SSSR a Finsko 1941 -45 Pokračovací válka X. Č 1.

[michan]

Ofenzíva SSSR k vyhnání Němců od Murmanska a ze severu Finska.






SSSR a Finsko 1941-45 Pokračovací válka X. Č 1.

Díl X.

Část 1.

Než dokončíme poslední díl „Pokračovací války“, dejme ještě slovo vzpomínkám frontových vojáků na zářijové dny roku 1944. Vzdejme hold hrdému finskému národu (i když nebudeme fandit jejich spojenectví s Hitlerem).
Nejprve piloti - vzpomínka kapitána Luukkanena, cituji:
„… 4. září 1944 v 8 hodin ráno nepřátelství se Sovětským svazem skončilo. Byli jsme nuceni požádat o mír. Jednou z podmínek byla evakuace všech německých sil z finského území do dvou týdnů. Po třech letech válčení se naši bratři ve zbrani stali, alespoň teoreticky, našimi nepřáteli. Dostal jsem rozkaz odvézt peruť na letiště Selenpää a tam jsme smutně očekávali neveselé věci příští. Do Moskvy odletěla finská delegace, aby podepsala smlouvu o dočasném příměří. Měla platit do doby, než finské ozbrojené síly donutí německou armádu opustit severní Finsko.
Původně jsme měli letět na sever, ale pokud Němci drželi Kemi, nepřicházela v úvahu žádná vhodná přistávací plocha pro messerschmitty a to nás donutilo usadit se v Utti…“
A náš fronťák na zemi – Väinö Linna – Neznámý voják – to bude drsnější a bolestnější, cituji:
„Po cestě přijížděl osamělý povoz a jeho hrkání se rozléhalo borovým lesem. Náklad byl přikryt celtou. Vyčnívala ztuhlá zaťatá pěst. Poslední padlí jeli domů.
Hluboko v lese seděl podporučík Jalovaara. Ani sám nevěděl, jak se tam dostal; šel jako ve snách. Když si uvědomil, že je daleko od ostatních, posadil se na zem a hlavu složil do dlaní. Seděl dlouhou dobu nepohnutě a hleděl upřeně před sebe. Od cesty zaléhalo skřípění koňského povozu, které se pomalu vzdalovalo.
Oči mu zvlhly. Dlouho zatínal zuby a bránil se pláči. Ale ramena se mu nezadržitelně zachvívala a celý se roztřásl hořkým, krutým, chlapským pláčem…“

K Mannerheimovi přijede velitel německé 20. horské armády generálplukovník Lothar Rendulič. Přijede ještě předtím než finský ministr zahraničních věcí předal nótu, Sověty vynucenou, německému velvyslanci Blücherovi.
Generálplukovník Lothar Rendulič vystřídal ve funkci generálporučíka Dietla (zahynul při letecké havárii). S Dietlem se dalo jednat (chápal finská stanoviska), Rendulič byl namyšlený nacík!
Na Mannerheima Rendulič hned spustil, cituji:
„Mám vážné obavy z toho co události v nejbližších dnech přinesou. Za dobu svého velitelského působení v Laponsku jsem poznal, že Finové jsou tvrdí bojovníci, ale nikdo nemůže popřít, že i Němci jsou udatní, a když to musí být, dokážou válčit bezohledně. Z konfliktu mezi Finy a Němci by se nepochybně vyvinula krutá, krvavá válka.“
Mannerheim od zpravodajců věděl, že se Němci v Laponsku připravují k obraně. Věděl, že Němci jako velmoc považují malé národy (jako Finsko), jako figurky s kterými si mohou pohybovat jak chtějí. Mají stejné velmocenské způsoby jako SSSR.
Věděl také, že Německo v době „Zimní války“ nahrávalo z důvodů smlouvy SSSR. Proč by mělo nyní Finsko brát ohledy na Německo.
Nezbytnost ale velela, domluvit se. Mannerheim však nevěděl zda to Rendulič pochopí.

Sovětská velvyslankyně ve Stockholmu Kollontajová vyrozuměla finskou vládu, že je její delegace očekávána v Moskvě.
Delegace za vedení předsedy vlády Hackzella, ve složení, ministr obrany generál Valden, náčelník štábu generál Heinrichs a generálporučík Oskar Enckell, odjíždí do Moskvy dne 7. září 1944. Týden si jí Sověti nevšimnou. Dne 13. září 1944 postihne Hackzella mozková mrtvice (za několik měsíců zemře). Vedením finské delegace je pověřen finský ministr zahraničí Carl Enckell, který přiletí z Helsinek do Moskvy.
Teprve 14. září 1944 večer začínají rozhovory.
Sověti každý den předkládají požadavky pro uzavření smlouvy o klidu zbraní. Známé i méně známé.
Ty nové jsou, že nechtějí Hanko, ale požadují pronájem poloostrova Porkkala na 50 let. Porkkala je v bezprostřední blízkosti Helsinek a pronajaté území zahrnuje ještě městečko Kyrkslätt a 3 další městečka. Sověti chtějí celou oblast Petsama – s jediným přístavem v Barentsově moři. Reparace hodlají snížit z 600 miliónů amerických dolarů na 300 miliónů. A splatnost zvyšují z 5ti let na 6, v dodávkách finského zboží.
Finové musí do 5ti dnů po podepsání smlouvy stáhnout svá vojska za hranice z roku 1940 a za měsíc a půl snížit stav armády na mírový početní stav. Znamená to, že německé jednotky musí vyhnat nebo zajmout v této době demobilizace. Sověti ale k snazšímu docílení konečného vítězství nad Německem ponechají Finům právo, po dobu trvání války, užívat jihofinské přístavy a letiště.
Na vše bude dohlížet spojenecká komise. Ta komise je ale ve skutečnosti ruská. Vše začne platit okamžitě po podepsání smlouvy. SSSR vůbec nepřipouští ratifikaci smlouvy finským parlamentem.
Dne 18. září zasedá finská vláda nad požadavky SSSR. Nikdo není nadšen. Ještě večer 18. září 1944 přijde zpráva, že Sověti chtějí smlouvu podepsat 19. září 1944 mezi 11 a 12 hodinou.
Prezident Mannerheim svolá vládu na 19. září 1944 na 5tou hodinu ranní. Přizve vojenské poradce (generálporučík Airo a plukovník Paasonen). Otázka zní, jak dlouho je Finsko schopno pokračovat ve válce?
Generálporučík Airo, cituji:
„V nejlepším případě další 3 měsíce.“
Plukovník Paasonen nadějněji, střízlivěji, cituji:
„Podle mého soudu útoky jak na Karelské šíji, tak severně od Ladogy překročily svůj zenit a obrana by se především severovýchodně od Vyborgu mohla opřít o mimořádné terénní podmínky. Okolnost, že většina ruských tankových a dělostřeleckých jednotek byla přesunuta na baltskou frontu, umožňuje předpokládat, že nebude podniknuta žádná větší útočná akce. Nepřítel však bude nejspíš nucen již za několik týdnů znovu na Karelské šíji soustředit převahu sil k ofenzivě. Kromě toho je třeba vzít v úvahu, že strategická situace, ježto se Rusové zmocnili jižního pobřeží Finského zálivu, brzy dospěje k rozhodujícímu zhoršení.“
Po další diskuzi za přítomnosti prezidenta Mannerheima vláda rozhodne přijmout podmínky smlouvy, pověřit delegaci k podepsání příměří podle svého uvážení. Parlament vše schválil večer v 7 hodin.
V Moskvě sovětská strana na nic nečeká. Mezi 11 a 12 hodinou polední 19. září 1944, za účasti britského velvyslance, je smlouva podepsána (dřív než v Helsinkách vše schválí parlament).
Za sovětskou stranu text smlouvy podepsal A. A. Ždanov.

[michan]

SSSR a Finsko 1941-45 Pokračovací válka X. Č 2.

Díl X.

Část 2.

Sovětská smlouva byla tvrdá. Nebyla to však představa Stalina o úplné okupaci Finska. Finsko nedopadlo jako Lotyšsko, Litevsko a Estonsko. Finsko mělo svou samostatnost i když s vlivem velmoci.
Skončila „Pokračovací válka“ – vojenský konflikt mezi SSSR a Finskem.
Nyní zbývala ta část smlouvy, která nás bude zajímat. Jak Finové vyhnali Němce ze země? Co se dělo na severu?

Wehrmacht již 3. září 1944 vyšle k 20. horské armádě rozkaz k operaci „Birke“ (Bříza).
Je to rozkaz k úhybným přesunům a přeskupením pozic 20. horské armády v severním cípu Finska. Tento plán již dlouho počítal se sovětskou ofenzivou, ale i s nepřátelstvím s Finy.
V plánu „Birke“ měl nadále 19. horský sbor držet postavení před Murmanskem a oblast Petsama s niklovými doly Kolosjoki, s tím, že zajistí vysunuté pozice dál na východ. Všechny tyto přesuny německých jednotek si vyžadovaly několik dní. Již tedy od 3. září 1944 po půlnoci začínají Němci přemisťovat sklady potravin a válečného materiálu.
Také Finové reagují. Již 5. září 1944 přesunují z Karelské šíje jednotky finské 6. divize a 15. brigády do prostoru Oulu a do oblasti Kajaani. Má to být forma nátlaku na německé velení.
Hlavní stan finské armády uloží finským vojákům postupovat za německými jednotkami. Finové se zatím mají vyhýbat bojům a nepodnikat pokusy o obklíčení. Především mají velitelé šetřit své vojáky.
Dne 10. září 1944 se odstěhovalo z Finska přes Turku německé velvyslanectví. A 13. září 1944 odjíždí představitel německé branné moci u finského hlavního stanu generál Erfurth se svým štábem.
Dne 10. září 1944 ještě nafoukaný generál Rendulič žádá panovačným tónem finské velení o vyslání politicky a vojensky informovaného finského představitele ke svému štábu do Rovaniemi. Sami posuďme tón jeho žádosti, cituji:
„Očekávám, že nám Finsko poskytne pomoc a nenechá nás ve štychu.“
Mannerheim říká, že kdyby si neuvědomil, že ten zástupce pomůže zmírnit napětí, že by Rendulovičovi nevyhověl.
Dne 12. září 1944 přijíždí do Rendulovičova štábu v Rovaniemi náčelník operačního oddělení finského vrchního velitelství podplukovník Usko Sakari Haahti. Bude zvláštním zmocněncem mezi Finy a Němci.
Němci Haahtiho okamžitě seznamují s tím, že sice 20. armáda chce opustit Finsko, ale nemá dost dopravních prostředků k odsunu vojsk a materiálu. Nemůže tedy termín 15. září 1944 splnit.
Podplukovník Haahti tomu rozumí a Němcům říká, že finský hlavní stan je nucen s ohledem na Rusy vyvolat zdání, že odsun Němců z Laponska probíhá. O finské 6. divizi a 15. brigádě jim řekne, že cílem je následovat Němce v jejich ústupu a překážet Sovětům v postupu.
Podplukovník Haahti pak v rámci spolupráce poskytuje německému štábu zpravodajské informace (o Sovětech). Finové poskytnou v rámci spolupráce německé armádě železniční tratě a nádraží a zapůjčí jim 26 lokomotiv a 700 vagonů a prámů. Vše se navleče tak, že to německá armáda ukořistila. S tichým souhlasem Finů je dovoleno Němcům, aby podnikali průzkumy Sovětů i mimo vymezené prostory.
Jako protislužbu Němci slíbí, že do 14. září 1944 do 24 hodin vyklidí důležité průmyslové a přístavní město Oulu.
Jen na destrukcích se nedohodnou. Rendulič požaduje zcela volnou ruku pro nezbytná destrukční opatření severně od hranic rozmístění německých jednotek. Chce v každém případě zničit všechny mosty. Nechce ani respektovat finský požadavek, aby ušetřil finské přístavy Oulu a Tornio.
Podaří se jen domluvit, že finské jednotky budou za Němci postupovat bez boje, vše bude vypadat jako, že Finové Němce zatlačují.
Finský generál Airo, šéf operačního oddělení pak Haahtimu jeho postup schválí a upřesní jej takto, cituji:
„Pojmeme celou záležitost jako takové podzimní manévry za mírových časů. Ty mi budeš denně hlásit, kam až Němci příští den ustoupí, a my podle toho určíme finským jednotkám cíle útoku.“
Generál Airo rozumí i německým destrukcím mostů a chce je pojmout do problému, které finská armáda má při pronásledování Němců.
V Rendulovičově štábu je také domluveno to co řekne podplukovník Haahti, cituji:
„Není vyloučeno, že Moskva nás donutí vyhlásit Německu válku. V takovém případě bych se přimlouval, abyste mě internovali a mým prostřednictvím udržovali nadále kontakt s naším velením.
Rendulovič je s jednáním s Haahtim spokojen tak, že své armádě dokonce oznámí, cituji:
„S finským nepřátelstvím není zatím nutno počítat.“
Chvíli to tak skutečně probíhalo. Němci něco vyklidili, Finové čekali, pak odstranili miny a překážky a pak území zabrali. Ne všude to však bylo stejné.
Maršál Finska Mannerheim ve svých pamětech již 15. září 1944 připomíná, cituji:
„V noci na 15. září, když můj vlak stál ve stanici Kouvola, přišla náhle telefonická zpráva z hlavního stanu. Němci požadovali, aby osádka Hoglandu složila zbraně, a když tento požadavek byl odmítnut, podnikli na ostrov útok. Velitel pobřežní obrany generálporučík Valve nařídil posádce, aby se bránila. V tvrdém boji, v němž bylo zajato 700 Němců, podplukovník Miettinen odrazil útočníky zpět. Všechno skončilo tím, že obránci, když tak bravurně odrazili útok, byli sami internováni Rusy.“
Dále pak maršál říká, že generálporučíku Valvemu blahopřál k tomu, jak si dobře počínal. Maršál byl totiž rád, že může Sovětům ukázat s jakými potížemi se finská armáda setkává při vytlačování Němců ze země. Termín 15. září 1944 prostě nelze dodržet!!!

[michan]

SSSR a Finsko 1941-45 Pokračovací válka X. Č 3.

Díl X.

Část 3.

Německo – finské tzv. „podzimní manévry“ končí koncem září 1944. Spojenecká, ve skutečnosti sovětská kontrolní komise tvrdě vyžaduje od finské strany vyhnání Němců z Finska.
Co říkají záznamy válečného deníku německé 20. horské armády? U dne 28. září 1944 je napsáno, cituji:
„U Sillankorva (21 km sz. Pudasjärvi) střetnutí našeho zajištění s předsunutým finským pochodovým zajištěním. Při tom došlo poprvé mezi Finy a Němci ke krátkému boji se ztrátami na obou stranách (naše ztráty 2 mrtví, 4 ranění).
Dne 29. září: při obsazování úseku Kuivaniemi našimi zajišťovacími jednotkami pokus Finů, kteří postupovali za námi, zmocnit se mostu u Olhavy v nepoškozeném stavu zmařen. Most byl vyhozen do povětří, přitom padlo 10 – 12 Finů.
Dne 30. září: 15 km severozápadně Pudasjärvi zajata německá ženijní skupina mnohonásobně většími finskými silami, které proti úmluvě překročily stanovenou linii. Vydání zajatců Finy odmítnuto.“
Sám Mannerheim zašle veliteli finského 4. mysliveckého praporu, který u Pudasjärvi zajal 77 Němců osobní děkovný telegram.
Generálplukovník Rendulič se ještě snaží dopisem pro Mannerheima incidenty vysvětlovat nepochopením místních německých velitelů. Je však pozdě.
Předvoj finského 3. armádního sboru přistane dne 1. října 1944 v přístavu Tornio. Je jím finský pluk z 3. divize pod velením podplukovníka Wolfa H. Halstiho. Pluk rozpráší německé zajišťovací a zásobovací jednotky dříve než se jim povede zničit důležité mosty přes Tornio.
Finové si tak zachrání železniční spojení se Švédskem.
Pak se vylodí další jednotky finského 3. armádního sboru vedené generálporučíkem Siilasvuo. Siilasvuo nemá Němce rád. Své operace vede k vyhnání Němců ze země. I své vylodění nahlásil raději nejprve do finského hlavního stanu a když již nešlo odvolat, teprve tehdy je nahlásí generálu A. F. Airo, svému nadřízenému (generál Airo je známí germanofil a „podzimní manévry“ by dělal pořád).
Siilasvuo chce proniknout do týlu německé divizní skupiny Kräutler. Ta stojí jižně od Kemi. Siilasvuo jí chce odříznout ústupovou cestu na sever a částí sil chce proniknout do údolí Tornia na švédsko - finskou hraniční silnici ve směru na Muonio.
Jižně a severně od Tornia začínají od 2. října 1944 prudké boje mezi finskou a německou armádou. Zároveň finská 15. brigáda napadne před Kemi hlavní německé síly prudkým útokem. Ve městě Kemi již od 1. října 1944 bojují finské jednotky plukovníka Anti Pennanena s pěším praporem SS. Je zajímavé, že tento oddíl Finů plukovníka Pennanena pod názvem „Oddíl Petsamo“ byl v německém podřízení nejdéle ze všech finských jednotek. A to ještě vlastně na začátku září 1944 spolu s Němci převzal obranu Kemi. Nyní perfektně bojuje proti Němcům.
Němci měli dle operace Birke prostor Tornio – Kemi držet do poloviny října 1944. To mají poslední německé jednotky 18. a 36. horského sboru projít komunikačním centrem Rovaniemi.
Nyní je ohrožuje finská akce u Tornia a Kemi. Finové sem ještě zasadí svou tankovou divizi generála Laguse. Ta přes Pudasjärvi na Rovaniemi ohrožuje přesuny německých jednotek na levém křídle 20. horské armády a vystavuje je hrozbě obklíčení a zničení. Němci sem proti této katastrofě pošlou svou brigádu Finnland a další jednotky. Chtějí útokem ze severu podél hraniční silnice v údolí Tornia a současně útokem z jihu divizní skupinou Kräutler znovu dobýt Tornio a uvolnit si cestu na sever. Zároveň by tím zastavili postup Finů na Rovaniemi a Muonio. Němci po leteckém útoku a dělostřelecké přípravě vyrazí. Po třech dnech těžkých bojů však finské jednotky 11. divize pod velením generálmajora Kaarlo Alexanteri Heiskanena obklíčí s výjimkou štábu a polní baterie celou německou brigádu Finnland. Také jižně od Tornia Finové obklíčí 5 z 8 praporů německé bojové skupiny Kräutler.
Finové to s Němci dělají jako se Sověty.
Opětné dobytí Tornia Němci se nekoná. Finská bojová skupina Pennanen obsadí Kemi. Němcům se podaří vyhodit do povětří velké železniční mosty a 70 až 80 budov lehne popelem. Ale průmyslová čtvrť Kemi je zachráněna.
Pro Němce padá možnost ustoupit přes Tornio – nejkratší cesta na sever.
Německá divizní skupina Kräutler dostává rozkaz 8. října 1944 ustupovat na Rovaniemi a odrážet Finy. Laponské metropole Rovaniemi dosáhnou poslední německé jednotky 15. října 1944.
Německý bojový svazek, který ze severu útočil na Tornio pak ve zdecimovaném stavu ustupuje směrem na Muonio. Některým německým jednotkám se totiž podařilo přeci jenom finské obklíčení prorazit - nemnohým.
Finské zdroje uvádějí, že v bojích u Tornia padlo asi 1 000 Němců (další pramen říká, že něco přes 500).
Všechny tyto boje ukazují, že většina finských generálů své závazky chápe správně a dělají vše, aby zachránili finskou samostatnost.
Po těchto bojích začne velitel německé 20. horské armády generálplukovník Rendulič vyhrožovat Finům, cituji:
„Na každý nepřátelský čin finských vojáků, nebo band proti německým jednotkám nebo zařízením bude z naší strany dána příslušná odpověď. Za tím účelem uplatním mě nařízené odstrašující represálie.“
A co ty represálie znamenají? Že za každého zajatého německého vojáka vezme 3 finské vojáky jako rukojmí. Bude prý finské území pokládat za nepřátelskou zemi, kde může používat každé násilí a kde bude bez omezení ničit.
Samozřejmě i nacistická propaganda začne Finsku nadávat. Hovoří o zradě spojence a o tom, že Finsko ztratilo i svou vlastní čest.
Finský hlavní stan reaguje, cituji:
„Finské vojenské akce nejsou žádnými lokálními útoky band, nýbrž regulérními opatřeními podnikanými na rozkaz vlády k zajištění suverenity Finska. Jakékoli jednání odporující smyslu a liteře smlouvy o příměří jsou z finského hlediska nepřátelské…“

[michan]

SSSR a Finsko 1941-45 Pokračovací válka X. Č 4.

Díl X.

Část 4.

I když finská armáda neustále tlačí na sever německou 20. horskou armádu, zůstává faktem, že je stále na finském území po uplynutí lhůty stanovené sovětskou vládou k vyhnání, nebo k internaci. Německá 20. horská armáda má potíže. I když dělá úhybné manévry v rámci operace „Birke“, její naděje se zmenšují. Finové ohrožují zvláště zásobování jejího 19. horského sboru.
Německý 19. horský sbor z 20. horské divize je na sovětském území před Murmanskem, kde zaujímá 60 km úsek fronty u Západní Lisy. To je přeci sovětská věc.
Ano, sovětský Karelský front svou 14. armádou připravuje ofenzivu.
U generálporučíka V. I. Ščerbakova se k ofenzivě proti německé 20. horské armádě a jejímu 19. horskému sboru soustřeďuje k ofenzivě ohromná síla.
Sověti ve své 14. armádě soustředí 97 000 vojáků, 2 100 děl a minometů, 123 tanků a SHD a 256 obojživelných vozidel. Na moři je bude podporovat Severní flotila.
Sovětská Severní flotila zde soustředí 6 torpédoborců, 8 ponorek, 20 rychlých torpédových člunů, 23 stihačů ponorek. Dále jednotky námořní pěchoty a pobřežního dělostřelectva.
K podpoře sovětské 14. armády je nasazeno 1 000 letounů 7. letecké armády a podpůrné námořní letectvo Severní flotily.
Sověti mají k ofenzivě připraveno 2x více vojáků než Němci, v dělostřelectvu je to 3x víc a v letectvu 6x víc.
Po těžké dělostřelecké přípravě a leteckých útocích vyráží dne 7. října 1944 Sověti do útoku.
Útočí dvěma klíny, z jihu a severu ve směru Luostari – Petsamo. Klíny rychle pronikají do týlu německého 19. horského sboru. Zároveň Sověti útočí i čelně.
Do 10. října 1944 sovětské jednotky prolomí obranu v šířce 20 km do hloubky 16 km.
Již v noci z 9. na 10. říjen 1944 musí německá 6. horská divize vyklidit na východ vysunutý výběžek obranného postavení u Lisy.
V noci z 9. na 10. října 1944 se vylodí sovětská námořní pěchota, za hustého sněžení v pozicích německé divizní skupiny Vander Hoope a vyžene je z přístupů k poloostrovu Srednij.
Tyto útoky způsobí zhroucení německé pobřežní obrany východně od Petsama. Zároveň musí německá 2. horská divize pod tlakem sovětského čelního útoku a po obklíčení svého křídla ustoupit směrem na Luostari. Sověti tam dorazí do 12. října a dosáhnou tak silnice, která po mořském břehu směřuje na sever přímo do týlu hlavních sil německého 19. horského sboru. Je tam jediná použitelná cesta k ústupu na Kirkenes.
Již 15. října 1944 Sověti obsadí Petsamo. Němci tak ztratí celé Murmanské postavení, přestože Hitler požaduje jeho udržení. Za každou cenu chce, aby byl uhájen prostor Kolosjoki a Kirkenes. Aby to mohli Němci uhájit, nařídí Hitler přisunout posily z prostoru Rovaniemi. Jsou to části německé 163. pěší divize, 6. horské divize SS „Nord“, nově zformovaná lyžařská brigáda a některé menší samostatné jednotky.
Všechny tyto jednotky jsou zasazeny na jižním křídle německého 19. sboru mezi Salmijärvi a Kolosjoki. Německé jednotky provádí protiútok. Síla Sovětů je zde však i v obraně veliká. Sověti německé protiútoky zachytí a provedou protiútok. Prorazí německou obranu a donutí Němce rychle vyklidit i oblast řeky Petsamo.
To již Sověti získali souhlas norské exilové vlády, že mohou překročit norské hranice.
Norské hranice překračuje sovětská armáda dne 18. října 1944.
A co Finové?
Finové v té době již po těžkých bojích s německými jednotkami zcela ovládají prostor Kemi – Tornio.
V začátku prosince 1944 je potom finská armáda redukována dle smlouvy se SSSR na 3 divize. To již nemůže nijak výrazně zasáhnout do závěrečné likvidace německých vojsk v severních oblastech Finska. Válku na severu převzalo SSSR.
O tom, že i proti Hitlerovskému Německu bojovali Finové statečně nelze pochybovat.
I finské ztráty v Laponsku, které zde finská armáda proti německé armádě utrpěla, hovoří o všem.
Finové měli 774 mrtvých, 272 nezvěstných a 2 904 raněných.
Dne 24. března 1945 Finsko ze zpětnou platností od 15. září 1944 vyhlašuje nacistickému Německu válku.
Do podzimu 1945 je ve Finsku internováno 2 500 německých válečných zajatců.
Finsko prožilo těžké drama od roku 1939 do roku 1945, svou samostatnost si však udrželo, i když v okleštěných hranicích.
Malé země to mají vůči velmocím vždy těžké a málokterá si zachovala hranici, kterou měla před ww2.
Platí to i pro Československo, které ač bojovalo na straně spojenců, si své předválečné hranice (s Podkarpatskou Rusí - Zakarpatskou Ukrajinou), neudrželo.

SSSR až do nástupu Gorbačova uplatňoval svůj vliv na Finsko, nikoliv však absolutisticky, jako v lido- demo státech
Jedním z důvodů, proč nechtěl SSSR Finsko obsadit ještě za Stalina, ale i později byl – finští důstojníci a vojáci prý uschovali v tajných úkrytech mnoho zbraní. Pokud je vojensky obsadíme nebude zde nikdy klid. Přejdou na partyzánskou válku a v těch prostorech je nemožné to uhlídat.
Teprve s nástupem Gorbačova v SSSR se demokracie Finska rozvine naplno.
Dnes je Finsko moderním demokratickým státem.


Zdroje :
Karel Richter - Hranice placená krví.
Velká vlastenecká válka.
Donald Sommerville - Druhá světová válka - Den za dnem.
Christopher Andrew, Vasilij Mitrochin - Neznámé špionážní operace KGB Mitrochinův archiv.
Mannerheim - memoáry.
Väinö Linna - Neznámý voják.
Mé letité zápisky a mapy.

[EASY_COMPANY]

jako obvikle super cteni, jake je Finsko dneska to vime, ale zajimalo jake bylo rekneme pred padem SSSR jaky rezim tam panoval

[stalker]

Po WW2 Finsko fungovalo jako demokratický kapitalistický stát, striktně neutrální, hospodářesky prosperující. Se SSSR udržující rozsáhlé ekonomické kontakty, dokonce snad bylo i pozorovatelem, či přidruženým členem RVHP. Dá se říct, že z WW2 vyšlo z východní evropy nejlíp.

[YAMATO]

Finsko za svoji demokracii a udržení vnitřní svobody platilo tím, že mezinárodně podporovalo SSSR. Pro takový malý stát po tom všem to byla cena velmi dobrá...

[EASY_COMPANY]

dekuji za odpovedi

[michan]

Odpověď o cestě Finska po válce.

Většina odpovídajících na otázku co bylo s Finskem po ww2 odpověděla stručně a správně.
Řeknu zde trochu více faktů k odpovědi.
O armádních důstojnících a vojácích jsem již mluvil u Dílu X. Ti vybudovali tajné zbrojní sklady pro případ partyzánské války.
Tady je výrok Molotova a já ho cituji:
„V případě okupace a násilného převratu by vzplanul silný ozbrojený odboj. Z Finska by se stala nehojící se rána.“
Pod tlakem Ždanovovy kontrolní komise byl ve Finsku ihned po skončení války přijat výjimečný zákon a ustaven „ Zvláštní tribunál“.
Tento „ Zvláštní tribunál“ odsoudil k dlouholetému vězení bývalého presidenta Rytiho, premiéry válečných vlád Rangela a Linkomiese, ministra Tannera a velvyslance v Berlíně Kivimäkiho.
Kratší tresty dostali ministři Ramsay, Kukkonen a Reiniku.
Ždanov, ani Stalin si netroufli na maršála Mannerheima.
To ani přesto, že maršál Mannerheim, při vyšetřování řekl: Má –li být vedení státu souzeno, musím před soudem stanout jako první já.
Sověti však věděli, jaký symbol pro Finsko maršál Mannerheim je, a na jeho potrestání netrvali.
Mannerheim na znamení protestu s odsouzeními a kvůli vyjádření nesouhlasu s potrestáním dne 3. března 1946 odstoupil.
Presidentem Finska byl zvolen onen obratný diplomat, který byl u všech jednání o příměří v létě a na podzim 1944 Juho Paasikivi.
Jeho politikou bylo - vycházet SSSR vstříc.
Těmito gesty si Sovětské vedení naklonil tak, že SSSR ratifikovalo pařížskou mírovou smlouvu. Ta dovolovala Finsku uzavírat mezinárodní smlouvy.
Paasikivi také dne 6.6.1948 uzavírá se SSSR „ Smlouvu o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci, mezi SSSR a Finskem“.
V březnu 1945 se nejsilnější stranou ve volbách stane Demokratický svaz řízený komunisty ( sdružující i Soc dem.).
Juho Paasikivi, prezident Finska ( nadstranický president) zužuje prostor komunistům, ti chodí žalovat do Moskvy, kde požadují větší socializaci Finska.
Moskva nechce dělat rozbroje a politické půtky ( komunisté totiž neútočí moc na presidenta, ale na soc. dem.)
V létě 1948 ve volbách, ke kterým přišlo ohromné množství lidí, ztratí Demokratický svaz finského lidu ¼ voličů. Smrskne se počet komunistických voličů.
Sociální demokraté, protože komunisti odmítli jít do vlády(málo ministrů), vytvoří menšinovou vládu.
Nová vláda odstraní komunisty z klíčových míst a obnoví finský právní systém.
Zruší tresty vězněným představitelům z války a udělí zvláštní milost nemocnému Rytimu.
V březnu 1950 vystřídá menšinovou vládu koaliční vláda – Soc. dem. a Agrárníků za předsednictví Urho Kekkonena.
V roce 1956 Paasikiviho v presidentování vystřídá po volbách, rozdílem 2 hlasů, Urho Kekkonen ( v roce 1944 založil Společnost Finsko – SSSR a byl i v předválečných dobách poslancem a zastával i funkci ministra spravedlnosti a ministra vnitra). Byl členem Agrární strany.
Nástupem Leonida Brežněva k moci v SSSR, se pro Finsko komplikuje situace. Leonid Brežněv určitou neutralitu Finska neuznává, Finsko je pro něj součást sovětského zájmového prostoru a chce jej připoutat k SSSR.
Urho Kekkonen se však poučí z jara 1968 v ČSSR. Nepřipustí vměšování a přímé pronikání SSSR do Finska.
V květnu 1969 však ochotně reaguje na sovětský návrh o svolání celoevropské konference o bezpečnosti a spolupráci (Sověti si ve světě chtěli zlepšit renomé po vpádu do ČSSR).
Finové chtějí celoevropskou konferenci uspořádat. To se jim daří.
Celoevropská konference o bezpečnosti a spolupráci je zahájena v Helsinkách 22. listopadu 1972 a pokračuje v Ženevě od 3. července 1973 do 21. července 1975 a končí opět v Helsinkách 1. srpna 1975.
Závěrečný akt přijme a podepíše 33 evropských států, USA a Kanady (bez účasti Albánie, která se orientovala na Čínu).
Principy Závěrečného aktu znamenají pro Finsko ochranu suverenity a to hlavně z důvodů, že to byla iniciativa SSSR.
Finsko již v roce 1973 právě na základě Závěrečného aktu evropské konference podepisuje dohodu o volném obchodu se státy Evropského hospodářského společenství. Samozřejmě, aby byla rovnováha, podepíše jí i se státy Varšavské smlouvy.
Sovětský velvyslanec ve Finsku zasáhne do rozporů mezi frakcemi komunistické strany Finska. Kekkonen jede do Moskvy a dosáhne odvolání sovětského velvyslance.
Kekkonen v roce 1982, po skončení 4tého období prezidentování ze zdravotních důvodů odstupuje. Nahradí ho Maino Koivisto, sociální demokrat (1968 až 70 ministr financí, 1979 až 81 předseda vlády). Získá v národě velkou oblibu a je zvolen na dvě období.
Nástupem Michala Gorbačeva a zánikem SSSR pomine nebezpečí, které by ohrožovalo nezávislost Finska a dalších zemí Evropy.
Hrdinné Finsko rozvine plnoprávný život státu a v roce 1994 si zvolí za prezidenta Marti Oiva Achtisaariho v první přímé volbě prezidenta.
Finsko vstoupí v roce 1995 do Evropské unie. V roce 1995 je po volbách ustavena vláda široké koalice – Sociální demokracie, Strana zelených a Švédská strana lidová. Předsedou vlády se stane sociální demokrat Paavo Liponen.

[Tunac]

Michane, díky, za vysvětlení. Konec jsem znal, ale proč a kvůli čemu ne. Ještě jednou díky. A , ale s mírou.

[michan]

Pravdu díš, kouknu na ty "Míry".

[EASY_COMPANY]

michane super presne tohle jsem chtel vedet diky

[YAMATO]

Mimochodem...srovnejme Finsko s námi. Finové zuřivě bojovali za svoji svobodu. Jistě, spojili se nakonec proti čertu s ďáblem, ale kdo je může v jejich situaci soudit (ahoj Dzine! )? Bojovali natolik odhodlaně, že i sám Stalin uznal, že se mu vyplatí se raději dohodnout! A to už bylo něco! Kdo ví, jak by to bylo s námi, kdyby jsme byli podobně odhodlaní? Jistě, Finové neubránili vše, museli se smířit s kompromisem, ale to hlavní jim tůstalo. Nám sice na papíře taky, ale...co si budeme povídat.

[EASY_COMPANY]

Mimochodem...

jestli by jsem se ubranili... tohle tema uz tady bylo, tak ze nema zadny smysl to zde znovu otvirat(to uz je minulost a nema smysl se k tomu vracet - proste jsme se nebranili) jinam mam takovou slabost pro staty a jejich obcany kteri se dokazali ubranit mnohonasobne presile kdyz jim slo o jejich byti a nebyti a svou svobodu uhajili(Izrael, Finsko)

[Sawyerik]

jestli by jsem se ubranili

Yamato měl spíše na mysli (alespoň já to tak chápu) rok1968 než 1938.

[YAMATO]

Vlastně jsem měl na mysli roky 1938, 1939, 1948, 1968 a v jistém smyslu i 1989...

[michan]

Ano, roky 1938,1939,1948,1968 a 1989 ( 1989 se tomu trochu vymyká), jsou určitě roky, které jsou v českých a československých dějinách ( 20. století) "Ty" nejdiskutabilnější.
Vůbec není jednoznačné jak se k nim postavit.
Vždy se najde mnoho lidí, kteří i se znalostí ( a dosti detailní) historie a technických dat, budou proto se bránit, a těch, kteří vidí, že to bylo nereálné.
Na tuto otázku nikdy nebude jednoznačná odpověď.
Když, tak to bude vždy jen principielní.
1/ Stát se má bránit vždy bez ohledu na oběti ( Oko za oko).
2/ Nebo stát má zvažovat zda jsou takové okolnosti, že je někdy třeba se podvolit, a poté využít situaci a získat vše zpět( pokud to jde - měli, a zatím máme štěstí, že to šlo).
Nikdy to však není a nebude stejné, jako výchozí posice.
Nás, lidi žijící na území Čech, Moravy a Slezska potkává v dějinách to druhé - zvažování okolností.
Za svou osobu je mi přesto velice blízký názor EASY_COMPANY - ano, mám slabost pro malé státy, ať už mají jakékoliv podmínky, které se dovedou bránit - a jak říká správně i já mám slabost a pochopení a obdivuji Finsko a Izrael.

[Sawyerik]

Ono to Michane asi souvisí. Rok 38 byl jakýmsi etalonem, podle kterého se později vždy poměřovalo. Nevymyká se z toho ani rok 89, kdy opět převážilo ve špičkách armády i politiky ono: "Počkáme a ono to nějak dopadne."
A teď k původnímu tématu. Ke všem uvedeným okolnostem týkajících se uzavření příměří mezi SSSR a Finskem bych ještě rád dodal. Oni si i sověti uvědomovali, že mezi Finskem a ostatními satelity Německa je jistý rozdíl, především v míře samostatnosti jednání. S tím také souvisí jedno. V osobním životě jen málo a v politice už vůbec neplatí vděčnost. Nicméně vedoucí sovětské delegace (jméno si už nepamatuji, ale Ty to budeš vědět líp) prý údajně zahájil mírové rozhovory slovy: "My v Sovětském svazu nikdy nezapomeneme na to, co jste nám vy Finové udělali a ... neudělali". Je nabíledni, že tím měl na mysli především r.41-42.

[michan]

Kdo tato slova přesně řekl nevím. Ano četl jsem je.
Kdo začínal a končil rozhovory o příměří 1944 to vím.
Byli to Ždanov, šéf Leningradu, který i podepsal závěrečný akt příměří. A byl to Molotov, ministr zahraničí SSSR.
Slova jsou to podobná oběma. Byl to tedy jeden z nich.
Stalin se již těchto závěrečných rozhovorů neúčastnil.
Stalin byl jen při jednáních 1939,40.

[Rosomak]

Díky za skvělé a hutné čtení o části historie, kterou jsem tak přesně neznal, také díky naší KSČ a cenzuře literatury faktu.
Bohužel, pokud to vezmu ze strategického hlediska, kdyby Finové přijali první smlouvu kterou jim nabízel Stalin, tak by na tom byli lépe. Ztráta cca 300.000 lidí pro 4 milionový národ je strašlivá, zvláště když to byli muži v produktivním věku.
Šanci měli i v roce 1943, kdy mohli mír dojednat přes USA, tj. byl by u jednání přítomen silný hráč.

Jinak se mi z těch čísel mrtvých dělá zle. Vždyť celá válka v podstatě neměla smysl. Kolik rodin přišlo o své syny a manžely...

Bylo by možné ještě doplnit toto výborné pojednání celkovým souhrnem ztrát na obou stranách, tak jak je to v zimní válce?