jeden střednětlaký o průměru 1,09 m a jeden vysokotlaký o průměru 1,24 m.
(9)Levá vrtule byla pravotočivá a pravá levotočivá.
(10)V přední kotelně byly čtyři kotle a v ostatních dvou jich bylo šest.
(11)Třída ŽEMČUG měla projektovanou rychlost 24 uzlů, přičemž ŽEMČUG na zkouškách dosáhl 23,04 uzlů a IZUMRUD pouze 22,5 uzlů.
(12)Pravděpodobně se stejně jako u NOVIKU jednalo o ruské přístroje systému Popov.
(13)BOJARIN tehdy nesl celkem 628 tun uhlí a 165 tun sladké vody.
(14)Jako první byly ztraceny chráněný křižník VARJAG a dělový člun KOREJEC, které po slavném boji s obrovskou přesilou v Čemulpchu potopily jejich posádky.
(15)MANDŽUR v Šanghaji nejprve zablokovaly chráněné křižníky IZUMI, AKICUŠIMA a SUMA, načež kapitán 2. stupně Kroun dělový člun nechal odzbrojit a internovat čínskými úřady. SIVUČ se po zahájení nepřátelství přesunul proti proudu řeky Liao hlouběji do vnitrozemí, ale poté co do nitra Mandžuska pronikla japonské vojska, zničila jej vlastní posádka.
(16)Jednalo se o děla ráže 120 a 47 mm.
Použité zdroje:
Боярский А.: Морское минное оружие: история боевого применения в Руско-японской войне 1904-1905. Petrohrad 2019.
Емелин А.: Крейсер Новик; Истребитель истребителей. Moskva 2015.
Грибовский В.: Российский флот Тихого океана 1895-1905; Историа создания и гибели. Moskva 2004.
Kol. Autorů: Pyccko-японская война 1904-1905 гг. Книга перваяю. Действия флота на южномь театре оть начала войны до перерыва сообщений сь Порт-Артуромь. Работа исторической комиссии по описанию действий флота вь войну 1904-1905 гг. при Морскомь Генеральномь Штабе. Petrohrad 1912.
Jelínek M.: Rusko-japonská válka Port Artur 1904-1905 (1) Válka začala na moři. Vydalo nakladatelství Akcent 2010.
Jelínek M.: Rusko-japonská válka Port Artur 1904-1905 (2) Porážky a ústupy. Vydalo nakladatelství Akcent 2011.
Jelínek M.: Lodě války rusko-japonské díl 1. Ruské námořní síly I. Tichooceánská eskadra. Vydalo nakladatelství Kanon 2012.
Kol. autorů: Русско-японская война 1904-1904 гг. Борьба на море. Moskva 1990.
Kol. autorů: Корабли российского императорского флота 1892-1917 гг.
Крестьянинов В.: Крейсера Российского Императорского флота 1856-1917. Petrohrad 2002.
Ненахов Ю.: Энциклопедия крейсеров. Minsk 2006.
Скворцов А.: Крейсер II. ранга Боярин. Vydalo nakladatelství Гангут 2002.
Морская коллекция 2005/1, 2009/7.
Okrety Wojenne 2011/4.
Technika Wojskowa Historia 2015/5.
https://alternathistory.ru/ne-prints-no ... a-boyarin/
https://naval-encyclopedia.com/ww1/russia/boyarin.php
https://wunderwaffe.narod.ru/Magazine/M ... /index.htm
https://and-kin2008.narod.ru/boyarin.html
https://navsource.narod.ru/photos/02/055/index.html
https://www.navweaps.com/
https://en.wikipedia.org/wiki/Main_Page
