Sci-fi

[jarl]

Na Disney + je zajímavý životopisný film Tolkien zaměřený hlavně na spisovatelovo dětství, období studií a jeho účast v první světové válce:

[pjaro77]

Dočetl jsem Temný les a musím říci, že se mi líbil víc, než předchozí Problém tří těles. Je to takové ucelenější a celkově mi přišlo i čtivější. Tentokráte bylo i více zajímavých zvratů. Na konci jsme si také říkal, že je na tom vidět, že to napsal Číňan, protože vyvrcholení je takové klasicky čínské v rámci řešení konfliktu. Ale taky bylo vidět, že je autor je velký fanda americké nové vlny sci-fi a dost z toho čerpal. Celkově se mi líbilo. Jsem zvědaví na třetí knihu.

Neplietli sa ti čínské mená ?

[Dzin]

Musím říci ani ne, každé bylo jiné takže po nějaké době se v tom dalo dobře orientovat. Hlavně je autor používal stále stejně, takže jakmile jsem si na ně zvykl, neměl jsem problém. To mě více zmate spíše když autor používá různá jména či označení pro tutéž osobu a je jedno, i když jsou to jména evropská. Teď třeba čtu Kovaříka a jeho Rytíře a tam právě místy tohle mám, když jednou použije jeho jméno, potom titul a potom zase jiný titul, tak si musím zalistovat a ubezpečit se, že jde pořád o tu či onu postavu.

[Zemakt]

Tak to jsem zvědav co řekneš na poslední díl, hlavně ten závěr. Já to dočetl tak nějak ze setrvačnosti.

[jarl]

Mně v prvním díle ta čínská jména problémy dělala, ale naštěstí byl na konci knihy jejich seznam i s vysvětlením jejich profesí a vzájemných vztahů, což mi dost pomohlo a v dalších dílech už jsem si zvykl.

[Dzin]

Tak to jsem zvědav co řekneš na poslední díl, hlavně ten závěr. Já to dočetl tak nějak ze setrvačnosti.

O tom jsme se tu už před 2 roky bavili

Dočetl jsem Vzpomínka na Zemi a za mě . První dvě knihy se mi docela líbily a ze začátku to vypadalo, že i tahle. Ale to se postupem času měnilo a zhruba od půlky knihy se to úplně převrátilo. Nemohu autorovi upřít velkou představivost a tvůrčí schopnosti, ale podle mě tuhle knihu neměl tak precizně promyšlenou, jako první dvě a dělalo to na mě dojem, že přesně neví, jak má příběh pokračovat a šije ho horkou jehlou. Celkově jsem to na nakonec dočetl rychločtením, abych aspoň věděl, jak to dopadlo.

[jersey.se]

Kdybyste si někdo chtěl přečíst jako betačtenář můj řekněme špionážní thriler s lehkým prvkem sci-fi, můžete mi do pm poslat svůj mail a já vám ho pošlu.

Bývalý vojenský pilot švédského letectva je vtažen do temného světa špionáže a korupce moci. Po brutální vraždě a krádeži ve vojenském archivu se vydává po stopách záhadného projektu „Schattenjäger“, který ho přivede do českého pohraničí. Musí balancovat mezi aliancemi, rivalitou a stíny vlastní minulosti, aby zastavil spiknutí, které hrozí změnou globální rovnováhy. V závodě s časem ve světě intrik, zrady a nejistoty má každé odhalené tajemství svou cenu.

[pjaro77]

Nebojíš sa že ti ho potom niekto "odkloní" a upraví podľa seba ?

[Zemakt]

Mea culpa

[jersey.se]

Nebojíš sa že ti ho potom niekto "odkloní" a upraví podľa seba ?

Myslíš mě? Asi ne, už jsem ho poslal svému vydavateli...

[jarl]

A už ti nějaká kniha vyšla?

[jersey.se]

Jo, taková prvotina. Sci-fi. Dá se to číst, ale tohle je snad lepší ;)

[jarl]

Tak to gratuluji.

[jersey.se]

Tak se rok s rokem sešel a já měl zas záchvat grafomanie. Je to snad trochu už vypsanější, víc sprostý i psychologický a mělo by to jít už papírovou formou. Pokud byste si to někdo chtěl přečíst, napište mi do PM s emailem na sebe a já to za příslib zpětné reakce pošlu. Je tam StB, Stasi, Mi-24, MG 42 a takový ty vojensko špionážní vychytávky. Pošlu to pochopitelně jen lidem, které z fora aspoň trochu znám. Tady je anotace:

Jedná se o špionážní psychologický thriller zasazený do roku 1987 a odehrávající se mezi Děčínem, Prahou, Šumavou, Západním Německem a Švédskem. Akci spustí vražda agentky Stasi v Praze. Švédský špion se ocitne mezi StB, Stasi a vlastní rozvědkou. Co donutí cynického švédského agenta ke spolupráci s netvorem v lidské podobě, bývalým esesákem? A jak se zachová ledově precizní agentka švédské kontrašpionáže v podmínkách extrémní psychologické zátěže? Nacistický projekt Schattenjäger je jen záminkou; skutečný boj tato trojice vede o to, jestli si v prostředí zrady a fyzicky brutálního násilí dokáže udržet to poslední, co z nich dělá lidi.

[Heiss]

Sam Ottewill Soulsby vydal zajímavý článek o Asimovově Nadaci. Zabývá se tím, jaký vliv na jejího autora měl belgický historik Henri Pirenne, jeden z těch, kteří ve dvacátých letech ukázali cestu, po které kráčí moderní historiografie dodnes. Pirenne – na rozdíl od mnoha ostatních – tvrdil, že římský svět na západě neskončil se sesazením posledního císaře, ale s muslimskými výboji, které z jednotného Středomoří fungujícího jako spojnice kultur, udělalo hranici dvou naprosto odlišných světů.

Není úplně jisté, jak a kdy se Asimov s Pirennovou slavnou tezí setkal; jisté je jen to, že se v nadaci objevuje postava historika Lewise Pirenna obdařená tak nezvyklým jménem, že se nejspíš nejedná o náhodu. Souvislosti ale nekončí jen tímto jménem: germánsky znějící jména warlordů, kteří podrývají centrální galaktickou vládu mohou být odkazem na germánské krále, kteří si rozdělili Západořímskou říši mezi sebe, Nadace svým přístupem k vědomostem připomíná raně středověkou církev, bez které se neobešel žádný panovník, stejně jako se bez ní neobejde žádný vládce v galaxii, a svou analogii najde v obou světech i vzestup kupců.

Asimov však stavěl na mnohem více zdrojích inspirace a Pirennovy teze pro něj představovaly jen jednu z mnoha možností kde ji najít. Na stranu druhou, Nadace pomohla rozšířit jeho jméno i mezi ty, kteří nejsou zasvěceni do debat historiků.

---

Vliv Henriho Pirenna tam ale může být ještě jeden: spolu s první generací analistů se Pirenne nezajímal o jednotlivce, ale fascinovaly ho dlouhodobé trendy, fungování společnosti a ekonomika. Základní myšlenkou Nadace je přitom přesně toto: na činech jednotlivců až tolik nezáleží, důležité jsou Seldonem předpovězené události, k čemuž došel podrobnou analýzou historického vývoje. Psychohistorie se může zdát poměrně intuitivní dnes, ale v době, kdy ji Asimov uvedl na scénu science fiction, byl historický výzkum zaměřen na zcela jiná témata a Pirenne byl jedním z těch, kteří tuto disciplínu posouvali tam, kde je analýza ne velkých lidí, ale velkých dat zcela standardem.

[pjaro77]

Tak na západe alebo na východe ? Lebo rímska ríša pokračovala na východe ešte skoro tisíc rokov a z veľkej časti to boli oni, kto bránil Europu až do vyhlásenia krížových výprav.

[Heiss]

Tak na západe alebo na východe ? Lebo rímska ríša pokračovala na východe ešte skoro tisíc rokov a z veľkej časti to boli oni, kto bránil Europu až do vyhlásenia krížových výprav.

Zejména na západě, ale svým způsobem se to týká i římského východu.

Vtip je v tom, že je rozdíl mezi římským světem a Římskou říší (ať už bez přívlastků, nebo tou západní). Pirenne se nedívá na kontinuitu politického útvaru, který můžeme zakreslit na mapu – tj. kontinuitu říše – ale kontinuitu ekonomických a společenských struktur. Ty jsou podle něj prakticky neměnné po celou pozdní antiku až do muslimských výbojů v sedmém století bez ohledu na to, jestli kdo zrovna ovládá Řím (příp. co si o politice zrovna myslí císař v Konstantinopoli a jestli je Řím vůbec ještě hlavní město).

Důležité je, že Středomoří zůstává i v pátém a šestém století poměrně jednotnou ekonomickou zónou a že stále představuje centrum tehdejšího světa. Soustředí se sem veškeré bohatství a v jeho okolí stále fungují staré římské instituce, ať už se jedná o církevní organizaci, systém držby půdy nebo městský způsob života a vazby obyvatel měst na venkov. Toto je pro Pirenna klíčové, protože antický svět se nerozpadl se Západořímskou říší, ale pokračoval dále.

Pirenne jeho zánik hledá v době, kdy muslimové ovládli jižní pobřeží Středozemního moře, protože tím z politicky roztříštěné, ale ekonomicky poměrně jednotné oblasti vytvořili hraniční pásmo mezi dvěma civilizacemi. V důsledku kolapsu obchodních cest ve Středomoří podle Pirenna došlo k přesunu ekonomického centra Evropy na sever od Alp, což mělo za následek vznik karlovské říše.

Na východě pak pochopitelně vydržela Východořímská říše, ale v klíčových bodech si prošla razantní proměnou, i když politická kontinuita zůstala zachována. Důležité bylo zejména to, že pro západní a střední Evropu a její obyvatele už nepředstavovala tak významné centrum a že v této roli ji brzy nahradí Frankové.

Dnes už víme, že kolaps obchodních kontaktů sice skutečně nastal, ale jeho následky se podařilo překonat relativně brzy (takže už od poloviny osmého století Benátčané prodávali Arabům otroky, čímž vlastně obnovili Středozemní moře jako spojnici jednotlivých kultur na jeho březích). Pirennův přístup byl však od dobové historiografie odlišný právě v tom, že jej nezajímalo datum 476, ale snažil se pochopit co dělalo římský svět římským světem.

[Heiss]

Na jaře se mi podařilo natrefit na moderní pokračování Wellsovy Války světů nazvané velmi epicky The Massacre of Mankind (dále v textu jen jako Masakr) z pera Stephena Baxtera a začátkem léta jsem s potěšením zjistil, že to není vůbec špatná kniha. Mohlo mě o tom přesvědčit i oficiální svolení Wellsovy společnosti s napsáním druhého dílu, které Baxter při psaní dostal, ale i s povolením to může vždycky skončit všelijak. Každopádně, bez ohledu na to, kolik oficiálnosti a ocenění se Masakru dostalo, jsem přesvědčen, že se jedná o důstojného pokračovatele původního Wellsova příběhu, a to hned v několika ohledech. Minimálně jeho námět se dá považovat za krok dobrým směrem: od první války světů uplynulo čtrnáct let, marťané se vrací, aby dokončili svůj děsuplný plán a Britové jsou na ně připraveni jen o něco lépe než minule, zatímco zbytek světa se pokouší předstírat, že se jich tato meziplanetární nepříjemnost vůbec netýká.

Co se potom týče postav a jejich role v příběhu, Baxter se drží Wellsova přístupu k jejich rozvoji a do vysoké míry i charakteru: velkolepé proměny jejich vnitřního světa prakticky nečekejte a charakterově odpovídá většina zúčastněných poměrně jednoduchým archetypům. Toto není jeden z těch sci-fi románů, které by potřebovaly hlubokou duchovní pouť jednotlivých aktérů po mikrokosmu jejich duše; hlavní pointa existence Masakru spočívá zcela v odlišných aspektech vyprávění příběhů.

Tím hlavním je zejména pozornost, kterou autor věnuje svému světu. Wellse ve Válce světů zajímají marťané, jejich technologie a to, jak na ni lidé reagují; Baxter tento záběr rozšiřuje o velké množství detailů z historie vědy a politiky, které obohacuje o zvláštní zvraty způsobené odlišnostmi, ke kterým došlo kvůli (nebo snad díky) mimozemské invazi. Například první světová válka se v Masakru jmenuje Schlieffenova, v době druhé invaze z Marsu trvá už celých sedm let a Němci v ní očividně vítězí. Francie je pod jejich okupací a ruská vojska ustoupila hluboko do vnitrozemí carské říše, zatímco Britové stáli stranou, protože jejich vojenskému diktátorovi se nezdálo jako výhodné podpořit spojence ze Srdečné dohody.

Díky tomu však vývoj zejména v oblasti vojenských technologií běží dál a dál, takže na rozdíl od první vlny očekává druhou invazní flotilu střet s pozemskými letadly, vzducholoděmi a dalšími vymoženostmi moderního vojenství. Na stranu druhou, Baxterovi hrdinové velmi rychle zjišťují, že i Marťané se na svůj druhý příchod velmi dobře připravili. Zatímco první salva z roku 1907 představovala svého druhu výpravu osadníků, druhá salva z roku 1921 přinesla na Zemi skutečnou armádu. Marťané jsou imunní vůči patogenu, který je skolil minule, čas, který potřebují k opuštění svých válců je prakticky zanedbatelný a zlepšila se i jejich celková strategie. Britská armáda místo toho podcenila své předchozí zkušenosti a na další invazi se chystala tak, jako by se jednalo o minulou válku, což se na první pohled může zdát jako poměrně nepravděpodobný scénář, ale vzhledem ke skutečnému vývoji ve dvacátých a třicátých letech to až tak překvapivé není.

Baxterovi se kombinací těchto dvou přístupů podařilo dosáhnout podobného úspěchu, jaký musela mít na své čtenáře původní Wellsova apokalyptická vize tripodů procházejících bez jakéhokoli odporu britskou krajinou. Zatímco pro moderního čtenáře jsou marťané z původní Války světů strašidelní prakticky jen pokud se dokáže vcítit do myšlení tehdejšího publika, Baxter z nich dokázal vytvořit hrozbu, která je velmi aktuální i pro současné fanoušky zvyklé díky dekádám vývoje literatury na kde co od parazitických xenomorfů po hordy přerostlých brouků. Zároveň však Masakr pracuje velmi citlivě s původním Wellsovým kánonem: marťané stále žijí z lidské krve a stále se jedná o nepochopitelné bytosti, nyní však trochu jinak a mnohem intenzivněji.

V souladu s původním Wellsovým románem pracuje Masakr i s jeho postavami. Většina z nich se buď ve Válce světů přímo objevila, nebo je s původními hrdiny nějak spřízněná. Bezejmenný Wellsův vypravěč je zde pojmenován a odsunut z centra dění, kde jej nahradila jeho bývalá švagrová. Ta příběh druhé marťanské války nevypráví jen ze svého pohledu, ale díky novinářské profesi a dalekosáhlým kontaktům popisuje i to, jak se s invazí vyrovnávali Američané, Rusové, Němci nebo Číňané. Zajímavým rozměrem je Baxterova konfrontace původního Wellsova vypravěče, který měl svého času sympatie a důvěru nás všech, s postmoderním pohledem na literaturu: v Masakru se z něj stává jen jeden z přeživších první války, který sepsal své memoáry, a ostatní se s ním často nemohou shodnout na tom, co se tehdy vlastně stalo. Zároveň s ním, jeho nepraktickou a příliš filosofickou osobností a traumatem musí žít i členové jeho rodiny a přátelé, pro které je často jednodušší čelit marťanským zabijáckým strojům než teoretickým úvahám sdělovaným v náznacích a hádankách.

Co se však týče nedostatků, je nutné zmínit až přílišné natahování děje, které Masakru vůbec neprospívá. Zatímco první části knihy odsýpají velmi rychle a s dobrou dynamikou, protahující se líčení událostí z různých částí světa knize příliš neprospívá. Postavy, které se objevují jen v jedné kapitole, zřejmě určené k tomu, aby se Baxter vyhnul nařčení ze západocentrismu a opomíjení ostatních částí planety, a jejich drobné příběhy by sice mohly sloužit jako základ pro delší vyprávění, krátkost jejich vstupů však zabraňuje plnému rozvinutí tohoto potenciálu. Příběh o tom, jak marťané přijdou a zničí všechno, co jim stojí v cestě, jsme četli už minimálně dvakrát: poprvé v originálu a podruhé na začátku Masakru, kdy se marťané vrátí do Anglie. Opakování stejných scén v Durbanu, New Yorku nebo Pekingu děj nikam moc neposouvá a odvádí pozornost od mnohem zajímavějších věcí.

Na stranu druhou, Baxter si zaslouží ocenění za poměrně dobrý výzkum, který je za knihou vidět. Jeho přehled o dobovém vojenství, technologii, vědě a politice je dobrý a on sám s ním dokáže velmi dobře pracovat. V Masakru se objevují "staří známí" jako Winston Churchill nebo George Patton, vědecký svět je plný zajímavých pokusů o skloubení (a pochopení) marťanské technologie a té pozemské a výsledná dieselpunková směs má svou hloubku. Zároveň se síla Masakru skrývá v tom, že Baxter zachovává Wellsovy původní koncepty a přístup k vědecko-fantastické literatuře a zároveň je rozšiřuje o mnohem modernější motivy. Patří mezi ně i koncept temného lesa, v posledních letech navrátivší se do módy díky čínské sérii Vzpomínka na Zemi. Díky tomu se jedná o důstojnou poctu jednomu ze zakladatelů moderního sci-fi, která však rozhodně neustrnula v průkopnických dobách a dokáže zaujmout i současné čtenáře.

[pjaro77]

... Britové jsou na ně připraveni jen o něco lépe než minule, zatímco zbytek světa se pokouší předstírat, že se jich tato meziplanetární nepříjemnost vůbec netýká.

To neznie moc realiticky.