Potupná bitva u Karánsebes
Nejpotupnější bitva habsburské armády. Během Rakousko-turecké války se roku 1788 odehrála u rumunského města Karansebeš kuriózní bitva, která však byla ve své podstatě spíše rozsáhlou přátelskou palbou v řadách rakouské armády. Opilí vojáci se navzájem pozabíjeli.
Císař Josef II. (1741-1790) je znám jako zarputilý reformátor bez špetky smyslu pro humor, který chtěl za každou cenu vystoupit ze stínu své matky, císařovny Marie Terezie. Platilo to i ve válečnictví. No a zdánlivě snadným cílem jeho snah se stala Osmanská říše. Začátek tažení na Balkán nevypadal vůbec špatně. Císař postavil vůbec největší armádu, jakou kdy Rakousko vidělo, a v roce 1787 vyhlásil Turkům novou, z hlediska rakousko-osmanských vztahů v pořadí už osmou válku. Jeho 240 000 mužů, téměř 900 děl a 36 000 koní představovalo impozantní sílu – stárnoucí polní maršál Franz Moritz Lascy (1725-1801) ji ale nedokázal využít. Vojsko rozdělil na dlouhé frontě od Srbska po Bukovinu a nechal jej zahálet. Mužstvo navíc trpělo nemocemi a nedostatkem pitné vody a Turci získali čas k protiúderu. Koncem léta 1788 zamířila do rumunského Valašska turecká armáda (čítající 200 000 vojáků) pod velením velkovezíra Koci Jusufa Paši. Josef II. se konečně postavil do čela svých vojsk a s vidinou vojenské slávy zamířil k rumunskému městu Karansebeš (Caransebeş) ležícím na soutoku řek Timiș a Sebeș.
V noci na 22. září se rakouská armáda rozložila u mostu přes řeku Timiș. Část husarské jízdy pronikla na druhý břeh, aby pátrala po Turcích, ti ale tou dobou byli ještě dva dny pochodu daleko a husaři narazili jen na tábor potulných kočovníků. To však mělo dalekosáhlé důsledky. Husaři si v táboře opatřili zásoby kořalky, sesedli z koní a začali popíjet. Když následně dorazili na místo pěšáci, začali se rovněž dožadovat alkoholu, což vedlo k potyčce. Temnou nocí se ozvaly výstřely a zvolání "Turci! Turci!" V táboře na druhé straně řeky (kam navíc stále ještě přicházeli noví a noví vojáci) došli k jasnému závěru, že rakouský předvoj napadli Turci. Potyčkou a alkoholem rozjaření husaři se hrnuli zpět přes most a při tom stříleli do vzduchu. Důstojníci v táboře zareagovali po svém – snažili se rostoucí zmatek uklidnit hlasitými povely "Halt! Halt!", což ale zmateným vojákům (často ani německy nerozuměli) znělo jako "Alláh! Alláh!" Vypukla všeobecná panika, kterou znásobily dělostřelecké baterie, když začaly pálit do vlastních řad v domnění, že jde o útočící Turky. Vojáci se tlačili jeden na druhého, most přes řeku se okamžitě ucpal, koně se plašili a vozatajové je odřezávali od vozů. Nemocný a duševně zlomený císař jedoucí v otevřeném voze pochopil, co se děje, až když dav mužů a koní strhl jeho kočár ze silnice a smetl ho do řeky. Statečně znovu nasedl na koně a pokoušel se bláhově dát prchající vojsko znovu dohromady, leč marně. Naopak se situace ještě dále vyhrotila, nejdramatičtější situace nastala na obou stranách mostu a v bezprostřední blízkosti tohoto "hrdla láhve", kterým se chtěl každý voják protáhnout. Na obou stranách mostu propukaly těžké boje a v zadních řadách zůstaly převržené vozy, poztrácená výzbroj, proviant a desítky opuštěných kanónů. Odevšad se rozléhal křik: "Turci jsou tady, všechno je ztraceno, zachraň se kdo můžeš!" Až svítání ukázalo, jakou pohromu Rakušané způsobili. Armáda v chaosu přišla o zhruba 10 000 mrtvých a raněných. Rakušané od Karansebeše odtáhli v takovém chvatu, že ani nepohřbili své mrtvé. Když se dva dny poté na scéně skutečně objevila osmanská vojska, nevěřili vlastním očím. Rakušané zde evidentně svedli těžkou bitvu – jenže s kým?
Sen o vojenské slávě se Josefu II. definitivně rozplynul. Do Vídně se vrátil těžce nemocen (z dunajských močálu si Josef odnesl žlutou zimnici a onemocnění plic) a velení armády přenechal nejprve Andreji Hadikovi a posléze polnímu maršálu Ernstu Gideonu von Laudon (1717-1790). To se ukázalo jako konečně chytrý tah. V té době již 71letý Laudon převzal iniciativu a 7. října 1789 dobyl po dlouhém obléhání Bělehrad. Válka se schylovala ke konci. Dne 20. února 1790 podlehl císař Josef II. těžké nemoci. V mírových jednáních se pokračovalo za jeho nástupce Leopolda II. Podle mírové smlouvy z 2. srpna 1790 připadl habsburské monarchii nevelký kus Chorvatska podél řeky Uny a území Staré Ršavy. Zbytek hranice zůstal beze změny.
Zdroj:
https://www.historiascripta.org/renaiss ... ebes-1788/
https://www.dailysabah.com/arts/battle- ... story/news
https://zoom.iprima.cz/historie/bitva-u-karansebes
https://www.valka.cz/822-Bitva-u-Karansebes-1788
https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of_Kar%C3%A1nsebes
