Italský pilot z První světové války
- Leopoldo_Eleuteri01.jpg (8.92 KiB) Zobrazeno 290 x
Leopoldo Eleuteri se narodil 17. prosince 1894 v Castel Ritaldi v Umbrii. V některých sekundárních pramenech se objevuje také datum 27. prosince, avšak italské biografické a místní prameny uvádějí jako datum narození 17. prosinec 1894. Již od mládí se zajímal o mechaniku a techniku, což později výrazně ovlivnilo nejen jeho vojenskou kariéru, ale i jeho působení v poválečném italském letectvu. Před válkou studoval na technické škole a v roce 1915 byl odveden do italské armády. Zpočátku sloužil v muniční továrně, později byl zařazen k 3. pěšímu pluku. Protože se zajímal o letectví a techniku, přihlásil se do letecké služby.
V roce 1916 byl odeslán k leteckému výcviku. Dne 18. října získal pilotní průkaz v letecké škole Gabardini v Cameri a 4. prosince byl kvalifikován k pilotování průzkumného Caudronu G.3. Na jaře 1917 získal kvalifikaci vojenského pilota a byl přidělen k 73ª Squadriglia, která byla vybavena dvoumístnými průzkumnými letouny SAML S.1 a působila z Verony. Právě zde se seznámil s Flaminio Avetem, který se později rovněž stal významným italským leteckým esem. Z jejich přátelství se během války stal velmi těsný bojový vztah a oba často létali společně.
Eleuteriho první bojový let se uskutečnil 1. dubna 1917 a první vzdušný boj absolvoval 24. dubna nad oblastí Pasubia. Tehdy ještě létal jako pilot dvoumístného průzkumného letounu a jeho úkolem nebylo primárně vyhledávání a ničení nepřátelských letounů, nýbrž průzkum a spolupráce s pozemními jednotkami. Během jednoho z bojů dokázal společně se svým pozorovatelem poškodit nepřátelský letoun a přimět jej k ústupu. V září 1917 byla jeho jednotka přeznačena na 121ª Squadriglia. V období po katastrofě u Caporetta se Eleuteri dostával stále častěji do vzdušných střetů s rakousko-uherskými stíhači. Jeden z těchto bojů nad Asiagem byl zvlášť tvrdý: jeho SAML byl opakovaně zasažen trojicí nepřátelských stíhaček a jeden z projektilů dokonce prostřelil botu jeho pozorovatele, poručíka Edoarda Vela.
Na konci roku 1917 byl Eleuteri stažen z fronty a odeslán na letiště Malpensa, kde absolvoval výcvik pro létání na stíhacích letounech. To byl zásadní obrat v jeho kariéře. Z průzkumného pilota se měl stát stíhač. Dne 22. února 1918 byl zařazen k 70ª Squadriglia Caccia, působící tehdy z letiště San Pietro in Gu. Jednotka byla vybavena především stíhacími Hanriot HD.1 a později dostala také několik dalších typů.
Eleuteriho první oficiálně uznávaná vítězství přišla v dubnu 1918. Dne 17. dubna se společně s Aldem Bocchesem, Alessandrem Reschem a Flaminio Avetem účastnil série vzdušných bojů nad Valdobbiadene. Italští piloti si tehdy nárokovali několik sestřelů a poválečná komise pro přezkoumání vítězství, takzvaná Commissione Bongiovanni, jednotlivá vítězství později rozdělila mezi zúčastněné piloty. Eleuteri se tak stal jedním z příslušníků 70. squadriglie, kteří si postupně vytvořili pověst velmi agresivních a zkušených stíhacích pilotů.
V červenci 1918 se jeho bojová bilance dále rozrostla. Dne 15. července se podílel společně s Avetem a seržantem Aldem Bocchesem na sestřelení nepřátelského letounu a 19. července přidal další vítězství nad dvoumístným letounem. V průběhu léta se Eleuteri stal jedním z nejaktivnějších pilotů 70ª Squadriglia. Do konce války uskutečnil celkem 151 operačních letů a zúčastnil se 26 vzdušných bojů.
Zvláštní místo v jeho kariéře zaujímá podzim roku 1918, kdy začal létat na novém italském stíhacím letounu Ansaldo A.1 Balilla. Tento stroj byl v té době jednou z prvních skutečně domácích italských stíhacích konstrukcí a do frontových jednotek se dostával jen v malých počtech. Eleuteri létal mimo jiné na stroji výrobního čísla 16558. Právě s tímto letounem dosáhl 8. října 1918 svého dalšího vítězství.
Tady je však třeba opravit často opakovanou zjednodušenou formulaci, že Eleuteri „sestřelil rakouský průzkumný stroj“. Podle podrobnějších seznamů vzdušných vítězství bylo vítězství z 8. října přiznáno Eleuterimu společně s Flaminio Avetem; některé prameny identifikují protivníka jako rakousko-uherský Albatros D.III a lokalizují boj do oblasti Santa Lucia di Piave, respektive širšího prostoru u Moriaga. Další italské prameny pouze hovoří o rakouském letounu. Jisté je, že šlo o jediný oficiálně uznaný sestřel dosažený na Ansaldu A.1 Balilla během první světové války. Eleuteri se tím stal jediným pilotem, kterému byl na tomto typu letounu připsán potvrzený vzdušný úspěch.
Jeho poslední válečné vítězství přišlo 28. října 1918, tedy jen několik dní před příměřím. Tentokrát se Eleuteri společně s Avetem, Bocchesem a dalším italským pilotem podílel na donucení rakousko-uherského stíhače k přistání na italském letišti u Arcade. Podle pozdějšího svědectví byly kulomety italských pilotů dokonce mimo provoz, takže nepřátelský pilot byl přinucen přistát především jejich převahou a opakovanými útoky. Tento případ je zvláštní tím, že protivník nebyl nutně zničen ve vzduchu; rozhodující bylo jeho donucení k přistání.
Po skončení války byla Eleuteriho bojová bilance přezkoumána Commissione Bongiovanni. Výsledkem bylo uznání osmi nárokovaných vítězství, přičemž v některých zahraničních přehledech je proto uváděn jako letecké eso se sedmi potvrzenými vítězstvími. Rozdíl vyplývá především z odlišného započítávání sdílených vítězství. Italské prameny jej dnes obvykle označují za „asso“ se sedmi vítězstvími, zatímco některé historické italské dokumenty uvádějí osm oficiálně homologovaných vítězství.
Eleuteri nebyl ovšem pouze bojovým pilotem. Jeho technické vzdělání a mimořádný zájem o konstrukci letadel se po válce naplno projevily. V prosinci 1918 byl přeřazen k 90ª Squadriglia vybavené letouny Ansaldo S.V.A. Poté dokončil své technické vzdělání na Politecnico di Milano, kde v roce 1922 získal titul inženýra. V roce 1923 vstoupil do nově vytvořené Regia Aeronautica a stal se kapitánem Genio Aeronautico. Působil v technické a konstrukční oblasti letectva a později se věnoval zkoušení nových letounů a výzbroje.
V této nové kariéře se Eleuteri ukázal jako mimořádně schopný technik a zkušební pilot. Stal se velitelem Squadriglia Sperimentale Armamento v Furbara u Říma a podílel se na zkoušení nových konstrukcí a letecké výzbroje. Jeho pověst byla taková, že byl později uváděn také jako jeden z prvních italských pilotů, kteří zkoušeli letouny s kovovou konstrukcí. Za svou technickou práci získal další ocenění.
Jeho život však skončil velmi brzy. Dne 19. ledna 1926 zahynul při zkušebním letu na letišti Furbara. Eleuteri tehdy pilotoval Ansaldo AC.2 při simulovaném souboji s Hanriotem HD.1, který řídil poručík Corrado Augias. Při třetí simulaci se oba letouny nečekaně srazily. Oba stroje při kolizi přišly o část křídla a z výšky přibližně jednoho kilometru se zřítily k zemi. Eleuteri i Augias zahynuli.
Leopoldo Eleuteri se tak během pouhých jedenatřiceti let života stačil stát bojovým pilotem, leteckým esem, stíhacím pilotem, zkušebním pilotem a vojenským inženýrem. Jeho válečná kariéra je navíc pozoruhodná tím, že začínal na pomalém dvoumístném průzkumném SAML, prošel výcvikem stíhače, létal na Hanriotu a nakonec se stal jediným pilotem, kterému bylo během první světové války oficiálně přiznáno vítězství na Ansaldu A.1 Balilla. Po válce se z bojového pilota postupně změnil v technika a konstruktéra a pokračoval v práci na rozvoji italského vojenského letectva až do své tragické smrti.
Jeho jméno později dostalo letiště v Castiglione del Lago u jezera Trasimeno, kde byla v roce 1931 zřízena stíhací škola Regia Aeronautica. Eleuteriho rodné Castel Ritaldi, letiště Furbara i Castiglione del Lago si jeho památku připomínaly pomníky a názvy leteckých zařízení.
1. vítězství – 17. dubna 1918: Albatros D.III u Vidoru
Toto je jedno z nejlépe doložených Eleuteriho vítězství. Dne 17. dubna 1918 startovala 70ª Squadriglia k hlídkovému letu. Italové narazili na poměrně silnou rakousko-uherskou formaci. Ta se skládala přibližně z osmi stíhacích Albatrosů D.III z Flik 42J, které doprovázely dva průzkumné stroje Hansa-Brandenburg C.I z Flik 52/D. Do boje se zapojili: Leopoldo Eleuteri, Flaminio Avet, Aldo Bocchese a Alessandro Resch. Boj byl poměrně intenzivní. Italským pilotům se podařilo napadnout nejen doprovodné stíhače, ale také průzkumné letouny. Eleuteri se podílel na sestřelení jednoho z Albatrosů D.III. Poválečné přezkoumání mu tento sestřel připsalo. Italské prameny uvádějí, že šlo o stroj Flik 42J, který byl sestřelen poblíž Vidoru. Je důležité, že nejde o případ, kdy by Eleuteri sám vybojoval klasický souboj jeden proti jednomu. Šlo o skupinový boj, což bylo u leteckých bojů roku 1918 naprosto běžné. Proto je někdy obtížné určit, kdo konkrétně protivníka rozhodujícím způsobem zasáhl.
2. vítězství – 17. dubna 1918: Hansa-Brandenburg C.I
Ve stejném boji došlo k druhému významnému sestřelu. Jedním z protivníků byly průzkumné Hansa-Brandenburgy C.I z Flik 52/D. Jeden z nich, výrobní číslo 169.35, byl během boje zasažen. Podle popisu Alessandro Resch na něj vedl dlouhou dávku a letoun přišel o část křídla, začal hořet a zřítil se poblíž Bigolina. Zde je však právě krásně vidět problém s přidělováním vítězství. Do boje byli zapojeni: Resch – Avet – Eleuteri – Bocchese. Poválečné italské přezkoumání rozdělilo výsledky tohoto skupinového boje mezi jednotlivé piloty. Eleuteri dostal kredit za jeden z průzkumných strojů, zatímco jiné vítězství z téhož střetnutí připadlo Bocchesemu. Italský zdroj výslovně uvádí, že 17. dubna byly Eleuterimu přiznány dva sestřely, jeden Albatros D.III z Flik 42J a jeden Hansa-Brandenburg C.I z Flik 52/D
3. vítězství – 15. července 1918: Aviatik D.I
Po dubnovém boji následovalo téměř tříměsíční období, kdy Eleuteri sice létal intenzivně, ale další oficiální vítězství získal až 15. července. Tentokrát šlo o boj v prostoru Vidoru. Eleuteri létal společně se svým blízkým přítelem Flaminiem Avetem a seržantem Aldem Bocchesem. Protivníkem byl Aviatik D.I náležející k Flik 74J. Tento detail je poměrně dobře doložený: italský pramen výslovně uvádí Aviatik D.I z Flik 74J, který byl sestřelen u Vidoru. Je zajímavé, že právě tento den je v Eleuteriho kariéře uváděn jako dvojité vítězství. To znamená, že během jediného boje se podílel na vyřazení dvou nepřátelských letounů.
4. vítězství – 15. července 1918: druhý dvoumístný letoun
Druhým strojem z 15. července byl dvoumístný rakousko-uherský letoun, jehož přesný typ se nepodařilo v dochovaných přehledech bezpečně určit. Italské prameny jej lokalizují do prostoru Sernaglia. A právě zde je potřeba být opatrný. V některých sekundárních přehledech se objevuje pouze obecné označení „biposto“, tedy dvoumístný letoun. Není bezpečné z něj zpětně dělat Hansa-Brandenburg C.I, Lloyd nebo jiný konkrétní typ.
5. vítězství – 19. července 1918: další průzkumný letoun
O pouhé čtyři dny později, 19. července, Eleuteri sestřelil další dvoumístný letoun. Italský životopis jej jednoduše označuje jako „biposto“, tedy dvoumístný letoun. Typ ani jednotku protivníka se mi z dostupných spolehlivějších pramenů nepodařilo určit s dostatečnou jistotou.
6. vítězství – 8. října 1918: Albatros D.III a Ansaldo A.1 Balilla
Toto je nejzajímavější ze všech jeho vítězství. A také právě zde se v předchozím textu objevila informace, kterou nyní můžeme zpřesnit. Dne 8. října 1918 letěl Eleuteri na novém italském stíhacím letounu Ansaldo A.1 Balilla. Tento typ se na frontě objevil teprve krátce. Do 70ª Squadriglia byly první dva exempláře dodány v srpnu 1918. A právě Eleuteri se stal pilotem, který na Balille dosáhl jejího jediného oficiálně uznaného vítězství během první světové války. Protivníkem byl Albatros D.III. Italský zdroj uvádí oblast Oderza, zatímco jiný přehled udává Santa Lucia di Piave. Jde o velmi blízký prostor na Piavě a rozdíl může souviset s tím, zda pramen uvádí místo boje, nebo místo dopadu. Některé přehledy uvádějí, že vítězství bylo sdíleno s Flaminio Avetem. Jiné populárnější zdroje však uvádějí jednoduše: Leopoldo Eleuteri – sestřelil Albatros D.III.
7. vítězství – 28. října 1918: Aviatik D.I u Arcade
Jeho poslední válečné vítězství je mimořádně zajímavé, protože protivník nebyl sestřelen. Dne 28. října 1918, tedy jen několik dní před příměřím, se Eleuteri spolu s Flaminiem Avetem a Aldem Bocchesem dostal do boje s rakousko-uherským stíhačem. Protivníkem byl Aviatik D.I
z Flik 70/J. Italové jej napadli a přinutili k přistání na letišti Arcade. A právě tady je krásný příklad toho, jak se v první světové válce počítalo vítězství. Nepřítel nemusel být nutně rozstřílen a zabit. Donucení nepřátelského letadla přistát v důsledku bojové akce mohlo být uznáno jako vítězství. Ještě zajímavější je skutečnost, že podle svědectví citovaného v případě Aveta měli Italové během této akce dokonce problémy se svými kulomety. Přesto rakousko-uherského pilota svou přítomností a útoky přinutili vzdát se boje a přistát.
Kde je osmý sestřel?
Takzvané osmé vítězství Leopolda Eleuteriho představuje jednu z nejméně jasných částí jeho válečné bilance. Přestože je Eleuteri v italských pramenech uváděn jako stíhací eso s osmi oficiálně homologovanými vzdušnými vítězstvími, při pokusu rekonstruovat jednotlivé bojové události se podaří bezpečně identifikovat pouze sedm samostatných bojových úspěchů. Rozdíl pravděpodobně souvisí se způsobem, jakým byla po válce italskou komisí pro přezkoumávání vzdušných vítězství, známou jako Commissione Bongiovanni, jednotlivá společná vítězství rozdělována mezi piloty.
Nejpravděpodobněji je třeba hledat původ tohoto rozdílu v některém ze skupinových vzdušných bojů, kterých se Eleuteri účastnil v roce 1918. Tehdejší systém přiznávání vítězství totiž nefungoval vždy tak, že by jeden konkrétní pilot obdržel jeden sestřel za jeden konkrétní nepřátelský letoun. Vzdušný boj byl často kolektivní záležitostí a několik italských stíhačů mohlo postupně útočit na stejný protivníkův stroj. Pokud byl nepřátelský letoun následně zničen nebo donucen k přistání, mohl být výsledek podle svědectví účastníků a podle pozdějšího posouzení komise rozdělen mezi několik pilotů. Z toho důvodu nelze prostým sečtením jednotlivých dnes identifikovatelných letounů vždy přesně reprodukovat oficiální poválečnou bilanci jednotlivých italských es.
Nejvíce pozornosti v této souvislosti zasluhuje boj ze 17. dubna 1918. Eleuteri tehdy létal u 70ª Squadriglia a spolu s Flaminio Avetem, Aldem Bocchesem a Alessandrem Reschem se střetl s rakousko-uherskými letouny operujícími v prostoru Valdobbiadene a Vidoru. Během tohoto střetnutí byly napadeny jak rakousko-uherské stíhací Albatrosy D.III, tak dvoumístné průzkumné stroje Hansa-Brandenburg C.I. V pozdějších italských přehledech jsou Eleuterimu za tento jediný boj připisována dvě vítězství. Z dobových popisů však vyplývá, že šlo o sérii vzájemně propojených střetnutí, při nichž se jednotliví italští piloti pohybovali mezi několika nepřátelskými letouny a společně je napadali. Je proto velmi obtížné přesně určit, který jednotlivý zásah způsobil ztrátu konkrétního rakousko-uherského stroje.
Právě zde mohl vzniknout rozdíl mezi počtem skutečně identifikovatelných nepřátelských letounů a počtem vítězství, která byla později Eleuterimu přiznána. Komise Bongiovanni totiž při posuzování nároků nevycházela pouze z dnešního typu evidence, ale také z výpovědí pilotů, pozorovatelů a dalších svědků. V případě společných bojů tak mohla jednotlivému pilotovi přiznat podíl na více než jednom výsledku, aniž by bylo možné z dnešních záznamů přesně určit jeho individuální zásah. U Eleuteriho je tento problém zvlášť výrazný, protože značná část jeho vítězství vznikla právě při společných akcích s Avetem a Bocchesem.
Další možností je, že osmé vítězství souvisí s některým z jeho bojů v červenci 1918. Dne 15. července se Eleuteri spolu s Avetem a Bocchesem účastnil bojů, při nichž byly sestřeleny nebo vyřazeny nejméně dva rakousko-uherské letouny. Jedním z nich byl Aviatik D.I z Flik 74J, druhým dvoumístný stroj, jehož přesný typ není v dostupných přehledech bezpečně identifikován. O čtyři dny později, 19. července, dosáhl Eleuteri dalšího vítězství nad dvoumístným letounem. Ani zde však současná rekonstrukce neposkytuje dostatečně pevný podklad pro tvrzení, že právě některý z těchto bojů představuje ono „chybějící“ osmé vítězství.
Zajímavé je, že Eleuteriho oficiální bilance je někdy v moderní literatuře jednoduše přepisována jako osm sestřelů. Takové označení je však poněkud zavádějící. Jeho osmi vítězství bylo výsledkem poválečné homologace a neznamená nutně osm nepřátelských letadel, která Eleuteri osobně sestřelil a jejichž zničení lze dnes jednotlivě identifikovat v rakousko-uherských záznamech. Přesnější je proto říci, že Eleuteri měl osm oficiálně uznaných vzdušných vítězství, zatímco pouze sedm z nich lze dnes rozumně přiřadit k samostatně rekonstruovatelným bojovým událostem.
Nelze přitom vyloučit ani opačnou možnost, tedy že problém nevznikl skutečným „osmým sestřelem“, ale pouze rozdílnou metodikou přepočtu společných vítězství. Pokud například dva italští piloti společně donutili jeden nepřátelský letoun k nouzovému přistání, mohlo být vítězství podle dobových pravidel přiznáno oběma, případně mohlo být později započítáno do jejich individuálních bilancí určitým způsobem. Při zpětném sestavování seznamu zničených rakousko-uherských letounů potom vzniká zdánlivý přebytek italských vítězství. To je u leteckých statistik první světové války poměrně běžný problém a Eleuteri není výjimkou.
Z tohoto důvodu bych tedy údajné osmé vítězství Leopolda Eleuteriho nepopsal jako „osmý sestřel neznámého rakousko-uherského letounu“. Takové tvrzení by bylo příliš kategorické a současné prameny jej nedokládají. Historicky korektnější je uvést, že Eleuteriho poválečná oficiální bilance činila osm homologovaných vítězství, avšak při rekonstrukci jednotlivých bojových akcí lze bezpečně identifikovat pouze sedm samostatných případů. Osmé vítězství tedy zůstává buď nedostatečně identifikovaným společným bojovým úspěchem, nebo je důsledkem způsobu, jakým Commissione Bongiovanni rozdělovala a započítávala skupinová vítězství. Dokud se nepodaří nalézt přímo protokol této komise nebo jiný primární dokument, který by konkrétní osmou položku jednoznačně identifikoval, není možné zodpovědně určit datum, místo ani typ protivníkova letounu.
Právě proto je podle mého názoru nejbezpečnější zachovat Eleuteriho v historických přehledech jako pilota s osmi oficiálně uznanými vítězstvími, ale současně upozornit, že pouze sedm těchto vítězství lze dnes přesvědčivě propojit s konkrétními, samostatně rekonstruovatelnými bojovými událostmi. „Osmý sestřel“ tak není záhadným dosud neobjeveným vítězstvím, které bychom mohli jednoduše doplnit do jeho seznamu, nýbrž problémem poválečné evidence a přiznávání společných vzdušných vítězství.
Válečná vyznamenání
Leopoldo Eleuteri patřil mezi nejvýraznější italské vojenské piloty první světové války a jeho mimořádná bojová činnost byla oceněna hned několika vysokými vyznamenáními. Na konci války měl za sebou 151 operačních letů, z toho 26 bojových misí, a jeho poválečně přezkoumaná bilance činila osm oficiálně uznaných vzdušných vítězství jak jsme si již uvedli výše. Za svou službu a statečnost byl vyznamenán dvěma stříbrnými medailemi za vojenskou chrabrost, bronzovou medailí za vojenskou chrabrost a Válečným záslužným křížem.
Nejvýznamnější z jeho vyznamenání byly dvě Medaglie d'argento al valor militare, tedy stříbrné medaile za vojenskou chrabrost. První z nich se vztahovala k jeho dlouhodobému působení jako bojového pilota od roku 1917 do podzimu 1918 a především k událostem 17. dubna 1918. Druhá pak hodnotila jeho mimořádnou bojovou činnost od 15. července do 28. října 1918. Obě stříbrné medaile byly Eleuterimu uděleny 2. června 1921.
První stříbrná medaile byla udělena za jeho mimořádnou statečnost a schopnosti pilota. V oficiální citaci je Eleuteri charakterizován jako stíhací pilot „výjimečné hodnoty a dovednosti“, který uskutečnil řadu bojových akcí za nepříznivých podmínek a při jejich plnění překonával všechny obtíže díky své velké odvaze a vysokému smyslu pro povinnost. Zvláštní důraz je kladen na boj z rána 17. dubna 1918, kdy se Eleuteri během střetu se silnou a početnou nepřátelskou formací rozhodným útokem vrhl na jeden z nepřátelských stíhačů a sestřelil jej. Poté se podílel na donucení dalších dvou nepřátelských letounů k přistání. Citace tím mimořádně dobře zachycuje charakter jeho boje: nešlo pouze o individuální vzdušný souboj, ale o účast v rozsáhlém střetnutí, v němž Eleuteri pokračoval v útocích i proti početní převaze.
Stejná citace připomíná také jeho činnost během rakousko-uherské ofenzivy v červnu 1918. Eleuteri se tehdy opakovaně, a dokonce i z vlastní iniciativy, spouštěl s letounem do velmi malé výšky nad nepřátelské pozemní jednotky a ostřeloval je palubním kulometem. Takové útoky byly mimořádně nebezpečné, protože letoun se při letu v malé výšce dostával do dosahu nejen kulometů, ale také palby pozemních jednotek z osobních zbraní. Oficiální citace proto výslovně zdůrazňuje jeho pohrdání nebezpečím. V závěru je uvedeno, že se ve všech následujících akcích choval jako neohrožený a statečný pilot. Ocenění se vztahovalo na bojovou činnost nad Piavou a v oblasti horských bojišť od dubna 1917 do října 1918.
Druhá stříbrná medaile se soustředila na poslední a zároveň nejintenzivnější období Eleuteriho stíhací kariéry. Oficiální citace jej označuje za stíhacího pilota mimořádné schopnosti a zkušenosti, který byl ve všech svých bojových akcích příkladem pevnosti, odvahy a pohrdání nebezpečím. Výslovně se uvádí, že v období od 15. července do 28. října 1918 sestřelil, samostatně nebo společně s dalšími piloty, celkem pět nepřátelských letounů. Tato formulace je důležitá i pro naši předchozí diskusi o jeho vítězstvích, protože přímo ukazuje, že italské vyznamenávací dokumenty počítaly také vítězství dosažená společně s jinými piloty.
Citace druhé stříbrné medaile dále popisuje jednu z jeho doprovodných akcí. Eleuteri se během jednoho z četných eskortních letů, při nichž chránil vlastní bombardovací letouny, rozhodně vrhl proti silné nepřátelské formaci. Jeho vlastní letoun byl během boje opakovaně zasažen a poškozen na jednom z křídel. Poškození bylo tak vážné, že křídlo začalo hořet. Eleuteri však nepřerušil svou misi a nepokusil se okamžitě uniknout z boje. Pokračoval v plnění úkolu a podařilo se mu přivést poškozený letoun zpět za vlastní linie. Právě tato událost velmi dobře vysvětluje, proč druhá stříbrná medaile nebyla založena pouze na počtu jeho vzdušných vítězství. Oceněna byla především jeho schopnost pokračovat v úkolu i v situaci, kdy byl jeho vlastní stroj vážně poškozen a jeho návrat byl značně nejistý.
Obě stříbrné medaile tedy společně ukazují dva rozdílné aspekty Eleuteriho válečné služby. První zdůrazňuje jeho dlouhodobou bojovou aktivitu, mimořádnou odvahu při útocích na nepřátelská letadla i na pozemní jednotky a především jeho chování během velkého vzdušného střetnutí 17. dubna 1918. Druhá se již soustředí na Eleuteriho jako zkušeného stíhacího pilota posledních měsíců války, jeho vzdušná vítězství a schopnost dokončit bojový úkol i s těžce poškozeným letounem. Obě citace přitom výslovně zdůrazňují nejen jeho technické schopnosti, ale především odvahu, rozhodnost, smysl pro povinnost a ochotu vystavit se značnému nebezpečí.
Ještě před udělením druhé stříbrné medaile získal Eleuteri také bronzovou medaili za vojenskou chrabrost, Medaglia di bronzo al valor militare. Ta byla udělena královským dekretem ze 4. července 1920. Její citace v podstatě zachycuje první část jeho válečné kariéry a do značné míry předznamenává pozdější ocenění stříbrnou medailí. Eleuteri je v ní opět označen za pilota mimořádné hodnoty a schopností, který uskutečňoval četné akce proti nepříteli za nepříznivých okolností, překonával obtíže a prokazoval velkou odvahu a vysoký smysl pro povinnost.
Také zde je jako konkrétní čin uveden boj z rána 17. dubna 1918. Eleuteri se tehdy během střetu se silnou a početnou nepřátelskou formací rozhodně vrhl proti jednomu z nepřátelských stíhacích letounů a sestřelil jej. Citace dále připomíná jeho opakované útoky proti rakousko-uherským pozemním jednotkám během červnové ofenzivy, kdy se z vlastní iniciativy spouštěl do velmi malé výšky a ostřeloval nepřátelskou pěchotu. Právě toto chování je v citaci spojováno s jeho „pohrdáním nebezpečím“. Bronzová medaile se tedy vztahuje k období od dubna 1917 do června 1918 a představuje ocenění první, průzkumné a následně stíhací etapy jeho válečné kariéry.
Vedle medailí za vojenskou chrabrost obdržel Eleuteri také Croce al merito di guerra, tedy Válečný záslužný kříž. Italská Wikipedie jej uvádí mezi jeho vyznamenáními, aniž by u něj v této části článku připojovala konkrétní citaci. V kontextu jeho kariéry šlo o další ocenění jeho aktivní služby během války.
Zdroje:
1. Roberto Gentilli, Antonio Iozzi, Paolo Varriale: Italian Aces of World War I and their Aircraft. Schiffer Publishing, Atglen, Pennsylvania, 2003, 496 s., ISBN 978-0-7643-1664-7.
2. Norman Franks, Russell Guest, Gregory Alegi: Above the War Fronts: The British Two-Seater Bomber Pilot and Observer Aces, the British Two-Seater Fighter Observer Aces, and the Belgian, Italian, Austro-Hungarian and Russian Fighter Aces, 1914–1918. Grub Street, London, 1997.
3. Paolo Varriale: Italian Aces of World War 1. Osprey Aircraft of the Aces 81. Osprey Publishing, Oxford, 2009.
4. Leopoldo Eleuteri – italská Wikipedie, „Leopoldo Eleuteri“.
5. Flaminio Avet – italská/anglická biografická literatura a přehled vítězství.
6. Leopoldo Eleuteri – Castel Ritaldi, biografický materiál věnovaný rodákovi.
