Ornitoptéra Riout 102T Alérion
Riout 102T Alérion je ornitoptéra navržená René Rioutem a postavená v roce 1937. Následujícího roku prošel letoun řadou pozemních testů včetně aerodynamického tunelu v Chalais-Meudon, kdy však křídla utrpěla strukturální selhání. Začátek druhé světové války znamenal pro celý projekt konec a další vývoj byl ukončen. Stroj nikdy nevzlétl a byl uložen ve skladu, dokud nebyl v roce 2005 nalezen a převezen do Musée Régional de l'Air v Angers, kde byl částečně restaurován.
Francouzský inženýr René Louis Riout se celý život zajímal o konstrukci ornitoptér. Na počátku 20. století přesunul své zaměření od automobilů k letectví. Zpočátku navrhoval modely kluzáků a vrtulových letadel, ale jeho pozornost se brzy obrátila k ornitoptérám. Ornitoptéra (česky křídelník) je letadlo s kývavými nosnými plochami, přičemž se návrháři inspirovali máváním křídel ptáků, netopýrů, či hmyzu. Klasická koncepce ornitoptér pochází již z roku 1874 od Alphonse Pénauda (1850-1880). Křídlo je rozděleno na dvě poloviny a je připevněno ke statickému nosníku. Křídla se pohybují naráz nahoru a dolů, čímž vytvářejí vztlak a dopředný tah. V Čechách konal pokusy s ornitoptérou pardubický průkopník novinek Artur Kraus koncem 19. století. Jeho pokusy však byly neúspěšné. René Louis Riout prováděl již v roce 1907 úspěšné testy svých modelů ornitoptér. V roce 1909 jeden z modelů letěl 50 metrů ve výšce 3 m. V roce 1910 již jeho model letěl 170 m a o rok později již 220 m. Koncem roku 1910 mu byl ve Francii udělen patent k jeho mechanismu mávání křídel a konstrukci ornitoptéry. Svůj první letoun, který k dosažení letu používal mávající křídla a napodoboval let ptáků, postavil již roku 1913 a pojmenoval jej DuBois-Riout. Zkoušky se ale zpozdily kvůli vypuknuvší první světové válce a stroj nikdy nedosáhl trvalého letu. Byl zničen při nehodě v roce 1916. Rioutova kariéra zahrnovala stáže v různých společnostech, zejména u Société des Avions Bernard (Bernard Aircraft Company) v letech 1927 až 1933, kde se podílel na jejich projektech pro závod Schneider Trophy. V roce 1933 předvedl svůj výzkum a návrhy ornitoptér Letecké technické službě - Service Technique de l’Aéronautique (STAé). Jeho prezentace STAé zahrnovala jak návrhy, tak modely ornitoptér se dvěma a čtyřmi křídly. Tyto modely o hmotnosti 100 a 500 gramů byly schopné letů dosahujících až 100 metrů. Pod dojmem těchto ukázek nechal STAé vyrobit model ornitoptéry v měřítku 1/5, který měl být poháněn elektromotorem. Tak se skutečně stalo a od 11. listopadu 1934 do 1. února 1935 byl tento model podroben rozsáhlým zkouškám v celkové délce 200 hodin v aerodynamickém tunelu v Issy-les-Moulineaux poblíž Paříže ve Francii. Testy byly úspěšné, prokázaly praktičnost Rioutova konceptu a naznačily, že plnohodnotná verze poháněná motorem o výkonu 90 k (67 kW) by mohla potenciálně dosáhnout rychlosti až 200 km/h. Povzbuzeni těmito zjištěními zadala STAé stavbu ornitoptéry v plném měřítku pro další výzkum v aerodynamickém tunelu. K oficiálnímu pověření došlo 23. dubna 1937. Ornitoptéra prošla rozsáhlým testováním v aerodynamickém tunelu v Chalais-Meudon počátkem roku 1938, včetně testů se stacionárními i mávajícími křídly. Tato ornitoptéra v plném měřítku byla pojmenována Riout 102T Alérion, přičemž "alérion" nebo "valerion" odkazovalo na bájného ptáka podobného orlovi.
Rioutova konstrukce představovala jednomístný trup doutníkového tvaru vyrobený z trubkové oceli a pokrytý hliníkem. Riout 102T měl rozpětí 8 metrů a na délku měřil 6,4 m. Ve své nejnižší poloze mělo křídlo světlou výšku 67 cm a v nejvyšším bodě byl konec křídla 4,1 m nad zemí. Ocas letadla byl 2,5 m vysoký. Prázdná ornitoptéra vážila 500 kg a při plném naložené 630 kg. Kokpit byl umístěn v přední části letadla, s podvozkem sestávajícím ze dvou kol na každé straně, která se zatahovala do trupu. Ornitoptéra měla dva páry mávajících křídel umístěných za kokpitem. Tato křídla s kovovým rámem se dvěma nosníky a potažená látkou byla připevněna k trupu pomocí závěsů na každém nosníku. Letoun poháněl motor JAP (John Alfred Prestwich) o výkonu 75 hp (56 kW), instalovaný za křídly s válci vystavenými chlazení vzduchem. Patrně mělo jít o motor JAP 8/75 o objemu 996 ccm. Konstrukce křídel Riout 102T Alérion umožňovala rozsah pohybu 50 stupňů, tedy 40° nad horizontálou a 10° pod. Byť chybí komplexní vysvětlení mechanismu mávání křídly, zdá se, že byl poněkud podobný systému použitému v jeho ornitoptéře DuBois-Riout z roku 1913. V této konstrukci motor poháněl klikovou hřídel umístěnou mezi křídly, přičemž každé křídlo bylo ke klikové hřídeli připojeno ojnicí. Každé křídlo bylo připojeno k samostatnému klikovému čepu umístěnému o 180 stupňů proti druhému křídlu.
Stavba probíhala u karosáře jménem Émile Tonnelline (často psáno Tonneline) a finální montáž dokončila koncem roku 1937 společnost Bréguet (Société des Ateliers d’Aviation Louis Bréguet) ve Villacoublay. Po několika předběžných zkouškách byl stroj na začátku roku 1938 přesunut do aerodynamického tunelu v Chalais-Meudon. Nejprve byly provedeny testy trvající dvě minuty se stacionárními křídly. Následovaly zkoušky s máváním křídel. Nakonec testovací stojící ornitoptéry trval nepřetržitě 20 minut, ale všechny testy byly prováděny bez deformace křídel (poskytování tahu). Bylo zjištěno, že motor produkuje výkon pouze kolem 60 hp (45 kW), ale testy pokračovaly dál. Dne 12. dubna 1938 byl letoun v aerodynamickém tunelu podroben zkoušce mávání s rychlostí větru 130 km/h. Když byly otáčky motoru zvýšeny na 4 500 ot./min, jedno křídlo se složilo, rychle následované dalšími třemi. Vnější třetina všech křídel byla ohnutá, s pravými křídly sklopenými nahoru a levými sklopenými dolů. V době neštěstí fungovala ornitoptéra v aerodynamickém tunelu asi tři hodiny a splnila počáteční testy stability. Než křídla selhala, Riout oznámil STAé, že hodlá provést se strojem jistou úpravu. Po poškození letadla však nebyl z jejich zájem financovat opravy nebo pokračovat v projektu. Poškozená křídla byla sešrotována, ale trup byl zachován a uložen do skladu. V roce 2005 zde nalezen a převezen do Musée Régional de l'Air v Angers, kde byl částečně restaurován - hliníkové tělo přežilo, ale původní křídla byla ztracena.
Po druhé světové válce pokračoval René Riout ve své práci v oblasti leteckého designu a zkonstruoval další ornitoptéru se dvěma sadami mávajících křídel. Navzdory neustálým snahám o zdokonalení tohoto jedinečného designu nalezl jen malý zájem o výrobu takových strojů. Byť již bylo provedeno několik letů ornitoptér s lidskou posádkou, tento typ letadla byl doposud obecně neúspěšný. Maximální dosažená rychlost ornitoptéry v projektu Ornithopter firmy Havilland of Canada z devadesátých let 20. století, dosažena pouze máváním křídel na letišti v Downsview v Kanadě, je 80 km/h. Frekvence mávání křídel byla 1,2 Hz. Jedním z nejzajímavějších modelů byla obří replika velkého ptakoještěra rodu Quetzalcoatlus, kterou v roce 1986 vyzkoušel tým pod vedením Paula MacCreadyho. Replika však měla oproti skutečnému ptakoještěrovi poloviční rozpětí (5,5 metru) a mnohem nižší hmotnost (18 kilogramů). Vypuštění a otestování bylo natočeno a stalo se součástí dokumentárního filmu On the Wing.
Zdroj:
https://oldmachinepress.com/2017/11/20/ ... nithopter/
https://planehistoria.com/flapping-wing ... nithopter/
viewtopic.php?t=9926
https://oldmachinepress.com/2017/11/05/ ... nithopter/
