A ještě něco k Charkovu
Charkovský tlak: Putinův poslední velký úder?
Po 9. květnu, kdy Moskva slaví konec Velké vlastenecké války, se v Charkově rozjela nová ofenziva. Jde však o skutečnou akci, nebo jen o odvedení pozornosti?
by ANDREW TANNER
13. KVĚTNA 2024
Parádní čtení zde. Zejména paralely s druhou světovou válkou. Uvědomte si, že díky takovému ruskému vojenskému teoretikovi, jako byl Garejev (který do posledního dechu trval na tom, aby ruské ozbrojené síly studovaly a znovu studovaly druhou světovou válku), to, co nám na Západě bude nejspíš připadat jako "oříšek", bude mít na plánovače GenStabu téměř jistě vysoce emotivní, až hypnotizující účinky. Pravděpodobně i pro Pudinga. - Sarcastosaurus
Tah, který ukrajinské organizace jako Centrum pro obranné strategie a Frontelligence předvídaly už několik týdnů, orkové otevřeli novou frontu v Charkově. Zdá se, že se na ní podílejí asi dvě divize s 20 000 příslušníky, což o záměrech Moskvy dost vypovídá.
Ukrajina, přehled východu 12. května 2024.
Nejedná se o pouhou fintu nebo hraniční zátah. Není to však ani něco, co by samo o sobě mohlo změnit průběh konfliktu. Síly Moskvy neútočí na Dněpr západně od Charkova, alespoň zatím ne.
Za tři dny těžkých bojů se orkům podařilo obsadit pouze řadu pohraničních měst, která se již nacházela v šedé zóně oddělující obě strany. Někteří kritizovali nedostatek opevnění, ale nemá smysl stavět zátarasy přímo u hranic, kde jsou stavební týmy zranitelné dělostřelectvem a drony. A pokud postupujete podle schématu plošné obrany, na které Ukrajina na konci zimy docela přešla, očekává se postup nepřítele do šedé zóny.
Zásadním vojenským pojmem, který většina znalců, a dokonce i mnoho odborníků špatně chápe, je iniciativa. Často se o některé straně řekne, že ji má, protože aktivně útočí na druhou stranu. Ve skutečnosti se však jedná o něco subtilnějšího - o svobodu jednání.
V okamžiku, kdy pošlete do pohybu vojenské prostředky, jste ve skutečnosti do jisté míry ztratili iniciativu. Zavázali jste se k akcím, které si vyžádají určitý čas na odeznění nebo přizpůsobení, pokud se události nevyvíjejí dobře. Obrana je ve většině případů lepší než útok právě proto, že se útočník vzdává iniciativy - přinejmenším do doby, než se mu investice zdrojů vyplatí a donutí protivníka k akci, kterou by jinak nepodnikl.
Proto jsou klamání a překvapení tak mocnými nástroji: pokud lze nepřítele přimět, aby se odhodlal k operaci, na kterou jste připraveni, kdo má skutečně iniciativu? Potřebujete kvalitní informace, abyste minimalizovali omyly, které řídí průběh bitvy a tak často rozhodují o jejím osudu.
Aby kterákoli strana v této válce zvítězila, musí rozbít vojenské schopnosti svého nepřítele. Aby si Ukrajina zajistila svobodu, musí doslova zničit rezervy, které Moskva dokázala vytvořit v uplynulém roce, aby si vytvořila prostor pro trvalé protiofenzivní úsilí.
Proto vidím hru Moskvy v Charkově spíše jako příležitost než jako hrozbu. Ve skutečnosti, pokud tyto operace nejsou velmi sofistikovanou fintou před náhlým tažením západně od Charkova směrem k Dněpru, tyto útoky spadající na východ od města naznačují, že Moskva zvolila omezenější variantu v souladu s probíhající kampaní na vyčerpání.
Cílem orků je sice otočit ukrajinské křídlo, ale pouze rozšířením toho stávajícího. Dalším důvodem této ofenzívy je prostě splácení Ukrajině za nájezdy, které ruští bojovníci za svobodu podnikli na Bělehrad z Charkova letos na jaře.
Určité urážky nutí Putina reagovat určitým způsobem, aby si zachoval iluzi moci, na níž je závislý. Načasování a tempo nedávného bombardování ukrajinských energetických objektů naznačují, že jde spíše o odvetnou kampaň za ukrajinské útoky na ruskou ropnou infrastrukturu než o součást uceleného strategického plánu na ochromení ukrajinské ekonomiky.
Putin to zkrátka dělá na vlastní pěst. Útočí nyní, protože příštích čtyři až šest týdnů představuje bod zranitelnosti, zatímco Ukrajina čeká na opožděný příchod pomoci. Zdá se, že jeho síly se nepokrytě snaží obrátit křídlo Kupjanské fronty, protože se bojí rizika, které by pokus o odříznutí Charkova a dosažení Dněpru znamenal. Dobrý způsob, jak přijít o polní armádu, když to pokazíte, jako to orkové dělali při každé další rozsáhlé ofenzivě po dva roky v řadě.
Jak vyložím v druhé části příspěvku tohoto týdne, zdá se, že Putin se snaží zopakovat tu část útoku z roku 2022, která skutečně fungovala. Podruhé se to však pravděpodobně nepodaří.
Tento týden na frontách
Jaro na celé Ukrajině je v plném květu, šeď a hněď zimy na stepích vystřídala zářivá zeleň. V éře dronů to znamená, že díky návratu vegetačního krytu nastává sezóna bojů.
Dokonce i termokamery jsou vegetací vyvedeny z míry: rostliny vyzařují na infračervených vlnových délkách, které jsou pro lidské oko neviditelné. Nedávno jsem se díval na záběry ze satelitu Sentinel a zaujalo mě, jak snadno lze vysledovat frontu na jihu pohledem na falešnou barevnou mapu NDVI, kde tmavě zelená odpovídá vegetačnímu pokryvu.
Ze Sentinel Hub. Kompozitní falešně barevný (ok, barevný) snímek NDVI spojující 7. a 10. května 2024. Přidány modré a červené linie. Omlouvám se všem, kdo mají červeno-zelenou barvoslepost, ale snad je linie asi 40 km jižně od modré vidět.
Většina světlejší zelené barvy na výše uvedeném snímku odpovídá polím, která byla pravděpodobně nedávno oseta, takže nad půdou jsou jen výhonky. Tmavší zelená na snímku odpovídá přirozenější vegetaci, které je více v šedé zóně a v zalesněných oblastech. Samozřejmě není mnoho zemědělců, kteří by chtěli pracovat v oblasti plné min a kde mohou kdykoli přistát drony nebo dělostřelectvo. Kdo by chtěl svěřit svůj život operátorovi dronu, který možná nemá dostatečný výcvik, aby poznal rozdíl mezi traktorem a tankem? Nebo na straně orkánu, dokonce se stará...
Mít na paměti rozsah této probíhající tragédie je obtížné. Denně se do šedé zóny vydávají statisíce lidí, aby vykonávali svou práci. Tisíce orků a pravděpodobně pár stovek Ukrajinců je při tom zabito nebo zmrzačeno. A to všechno jen proto, že Putinovo impérium nedokáže pohodlně sedět za vlastními hranicemi.
Každý z nich je samostatný příběh - ať už tragický, nebo hrdinský, pořád je to navždy vyhaslý život. A v této válce je díky internetu poprvé celá ta hrůza viditelná pro každého. Poslední okamžiky opuštěného orka, jehož tým byl zlikvidován bezpilotními letouny, mohou být vysílány po celém světě a miliony či miliardy lidí mohou sledovat, jak vytahuje kolík z granátu a zastrkuje si ho do vesty - s předvídatelně děsivými výsledky, v množném čísle.
Ještě nikdy nebylo možné, aby chmurnou a strašlivou pravdu o válčení vidělo tolik lidí. Válka dělá z rozumných lidí šílence a z šílenství rozumné. Jediná dobrá věc, která by z tohoto mizerného, zbytečného konfliktu mohla vzejít, je, že si lidé musí vybrat, že nebudou chápat, co válka je a co znamená. Proč je třeba se jí téměř za každou cenu vyhýbat, ale také ji vést s neutuchající zuřivostí, aby ta noční můra skončila co nejrychleji a nejtrvaleji, jakmile se boj stane nevyhnutelným, jako se to stalo na Ukrajině.
Úsilí Moskvy na nové charkovské frontě se tento týden dostává do titulků novin, ale protože se jí od pádu Avdijivky před třemi měsíci nepodařilo nikde prorazit nad taktickou úroveň, je Moskva viditelně odhodlána k holé strategii opotřebování. Putin nemůže vyhrát válku, a tak musí doufat, že jeho nepřátelé ustoupí z bojiště poté, co je odradí náklady na pokračování boje.
Na dněperské frontě se ruská vojska pokusila znovu dobýt Nestryhu, ostrov v ústí Dněpru, a také Krynky (stále ještě). Všechny snahy skončily neúspěchem. Orkové mají v tomto sektoru prakticky nulové štěstí, kromě zadržování ukrajinských předmostí. Obě strany se zde musí spoléhat na lodě, pokud jde o logistiku, a vzhledem k tomu, že drony mají stále lepší vybavení pro noční vidění, není snadné to udržet. Zvýšené dodávky dělostřelectva by měly Ukrajině brzy poskytnout vážnou výhodu.
Na záporožské frontě se zdánlivě nekonečnému tlaku orků na Robotyne podařilo proměnit ruiny města v trvalou šedou zónu. Skřeti jdou dovnitř a jsou vyhlazováni, ale Ukrajina nedokáže udržet mnoho lidí na zemi dlouho, protože už nezbývá mnoho slušných pozic. Takže Moskva pomalu konsoliduje pozice po jedné linii stromů na předměstí. Zdá se, že Ukrajina v těchto dnech drží v této oblasti jen dvě nebo tři brigády, které většinou o region vůbec nebojují, protože cena pro Moskvu je tak vysoká.
V oblasti řeky Mokri Jali nepřítel dosáhl okrajových částí Urožinska a Staromajorska, které byly osvobozeny v roce 2023. Úsilí zde je pravděpodobně třeba chápat ve dvojici s útoky směrem na Kurašov, které tvoří dvoje kleště, jejichž cílem je vytlačit Ukrajinu z oblasti, která by mohla na podzim posloužit jako nástupiště pro naprosto smrtící protiofenzívu směrem na Mariupol. Ruská snaha dobýt Krasnohorivku o něco severněji je nezbytná k pokrytí severního křídla fronty Vuhledar-Kurakhove, jakož i jižního křídla zastaveného postupu na západ od Avdijivky.
Fronta u Avdijivky je rušná, ale většinou stabilní, příchod 100. a 110. mechanizované brigády blokuje jakýkoli další pohyb směrem k Novooleksandrivce. To umožnilo 115. brigádě nebo jakékoli brigádě, která ji nahradí, konsolidovat užší frontu u Kalynove, odkud může vést palbu z kopce na Arkanhelske a Keramik.
Je příliš brzy na to, abychom si mohli být jisti, zda se zde podařilo útok Moskvy zadržet; je pravděpodobné, že se zde vystřídají čerstvé síly, aby znovu získaly dynamiku, pokud toho budou schopny. V posledních dnech jediného výrazného pokroku orkové dosáhli opět na jižním okraji bojiště, kde se zřejmě přes Durnu shromažďují síly, aby se pokusily dobýt hřeben na severozápadě. Stále existuje nebezpečí, že Ukrajina zahájí lokální protiútok proti divizi, která obsadila Ocheretyne, dokud budou ukrajinské síly držet pozice na ose Umanske-Novopokrovske-Sokil, takže místní velitel orků bude chtít tuto oblast vyčistit.
Nadále vidím fronty Avdijivka a Chasiv Jar jako rovněž svázané dohromady, což je jedna z mála oblastí kontaktní zóny, kde Moskva může spojit dvě operace v dostatečně velkém měřítku, aby prolomila obranu Ukrajiny na dostatečně širokém území, které lze využít ve stylu hluboké bitvy. Projít přímo přes Toretsk není ideální, protože oblast je na relativní výšce a posetá vysokými valy z minulých těžebních operací, které Ukrajinci označují jako "terikony", jako byl ten, který byl centrem bojů během bitvy o Avdijivku.
Moskva by velmi ráda zopakovala úspěch Avdijivky u Torecka, čímž by si otevřela cestu k obléhání křižovatky u Kostiantynivky a dalšímu postupu na Kramatorsk. Tyto dvě fronty dohromady samy o sobě tvoří jižní kleště pokusu o dosažení a obklíčení Kramatorska a Slovjanska, do něhož jsou zapojeny síly útočící směrem k řece Siverski Doněc u Terny. Podpůrné úsilí usiluje o zhroucení Siverského výběžku, jehož jižní okraj dlouho držela 10. horská útočná brigáda, která byla v posledních několika týdnech vystavena trvalému útoku. Po téměř dvou letech nepřetržitého nasazení zde musí jednotka dobře znát terén, ale také být velmi unavená - stejně jako předpokládám, že je 81. letecká armáda nahoře v Bilohorivce na severu.
A tím se dostáváme k přehledu frontů v oblasti Kupjanska, kde Kyslivka a Kotliarivka nedávno padly do rukou orků. Zde Moskva dlouhodobě soustřeďuje jednu ze svých údajně předních formací, 1. gardovou tankovou armádu, ale směrem ke Kupjansku postoupila jen velmi málo. Ukrajina tuto oblast využívá jako jakési cvičiště pro novější brigády, přičemž analytici varují, že oblast může být kdykoli intenzivně napadena, přesto se žádný z kroků Moskvy nikdy nedostal příliš daleko, což vede k rozšířenému přesvědčení, že tato oblast má především odvést pozornost Ukrajiny od Donbasu.
Zahájení nových ofenzivních operací blíže k městu Charkov může naznačovat trvalé rozšiřování této strategické finty - ačkoli situace se může vyvinout v něco mnohem nebezpečnějšího. Nebezpečí, kterému Ukrajina čelí, spočívá v tom, že pokud Moskva nasadí dostatek svých strategických rezerv, může potenciálně hrozit, že oživí severní křídlo snah dostat se za Slovjansk a Kramatorsk.
Svým způsobem je to pro Moskvu návrat k základům. Téměř přesně zde jsem v únoru 2022 předpokládal, že Putin zahájí útok velmi podobným způsobem, jakým to později udělal.
Putinova charkovská ofenzíva v roce 2024
Bitvy v okolí Charkova dopadly pro Sověty za druhé světové války často katastrofálně. Po ztrátě regionu ve prospěch Němců v říjnu 1941 přešla Moskva během zimy a jara 1942 do protiútoku. Do května 1942 se Rudá armáda protlačila přes Siverský Donec u Iziumu s cílem obklíčit Charkov z jihu a dosáhnout Dněpru, čímž by odřízla německé síly operující na jižní Ukrajině od těch, které byly blíže Moskvě. Operace skončila žalostným neúspěchem.
V zimě 1943 se sovětským protiútokům po Stalingradu podařilo dostat Charkov zpět pod sovětskou kontrolu. Rudá armáda, která se tlačila jižně od města a znovu od Iziumu podél Siverského Doněcku, měla v úmyslu vyhnat Němce a jejich spojence z jižní Ukrajiny. Německé síly pod vedením von Mansteina však zasadily jeden ze svých slavných úderů do zad a zasáhly sovětské jednotky, když se jejich ofenzíva posunula za svůj přirozený kulminační bod a protlačila se přes Charkov až k Belgorodu. Teprve v srpnu 1943 byl Charkov znovu osvobozen, přičemž Moskva po zničujících ztrátách Německa u Kurska nashromáždila převahu 5:1 v počtu vojáků a lepší než 10:1 v počtu tanků.
Když Putin v roce 2021 zahájil budování sil podél ukrajinských hranic, vyhodnotil jsem, že jeho cílem v případné válce bude odvést pozornost Ukrajiny hrozbami Kyjevu, zatímco jeho vojska zajistí pozemní most na Krym a zatlačí na východní Charkov. Dalším krokem by bylo uzavření čelistí pasti kolem ukrajinských sil, pokud by držely linii v Donbasu a neustoupily.
Moje předpověď Putinovy války na Ukrajině k 15. únoru 2022. Jižní a východní oblast jsem většinou trefil správně, ačkoli jsem si nevšiml tlaků přes linii dotyku Donbasu podél ramen. Myslím, že původní podkladová mapa je od agentury Reuters.
To je to, co Ukrajina očekávala, a obecně řečeno to, co Moskva skutečně udělala, přinejmenším na jihu. To je důvod, proč měla Ukrajina v první den útoku na Hostomel jen pár dělostřeleckých a jednu brigádu národní gardy plus několik místních posádek pravidelných vojáků. Dávalo smysl, že síly Moskvy v Bělorusku byly součástí blafování, protože jich bylo příliš málo na to, aby dobyly a udržely město velikosti Kyjeva.
Nakonec se Kyjev díky ukrajinským vojenským přípravám - například rozptýlení životně důležitých věcí, jako jsou letadla a systémy protivzdušné obrany - a prudké reakci obyčejných Ukrajinců vzpamatoval z počátečního překvapení a moskevský gambit naprosto selhal. Důsledkem bylo, že jí chyběly síly potřebné k uzavření čelistí pasti kolem Donbasu, přestože ukrajinské jednotky byly nuceny ustoupit ze severního a jižního křídla linie dotyku.
Putin zde udeřil, protože na jihu se jeho síly skutečně řídily zdravou vojenskou logikou, s výjimkou té osudné létající kolony, kterou vyslaly z Mykolajivu do Vozněsenska, aby se pokusila dostat přes řeku Bug a dosáhnout Oděsy. Během několika dní padlo životně důležité město Melitopol, Mariupol byl obklíčen a skřeti měli předmostí přes Siverský Donec u Iziumu.
Duben 2022: Donbas se uzavírá, i když se Moskva stahuje z Kyjeva.
Proč byl Putinův plán na jižní a východní Ukrajině tak široce předvídatelný jen na základě historie a toho mála informací z otevřených zdrojů, které byly k dispozici? Hlavně geografie. Abyste mohli vést ofenzívu, musíte mít dostatečnou logistiku, abyste mohli zásobovat vojáky. Máte tendenci vyhýbat se místům, kde se nepřítel snadno brání. Silnice a zejména železnice přes venkovské oblasti jsou vaším přítelem a pěkná trasa vede přímo po řece Oskil u Kupjanska a pak směřuje na jih do Slovjanska přes Izium. Na jihu byl vždy zásadní Melitopol, a odtud je jasný tah na sever, pokud můžete.
Ačkoli Putinova horda zpočátku porušovala všechna pravidla skutečné války a myslela si, že si s Kyjevem může hrát na Budapešť nebo Prahu, během několika dní se většina snah vrátila k něčemu rozumnějšímu na jihu. Když Moskva strávila měsíc snahou obklíčit Kyjev, nebyla schopna zatlačit ukrajinské síly na východě zpět dostatečně rychle, aby došlo k totálnímu kolapsu. Ukrajina dokázala zachytit ruský postup podél linie Siverského Doněcku, zadržet jediné moskevské předmostí a na podzim 2022 podniknout protiútok severně od Iziumu, dosáhnout Kupjanska a donutit Moskvu k ústupu.
Tento okamžik znamenal bod, kdy Putin již nemohl předstírat, že vítězství ve "speciální vojenské operaci" je nevyhnutelné. Bylo to ponížení, které zřejmě nikdy nepřekonal. O to více je možné, že charkovská ofenziva je více než pouhou fintou nebo pokusem o nárazníkovou ochranu Belgorodu před ukrajinským ostřelováním.
Pravděpodobné se zdají být tři trajektorie:
A. Moskva by mohla aktivovat tento sektor a pravděpodobně i další, jako například Sumy severozápadně od Charkova, aby rozptýlila ukrajinské síly tím, že bude představovat věrohodnou hrozbu. To by mohlo zmírnit úsilí jinde.
B. Místo toho by mohla ukrajinské síly fixovat v oblasti Charkova před překvapivou ofenzívou západně od města.
C. Cílem by mohlo být obklíčení ukrajinské obrany severně od Kupjanska ve snaze obnovit tažení na Slovjansk ze severu a zopakovat tak úspěch z počátku roku 2022.
Základní útočné možnosti Moskvy vzhledem k dnešnímu stavu ofenzivy. C je nejméně pravděpodobné, A nejvíce, i když A+B je přirozený vývoj.
Úroveň síly, kterou Moskva používá, způsobuje, že to, co se děje, vypadá jako víc než pouhá finta. Objevilo se video, na němž je vidět, jak ruská balistická raketa Iskander likviduje ukrajinský raketomet Vampire poté, co se vrátil do úkrytu. Ale to je trochu jako použít kladivo k zabití komára. Vampír je ukrajinská varianta standardního raketometu Grad, který od kubánské krize používal téměř každý sovětský zákazník. Není to cíl, na který by stálo za to použít přesně naváděnou balistickou raketu, pokud to není nezbytně nutné - nebo pokud nechcete něco dokázat.
Moskvě na této operaci buď opravdu záleží, nebo chce, aby si to Ukrajina myslela. Nejlepší finty jsou přece ty, které nelze ignorovat. Ukrajina však má pro podobné věci plán a opevnění připravené dostatečně daleko od hranic, aby Moskva nemohla výstavbu přerušit běžným ostřelováním.
Otázkou je, jak velkou palebnou sílu Moskva nakonec nasadí. Pokud má skutečně připravenou 120tisícovou strategickou rezervu, odpovídá to asi tuctu divizí sovětského stylu, které se dnes objevují na bojišti. Opuštěna je koncepce praporní taktické skupiny, kterou moskevská vojenská mašinérie nikdy nebyla dostatečně profesionální, aby mohla fungovat. Nyní máme co do činění s trojúhelníkovými divizemi se třemi základními pěšími pluky, z nichž každý má několik samostatných praporů a v každém je alespoň rota jednorázových útočných jednotek.
Divize a brigáda se při porovnávání systémů NATO a Sovětského svazu stávají matoucími pojmy. Obecně platí, že to, co Sověti nazývali divizí, má přibližnou bojovou sílu podobně vybavené brigády NATO. Moskva zřejmě vyslala 18. motostřeleckou divizi u Charkova a 72. motostřeleckou směrem ke Kupjansku a Ukrajina reagovala přesunem zhruba brigády do cesty každé z nich, přičemž 42. blokovala 18. motostřeleckou a oddíl nebo více ukrajinských 92. útočných v cestě 72. motostřelecké.
Největší neznámou ohledně stavu konfliktu je nyní stav záloh každé ze stran. Rychlý přehled veřejně známých pozic ukrajinských jednotek odhaluje nejméně dvanáct velkých brigád, u nichž nebyla veřejně aktualizována poloha nejméně měsíc. Za předpokladu, že Syrského nová politika začala platit v březnu, mohla Ukrajina snadno stáhnout 12-15 brigád a začít vytvářet životaschopné strategické rezervy.
Ukrajina od roku 2022 rozšířila své ozbrojené síly 4-5krát, což znamená, že mezi sebou a ochotnými partnery dokázala každý měsíc obléci do uniformy až 30 000 těl. To je téměř totožné s 30 000, které je schopna vycvičit Moskva, ale pravděpodobně to představuje značně nadhodnocený údaj, protože mnoho ukrajinského personálu slouží v týlových oblastech a pravděpodobně v důsledku toho neprošlo přísným bojovým výcvikem. Koneckonců je k dispozici jen tolik výcvikových prostředků.
Přesto se zdá, že schopnost vycvičit současně čtyři brigády s až 20 000 čerstvými příslušníky je v rozumných mezích. Očekávám, že Ukrajina má 3-6 brigád, které jsou schopny být kdykoli nasazeny k řešení mimořádných událostí. Dvě by měly stačit k zastavení náporu, který Moskva zahájila. Pokud se zintenzivní a Moskva nasadí další sbor nebo tři, stále by to nemělo Ukrajinu přiblížit ke krizové situaci, za předpokladu, že opevnění a výcvik jsou na tento úkol připraveny.
Pro Moskvu je hlavním lákadlem zahájení útočných operací v tomto regionu, kromě potenciálního odvedení ukrajinských rezerv od intervence na jiných frontách, to, že Ukrajina není schopna zasáhnout hluboko do své logistické sítě. Každý ruský operační nápor je zastaven dříve, než se dostane na více než deset kilometrů, částečně kvůli neefektivitě distribuovaného systému zásobování, který musela Moskva přijmout.
Za stejných podmínek nabízí centralizace efektivitu, zatímco decentralizace odolnost. Je snazší spustit nákladní automobily k dělostřelectvu z velkého skladu, který je nastaven na velkou propustnost, než je nechat pendlovat mezi menšími sklady. To druhé je při chytrém plánování proveditelné, ale vždy stojí více zdrojů na udržení vlastní váhy.
Proto je omezení Ukrajiny používat ATACMS a další efektní přesné zbraně s dostřelem až několik set kilometrů tak nesmyslné. Na počátku konfliktu existovaly důvody k obavám, že by Moskva mohla považovat odpálení balistických nebo řízených střel z Ukrajiny za začátek širšího zásahu NATO - nebo ještě hůře, za odzbrojující jaderný úder.
Ale protože všichni měli čas pozorovat chování ostatních, je do očí bijící, že nikdo tuto válku nepoužívá jako záminku k odzbrojujícímu nebo dekapitujícímu úderu, ať už jadernému, nebo jinému. V této fázi hry Moskva jednoduše neuvěří, že několik desítek raket, které mohou kdykoli dopadnout na její území z Ukrajiny, představuje hrozbu pro přežití režimu.
Putin si zřejmě konečně uvědomil, že pokud se chystá otevřít novou frontu, Charkov je jeho nejlepší sázkou - samozřejmě do té doby, než se ruská vojska vzdálí od hranic natolik, že jejich zásoby budou muset být schovány na ukrajinské straně. Pak už je na řadě HIMARS a ATACMS. To je jeden z důvodů, proč neočekávám, že jeho síly zopakují své úspěchy z počátku roku 2022.
Někteří teď nepochybně budou trvat na tom, že Moskva dělá chybu, když nesoustředí všechny dostupné síly na skutečně rozhodující frontu. Mnohokrát se však mluví o logistice, aniž by si lidé uvědomovali, že efektivní průchodnost bude různá.
Tím mám na mysli, že je velmi dobře možné nasytit logistický potenciál oblasti do té míry, že přidání dalších vojsk přinese více škody než užitku. To je důvod, proč se ve skutečnosti nedá mluvit o tom, že Ukrajina drží vnitřní linie.
Díky bezpilotním letounům musíte mnohem více rozložit síly. Jejich soustředění pro rozhodující úder je nyní pravděpodobně otázkou intenzivního útoku podél širší fronty, než bylo standardem v taktice studené války, kdy se i několik desítek obrněných vozidel mohlo účinně skrývat v mezerách mezi nepřátelskými radary a satelitními skeny. Prolomit nepřátelskou frontu nyní vyžaduje operovat na širším území a zároveň nějakým způsobem získat dostatečnou dynamiku, aby se zabránilo vytvoření nové obranné linie kousek za tou, kterou jste obsadili.
Vaše základní možnosti jsou přemoci celou frontu, která je nebo může být izolovaná, nebo tlačit všude a vyčerpávat nepřítele, dokud se nevytvoří slabé místo. Druhý přístup je nejvhodnější pro decentralizované, vysoce autonomní týmy, nikoli pro intenzivní mechanizované útoky, na které spoléhá Moskva. Díky absenci významnějších terénních překážek ve stepi s výjimkou vodních kanálů, jezer a osad není pro Moskvu ideální ani první možnost - proto její vytrvalá snaha vytvořit kotel a uvěznit v něm ukrajinské síly.
Očekávám, že v příštích dvou měsících Moskva vyčlení podstatnou část svých záloh na ofenzivu na celé linii dotyku. Vycvičí asi o 10 000 orků víc, než kolik jich za poslední rok každý měsíc ztratila, a bude dláždit jednotky pomocí motocyklů, čtyřkolek a golfových vozíků spolu s MT-LB z 50. let a tanků (špatně) chráněných kovovými zástěnami - armáda, kterou má Moskva na papíře, je stejně velká jako ta, se kterou v roce 2022 začínala. To však zakrývá obrovský stupeň nevratné degradace díky bezcitnému zacházení Moskvy s vojáky v první linii.
Nejrozumnějším přístupem by bylo použít veškerou zbývající palebnou sílu v oblasti, kde má šanci překvapit Ukrajinu tím, jak rychle se skutečně dokáže pohybovat. Jak už jsem psal v minulosti, je to riskantní hra, která by pravděpodobně nevyšla, ale je to pravděpodobně Putinova jediná naděje.
Protože je zbabělec neochotný hodit si kostkou a smířit se s výsledkem, chystá se zvolit střední cestu: ohrozit Charkov a možná se pokusit zopakovat počáteční úspěch východního křídla této osy postupu a pokusit se dostat za Slovjansk. V kombinaci se zhroucením Siverského výběžku na druhé straně a obléháním Kostiantynivky by Moskva vstoupila do léta s propagandistickým vítězstvím.
Ukrajinu by dokonce mohla přimět k nasazení takové části svých rezerv, že pokud pomoc ze zahraničí přijde pomaleji, než se očekávalo, nebo nebude stačit na to, aby Ukrajina na podzim podnikla protiútok, Putin se bude moci držet až do roku 2025. Stejně jako Netanjahu v Izraeli bude doufat, že chaos ve Washingtonu kolem voleb mu poskytne příležitost vykroutit se z pasti, v níž se oba v současnosti nacházejí.
Mám pocit, že Ukrajina to tušila už v lednu. Proto tehdy zvolila moudrou variantu restartu, dokud byl čas, a připravila se na zachycení a porážku Putinovy ofenzivy, po níž bude následovat ostrý a prudký protiútok, až se obnoví zásoby.
Strategické faktory
Zásoby dělostřeleckých granátů se ukazují být nejdůležitějším faktorem, který určuje, která strana má v daném okamžiku na kterékoli z aktivních front navrch. Ještě více než ztráta omezeného počtu moderních obrněných vozidel, které Ukrajina dosud obdržela od svých partnerů, si nedostatek dostatečných dělostřeleckých zásob vynutil předčasné omezení letní kampaně v roce 2023. Právě když byla Ukrajina v říjnu na pokraji operačního průlomu, začaly docházet náboje, přičemž prognózy, které jsem tehdy nebral dostatečně vážně, hovořily o celém roce, než se výroba v USA a Evropě zvýší.
Naposledy jsem viděl, že projekce ukazovaly, že celková produkce v zemích NATO dosáhne v květnu asi 60 000 nábojů. Orkové denně vystřílejí až 10 000 kusů všech ráží, z toho pravděpodobně asi 2/3 těžké raketové a dělostřelecké munice. Během zimy se na Ukrajině snížila spotřeba na 1 000 těžkých granátů denně nebo ještě méně; celková spojenecká produkce může stále udržet rychlost jen asi 2 000. Naštěstí výhoda Ukrajiny v přesnosti znamená, že její 155mm náboje mají hodnotu asi dvou orkánů, což znamená, že může účinně čerpat i s přídělem 3 000 nábojů denně. Při počtu 90 000 nábojů měsíčně je to více než milion nábojů ročně, ale do konce léta je budou továrny chrlit.
Pro ofenzivní operace je potřeba dvojnásobek nebo zhruba parita. Zatímco USA a Evropa nedosáhnou takové úrovně výroby dříve než ve čtvrtém čtvrtletí roku 2024, nedávná česká iniciativa slibuje statisíce nábojů již od června. To by mělo znamenat, že po dalších třech až čtyřech týdnech těžkých časů se situace Ukrajiny výrazně zlepší. Ukrajina by také měla být schopna vyčlenit dostatek nábojů na podporu ofenzivních operací na omezené frontě, jako je Cherson. Do podzimu by měl být zbytek nábojů z českých zdrojů plus produkce v USA, EU a na Ukrajině dostatečný pro ofenzivní operace na více frontách.
V tuto chvíli se zdá být velmi nepravděpodobné, že by míra produkce nábojů nebyla hnacím faktorem Putinových vojenských kalkulací. Nutně potřebuje něco, co by mohl nazvat vítězstvím před červencem, kdy se jeho obloha nápadně zatáhne - a to nejen proto, že se začnou objevovat stíhačky F-16. V hrubých rysech trvají jednotlivé fáze války přibližně rok. Nejdříve byla Ukrajina na zadní koleji a jen se držela na uzdě. Poté strávila rok protiútoky a nakonec jí došly zdroje poté, co Moskva opožděně mobilizovala. Nyní, ačkoli byla půl roku částečně ochromena díky americkým partyzánským nesmyslům, se Ukrajina připravuje na nejtěžší část dlouhé bouře, než konečně propukne.
Za předpokladu, že Putin v příštích měsících skutečně vrhne své rezervy do mlýnku na maso, bude odliv techniky tak silný, že o velkých útočných operacích v příštích letech téměř nemůže být řeč. Proto mám z poslední orkské ofenzivy obecně pocit, že jde o kampaň vedenou ze zoufalství, nikoliv ze zdravého vojenského rozumu.
Moskva si musí udržet iluzi, že ji nelze porazit za žádnou cenu. Na jakoukoli politickou provokaci musí odpovědět věcně. Máváním svým jaderným arzenálem, jak to opět začala dělat při nejnovějších cvičeních, má přepnout onen spínač ve vzdělané americké mysli, která slyší jaderné zbraně a vrací se k infantilnímu blábolení o apokalypse.
Když ožijí geopolitické zlomové linie, vůdci zdvojnásobí národní mýty a chybné interpretace historie, aby ospravedlnili akce, které stejně vždycky chtěli podniknout. Putin chtěl tuto válku nejen proto, že mu jde o Ukrajinu, ale proto, že jeho systém je pro Rusko slepou uličkou stejně jako nacismus pro Německo. Je to konflikt zakořeněný v bludu a blafu - přes všechny ty rusistické řeči o realismu v mezinárodních záležitostech je Putinovo impérium zrcadlovým obrazem neoliberálního a neokonzervativního kultu, kterému říkají "západní civilizace", přestože většina z nich leží daleko na východ od místa, kde sedím.
Putinovo Rusko je gigantický podvod, jeho vláda je fíkovým listem pro oligarchy a kumpány, kteří vysávají krev ze své země. Je to pomalé pokračování sovětského kolapsu, městské rusko požírá svou venkovskou chudinu, než se obrátí proti sobě. Bez neustálé expanze imperialistický virus odumírá, protože lidé uvnitř si uvědomují, že jejich vůdci se na nich přiživují a nepřestanou, dokud nebudou odstraněni.
Potíž s ruskem spočívá v tom, že se moskevské elity neustále snaží sešít dohromady zemi bez skutečného geografického základu a hranic vymezených tím, jak dobře dopadla poslední válka. Veškeré nepřátelství vůči údajně dekadentnímu a nemorálnímu Západu je odrazem toho, jak nestabilní a dočasné je Putinovo impérium. Z historického hlediska je v Rusku tolerována jakákoli zvrácenost, kterou preferujete, pokud posloucháte cara. Elity v zemi, stejně jako ti na vrcholu každé pyramidy, se s tím šílenstvím smiřují, protože vždycky může být hůř - všimněte si, jak se děti bohatých lidí v rusku nehlásí do bojů na Ukrajině?
Rusko však není samo, kdo má vůdce, kteří překrucují národní mýty pro své vlastní cíle. Skutečný důvod, proč jsou USA tak horlivě na straně Izraele navzdory nekonečně sebezničujícím akcím Tel Avivu, má jen málo společného s geopolitikou, jakkoli to může znít překvapivě.
Každá země je postavena na příběhu o sobě samé a o tom, proč existuje, stejně jako na surových materiálních zájmech. Koordinace složité lidské organizace všechno, jen ne příběh - proto se firmy tolik snaží dělat reklamu na lidi a utrácejí miliony za reklamní spoty v blízkosti velkých sportovních událostí. Nejde o přímý prodej výrobků, ale o vytvoření veřejného narativu o společnosti, díky němuž k ní lidé podvědomě tíhnou. Jako člověk, který se vyhýbá reklamám, kdekoli je to možné, nechápu, proč to funguje, ale zjevně ano... alespoň pro určité skupiny obyvatel.
Národní mýty jsou důležité a smysluplné, ale také neustále manipulované. Putin se stává sovětštějším, jak se válka na Ukrajině vleče, z velké části proto, že jeho země je plná starých lidí, kteří touží po sovětském příslibu bezpečných důchodů a spořádané společnosti respektované okolním světem. Peking se ohání stoletým ponížením Číny, aby nahradil hrdost na nedávné národní úspěchy zaslouženými občanskými svobodami. Národní příběh USA prošel několika iteracemi, naposledy se znovu zrodil po 2. světové válce.
Až do 40. let 20. století neměla federální vláda nikdy takovou moc a zasahovala do života obyčejných Američanů v nebývalé míře. Eisenhower tušil, co se děje a že zakladatelé budou právem zděšeni. Ale je to tak, jak to je.
Rodiče lidí, kteří dnes řídí USA, se tehdy děsili toho, že miliony vracejících se veteránů využijí svých schopností k tomu, aby v křehkém okamžiku narušili status quo. Stereotypní americká hyperkonzumní, vlajkou mávající rozmach byla zkonstruována ve 40. a 50. letech a poté prezentována jako věčná životní skutečnost generacím, které následovaly. Američané byli povzbuzováni k tomu, aby vnímali zemi jako jednotný celek, přičemž nově přijatý slib věrnosti zdůrazňoval jeden národ, nedělitelný, a to za výslovným rétorickým účelem.
Ještě v sedmdesátých letech se Izraeli podařilo splynout s americkým poválečným mýtem, který se vyvíjel v důsledku zmatků šedesátých let. Po Vietnamu se USA změnily z vnímání druhé světové války jako tragického, ale nezbytného boje proti fašismu na součást globálního křížového tažení za šíření liberální demokracie - přičemž američtí představitelé si vybírali význam a realizaci jak liberální, tak demokracie. Holokaust se nyní stal ústředním tématem amerického příběhu o tom, proč Amerika bojovala ve druhé světové válce, přestože většina Američanů ve třicátých a počátkem čtyřicátých let byla proti tomu, aby se do ní zapojila nebo přijímala židovské uprchlíky.
Druhá světová válka se stala základním mýtem pro Američany vedenou verzi západní civilizace svázané údajným kodexem univerzální etiky. Problémem bylo, že USA ve druhé světové válce bojovaly divoce a vyhlazovaly celá města, aniž by to mělo na bojišti skutečný dopad. Dokonce i atomové bombardování Japonska bylo menší příčinou jeho konečné podmíněné kapitulace než zhroucení císařské armády v Mandžusku pod tíhou masivní sovětské ofenzívy.
To vše je ospravedlňováno argumentem, že USA zastavovaly holocaust a stavěly se proti ztělesněnému zlu. To však opomíjí hlubší pravdy - a připravilo půdu pro to, že USA nejsou schopny smysluplně omezit Izrael, i když poškozuje jejich vlastní zájmy. Kritizovat chování Izraele je podobné, jako kdybychom tvrdili, že USA měly vyjednávat s nacisty o ukončení války bez Hitlerovy bezpodmínečné kapitulace.
Proč se s Ukrajinou nezachází stejně, proč je neustále vybízena k jednání s Putinem a dokonce k odstoupení území, vypovídá o dnešní Americe mnohé a odhaluje prázdnou povahu amerického poválečného mýtu v roce 2020. Biden nabízel Netanjahuovi zbraně a politické krytí na každém kroku, když Izrael vyhlazoval Gazu. Nehledě na to, že jediné, čeho tím dosáhl, bylo zajištění toho, že se Hamás vrátí ještě virulentnější než kdykoli předtím a že při tom zahynulo více než dvacet tisíc civilistů, ale méně než polovina bojovníků Hamásu. Stejně jako izraelská vláda opustila rukojmí, tak i Biden opustil jakoukoli skutečnou snahu o zadržení Izraele.
Zastavení jedné zásilky bomb po šesti měsících je poněkud přitažené za vlasy - jako by Izrael nečekal, že to přijde, a nedělal si zásoby dopředu. A ty slovní hříčky, do kterých se Biden jako správný právník pouští! Tentokrát bude mít Izrael vážné potíže, chce, aby svět věřil, pokud Izrael zahájí velký útok na Rafáh. Ale vždycky je tu ten prostor, který jeho komentáře ponechávají, právníkovi pohodlně venku: v tomto případě rozdíl mezi velkým a malým útokem.
TCelá tato šaráda je jen způsob, jak vypadat před americkou veřejností méně bezmocně a jak zahanbit pokrokáře, aby v listopadu přišli k volbám. Dokud bude Gaza do srpnového sjezdu Demokratické strany z titulních stránek novin pryč, může si Netanjahu dělat, co se mu zlíbí.
Izraelský plán pro Gazu je zřejmý přinejmenším od začátku roku. Gaza má být trvale zmenšena, její pozemní spojení s Egyptem přerušeno, pás podél pobřeží a části zničeného Chán Júnisu a Rafáhu se stanou novou minigazou. Jediným spojením s okolním světem bude molo kontrolované Izraelem, které bude obklopeno vojenskými základnami. Většina Gazy bude pustinou obývanou opozdilci bez mezinárodní podpory, o nichž se předpokládá, že jsou stoupenci Hamásu, dokud Izrael nebude mít pocit, že situaci s tunely zvládne. Pak mohou do ruin města Gazy proudit osadníci, což uspokojí zastánce tvrdé linie, které Netanjahu potřebuje k udržení své vlády.
Jakmile nastane čas, Izrael se přesune do jižního Libanonu, přičemž Netanjahuovi nyní stále nezbývá nic jiného než další válka, pokud si chce udržet svou funkci. Stejně jako Putin je odhodlán podněcovat nestabilitu, dokud nenajde cestu z pasti.
Přesto je Ukrajina zemí, která má vyjednávat, podle moudrých hlav, které Bidenova administrativa povzbuzuje, aby se vydaly na veřejnost tvrdit. Všechny války prý končí vyjednáváním. Kyjev je stále svobodný, připomínají nám - a to vše díky starým dobrým USA.
Těžko - ale iluze mají moc. Vedou také k chronické neschopnosti přizpůsobit se dříve, než bude pozdě. To poslouží jako pěkný epitaf pro "západní svět", až bude tento unavený pojem konečně odsunut na smetiště dějin.
https://xxtomcooperxx.substack.com/cp/144780479
www.deepl.com
