Přepis knihy Brandýsek 1938 - 1945 František Blahník část 1.

Moderátor: Zemakt

Odpovědět
strojmir
nadporučík
nadporučík
Příspěvky: 871
Registrován: 19/3/2011, 22:23

Přepis knihy Brandýsek 1938 - 1945 František Blahník část 1.

Příspěvek od strojmir »

Obrázek



Tuto útlou knihu vydal místní národní výbor v Brandýsku někdy krátce po konci války. Jde o zajímavý dobový dokument zachycující atmosféru dob těsně před Mnichovem, poté protektorátu, události vyhlazení nedalekých Lidic a dalších událostí následujících po atentátu na Heydricha. A také květnové povstání, kterého se obec ležící na hlavní silnici směřující od Chomutova do Prahy zúčastnila velmi aktivně a bohužel padlo několik jejích občanů. Nakonec došlo v jejím katastru ke střetu ustupující německé kolony s tankovými jednotkami 1. ukrajinského frontu gen. Rybalka směřujícími na Prahu.

Pocházím odsud a kniha se mi dostala do ruky z pozůstalosti mé babičky. Znal jsem i několik donedávna žijících aktérů, přestože jsem "husákův ročník". Na tehdejší události si také dobře vzpomínal můj strýc, kterému tehdy bylo 16 let.

Úvod

Již deset měsíců nás dělí od dob, na které mnoho z nás vzpomíná se zaťatou pěstí. Ty tam jsou doby idylického života vesnického, pobouřeného malichernými klípky nebo událostmi, jako byly plesy, různé schůze, při kterých se luštily zcela nepatrné věci a kdy se ještě věřilo, že přec jen určitá osoba nebo obec hraje na světě a zvláště ve státě nějakou úlohu. Vše jest nenávratně pryč - neboť přešla přes nás doba, o které bude psát historie jako o údobí, kdy všeobecně řečeno hrubá moc, násilí a bezpráví měla vítězství téměř v hrsti a kdy mnohý z národa potácel se v úplné beznaději. Však se dobře pamatujete na dobu, kdy bylo běžným navázáním rozmluvy rčení: "Jak se těšíš do hrobu". Nic nevystihuje lépe naši situaci, než těchto pár slov pronesených s trpkým úsměvem.
O Brandýsku tvrdívali obyvatelé okolních obcí, že měl vždy nějaké zvláštnosti. Této pověsti zůstal Brandýsek věren i v letech 1938 až 1945, to jest v dobách, o kterých se chci právě zmíniti, třeba ne dílem zasluhujícím si zvláštní pozornosti. Jedná se mně spíše o zachycení hlavních událostí, pokud jsem byl jejich svědkem, nebo které jsem přímo prožil, aby snad osoba povolanější měla pro podrobnější vylíčení základ, a zaznamenal určité skutečnosti, které se tak snadno a lehce zapomínají.
Zvláštnosti tyto stály nás bohužel mnoho obětí, na které nikdy nelze zapomenouti. Jest v tomto ohledu nutno sklonit se s úctou přede všemi, kteří se se zbraní v ruce postavili proti hordám řemeslných zabijáků, vycvičených a vybavených všemi zbraněmi jen proto, že se jednalo o věc těžce ubitého národa a že přišla chvíle, kdy byla národu dána možnost postaviti se proti svému největšímu nepříteli se zbraní v ruce, což platí zvláště pro poslední chvíle okupace.
Pro vylíčení dnů květnové revoluce 1945 nutno poznamenati, že každý, kdo sebemenším činem nebo jednáním ohrozil nebo ohrožoval klidný odsun germánských jednotek, byl jedním z článků naší velké revoluce, a nutno zavrhnouti a umlčeti každého, kdo tvrdí, že "kdyby se bylo nestřílelo, že nemuselo býti obětí atd., atd..." Ano, kdyby se bylo zalezlo do sklepů, všude i v Praze, mohli zde germánští nadlidé zůstat vůbec, neboť pak jsme byli národem beze cti. V této otázce nutno si jen uvědomiti, jak platil Germánům při jejich ústupu za jejich ochranu národ francouzský.
Obec Brandýsek svým jednáním a odhodláním svého občanstva splnila jako první a největší závora na státní silnici od Prahy na sever svůj úkol čestně a se vší určitostí možno říci, že v plánech ustupujících germánských jednotek hrála nemalou strategickou úlohu a budila skutečný respekt. Zvláště páni od SS měli s Brandýskem trpké zkušenosti v několika málo hodinách po vypuknutí nepřátelství a došli brzy k přesvědčení, že průchod obcí nutno si předem vybojovati, při čemž nebude o mrtvé a raněné nouze.
Při hodnocení celé revolty občanstva nelze zapomenouti ani na podzemní činnost během okupace, kdy na občany obce Brandýsek byly podnikány gangsterské přepady za použití všech moderních přepadových způsobů. Těžce se každému usínalo a na rtech lpěla jen jediná otázka:"jak bude dál?" Každé zahrčení auta rvalo nervy a napětí povolovalo jeho zanikáním. Ne nelze věřiti, že tak málo lidí se duševně zhroutilo. Kde jsou doby první války světové, kdy byli jsme skutečně kromě vojáků jen diváky. Němci vzali věc zcela jinak do rukou, než jak to dělalo staré Rakousko. A přec jen byla zde síla a víra lidu, jehož hlad po vyrovnání a těžce získané zbraně budily oprávněnou hrůzu v plavých lebkách vyvoleného národa.
V dalším líčení událostí, zvláště pokud se týče dnů květnových, prosím, aby čtenář neposuzoval časové umístění jednotlivých událostí příliš přísně, neboť pisatel a možno říci, že i všichni účastníci těchto dramatických dob měli velice mlhavý přehled o přesné době, kdy se ta nebo ona věc stala, zvláště pokud se hodin týče. Nutno připomenouti, že vstupem obce do bojového stavu jak pisatel, tak i velká většina občanstva byla ve stálé pohotovosti a bez spánku.
Zde vylíčené události pisatel přímo prožil nebo zaznamenal podle autentických dokladů a popisu přímých účastníků.



Jen vetchých několik stran
záznamů suchých a neživých
má mluviti o dějinách
při kterých život unikal - has.
Již dávno uvadly květy,
ty laciné projevy lásky
na hrobech těch, kteří se nevrátí,
Jen vítr svou písní tesklivou
pohazuje stuhou o jejíž barvu
svůj zájem projevil déšť.
Kraj leží jak v sepjatých dlaních
a svou prací snaží se zakrýt rány,
které tak mnoho a mnoho bolí.
Rezu a špíně propadá zbraň,
které bylo tehdy použito,
a dnes jen s ošklivostí této vlastní,
vyplňuje kouty jako trpká vzpomínka doby.
Je smutno bez Vás - je těžké vzpomínání
a oči Vašich žen, matek a dětí mluví,
mluví za Vás - němou otázkou"
"nebyla naše oběť marnou?"




Vláda tmy

Rok 1938 nás přesvědčil o tom, že všechno naše snažení o uplatnění názorů jednotlivců nebo stran jest věcí bezvýznamnou, a začala se nám rýsovati budoucnost v docela jiném světle, než jsme si ji dosud představovali. Unaveni stálými spory politických stran a jednotlivců, znechuceni společenskými poměry, byli jsme vyburcování z dlouhé strnulosti nástupem našich branných sil na hranice. Začalo se skutečně vážně uvažovati o tom, že jest něco vyššího než příslušnost k politické straně, že jest zde něco, co co dosud dřímalo nebo bylo uměle zakrýváno, že jest něco svatého co nutno vyznati se vší rozhodností, třeba i za cenu ztráty života. A tomuto poznání přivedli nás v této době Germáni.
Nástup vojáků z naší obce byl ucelený, bez rušivých případů slabosti. Nebylo pláče žen, jak jsme toho byli svědky z dob rakouských za první světové války. Hlavní základnou našich vojáků byla obec Blšany v kraji chmele, kde při budování překážek a při kácení chmelnic a přípravě bojového pole zvolna ubíhalo léto a přiblížil se podzim, doba nabubřelých frází „Vůdce“ končících přímou výzvou k útoku na Československo. V obci byla v této době posádkou jezdecká eskadrona, ubytovaná v jednotlivých zemědělských usedlostech, hlavně v hostinci Karla Matičky v Brandýsku. V tomto hostinci vyslechl pisatel po dlouho opakované znělce vyhlášení mobilisace. Tento okamžik byl snad poslední nadějí, že běh událostí bude se přece jen bráti jiným směrem, než si přáli naši nepřátelé. Mobilisace, ano naše mobilisace proti nepřátelskému přepadení! Přece jen se nepodrobíme ! Vojáci přítomní v hostinci a denní hosté propukli v jásot, který však byl brzy přerušen varovným upozorněním velitele eskadrony, že po této odpovědi ze strany československé, bude a musí následovati letecký útok z německé strany. Proto dal rozkaz k pohotovosti a k osedlání koní své jednotky. Civilní osoby z hostince se okamžitě vzdálily, aby se buď samy připravily k nástupu vojenské služby u svého tělesa, nebo připravily své doma na případné další události. Od této chvíle nastává v obci nezvyklý ruch, kancelář obce jest otevřena až do rána. Vyslány hlídky k pozorování obzoru, neboť byl určitě očekáván letecký útok. K útoku nedošlo a v 8 hodin 30 minut ráno opouštěli poslední vojáci obec , aby nastoupili u svých těles. Nástup byl proveden v naprostém pořádku a s největší přesností do všech důsledků. Avšak již tehdy nebylo mnohému dosti jasné, proč jako příslušník pěšího pluku s bojovým výcvikem nastupuje do nemocnice, nebo proč jako dělostřelec nastupuje k pěchotě a naopak. Tyto věci byly vysvětlěny později, bohužel pozdě. Před vyhlášením mobilisace bylo hlavním střediskem v obci prostranství před prodejnou Baťa v Brandýsku, kde denně se kupilo občanstvo, aby vyslechlo rozhlasové zprávy, vysílané amplionem do prostranství. Každý si mohl zprávy poslechnouti doma, avšak zde, v houfu, bylo všem jaksi volněji a jeden druhému dodával odvahy. Nezapomenutelná byla slova našeho presidenta, slova dodávající naději, slova o „plánu“ . Ano byl to plán, který byl sedm let nepříteli a našim zrádcům jen pro smích a který však byl se vší dějinnou tvrdostí přece jen realisován.
Události po mobilisaci jsou každému známé. Kopaly se kryty, stavěly se překážky a obcí denně projíždělo mnoho vojska.
Pak přišel zvrat, přímý důsledek Mnichova. Zrada následovala zradu a naše armáda bez boje pochodovala obcí ku Praze. Smutno bylo všem, když v noci bez zpěvu a hovoru táhla kolona za kolonou obcí. Jak se každý z nás cítil opuštěný. Žádný cizinec nikdy nepochopí tehdejší bolest a potupu. Tehdy platilo víc než nikdy před tím věčné: Marnost nad marnost a vše je marnost. Nikdo nesledoval naší armádu při jejím ústupu a každý se raději schoval, aby se s ní nestřetl tváří v tvář. Po skončeném ústupu zůstalo v obci přeplněné uprchlíky z pohraničí jen velitelství a část pěšího pluku 5. Později i toto vojsko odešlo a nastalo období tupé resignace a obav, jak bude dále. Nastala známá opatření odříkání a naše ubohost omlouvala se heslem: „ Malá, ale naše“. Ano byla malá naše republika, ale že byla naše, těžko říci.
Nový rok 1939 nesliboval ničeho. Cizina mlčky přešla naše okleštění a život se vlekl bez naděje.
Dne 6. února rozpustil zemský úřad v Praze obecní zastupitelstvo, poněvadž počet členů tohoto zastupitelstva klesl pod dvě třetiny a nedal se na plnou výši doplniti. Stalo se tak proto, že Beranova vláda zbavila ve všech obcích komunisty mandátů. Vedení úřadu a obce se ujímá 1. náměstek starosty Karel Matička. Neúřaduje však dlouho a ku své spokojenosti předává úřad dne 23. února 1939 JUDRu Čeňku Křížovi, který jest jmenován vládním komisařem obce. Dr Kříž dojíždí denně do Brandýska ze Slaného, kde bydlí. Svým rázným a přímým jednáním se snaží poctivě zmáhati těžkosti doby. Jest však pozdě a přicházejí nové události a starosti, které zvládnouti nelze. Tak přišel 15. březen 1939, na který český národ nikdy nezapomene a jehož důsledkem bylo tolik slz a utrpení. Nastala kalvarie národa.
Zmíněného dne bylo možno již za ranního šera pozorovati značný ruch a rozčilení mezi obyvatelstvem, které bylo informováno rozhlasem, že Dr Emil Hácha odjel na pozvání „Vůdce a říšského kancléře“ Adolfa Hitlera do Berlína. Rozhlas od počátku vysílání toho dne stále vybízel k rozvaze a klidu a současně jmenoval i místa a dobu, kdy německá armáda překročila hranice. Nezapomenutelná slova provolání Beranovy vlády: „Musíme vypíti kalich hořkosti až do dna“ předčítala hlasatelka hlasem plným slz. Situace byla krajně nejasná. Zpočátku se nevědělo, jak se zachová armáda a celý národ. Bylo mnoho debat a mezi občanstvem nechyběl ani názor postaviti se na odpor. Bohužel bylo již pozdě a zklamání z posledních dnů a měsíců zanechalo příliš citelné stopy u každého jednotlivce. Sama příroda se bránila okupaci. Bylo krajně nepříznivé počasí, déšť, plískanice a zima, jaké není pro tuto roční dobu pamětníka. Mrazivý vítr vál drobná zrnka sněhu a každého přímo nutil, aby zůstal doma v teple.
Po osmé hodině ranní přijel jako obvykle vládní komisař JUDr Č. Kříž a hlásil, že první špičky německé armády vyjíždějí ze Slaného na cestu ku Praze. Těsně před devátou hodinou projížděl kolem obecního domu první německý motocykl s přívěsným vozíkem. Posádku tvořil jezdec a dva po zuby ozbrojení vojáci. Na vozíku připevněn kulomet, kterým jeho obsluha až směšně otáčela po každém náhodném chodci, třeba i děcku. Tak se obci představil první příslušník německých hord, které následovaly na motocyklech, lehkých a těžkých autech jako v alegorickém průvodu.
Každý voják byl ozbrojen po zuby a držel zbraň napřaženou a připravenou ke střelbě. Avšak občanstvo již dávno zmizelo do tepla a jen při silnici pozorovalo jízdu „vítězů“ za záclonou. Rozhodně chyběl celé jízdě efekt, který měla vzbuditi. V obou křižovatkách silnice postavili Němci hlídky na motocyklech, aby nebyl průjezd rušen. Ostatně nikdo se jej rušiti nesnažil a možno říci, že toho dne byli venku v kruté nepohodě jen Germáni. Průjezd trval celý den. Odpoledne zastavilo před obecním domem auto a důstojník předal v kanceláři obce první dvojjazyčné plakáty, jejichž obsah pro zajímavost uvádím zde doslova:

Rozkaz pro obyvatele !

Na rozkas Votze a neivršiho Prezidenta německé Armady převzal sem v zemi české s nešnim dnem celou moc.

Hlavní Quartier Praha, dne 15. Března 1939

Vrchni Komandant Armadni- Odil 3

Blaskowitz.
General Pjechoty.

Téhož dne dopoledne se vrátil z pochůzky strážník Karel Matějka a přinesl náruč plakátů téhož obsahu, avšak v jiné úpravě. Za několik dní byly plakáty četnictvem sebrány a nahrazeny novými, které sestavoval někdo, kdo českou řeč lépe ovládal.
Další vyhláškou byl uveden v úřad šéfa civilní správy Konrád Henlein, stanovena uzavírací hodina, vydány pokyny pro opatření průkazek pro zaměstnance drah apod. Kromě toho vyzýváno obyvatelstvo ke klidu, atd. Atd.
Samozřejmě že na žádné vyhlášce ku konci nechybělo: „Přečiny a zločiny proti veřejné bezpečnosti, proti vojsku a jeho nařízení a proti ustanovení německých vojenských a civilních úřadů se bezohledně stíhají a těžce trestají“.
Dne 17. března vyvěšeny tabulky o jízdě vpravo. Pro zajímavost uvádím, že se počalo vpravo jezditi již 15. března, a to od té chvíle, kdy na kočího Jana Humeše vykřikl odpoledne jeden německý kaprál: „Rechts fahren“! Pan Johan samozřejmě uposlechl, neboť rozuměl trochu německy z první světové války a ihned podle toho potah řídil.
Pomalu a jistě se celá, důkladně připravená komedie rozbíhá, při které o „svébytí“ českého národa bylo náležitě postaráno.
Dne 16. března 1939 v 11 hodin v noci byli zatčeni Josef Janda a Jan Ludvík pro příslušnost ke komunistické straně a pro podezření z pobuřování. Současně byl zatčen Němec Pavel Espik, zdržující se v Československu jako emigrant – komunista. Příslušnost ke komunistické straně by asi těžko dokázal. Podle mínění občanstva byl obyčejným konfidentem a vyzvědačem. Tento názor potvrzuje i skutečnost, že jmenovaný zanedlouho psal, že byl ze zajištění propuštěn a pracuje v továrně. Jiní komunisté byli na místě vyřízeni a v nejlepším případě mohli uvažovat o smyslu života v koncentrácích. Dne 17. března byl zatčen i bývalý starosta Karel Růžička.
Trpké chvilky prožily manželky zatčených, neboť každý z nás byl přesvědčen, že se nikdo z nich nevrátí.
Nutno konstatovati, že se uvěznění chovali statečně nebojácně a chlapsky. Oba, zvláště Josef Janda, starci se životem za sebou, neprojevili sebemenší slabosti, ačkoliv zoufalství v rodinách nepřidávalo odvahy. Bylo jim jasno, do jakých spárů se dostali a přec zde zůstali klidni a přímo nepochopitelně tvrdí.
Po jednoměsíčním věznění v Praze se vrátili domů.
25. dubna stanovena zavírací hodina ve 22. hodiny.
13. května odzbrojen strážník Karel Matějka a v zájmu bezpečnosti říše bylo mu ponecháno pro služební pistoli jen deset nábojů.
V květnu byla stanovena podpora všem uprchlíkům v obci usedlým a 8. června zakázány všechny sportovní podniky pro nepřístojnosti při fotbalovém zápase Praha- Berlín. (Praha tehdy vyhrála 2:0 a zápas doprovázela celá řada projevů odporu proti okupaci od vypískání při nacistickém pozdravu až po létající lahve, kameny a pěsti. Pozn.)
Již v této době bylo znáti, že národ se staví do oposice při všech vhodných příležitostech.
Brzo nato bylo nařízeno odstranit všechny připomínky na presidenta republiky, židy, legie, legionářská bojiště a osoby marxistického světového názoru.
Největší škoda byla způsobena úředním nařízením ze dne 27.7., podle kterého byly odevzdány odvodní seznamy ročníků 1894 až 1919. Práce, které bylo věnováno tolik pozornosti, neboť odvodní seznamy byly základem armády, byla zničena.
1.srpna bylo nařízeno zatemnění, které nás trápilo až do konce války.
Ani opatření proti židům nedala na sebe dlouho čekati: 2. října byli židé vyloučeni z CPO.
7. července provedeno hlášení Němců. Ze zdejší obce hlášeni čtyři Němci. Současně byla vydána výzva, aby se Němci přihlásili do NSDAP.
Kromě jiného nutno se zmíniti, že zbraně byly odevzdány dne 23. března počtem 43 kusů. - Bylo nařízeno do konce září označiti úřady dvojjazyčně a vyloučiti označení: „Státní a český“.
24. října vydána výstraha, že nebude li při strhávání německých vyhlášek přistižen pachatel, budou přísně potrestáni obecní funkcionáři. To prakticky znamenalo, že se vyhlášky měly hlídati.
Na podzim téhož roku byly vydány první potravinové lístky.
Dne 1. prosince 1939 odešel znechucen JUDr. Č Kříž a jako nový vládní komisař obce byl jmenován JUC. František Novák, rovněž ze Slaného.
Pověstné gestapo se usadilo v Kladně a počalo úřadovati se vší krutostí. Přepady této ušlechtilé policejní organisace se množily a obětí přibývalo.
V březnu 1940 byl vydán signál pro poznání vozidel říšského protektora s nařízením, že po zaznění tohoto signálu musí býti za všech okolností silnice vyklizena.
18. dubna 1940 jsme slavili již skutečně narozeniny „našeho milovaného Vůdce“ a mnoho se mluvilo i v naší obci o jeho prozíravosti, že nás ochránil. Vlajky vlály, každý oslavoval a čekal, kdy pro něho přijede gestapo – velmi příjemné a zábavné! Z radosti nikdo nevyšel.
2. června 1940 provedena v obci sbírka na německý Červený kříž – na hrdiny, která vynesla 2429,50 K. Kolikrát byl každý haléř proklet, těžko zjistiti.
V červnu 1940 byli zbaveni židé práva účasti na sportovních podnicích, nařízeno odstranění obrazů osob, které se zúčastnily na výstavbě republiky, a v Sudetech projevuje se nedostatek pracovních sil jednak pro odchod Čechů a kromě toho nástupem tamních Němců do armády. Provádí se verbování dělníků. Všichni se brání nakomandování do Sudet. Ti, kteří navštívili odstoupené území, mluví o rozčarování Němců a o tom, že nyní vzdychají: „Goldene Republik.“ Sousedé, je nutno vydržet, „Vůdce“ to s Vámi myslí dobře!
V červenci byla nařízena sbírka starého železa a papíru. Sebráno 250kg papíru.
V říjnu bylo nařízeno odstraniti i podstavce od dřívějších pomníků. Využili jsme nejasnosti nařízení a pomník padlých jsme ponechali na místě, jen bronzový znak republiky byl sňat a zakopán v kolně obecního domu ještě s jinými věcmi. Deska byla zalepena papírem a zastřena tenkou vrstvou malty. Dále bylo nařízeno opatření říšských praporů a vydán zákaz svícení o dušičkách na hřbitově.
Dne 20. listopadu měla býti odevzdána obecní kronika.
1. prosince 1940 započal v obci po Ant. Špalkovi činnost prohližitele masa nám všem dobře známý Josef Halada, řezník ze Stodůlek u Prahy. Ve svých úředních výkonech byl skvěle doplňován dalším úředním orgánem Karlem Matějkou, obecním strážníkem. Počátkem roku také nastoupil k obci pro vedení zásobování doz. Fin. Stráže Miroslav Chomout z Kolče.
Dny ubíhají a mluví se o bzkém konci války. Někteří lidé tvrdí, že konec války bude v roce 1944. Nesmysl, jen blázen to může tvrditi, do těch dob to nikdo nevydrží.
Povinné dodávky dobytka stávají se častějšími a možno pozorovati, že potravin rychle ubývá. Vepřového dobytka se nedostává vůbec, předepsané dodávky nejsou plněny, nebo jen částečně.
Rolníky pronásledují nařízení, týkající se dovozu dřeva a poskytnutí potahů. Proti plnění příkazů se protestuje, samozřejmě dovoleným způsobem, který má přec jen význam, neboť skutečný výkon se protahuje a odkládá a konečně jest splněn neúplně.
17. července 1941 s ohledem na pověsti o chystaných sabotážních činech vyhlašuje se povinné hlídkování za účelem ochrany polní úrody před sabotáží. Očekává se, že úroda bude zapalována jednak sabotážníky, jednak zápalnými destičkami házenými z letadel. K podobným případům však v katastru naší obce nedošlo.
V březnu 1941 byla obec konečně donucena k tomu, aby objednala pro občanstvo říšské vlajky. Objednáno celkem 450 vlajek, které se bohudíky nikdy neuplatnily, neboť nebylo k jejich vyvěšení zvláštních důvodů.
Zato projevila obec lacinějším způsobem svou „radost“ nad celkovou situací malováním a lepením velkého „V“ na všech místech podél státní silnice.
20. října 1941 byla obec upozorněna, že i její zaměstnanci musí vykonati zkoušku z německého jazyka, která vždy u všech zaměstnanců dopadla velmi špatně.
31. října uvalena vnucená správa na majetek Aloise Moravce pro židovský původ jeho manželky. Za nocí jest častěji slyšeti letecké motory jednotlivých letadel, jejichž cíl a účel letu jest neznám. Jisto je pouze, že se jedná o letadla cizí, která se podle Göringova prohlášení nikdy nedostanou nad říšská území.
Občanstva se zmáhá nejistota a strach z věcí příštích. Život se stává den ze dne nesnesitelnějším a ve styku s lidmi jest nutno zachovati krajní opatrnost, neboť jest dosti slabých, kteří ze strachu o svoji osobu jsou schopni přivésti do drápů gestapa druhé.
Vyskytují se i výhrůžky udáním gestapu a jak bylo zjištěno, tyto výhrůžky byly i splněny. Bohudík nebyla stížnostem věnována taková pozornost a tyto byly brány s rezervou. Udání politického rázu zde bohudík nebylo. Jen pisatel sám byl nucen brániti se proti nařčení z držení tajné vysílačky. Ovšem, že tento případ byl jen fantasií potřeštěnce. Nechyběla zde ani udání adresovaná presidentu Háchovi. K těmto případům bylo nutno uvésti, že udavači byli lidé bez charakteru, schopní nejhoršího, přitom však duševně ubozí, budící spíše útrpnost. Občanstvo samo je vyřazovalo ze svého středu a ten kdo měl odvahu se s nimi stýkati, byl horší než oni, protože se jednalo o záškodníka, který sám neměl k udání odvahu a štval druhé. Prožité doby hrůzy daly nám možnost, abychom poznali své okolí v jeho skutečné podobě.
V roce 1941 byl likvidován židovský obchod Karla Neumanna, jeden z největších v obci. Pro tehdejší názor na situaci jest pozoruhodný výrok jeho majitele: "Když to vydrží Hitler pět let, tak já to vydržím šest roků." Karle, jak špatným znalcem německé bestie jsi byl ty i my všichni s tebou ! Nikdo již nezjistí, kde jest rozvát prach Tvůj a Tvé rodiny. Jediný syn Jirka se vrátil označen číslem z koncentráku. I v Tvém případě byl osud nemilosrdný.
A čas se vlekl dále v tupé beznaději a ubývalo i proroků, že se vše skončí velmi brzo.
Přichází rok 1942. Ačkoliv utrpení národa se stále stupňuje, vzdor a svépomoc ubitého lidu roste. Nepomáhá ani v lednu vydané nařízení o přísném zákazu podporování příslušníků rodin popravených. Jednu velikou skutečnost v tomto ohledu nutno zaznamenati, že chybí při těchto akcích přesné seznamy dárců, na které jsme vždy tolik dbali. Seznamy bývaly tak dobrým vodítkem pro gestapo. Opět začínáme věřiti jeden druhému a mnohdy se dárce ani nedozví, na jaký účel peníze daroval.
V únoru přichází dlouho očekávaná rána proti židům a 23. února odjíždí po předběžném a důkladném vyrabování bytů do Kladna Karel Neumann, obchodník, se svou manželkou Hildou a dětmi Illou a Jiřím. Do transportu jest zařazen i rolník Jindřich Sálus, jeho sestra Pavla, bratr František, dále Rudolf Epstein, obchod. příručí, vdova Süslandová s dcerou a P. Bachurová. Trpké bylo loučení se všemi neboť se zde trhala násilím pouta občanského spolužití a postižení odcházeli za neznámým osudem.
Nikdo z tranportovaných nemohl nikterak uškoditi všemocné Germanii. Jedinou jejich vinou bylo, že se narodili jako Židé. Po Kladnu následoval Terezín a pak Polsko - Osvětim. Jediný, kdo se vrátil, jak již bylo dříve řečeno, byl nejmladší Jiří Neumann, který z Polska prošel několika koncentračními tábory a štěstí mu přálo, že se dočkal návratu. Všichni ostatní zahynuli pravděpodobně buď v plynových komorách nebo umučením na otrocké práci. Jiří Neumann spatřil posledně svoji matku a sestru při příjezdu do Osvětimi, kde byli muži a ženy od sebe odděleni. Otce spatřil naposled, když ho odváželo sanitní auto po zranění na ruce z tábora. Jak suché a hrozné zjištění: Zahynuli v plynových komorách.
A přece jest vše tak jisté a pravdivé. Nikdy se lidstvo nebrodilo v takovém množství krve, jako v tomto století kultury.
V březnu byla obec vyzvána k účasti na výstavě "Sovětský ráj". Účelem bylo úředně ukázati českému lidu ubohost a krutost sovětského režimu. I vstupenky byly dodány a vybraní občané ze všech vrstev jeli do Prahy, aby doma podali svědectví o nemohoucnosti bolševického Ruska. Avšak pánové ochránci přece jen tu českou pakáž neznali. V této věci zapomněli na svoji důkladnost. Měli instituty na studium východních národů, institut pro Orient, a na své nejbližší nevzpomněli a tak to také dopadlo.
Výsledek rozhovorů po příjezdu byl překvapujícíc: "Viděl jsi ty hrozné pancéře těch tanků, všiml jsi se té síly tankových pásů? Člověče, vždyť říkají, že ničemu nerozumějí, a pozoroval jsi tu přesnost sváru na pancéřových plotnách? A co ty tabule ukazující dislokaci ruské armády - těch Rusů musí býti jako much. To zařízení v bunkrech atd. atd. Nejšťastněji byla volena a připravena ta mučírna s dřevěným kolíkem na dveřích, který měl vězněného píchati do břicha. Skutečný originál samovazby."
A tak jsme přišli i v této věci na své. Po návštěvě výstavy víra v Sovětský svaz ještě více vzrostla.
30.3. byl odevzdán obecní zvonek umístěný na sloupu, který měl letopočet 1872. Škoda! Zvonek, který tak mnohého doprovodil na poslední cestě na hřbitov, se do obce nevrátil. V měsíci dubnu německý násilník a neomezený vládce na státních statcích Mattes zahájil akci na oddělení dvora Holous od obce Brandýsek. Bohudík bezvýsledně, vše zůstalo jen při plánech.
Dne 4.3. 1942 byli na dole Ronna zatčeni zdejší občané Václav Souček a Václav Rosák, obvinění z příslušnosti ke komunistické straně a z illegální činnosti. Následovalo Kladno a koncentráky v Německu, posledně Golnov.
8.4. byla úředně zabrána hospodářská usedlost Jindřicha Jágra a Josefa Stelčovského pro zjištěné zatajování obilí. Rolník Josef Stelčovský byl jako zvlášť těžký případ odsouzen k několika měsíčnímu vězení. Vyvojákoval to dobře a vrátil se domů. Tehdy to byl těžký případ sabotáže.
Šuškaná propaganda kvetla. Někteří občané pořádali hotové vojenské rozpravy. Zvláště po vstupu Sovětského svazu do války se zvedaly hlavy nápadně vysoko. Nevadilo ani, že zprávy z ruské fronty byly neveselé a že ruská armáda ustupovala hluboko do vnitrozemí.
Ve víře, že Rusko přece jen nakonec zvítězí, jsou všichni jednotni. Víra, ano víra ve stínu šibenic a pod dohledem gestapa kvetla tím nejkrásnějším květem.
Odpovědět

Zpět na „ČESKOSLOVENSKO“