Možná to někoho překvapí, ale meziválečná Itálie svým způsobem patřila mezi světové velmoci co se produkce obrněné techniky týče. Proč svým způsobem? Svůj věhlas totiž Itálie získala například ve dvacátých letech 20.století masovou produkcí lehkého tanku FIAT 3000, který ale ve skutečnosti nebyl ničím jiným, než klonem francouzského prvoválečného tanku Renault FT. Stroje Fiat 3000 po celá dvacátá a počátkem třicátých let tvořily páteř italských obrněných sil. Počátkem třicátých let, ale také Itálie podlehla módě lehkých a levných tančíků a vyprodukovala velice komerčně úspěšný tančík typu L3 (především verzí L3/33 a L3/35). Ten byl vyvážen do celé řady zemí jako Afghánistán, Albánie, Bolívie, Brazílie, Bulharsko, Čína, Irák, Maďarsko atd. Jen posledně jmenované Maďarsko zakoupilo celkem 140 tančíků. Samotná Itálie pak měla ve výzbroji několik tisíc strojů všech verzí. Itálie tak jako jedna z mála zemí Evropy mohla provádět obrovské manévry s početnou obrněnou technikou. Nicméně stavba tančíků s jejich pevně lafetovanými kulomety se ukázala jako slepá vývojová linie. Důkazem byla válka s Habeší (Etiopie), kde sice tančíky L3 neměly proti sobě žádného obdobného pancéřované protivníka, ale přesto se Habešanům podařilo řadu tančíků i dosti primitivními prostředky (například pomocí pastí na velká zvířata) zničit. Tato válka tak ukázala slabinu této koncepce. Mussoliniho vláda tak musela rychle změnit své myšlení ohledně obrněných jednotek a opatřit si prostředky vyšší bojové hodnoty. Prvním z nich byl tančík L6/40. Ten již disponoval kanónovou výzbrojí, nicméně nedostatečné 20mm ráže. Přesto těchto strojů vzniklo kolem tří stovek a poslední opustili výrobní linky v roce 1944. V podobě stroje M11/39 již Itálie disponovala tankem s kanónovou výzbrojí (37mm), ale tato hlavní zbraň byla instalována v korbě. V otočné věži byl pouze kulomet. Bylo jasné, že ani tento 11 tunový tank se nemůže v boji rovnat nepřátelské obrněné technice. Proto vznikl model M13/40 a z něho přímo vycházející M14/41 a M15/42, které již nesly všechny parametry plnohodnotného středního tanku s kulometnou a hlavně kanónovou výzbroji (47mm) v plně otočné věži. Oproti jiným konstrukcím, které od prototypu do fáze sériové výroby urazily většinou dlouhou cestu, kdy pak z továrních linek vyjížděl již zastaralý stroj, se podařilo prototyp M13/40 postavit v prosinci 1939 a sériovou výrobu spustit o půl roku později v červnu 1940. Do konce roku 1941 se Italům podařilo postavit 710 tanků a v roce 1942 dalších 695 strojů. Rok 1943 dal ještě vzniknout 220 tankům posledních verzí, ale to se již Itálie chystala ke kapitulaci. Výroba těchto vcelku zdařilých tanků tak byla ukončena v září 1943. I když se jednalo o povedený stroj, přesto rychle zastarával a v boji s těžce opancéřovanými britskými stroji na africkém válčišti, se nemohl prosadit. Proto v prosinci 1941 vznikl prototyp středního tanku P40, který již byl nejen dobře pancéřován, ale byla posílená především jeho výzbroj v podobě kanónu ráže 75 mm (75/34). Tento stroj byl již na srovnatelné úrovni s konkurencí, nicméně přišel poměrně pozdě a tak se podařilo postavit jen 101 tanků, z nichž část musela být použita v roli statických pevnůstek, protože jim chyběl motor. Po kapitulaci Itálie v roce 1943 pokračovala produkce pro bývalého německého spojence.
Aby bylo docíleno dalšího požadavku generality, jímž byla mobilita, byl prototyp vybaven benzínovým vidlicovým osmiválcem o maximálním výkonu 250 koňských sil, který více jak 13 tun těžkému stroji dovoloval uhánět rychlostí až 58 km/h. V terénu rychlost samozřejmě klesala podle povahy povrchu. Dalším požadavkem generality bylo pancéřování. Pro co nejvyšší efekt byly čelní a z části i boční partie (údajně silné 20mm) skloněny pod ostrými úhly, přičemž největší tloušťka 50mm byla použitá u štítu věže. Horizontální pancéřování bylo zeslabeno na pouhých 8 mm (podle jiných zdrojů jen 6mm). Nedostatek pancéřování měl být do určité míry vyvážen nízkou siluetou tanku, který měl na výšku pouhých 170 cm a ostře skloněné tvary. Osádka měla být čtyřčlenná ve složení řidič, velitel, střelec a nabíječ. Vzhledem k tomu, že v trupu nebyl umístěn druhý kulomet, který u většiny konkurenčních strojů ovládal radista, tak mohla být osádka věže zachována v efektivním počtu tří mužů. Dělba úkolů tak byla rozumně rozdělená mezi velitele střelce a nabíječe.
V tíživé válečné době se podařilo prototyp dokončit v průběhu roku 1943. To se ale již Itálie a její spojenci v Africe hroutili pod tlakem Spojeneckých sil, kteří se navíc chystali k invazi na Sicílii a následně na Apeninský poloostrov. Tank Carro armato celere sahariano tak byl ještě podroben továrním zkouškám, ale dál se již nedostal. Tečku za vývojem zajímavého stroje učinila kapitulace Itálie.
Bohužel víc informací k tomuto zajímavému stroji se mi nepodařilo sehnat nehledě na to, že řada zdrojů se od sebe značně liší. Tak například v jiných zdrojích je uváděná hmotnost až 18 tun s čelním pancéřováním silným až 60mm a s účinnějším kanónem 47mm M39 L/40. Také rychlost je uváděná jiná a to někdy až 71 km/h s poměrem výkonu 13,9 koňských sil na jednu tunu, což by ale i nadále znamenalo použití motoru o maximálním výkonu 250 koňských sil. Ovšem i k motoru jsem se dočetl, že se mělo ve skutečnosti jednat o diesel Fiat o výkonu 270 koňských sil. Těžko tedy říct, kde je pravda.
Pokud by se Italům podařilo Carro armato celere sahariano včas a ve větším množství vyrábět a dodávat na severoafrické bojiště, mohl být považován za jeden z nejlepších tanků v těchto místech bojově nasazený. Prakticky ve všech směrech převyšoval dosavadní italské tanky a mnoha případech i se slabší 47mm výzbrojí konkurenční stroje. Pokud by pak byl stavěn se 75mm zbraní, tak mohl toto válčiště prakticky ovládnout. S výkonnějším kanónem by se sice asi o trochu zvedla jeho výška z původních 170cm, ale stále se jednalo o slušně pancéřovaný (hlavně z čelní strany) a především rychlý tank. Ke štěstí spojenců se Italové na konstrukci nového tanku vrhli až příliš pozdě, po prvních zkušenostech z afrického bojiště. Pod tíhou válečné situace se jim pak nepodařilo tank uvést do sériové výroby před pádem Mussiliniho vlády.
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------
TTD – Carro armato celere sahariano
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------
*země původu: Itálie
*rok vzniku: prototyp 1943
*hmotnost: 13,1 t
*délka: 5,8 m
*šířka: 2,7 m
*výška: 1,7 m
*světlá výška:
*motor: Fiat o výkonu 250 koňských sil
*rychlost: 58 km/h
*dojezd:
*zásoba PHM:
*pancéřování: 8 – 50 mm
*výzbroj: 1 x kanón ráže 47 mm, 1 x kulomet 8 mm
*osádka: 4 muži
Zdroje:
I.Pejčoch - Obrněná technika – Praha 2009
http://www.ww2f.com/weapons-technology- ... riano.html
http://www.tarrif.net/cgi/production/al ... on_adv.php
http://mailer.fsu.edu/~akirk/tanks/Ital ... Tanks.html
http://ww2drawings.jexiste.fr/Files/1-V ... ariano.htm
http://utenti.quipo.it/mc68/Italtank/celere.htm
http://krigsforum.se/forum/viewtopic.php?p=39134
http://www.aviarmor.net/tww2/tanks/ital ... ariano.htm
Zvláštní poděkování Jersey.se za kontrolu textu