Německé rychlé torpédové čluny Typu S-100, které si v dnešním článku popíšeme, svým způsobem představovaly zúročení těžce nabitých zkušeností, vyplývajících z téměř pětiletého bojového nasazení této zajímavé námořní zbraně. Zároveň a co je pro tento Typ rovněž charakteristické, bylo aplikování určitých technologických a výrobních zjednodušení, majících ve své podstatě pozitivní vliv na rychlost a náročnost stavby. Volně řečeno, jednalo se o takový „Kriegsmodell“. Co do počtu vyrobených kusů se hned po Typu S-38/38b jednalo o druhý nejvýznamnější S-Boot německé Kriegsmarine, jehož produkce skončila společně se zánikem Třetí říše a která v rozmezí let 1943-45 dala celkem 81 kusů.
Typ S-100
Produkce „Stovkového“ Typu byla zahájena v květnu respektive červnu 1943, kdy plynule navázala na poslední lodě Typu S-38/38b, z kterého ostatně úzce vycházela. Na rozdíl od nich, byl však nový Typ vyráběn pouze s pancéřovanou nástavbou „Kalotte“. Při délce 35 m, šířce 5,1 a ponoru 1,5 m se nové čluny od svých předchůdců (S-38/b) na první pohled téměř v ničem nelišily. Přesto, u později vyrobených lodí lze zaznamenat v konstrukci „Kalotte“ drobné rozdíly, zapříčiněné spíše snahou o racionalizaci výroby. Nicméně to, co nebylo patrné z vnějšku a čím se nový S-Boot lišil od toho starého, ukrývala strojovna.
Řez trupem "stovky"
Strojovny S-Bootů lze obecně charakterizovat jako hlučné, ale prostorné s dobrou ventilací, u starších Typů i s dobrým osvětlením. Právě výše uvedená technologická zjednodušení vedla u Typu S-100 k odstranění světlíků strojoven. Přívody paliva, elektroinstalace či jednotlivé větve chladícího systému, to vše bylo účelně uspořádáno tak, aby případné závady byly snadno nalezeny a odstraněny. Protipožární systém ARDEX, následně posiloval pasivní bezpečnost lodi. Jednotlivé motory člunu byly vybaveny přístrojovou deskou zobrazující obsluze nezbytné údaje o chodu a stavu pohonné jednotky, přičemž potřebné povely a instrukce se do strojovny dostávaly z velitelského můstku pomocí malých lodních telegrafů. Jak již bylo v předchozích článcích řečeno, základní pohonnou jednotku „těžší“ vývojové linie německých S-Bootů tvořil motor Daimler-Benz MB 501, kdy se jednalo se o 20-ti válcový řadový diesel do V, o maximálním výkonu 2 050 koní. Což o to, motor to byl spolehlivý, přesto jak šel čas, přestávala jeho výkonová rezerva na neustálé „tloustnutí“ S-Bootů stačit a tak světlo světa spatřil Daimler-Benz MB 511. Již z označení je patrné, že se nejednalo o vyloženě nový motor, ale následný vývojový stupeň staré dobré „pětsetjedničky“. Instalací kompresoru k pohonné jednotce se německým motorářům podařilo navýšit jednotkový výkon o cca 500 koní, přičemž celá pohonná soustava člunů dávala celkem 7 500 koní. Standardní pohonnou jednotku „stovkové“ série tedy tvořil výše zmiňovaný MB 511. V této souvislosti dále stojí za zmínku, možnost pravděpodobné instalace výkonnějších motorů i do přeživších lodí Typu S-38/38b (v rámci GO, oprav bojových poškození, vyčerpání res. motoru, atd.), čímž se nám rozdíly mezi oběma Typy ještě více stírají. Co se týče maximální rychlosti, při cca 90 tunách výtlaku (maximální výtlak 122 tun) dovedly nové čluny „uhánět“ až 43,5 uzly, což byl bez nadsázky výborný výkon, přesto námořníci chtěli víc. Navýšením pracovních tlaků ve válcích motoru a dalšími drobnými vylepšeními původní MB 511 vznikl motor Daimler – Benz MB 518, který při zhruba 2% nárůstu hmotnosti a zachování stejných rozměrů, vykazoval měrný výkon 3 000 koní s potencionálním růstem až k hranici 3 300 koní (za ideálních podmínek). Vývoj této varianty byl zahájen již v říjnu 1942, nicméně prvním Schnellbootem, který dostal nové motory k ostrému testování, byl až člun S-170 a stalo se tak na počátku roku 1944. Ten samý člun pak v rámci zkoušek (únor 1944) se čtyřmi torpédy na palubě dosáhl maximální rychlosti 45 uzlů, čímž se stal nejrychlejším „původním“ S-Bootem vůbec. Přesto i zde platí, že „každá mince má dvě strany“. Ve srovnání se staršími „diesely“ byly nové motory velmi náročné na pravidelnou údržbu a zrovna tak jim nedělalo dobře necitlivé ovládání přípusti plynu. Za stále pokračujícími menšími či většími vývojovými problémy pak učinil definitivní tečku až spojenecký nálet na výrobní závod, který ve svém důsledku zastavil program MB 518 ve prospěch osvědčených MB 511. Přesto několik málo vyrobených MB 518 našlo uplatnění ve člunech S-301 až 305 (v některých zdrojích jsou čluny s motory MB 518 uváděny jako samostatný Typ S-170).
Objem palivových nádrží “Stovek” byl schopen pojmout až 17 tun paliva, přesto málokdy se stalo, že byly plněny „po okraj“. Bojové mise byly většinou absolvovány s 12-13 tunami pod palubou. V této souvislosti pak stojí za zmínku člun S-219, kterému byl pokusně zvětšen objem palivových nádrží, s jejichž pomocí následně stoupl maximální dosah člunu na konečných 750 n. mil při plavbě 35 uzlovou rychlostí. Tedy o nějakých 50 n. mil více nežli u standardních „stovek“, přesto zůstalo pouze u jediné S-219.
Strojovna, zde s "Daimlery" MB 518
Otázka pod a nadhladinových zbraňových systémů byla poněkud obšírněji rozebrána v předchozím článku, přesto je nutné ji trochu doplnit. Nízká kadence, velká hmotnost a problémy s nedostatkem protipancéřové munice u 4 cm kanonu Flak 28 byly příčinou toho, že zadní palebný post Typu S-100 byl již z výroby osazen 3,7 cm Flak 37 či 42M. Na rozdíl od „Boforsů“ nesly tyto zbraně rozměrný krycí štít, který znatelným způsobem zvyšoval šance obsluhy na přežití a který dnes může dobře posloužit jako pomůcka k rozlišení jednotlivých Typů S-Bootů (S-38b vs S-100). Ono hledání optimální skladby hlavňové výzbroje provázelo „druhoválečné Schnellbooty“ prakticky po celou dobu jejich bojového nasazení. Přičemž potřeba její zesílení většinou narážela na hmotnostní a rozměrové limity člunů, což v samé podstatě vedlo k různému lavírování s původně leteckými kanóny, konec konců jeden takový zbraňový systém byl již zmíněn zde Typu S-30. Definitivní řešení této otázky měl pak poskytnout letecký kanón MK 103, respektive jeho „navalizovaná“ verze, zkoušená na S-226. Už samotný S-266 je pro nás zajímavý tím, že sloužil jako testovací platforma různých zbraňových systémů a tak krom již zmíněného kanonu byl pokusně vyzbrojen dalšími dvěma torpédomety, mířícími vzad, proti směru plavby a které jsou tolik charakteristické pro Typ-700.
Flak 42M v plné kráse
V průběhu II. světové války začaly na významu postupně nabývat různé systémy radio-elektronického boje, aby již ke konci konfliktu téměř rozhodovaly o bytí a nebytí, toho či onoho bojového prostředku. Těmto systémům nebyly ušetřeny ani Schnellbooty a tak se na tato zařízení podíváme poněkud hlouběji.
Vedle tradičních komunikačních prostředků jako byly různé vlajkové, světelné či telegrafní signalizace se na S-bootech objevila již v průběhu třicátých let VHF radiová stanice typu Lo 1 UK 35, která primárně sloužila ke spojení člunů ve skupině. Spojení s pevninou respektive na velké vzdálenosti pak bylo zabezpečeno až v průběhu války a to radiostanicí FuG VaU. Výhody této původně letecké stanice v návaznosti na skutečnost, že ji v té době neslo na palubě nezanedbatelné množství hydroplánů Luftwaffe, jsou více než zřejmé. S ohledem na výše uvedenou radiostanici pak zřejmě nikoho nepřekvapí, že prvním operačně použitelným radarem na rychlých člunech se stal FuMO 71 „Lichtenstein B/C“. I v tomto případě se jednalo o původně letecké zařízení, radiolokátor FuG 202 „Lichtenstein B/C“. Pevně uchycený anténní systém tohoto radaru, o rozměrech 1,3 x 1,6 metru byl schopen pokrýt pětatřiceti stupňovou výseč před přídí člunu, při maximálním dosahu 2 – 6 km. Systém tak byl schopen odhalit loď velikosti torpédoborce na 2 km a obchodní loď na 3 km. Přestože se výkony celého zařízení jeví, slušně řečeno jako nedostatečné, v případě plavby za snížené viditelnosti, v mlze, či v severských fjordech svoje opodstatnění určitě mělo. Na konci roku 1943 šel tedy „výprodejový“ radar do omezené operační služby. Problematický dosah FuMO 71 měl následně odstranit FuMO 72, který byl již vybaven otáčející se anténou. Nicméně značný radarový odraz stál za zastavením celého projektu, v rámci kterého byly testovány tři soupravy. Ale vývoj šel dál. V březnu 1944 procházel zkouškami FuMO 62 „Hohentwiel S“ alias FuG 200 „Hohentwiel“. Dosah nového radaru stoupl na cca 10 km a rovněž získal na přesnosti, přesto stále stejná písnička s radarovým odrazem rotujícího anténního systému (1,2m x 1,2m) zastavila i tento projekt. Nejnadějnějším radarem, který také de facto uzavřel celý radarový výzkum u této lodní kategorie, byl FuMO 81 „Berlin S“. I tento radar vycházel, jak jinak, z leteckého FuG 240 „Berlin“, přesto to byla už jiná káva. Radar pracující na vlnové délce 9 cm o maximálním dosahu 30 km byl testován na člunech S-122 a S-127 s velmi dobrými výsledky. Anténní systém umístěný za kapitánským můstkem na „dvojnožkovém“ stožáru se skládal z perspexového radomu, ukrývajícím v sobě rotující anténu a který již svým pojetím představoval nedalekou budoucnost. Přes nadějné výsledky ukončil blížící se konec války i tento výzkum.
FuMO 71
Přestože se někomu může zdát, že s ohledem na výše uvedené, dělala Kriegsmarine v oblasti radarů maximum, výsledný efekt značně pokulhával a více méně v porovnání se „spojenci“ nestál ani za řeč. O to více vynikají výsledky německých konstruktérů v oblasti radio-elektronických pasivních detekčních prostředků. Obecně lze tyto prostředky charakterizovat jako přístroje detekující vyzařování nepřátelských lodních respektive leteckých radarů, na jehož základě se dala určit jejich blízká přítomnost nebo dokonce poloha. To vše s velmi omezeným vlastním radiovým vyzařováním, tedy s minimální možností odhalení. Jedním z takových systémů je již z německých U-Bootů známý FuMB 29 „Bali“. Samotné zařízení bylo složeno z antény FuMB Ant 3, přehrávače FuMB 4 „Samos“, indikátoru frekvence FuMB 9 nebo detektoru signálu FuMB 10 „Borkum“. Výstupy z těchto částí systému byly pomocí zesilovače a osciloskopu FuMZ I přímo zpracovávány palubním operátorem. Dalšími detektorem, tentokrát již přímo vyvinutým pro službu na S-Bootech, byl FuMB 32 „Flores“. Cca 0,5 metru široká anténa systému byla umístěna na vlastním otočném stožáru využívajíc „Samosu“ či jiné obdoby. Směrování antény prováděl operátor ručně ze svého pracoviště za velitelským můstkem. FuMB 24 „Kuba“ 1a byl tentokrát detektor pracující na vlnové délce 9 cm a který se vyznačoval dlouhým dosahem s velkou přesností. Malé rozměry antény pak umožňovaly jeho instalaci na společný anténní stožár společně s „Flores“. V průběhu října 1944 začaly do služby přicházet detektory FuMB 23, později FuMB 28 Naxos, které opět posunuly pomyslnou „laťku“ o řádný kus dál. Za to vše vděčily zejména anténnímu systému ZM 290M, jenž se skrýval v perspexovém radomu a jehož anténa rotovala rychlostí 1300 ot./min.. A aby toho nebylo málo, zmíním ještě systém FuMB 26 „Tunis“, jenž byl však typický pro ve středomoří operující Schnellbooty Typu S-30 a S-151.
ZM 290M
Když, už zmiňuji pasivní ochranné prvky člunů, nesmím vynechat ani pokusy s nátěrem „Tarnmatte“. Čtenářům zajímajícím se poněkud hlouběji o Kriegsmarine a U-Booty zvlášť, jsou jistě známy německé pokusy s materiály schopnými pohlcovat nebo rozptylovat paprsky nepřátelských radarů. Těmto pokusům se nevyhnuly ani Schnellbooty, přičemž aplikovaný nátěr „Tarnmatte“ (směs syntetického kaučuku a oxidů železa) vykazoval v závislosti na určitých vlnových délkách velmi dobré charakteristiky. Nicméně i zde jako už kolikrát, zůstalo pouze u fáze testování.
Tarnmatte: zde aplikován na U-Bootu
Na výrobě člunů Typu S-100 se víceméně stejným dílem podílela jak mateřská loděnice Fr. Lürssen Werft GmbH & Co. KG z Brém (S-100, S-139 až S-150, S-167 až S-186, S-195 až S-218, S-301 až S-305), tak již v průběhu války dobře etablovaná Schlichting-Werft GmbH se sídlem v Lübecku-Travemünde (S-136, S-187 až S-194, S-219 až S-228). Služba a bojového nasazení těchto S-Bootů je prakticky identická s působením Typu S-38/38b a proto pouze zopakuji již řečené: vedle svých starších sester se „Stovky“ vyskytovaly na všech evropských mořích, kde Německo vedlo válku. Typ S-100 byl zařazen u naprosté většiny Schnellbootflottillen (1., 2., 4., 5., 6., 8., 9., 10.), přesto existovaly výjimky. Jednou z nich je 3. SFltl, pro kterou byl nosným člunem Typ S-30. Dále pak 7., 11. a 24. SFltl, které byly typické využitím kořistních torpédových člunů holandské, italské respektive jugoslávské provenience. V poslední řadě za zmínku stojí specifická 21. a 22. SFltl, skládající se z člunů Typu LS (Leichtes Schnellboot) a KS (Kleines Schnellboot). Z celkového počtu 81 ks vyrobených lodí bylo 29 ks potopeno leteckou činností, 13 ks v bitvě s nepřátelskou lodí a jedna poněkud kuriózně, baterií pobřežního dělostřelectva. Celkem z jiných příčin (srážka, sebedestrukce) pak šlo ke dnu 7 člunů. Válku přežilo 31 Schnellbootů Typu S-100, z nichž některým služba zdaleka nekončila. Poválečnému kořistění se nevyhnul ani tento S-boot a tak po krátkém intermezzu u Royal Navy respektive U.S. Navy, začalo „pár sťastlivců“ brázdit vody Severního a Baltského moře v řadách námořnictva SSSR, Dánska a Norska, což jim v ojedinělých případech vydrželo až do sedmdesátých let minulého století.
S-100 (S-100, S-136, S-139 až S-150, S-167 až S-228, S-301 až S-305)
TTD:
Výrobce: Fr. Lürssen Werft GmbH & Co. KG, Schlichting-Werft GmbH
Výroba: 81 ks
Délka: 35 m
Šířka: 5,1 m
Ponor: 1,5 m
Výtlak: 92,5/122 tun (standart/maximální)
Pohon: 3 x Daimler-Benz MB 511 – 7 500 k
Rychlost: 43,5 uzlů
Dojezd: 700 n.mil
Posádka: 30-32
Výzbroj: popsána zde a v textu
S100 – potopen během náletu na Le Havre 15.06.1944.
S136 – potopen H.M.S. Sioux, H.M.S. Duff a Krakowiakna dne 11.06.1944.
S139 – potopen leteckým útokem dne 07.06.1944.
S140 - potopen leteckým útokem dne 07.06.1944.
S141 – potopen v bitvě s lodí svobodných francoužů La Combattantena dne 13.05.1944
S142 - potopen během náletu na Le Havre 15.06.1944.
S143 - potopen během náletu na Le Havre 15.06.1944.
S144 - potopen během náletu na Le Havre 30.07.1944.
S145 - potopen během náletu na Brest 11.09.1944.
S146 - potopen během náletu na Le Havre 15.06.1944.
S147 – potopen v bitvě s lodí svobodných francouzů La Combattantena 25.04.1944.
S148 – potopena leteckým útokem 22.08.1944.
S149 - potopena leteckým útokem 22.08.1944.
S150 – potopen během náletu na Le Havre 15.06.1944.
S167 – potopena po srážce dne 22.02.1945.
S168 – převzata V.B., sešrotována 1947.
S169 – potopen během náletu na Le Havre 15.06.1944.
S170 – vyhozena do vzduchu vlastní posádkou, 0:00 hod dne 05.05.1945. v Lübecku
S171 - potopen během náletu na Le Havre 15.06.1944.
S172 – potopen během náletu na Le Havre 15.06.1944.
S173 – potopen během náletu na Le Havre 15.06.1944.
S174 – převzat USA, později Norskem jako Rapp. Vyřazen 1950.
S175 – převzat SSSR, vyřazen 17.03.1952.
S176 – potopena H.M.S. MTB 549,493 a 497 dne 07.04.1944.
S177 – potopena H.M.S. MTB 549,493 a 497 dne 07.04.1944.
S178 – potopena leteckým útokem dne 13.06.1944.
S179 – potopena leteckým útokem dne 13.06.1944.
S180 – potopena leteckým útokem dne 14.01.1945.
S181 – potopena leteckým útokem dne 21.03.1945.
S182 – potopen po srážce s H.M.S. MTB 412 dne 27.07.1944
S183 – potopen v bitvě s H.M.S. Stayner, MTB 724 a MTB 728 dne 19.09.1944.
S184 – potopen pobřežní baterií dne 05.09.1944
S185 – potopen po bitvě s H.M.S. Torrington, Curzon a Kittiwake dne 23.12.1944.
S186 - potopena leteckým útokem dne 30.03.1945.
S187 – potopen během náletu na Le Havre 15.06.1944.
S188 – potopen během náletu na Le Havre 15.06.1944.
S189 – potopen leteckým útokem 13.06.1944. L
S190 – potopen v bitvě 23.06.1944.
S191 – potopen po srážce s S301 dne 07.05.1945
S192 – potopen po bitvě s H.M.S. Torrington, Curzon a Kittiwake dne 23.12.1944.
S193 – potopen po bitvě dne 22.02.1945
S194 – potopena leteckým útokem dne 30.03.1945.
S195 – převzato USA, následně Norskem jako Kjekk. Vyřazena 1950.
S196 – převzat GB, po té Dánskem. Potopen po srážce 1951, následně vyzvednut a sešrotován 1958.
S197 – převzat USA, následně Dánskem jako Lommen. Vyřazen 1972.
S198 – potopen leteckým útokem dne 15.12.1944.
S199 – potopen po srážce s S-701 dne 23.01.1945.
S200 – potopen v bitvě s H.M.S. Stayner, MTB 724 a MTB 728 dne 19.09.1944.
S201 – potopen dne 03.05.1945 v Kielu.
S202 – potopen po srážce s S-703, dne 08.04.1945.
S203 – potopena leteckým útokem, dne 21.03.1945.
S204 – převzat SSSR, vyřazen 1954.
S205 – převzat GB, vyřazen 1946.
S206 – převzat USA, po té Dánskem. Potopen po srážce 1957, následně vyzvednut a sešrotován.
S207 – převzat GB, později Dánskem. Vyřazen 1960.
S208 – převzat GB, později NSR. Vyřazen 1967.
S209 – převzat SSSR, ze stavu námořnictva vyřazen 21.12.1954.
S210 – převzat USA, později Norskem jako Snar. Vyřazen 1950.
S211 – převzat SSSR, ze stavu námořnictva vyřazen 21.12.1954.
S212 – převzat GB, vyřazen 1957.
S213 – převzat GB, vyřazen 1945.
S214 – převzat SSSR, ze stavu námořnictva vyřazen 21.12.1954.
S215 – převzat GB, vyřazen 1948.
S216 – převzat USA, později Dánskem jako Havoernen. Vyřazen 1957.
S217 –převzat GB, vyřazen 1948.
S218 – převzat USA, další osud neznámý.
S219 – převzat SSSR, vyřazen 1957.
S220 – potopen v bitvě s fregatou H.M.S. Seymour 01.03.1945.
S221 – převzat GB, vyřazen 1948.
S222 - převzat SSSR, ze stavu námořnictva vyřazen 21.10.1953.
S223 – potopena leteckým útokem 08.04.1945.
S224 – potopen leteckým útokem 30.03.1945.
S225 – převzat USA, osud neznámý.
S226 – potopen leteckým útokem 06.05.1945.
S227 – převzat SSSR, vyřazen 26.09.1949.
S228 – převzat GB, vyřazen 1946.
S301 – potopen po srážce s S-191, dne 07.05.1945.
S302 – převzat USA, později Norskem a Dánskem. Vyřazen 1972.
S303 – převzat USA, později Norskem a Dánskem. Vyřazen 1972.
S304 – sešrotován 1946.
S305 – převzat USA, později Dánskem jako Jagtfalken. Další osud neznámý.
Zdroje:
Schnellboot in action, Warships No. 18
http://www.wunderwaffe.narod.ru
http://www.german-navy.de
http://www.prinzeugen.com
http://www.valka.cz
http://www.boatdesign.net
http://www.paluba.info
http://www.warshipsww2.eu
http://www.s-boat.net
http://schnellboot.de
http://www.bmpt.co.uk
http://forum.valka.cz
http://www.collectrussia.com
http://www.warhistoryonline.com/
http://www.wlb-stuttgart.de
http://www.palba.cz
http://www.bmpt.org.uk
„Schnellbootbegleitschiffe“ alias flotilové tendry.
Seznamujeme-li se postupně s vývojem S-Bootů v nacistickém Německu, byl by hřích nezmínit lodní kategorii, která sice v porovnání s torpédovými čluny působí jako „pěst na oko“. Nicméně úzce s nimi souvisí. Jedná se o tzv. Schnellbootbegleitschiffy“ respektive „Flottentendery“ či také „Stationstendery“. Hlavním určením těchto lodí byla, řečeno dnešní terminologií, logistika jednotlivých flotil rychlých člunů a nejen ona. Doplňování pohonných hmot, torpéd, min, munice, drobné opravy člunů aj., šlo „ruku v ruce“ s funkcí ubytovací a štábní. Pro nás suchozemce to s nadsázkou zjednoduším: jednalo se prostě o plovoucí kasárna vč. autoparku, muničního skladu a někdy i nemocnice. Nelze pak ani vyloučit přítomnost námořnické kantýny či biografu, tuto domněnku nemám ovšem nikde doloženou. Dle dostupných zdrojů můžeme dnes hovořit celkem o 9 lodích, které v rámci Kriegsmarine plnily minimálně určitý čas své služby roli flotilových tendrů S-Bootů:
KMS Nordsee
Ačkoliv tento původně dopravní parník pamatoval ještě Velkou válku (*1914), může se hrdě pyšnit faktem, že stál v roce 1932 u znovuzrození Schnellbootwaffe a to jako tzv. „Stationstender“ 1. SFltl. Tato úloha mu však dlouho nevydržela a již v roce 1934 byl nahrazen mladší konkurencí. Přesto je zajímavé, že ač v roli školní lodě později minolovky, tento „dědek“ válku přežil. V roce 1949 podlehl bohužel sešrotování, rukou to belgickou.
Parník Nordsee
TTD:
Vstup do služby-1914
Délka- 56,60m
Výtlak- 859 t
Pohon- 2 x dvouválcový expansní parní stroj o 1 520 k.
Rychlost- 12 uzlů
Výzbroj- 6 x kulomet
Posádka- 51 mužů
KMS Tsingtao
Na rozdíl od svého předchůdce představoval Tsingtao již specializovanou konstrukci, účelově navrženou jako „Schnellbootbegleitschiff“. Loď, která ve svém názvu nesla jméno bývalé císařské kolonie hned po svém zavedení do služby v roce 1934, nahradila letitý Nordsee. Jako Flottentender 1. SFltl působil do začátku roku 1940, aby pak během půl roku vystřídal v rychlém sledu funkci: školní lodě protiletadlového dělostřelectva, školní kadetní lodě a cílové lodě 1. Flotily torpédovek. Poněkud schizofrenní měsíce ukončil v srpnu 1940 ve své původní roli v Rotterdamském přístavu, byť bez přidělené SFltl. Tu dostal až v říjnu a byla jí 4. SFltl. Rok 1941 strávil u 5. SFltl. V první polovině roku 1942 byl opět „frmol“ a o Tsingtao se v rychlém sledu popraly: 5., 6., 7. a 8. SFltl. V červenci se dokonce stal na čas domovem velitele všech Schnellbootů tzv. „Führera der Schnellboote“. Toto mu vydrželo do května 1943, kdy začal sloužit ve prospěch 9. SFltl. Poslední válečné měsíce pak strávil ve funkci tendru 2. Školní flotily S-Bootů. Po válce se stal kořistí Velké Británie, kde také svůj zajímavý osud v roce 1950 sešrotováním ukončil.
A jak to na takové lodi bylo uskladněno? Zde Tsingtao
TTD:
Vstup do služby-1934
Délka- 85 m
Výtlak- 2 490 t
Pohon- 2 x čtyřtaktní diesel MAN o 4 100 k.
Rychlost- 17,5 uzlů
Výzbroj- 2 x 8,8 cm kanón, 2 x 2,0 cm pl. kanón
Posádka- 149 mužů
KMS Tanga
Přestože byla Tanga vyrobena v loděnici AG Nenptun v Rostoku, svoji kariéru měla původně prožít jako mateřská loď Čínského námořnictva. Avšak roku 1938 byla zakoupena Kriegsmarine, která ji zařadila do stavu jako Flottilentender 2. SFltl. Od března 1941 pak poskytovala zázemí nově vzniklé 6. flotile, aby od října 1941 vykonávala funkci štábní lodě velícího admirála, takzvaného „Admirála zur Nordmeer“. V této úloze vydržela téměř rok. Poté byla přidělena ke školní flotile S-Bootů a od roku 1943 k „S-Boot školní divizi“. Konec války ukončila ve své původní úloze a to jako standartní Flottentender 11. SFltl. Nicméně život šel dál a tak Tanga po ktátkém spíše evidenčním působení u U.S. Navy, vstoupila do stavu Dánského námořnictva, kde jako tendr A-560 sloužila do roku 1967, kdy byla nahrazena novou konstrukcí.
Tanga
TTD:
Vstup do služby-1939
Délka- 96,20 m
Výtlak- 2 620 t
Pohon- 2 x čtyřtaktní diesel MAN o 4 100 k.
Rychlost- 17,5 uzlů
Výzbroj- 2 x 10,5 cm kanón, 2 x 3,7 cm pl. kanón, 4 x 2,0 cm pl. kanón
Posádka- 225 mužů
KMS Carl Peters
V očekávání bouřlivého rozvoje Schnellbootwaffe zadala Kriegsmarine na konci třicátých let objednávku na novou třídu flotilových tendrů, kterou měla dle původních záměrů tvořit čtveřice lodí. Jako první byl v loděnici AG Neptun Rostok spuštěn na vodu 13.04.1939 Carl Peters. Nová loď již ve své konstrukcí reflektovala zkušenosti nabrané v provozu tendru Tsingtao, což se na první pohled projevilo podstatným nárůstem velikosti. Do služby vstupil „Carl“ v červnu 1940, jako tendr 1. SFltl. V této roli se také účasntil invaze do Norska, kde byl také v Bergenu mírně poškozen. Převelení 1. SFltl do Černého moře v průběhu jara 1942 znamel pro Carl Peter změnu nájemníků. Nejdříve to byly muži z „šeté“ později také z „osmé“ SFltl.. Rok 1943 zahájila loď v úloze tendru školní flotily S-Bootů, aby v podpoře „manšaftu“ pokračovala u školní divize S-Bootů (červen 1944) a později u nově vzniklé 3. školní flotily S-Bootů. Svoji kariéru ukončil „Carl“ na mině a stalo se to 14.05.1945 v Geltingské zátoce.
Carl Peters
TTD:
Vstup do služby-1940
Délka- 114 m
Výtlak- 3 600 t
Pohon- 4 x čtyřtaktní diesel MAN o 12 400 k.
Rychlost- 23 uzlů
Výzbroj- 4 x 10,5 cm kanón, 1 x 4 cm pl. kanón, 6 x 3,7 cm pl. kanón, 8 x 2,0 cm pl. kanón
Posádka- 225 mužů
KMS Adolf Lüderitz
Flotillentender Adolf Lüderitz vstoupil do služby téměř ve stejnou dobu jako jeho výše uvedená sestra Carl Peters, přičemž byl přidělen 3. SFltl. Tato koexistence jim vydržela, až do nástupu podzimu 1944, kdy byl s ohledem na převelení „třetí“ do Středomoří, ustanoven jako tendr nově vzniklé 8. SFltl. Od. 24.06.1942 se stal Begleitschiffem 6. SFltl, aby pak od roku 1943 až do konce války obhospodařoval 1. školní flotilu S-Bootů. Krátkou dobu po válce čistil vody od min, aby v roce 1946 zakotvil u námořnictva SSSR s novým jménem Pingea. Rokem vyřazení ze stavu se pro něj stal rok 1964, přesto někteří zlý jazykové tvrdí, že by se ještě dnes mohl někde v Rusku pohupovat na mořské hladině, i když jako pouhý hulk.
Adolf Lüderitz
TTD:
Vstup do služby-1940
Délka- 114 m
Výtlak- 3 600 t
Pohon- 4 x čtyřtaktní diesel MAN o 12 400 k.
Rychlost- 23 uzlů
Výzbroj- 4 x 10,5 cm kanón, 1 x 4 cm pl. kanón, 6 x 3,7 cm pl. kanón, 8 x 2,0 cm pl. kanón
Posádka- 225 mužů
KSM Gustav Nachtigal
Na rozdíl od předchozích lodí, které byly všechny vyrobeny v německých loděnicích, pochází Gustav Nachtigal z Antwerp. Jako jednu z mnoha ji v loděnici John Cockerill SA Hoboken – Antwerpy ukořistil v roce 1940 Wehrmacht. Z dubna roku 1942 pak pochází rozhodnutí o jejím dokončení v podobě Flottilentendru, nicméně dostavba se vlekla a tak k převzetí lodi Kriegsmarine došlo na začátku léta 1944. Přesto si ji námořnictvo, až tak neužilo, neb cca po měsíci byl „Gustav“ potopen leteckým torpédem západně od Borkumu (14.06.1944).
"Gustavovo" fotografii jsem nenašel, tak zde je opět mé oblíbené Tsingtao
TTD:
Vstup do služby-1944
Délka- 114 m
Výtlak- 3 700 t
Pohon- 1 x diesel Burmeister & Wain o 3 800 k.
Rychlost- 17 uzlů
Výzbroj- 3 x 10,5 cm kanón, 6 x 3,7 cm pl. kanón, 10 x 2,0 cm pl. kanón
Posádka- ? mužů
KSM Hermann von Wiessman
Zrovna tak jako výše uvedený Gustav Nachtigal má Hermann von Wiessman původ v loděnici John Cockerill SA Hoboken – Antwerpy. Přesto byl dohotoven o takřka půl roku dříve jakožto Flotillentender 5. SFltl. Válku pak přežil bez úhony a po záměně posádky za britskou, se jako Royal Herald plavil do roku 1950. Po té přešel do belgických služeb, kde taky skonal v září 1968, jak jinak než sešrotováním.
Hermann von Wiessman
TTD:
Vstup do služby-1944
Délka- 114 m
Výtlak- 3 700 t
Pohon- 1 x diesel Burmeister & Wain o 3 800 k.
Rychlost- 17 uzlů
Výzbroj- 3 x 10,5 cm kanón, 6 x 3,7 cm pl. kanón, 10 x 2,0 cm pl. kanón
Posádka- ? mužů
KSM Buea
I v tomto případě se jednalo o kořistní loď, tentokrát však dánského původu. Buea byla postavena v roce 1936 dánskou loděnicí Burmeister & Wain v Kodani, jako osobní motorová loď Hammershus. Od května 1944 pak sloužila ve prospěch S-Bootů, což ji bez úrazu vydrželo až do konce války. Po té se dostala zpět do země původu, kde sloužila v počátku jeko trajekt později po rekonstrukci jako „ponorkový tendr“ Hendrik Gerner A-542 Dánského královského námořnictva.
Buea
TTD:
Vstup do služby-1936 (1944)
Délka- 81,2 m
Výtlak- 2 040 t
Pohon- 1 x diesel Burmeister & Wain o 2 460 k.
Rychlost- 15 uzlů
Výzbroj- ?
Posádka- ? Mužů
KSM Romania
Loď je zmíněna v mém primárnim zdroji, což je Schnellboot in action, Warships No. 18, nicméně ať hledám, jak hledám, jinde nenacházím nic konkrétního. Třeba mi někdo „helfne“.
Konec
Ještě k nim něco plánuješ ? Na netu je informací kupodivu jako šafránu, chce to sbírat po troškách. Sám uvidíš, původní články můžeš časem doplnit. 
