Achájské knížectví 1205-1432
Po delší odmlce se opět vrátíme do franského Řecka, kde po http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=257&t=6490 a http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=256&t=6972 (alespoň v začátek) na podzim roku 1204 pokračovala útočná aktivita Franků. Lev Sgouros byl v Korintu obležen oddíly Jakuba z Avesnes. Většina vojska pod Bonifácem z Montferratu pokračovala k jeho dalším pevnostem Argos a Nauplio. V listopadu 1204 shodou okolností donutila bouře na cestě z Palestiny přistát v Modonu lodě Geoffroie z Villehardouinu, stejnojmenného synovce kronikáře a maršálka latinského císařství. Jeho vojenská síla oslovila nejmenovaného místního šlechtice, který chtěl s jeho pomocí ovládnout široké okolí. Po brzké smrti Byzantince, se ale jeho syn postavil proti Frankům a Geoffroi raději vyrazil k Naupliu, spojit se s Bonifácovým vojskem. Bonifác jej původně chtěl podržet u sebe, ale to se již Villehardouin rychle dohodl s třetím synem hraběte Eduarda I. z Horního Burgundska a vnukem Huga ze Champagne, Vilémem z Champlitte (Guillaum de Champlitte). Slovo dalo slovo a oba se shodli na společném tažení, s tím, že Geoffroi uznal hraběcího syna za velitele a budoucího vládce. Koneckonců tomu i odpovídal poměr jejich sil – Vilém měl cca 100 rytířů, 400 dalších jízdních o pěších nemluvě, Geoffroi měl nějakých 100 jízdních. Oba také souhlasili s tím, že dobyté země přijmou od Bonifáce v léno a Bonifác jim dal souhlas s odchodem.
Erb rodu Champlitte
Toto „vojsko“ táhlo podél severního a západního pobřeží doprovázeno nepočetnou flotilou, přičemž získalo prvním útokem Patras a Pondikos. Andravida se jim sama vzdala. Místní šlechtici a úředníci přicházeli přijmout nové pány, na oplátku jim byly potvrzovány majetky a výsady. Výjimku tvořila jen Kyparissia, která odolávala až do února 1205. Frankové opravili pevnost v Modonu, dříve pobořenou Benátčany jako pirátskou základnu. Také se po jednodenním obléhání, či spíše útoku zmocnili Coronu a obsadili kapitulující Kalamatu.
Klidný průběh výpravy narušili Řekové z Arkádie a Lakóniie, kteří pod vedením Michaela vytáhli proti útočníkům. Velitel Michael je tradičně spojován s Michaelem Komnenem Dukakem, vládcem Epeiru, ale tato identifikace není stoprocentní. Michael zatím neměl v Épeiru takovou pozici, aby jednoduše vytáhl se silným vojskem na Peloponés. Tato armáda tvořená patrně ze směsi oddílů místních šlechticů, byzantských posádek a snad i vesničanů o počtu čtyři až pět tisíc mužů se Frankům postavila nedaleko Messénie. V létě 1205 se obě vojska utkala ve střetnutí se snad nejpoetičtějším názvem na světě „v bitvě u Kunduraských olivníkových hájů“. Řecká možná až trojnásobná přesila zaútočila na franské vojsko, které se odhaduje na nějakých 700 jízdních plus zřejmě pěší, o kterých se ale kronikáři nezmiňují. Frankové ustáli nápor Řeků a klasický čelní jízdní protiútok znamenal jejich drtivé vítězství. Tato bitva je kvůli svým důsledkům označována za Morejský Hastings. Byl tím zlomen prakticky veškerý organizovaný odpor na poloostrově.
Po bitvě se Frankové radili co dál. Vilém z Champlitte odeslal loďstvo pryč a bez problémů obsadil zbytek poloostrova vyjma oblastí Nikli, Veligosti a celé hornaté Arkádie a Lakónie. Do Arkádie se Frankové vypravili v zimě 1205, ale byli odraženi obranou Doxapatrese Voutsarase. Zároveň pokračovalo obléhání Sgourosových pevností Korintu, Argu a Nauplia. Ke Korintu se přesunul Geoffroi z Villehardouinu, zakrátko jej dobyl a zajal zde bývalého císaře Alexia III. i s dvorem. Jeho císařský oděv byl odeslán do Konstantinopole. Alexios pak byl držen nejprve v Soluni, poté v Montferratu.
Akrokorint
Završením triumfu bylo potvrzení knížecího titulu Vilémovi z Champlitte papežem Inocencem III. v listopadu 1205. Latinské prameny jej a jeho následovníky označují jako achájská knížata, francouzské prameny jako knížata z Morey. Vilém se usídlil v neopevněné Andravidě (Andreville), blízko přístavu Glarentsa (Cyllene, Clarence), kde začal vznikat později proslavený achájský dvůr.
Geoffroi za svůj nesporně velmi významný podíl na dobytí Peloponésu obdržel od Viléma z Champlitte veledůležitý přístav Coron. To ovšem bylo v rozporu se smlouvu z Konstantinopole, kdy si Coron a nedaleký Modon zamluvily Benátky. Díky jejich pozici na půl cesty do Svaté země to bylo naprosto logické. V roce 1206 vyplula z benátské laguny invazní flotila pod Premariniho velením. Tváří v tvář přesile se Villehardouinovi posádky stáhly a Benátky se ujaly svých pevností, přičemž opět pobořili opevnění v Modonu. Villehardouin získal v náhradu za ztracený Coron Kalamatu.
Vilém z Champlitte a jeho nejvýznamnější poradci projevili vzhledem k tomu, co jsme jinde v Zámoří viděli, obrovský takt a smířlivost vůči místní šlechtě. Archontům byly ponechány jejich majetky a privilegia. Jejich potvrzením také Vilém bez válčení získal oblasti Elis a Arkádie. Byla ustanovena „komise“ tvořená šesti Franky a šesti archonty, která měla určit půdu, která připadne Frankům, což byly obvykle původní císařské majetky. Jejím pokračovatelem byla další „pracovní skupina“ složená ze dvou biskupů, dvou vysokých šlechticů a pěti archontů pod předsednictvím Villehardouina. Tito muži měli za úkol rozdělit volné majetky na Peloponésu mezi dobyvatele dle jejich urozenosti, velikosti družin a zásluh.
Patrně někdy v druhé polovině roku 1208 Vilém odjel do Francie, aby hájil nároky na své burgundské dědictví po zemřelém bratru Ludvíkovi. Bailim v Acháji se stal Vilémův synovec Hugo. Vilém z Champlitte ještě v Apůlii zemřel a Hugo se jen nakrátko stal jeho nástupcem, protože záhy zemřel i on. Bailim se pak na dobu dokud z Francie nepřijede dědic Viléma z Champlitte, stal Villehardouin. Champlittův příbuzný Robert vycítil svou příležitost a s družinou dobrodruhů pomalu vyrazil na východ.
V roce 1209 byl císařem Jindřichem v Thesálské Ravennice svolán sněm franských šlechticů. Císař Geoffroie potvrdil coby regenta Acháje a jmenoval jej senešalem Románie a učinil z knížectví přímého vazala Konstantinopole. Když již od roku 1207 Bonifác z Montferatu převedl lenní práva k panstvím Bodonitsa a Salona na achájského knížete.
V červnu pak baili uzavřel smlouvu s Benátkami a přijal od nich zemi jako léno vyjma území kolem Modonu a Coronu, které uznal jako přímý majetek republiky. Také souhlasil posílat každý rok hedvábný oděv dóžeti a další dvě látky kostelu sv. Marka. Veškeří Benátčané v Acháji pak podléhali svým soudům a byli osvobozeni od cla. Tato dvojí lenní závislost byla spíše teoretická a Acháje přinesla hlavně obchodní privilegia. Geoffroi ale mířil výš a vyžádal si budoucí pomoc republiky při získání knížecího titulu.
Erb Villehardouinů
Podle podmínek stanovených Vilémem z Champlitte se musel jeho dědic dostavit před Nejvyšší soud do roka a do dne, jinak ztratí na knížectví nárok. Geoffroi požádal dóžete v Benátkách, aby zařídil zdržení Roberta na cestě. Určitě značně netrpělivý Robert tak strávil dva měsíce v Benátkách, než mu umožnili odplout. Když konečně vyrazili, měl kapitán lodi rozkaz doplout na Korfu a informovat Geoffroie o Robertově příjezdu. To znamenalo další zdržení. Nakonec jej dvanáct dní před vypršením termínu do Glarentsy dopravila neapolská loď. Zde byl přivítán hejtmanem Andravidské posádky a byl mu potvrzen list s datem, kdy přijel na Peloponés. Baili Villehardouin ani baroni však v Andravidě nebyli a Robert za nimi musel vyrazit. Následujících 13 dní pak připomínalo „Člověče nezlob se“, když každý hází jen jedničku. Kamkoli se Robert vydal, Geoffroi a ostatní baroni byli o tah napřed a odjeli jinam. Vše skončilo ve Spartě, kam byl svolán sněm a kde byl Robert a jeho potomci zbaveni svých nároků, protože nedodržel o jeden den stanovený termín. Geoffroi mu nabízel na Peloponésu velké majetky, ale zraněná pýcha udělala svoje a Robert odjel do Francie. Veškerá aristokracie v Acháji stála za Geoffroiem, nikdo nechtěl mladičkého knížete s novými družiníky, kteří by určitě chtěli zadarmo alespoň část jejich majetků. Geoffroi pak byl prohlášen knížetem, což bylo potvrzeno císařem i papežem Inocentem III.
Organizace knížectví
Achájské knížectví bylo feudálním státem s nádhernou lenní pyramidou s knížetem na špici a neurozenými leníky vespod. Kníže sám měl závazky vůči Benátkám a byl leníkem latinského císaře. Ovšem slabá vláda v Konstantinopoli a naopak silné osobnosti v čele knížectví zaručovali Acháje velkou míru samostatnosti bez vnějších zásahů. Kníže byl prvním rytířem knížectví, morální autoritou, předsedal nejvyššímu i lennímu soudu, velel vojsku. O jeho vlivu na chod věcí si jeruzalémští králové mohli nechat jen zdát.
Nejvyšším státním orgánem byl Nejvyšší soud, složený ze všech baronů a duchovních pánů. Svůj předobraz měl v jeruzalémském Haute cour a jeho rozhodnutí byla závazná. Baroni mohli být souzeni pouze sobě rovnými pod vedením knížete. V případě, že byl žalován kníže sám, předsedal soudu kancléř. Vznikl nový právní systém vycházející z byzantské a francouzské tradice, který ovlivnil ostatní latinské státy v Řecku. Prvním po knížeti a nejvýznamnějším z úředníků byl konetábl, dalším byl maršálek, velitel vojska, kancléř, zde zvaný logothetes, který zastupoval Nejvyšší soud, protovestiarios, který dohlížel na výběr daní a všechny příjmy a výdaje knížectví a pokladník. Geoffroi II. později zavedl úřad enqueteurs, kteří měli na starosti kontrolu chování a vlády baronů na jejich majetcích.
Mapa Peloponésu v době franské vlády
Kníže sám držel téměř čtvrtinu majetků s centry v Korintu, Clermontu, Beauvoiru (Pondikokastro) a Kalamatě. Každé z těchto panství odpovídalo velké baronii knížecích leníků. V čele knížecích panství byli jako správci vybraní nejlepší rytíři, kteří zde vládli vojenskou, soudní i administrativní mocí. Majetky mimo knížecí doménu byly rozděleny na 11 velkých panství, v jejichž čele stáli baroni (bers de terre). Mimo to zde byly majetky johanitů, templářů i německých rytířů a také sedm duchovních panství biskupů a arcibiskupa.
Baroni se považovali za nadřazené Řekům a hrdí na svůj původ si odmítali brát za manželky urozené Řekyně vyjma těch z císařské krve. Jejich hrdost jim ovšem nebránila v používání Řečtiny, která byla pro později narozené naprostou přirozeností. Kancléř Viléma II. Leonardo z Veroli patrně Řečtinu zvládal nejen slovem, ale i dokonce i písmem, jak se usuzuje z katalogu jeho knihovny o 14 svazcích (2 byly v Řečtině). Pofrancouzšťovali místní jména, případně místa nově pojmenovávali.
Baroni měli soudní pravomoci nad svými leníky i poddanými a jako jediní kromě knížete měli právo stavět hrady. Vzhledem k celistvosti byzantského území se zde nenacházelo mnoho vnitrozemských pevností a díky baronům zde bylo postaveno kolem 70 zbrusu nových hradů na strategických místech, odkud mohly být ovládány komunikace a masa případně nepřátelských řeckých poddaných.
Baronie nebyly stejně velké, zhruba třetina panství náležela přímo baronovi a zbytek se dělil na další rytířská léna, která měla vynášet 1 000 hyperpyronů (zlatá mince o váze 4,45 g) ročně, ať už se jednalo o pozemkový nebo peněžní úděl. Hrou osudu bylo mnoho baronií i rytířských lén záhy v rukách vdov, které se stávali loutkami v hrách o lenní posty, byť v Řecku si na rozdíl od Palestiny mohly sami vybrat manžela.
Baronství Akova (Matagrifon) a Neopatras - 24 lén
Baronství Skorta - 22 lén
Baronství Kalavryta - 12 lén
Baronství Vostitza - 8 lén
Baronství Nikli a Geraki - 6 lén
Baronství Veligosti, Gritsena, Passavas, Chalandritsa - 4 léna
Achájský kníže disponoval na Peloponésu přímo nebo zprostředkovaně 500-600 rytířskými lény. Rytíři měli řadu povinností, zejména poměrně velké vojenské závazky. Museli sloužit čtyři měsíce ročně v achajské armádě a další čtyři měsíce na různých hradech či pevnostech. Pouze zbytek roku mohli strávit, kde chtěli, ovšem museli být připraveni poslechnout rozkaz lenního pána. Stejně tak nemohli rozhodovat o tom, které měsíce, kde stráví. Rytíři byli členy lenního soudu, bez jehož souhlasu nemohlo být žádné léno odebráno. Po dosažení věku 40 let nemuseli své povinnosti plnit osobně, ale museli poslat syna nebo najít náhradu v jiné osobě.
Rytíři také mohli opustit Achajské knížectví jen po trestem ztráty majetku, s výjimkou sjednávání svatby, řešení dědictví, poutě do Jeruzaléma, Říma nebo Santiaga de Compostella. Ale v takových případech se museli vrátit do dvou let a dvou dnů. Jinak byla léna dědičná podle zásad primogenitury, dědily i ženy a dále nejbližší příbuzní. Dědičky lén si mohli sami vybrat manžela po zaplacení 1/3 ročního důchodu. Léno však nemohlo být prodáno bez souhlasu knížete. Pokud se léno uprázdnilo, musel se dědic dostavit do roka a dne pokud byl v Acháji nebo do dvou let a dvou dnů pokud byl mimo.
I rytíři měli svůj malý dvůr, měli soudní pravomoc nad svými leníky a právo svobodně si volit manželky. Jim podřízení leníci mohli soudit pouze své poddané mimo hrdelních zločinů, ženit se mohli pouze se souhlasem rytíře a byli plátci daně collecte, vybírané mimořádně na výkupné knížete nebo věno jeho dcery. Vojenské povinnosti plnili v omezené míře, dle konkrétního závazku, obvykle jako jízdní lehcí či polotěžcí jezdci. Na jejich úrovni stáli původní řečtí urození vlastníci pozemků archonti, hojně rozšíření zejména v horských oblastech Arkádie. Na rozdíl od leníků měli jisté výhody v dědičnosti majetků, přenesených z byzantského práva. Přímo baronům nebo knížecím správcům též podléhala léna o velikosti poloviny rytířského údělu vytvořená jako odměna pro neurozené jezdce, kteří se podíleli na dobytí Peloponésu. Jejich držitelé měli stejné povinnosti jako leníci rytířů.
Mimo lenní závislost stála řada privilegovaných obyvatel. Měšťané, ať už nově příchozí Frankové nebo Řekové, kterým byly výsady nově uděleny nebo potvrzeny ještě ty z byzantské éry. Pro ně existoval městský soud, jemuž předsedal zástupce knížete s titulem vikomta. Zde se řešili především obchodní a civilní spory. Benátčané a Janované se tradičně sdružovali ve vlastních městských čtvrtích a podléhali vlastním soudům. Stejně tak bylo mimo i nemnoho řeckých svobodných sedláků nebo na venkově nově usedlých Franků osvobozených od daní, pokud by s nimi tedy nesouhlasili. Nikdo z nich ovšem nemohl věnovat majetek církvi nebo poddanému bez knížecího souhlasu.
Nejnižší stupeň společnosti tvořili venkované, bývalí paroikové, nově označovaní jako villein. Drželi dědičně své majetky, které jim nemohly být odejmuty, a ze kterých odváděli fixní poplatky. Nemohli je ovšem prodat a nemohli ani uzavírat sňatky bez svolení pána. Pokud zemřeli bez dědice, vše připadlo pánovi. Pokud se majitelka léna provdala za poddaného, následovala jej do jeho stavu i s dětmi. Mohli být propuštěni z poddanství a jejich majetek jim mohl být udělen v léno, ovšem pouze s knížecím souhlasem. Případně se žena mohla stát svobodnou obyvatelkou, pokud si vzala svobodného. Vůči vrchnosti měli i robotní povinnost, od práce na poli, v sadech a vinicích po pomoc při stavbě hradů. Jejich pán je nemohl uvěznit na více než jeden den. Řecký poddaný nemohl svědčit proti leníkovi.
Hrad Patras
Po stránce církevní organizace byla Achája podřízena arcibiskupství v Patrasu, navazujícímu na uprázdněné řecké úřady. Pod arcibiskupa spadali biskupové Oleny, Modonu, Coronu, Veligosti, Amyklai a Lakedemonie. Mimo stály majetky rytířských řádů, kdy němečtí rytíři měli centrum v Mostenitse, johanité u Modonu. Templářský majetek pak po zrušení řádu přešel na johanity. Později pod nově vzniklé arcibiskupství Korint spadala biskupství v Argu, Damale, Helosu, Zemenó, Kefalonii, Zakyntu a Monemvasii. Většina jich byla vytvořena jen na papíře a ve skutečnosti nikdy neexistoval ani titulární biskup. Roku 1222 byla duchovní správa reorganizována. Pod Patras nadále spadal Olena, Modon, Coron a nově Kefalonia, pod Korint Argos, Lakedemonia, Mani a po své kapitulaci i Monemvasia. Také duchovní vrchnost měla své leníky, arcibiskup měl k dispozici panství o osmi rytířských lénech, biskupové stejně jako rytířské řády po čtyřech. „Duchovní“ leníci ovšem neměli povinnosti služby v posádce. Po obsazení Peloponésu mnoho církevního majetku zmizelo v kapsách dobyvatelů, proti čemuž se neúspěšně postavila řada církevních institucí. Mj. arcibiskupství Patras přišlo o veškeré poklady a kníže mu odmítal předat přiznané i slíbené majetky.
Frankové ani preláti nebyli církevními fanatiky a ortodoxii nechali žít. Ovšem ani duchovní nebyli výkvět moudrých a pro víru zapálených mužů, často nebyli přítomni ve svých místech anebo chtěli získat obročí jako dobrodruzi. Papeži se o situace v Acháje zajímali a několik duchovních včetně arcibiskupa Waltra z Korintu pozavírali do klášterních vězení.
Řečtí duchovní, kteří neuprchli, byli ponecháni ve svých úřadech, franští dobyvatelé slíbili, že je nebudou nutit k přijímání katolického vyznání a v tomto ohledu prokázali značnou dávku tolerance. Řečtí duchovní a jejich rodiny byly vyňaty z poddanství, ale šíře takových rodin byla značná a duchovní bez problémů za členy rodin přijímali a potvrzovali uprchlé poddané a další venkovany. Tím se samozřejmě snižovali výnosy vrchnosti a Geoffroi nakonec v roce 1218 přistoupil k tomu, že majetek všech těchto duchovních a jejich rodin zabavil. Výtěžek pak byl použit na stavbu výstavného hradu Clermont (Chlemoutsi) nedaleko sídelní Andravidy, kde rád a často pobýval. Papež Honorius III. jen za tyto kroky exkomunikoval, coby nepřítele boha, člověka nelidštějšího faraona a na Acháju uvalil interdikt. Vše bylo urovnáno až v září 1223, kdy byla sjednána smlouva, na základě které byly církvi navráceny majetky a zároveň byl počet kněží limitován s ohledem na velikost komunity.
Clermont (Chlemoutsi, Castel Tornesse), nejvýstavnější knížecí hrad Peloponésu
Řečtí řeholníci spravovali své věci sami i nadále, jen opuštěné kláštery byly předány mnichům ze západu. Salvatoriáni měli klášter v Messénii, premonstráti v Kalavrytě, řád svatého Rufa v katedrální čtvrti v Patrasu, Karmelitáni v Andravidě.
Zářivá Morea
Geoffroi začal upevňovat svou vládu. Poslal do Francie pro manželku Alžbětu a syna Geoffroie. Za necelý rok se pak na hradě Kalamata narodil druhý knížecí syn Vilém. Nový kníže také nabízel v Champagni a Francii vůbec mladým rytířům, aby se ujali nově získaných nebo uprázdněných lén za ty, co odjeli na západ. To byl základ dvorské rytířské kultury, která se zde velmi rozmohla a později proslavila knížecí dvůr.
Kníže se také rozhodl pro rozšíření své moci na poloostrově. Již v roce 1208 odešel jeden z obránců řeckých enkláv, Lev Sgouros. Patrně psychicky nevydržel dlouhé obléhání na Akrokorintu a skokem ze skály prý v plné zbroji na osedlaném koni se připravil o život. Akrokorint, Argos i Nauplio se pak dostalo pod svrchovanost despoty Michaela z Epeiru, přičemž vlastním obráncem byl v Argu jeho bratr Teodor, který dokázal udržet Akrokorint až do roku 1210, kdy posádka kapitulovala. Poté se knížecí pozornost obrátila na Argos a Nauplio. S pomocí athénského pána Oty dela Roche a Benátek se obě pevnosti vzdaly o dva roky později. Oto pak za odměnu získal Argos, Nauplio a Damalu jako léna a roční výnos 400 hyperpyronů z cla v Korintu. Následovala výprava do Lakónie a Arkádie, které byly úspěšně podrobeny jeho moci, díky smířlivému postupu vůči místní šlechtě. Na místě starověké Sparty a byzantské Lakedemonie byla vybudována knížecí rezidence zvaná La Cremonie. Dále odolávala jen pevnost Monemvasia udržující přátelské styky s Nikájou a horské oblasti Taygetu a Parnonu s tradičně nezávislým slovanským obyvatelstvem.
Argos
Po svém otci se stal knížetem roku 1229 Geoffroi II. Od roku 1217 byl ženatý s Agnes z Courtenay, dcerou latinského císaře Petra. Nový kníže vytvořil honosný dvůr v Andravidě, což si mohl dovolit zejména díky bohatství plynoucímu z vývozu vína, rozinek, oleje, vosku, fíků a medu. Na jeho bohatém dvoře bylo stále přítomno 80 rytířů se zlatými ostruhami a rytířská kultura dosáhla svého vrcholu. Andravida se stala cílem putování mladých francouzských rytířů. Kníže sám je pak popisován jako ideál vládce. Statečný, štědrý s pochopením pro potřeby prostých lidí. Bohatství Acháje a relativní jistota před útoky nepřátel mu umožnili podporovat ostatní franské státy. Roku 1236 přijel na pomoc císařovu zástupci Janovi z Brienne při obléhání Konstantinopole Janem Dukasem Vatatzesem. Na šesti achájských válečných lodích bylo 100 rytířů, 300, střelců z kuší a 500 lučištníků. Spolu s Pisánci a Benátčany ve vodách okolo Konstantinopole porazil byzantskou flotilu. V roce 1239 svou pomoc zopakoval, přičemž každoročně poskytoval latinskému císaři velice slušnou finanční pomoc ve výši 22 000 hyperpyronů.. A ke dvoru zavítal ještě dvakrát, když jel na příkaz papeže Řehoře IX. na pomoc císaři proti nikájským a roku 1243, kdy jel zajistit město pro synovce Filipa de Courtenay na základě mylné zprávy o smrti Balduina II. V době jeho nepřítomnosti byl regentem knížectví jeho mladší bratr Vilém, který coby mladší člen rodu držel panství Kalamata, kde se v roce 1210 narodil.
Kalamata
Za svou neocenitelnou pomoc se Geoffroiovi dostalo lenní svrchovanosti nad Archipelágem a Euboiou. V léno se mu poddal i kefalonský hrabě Maio Orsini, v obavě před rozpínavostí Benátek a Teodor z Épeiru u něj hledal lenním závazkem ochranu před Nikájou. Geoffroi II. zemřel roku 1246 bezdětný a na knížecí stolec nastoupil jeho bratr Vilém II. Sám byl básník a trubadúr, na jeho dvoře vzkvétala rytířská kultura a literatura v místním dialektu francouzštiny, když Vilém mluvil plynně i řecky. Byl patrně nejsilnější a nejschopnější franský vládce v Řecku, ale nechyběla mu i velká míra tolerance, což oceňovali i řečtí historici. Jak psal jeden z návštěvníků jeho dvora: „Muži zde žili nejlepší život, jaký mohli žít.“ Mladíci z celé franské Románie se sem jezdili naučit dvorským způsobům a boji. Stejně tam sem přijížděli mladí rytíři z Francie, buď za vidinou dobrodružství, za svým snem nebo se zde skrývali před důsledky svých kriminálních činů.
Pohled na Monemvasii z pevniny
Vilém si dal za první úkol své vlády ovládnout celý poloostrov. V roce 1246 začal s blokádou Monemvasie, kde vládli tři archonti Mamonas, Daimonojánnes a Sofiános. Oblehl jí ze souše a za pomoci Benátek i z moře. Po třech letech, kdy v pevnosti a městě nezůstala živá ani kočka a myš, posádka a obyvatelstvo zeslabené hladem a nemocemi nabídlo Vilémovi kapitulaci výměnou za potvrzení svých práv a nezavedení feudálních povinností vyjma služby na moři. Vilém II. souhlasil a tři archonti, kteří mu předali klíče od města, obdrželi dary a léna v oblasti Vatika. Po této události se podrobili i horské oblasti Parnonu a Vilém se přesunul do Lakónie, kde vybudoval pevnost Mystru, kam přesunul své sídlo a dvůr. Další opěrný bod Mani (Grand Magne)a Beaufort (Leuktron)sevřeli slovanské osídlení Taygetu, které se též podrobilo za podmínek, že nebude plnit nové feudální povinnosti a platit daně a Vilém byl opravdovým pánem celého poloostrova.
Opevněný přístav Monemvasia
Na jaře 1249 se na Peloponésu začali objevovat křižáci sedmé výpravy do Svaté země. Setkání s hrabětem Hugem Burgundským pak vyústilo v achájskou účast na výpravě. Vilém II. s 24 loděmi a 400 jízdními posílil vojsko Ludvíka IX. před Damiettou. Mimoto byl ještě schopen podpořit Janovany více než stem rytířů s dalšími vojáky proti Nikájským útokům na nově získaný Rhodos.
Jinak bohaté knížectví postrádalo pevnou měnu a Vilém II. využil příležitosti a Ludvíka požádal o právo razit mince, jako se razí ve Francii. To mu bylo uděleno a následně byl na hradě Chlemoutsi zřízena mincovna. Od té doby se hrad označoval i jako Castel Tornese, v připomínku mincí vycházejících z tourských grošů. Vilém byl na vrcholu moci, pokrytý slávou účastníka křížové výpravy, lenní pán Kefalonie, Salony, Bodonitsy, Euboie, Archipelágu, pro Argos a Nauplio mu byl vazalem i athénský pán. Jeho ambice stoupaly a franští páni se zvolna začali obávat jeho tendencí k pevné vládě nad svými majetky.
Mince Viléma II.
Války Viléma II.
Zářivé období skončilo po pěti letech. Roku 1255 zemřela druhá Vilémova manželka „triarška“ Carintana dalle Carceri, držitelka Oreosu, severní třetiny Euboie. Na její díl si činil nárok Vilém II. jednak jako její manžel a jednak jako lenní pán ostrova. Jenže ostatní dva triarchové Vilém z Verony (Guglielmo I. da Verona), bohatý manžel neteře achájského knížete a Narzotto dalle Carceri podporováni benátským bailim Paolem Gradenigem měli za to, že o obsazení triarchů rozhodují oni. Nechtěli přenechat část ostrova někomu mimo své rody a Oreos předali Grapellovi dalle Carceri. Dne 14. června 1256 pak podepsal baili s triarchy smlouvu, kde za podporu Benátek přenechávají republice město Chalkis (Negroponte), rozsáhlé pozemky na ostrově a výběr cla. Triarchové budou osvobozeni od daní a poplatků. Benátky také mohly zavést své míry váhy a privilegia pro své občany.
Vilém poté povolal triarchy Viléma a Narzotta k sobě, kam se oba vázáni povinností dostavili. Kníže je nechal zajmout. Jejich manželky, příbuzní a leníci poté jeli za novým negropontským bailim Marcem Gradenigem žádat jej o pomoc. Vilém přistoupil k rychlé akci a obsadil Negroponte. Gradenigo s Benátčany jej vytlačili, ale Vilém vyslal vojsko pod vedením synovce Geoffroie z Bruyéres, barona z Karytaine. Ten opět Negroponte obsadil a podnikal ničivé nájezdy do okolí. Benátčanům záhy dorazily posily. Obležení města trvalo 13 měsíců, přičemž pokus o prolomení obklíčení skončil porážkou vychvalované achájské rytířské jízdy. Nakonec Geoffroy kapituloval.
Pokud triarchům pomáhají Benátky, kam jinam se mohl Vilém obrátit než na Janov? Navíc s Janovem měl dobré styky a jeho pomoc na Rhodu před několika lety nebyla v Janově zapomenuta. Jejich lodě vyrážely z Monemvasie a napadaly benátský obchod. Koalice se zatím rozšiřovaly na obou stranách. K Vilémovi se přiklonil pán Karystu na jihu Euboie Oto z Ciconu. Více se ale plnily řady antiachájské strany z obav před přílišným vzrůstem moci Viléma II. V létě 1256 se v Thébách k triarchům a Benátkám připojil Guy I. de la Roche se svým bratrem Vilémem, byť byly oba vazaly Viléma II. Guy jako pán Argu a Nauplia, Vilém dokonce jako pán Veligosti a Damaly. Připojili se též Tomáš II. ze Stromoncourtu a Ubertino Pallavicini z Bodonitsi. Největším překvapením pak byla změna dresu bývalého velitele Vilémovi posádky v Chalkis Geoffroie z Bruyères, který přešel do tábora svého švagra Guye I. de la Roche.
Modon (Methoni)
Vilém neúnavně útočil na pozice oponentů. Neúspěšně obléhal benátské pozice Modon a Coron na Peloponésu a vedl nájezd do Attiky, kde byl málem zajat. Nakonec sebral co nejvíce vojska a v plné síle vtrhl na sever. V Boiócii blízko hory Karydi se strhla bitva mezi Achájskými a protivilémovskou koalicí. Vilémovo vítězství bylo drtivé a franští pánové uprchli do Théb. Vilém se připravoval na obléhání, od kterého jej zrazovali vlastní šlechtici a athénský arcibiskup, žádající ukončení konfliktu. Po slibu Guye de la Roche, že se dostaví k dvoru do Nikli, kde bude souzen se achájská vojska stáhla. Kromě Karydi porazili Vilémovi vojáci i Benátčany u Oreoi a válka dospěla ke konci. Dne 6. srpna 1258, Vilém z Verony a Narzotto dalle Carceri vydali v zajetí souhlas k zahájení jednání o míru prostřednictvím benátského dóžete. Nově designovaný baili Andrea Barozzi měl s Vilémem podepsat mír, který potvrzoval předchozí stav.
Zatím měl v Nikli proběhnout soud s Guyem. Proti tomu vystoupili šlechtici, kteří se domnívali, že nemohou rozhodovat o takové věci. Kníže Vilém rozhodně musel velmi skrývat nespokojenost, ale přijal rozhodnutí svého soudu. Řešením bylo dojet do Francie, která byla považována za protektora franských států, pro soudní rozhodnutí. Guy se tam na jaře 1259 vydal a byl shledán vinným z porušení lenní poslušnosti jako vazal Viléma, ale zároveň vzhledem k tomu, že mu přísahu nesložil, byl omilostněn s tím, že tato cesta sama byla trestem. Vzápětí pak byl Guyovi králem Ludvíkem IX. udělen vévodský titul. O dost hůře se mohlo vést zrádci Geoffroi z Bruyères, ale zde přímluvy ostatních pánů pomohly a zachránili mu život. Jeho majetky mu byly uděleny jako přímé léno, nemohl s nimi volně nakládat a nemohly být děděny mimo vlastní potomky.
Vilém se vrhl do dalšího dobrodružství, namířeného tentokrát proti nikájskému císaři. V roce 1258 se vlády v Nikáji ujal Jan IV. Laskaris pod regentstvím Michalela VIII. Palailoga. Regent si vytkl za cíl obnovit Byzanc v hranicích a slávě před 4. křížovou výpravou. Na to reagovali Vilém II. a Michael II. z Epeiru uzavřením spojenectví stvrzeného v roce 1259 sňatkem Viléma II. a Michaelovi dcery Anny Komnénovky Dukákovny. K alianci se připojil i Manfred Sicilský, tradičně sledující vývoj na východě.
Na konci roku 1258 nikájské vojsko pod Janem Palaiologem a Alexiem Strategopoulosem přezimovalo v Makedonii. Tvořili jej kromě Řeků námezdní žoldnéři. Záznamy mluví o 1 500 Uhrech, 300 Němcích, 600 Srbech, 1 500 Turcích a 2 000 Kumánech. Součástí kontingentu byla i varjažská garda a nadcházející střetnutí bylo poslední zmínkou o ní. Na jaře vytáhli na západ a rychle obsadili Ochrid a Deavolis. Zaskočený Michael II. jen s hrstkou mužů uprchl do Avlony (Vlöre) a Bellegradu (Berat), kde byly Manfredovy posádky. Manfred sám měl dost práce v Itálii s Karlem z Anjou a na pomoc vyslal 400 německých rytířů. Vilém sebral vojsko ze svých území a požádal o pomoc i leníky z Athén, Euboie a Archipelágu. Franské oddíly směřovaly v horkém létě k Artě, kde se měly spojit s epeirskými Řeky. Michaela II. posílil jeho levoboček Jan I. Dukas, vládce Thesálie s oddíly Valachů.
Michael radil svému bratrovi, aby se vyhnul bitvě a podporoval nejednotnost v nepřátelském táboře. To nakonec ani nebyl takový problém Řekové (a Epeiřané nebyli výjimkou) na Franky pohlíželi jako na barbary, kteří dobyli a poničili Konstantinopol a ruku v ruce s tím nadřazovali katolickou církev ponižované ortodoxii. Frankové je naopak přehlíželi a považovali je za zbabělce, schizmatiky a vůbec lidi s nerovným charakterem. Jan Palailogos manévroval tak, aby nebyla možná otevřené bitva, dokud nebude sám chtít. Řekové zaujali pozice na návrších, zatímco lehká turecká a kumánská jízda spolu s lehkou pěchotou používala svou klasickou taktiku rychlých nájezdů a neustálého znepokojování a napadání, zejména během odpočinku vojska. Své udělalo i napadání zásobovacích kolon. Díky těmto útokům velmi poklesla morálka oddílů Michaela II., které se i se svým velitelem urychleně vydali k Prilepu.
Mezitím probíhal ve spojeneckém vojsku pomalý rozklad. Franští rytíři se častovali s Řeky urážkami a zřejmě se velmi nevybíravě otírali o krásnou manželku Jana Dukase. Kníže Vilém pak nejenže se Jana nezastal, ale ještě mu připomněl jeho nemanželský původ. Uražený Jan pak kontaktoval nikájskou stranu a po ujištění, že se jemu ani jeho otci nic nestane, přešel na stranu včerejšího nepřítele, když o svém činu nejprve spravil otce. Despota Michael II. patrně již delší dobu řešil otázky budoucnosti svého panství. Měl za to, že po vítězství si každá franská strana bude chtít něco uzmout a neshody mezi Vilémem a Janem mu mohly dávat za pravdu. Na druhou stranu v případě, že by vyhrála Nikája, mohl ztratit nejen vládu, ale také život. Rozhodování nebylo lehké, ale Janova iniciativa jej nakonec přiměla k aktivitě. Ještě v noci sebral co nejvíce vojáků mohl a urychleně se vzdálil z dosahu obou znepřátelených stran.
Útěk či v očích Franků zrada Michaela II. se projevila dalšího srpnového rána. I Vilém chtěl ustoupit a vyhnout se bitvě, ale to již nešlo. Geoffroi z Bruyéres, “květ rytířů z Acháje“ vedl útok na německé žoldnéře v nikájských službách, které vyhodnotil jako nejnebezpečnější protivníky. Kronikář je umísťuje pod velení vévody z Karentanie. Ta je obvykle identifikovaná s Korutany, ale vzhledem k tomu, že Oldřich III. stále poměrně v pohodě vládl pod Alpami, byla to patrně jen kronikářská licence k zvětšení slávy hlavního hrdiny.
Srážka dopadla vítězně pro Franky, ale to již nikájští velitelé nařídili protiútoky svých jízdních lučištníků, kteří decimovali koně rytířů. Tato taktika byla velmi úspěšná a řada Franků byla zabita nebo zůstala zatím jen opěšalá a byla zajata jako Geoffroi. Na pomoc prvnímu šiku vyrazil Vilém s další částí vojska, ale i on byl za chvíli bez koně. A aby toho nebylo málo, z týlu napadli Franky Vlaši Jana Dukase.
Další verzí nepoměrně lichotivější pro Jana Palailoga je popis jednoho pronikájského kronikáře. Podle něj Palailogos poslal do epeirského tábora falešného dezertéra, který šířil zvěsti, že se Frankové tajně za úplatu dohodli s Janem Palailogem. Zrazený Michael II. posbíral nejbližší vojáky a utekl. Zbytek vojska byl rozptýlen na velké ploše, a když se dověděl, co se stalo, rozutíkal se. Ten samý zdroj uvádí, že se v průběhu bitvy pouhým čtyřem Nikájcům vzdalo všech 400 německých rytířů.
Franské vojsko utrpělo ztráty na padlých a také zajatých. Do moci Byzanticnů padlo velké množství urozených bojovníků, včetně 30 nejvýše postavených pánů z Acháje. Vilém II. byl objeven skrývající se v kupce sena a připojil se ke svým zajatým rytířům. Unikli většinou jen prostí vojáci a z nich jen několik prošlo Thesálií, kdy byli napadáni Valachy Jana Dukase. Zde u Pelagonie či Kastorie, jak se bitva někdy nazývá, prakticky začal konec slávy knížectví.
Jan Palailogos odeslal zajatce ke svému bratrovi a pokračoval v tažení na jih, kde vyplenil Théby. Michael Palailogos pak nabídl knížeti peníze na zakoupení statků ve Francii, pokud mu přenechá Peloponés. Vilém to odmítl s tím, že o takové věci nemůže rozhodnout sám. Osamělé šlechtičny, které zatím vládli v Acháji poslali list do Francie a zvali vévodu Guye na Peloponés, aby se ujal úřadu bailiho. Spolu s kněžnou Annou pak organizoval jeho obranu. Jako jednu z prvních věcí, ale zařídil propuštění stále zajatých triarchů Viléma z Verony a Narzotto dalle Carceri. Michael měl zatím volné ruce k rozhodnému útoku na Konstantinopol. V červenci 1261 se jí zmocnil a strhl na sebe císařský titul. Pak nastal čas k vypořádání s Achájou. Michael požadoval pevnosti Argos a Nauplio, ale to Vilém opět rozporoval jako držbu vévody z Athén. Nakonec tedy žádal o postoupení strategických pevností Monemvasia, Mystra a Mani, které ovládali celou oblast Taygetu. Dále požadoval uznání lenní závislosti Acháje na nyní opět byzantském císaři. Kníže a jeho nejvýznamnější páni pak přísahali, že nikdy nepovedou válku proti Byzanci.
Mystra - citadela
Baili Guy i všichni ostatní viděli výborný Michaelův výběr pevností, které umožňovali Byzantincům prakticky kdykoli zaútočit na Franky. Nicméně poslušně svolal Nejvyšší soud do Nikli a nyní zde již stál ne jako obviněný, ale jako jeho předseda. Rada to byla zvláštní, vyjma Guye, kancléře Leonarda z Veroli a Petra z Vaux zde byly vdovy a manželky zabitých a zajatých baronů. Guy byl proti odevzdání hradů a sám se nabízel jako vězeň Michealovi, ale většina z „dámského sněmu“ řekla byzantským požadavkům ano. Po převzetí pevností byl Vilém a rytíři propuštěni. Po návratu ze zajetí se Vilém zastavil na Euboie, kde se setkal s Guyem a konečně s triarchy a Benátkami zpečetili mírovou smlouvu ukončující válku o Eubojské dědictví. Vilém II. potvrdil Viléma, Narzotta a Grapella jako triarchy a ti museli přísahat věrnost knížeti. Pevnost Negroponte byla zbořena, Benátky si udržely svůj vliv a pozice, které získali od Triarchů ovšem oni i kníže a jejich lidé byli zproštěni cla. Co se týče zisku v porovnáním s vynaloženými náklady, převládalo zejména na straně Benátek zklamání.
Císař Michael jmenoval v Morei svého místodržícího v Mystře a měl nyní volné ruce k dobytí celého franského Řecka. Vilém chtěl demonstrovat svou sílu a odradit Byzanc od útoku. Sebral vojsko a táhl do svého sídla v Lakedemonii. Posádka v blízké Mystře měla patrně velké oči a už viděla, jak na ně Frankové zaútočí. Ihned o tažení spravila velitele v Monemvasii, s tím, že se jedná o porušení smlouvy. Zároveň také velitel v Mystře přetáhl na svou stranu Slovany z Taygentu, což patrně nedalo tolik práce. Zatím papež Urban IV. tradičně nakloněný Frankům v „Nové Francii“ poskytl Vilémovi peníze a také jej zprostil přísah, které učinil jako Michaelův vězeň.
Byzantský velitel Monemvasie Michael Kantakuzenos o tom informoval císaře, který sem na jaře 1263 poslal vojsko složené z asijských Řeků a tureckých žoldnéřů pod velením svého bratra sebastokratora Konstantina a velitelů Philea a Makrena. Současně byzantská flotila útočila na Archipelág, Euboiu i pobřeží Lakónie. Byzantskému vojsku pomáhal Janov, který upřednostnil obchodní zájmy před nedávným spojenectvím s Vilémem II. Konstantin měl za úkol na Peloponésu získat co nejvíce spojenců a to jakýmkoli způsobem, samozřejmě ideálně sliby a tituly, ale také množstvím peněz a darů, což se se střídavými úspěchy dařilo. Také Vilém volal po posilách, které obdržel od svého někdejšího nepřítele a zajatce triarchy Viléma z Verony a athénského vévody.
Geoffroie z Bruyères se nyní opět nepříliš lichotivě zapsal do dějin Morei. Velmi se sblížil s překrásnou manželkou Jana z Catavas, který postižen těžkou dnou patrně nenaplňoval veškeré představy o manželství. Milenecký pár uprchl do Apůlie a jako záminku uváděl návštěvu relikvií sv. Mikuláše v Bari. Bez silného pána se záhy slované ze Skorty přidali na stranu Byzance.
Zjednodušený rodokmen Villehardouinů
Vilém vyčkával na posily u Korintu a byzantské vojsko zatím postupovalo. Obsadili Lakedemonii, a zanedlouho psal Konstantin svému bratrovi, že třetina Acháje je jeho, a řekl si o více vojáků, aby jí dobyl celou. Posily přijely a celé vojsko mělo nějakých maximálně 6 000 jízdních a patrně i stejný počet pěších. Byzantinci se vydali k Andravidě. Cestou dobyli Veligiosti a vyrabovali klášter Panny Marie v Isově. Nedaleko Olympie v průsmyku Alpheus vydal velitel zdejší oddílu Jan z Catavas pokyn k útoku. Sám nemohl kvůli dně držet ani meč a tak si alespoň nechal pevně přivázat k ruce knížecí prapor. Patrně se pokoušel o okázalou sebevraždu, aby byl vzpomínán jako pravý hrdina a ne jako muž, jemuž utekla manželka. Obklopen svou jízdou překvapivě zaútočil na byzantské vojsko při odpočinku. Řekové útok nečekali a Frankové opravdu projížděli táborem jako nůž máslem, zanechávajíce za sebou jen mrtvá těla. Cílem útoku se nakonec stal stan velitele. Konstantin vyburcován křikem vyběhl ven, a když viděl, co se na něj řítí, naskočil na koně a zastavil se až v Mystře. Zbytek vojska se rozprchl.
Na jaře příštího roku opět Konstantin vytáhl na Peloponés a postoupil až na pláň Elis, kde se mu postavil sám Vilém II. Předvoj Byzantinců vedený Michaelem Kantakuzenosem provedl demostraci síly, ale kůň velitele Monemvasie zakopl a Micheal při pádu zemřel. Konstantin poté ustoupil a začal obléhat Nikli. Ovšem pozapomněl při tom na výplatu tisíce tureckých jezdců, kteří přešli na Achájskou stranu. Jejich velitelé Melik a Salik se s Vilémem dohodli prostřednictvím Ancelina z Toucy, který ovládal turečtinu. To bylo na Konstantina moc a odjel za bratrem. Vojsku velel grand domestikos Alexius Philes, který vytáhl proti Messénii a čekal na Franky v průsmyku Makryplagi. Franské vojsko také směřovalo k Messénii a v průsmyku bylo napadeno z řeckých léček. Až třetí franský útok do příkrého svahu byl úspěšný a s pomocí Turků byl jednak zabezpečen průchod, jednak byly Byzantinci rozehnáni po okolí a řada jich skončila ve vězení včetně velitelů Philea a Makrena. Vilém pokračoval do Lakedemonie s posíleným sebevědomím. Vyslal své síly plenit okolí Monemvasie a Turci na jeho příkaz provedli několik nájezdů na vzbouřené Slovany ze Skorty. Řecké obyvatelstvo Lakedemonie uprchlo do Mystry za svými souvěrci a Vilém musel město osadit roduvěrnými Franky. Na moři zatím janovsko-byzantská flotila utrpěla řadu porážek od Benátek. V té době se mimo jiné z Apůlie vrátil i „ztracený“ Vilémův synovec Geoffroy. V chrámu Sv. Sofie v Andravidě mu na přímluvy baronů i manfredových vyslanců kníže podruhé odpustil.
Michael VIII. pozoroval, že jeho úsilí nemíří k cíli a začal vyjednávat mír. Součástí jeho diplomatických aktivit byl i návrh církevní unie, ale papež Urban IV. ji podmiňoval ukončením útoků na Franky v Řecku. Také Vilém viděl vyčerpané knížectví i armádu a mír se přímo nabízel. Benátky souhlasily také a zpečetili dohodu, která jim v Byzanci vracela stará privilegia, přičemž ony se zavázaly, že nebudou podporovat Franky v Řecku. Na potvrzení míru přišla byzantská diplomacie s návrhem na sňatek Michealova syna Andronika s dcerou Viléma II. Isabelou. Ovšem tento projekt zamítli Vilémovi baroni v obavě před převzetím moci Řeky. Mír byl uzavřen, ale bylo jasné, že je jen dočasný. Turci ve Vilémových službách chtěli odjet domů, ale kníže je přemlouval, aby zde zůstali. Menší část skutečně v Morei zůstala, byla pokřtěna, několik jich bylo pasováno na rytíře a získali za manželky vdovy po franských rytířích včetně jejich lén. Vilémovo přání bylo přirozené. Jeho války do značné míry vylidnili Moreu, zejména ve třídě rytířů a jejich leníků. Kníže hledal posily a pomoc, ale z Francie již přicházeli jen jednotlivci. Ani jeho švagr Manfred ze Sicílie nemohl pomoci a potřeboval se především bránit před útoky Karla z Anjou.
a těší i to, že se to někomu líbí.
