Mapa Evropy 1937.
3) Československo – Sovětská smlouva z let 1935 – 1938.
Hlavní význam Československo-sovětské smlouvy, podepsané 16. května 1935 v Moskvě, musíme posuzovat v závislosti na francouzsko-sovětské smlouvě směrem k postoji Polska, našeho souseda, k tragickému roku 1938.
Jak víme, od podepsání těchto smluv se Polsko definitivně odvrací od záruk Francie a zároveň přestává být možné jakékoliv sblížení Polska s Československem.
Na již stejně nevalné vztahy čs.-polské působí negativně od 5. července 1919 nespokojenost Poláků s hraničnímu úpravami na Těšínsku, kde byla stanovena první demarkační čára, která odpovídala zhruba geografickým poměrům. Ale tato demarkační čára byla stanovena v době, kdy Polsko válčilo s bolševickým Ruskem a nemělo tak dost sil k tomu, aby důrazněji prosazovalo své požadavky. Další úprava hranic na základě tzv. konference vyslanců, z 28. února 1920, na níž se pod patronací dohodových mocností vymezí čs.-polské hranice zhruba podél řeky Olše, pak polské ambice neuspokojí vůbec.
Tady připadne ČSR Karvinská a Třinecká průmyslová pánev a důležitá železniční trať Bohumín – Košice, která byla tehdy jediným výkonnějším spojením se Slovenskem.
Závěrečná a konečná hranice Polska a ČSR je pak zhruba stanovena rozhodnutím Rady Společnosti národů z března 1924.
Válka Polska s bolševickým Ruskem skončí šťastně pro Polsko. Polsku připadnou rozsáhlé oblasti z významnými ukrajinskými menšinami, což ale také znamená, že polská vláda musí od roku 1920 usilovně hledat někoho, kdo by mu východní hranice zaručil.
Francie sice ve válce vojensky Polsku pomůže, to ano, ale při uzavírání spojenecké smlouvy se k problematice polských východních hranic jednoznačněji nevyjádří.
I v roce 1924 se francouzská vláda, na jednoznačnou polskou žádost o garanci hranic s Ruskem, vyjádří vyhýbavě.
Tady se ukazuje, že Francie nemíní ignorovat britský názor, že by se polské hranice měly upravit podle tzv. Curzonovy linie (Curzon Line), kterou Polsko považovalo za nepřijatelnou.
Curzon Line map.
O některých antagonistických vztazích mezi ČSR a Polskem jsme si řekli již v samotném Úvodu - Článek 2., viz.:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2411
kde zároveň říkáme, že Polsko se nemínilo zásadně angažovat ve prospěch ČSR, zvláště pak v čs.-německém sporu o pohraniční menšiny. Polsko zásadně odmítalo také to, že by mohlo být napadeno Německem a proto se stavělo také proti jakékoliv vazbě na ČSR. Pro Polsko měla mnohem větší význam smlouva s Rumunskem z 3. 3. 1921 (z bláhového polského hlediska), tedy ze státem, který také sousedil s bolševickým Ruskem a měl stejné problémy. To přesto, že ani spojené polsko-rumunské vojenské síly nemohly stačit na vzrůstající branný potenciál Ruska. Zároveň je nutné říci, že bylo v Evropě všem jasné, že jakmile dojde ke konsolidaci SSSR, projeví Sověti zájem o navrácení území, která ztratily po 1. světové válce. Nebezpečí se zvyšovalo právě tím, jak Francie prosazovala členství SSSR ve Společnosti národů, když je chtěla zapojit do systému kolektivní bezpečnosti.
Tím, jak Polsko odmítalo britsko-francouzské záruky hranic na východě (Curzonovu linii), dostávala se polská vláda do izolace v Evropě.
Poláci vše řešili tak, že využili vypočítavé nabídky německé vlády a v roce 1934 a uzavřeli na 10 let s nacistickým Německem problematický pakt o neútočení. Když tento pakt uznával západní polské hranice s Německem. Polsku, polské politice, to zdánlivě poskytovalo možnost soustředit se proti SSSR. Polsku se tehdy sovětský režim jevil mnohem horší, než věrolomný režim nacistického Německa, který ale v té době polské hranice uznával. Typické však pro Polsko je, že již před dvěma lety, tedy v roce 1932, uzavře s Ruskem obdobný pakt o neútočení, ale ten považuje při nespolehlivosti sovětské politiky za krajně nejistý.
Spojenecké smlouvy sovětsko-francouzskou a hlavně čs.-sovětskou považuje Varšava jako zákeřný akt, který přivádí SSSR zcela legálně a bez možnosti spolehlivé kontroly do evropské politiky. Tato situace také dovrší velice špatné čs.-polské vztahy. Spojením Polska s Německem, chce polská vláda zrušit vazby na Francii, aby tak mohla využít očekávanou německou expanzi do ČSR, od které očekává získání území na Československu.
Poláci vidí čs.-sovětskou smlouvu (byť s garancí Francie), za nebezpečný předěl ve středoevropské politice, která přímo ohrožuje bezpečnost Polska.
Problémem je právě průchod Rudé armády do Evropy (přes Polsko, nebo přes Rumunsko).
Nic nepomáhá, že čs.-sovětská smlouva je blokována článkem 2., který podmiňuje sovětskou akci zásahem francouzské armády.
Úplně jinak chápe francouzskou iniciativu a tím francouzsko-sovětskou a čs.-sovětskou smlouvu stát ČSR.
Československý generální štáb, čs. politici a prezident, tyto smlouvy radostně vítají.
Vojáci ví (generální štáb), že když dojde k napadení Československa německou armádou je pomoc Francie dál, než bližší pomoc od SSSR. Čs. generální štáb ví o váhání francouzského generálního štábu při zahájení války s Německem, ví o jeho problémech v prvních týdnech bojů ( řeka Rýn). V SSSR vidí pomocníka rychlejšího, zároveň vidí rozmnožení protiněmeckých sil, které budou moci rychle podpořit čs. obranu.
Již několikrát jsme řekli, že hlavní problém byl průchod Rudé armády, který by byl technicky výhodnější přes Polsko a o jehož zajišťování měla usilovat Francie.
S ohledem na složitou diplomatickou situaci, ponechával SSSR všechna jednání o průchodu na Francii. Samotné SSSR si jenom při tom kladlo nesplnitelné požadavky. V řídkých a svou povahou je rámcových jednáních žádá SSSR, aby Francie diplomaticky zajistila možnost průchodu Rudé armády nejen Polskem a Rumunskem, ale dokonce i Baltskými státy. Samozřejmě SSSR naznačuje, že pro daný účel je průchod Polskem nejvhodnější.
Sovětský svaz sice prohlašuje, že dává určité garance, že se nebude vměšovat do polských poměrů při průchodu Rudé armády Polskem.
Polsko nevěří, Polsko nesouhlasí.
Samotný průchod Rudé armády Baltskými státy (Lotyšskem, Litevskem, Estonskem do východního Pruska) označí francouzská vláda za nepotřebný. Francie dokonce řekne názor, že průchod Baltskými státy vzbuzuje pochyby o sovětských úmyslech.
O průchodu Rumunskem a Polskem, jakož i o všech dalších možnostech budeme ještě mluvit.
O průchodu Rudé armády Rumunskem se diplomaticky jednalo, ale samotný sovětský generální štáb o jednání o něm nejevil žádný valný zájem, přestože ten se zdál snadněji dosažitelný.
O průchodu Rumunskem a stavbě železnice jsme již hovořili v Článek 6. zde:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2645
, když jsme konstatovali, že do září 1938 není dosaženo s Rumunskem dohody.
Protože není dosaženo dohody o průchodu Rudé armády do Československa, není ani vyjasněn rozsah a provedení sovětské pomoci. Čs. generální štáb nemůže do svých operačních plánů zapracovat množství sovětských jednotek, nemůže zapracovat jejich výzbroj, nemůže zapracovat intervaly v kterých bude pomoc přicházet. Čs. generální štáb nemá potřebné informace s jakými sovětskými silami může počítat a co má pro hladký průjezd učinit.
To všechno však československý lid neví. Neví to ani řadový vojáci, příslušníci československé armády. Ti všichni věří, že existují nějaké tajné dohody, a že je vše mezi ČSR a SSSR v pořádku. Všichni věří, že sovětská pomoc přijde. Toto je právě ta situace, která přispěla k mnoha legendám, k mnoha nepravdám.
K těsné spolupráci generálních štábů SSSR a ČSR nikdy nedojde!
Ještě několikrát vše v samostatných kapitolách rozebereme, když některé aspekty si říkáme průběžně.
Stejně tak jsme již naznačili, že postoj SSSR se vždy řídil dlouhodobými záměry sovětské politiky, podle kterých chtěli bolševici přenést svou revoluci do zemí Evropy. Komunisté chtěli dle hesla „Proletáři všech zemí spojte se“ dosáhnout nadvlády komunismu na celém světě.
Tady si ale i připomeňme jeden historický fakt, že tato sovětská politika je zhruba totožná s ruskými imperialistickými výboji.
Dále si jednoznačně řekněme, že sovětská politika pronikání do Evropy byla stanovena moskevskou Komunistickou internacionálou (KI), která byla často stanovena bez objektivních rozborů situace a bláhově se spoléhala na proletářskou podporu v evropských zemích. To vše bylo stanoveno i v rozporu s tím, jaké byly tehdejší možnosti Rudé armády (za chvíli si řekneme Španělsko a také již víme o Finsku, kam Rudá armáda a sovětský imperialismus zasáhl koncem roku 1939 a na začátku 1940. Jen Lotyšsko, Litevsko a Estonsko bez boje SSSR vyjde).
Když v druhé polovině 30. let doznívá v Evropě SHK (Světová Hospodářská Krize), objeví se na scéně nový nebezpečný konkurent komunistického SSSR a komunistických myšlenek – německý nacismus a italský fašismus. Kdo dobře čte historii v kapitolách I., II., III. a IV. ví, že i sovětská vláda a KI považuje tuto dobu za příznivý okamžik k zahájení prvních etap revolučního nástupu bolševizmu, který bolševici zastírají mírovým úsilím a licoměrnou propagací demokratických zásad, které řeší megalomanickou podporou malých států, které jsou ohroženy nastupujícími autoritativními režimy (Itálie, Německo).
Prvním takovým rozsáhlým vystoupením bolševiků SSSR a KI je v roce 1936 sovětská intervence ve Španělské občanské válce.
Podpora levicově zaměřené republikánské vlády Španělska je prováděna velkými dodávkami zbraní, instruktorů, specialistů a organizováním početných dobrovolnických oddílů. SSSR to však nepřinese očekávané úspěchy.
Tyto sovětské snahy, uplatňované ve smyslu direktiv KI, se ve vzdálené, zaostalé a ryze katolické zemi neprosadí. A to ještě existuje mezi SSSR a Španělskem námořní spojení, i když omezené. Dovoz válečného materiálu tehdy částečně podporuje Francie, pro kterou je to velice obtížné, neboť chce vyhovět rozhodnutí SN, které zakazuje intervenci ve Španělsku.
Sovětská politika ve Španělsku má velké potíže s Trockisty a s ostatními levicovými frakcemi. Sovětská politika neuváženě zasáhne proti španělské církvi. Ve Španělsku se také postupně dostaví zklamání z účinnosti sovětských zbraní, ale hlavně ze sovětských taktických zásad na frontě (špatné nasazování tanků, hromadné lavinovité útoky a další). Postupně dochází k zeslabení sovětského vlivu na španělskou vládu, neboť prosazování komunistických cílů naruší soudržnost republikánského Španělska.
Jak víme, po zesílení německo-italské intervence jsou nakonec republikáni Španělska poraženi a všechny sovětské plány ve Španělsku končí naprostým krachem.
Pro SSSR je to již v roce 1937 a 1938 nezdar a Sověti mění po dohodě v KI svou politiku rozdmýchávání světové revoluce. Začínají obezřetně prozkoumávat situaci a chtějí se angažovat jen tam, kde je aspoň nějaká naděje, že budou mít podporu i jiných států.
To je právě to, proč je uzavřena francouzsko-sovětská a čs.-sovětská smlouva, které tak poskytnou SSSR dobrou základnu pro vstup do Evropy.
Koncem 30. let je tak SSSR připraven verbálně – slovně se vojensky angažovat pro ČSR v protihitlerovské koalici v čele s Francií, což mu uvolní hledání cesty do střední Evropy. To vyhovuje KI.
SSSR chce tak nejprve přispět k porážce nacistického Německa, hlavního odpůrce komunismu a komunistických myšlenek. Sovětský svaz tím také ale sleduje, celkové oslabení válčících států, což by mu umožnilo dosáhnout jeho plánů. Proto také slovně vyhlašovaná vojenská pomoc Československu nachází v SSSR mimořádnou podporu.
Sovětské snahy a proklamace o podpoře obrany ČSR nejvíce vzrostou, když je jasné, že je situace beznadějná, protože se do protihitlerovské koalice (právě kvůli SSSR) nezapojí ani Polsko, ani Rumunsko.
Je tedy jasné, že všechna sovětská prohlášení slouží především k záměrům bolševické propagandy podle směrnic KI.
Sověti vidí, že své závazky splnit nemusí, protože absence protihitlerovské koalice zásah Rudé armády proti Německu znemožňuje. Na druhé straně se nemusí bát, že budou do války s Německem vmanévrováni tak, aby nesli celou její tíhu. Sovětské velení také velice obezřetně posuzuje případný násilný průchod Polskem. Násilný průchod by totiž mohl být provázen vytvořením rozsáhlé protisovětské koalice, která by se mohla proměnit přímo v „Křižáckou válku proti bolševizmu“.
Tady je třeba dodat, jak později uvidíme, že se Sověti přesto chystali na možnost – válku proti Polsku spustit, pokud by byla příznivá situace.
Od roku 1937 zmítá SSSR vlna politických procesů a rozsáhlých čistek, ze kterých je mnoha státům Evropy zle. Evropa si myslí, že mnoho sovětských představitelů, včetně nejvyšších velitelů Rudé armády, zrádně spolupracovala s Německem. Viz. Článek 3.:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1188
V Evropě nastane zvrat. Evropa je otřesena. V Evropě se nevěří na sílu Rudé armády a solidnost jednání SSSR, jako spojence do protihitlerovské koalice.
I pod dojmem těchto zatím napsaných faktů je přinejmenším nepřesné, když rovnou neřeknu lživé to, co tvrdili komunističtí historici až do 90. let 20. století, když říkali, že SSSR bylo odhodláno v září 1938 poskytnout vojenskou pomoc ČSR. Vždy tvrdili, že to byla čs. buržoazie v čele s E. Benešem, která jí zrádně odmítla.
Takové dokumenty vůbec prostě neexistují.
Ještě je mnoho faktů, které si zde řekneme a která toto klišé, tato dogmata, komunistických historiků vyvrátí.
Většina pseudohistorických publikací, jak sovětské, tak i čs. historie, nejenže úmyslně zamlčuje všechny důvody proč nemohla být uplatněna pomoc Rudé armády, ale tato literatura se přímo vyhýbá všem rozporům. Neposkytla nic, žádné objektivní dokumenty, které by jasně řekly, jaké jednotky, kde stály a jak byly připraveny.
Naopak, nově otevřené archivy SSSR tvrdí, že byla velice otřesena čistkami bojeschopnost Rudé armády. Archivy ukazují i na katastrofální sovětskou hospodářskou situaci v roce 1938. SSSR se nikdy konkrétně nevyjádřil, zda je ochoten jít do války s Německem bez Francie (ještě budeme podrobně toto tvrzení rozebírat u zářijových dnů roku 1938). Sovětská strana si byla vědoma, že vojenská podpora ČSR není možná bez násilného průchodu nejspíše Polskem (také budeme podrobně rozebírat) a proto se ani sama nepokoušela o samotný postup v čs. otázce.
Samotný význam čs.-sovětské spojenecké smlouvy pro obranu ČSR má tak v září 1938 jen omezený význam. Samotné Polsko je tehdy přesvědčeno, že ČSR se rozpadne a tak začíná na hranicích soustřeďovat vojenské jednotky k obsazení Těšínska.
A teď přijde ten skoro jediný význam (mimo morální podpory čs. lidu) čs.-sovětské smlouvy!!!
Je to ostrá sovětská nóta, která vyhrožuje Polsku okamžitým zrušením sovětsko-polské smlouvy o neútočení, která donutí polskou vládu vyčkávat. Hrozilo totiž nebezpečí, že to bude i Francie, která nebude při napadení Polska SSSR proti této sovětské aktivitě intervenovat. Polsko se tak zdržuje, přes jak později uvidíme fanfarónské odmítnutí sovětské nóty, jakéhokoliv pokusu o nátlak na ČSR.
Jiné, než této možnosti pomoci, se ČSR nedostalo. Jiná možnost, než tato sovětská pomoc v rámci čs.-sovětské smlouvy, v září 1938 prakticky neexistovala. Tento fakt potvrdí i postoj sovětské vlády v kritických dnech září 1938. My si tyto postoje velice podrobně, v dalších článcích, až na jednotlivé dny kritického září 1938, rozebereme postupně.
