Josef Václav Radecký z Radče - český voják brání trůn

[Pátrač]

VOJEVŮDCE PĚTI CÍSAŘŮ
Jan Josef Václav Antonín František Karel, hrabě Radecký z Radče
aneb
ČESKÝ VOJÁK BRÁNÍ TRŮN

ÚVOD

18. dubna v roce 2008 se objevil v lidovkách.cz článek s názvem „Radecký zase bude mít sochu“. To by jednomu i udělalo radost a také mi to radost udělalo, ale při dalším čtení mě poněkud přešla.
Bylo v něm uvedeno, že na Malostranském náměstí se nejspíš vrátí socha maršála Josefa Václava Radeckého z Radče. Na veřejně přístupném místě by však stála věrná kopie pomníku. Pražští památkáři chtějí vysoce hodnotný bronzový pomník odlitý z děl ukořistěných v Itálii v jedné z jeho vítězných bitev vrátit na původní místo na Malostranském náměstí. To se ale od samého počátku nelíbí Českému svazu bojovníků za svobodu a ještě méně se to líbí Československé obci legionářské. Podle památkářů a historiků návrat pomníku na jeho původní místo pomůže rehabilitovat úlohu maršála Radeckého v českých dějinách.

Český svaz bojovníků za svobodu to ale chápe jako očistu Habsburků. Zde malá citace:

„Já bych to zpátky nevracel a už vůbec ne na Malostranské náměstí, které je přímo pod Hradem. Radecký není náš člověk. Byl to Rakušan jako prase.“

Tuto větu se kterou nesouhlasím, pronesl pan Jaroslav Chejstovský, místopředseda Československé obce legionářské. U tohoto člověka mě to ale nijak nepřekvapuje. Ale tento krajně nepřátelský výrok se stal momentem, který mě zaujal a stal se základním impulsem, který zapříčinil vznik této práce. Mimo jiné i proto, že tato jediná věta popírá více než devadesát let života člověka, který zanechal v dějinách Evropy nesmazatelnou stopu. Každý národ by se takovou osobností pyšnil. Jen ten náš ne.

Dámy a pánové, kolegové palbáci, podíváme se na život a činy jednoho z největších českých vojáků našich impozantních dějin.

Kapitola první: Život Josefa Václava Radeckého do napoleonských válek.

Starobylý český šlechtický rod, z něhož vzešel budoucí slavný vojevůdce, se nazývá podle tvrze Radeč v severovýchodních Čechách. V roce 1623 v rámci pobělohorského konfiskátu celé panství koupil druhý náš nejznámější voják z dob císařství, Albrecht z Valdštejna. Na jeho místě v Radči byla zřízena obora a od 17. století celá lokalita dostala název Obora, který nese do dnešních dnů.
Za prvního doloženého člena rodu je považován Přibyslav, který v obci Chomutice s Radčí sousedících založil kostel. Zde byl také pohřben. Jeho potomek Jan Radeczky z Radcze a Trnova obdržel od krále Jana Lucemburského potvrzení šlechtictví rodem i znakem.
Byl to velký a rozvětvený rok spřízněný s mnoha dalšími šlechtickými rody. Mnoho jeho mužských příslušníků dosáhlo ve službách svému panovníkovi vysoké postavení. První, o kterém jsou záznamy, se jmenoval Václav, který se roku 1379 stal pražským kanovníkem, posléze boleslavským arcijáhnem a nakonec byl jmenován v pořadí pátým ředitelem stavby nejvýznamnější církevní památky v Čechách Svatováclavské katedrály. Za jeho řízení došlo k zaklenutí kůru a po položení základního kamene centrální lodi sem nechal přenést ostatky Svatého Vojtěcha. Jeho kamenné poprsí je umístěno ve stěně chrámového triforia.

Další z Radeckých, Jan Jiří, který se narodil v roce 1609 a zemřel v roce 1691, sloužil za třicetileté války v Šlikově pluku. Krátce před koncem války zbohatl a postupně nabyl koupí tři velké obce ve středním Povltaví. Dále vykonával úřad královského hejtmana Kouřimského kraje. Sloužil asi velmi dobře, protože 20. listopadu 1684 byl povýšen do panského stavu a obohatil jeho erb.

Erb starého českého šlechtického rodu Radeckých z Radče

Jeho druhý syn, Petr Eusebius Viktorín, narozený roku 1687 a odešlý ze světa v roce 1743, v jeho práci hejtmana stejného kraje pokračoval. Přežil ho jen jeden z jeho synů, Václav Leopold Jan, narozený v roce 1704. Sloužil u vojska v Itálii a domů se vrátil až v roce 1741. Císař František Štěpán lotrinský ho svým výnosem ze září roku 1764 povýšil do stavu říšských hrabat. Měl dva syny. Jeden z nich Petr Eusebius narozený v roce 1732 sloužil jako důstojník na Sicílii a panství se ujal až v roce 1762. Byl dvakrát ženatý, s druhou manželkou Marií Venacií Bechyňskou z Lažan přivedli na svět budoucího legendárního vojáka. Stalo se 2. listopadu 1766 a chlapeček se narodil na zámku v Třeběnicích.
Křest byl proveden rychle – mrně bylo napohled neduživé a byla obava, aby třeba nezemřelo před touto slavnou událostí. Díky počtu kmotrů a vážnosti rodu ve společnosti dostal chlapec jméno Jan Josef Václav Antonín František Karel hrabě Radecký z Radče. Nikdo netušil, že zde byl pokřtěn jeden z největších vojevůdců 19. století. Ze všech těchto jmen nejčastěji používal Josef a Václav.

Jeho dětství nebylo šťastné. Maminka mu umřela v útlém věku a není úplně jasno kdy. Prameny se rozcházejí. A aby toho nebylo málo, otec mu zemřel, když mu bylo 10 let. Než zemřel, snažil se zajistit synovi co nejlepší vzdělání přiměřené jeho věku. Poslal ho k jeho strýčkovi do Prahy, kde tento říšský hrabě zajistil jeho studia v piaristické škole. Za jeho pobytu v Praze se o něj starala dědova příbuzná paní Břenská, která chlapce vychovávala s přímo mateřskou láskou a hodně se tak podepsal na jeho povaze. Mladý hrabě tuto lásku opětoval a na svoji náhradní matku vzpomínal až do své smrti s velkou úctou.

Děda odešel ze světa 16. října 1781, kdy mu nebylo ani 15 let. Jeho poručníkem se stal jeho strýc Václav Ignác Radecký, setník v císařské a královské armádě. Byl to mizerný hospodář a v krátké době svého synovce úplně ožebračil, tím že promrhal jeho dědictví, které čítalo na 40 000 zlatých. Mladík zůstal bez prostředků, bez rodiny a to vedlo k zásadní změně jeho života. Od dětství se viděl jako voják. Rodinná tradice zanechal své stopy, ale spíše se zdá, že jeho snaha dostat se do armády byla vedena snahou vylepšit si ekonomickou situaci. Jako šlechtic mohl počítat s rychlejším postupem ve funkcích a hodnostech a tedy i stále lepšími požitky. Už ve dvanácti letech se přihlásil do tereziánské válečné akademie ve Vídeňském novém městě. Ale pro slabou tělesnou konstituci nebyl přijat. A co horší, lékař přímo do jeho přijímacích listů uvedl, že by nikdy neměl vojákem být. O rok později to zkusil znovu. Ucházel se o přijetí do pluku „Brechainville“. I tentokrát neuspěl pro tělesnou slabost.

Nakonec se stal studentem Tereziánsko-savojské akademii, která vychovávala pro státního úředního šimla úředníky a diplomaty. Osamělost a citová frustrace ho vedly k tomu, že se do studia hluboce ponořil. Údajně byl dobrý a pečlivý student. Velmi ho zajímaly dějiny a oblíbil si slavné císařské vojáky a to Raimunda Montecuccoliho a prince Evžena Savojského. Ze současnějších se potom vzhlížel v osobnosti maršála Gideona Laudona. Proč zrovna tyto tři? je to prostě top sestava.

Raimund hrabě Montecuccoli byl jeden nejvýznamnějších vojevůdců a teoretiků vojenství své doby. Pocházel ze starého italského šlechtického rodu s kořeny v Modeně. Od svých 18 let byl vojákem císařské armády a bojoval v mnoha velkých bitvách Třicetileté války, jako třeba u Breitenfeldu, Lützenu a Nördlingenu. Bojoval i na našem území – porazil Švédy ve Slezku u Namyslova a brilantně je porazil v roce 1642 u Opavy. Po uzavření míru s nimi bojoval v Polsku a Dánsku.

Raimund hrabě Montecuccoli

Ovšem největší slávu získal vítězstvím v děsivé bitvě u Mogersdorfu 1. srpna 1664. Byl následně jmenován generalissimem, prezidentem dvorní vojenské rady a v roce 1666 byl dekorován řádem Zlatého rouna. Kariéru ukončil boji proti Francouzům v Rakouském Nizozemí. Poté odešel do ústraní i přesto, že dostal další významné tituly. Zemřel roku 16. října 1681 v Linci.

Proč si vybral jako druhý vzor „Vznešeného rytíře“ prince Evžena Savojského, je mi jasné nade vší pochybnost. Tato výrazná osobnost našich vojenských dějin – čtete správně našich, protože Země Koruny české byly pevnou a významnou součástí rakouského císařství a později rakousko-uherské monarchie a tedy to byly naše společné dějiny se narodil18. října 1663 v Paříži.

Pocházel z vlivných kruhů. Jeho otec byl spřízněn s královským rodem Bourbonů a jeho matka byla neteří kardinála Nazarina. Evžen brzy ztratil otce - zemřel a jeho matka musela opustit Francii za pletichy proti králi. Tak osiřel a jelikož byl slabé tělesné konstituce, bylo určeno, že bude knězem. Tak byl také vychováván a vzděláván. Měl dokonce přezdívku „malý abbé“. On ale tvrdě cvičil, posiloval, studoval dějiny vojenského umění a historii. Když se cítil připraven, předstoupil před krále Ludvíka XIV. a požádal o přijetí do armády. Byl s posměšky odmítnut. To tohoto sebevědomého muže smrtelně urazilo. Opustil Francii a nabídl své služby rakouskému císaři Leopoldovi I. Zde byl přijat příznivě – říše zoufale bojovala s Turky a každý kdo chtěl pomoci, byl vítán.
Zde je jeho vyobrazení –portrét:

„Vznešený rytíř“ princ Evžen Savojský

Jako kapitán jezdectva byl odeslán na bojiště do Uher, kde si v boji s předvojem tureckého vojska prožil svůj bojový křest. V září 1683 byl v čele jezdeckého oddílu, se kterým se vyznamenal v boji s Tureckou armádou obléhající Vídeň. Za odměnu byl jmenován velitelem pluku dragounů a s tímto plukem prodělal celé uherské tažení. Byl dvakrát raněn- v roce 1686 do ruky při osvobozování Budína a při dobývání Bělehradu v roce 1688 do nohy. Císař si jej velmi cenil a v roce 1685 se Evžen jako dvacet dva let starý mladík stal generálem.

Následně si francouzský král uvědomil, jaký byl před nějakou dobou hlupák. Začaly boje mezi císařstvím a Francií o državy v západní Evropě. Evžen dostal několik mimořádně lákavých nabídek, aby se vrátil do francouzských služeb. Rozhodně odmítl a zůstal věrný tomu, kdo mu dal šanci. Další kdo zjistil že je zde vojenský fenomén nemající rovnocenného protivníka byli opět Turci. Turci utrpěli krutou porážku u Zenty 11. září 1697 a v dalších dvou letech utrpěli takové škody, že přijali karlovický mír. Po přelomu století se objevil opět v bojích proti Francii. Svá vojska převedl přes Alpy a v Pádské nížině postupně porazil tři francouzské armády vedené třemi generály. Vítězství nebylo ve finále možné. Armáda, které velel, se hroutila sama z nedostatku financí. Proto přijal v roce 1703 jmenování do funkce prezidenta dvorské rady a pustil se do vojenských reforem.

Evžen Savojský u Bělehradu v roce 1717

Ale brzy musel se svými vojáky opět do boje. Spolu s anglickými spojenci vedenými Johnem Churchillem, vévodou z Marlborough začali protivníky porážet. Namátkou:
- 1704 u Höchstädtu
- 1706 u Turína
- 1708 u Oudenaare
- 1709 u Malplaquet
- v roce 1710 obsadil města Douai, Bethune, St.Venant a Aire.

Měl velmi blízko k císaři Josefovi. Díky tomu se mu ledaco podařilo v armádě zlepšit. Jenže císař zemřel už v roce 1711. Jeho nástupce císař Karel VI. si jej ale vážil natolik, že mu svěřil generální místodržitelství v Rakouském Nizozemí. Z této funkce kde prokázal i skvělé schopnosti ve správě svěřených území a mimo jiné založil nizozemskou Východoindickou společnost se sídlem v Ostende.

Jenže Turci si nedali pokoj, a když v roce vypukla s tímto starým císařským protivníkem další válka, objevil se na bojišti a opět se předvedl v tom nejlepším světle. Stručně:
- 5. srpna 1716 Turky porazil u Petrovaradína a tím umožnil obsazení celého Banátu
- 12. října obsadil Temešvár
- 15. srpna 1717 porazil skvělou taktikou a hlavně díky mimořádné srdnatosti jeho vojáků dvakrát silnější tureckou armádu u Bělehradu a krátce na to, toto starobylé křesťanské město vrátil svým souvěrcům.
Dne 20. července zdeptaní a vyčerpaní Turci podepsali mír v Požarevci.

V roce 1729 sám rezignoval na svoje funkce v Nizozemí. Dlouholeté válečné kampaně, několik zranění a bohužel jeho vrozená slabší tělesná konstituce zapříčinili jeho rychlejší zestárnutí a on si toho byl vědom. Jenže císař to odmítl akceptovat a když vypukla válka o nástupnictví v Polsku, poslal Evžena přes jeho protesty opět do války. V tomto tažení se mu nedařilo a byl rád, když byl uzavřen mír.

Vznešený rytíř, Evžen František, princ savojský a carignanský, hrabě ze Soissons zemřel 24. dubna 1736 ve Vídni. Toho dne zemřel jeden z nejvýznamnějších vojevůdců moderní evropské historie a společně s polským králem Janem III. Sobieskim také jeden z největších turkobijců. Když si po prostudování porovnáte život a skutky Radeckého a tohoto skvělého válečníka, zjistíte, že jejich životní osudy si byly v mnohém podobné.

Ale my se vrátíme opět k našemu studentovi. Ve škole si tedy vedl asi dobře, ale moc toho o tom jak studoval další předměty, nevíme. Ale dochovaly se zprávy, že se stal hbitým a obratným při cvičení, výborným plavcem, nadprůměrným šermířem a jezdcem na koni. Jenže v roce 1784 císař Teresianum zrušil a mladík začínal opět od nuly. A opět se jeho oči upřely na armádu. Třetí pokus byl sportovně řečeno platný a úspěšný. Stal se jako kadet ex propriis příslušníkem 2. kyrysnického pluk Caramelli. Ex propriis značí, že sloužil na vlastní náklady a to bylo pro něj dost obtížné. Ale ustál to. Jeho první posádka se tak jmenovala Jázc-Berény v Uhrách.
Vojákem se stal 1. srpna 1784 a teprve dva měsíce nato dosáhl věku 18 let. Proč se stal kyrysníkem, je do jisté míry záhadou. Kyrysníci byli těžkou jízdou. Na rozdíl od dragounů, husarů či hulánů museli nést v boji sedm kilo těžký hrudní pancíř, takzvaný plastron, který chránil hruď a břicho. Dále ovládali dvě, někdy čtyři pistole uložené v pouzdrech zvaných polstry a těžkou sečnou zbraň. To značilo, že k těmto jednotkám byli vybíráni urostlí a statní muži. Stejně jako u pěchoty ke granátníkům. A tělesná konstituce Radeckého tomu rozhodně neodpovídala. Ale stalo se a byl z něj kyrysník.

Radecký tak zahájil svoji neuvěřitelně dlouhou kariéru vojáka a svoji službu začal za vlády prvního z pěti císařů a to osvíceného Josefa II. Tento císař se narodil 13. března 1741 ve Vídni a zde také 20. února 1790 zemřel. V letech 1765 až 1790 to byl císař Svaté říše římské, v letech 1780 až 1790 král uherský a také to byl nekorunovaný král český a arcivévoda rakouský. Byl jedním z nejdůležitějších panovnických představitelů evropského osvícenství, a ve své říši prosadil řadu osvícenských reforem. V českých zemích se těšil obzvláštní oblibě. Historikové dokonce tvrdí, že mimo jiné i častý výskyt jména Josef je odrazem jeho obliby mezi lidem, jehož postavení podstatně zlepšil.

Císař Josef II.

Službu začal klidně – před pěti lety proběhly na území císařství a to zejména Zemí Koruny české boje války o dědictví bavorské a na našem území se vyskytoval i pruský král Bedřich II. Nyní byl mír a říše se v klidu podrobovala reformám. Bylo hodně práce – bylo potřeba zlepšit obranyschopnost pevností Terezín a Hradec králové. U Jaroměře byla založena další pevnost později zvaná Josefov. Změny ve společnosti probíhali shora, od císaře a to vyhovovalo většině obyvatel.

Radecký dostával pěkně do těla. Službu zahájil základním výcvikem, který spočíval v jízdě na koni jako jednotlivec s čímž neměl potíže, ale bylo potřeba se naučit ovládat zvíře tak, aby dokázal manévrovat v rámci eskadrony a později celého pluku. Dále bylo nutno dokonale ovládnout zbraně a zde Radecký potíže neměl vůbec. Období kadetské služby nebylo dlouhé. Dne 3. února1786 se stal poručíkem a 11. listopadu o rok později nadporučíkem. To je důkazem že první období služby zvládl velmi dobře. Ale důstojnická hodnost měl pro něj jinou váhu. Už nesloužil za své peníze. Sloužil za pevně stanovený, byť mizerný plat. Ale značilo to jistý obrat v jeho životní úrovni, jak bychom to nazvali dnes.

Klid ale netrval dlouho. Na jaře roku 1788 vypukla válka mezi Ruskem a Osmanskou říší. Císař se jako smluvní spojenec Kateřiny II. snažil o zprostředkování nevojenského vyřešení sporů, ale neuspěl. Takže nebylo zbytí a říše musela znovu do války. Válka byla Vysoké Portě vyhlášena 9. února 1788.
Nadporučík Radecký válku prodělal ve skupině kolem polního maršálka Františka Mořice Lacyho. Ten v armádě moc obliby neměl a někteří historikové tvrdí, že jako voják v poli nestál skoro za nic. František Mořic se narodil 21. října 1725 v Petrohradě jako syn ruského maršála normanského původu Petra hraběte Lacyho. Jeho matka se jmenovala Marta Filipína z Funckenu.
Zde je jeho obraz:

František Mořic Lacy

V roce 1737 František opustil Rusko a odešel do jezdecké akademie v Lehnici, odkud se po dvou letech přesunul na studia do Vídně. V roce 1743 vstoupil do rakouské armády, začínal jako praporčík u Brownova pluku. Během války o rakouské dědictví bojoval v Itálii, Slezsku a Nizozemí. V roce 1749 byl povýšen na podplukovníka, v roce 1750 na plukovníka. Jeho období vzestupu přinesla až Sedmiletá válka. Po bitvě u Lovosic, která byla vybojována 1. října 1756, byl povýšen na generálmajora, po obsazení Vratislavy 25. listopadu 1657 pak na polního podmaršála. Zároveň byl ustaven do funkce náčelníka štábu generálního ubytovatele a provedl výraznou reorganizaci rakouské armády. Po bitvě u Hochkirchu mu byl udělen velkokříž vojenského řádu Marie Terezie. Po velmi úspěšné bitvě u Maxenu byl povýšen do hodnosti polního zbrojmistra a převzal velení sboru. V roce 1760 se mu společně s ruským generálem Tottlebenem podařilo na krátkou dobu obsadit Berlín, což bylo podruhé v sedmileté válce. Jinak tato válka, kterou by bylo možno považovat za první válku světového významu a důsledků, byla pro císařství válkou neúspěšnou a i když neutrpělo až tak moc škod, stálo v táboře těch, které historie považuje za poražené.

V roce 1763 byl povolán do dvorní válečné rady a v roce 1766 se stal jejím prezidentem. V předcházejícím roce byl navíc jmenován generálním inspektorem vojska. V této době byl rovněž povýšen do hodnosti polního maršála. V roce:
- 1770 se stal rytířem Řádu zlatého rouna,
- 1774 členem Státní rady.
Od roku 1794 byl kancléřem Vojenského řádu Marie Terezie. Při válce o bavorské dědictví byl k ruce císaři Josefu II., který se osobně postavil do čela vojsk. Válka ale byla takovou podivnou, žádné bitvě ve své podstatě nedošlo.

Jako generální ubytovatel provedl nemálo reforem například:
- zřídil pevné body pro doplňování jednotlivých pluků císařské armády
- zavedl trvale platné číslování pluků pěchoty, jízdy a technických složek armády
- zavedl barevné rozlišování pluků armády
Tyto tři uvedené reformy byly platné až do zániku monarchie v listopadu roku 1918.
S tou vojenskou neschopností to tedy asi nebude tak zlé.

V roce 1788 vedl vojska při válce s Turky, avšak po neúspěších musel předat velení generálu Laudonovi, svému věčnému rivalovi. Generál Lacy zemřel 24. listopadu 1801.

Do poslední jmenované války se zapojil i Radecký. O jeho bojovém nasazení v této válce se toho moc neví. Pozdější životopisci ale shodně tvrdí, že se boji nevyhýbal a že se začal stávat známým v celé armádě. Zapojil se do obléhání Berbiru a Bělehradu, bojoval v zadním voji při ústupu armády z Illova do Karbaneše. Pravda ale je, že jeho častý pobyt poblíž vrchního velitele, kde plnil úkoly ordonance zajistil, že se stal všeobecně známým a to zcela jistě mělo pro další kariéru vliv pozitivní.

V počátečním období se zde vyskytoval i sám císař. Radecký tak císaře mnohokrát viděl osobně a jeho přítomnost na něj udělala hluboký dojem. Obdiv a úcta, kterou získal k tomuto císaři, se v něm proměnila v trvalou neochvějnou loajalitu habsburskému panovnickému rodu. Válka se ale vlekla a v listopadu 1789 císař vážně onemocněl a vrátil se do Vídně. A jak už víme, neúspěchy na bojišti vedly k odvolání polního maršálka Františka Mořice Lacyho. Objevila se třetí Radeckého vojenská ikona, Ernst Gideon, svobodný pán von Laudon.

Tohoto rakouského vojáka díky slavné písničce o tom jak „Generál Laudon jede skrz vesnici…“, zná mnoho a mnoho lidí. Z jeho jména také pochází zvolání či kletba himlaudon! Německy správně jde o zvolání: Himmel Laudon, tedy přeloženo Nebesa, Laudon!, kterou údajně volali vyděšení Prusové.

Narodil se 13. února 1717 v Livonsku. Byl synem urozeného pána podplukovníka Lauwdohna. Jeho vzdělání bylo katastrofální. Absolvoval jen elementární znalosti. Počátkem třicátých let 18. století vstoupil do carských vojenských služeb k pěchotě v pskovském pluku. V jeho řadách bojoval ve válce o dědictví polské v letech 1733 až 1735. Dále byl v řadách expedičního sboru ruské armády ve válce Rakušanů s Francouzi. Bojoval i proti krymským Tatarům. Ale neuspokojivé hmotné podmínky ho vedli mimo Rusko. Ve Švédsku neuspěl. Zkusil to tedy v Prusku. Král řekl, že fyziognomie tohoto uchazeče o službu se mu nelíbí a Laudon skončil v rakouských službách jako hejtman u pandurů barona Trencka.

Generál Laudon na koni u Kunersdorfu

Zde nevadilo, že je důstojník bez majetku. U pandurů byl vážně zraněn. Po uzdravení bojoval s Prusy v severovýchodních Čechách. Od roku sloužil jako důstojník u pluku hraničářů v Chorvatsku. Zde byl povýšen v roce 1746 do hodnosti majora. Někdy v této době se oženil s dcerou majetného obchodníka Klárou Hagenovou. V roce 1753 byl povýšen na podplukovníka. Ve svém pluku udržoval pořádek tvrdou rukou. Účastnil se všech válek o habsburská dědictví, obou slezských válek. Za skvělé výsledky v boji s Prusy byl 17. března1757 povýšen na plukovníka, dosáhl zvláštní přízně u dvora a konečně zbohatl.
Další růst v hodnostech a funkcích byl impozantní:
17. března 1757 – plukovník
25. srpna 1757 – generálmajor
25. července 1758 – polní podmaršálek
listopad 1759 – polní zbrojmistr, tedy znamená generál dělostřelectva a byl jmenován velícím generálem v českých zemích
26. února 1778 – polní maršál a v této hodnosti se účastnil vtom samém roce podivné války s Pruskem. Potom požádal o penzionování a bylo mu vyhověno. Když neválčil, tak s manželkou cestoval a léčil si nemocný žaludek a dnu v Karlových Varech. Nejraději pobýval v Praze a Vídni.

Když vypukla válka s Turkem, nabídl císaři své služby, ale byl odmítnut. Ale krajně neuspořádaná válečná kampaň vedla k odvolání stávajícího vrchního velitele Lacyho a Laudon nastoupil do své poslední války. Za dobití Bělehradu byl povýšen dne 20. ledna 1790 novým císařem Leopoldem II. do hodnosti generalissima. Tuto mimořádnou poctu před ním získal jen Albrecht z Valdštejna a Evžen Savojský.

Nejvýznamnější vyznamenání:

7. března 1758 se stal rytířem Vojenského řádu Marie Terezie
5. prosince 1758 obdržel velkokříž Vojenského řádu Marie Terezie
5. března 1759 byl povýšen do panského stavu a získal do majetku zisk Bečvárky
listopad 1761 stal prvním rytířem Marie Terezie
říjen 1789 byl dekorován velkokřížem tereziánskéího řádu s briliantovou hvězdou
Při své druhé návštěvě Nového Jičína u nás na Moravě jej 8. července postihl velký záchvat třesavky a Laudon byl nucen ulehnout do postele svého novojičínského domu. Zkušený voják poznal, že se blíží konec jeho života. Svou závěť diktoval plukovníku Carlu Orlandimu a jako svědkové jsou podepsáni maršál hrabě Josef Colloredo a hrabě František Chorinský.
Dne 9. července nadiktoval poslední dopis Leopoldu II. a pozdravil ústy maršála Colloreda armádu. 12. července u něj propukl zápal plic. Toho dne k němu dorazila i nejbližší rodina. Téhož dne pozdravil novojičínské obyvatele, o kterých se doslechl, že se za něj modlí. Následující den celý v klidném stavu prospal a další den, 14. července ráno zemřel a o den později byly jeho ostatky slavnostně převezeny do vídeňského Hofburgu. Je pohřben v zahradě svého oblíbeného zámku v Hadersdorfu. Od roku 1804 zde spolu s ním spočívá jeho manželka.
Příjezd Laudona a dalšího rázného generála Josiáše Friedricha prince Sasko-Koburského toto
bojiště rozhýbal. A tak mladý Radecký vyrazil s císařskou armádou naposledy ve staletých dějinách této velké říše „na Turka“. Do bojů nakonec zasáhlo téměř 250 tisíc vojáků vyzbrojených 898 děly. Byl a to tedy největší armáda, kterou do této doby Habsburkové vypravili do války. Jezdectvo a dopravní potahy měly dokonce 36 000 koní. Vrchní velitel Lacy se choval podivně a armádu rozdělil do šesti seskupení, které operovaly na obrovské území do Bukoviny po Bělehrad a nemohli tak spolu kooperovat. Turci využili váhavosti řízení rakouských sil a rychle sebrali síly a z Rakušanů se docela dobře kouřilo.

Když dorazil Laudon, okamžitě postahoval dostupné síly a rychle dobil většinu Chorvatska a severní části Bosny. V Bukovině potom císařský sbor vedený vévodou Sasko-Koburským navázal dotyk s Rusy generála Suvorova a spolu dobili Chotin. 1. srpna 1789 byla vybojována velká bitva u Fokšan. Jak tuto bitvu dokázali spojenci vyhrát, je nejasné. Bylo jich třikrát méně a Suvorov, který se i nyní tak jako normálně choval jako jankovitý idiot, odmítl s Koburským cokoliv projednat a milostivě jej přijal až po bitvě.
O nějakém plánu tedy nemůže být řeč a to že bitvu spojenci vyhráli, je nejspíše jako už mnohokrát v dějinách, zásluha vojáků. Ti totiž před útokem na turecké ležení museli překonat husté lesy, vodní toky a kilometry bažin. Představa, že by po možné porážce museli při ústupu absolvovat totéž znovu, pro ně byla horší, než provedení útoku. Jejich zoufalý nápor Turci neustáli a navečer potupně prchali k Bukurešti. Nakonec rakouská armáda oblehla pevnost Bělehrad.

Bojů o toto město - pevnost se účastnilo mnoho vojáků ze Zemí Koruny české. 7. října 1789 nakonec pevnost Bělehrad přešla do rukou rakouské armády. V bojích o srbskou část města se vyznamenali vojáci plzeňského 35. pěšího pluku. Poslední velká bitva této poslední války s Turkem byla vybojována 22. listopadu 1789 u Martinešti a císařovi vojáci ji vyhráli.

Jenže hrozba války s Pruskem, ničivá revoluce ve Francii a nakonec smrt císaře Josefa II. vedly k ukončení války a císař Leopold II. dne 2. srpna 1890 uzavřel s Vysokou Portou v Sistově mír. Ironie dějin je vtom, že díky tomuto míru se dostal Bělehrad opět do tureckých rukou.

Do našich dějin ale zcela jistě měl vstoupit i boj vojáků 25. pluku, který se tenkrát doplňoval v píseckém kraji, o Veteraniho jeskyni v oblasti železných vrat nad Dunajem. Tudy po strategické komunikaci bylo možno přepravovat zbraně a posily. Turečtí velitelé hnali své muže do opakovaných útoků, ale pokaždé se tyto útoky utopily v krvi. Písečtí vojáci se vzdali po vyčerpání veškeré munice a potravin. Je zajímavé, že tyto muže turecký velitel nařídil okamžitě propustit – takový dojem na něj udělala jejich statečnost. Alois Jirásek jejich statečný boj přetavený do myšlenky slovanské vzájemnosti popsal ve své povídce „Na krvavém kameni“.

Tento boj vstoupil do povědomí celého světa. To bych ale mohl pokazit a tak se uchýlím k citaci z projevu pana Jana Drnka na Dnu veteránů v Plzni.

„ Jeskyně nesla jméno po generálu Veteranim, který ji roku 1692 statečně hájil (roku 1695 mu Turci u Luboše uřízli hlavu). Začátkem srpna 1788 sem dorazila část 11. píseckého pěšího pluku. Nad jeskyní postavenou redutu hájila posádka 280 mužů hraničářského pluku. Písečtí obsadili jeskyni a polovinou praporu posílili posádku reduty. Vzápětí se celá oblast ocitla v obklíčení tureckou přesilou. Přes tři týdny se písečtí i hraničáři bránili v zoufalé situaci bez posil. Měli velké ztráty, docházely potraviny i střelivo. Morálku držel na výši strakonický dudák Jan Podrazil. Hrál na dudy, ošetřoval raněné a osvědčil se jako ostrostřelec, když z plovoucí čajky sestřelil tureckého pašu. Nakonec byl i on sám zasažen. Písečtí odmítali vzdát se na milost a nemilost a při nemožnosti další obrany raději vyhodili redutu do povětří. Při výbuchu zahynulo 420 píseckých vojáků. Zbylí vojáci se vzdali 30. srpna, kdy jim ohromený velkovezír nabídl volný odchod. Většina zbylých obránců Veteraniho jeskyně, zvláště ranění, byli za odměnu propuštěni z armádní služby (byla tehdy bez pardonu doživotní) domů. Tak se do Záhoří vrátil i uzdravený dudák Jan Podrazil a brzy se zde oženil. Těmto mimořádně propuštěným vojákům se začalo říkat veteráni. Postupně se termín přenesl na vysloužilce obecně a nakonec označoval všechny zkušené vojáky, vojáky, kteří prošli již jedním tažením, či válkou“.

Více najdete zde: http://rehabilitovani-vojaci.cz/files/D ... teranu.pdf

Milé na tomto všem je, že jak Jirásek a tak i pan Drnek opomněli fakt, že tento zcela jistě statečný pluk zvaný také Pěchotní regiment Brechainville č. 25, se rekrutoval převážně z německy mluvících Šumavanů. Takže skutečných Čechů zde byla menšina. Dvě kumpanie v předsunutých pozicích byly sice po hrdinném odporu při první osmanské zteči přemoženy a do posledního muže pobity, batalión sám však pod vedením majora Ludwiga svobodného pána von Stein, bratra říšského svobodného pána a obnovitele Německa Heinricha Friedricha Karla vom und zum Steina žijícího v letech 1757 až 1831, a který jako pruský státník připravil svými reformami cestu k budoucímu německému sjednocení, se stáhl nazpět do jeskyně a bránil se jedenadvacet dní s nepoddajnou vytrvalostí a obětavou odvahou. Několik málo děl za velení poručíka Veitha, rovněž Němce z Čech, podporovalo udatné pěšáky v jejich úsilí odolat turecké převaze. V posledku povolil turecký paša hrdinným obráncům volný odchod.

O tom, jak v této válce Radecký bojoval, toho pravdu mnoho nevíme. Ale i Laudon si všiml Radeckého činů, které se vyznačovaly smělostí a rozhodností a dokonce předpověděl tomuto mladému důstojníkovi skvělou budoucnost. Ale o naplnění tohoto prorockého výroku se musel Radecký přičinit sám.

Na císařském trůnu ve Vídni se v roce 1792 vyměnil otec za syna, když císař Leopold II., do kterého česká stavovská obec a vlastenecké kruhy vkládaly velké naděje stran možností obnovení privilegií Království českého v říši, zemřel náhle 1. března 1792 po krátké nemoci. Jako císař toho za dva roky své vlády stihl neuvěřitelně mnoho. Rychle se rozhodl řešit zděděné problémy, jež se nahromadily především v posledním roce Josefovy vlády.

Pro uklidnění šlechty potvrdil zrušení berního a urbariálního patentu a církev si na druhé straně zavázal, když vrátil výchovu kněží z generálních seminářů do jejích rukou. Uvolnil také pořádání pro lid dříve obvyklých procesí či poutí, které jeho bratr zakázal. Jeho chytrost se projevila také v tom, že byl otevřený k návrhům z nejrůznějších stran, protože věděl, že čím více jich bude, tím si bude moci vybrat více času na jejich prostudování a případnou realizaci, která často ani nebude možné.

Císař Leopold II.

Klid se snažil nastolit i na dalších místech, kde jeho předchůdce vyvolal rozpory. Rychle ukončil již citovaným Svišťovským mírem tažení na Balkáně proti Turkům, protože potřeboval uklidnit Prusko. Dokázal také zvládnout neklidnou situaci na území Uher a povstání v Rakouském Nizozemí, kde je dnes Belgie.

Postupem času věnoval stále větší pozornost Francii, kde zuřila revoluce, která se osobně dotýkala jeho sestry Marie Antoinetty, a která především hrozila překročit hranice v podobě odezvy v jiných zemích. Vydal tedy s pruským králem Fridrichem Vilémem II. a saským kurfiřtem Fridrichem Albertem II. v Pilnici v srpnu 1791 deklaraci, na jejímž základě byla v únoru příštího roku mezi Pruskem a habsburskou monarchií uzavřena spojenecká smlouva namířená proti revoluční Francii.
Z pohledu Čechů se odlišoval od svého bratra i tím, že nechal vrátit svatováclavské klenoty do Prahy a 6. září 1791 se v katedrále sv. Víta nechal korunovat českým králem. Císař česky velmi dobře rozuměl a v centru Čech tehdy dokonce pobyl několik týdnů.
Jeho smrt vyvolala otřes. Vlády se musel nečekaně brzy ujmout jeho bratr. Byl to v pořadí třetí císař, kterému Radecký jako voják sloužil a toto období jeho služby bylo, jak uvidíme v druhé kapitole opravdu rušné a významné. A abychom to nemuseli dělat později, tak si medailonek tohoto císaře projdeme hned.
František I. který se narodil 12. února 1768 ve Florencii byl v letech 1792 až 1835 král uherský a český, v letech 1804 až 1835 císař rakouský. Jako František II. potom byl v letech 1792 až 1806 poslední císař Svaté říše římské národa německého.

Císař František II., později po mocenských změnách František I.

1. března 1792 zemřel Leopold II. a na trůn nastoupil on sám jako císař František II.. Následně byl 6. června 1792 korunován na uherského krále a 9. srpna 1792 na krále českého. Při korunovaci se poprvé setkal s pozdějším „nejmocnějším mužem“ Rakouska Klementem Václavem Lotharem Metternichem. Tento vynikající, ale bezohledný diplomat se později stal jeho pravou rukou.
Evropou ale začalo obcházet kruté strašidlo a tím strašidlem nebyl nikdo jiný než Napoleon Bonaparte. Francouzská armáda pod Napoleonovým vedením několikrát pronikla na rakouská území a vyhnala tak císařskou rodinu do Uher, protože Rakušané nebyli ani tak dobře vycvičení, ani vyzbrojení jako Francouzi. V roce 1804, v návaznosti na přijetí císařského titulu Napoleonem, se František prohlásil císařem rakouským.

František uzavřel dohodu s Ruskem, v jehož čele stál car Alexandr I., a spolu se utkali s Napoleonem v známé bitvě „Tří císařů“ u Slavkova, kde jim ale díky jejich odstavení generality od velení Napoleon důkladně namlátil.
S ohledem na politický vývoj v Evropě kde začal hrát významnou roli Rýnský spolek se František vzdal 6. srpna 1806 koruny Svaté říše římské, prohlásil římskou císařskou hodnost za zrušenou a zbavil zbylé říšské stavy povinností vůči sobě jako římskému panovníkovi. Jeho vláda se tak formálně omezila pouze na rodové državy alpské, českou korunu a uherskou korunu a František tak zůstává jako František I. pouze rakouským císařem. Toto lze považovat za jednu z nejvýznamnějších událostí 19. století.

I když to asi nebyl nejlepší nápad, rozhodl se provdat svoji dceru Marii Luisu Habsbursko-Lotrinskou za Svého přemožitele. Jeho manželka skvělá císařovna princezna Marie Ludovika Beatrix z Modeny jako zapřisáhlý nepřítel Napoleona proti tomu rozhodně bojovala, ale přesto byla sňatková jednání mezi Napoleonem a Metternichem úspěšně dovedena do konce a v roce 1810 se Marie Luisa Habsbursko-Lotrinská stala francouzskou císařovnou.

Císař zemřel 2. března 1835 ve Vídni. Po jeho smrti národy monarchie netruchlily, František I. už dávno nebyl jejich tatíčkem, ale viděly v něm pouze loutku Metternichovy kliky, která lid zatížila vysokými daněmi. Po jeho smrti nastoupil na trůn jeho syn Ferdinand, kterému kladl na srdce, aby poslouchal Metternicha a nedělal nic bez porady s ním.
Je tedy jasné, že další vojenský ale i osobní život Radeckého se odehrával na pozadí významných událostí. A na to se podíváme v další kapitole.

[Pátrač]

Kapitola druhá: Josef Václav Radecký a jeho účast v napoleonských válkách

Francouzská revoluce začala v roce 1789 tím, že francouzské třetí stavy vyhlásily dne 17. června Národní shromáždění. K tomu se připojila i část šlechty a kněží, kteří byli donuceni přísahat státu. Duchovní, kteří odmítli, nesměli nadále vykonávat své kněžské funkce. Sedmdesátník papež Pius VI. odmítl podepsat a odsoudil toleranci přísahy - francouzsky „La Déclaration des Droits de l'Homme“, i když ho o to prosil král Ludvík XVI., který tento dekret 26. prosince 1790 sám podepsal. Všichni zúčastnění přísahali, že se nerozejdou, dokud nebude vypracována ústava. Dne 9. července se toto shromáždění prohlásilo Ústavodárným národním shromážděním. Ludvík sice ustoupil, ale poslal k Versailles, kde se sněm konal, vojsko. Na protest proti tomu Pařížané vtrhli do královské zbrojnice, zabavili na 32 tisíc pušek, ukořistili 50 tisíc pík, sestavili milice a časně ráno 14. července 1789 napadli vězení Bastillu, symbol královského útlaku. Po pěti hodinách bylo toto vězení dobyto.

Tak poprvé v dějinách Evropy došlo k vyzbrojení velkých mas neurozených lidí. To se ostatním monarchiím a císařstvím na kontinentě nemohlo líbit – byl to krajně nebezpečný vzor pro jejich vlastní poddané. A to ještě nebylo zdaleka všechno. Ústavodárné národní shromáždění začalo plnit svůj program. Zrušilo daňová privilegia, vyhlásilo rovnost občanů před zákonem, zrušilo desátky, cechy i vrchnostenská práva. Platby šlechtě za užívání půdy však zůstaly. Markýz de La Fayette vedl revoluční vojsko zvané Národní garda. Šlechta, která s tímto vším nesouhlasila, byla označena za kontrarevoluční a tím se ocitla ve vážném ohrožení života a začal její exodus ze země. Na venkově rolníci útočili na feudály. Plenili zámky a odmítli platit poddanské dávky.

Nová ústava z roku 1791 vycházející z Deklarace práv člověka a občana přijatá 26. srpna 1789 zaručovala rovnost občanů, svobodu slova a právo na vlastnictví. Shromáždění v září 1791 předložilo tuto ústavu králi. Ludvík XVI. ji po opakovaném neúspěchu svého vojska a díky vojenskému tlaku přísahou stvrdil. Francie se formálně stala konstituční monarchií. Král se stal pouze formální figurou a jeho osud byl nejistý. Noví vládci králi nedůvěřovali a snažili se omezit i zbytek jeho moci. Nakonec došli k přesvědčení, že Francie by se měla stát republikou. Zákonodárné národní shromáždění vyhlásilo v dubnu 1792 válku Rakousku, které bylo vojensky podpořeno Pruskem. Jelikož samotné francouzské vojsko mělo nedostatek zbraní a jeho morálka byla ještě více nedostatková, Francie měla vážný problém. Na pomoc armádě přišly oddíly dobrovolníků z celé země.

V noci z 9. na 10. srpna 1792 se v Paříži rozezvučely zvony na poplach. Vypuklo další povstání, do jehož čela se postavil Georges Danton. To co je dnes nazýváno nadneseně revoluční lid, zaútočilo na královské sídlo. Král Ludvík XVI. byl zatčen a uvězněn. Byly vypsány volby do Národního konventu, kam již mohl kandidovat kdokoliv. Vedení v něm získali girondisté a na prvním zasedání, dne 21. září 1792 konvent sesadil krále a 22. září vyhlásil republiku.
Toto vyhlášení proběhlo den poté, co francouzské revoluční vojsko zastavilo pruskou armádu v bitvě u Valmy a přinutilo ji k ústupu. Třebaže to byla spíše bezvýznamná přestřelka, pozvedla morálku revolučních vojsk a Francouzi přešli do útoku a brzy vstupují do Belgie a Nizozemí. 21. října je napadena Mohuč a v tomto městě je také založena republika po francouzském vzoru. Tak začal první v dějinách známý vývoz revoluce.

Bitva či spíše šarvátka u Valmy, přelomová událost v revoluční francouzské armádě

Girondistům se ale na domácí frontě vedlo krajně špatně. V Paříži zavládl hladomor a ceny potravin neustále rostly. Vyšlo také najevo, že král z vězení podněcuje ostatní státy k útoku na Francii. Dne 12. ledna 1793 proto Konvent nejtěsnější většinou jednoho hlasu rozhodl o jeho popravě, která se konala 21. ledna 1793. To zbytek Evropy šokovalo. K Prusku a Rakousku se připojilo Španělsko spolu s německými a italskými státy.

Poprava francouzského krále Ludvíka XVI.

Vůdcem této protifrancouzské koalice se stala Anglie, později se připojilo i Rusko. Revoluční armáda se musela stáhnout, aby mohla bránit Francii samotnou. Navíc v kraji Vendée propuklo kontrarevoluční povstání rolníků, kteří nesouhlasili s dalším verbováním do vojska. Novější interpretace hovoří také o nesouhlasu s celkovým postojem revolučních sil vůči církvi. Povstání bylo podporováno duchovními a šlechtici, nespokojenými se změnami a dostalo také podporu ze zahraničí, hlavně z Anglie. Bylo krvavě potlačeno. A tak revoluce začala vraždit své původní nositele.
Revoluční dění v zemi se zvrhlo nekonečné hledání stále nových a nových nepřátel revoluce a jejich vraždění na gilotině. To bylo vydáváno za revoluční právo. Ale pro myšlení v Rakouském císařství byla to, že dne 16. října 1793 v Paříži sťata gilotinou Marie Antonie Josefa Johana Habsbursko-Lotrinská, dcera Marie Terezie, tedy rozená císařská a královská princezna, jíž náležel titul rakouské arcivévodkyně. Byla obviněna ze všeho možného a hlavně jí přitížil její rakouský původ.

Revoluce zatýká královnu Marii Antoanetu, její děti a doprovod.

Radecký jako mimořádně loajální šlechtic ke svému císaři a své vlasti – rakouskému císařství, se nedokázal přenést přes zabití legitimních panovníků, vraždění nejvyšší šlechty i katolických duchovních. V jeho mysli revoluce neměla místo a to dokázal ve svém životě mnohokrát. Jeho svět byl jasný – změny v zemi jsou nutné, ale jediný způsob jak k nim lze dojít je jejich prosazování shora. Tedy od panovníka. Jeho účast v této válce, která se nakonec protáhla na mnoho let, byla podle něj jeho nejsvětější povinností.

Císař František do války šel nejenom proto, že by nesouhlasil se vším co se ve Francii děje. Nešel do ní ani jen proto, že na životě byla ohrožena jeho teta, francouzská královna. Jeden z mnoha důvodů byl i ten, že vládl i v Belgii. A ta byla bezprostředně ohrožena francouzskou armádou. Dále bylo ohroženo mnoho samostatných panovnických rodů v Německu.
Takže po tomto historickém exkurzu, kterých asi bude v této práci více, se vrátíme k Radeckému.

Před vypovězením války se Radecký a jeho pluk nacházeli v Čechách. Pluk odpočíval a posiloval, Radecký se učil. Věnoval se dějinám válek a vojenského umění, zeměpisu a fortifikačnímu umění. Když válka začala, byl převelen do suity polního podmaršálka svobodného pána Beaulieua v Nizozemí. Radecký už byl známou osobností a byl mezi generály ceněný. Na bojišti brzy ukázal proč. Před útokem na město Charleroi, kdy nebylo známo, jestli a jakými silami bude bráněno, Radecký požádal o šest jezdců a se třemi z nich v noci z 25. na 26. června překročil řeku Sambre a provedl průzkum. Na jeho základě mohl veliteli všech vojsk v Nizozemí Josiáši Koburskému ohlásit, že město je připravena bránit silná posádka.

Radecký se jeví jako voják přirozeně statečný. Smrt nevyhledával, ale nebál se plnit úkoly při kterých mohl být přímo ohrožen na životě. Kruté zkušenosti z války proti Turkům v něm ale pomohly formovat v tehdejší době málo vídaný cit pro zbytečné ztráty. Hned druhý den v bitvě u Fleurus byl zraněný na hlavě a to dvakrát po sobě. Přesto na bojišti vytrval a jeho chování viděné jako velmi statečné, mu přineslo s platností od 9. srpna 1794 mimořádné povýšení na rytmistra, což byl u jízdy kapitán. A to přesto, že samotnou bitvu císařští prohráli. Radecký sám se ale opět zapsal do podvědomí generality i dvora. Že to tak bylo, dokazuje i fakt, že když byl svobodný pán Beaulieu povýšen na polního zbrojmistra a převelen do Itálie v prosinci 1795, vyžádal si Radeckého do své podřízenosti. Bylo mu vyhověno a tak se Radecký ocitl v místech, kde se o půl století později nesmazatelně zapsal do dějin Evropy.

Výjev z bitvy u Fleurus 26. června1794

Rakouské vojenské součásti byly v Itálii rozmístěny na základě Rastadských mírových dohod z 28. února 1714, kdy Rakouskému císařství připadla Lombardie s Milánem a Mantova. Když v roce 1792 francouzská armáda vtrhla do Savojska Nizzi, které patřily Sardinskému království, porušili jak tuto smlouvu tak i rovnováhu v celé oblasti. Když sem došel Radecký, už se zde tři roky bojovalo. Beaulieu byl ostřílený voják, ale neznal bojiště ani místní poměry. Jeho protivníkem byl francouzský generál Scherer a to do doby, kdy 2. března 1796 přišel k vojsku Francouzské republiky sedmadvacetiletý generál Napoleon Bonaparte. Válka získala okamžitě dynamiku, jakou do té doby Evropa nepoznala. Proslulost ale zároveň strnulost a rutinérství starého generála neobstála.

Radecký byl jmenován Bealieuovým poučníkem a dne 9. dubna 1796 vybojoval svoji první bitvu proti Napoleonovi. Starý pán Napolena překvapil. Ten pochodoval k rakouským táborům a ejhle, narazil na jednu ze dvou kolon protivníka, který naopak pochodoval k Janovu. Napoleon ale předvedl neuvěřitelnou pružnost manévru a bleskurychle sesbíral, co se dalo a u Voltri přečíslil Rakušany o 12 000 vojáků. Rakouská porážka byla jasná a nezpochybnitelná. Radecký si vysloužil další pochvalu za statečnost a bojovou vytrvalost, když v nočních hodinách prorazil až k voltrijským hradbám a zjednal mezi rozvrácenými jednotkami pořádek.

Stav v Itálii se pro Rakušany prudce zhoršoval. Francouzi bojovali neotřele, vždy s překvapením a nasazením, které bralo dech. Když v bitvě u Lodi 10. května 1796 porazili další rakouské jednotky, upevnily své postavení a dostali se do pozice, kdy mohli přímo ohrozit Mantovu. Podmaršálek Beaulieu navíc onemocněl a ani to situaci nevylepšilo. Když 30. května Francouzi překročili řeku Mincio, zaútočili na Valeggio, kde hodlali Beaulieua zajmout. Radecký jako pobočník měl na starosti i ochranu svého štábu, sebral průzkumnou jednotku husarů podplukovníka Hertelendiho a s nimi zaútočil na předvoj francouzské armády. Svedli mimořádný boj. Rozprášili jednotku francouzských jízdních myslivců a za cenu 3 děl, 3 důstojníků a 37 husarů zastavili i francouzskou pěchotu a udrželi za pomoci dvou pěších praporů strategicky významný most u Valeggia a štáb s nemocným velitelem mohl ustoupit. Radecký sám z boje ustoupil tak, že i s koněm přeplaval řeku pod palbou francouzské pěchoty.

Je zajímavé, že byl jako projev uznání povýšen na majora, ale současně byl jmenován velitelem sboru zákopníků. To by mnoho jeho současníků považovalo za společenskou degradaci. Ale v té době význam zákopníků výrazně rostl a bylo u nich vysoce ceněno organizační nadání a technické znalosti. A vtom Radecký vynikal. Navíc se tím nezatěžoval a nastoupil tam, kde cítil, že ho bude potřeba.

Mantova, jeden z hlavních opěrných bodů říše v Itálii se ocitla v obklíčení. Rakouská armáda vyklízela prostor a italské obyvatelstvo vítalo Francouze jako osvoboditele. Velení po Beaulieuovi převzal polní podmaršál Melas a nakonec na bojiště dorazil i polní maršál Wurmser. Byla zahájena rozsáhlá kampaň mající za cíl Mantovu vyprostit z obklíčení. Jenže Napoleon opět prokázal, že dokáže akceptovat taktický neúspěch- uvolnit Mantovu- za cenu budoucího strategického vítězství. Do osvobozené Mantovy byl umístěn i Radeckého zákopnický prapor. Posádka, která už dříve hladověla, se dostala do ještě horší situace, když její počty narostly a navíc byla znovu obklíčena. Nezbylo než jednat o kapitulaci. Radecký plnil své úkoly – jeho vojáci zesilovali pevnost opevnění a vylepšovali stav hradeb. Když posádka kapitulovala, umožnil Napoleon Rakušanům vybrat pět set z jejich řad, kterým bylo umožněno odejít se ctí a vyhnout se tak zajetí. Mezi vybranými byl i Radecký. Wurmser naznal že je pro další boje důležitý a sám posádkou dne 7. února 1797 odešel do zajetí. Otřesená armáda byla urychleně doplňována a přicestoval i nový velitel, arcivévoda Karel. Neměl ani 40 000 vojáků. Proti Napoleonovi se ale neprosadil ani on. Byl tvrdě pobit v bitvě u Tagliamenta. Naděje na důstojný mír byla pryč a začal všeobecný ústup.

Radecký se vrhl do formování nového zákopnického sboru. Bylo to ve St.Veit v Korutanech. Základem se stali vojáci, kteří unikli ze zajetí a také ti co měli nějakou dobu být mimo boj na základě čestného slova. To v této době bylo často porušováno. Když byl sbor jakž takž sestaven, dorazila arcivévodova armáda. Jedné z brigád, které sem přišly, velel generál major Karel Schwarzenberg. A pod jeho velení byl určen i Radecký se svými zákopníky. Tak se poprvé v boji potkali dva muži, kteří ruku v ruce o šestnáct let později zničí Napoleonovu armádu a ukončí jeho vládu.

Arcivévoda Karel se pod krytem zadních vojů, kde vytrvale působili i Radeckého zákopníci musel proto stáhnout do údolí řeky Mury a uzavřel dne 7. dubna příměří v Judenburgu. Dne 14. dubna odjel Karel zpět do Vídně a již dne 18. dubna byly v rakouském Leobenu dohodnuty předběžné podmínky pro uzavření míru. Tehdy se arcivévoda poprvé ve svém životě osobně setkal s generálem Bonapartem. Mír byl uzavřen v noci ze dne 17. na 18. října 1797 v paláci v Campo Formio, kde Rakousko uznalo oficiálně existenci Francouzské republiky, přivtělení Belgie k Francii, uznání republiky Batavské, Předalpské a Ligurské a předání celého levého břehu Rýna Francouzům. Rakousko bylo odškodněno na účet Benátské republiky, která vlastně zanikla.

V zimě 1797 a 1798 se Radecký se svými zákopníky nacházel postupně v Padově, v Monsalice a nakonec v Este. Jako major už byl dostatečně movitý a dal si tedy do pořádku určité rodinné záležitosti. Složil kauci, která měla umožnit slušný život jemu a rodině v případě zmrzačení, a nebo pozůstalým v případě jeho smrti. 9. listopadu 1797 se oženil. Jeho manželkou se stala Františka Romana Strassoldo-Grafenbergová. Tato velmi krásná ale jak se historické zmínky shodují, poněkud rozmařilá žena, mu byla manželkou dlouhých 56 let. Narodila se 10. května 1779 a zemřela 5. dubna 1854. Je zvláštní, že zemřela přesně v den jejich padesátéhošestého výročí svatby. Tento pár spolu přivedl na svět celkem sedm dětí.
Byli to:
syn Josef, narozený 1799, zemřel 1837
syn František Xaver, narozený 1800, zemřel 1828
dcera Ludovika Anna, narozena 1803, zemřela 1827
syn Karel Leopold, narozený 1804, zemřel 1847
syn Theodor Konstantin hrabě Radecký z Radče, narozený 1813, zemřel 1878
dcera Bedřiška,( Friderike-Fritzi), narozena 1816, zemřela 1866

Co se dětí vzešlých z tohoto manželství, neměl Radecký mnoho radosti. Jen dvě děti jej přežili, pět jich jako táta pochoval. Navíc s výjimkou Bedřišky mu ani nepřinesli valnou radost. Synové všichni sloužili v armádě, ale nijak nevynikli a jeden z nich byl vyloženě ostudnou osobností. Tak ostudnou, že když jednou byl v Miláně za krajně nepřístojné chování napomenut a nakonec zpolíčkován duchovním - považte důstojník je zfackován knězem!! - otec Radecký osobně tomuto duchovnímu poděkoval za to, že udělal něco, co měl dávno udělat on.

Jen poslední dvě děti vstoupily do stavu manželského. Dcera Bedřiška, kterou Radecký až do své smrti nekriticky milovala a velmi si vážil jejího úsudku, se provdala v roce 1850 za Karla hraběte von Wenckheim. Děti neměli a sama Bedřiška přežila svého otce jen o 8 let. Jako druhý se oženil Theodor Konstantin hrabě Radecký z Radče. Vzal si vdovu prostého původu Josefínu Šafaříkovou. Díky tomuto párů měl Radecký vnuka Theodora Josefa Antonína a vnučku Josefinu Pavlínu Bedřišku. Ve vnukově pokrevní linii žije Radeckého rod do dnešních dní a to v Praze.

Jenže se blížila druhá koaliční válka s Francií a Radeckého si do své družiny vyžádal polní zbrojmistr svobodný pán von Kray. Armádní velení převzal Radeckého starý známý generál jezdectva svobodný pán Melas. Na bojišti se objevil i spojenecký armádní sbor Rusů pod velení až přehnaně legendarizovaného generalissima Suvorova. Ten díky své hodnosti převzal velení nad všemi spojeneckými silami a bylo rozhodnuto využít toho, že Napoleon uvízl se svými armádami v Egyptě. Začalo se dařit. Radecký se aktivně zapojil do bitvy u Magnana, kdy spojenci drtivě porazili armádu francouzského generála Schérera.
Následoval pochod na Addu. Francouzi nekladli odpor a stahovali se k pevnosti v Brescii. Tu ale za možnost svobodného odchodu bez boje vydali a ustupovali dál k Milánu. Zde se opět mluvilo o Radeckém v superlativech. Jeho zákopníci pod přímým velením setníka hraběte Hardegga vysunutí dopředu, obsadili most u Cassana. Ten udrželi a umožnili tak rychlý postup 12 praporů granátníků na Milán. Miláňané rakouské vojáky vítali s nadšením. Francouzští osvoboditelé tak nadšeně vítaní podle zvyklostí francouzské revoluční armády území, které jakože osvobodili, důkladně vytěžovali daněmi a krajně tvrdými rekvizicemi.

Polní zbrojmistr svobodný pán von Kray

Po tažení Lombardií byl na řadě Piemont. 27. května padl do rukou spojenců Turín. A to byl konec snadných úspěchů. Francouzi sesbírali síly a postavili se na odpor. Došlo k tři dny dlouhé, kruté bitvě u Trebie. Odehrála se 17. až 19. června 1799. Střetla se v ní rusko-rakousk armáda pod vedením generalissima Suvorova s 30 tisíci vojáky a francouzská armáda pod vedením generála MacDonalda s 35 tisíci vojáky. 9. června opustila MacDonaldova francouzská armáda území Francie a přes Modenu směřovala do údolí řeky Pád. Chystala se pomoci vojskům generála Moreaua, které byly odříznuty u Janova. Suvorov ponechal silnou zálohu bránit v pohybu Moreauovi a vytáhl z Alessandrie proti MacDonaldovi. 17. června provedl prudký útok, který přešel do střetného boje a jeho vojska odrazila předvoj protivníka od řeky Tidone k Trebii. V následujících dvou dnech probíhaly úporné boje, po nichž Suvorov porazil hlavní síly Macdonaldovy armády. Francouzi ztratili 16 tisíc vojáků a spojenci 6 tisíc vojáků a postavení upevnilo postavení spojeneckých vojsk v severní Itálii.

Radecký bojoval jako major, ale už několik dní k němu běžel podplukovnický patent. Bojoval v první linii se svými vojáky a že se nevyhýbal nebezpečí dokazuje, že pod ním padl kůň rozbitý na kusy přímým zásahem dělové koule. Byl sice ve funkci generálního pobočníka, ale současně velel v poli a organizoval jednotky k plnění úkolů. Generál Melas jeho skvělé chování v boji ve svém hlášení o bitvě císaři neopoměl přesně vycitovat. Po bitvě se Radecký účastnil pronásledování nepřítele. U říčky Taro jej střela z ručnice škrábla na Hlavě. Inu, jako voják měl štěstěnu na své straně.

15. srpna 1799 byla vybojována bitva u Novi. Francouze vedl do bitvy jeden z jejich nejlepších generálů Barthélemy-Catherine Joubert. Ke škodě jeho armády byl zasažen buď náhodnou, nebo geniálně umístěnou střelou a padl. Velení převzal osvědčený velitel generál Moreau. Ale veškerá snaha obou nezabránila katastrofální porážce. Francouzům se ale i tak podařilo první útok odrazit. Stejně tak se jim podařilo odrazit několik dalších útoků a až odpoledne byli donuceni ustoupit před Suvorovými muži stojícími doposud v záloze. A to je z velké části zásluha generálního pobočníka Radeckého. Když jeho velitel generál Melas velící zálohám přijal plán tyto zálohy použít k dalšímu frontálnímu útoku na střed francouzské sestavy, Radecký ho vytrvalým argumentováním přesvědčil k tomu, aby tyto síly provedly obchvat francouzského pravého křídla. Radecký na svém trval, přestože věděl, že pokud to skončí špatně, jako původce plánu bude plně spoluodpovědný a ponese důsledky. Plán klapl a výrazně napomohl zhroucení obrany protivníka.

Bitva u Novi, vybojovaná 15. srpna 1799.

Melas věděl, komu vděčí za vavříny a v hlášení svého pobočníka doporučil císaři ku prospěchu. Přímo uvedl, že byl mimořádně odhodlaný, udatný a v boji neúnavný. Ocenil jeho schopnost organizovat bojové sestavy a hlavně napsal, že se Radecký osobně účastnil několika útoků a tím přispěl k vítězství velkým dílem. A tak ve věku 33 let, po patnácti letech oddané služby bez vojenské školy, ale vychován školou války dosáhl 2. prosince 1799 hodnosti plukovníka, což v té době nebylo jen tak.

Zdálo se, že na italském bojišti je vše na dobré cestě. Bylo zde 45 tisíc rakouských vojáků a velení plánovalo postup na Riviéru. Bylo už potřeba přenést válku na území protivníka. Suvorov jako vždy ješitný a krajně nesnášenlivý se opět urazil a se svými vojáky odešel domů. Francouzský generál Massena vedl boj na zdrženou, ale prohrával. Ztratil Vado a 6. dubna 1800 byl poražen u Voltri. Janovská posádka se statečně bránila obklíčena na zemi vojáky generála Otta a z moře anglickou flotilou, ale nakonec za čestných podmínek město vydala.

Radecký vynikl v těchto bojích ztečí návrší Monte Croce. Toto návrší Francouzi opevnili okopy, kamennými zídkami a navezli sem děla. Odtud kontrolovali široké okolí. Plukovník Radecký se postavil do čela útočících vojáků a přes utrpěné ztráty za pár minut už zabíjeli francouzské dělostřelce a pěšáky přímo v postaveních. Nakonec se dostal i na Riviéru ale to byl konec vítězných fanfár. V Itálii se objevil Napoleon, nyní už první konzul a s armádou záložníků přešel přes průsmyk Svatého Brnarda a najednou byl v Miláně. Melas pochopil, že je to jiná hra a stahoval své vojáky zpět do Lombardie. Napoleon mezitím opět získal Miláno.

K rozhodnutí kdo bude v nejbližší době pánem v severní Itálii, došlo v bitvě u Marenga. Ironií dění je to, že první kolo rakouská armáda první kolo boje s přehledem vyhrála. V nepřehledné situaci vyslal Napoleon několik divizí různými směry, kdežto Melas se rozhodl probít středem francouzské armády do Piacenzy. Průlom se mu podařil a i když byl lehce zraněn, domníval se, že zvítězil. Melas ale udělal neodpustitelnou chybu. Aniž zajistil výsledek bitvy pronásledováním a pevným velením, odjel do Alessandrie. Hlavní zásluhu na vítězství měl mladý generál Louis-Charles-Antoine Desaix, který v bitvě padl. Když uviděl zkázu svých vojáků, podíval se na hodinky a pronesl: „První bitvu jsme prohráli, ale máme ještě čas vyhrát druhou“. Stalo se. Napoleon sám organizoval své rozvrácené divize, Desaix přivedl několik, které zatím v boji nebyly. Za hodinu bylo rozhodnuto. Rakušané, kteří se nakonec dali na útěk, ztratili v bitvě 6500 mrtvých a raněných, 3000 zajatců a téměř celé dělostřelectvo, Napoleon ztratil asi 7000 vojáků.

Výjev z bitvy u Marenga vybojovaná dne 14. června 1800

Radecký zajistil, že vesnici Marengo o kterou se urputně bojovalo, mohlo útočící císařské vojsko obejít přes nedalekou říčku. Na jeho pokyn zákopníci vytvořili ze svých těl několik živých mostů a po jejich ramenech přešla pěchota. V bojové skrumáži kde se Radecký opět ničemu nevyhnul ničemu, padl pod ním další kůň a jeho plášť byl proděravělý 5 průstřely.
Radecký se zde hodně naučil. Pochopil, že vítězství je zapotřebí zajistit, že není moudré předčasně rozpustit bojovou sestavu a že je nutno nepřítele důsledně pronásledovat. Po této bitvě byl plukovník Josef Václav Radecký odvelen do hornorakouského Štýru. Zde se na přání arcivévody Karla ujal velení kyrysnického pluku Vévoda Albert Sasko-Těšínský, později to byl dragounský pluk číslo 3.

Zatím bylo uzavřeno příměří, které Vídeňský vyjednavač hrabě Cobenz protahoval tak, že Napoleon vyskakoval z kůže. Nakonec se naštval a nařídil generálovi Moreauovi zaútočit. Císař od své válečné rady dostal také doporučení ve válce pokračovat. Arcivévoda Jan Křtitel Josef, nejmladší syn císaře Leopolda II. se stal velitelem vojsk určených k vedení války v říši. Koncem listopadu 1800 armáda překročila řeku Inn a už 3. prosince se srazila u Hohenlinden s Francouzi. Na zkušeného Moreaua a jeho ostřílené veterány císařští nestačili. Dva dny duněla děla, třaskaly pušky a svištěly šavle. Rakušané utrpěli zničující porážku a Francouzi stáli pár desítek mil od Vídně. Bylo zle, jak už více než sto let nebylo. Na tuto bitvu a konání Radeckého v ní se podíváme podrobněji.

Tato bitva byla rozhodující bitvou války mezi Francií a třetí protifrancouzskou koalicí. Prakticky ihned po skončení příměří mezi Rakouskou a francouzskou armádou zaútočila spojenecká rakousko-bavorská armáda pod velením arcivévody Jana směrem na Mnichov, protože arcivévoda Jan přes naléhání ženijního generála Franze Lauera, trval na zahájení rychlé ofenzívy a vtom si notoval s náčelníkem štábu plukovníkem Franzem von Weyrother. V průběhu ofenzivy narazila rakouská vojska 1. prosince u Ampfingu na zadní voj Moreauovy armády pod velením generála Michela Neye a po urputném boji jej vrhla zpět.

Moreau vyhodnotil situaci a naznal že je pravý čas pro bitvu. Své jednotky rozmístil v otevřeném terénu u vesnice Hohenlinden. Volil dobře - útočící rakousko-bavorská armáda byla nucena útočit přes silně zalesněný terén. Moreau, který byl slabší - měl 56 000 mužů oproti 64 000 Rakušanů a Bavorů a věděl, že v takovém terénu protivník neudrží pevnou bojovou sestavu.

Moreauova postavil do linie čtyři divize čelem k východu. Dále si podržel 2 000 mužů těžkého jezdectva v záloze. Dále k jihu byly dvě další divize pod velením generálů Richepanse a Decaena které spolu s divizí generála Grouchyho divizí tvořily záložní sbor. Moreau plánoval Richepansův přesun na severovýchod, kde by zaútočil na rakouské levé tedy jižní křídlo. Jeho hlavní linie pak měla manévrovat na otevřeném terénu, bránit rakouskému postupu a později vyrazit do protiútoku, aby vytlačila Rakušany z lesa. Decaen měl pak podporovat Richepansův postup.
Rakušané postupovali vpřed ve čtyřech kolonách. Arcivévoda Jan pak jel s kolonou knížete Kollowrata, která postupovala po hlavní cestě vedoucí od východu směrem na západ skrze les. Díky nepříliš dobré štábní práci a také díky velmi hustě zalesněnému terénu postupovaly rakouské kolony odděleně s velmi malou možností vzájemné podpory. Jejich velitelé mylně předpokládali, že francouzská armáda ustupuje a tomu odpovídala i předpokládaná bitevní sestava.

Výjev z bitvy o Hohenlinden

V pět hodin ráno 3. prosince 1800 zahájily rakouské předsunuté jednotky pod velením generála Löperta, umístěné ve vsích Kreith a Birkach, palbu na francouzské pozice. Během této palby zahájila rakousko-bavorská Kollowratova kolona postup směrem na západ od vesnice Haag ležící na cestě lesem. Rakouští a bavorští vojáci museli tábořit celou noc venku, cesta byla rozmočená a blátivá a tak postup poněkud vázl. Během dopoledne se také přidal sníh s deštěm. Pravé křídlo mělo na severu mezi obcemi Isen, Harthofen a Buch am Buchrain zatlačit zde rozmístěné francouzské jednotky zpět, levé křídlo pod Rieschovým velením zůstávalo jihovýchodně od Maitenbethu. První jednotky Kollowratovy kolony dosáhly kolem sedmé východů z Egerbergského lesa a velmi záhy narazili východně od Hohenlinden u vesnice Kreith na francouzské jednotky stojící v pevné bitevní sestavě. Během přesunu se díky velmi špatnému počasí další postupující jednotky Kollowratovy kolony zpozdily a roztáhly po celé délce cesty v délce takřka sedmi kilometrů. I přesto že Kollowrat zapojil všechny příchozí jednotky do útoku, francouzská pěchota vydržela. Konečné rozhodnutí však padlo na levém křídle. Zde francouzská křídelní divize vyrazila již kolem čtvrté hodiny ranní a severně od obce Steinhöring u St. Christoph se jednotky zkoncentrovaly a kolem čtvrt na osm dosáhly Maitenbeth. Kolona která zde měla Francouzi bojovat v tu dobu měla již značné zpoždění a pochodovala jihovýchodně na Albaching a poté na Marsmaier a dále se opožďovala. Jakmile narazily jednotky rakouského levého křídla na francouzské předsunuté hlídky, byly jižně od Maitenbethu vtaženy do boje s postupující francouzskou a už zde uvízly. Roztříštěná, de facto jen pochodová a složitě členěná sestava spojenců nebyla uvelitelná a byla poražena.
Radecký se skvělým způsobem zapsal i do průběhu této bitvy. Jeho pluk byl součástí jezdecké divize pod velením Jana Lichtensteina. V době od 9 hodin ráno do 3 hodiny odpolední Radecký se čtyřmi eskadronami provedl několik útoků na francouzskou linii a ve zlosti dokonce hodil vystřelenou pistoli na francouzského důstojníka. Sám byl raněn na levé noze a opět byl pod ním zabit kůň. Zdá se, že být Radeckého jezdeckým koněm, bylo pro tato zvířata krajně rizikovým podujetím. Dokazuje to u skutečnost, že další dva koně, které osedlal byli v boji raněni. Jeho chování opět zanechalo ten nejlepší dojem. A bylo po právu ohodnoceno. Byl dekorován rytířským křížem Řádu Marie Terezie, tedy třetí třídou nejvyššího řádu monarchie. Stalo se 18. srpna 1801.

Zde je tento velmi ceněný metál, který nedostal jen tak někdo.

Tuto válku monarchie excelentně prohrála a statečnost jejích vojáků na tom nedokázala nic změnit. Následovala mírová smlouva mezi Francií a Rakouskem, uzavřená 9. února 1801 v Lunéville po Napoleonově vítězství u Marenga 14. června 1800. Rakousko vystoupilo z druhé protifrancouzské koalice, uznalo opět francouzské panství nad Belgií a levým břehem Rýna a ztratilo část Benátska, získaného 1797. K cisalpinské republice byla připojena Mantova, Ferdinand III. byl zbaven vlády v Toskánsku. Lunévilský mír vedl také v roce 1803 k majetkovým přesunům v římskoněmecké říši. Císař připojil k Rakousku biskupství tridentské a brixenské, Ferdinand III. dostal náhradou Solnohradsko a vévoda modenský Breisgavsko.
V roce 1804, v návaznosti na přijetí císařského titulu Napoleonem, se František II. prohlásil císařem rakouským. František uzavřel dohodu s Ruskem, v jehož čele stál car Alexandr I., a znovu se utkal s Napoleonem v bitvě „Tří císařů“ u Slavkova, kde jej ale Napoleon rozdrtil. S ohledem na politický vývoj v Evropě (zejména vznik Rýnského spolku) se František vzdal 6. srpna 1806 koruny Svaté říše římské, prohlásil římskou císařskou hodnost za zrušenou a zbavil zbylé říšské stavy povinností vůči sobě jako římskému panovníkovi. Jeho vláda se tak formálně omezila pouze na rodové državy alpské, českou korunu a uherskou korunu a František tak zůstává jako František I. pouze rakouským císařem. To jsem maličko předběhl, ale není to ničemu na závadu.
Radecký se svým plukem nabral cestu do mírové posádky v Šoproni. Nastal klid dlouhý čtyři roky. Radecký drezíroval své kyrysníky a nelze popřít, že jeho zkušenosti byly takové, že se jeho pluk velmi rychle stal vzorem pro ostatní jednotky tohoto v celé armádě. Jeho hvězda stoupala. 27. srpna 1805 byl povýšen ve svých 39 letech do hodnosti generálmajora. A k tomu byl přemístěn do severní Itálie, kde převzal velení nad jezdeckou brigádou. Dostal se tak znovu do míst kde se pořád dělo mnoho věcí, které vždy měly vliv na celou říši.

Vztahy Anglie a Francie, které nikdy nebyly nic moc, se v této době opět vyhrotily. Šlo o vliv v zámořských územích a Maltu. Ta byla pro Anglii uhlovým kamenem ve středomoří a bylo jasné, že to nebude jen tak. Jen dva roky stačily Anglii, aby její diplomacie a peníze postavily novou koalici. Do války proti Francii se nechaly zatáhnout Rusko, Švédsko a Rakouské císařství, Prusko se nebylo sto rozhodnout.

Radeckého brigáda plnila úkoly předvoje sboru generála Davidoviče a byla součástí pravého křídla rakouské sestavy. Radecký se s věkem nijak nezměnil. 18. října se s malým oddílem husarů vypravil přes řeku Adiži. Přepadl francouzský oddíl a ke svým se vrátil s třiceti zajatci. Na tomto bojišti se rakouské armádě dařilo. 29. října arcivévoda Karel vybojoval u Caldiera bitvu s generálem Massenou. Neuvěřitelně tvrdě vybojovaná bitva trvala tři dny a obě armády bojovaly do úplného zničení některých svých součástí. Nakonec arcivévoda opanoval pole.

Arcivévoda Karel se svojí suitou v bitvě u Caldiera

Jinde ale byla v běhu katastrofa. Nejdříve Napoleon donutil obratným manévrováním ke kapitulaci armádu rakouského generála Macka u Ulmu, kde zajal 24 tisíc Rakušanů. Poté pokračoval v postupu do Rakous, kde narazil na ruskou Podolskou armádu, kterou vedl generál Kutuzov. Kutuzovova armáda se nenechala vtáhnout do generální bitvy, ale musela svádět tvrdé ústupové boje, například u Kremže. Francouzi obsadili Vídeň, kdy jim klíče od města jeho zastupitelé předali 9. listopadu. Kutuzov vedl své muže skvěle. Po bojích u Hollabrunu se ruská armáda dokázala odpoutat od nepřítele a stáhnout se k Olomouci, kde se začala konsolidovat. Navíc se zde setkala s druhou ruskou Volyňskou armádou, kterou vedl sám car Alexandr I, což dávalo naději na změnu k lepšímu. Kutuzov a Alexandr měli bohužel rozdílný názor na další vedení války. Kutuzov se chtěl vyhýbat střetnutí a vyčkat na příchod armády arcivévody Karla z Itálie, ale car podporován svým dvorem trval na ofenzivě proti oslabeným francouzským jednotkám. Tedy si myslel, že jsou oslabené. Kutuzova odstavil. Francouzská armáda postoupila až na jižní Moravu, obsadila Brno a její přední hlídky byly vysunuty až k Vyškovu. 2. prosince 1805 byla pak svedena bitva u Slavkova, slavná "Bitva tří císařů". Napoleon měl 73 400 mužů proti 85 tisícům Rusů a Rakušanů, přesto dosáhl svého největšího vítězství. Překvapil své nepřátele, když hlavní úder vedl na střed spojeneckých pozic a prorazil jej.

Výjev z bitvy u Slavkova

Radecký a jeho vojáci do bitvy u Slavkova nezasáhli. Byli příliš daleko od bojiště. Zničující debakl car a císař hodily na hlavu svým generálům, a co se týká rakouských držav, byly těžce otřeseny. Radecký když se seznámil s podmínkami míru, prohlásil, cituji: „Den odplaty přijde co nevidět“. Netrvalo dlouho a mohl tato svá slova naplnit mírou, která jej uvedla do společnosti největších vojevůdců lidských dějin.

Nečekal dlouho - opět zaduněla děla. Další válka proti Francii započala 9. dubna 1809 když rakouská armáda napochodovala do Bavorska, které bylo francouzským spojencem a v Tyrolích Andreas Hofer rozpoutal lidové povstání. Tato válka, i když opět pro Rakousko nedopadla, dobře rozhodně neměla až tak jednoznačně daný průběh. Mnohokrát poražení rakouští vojáci se přece jen něco naučili.

S Anglií, Sicílií a Sardinií vytvořilo Rakousko pátou koalici. Napoleon poté vpadl se 175 tisíci muži do Bavorska. 22. dubna zvítězil nad arcivévodou Karlem u Eggmühlu. V bitvě byl mimo jiné Napoleon lehce zraněn na pravé noze. Radecký v této válce na vyžádání arcivévody Karla převzal velení lehké jezdecké brigády. S touto brigádou se opět zapsal do vojenských záznamů. Jeho jízda byla součástí zadní voj ustupujícího rakouského sboru generála Hillera. Napřed si to s Francouzi rozdali na plošině mezi Schärdingem a Burghausenem a potom kryli ústup sboru za řeku Traun. Radecký to měl jednoduché- měl přímý rozkaz ustoupit. Jenže věděl, že divize polního podmaršálka Schusteka se opozdila a pokud jí někdo nepomůže, zůstane odříznuta od své armády a se vší pravděpodobností bude zničena. To koneckonců francouzský generál Masséna měl v plánu realizovat jako součást svého úderu na Linec.

Radecký se rozhodl rychle. Masséna a jeho muži tak na pustých pláních nedaleko Welsu musel se svými muži podstoupit nečekaně tvrdý a krvavý boj. Radecký se se svými jezdci do jeho sestavy s vervou navezl, část jeho jezdců sesedla s koní a s podporou malých jednotek na koních nejenže zastavili francouzský postup, ale současně vydrželi tak dlouho, že Schustekova divize dokázala přejít ke svým. Radecký a jeho muži svedli s mnohonásobnou přesilou velký boj a i když vyhrát nemohli, ustoupili se ctí a Radeckému přes celkovou porážku ve válce přinesla bitva komandérský stupeň Řádu Marie Terezie. Radecký poté bojoval 6. května u Neumarktu na přístupech k Vídni a skvěle si vedl u Mauternu, kdy 48 hodin jistil most a přilehlé břehy u Storkau. Zde byl i v době vítězné bitvy u Aspern. Bitva u Aspern a Esslingu skončila první Napoleonovou porážkou v bitvě.

Bitva u Aspern- Esslingu, která se odehrála mezi 21. až 22. květnem 1809

Bohužel ve dnech 5. až 6. července Napoleon vyhrál bitvu u Wagramu. Arcivévoda udělal hodně chyb, ale zdá se, že ani jedna neměla na prohře nosný vliv. O jeho statečnosti nelze pochybovat. Osobně vedl několikrát své vojáky do útoků. Vídeňáci vše sledovali ze střech svých domů a s nadšením tleskali a provolávali slávu pokaždé, když se tak stalo. Po dvou dnech bylo rozhodnuto a ti samí lidé se smutkem začali ošetřovat raněné obou armád. A bylo jich hodně.

Bitva u Wagramu vybojovaná 5. a 6. července 1809

Arcivévoda poté ustoupil na Moravu a svedl ústupovou bitvu u Znojma. 10. července požádal císař František I. o mír. 12. července bylo ve Znojmě podepsáno příměří a vojáci, kteří o ničem nevěděli a chystali se na další boj, byli odděleni od sebe parlamentáři obou stran, kteří nedbajíce na možné ohrožení vtrhli mezi obě strany a odtrhli je od sebe. 14. října byl v Schönbrunnu podepsán mír. Rakousko ztratilo zbytek provincií na Jadranu, čímž se stalo vnitrozemským státem. Navíc rakouská armáda mohla mít jen 150 tisíc mužů a bylo nutno vyplatit 75 milionů zlatých válečné kontribuce. Tyrolské povstání bylo krutě potlačeno.

Arcivévoda Karel na kterého Radeckého chování v boji udělalo již poněkolikáté hluboký dojem, mu udělil čestný titul prvního majitele 5. husarského pluku. Tohoto titulu byl později zbaven, ale v roce 1848 mu byl udělen opětovně a až do roku 1918 nesli pátí uherští husaři Radeckého jméno.

Po prohrané válce se stal Radecký náčelníkem generálního štábu u nově jmenovaného velitele polního maršála Lichtensteina. Byl jeden z těch, co radili císaři přijmout podmínky míru a vyčkat s válkou na lepší dobu. Z Radeckého se stal klasický štába. Najednou byl hlavním ubytovatelem a dvorním vojenským radou. Staral se o zvýšení bojeschopnosti armády, sháněl peníze, podařilo se mu uvést do života novou organizaci polní lékařské služby a u jezdectva rozvinul systém ekvitačních škol. Jaký měl podíl na vzniku zeměbrany, není jasné. Více nebylo možno dosáhnout, říše totiž prošla státním bankrotem.
A není jasné ani to, jak se díval na skutečnost, že po sňatku Marie Luisy, dcery císaře Františka I., se stal Francie rakouským spojencem. Tento sňatek domluvil Metternich. Pravda ale je, že na tomto základě musela rakouská armáda vypravit pomocný sbor o síle 30 000 vojáků pod velením maršála knížete Karla Schwanzenberga pro francouzské dobrodružství v Rusku. Tento sbor se po celou ruskou kampaň choval velmi neválečně a sám kníže praktikoval taktiku pasivní rezistence na cokoliv, co se po něm chtělo. Trochu tím přispěl ke katastrofě francouzské armády v Rusku. Tato nepochybně katastrofa francouzskou armádu těžce poškodila, ale rozhodně nelze mluvit o jejím definitivním konci. Ale zároveň tato katastrofa dala naději mnoha poníženým národům a jejich potupeným elitám.

[Pátrač]

Kapitola třetí – Konec Napolena Bonaparta v Evropě a Radeckého podíl na tomto stavu.

Náš „štába“ Radecký vydržel v nové funkci celé tři roky. Po této době z ní byl podle svých vlastních slov konečně uvolněn. Ono se dá říci, že toho moc nenaúřadoval – kdykoliv to šlo, z Vídně zmizel k vojskům, kde se cítil jako doma. Na jaře roku 1813 se dokonce objevil v Praze. Možná i vzpomínal na své mládí a určitě si vzpomněl na paní Břenskou, která mu byla několik let mámou. Ale měl toho na práci tolik, že na více asi nebyl čas.

Měl před sebou těžký úkol. Měl postavit novou rakouskou armádou schopnou ofenzivní akce. Jako všemu ve svém profesním životě se pustil do práce s nasazením, které si zaslouží to nejvyšší ocenění. Situace byla velmi zlá. Posbíraných 120 000 rekrutů, ze kterých jednu třetinu tvořila zeměbrana, Radecký hodnotil velmi negativně. Chybělo všechno. Uniformy, obuv, zbraně. Výcvik mizerný, morálka ještě mizernější. Státní bankrot ukázal své zoubky.

Radecký konal krajně nestandardně. Dokonce zabavil jeden milion zlatých z daní, které už byly na cestě do Vídně. Stovky dílen dostaly velké zakázky. Tkalo se, barvilo, stříhalo a šilo obrovské množství stejnokrojů. Obuvníci nevěděli co dělat dříve. Puškaři a kováři pracovali ve dne v noci. Tesaři a koláři vyráběly povozy a bylo zabaveno mnoho koňských a volských potahů. A hlavně, celou dobu se tvrdě cvičilo a cvičilo. Koncem července si Radecký mohl říci, že to co nyní vidí, už vypadá jako armáda. A nejen vypadalo. Byla to armáda. Neostřílená ale připravená a bylo jasné, že zkušenosti přinese boj.
Metternich se snažil najít s Napoleonem společnou řeč, ale nebylo to možné. Jako prostředník mezi Francií a rusko-pruskou koalicí selhal a nakonec Rakouského stálo opět v koalici proti starému nepříteli. Ale Metternichovi se díky jeho tvrdosti a proslulosti podařil diplomatický majstrštyk. Prosadil, aby se velitelem všech koaličních sil stal rakouský generál. Byl jím jmenován příslušník starého českého šlechtického rodu rakouský maršál Karel Filip Schwanzerberg.

Jelikož zásadní role tohoto muže, jednoho z mnoha velmi významných předků našeho současného ministra zahraničí a kandidáta na prezidenta v konečné porážce Napoleona je neodiskutovatelná, je třeba mu věnovat pár slov. Tedy ne jen pár….

Karel Filip Schwarzenberg, se narodil 15. dubna 1771 ve Vídni jako druhorozený syn
Jana Nepomuka Schwarzenberga. Už toto jej předurčilo pro vojenskou kariéru. Již v deseti letech byl jmenován kapitánem jezdeckého Wolfeggského pluku ve Švábsku ale byl ještě dítě a vzdělával se doma. První vojenské zkušenosti mu zajistil rodinný přítel, polní maršál Franz Moritz Lacy. Ten zařídil jeho účast v tažení proti Turkům v hodnosti poručíka Brunšvicko-Wolfenbütelského jízdního pluku. Vyznamenal se při útoku na Šabac a byl povýšen na kapitána a dostal se do hlavního stanu k Laudonovi. Bohužel onemocněl a musel se vrátit zpět domů do Čech.

Obraz Karla Filipa Schwarzenberga, zakladatele orlické linie tohoto šlechtického rodu a vrchního velitel spojeneckých armád v poslední koaliční válce.

Znovu se dostal do bojů krátce po svém povýšení na majora v roce 1790, když Francie vyhlásila Rakousku válku. Bojoval s dragouny v Nizozemí, v roce 1792 však spadl z koně a byl z bojů vyřazen. V dalším dění jako podplukovník velel sboru hulánů, za což mu byl posléze udělen rytířský kříž řádu Marie Terezie.
O 9 let později již jako generálmajor oženil s Marií Annou z Hohenfeldu, kněžnou Esterházy, ale hned nato bojoval proti Francouzům na Rýně. V roce 1800 byl povýšen na polního podmaršálka. Po bitvě u Hohenlindenu, v které byli Rakušané poraženi generálem Moreauem, se mu podařilo vyvést armádu z obklíčení a tím zabránit jejímu zničení.
Vzhledem k tomu, že v této době bylo běžné být vojákem a zároveň diplomatem, byl vyslán roku 1801 na dvůr čerstvě zvoleného cara Alexandra I., jemuž předal blahopřání od císaře Františka II. Ještě téhož roku se vrátil do Čech, kde si s bratrem Josefem Janem rozdělil dědictví. Karlu Filipovi připadl mimo jiné právě vyhořelý Orlík, který byl jeho zásluhou zrekonstruován. Jeho bratr si ponechal Český Krumlov a Hlubokou.

Karel Filip byl poté jmenován viceprezidentem dvorské vojenské rady a císař František ho také pověřil vyjednávání s bavorským kurfiřtem Maxmiliánem IV. Výsledkem tohoto jednání bylo, že Maxmilián přislíbil pomoc Rakousku a Rusku ale obratem tuto dohodu zradil a přidal se k Napoleonovi. Karel Filip se poté stal velitelem předvoje polního podmaršálka Karla Macka. Macek jako velitel a dlužno říci, že jen vlastní vinou neuspěl a nakonec byl obklíčen a po několika dnech 19. října roku 1805musel kapitulovat. Ale Karel Filip se postavil do čela dvanácti eskadron jezdectva a 14. října se z obklíčení probil. Před bitvou u Slavkova doporučoval kníže Schwarzenberg počkat na zkonsolidování armády, ale car Alexandr měl svoji hlavu a velitele obou armád odtavil- výsledek byl známý. Poté Karel Filip nějakou dobu sloužil na misi v Petrohradu. V roce 1809 se vyznamenal v bitvě u Wagramu, kde velel zadnímu voji, za což byl povýšen na generála jezdectva. Téhož roku byl pasován na rytíře Řádu zlatého rouna.

Po této porážce Rakouské císařství změnilo politiku vůči Francii na smířlivou a Karel Filip byl vyslán jako velvyslanec do Paříže, kde vystřídal knížete Metternicha. Zprvu se knížeti Schwarzenbergovi ve Francii nelíbilo, kvůli vysoké kriminalitě a cenám. Jeho nejvýznamnějším zdejším úkolem bylo připravit sňatek mezi Napoleonem a dcerou císaře Františka I. Marií Luisou. V roce 1810 se při příležitosti návratu novomanželů ze svatební cesty konala na půdě rakouského velvyslanectví v Paříži v hotelu de Montesson slavnost. Během ní došlo k požáru, při němž uhořela hodně lidí. Byla mezi nimi i mimo jiné i jeho švagrová Pauline Schwarzenbergová a toto jej velmi zasáhlo. Napoleon Bonaparte si velvyslance oblíbil a trávil s ním mnoho času při rozmluvách. Když se potom francouzskému císaři narodil potomek, Napoleon II., daroval císař ženě Karla Filipa skarabea, kterého si přivezl z tažení do Egypta. Není bez zajímavosti, že od té doby Napoleon prakticky všechny bitvy prohrál a Karel Filip zase vyhrál.

Když Napoleon zahájil své Ruské dobrodružství, byl Karel jmenován, jak už víme do čela rakouského pomocného sboru. Kníže se této funkce ujal s rozpaky vzhledem k nedávnému spojenectví s Ruskem, a naopak nepřátelství s Francií. Doufal přitom, že rakouské sbory budou mít při tažení určitou autonomii, to však také nebylo předem definováno. Zprvu nenaráželo rakouské vojsko na ruský odpor, až později narazilo na generála Alexandra Tormasova, kterého se 12. srpna podařilo donutit k ústupu. Za to byl Karel Filip povýšen na maršála. Další postup armády byl zastaven dešti.

Čas šel a ve Vídni došlo ke změně zahraniční politiky a ministr zahraničí Metternich ujistil cara Alexandra, že rakouské spojenectví s Francií není až tak pevné. Vzhledem k tomu, že se jednalo o soukromou korespondenci, Karel Filip se o ní nic nedozvěděl a marně žádal u řeky Styr o posily. Jeho postavení se začalo velmi rychle zhoršovat. Podařilo se mu sice obsadit Kobyrn, ale to už jej francouzská armáda neboli Grande Armée žádala u Minsku o pomoc. Poté co uhodily mrazy a Karel Filip se dozvěděl o katastrofálním neúspěchu Francouzů, neváhal a veden snahou zachránit co nejvíce svých vojáků začal jednat s ruským vrchním velitelem Kutuzovem. Díky dobrému jménu, které v Rusku měl a osobní známosti s Michailem Illarionovičem knížetem Goleniščevičem se mu podařilo vrátit se z Ruska s 20 000 bojeschopnými muži, zatímco Napoleon jich vyvedl jen kolem 7000.

Když se Karel Filip vrátil po tažení zpět do Paříže jako velvyslanec, upozornil Napoleona, že císař František je stále nakloněn všeobecnému míru, ale Napoleon jakákoli mírová jednání odmítl a Karel Filip se vrátil zpět do Vídně, kde byl jmenován do čela armády. Posléze vešla v platnost tajná dohoda mezi další, v pořadí pátou koalicí evropských mocností Rakouska, Pruska, Ruska a Švédska, v níž se tyto mocnosti zavázaly k boji proti Francii. Vrchním velitelem všech spojeneckých armád se stal Karel Filip, který do čela spojeneckého štábu jmenoval Jana Václava Josefa Radeckého.

Z tohoto období se zachovaly zprávy, které o Karlu Filipovi hovoří většinou jako o špatném nebo přinejlepším průměrném stratégovi. On sám však zřejmě za toto hodnocení zcela nemohl, jelikož mu veleli tři panovníci, František I., Alexandr I. a Fridrich Vilém III., kteří měli velmi odlišné názory na vedení války, takže někdy stavěli vrchního velitele do nelehké situace. Navíc existují indicie, že carovi poradci dost možná svévolně měnili rozkazy od vrchního velitele a jeho štábu pro ruské formace. Po prohrané bitvě u Drážďan se Karel Filip chtěl dokonce svého vůdcovství vzdát, ale nakonec tak neučinil. Klidně napíšu, že vše co jsem prostudoval, mě vede k tomu, že sice to nebyl geniální stratég, ale byl to skvělý diplomat a dokázal v nejdůležitějších momentech zajistit to, že armády bojovaly podle vojenských plánů a ne podle panovnických ambicí. V tom byla jeho role zásadní, protože jak ukázala doba, když se ty tři korunované hlavy narvali do řízení operací, vždy to skončilo průšvihem. Ne tak velkým jako u Slavkova, ale vždy to stálo za pytel vody.

Prvního úspěchu se spojencům dostalo, když zastavili postup Francouzů do Čech u Chlumce. Při tomto vítězství se dokonce podařilo zajmout francouzského velícího generála Vandamma. Francouzi nejprve drželi obranné postavení na Labi, ale později se stáhli k Lipsku, protože hrozilo vysoké nebezpečí obklíčení od Rakušanů z jihu a Prusů ze severovýchodu. Zde pak došlo k známé bitvě národů u Lipska, kterou spojenci vyhráli, na čemž měli zásadní podíl právě Karel Filip a jeho náčelník štábu Radecký. Začal spojenecký postup do nitra Francie a přestože Karel Filip musel vyřešit jako už několikrát několik vnitrospojeneckých problémů, proběhla cesta do Paříže bez útoků oslabené francouzské armády. Napoleonova abdikace byl pro něj zadostiučiněním a radostí vojáka. Když Napoleon utekl z Elby začalo jeho 100 dní, Karel Filip se opět musel vrátit do boje. Domů se mohl konečně vrátit až po bitvě u Waterloo, které se ovšem nezúčastnil ani on ani rakouská armáda – toto vítězství bylo plně v režii Angličanů a Prusů, jak jim to dějiny plným právem přiznávají.

Klidu si ale užil jen málo. Roku 1817 byl postižen záchvatem mrtvice a ochrnul na pravou ruku a nohy. Jeho stav se poněkud zlepšil po pobytu v Karlových Varech. Toto zlepšení však bylo jen přechodné. Na jaře 1820 se vydal do Lipska k zakladateli homeopatie Samuelu Hahnemannovi. Ani homeopatie však polního maršála nezachránila a 15. října 1820 zemřel. Jeho tělo bylo pochováno v kostele sv. Jiljí v Třeboni a srdce v kapli na Orlíku, později, roku 1865, bylo jeho tělo přeneseno do nové hrobky na Orlíku.

S klidným svědomím můžeme říci, že to byl výjimečný, všestranně talentovaný muž. Ale nejlepší byl při jednání s korunovanými hlavami. A tento muž si jako svou pravou ruku, tedy náčelníka generálního štábu spojeneckých sil nekompromisně vyžádal Radeckého. Tak se stalo, že příslušníci dvou starobylých českých šlechtických rodů stanuli na nejvyšších místech protinapoleonské koalice. Karty byly rozdány. Na nich bylo Napoleona porazit a zároveň nesměli zastínit majestáty korunovaných hlav. Radecký se pustil do výstavby a organizace svých podřízených vojsk. A hlavně zajistil pohyb rekognoskačních skupin na obrovském území možných bojů. Na základě těchto rekognoskací potom připravoval základní plány přesunů, držení opěrných prostorů a rozložení pozorovacích jednotek.

Prvním křtem spojeneckých sil byla bitva u Drážďan. Byla vybojována ve dnech 26. až 27. srpna 1813. Spojenecké velení o přítomnosti francouzské armády mělo jisté povědomí, ale nevyužilo je správně. Asi se bylo potřeba ještě učit. Velící francouzský maršál Gouvion de Saint-Cyr nařídil stavbu opevnění kolem města. Hlavní historiky zvaná Česká armáda pod velením naší dvojice o síle necelých 200 000 mužů, překročila 22. srpna české hranice a 23.-24. srpna dosáhla Drážďan. První útoky na město začaly již následující den. V samotné bitvě měl Napoleon k dispozici minimálně 90 000 vojáků. Spojenecká vojska složená z vojsk Rakouska a Ruska byla složena z nejméně 150 000 vojáků.

Vyobrazení bitvy u Drážďan

První srážky protivných vojsk se odehrávaly v jižních předměstích města. Spojenecká vojska však vyčkávala s hlavním útokem na město až na 26. srpna. Napoleon tak měl čas k návratu a navýšení počtu vojáků ve městě a dokonce i převzít řízení obranných operací. Tím spojenci propásli vhodný okamžik, kdy bylo město obsazeno pouze asi 30 000 muži, a Francouzi ubránili město. Jejich útok vystřídal protiútok francouzské císařské pěší gardy. Spojenci utrpěli 27. srpna za hustého deště katastrofální porážku. Napoleon začal silnou palbou z děl, neměl však dostatek jízdy na pronásledování protivníka. Poslal jen armádní sbor o síle 30 000 mužů, kterému velel generál Vandamme. Sbor překročil Krušné hory a pronásledoval Rusy do Čech.

První boj a hned výprask. Ale není to vina našich vojáků. Oba naznali, že zde by se bojovat nemělo. Jejich vojska nebyla stmelena, nebyly domluveny koordinační postupy a bylo potřeba ještě trochu drezůry nováčků. Na svedení bitvy trval ruský car Alexandr I, stejně jako kdysi u Slavkova. Na jeho stranu se postavila ruská generalita a nakonec i vlastní císař. Oba vojáci tak utrpěli porážky dvě. První od vlastních panovníků a druhou od Francouzů. Ale blýsklo se na lepší časy. Francouzský sbor se od vlastní armády vzdálil až moc a nakonec padl v severních Čechách do léčky, kterou mu na dopředu prozkoumaném území naši dva vojáci připravili. Ve dnech 29. a 30. srpna 1813 byl tento sbor, kterému nikdo nepřišel na pomoc kompletně rozbit a jeho velící generál padl do zajetí. Byla to bitva u Chlumce a Přestanova. Bitva to byla velmi složitá a proměnlivá a pokud by jim došly posily, Francouzi by možná i vyhráli.

Bitva u Chlumce a Přestanova, vybojovaná 28. a 29. srpna 1813

Ale Napoleona vážně znepokojil postup spojeneckých vojsk v Braniborsku a Lužici a považoval odchod hlavních sil do Čech za riskantní. Ponechal tedy Vandammův sbor vlastnímu osudu. Když na bojiště dorazila Česká armáda, posílila oslabené spojenecké sbory a zapojila se do dalších bojů. Sám ruský car Alexander I. a pruský král Vilém I. poté sledovali další průběh bitvy z bezpečné vzdálenosti Doubravské hory u nedalekých Teplic. Rakouský císař František I. byl ještě opatrnější a zastavil se až v Lounech, kam mu zprávy o probíhající bitvě donášel posel.

Bylo ale jasné, že pokud se nepodaří korunované hlavy udržet alespoň tři denní pochody od hlavního velitelství a fronty, nebude lehké v této válce vyhrát. Všichni tři panovníci usilovali o vavříny vítězů nad Napoleonem. Bylo potřeba zjistit, který nepřítel je nebezpečnější – Francouzi nebo vlastní agilní panovníci. A myslím si, že Radecký a Schwarnzenberg v tom měli jasno. Nakonec dokázali porazit protivníky všechny, jak je čas přinesl. Ty první měl na starosti hlavně kníže a toho druhého Radecký.

K tomu největšímu válečnému střetnutí v Evropě 19. století. Ze všech stran se na planiny kolem Lipska stahovaly mohutné síly rozhodnuté vybojovat rozhodnutí, kdo bude vládnout Evropě. Radecký navrhl bitevní plán, kdy spojenecké armády rozdělené do tří kolon postupovaly vytrvale vpřed a průsečík jejich postupu bylo právě Lipsko. Bylo by nepravdivé tvrdit, že Radecký vypracoval plán bez chyb. Například 30 000 spojeneckých vojáků bylo upoutáno do bezvýznamného boje v soutěskách kolem řeky Elstery a na druhou stranu síly, které měly zabránit ústupu Francouzů zpět do Německa byly tak malé, že byly lehce poraženy a úkol nesplnily. Historické závěry tvrdí, že nejvíce změn v plánech prosadil car Alexandr.
Bitva začala 16. října útokem 78 000 spojeneckých vojáků z jihu a 54 000 ze severu, Napoleon měl větší množství své armády na jihu. Spojenecký útok nebyl příliš úspěšný a byl přinucen ke stažení do původních postavení, ale ani Napoleonovy oddíly nebyly schopné prolomit protivníkovu linii. Výsledkem prvního dne bojů byla remíza. Druhý den byl v celku klidný, protože obě strany prováděly reorganizaci a přiváděly svoje posily. Francouzi posílili o 14 000 mužů, zatímco spojenci o 145 000 a tím tento ten zcela jistě vyhrály.

Jedno z mnoha vyobrazení bitvy u Lipska

18. října spojenci zahájili masívní ofenzívu na všech frontách, jejímž výsledkem byla devítihodinová řež a těžké oboustranné ztráty. Když Napoleon viděl, že bitva je ztracená, zahájil v noci z 18. na 19. ústup přes řeku Elster. Vše šlo dobře, až do ranních hodin, kdy kvůli chybě sapérů došlo ke zničení mostu, který byl jedinou cestou k úniku. Několik tisíc mužů bylo odříznuto. Někteří se snažili přeplavat přes rozvodněnou řeku a zaplatili za to životem, mezi nimi byl maršál kníže Poniatowski. Jmenován jím byl předchozího dne.
Radecký sám řídil boj tak, jak byl zvyklý. Často z první linie a se statečností u něj obvyklou. Opět dal vzniknout chmurám na čelech zásobovačů a lapiduchů – padli pod ním dva koně a sám byl dvakrát raněn na levé noze.

Souboj jezdeckých formací v Bitvě národů

Napoleon dostal lekci, jakou do té doby nepoznal. Ale bylo jasné, že se necítí odepsaný. Na domácí půdě zahájil okamžité odvody a zahájil výcvik nových sil, které měly zajistit územní integritu Francie v původních hranicích a jeho vlastní vládu. A je jasné, že v této krizi, kdy hrál va bague vynikly nejlépe jeho schopnosti. Spojenci po konsolidaci po bitvě u Lipska dorazili k Rýnu. Za řekou se rozkládal země, která nekonečnou válkou rozvrátila celou Evropu. Byla zde vybojována bitva u Hanavy. Spojenci se pokusili zabránit Napoleonovi v tom, aby se dostal na francouzské území. Bitva byla krvavá a spojenci opanovali bojiště. Ale tím, že jejich linie prorazil a dokázal spojencům uniknout, měl by být považován za vítěze Napoleon.

Radeckého postavení se po této bitvě otřáslo v samotné své podstatě. Hlavní stan byl umístěn ve Frankfurtu nad Mohanem. Polní zbrojmistr Duka přesvědčil císaře, že je pravý čas zastavit a přejít do obrany. Radecký ale trval na závěru, že je potřeba postupovat do nitra Francie a obsadit Paříž. A dál na těchto plánech pracoval. Na jeho straně dokonce stál i car, ale císaře tento postoj krajně rozhořčil. Radeckého krutě urazil tím, že mu doporučil nechat se zavřít na Špilberk nebo přímo zkrátit o hlavu, pokud na svých plánech bude dále trvat. Radecký šel za Schwarzenbergem a požádal ho, aby si našel do čela štábu jiného muže.

Ten samý den byl Radecký pozván ke stolu císaře. Nejedl, nepil a jen tiše seděl. Císař k němu po jídle přistoupil a zeptal se ho, co se s ním děje a jak se má. Radecký mu sdělil, že se má zle, protože ztratil jeho přízeň. Císař po krátké úvaze dal svému generálovi možnost obhájit plán invaze do Francie. Jeho plán posuzovali Schwarzenberg, Duka a Meterrnich. Duka byl nejvíce proti, ale brzy zůstal bez argumentů. Když už nevěděl jak dál, osopil se na Radeckéhoslovy: „U všech čertů, chcete snad být chytřejší než princ Evžen?“ Radecký mu klidně odpověděl: „Princ Evžen by už byl za Rýnem“. Spor ukončil císař. Armády se brzy daly na pochod.

Samotné překročení Rýna mohlo pro Radeckého skončit velmi špatně. S pruským generálem Hakem překonávali Rýn mezi prvními. Když v kročili na pontony právě zřízeného mostu, nápor vody most roztrhl a ponton s oběma generály se utrhl. Jen díky duchapřítomnosti několika pionýrů byl zachycen a ukotven. Jinak by vyrazil po řece do Hünigenu a zde by asi oba padli do zajetí, pokud by se před tím neutopili.

Radecký byl ale ve špatném zdravotním stavu. Nebyl již žádný mladík, a měl toho za sebou prostě moc. Jeho zdraví mu začínalo klást limity, co může a co ne. Léčil se kvalitním červeným vínem, které mu posílal osobně car po jednom z kozáků své osobní gardy a myslím si, že tento projev carské přízně ledacos píše o úctě, jaké se Radecký u cara Alexandra těšil.
Nakonec se spojenci valili Francií a 1. února 1814 porazili francouzskou armádu u La Rothiére. Na druhou stranu byl Blücher den před tím poražen u Brienne. U La Rothiére to byla zajímavá bitva. Koaliční jednotky tvořili kolem Francouzů půlkruh. Ruští vojáci snažili rozvinout děla, ale ihned čelili útoku francouzské jízdy. Rychle děla nabili, počkali, až Francouzi vjedou před ústí děl a vypálili salvu, která způsobila Francouzům těžké ztráty. Ti přesto vjeli mezi ně. Jezdci zajali několik děl a zaútočili na ruskou pěchotu, která zaútočila na La Rothière, ale nyní se stahovala. Rozrazili husary kteří se pokusili pěchotu chránit a útočili na pěchotu s cílem ji co nejvíce poničit.

Bitva v ulicích města La Rothiere

Naštěstí přestalo sněžit a viditelnost se výrazně zlepšila. Generál Vasilčikov nechal své jednotky přeskupit do čtverhranů - asi jako Welington u Waterloo - a zde se pěšáci bránili palbou z mušket. To francouzskou jízdu rozhodilo a útok dalších ruských sil rozrazil francouzským jezdcům bok a zahnal je na útěk. Vítězící ruská pěchota ukořistila 24 jízdních děl. Napoleonovi hrozil průlom středu jeho pozic, ale začalo znovu sněžit a nebylo nic vidět. Kolem čtvrté se viditelnost zlepšila a Rusové zaútočili na bodáky do La Rothière a jejich zteč vyhnala většinu francouzských z pozic. Jen někteří veteráni se zabarikádovali na severu vsi a houževnatě se bránili. Ruský postup navíc zpomalil útok generála Colberta, jenž napadl jednotky, které do města teprve vstupovaly.

Nalevo od La Rothière Rakušané zaútočili na Dienville, přes jediný úzký most. Jejich postup byl rychle zastaven, ale napravo od La Rothière zaútočili Würtemberčané z lesa Beaulieu. Jejich postup zastavil maršál Victor. Nasazení dalších sil na tomto úseku situaci změnilo. Kolem páté musel Victor ustoupit. V sedm byl dobyt Chausmeil a Napoleon si uvědomil, že bitvu prohrál. Napoleon se nesmířil s průběhem bitvy a po přeskupení sil zahájil útok na ztracené městečko a dobyl jej zpět, ale bylo jasné, že útok dalších ruských sil vše zvrátí. Ale koaliční velitelé se rozhodli, že nebudou útočit v noci, aby nedošlo k bojům mezi vlastními vojáky. V noci se Francouzi stáhli z bojiště.

Francouzi na jaře tohoto roku vybojovali několik skvělých vítězství, ale bylo to zoufalé. Odrazili jeden nápor a další tři bylo potřeba řešit. Radecký a Schwanzerberg drželi iniciativu ve svých rukách a mistrovsky žonglovali armádami tak, aby nikde Napoleon nezískal rozhodující převahu. Z důvodu zásobování nakonec své síly rozdělili do několika kolon a ty mašírovali ve stálém boji na Paříž. V bitvě u Bar-sur-Aube byl dokonce raněn i Schwarzenberg. Napoleonovi vojáci ze sebe vydávali vše a tak až po bitvě u Arcis na řece Aube vybojované dne 21. března se spojencům otevřela cesta na Paříž. U Arcis-sur-Aube se jim 20. až 21. března 1814 se proti spojencům postavily Napoleonovy síly, které se pokusily zastavit Schwarzenbergovu Hlavní armádu. Po prvním dnu bojů Napoleon pochopil, že početní převaha nepřítele je moc velká. Měl porazit 74 000 mužů, kteří stáli proti jeho 33 500 vojákům. Proto kryt manévrem Oudinotova sboru zahájil ústup. Francouzi ztratili 8000 mužů, spojenci 2500. Hlavní stan spojenců vydal 24. března rozkaz k závěrečnému postupu na Paříž, která 30. března kapitulovala.

Ruská pěchota útočí na Montmarre, rok 1814.

Radecký vjel do Paříže 31. března 1814 v 11 hodin dopoledne hned za třemi panovníky. Ruským carem, rakouským císařem a pruským králem. Po krátkém pobytu v Paříži se Radecký vrátil do Vídně do své původní práce jako náčelník generálního štábu rakouské armády. V říjnu 1814 se ve Vídni sešel kongres mocnářů a předních evropských diplomatů. Úkol byl jediný – obnovit v Evropě pořádek, který skoro ztratila. Ale už to nešlo. Svatá říše římská národa německého zanikla a byla nahrazena Německým spolkem samostatných království, velkovévodství, vévodství, knížectví svobodných měst. Podrobně to ukážu kousek dále. Probudil se nacionalismus, který se stal prvořadým státotvorným prvkem pro dalších 100 let. Každá země kde se objevili francouzští vojáci, už byla jiná. Jejich heslo „liberté, égalité, fraternité“ bylo příliš nakažlivé a tomuto tlaku na změnu uniklo i když jen na krátký čas Rusko.

Tento kongres byl Meterrnichovým mistrovským kouskem. Dnes je bagatelizován jako vítězství konzervativních sil, což přitom nikdo nepopírá. Ale na druhou stranu se podařilo uspořádat často protichůdné požadavky na území či vliv jednotlivých mocností.

Vyobrazení Vídeňského kongresu.

Na dlouhá léta bylo zabráněno válečným střetům mezi mocnostmi, což bylo pro rozedranou Evropu požehnáním. Ale v průběhu roztančeného kongresu dorazila večer 5. března 1815 zpráva o útěku Napoleona z Elby. Král Ludvík XVIII., který měl garantovat mírovou smlouvu, zmizel do Ženevy. 13. března bylo rozhodnuto o novém koaličním tažení. Za velitele koaličních sil byl opět zvolen Karel ze Schwarzenberka. A ten si neopomenul vyžádat k ruce Radeckého. To je nutno považovat za další potvrzení Radeckého schopností. Ti dva spolu dokázali vyjít a dobře spolupracovat. Ale lidsky si byli cizí. Byl mezi nimi velký rozdíl v původu a Schwarzenberk se občas choval k Radeckému blahosklonně, což tento nesnášel. A navíc na konci velkého tažení si velitel koaliční armády vybral za oblíbence přeběhlíka ze Saska Langenaua. Ale tentokrát do války nezasáhli. Po stu dní byl Napoleon definitivně poražen Angličany a Prusy v Bitvě u Waterlo. I tak ale se Radecký dostal na krátký čas do Paříže, ale jeho slabá tělesná konstituce, velký stres a věk mu opět připomněly, že má své limity. Když se vrátil do Vídně, trvalo mu tři roky, než se dostal do dobré formy.

Jednotlivé persony účastné Vídeňského kongresu.

Jak mnoho let války změnilo Evropu? Bylo to velmi razantní.

Největší územní změny zaznamenaly vítězné mocnosti tedy Rakousko, Rusko, Prusko
Rakousko ke svému území připojilo Benátsko, Terst, Tyrolsko, Lombardii a Dalmácii, ztratilo Belgii a nešlo s tím nic dělat.
Prusko se rozšířilo o Porýní a část Saska, Gdaňsk, Poznaňsko a švédské Pomořany
Rusko získalo Besarábii a Finsko, vytvořilo z Varšavského knížectví Polské království, které bylo v personální unii s Ruskem.
Holandsko a Belgie se spojily do Nizozemského království a personální unií k nim připadlo Lucembursko
Anglie získala Maltu, mys Dobré Naděje, Jižní Afriku, Cejlon
Změnit se však muselo i Napoleonem rozvrácené Německo. Vídeňský kongres zde vytvořil Německý spolek tedy volné soustátí 39 malých zemí včetně Pruska, Rakouska i Čech a Moravy.

Takto vypadal Evropa po Vídeňském kongresu:

Bylo to, jak vidíme, hodně změn a došlo de facto k jistému dělení sfér vlivu ve velké části světa.

Radecký sám se stal ve velké části Evropy populární osobou a uznávaným vojákem. Ale bylo to jen krátkodobé a za pár let po něm ve většině kontinentu neštěkl ani pes. Jeho zásluhy a zásluhy jeho nadřízeného si díky skvělé vedené propagandě přivlastnili Prusové a jejich král, další díl car a jeho generalita. A tak se velmi rychle začal zásadní podíl Rakouska a jeho vojáků na porážce jednoho z největších nepřátel, které se v dějinách Evropy objevil, bagatelizovat a nakonec i v naší zemi narážíme na trvale platnou pravdu, jak Rakušáci vždy dostali výprask a druzí to za ně museli zachraňovat, a naše fórum není žádnou výjimkou.

Výsledek válek ale Radeckému více-méně pasoval. Jako loajální šlechtic a voják měl despekt k revolucím jako nositelům změn, což mu potvrdilo bezuzdné vraždění šlechty, ale nejen šlechty ve Francii, ničivé války, které bylo nutno po celé Evropě svést s revoluční Francií - klidně můžeme říci, že odmítal vývoz francouzské revoluce do zahraničí. Dále měl potíže smířit se s nacionalismem. Prioritně mu nešlo o to, že by mohlo dojít k rozpadu monarchie, která byla jeho vlastí ale i bezpečným domovem. V nacionalismu viděl zdroj občanských válek a válek, které můžou tyto občanské války vyvolat ve svém okolí. A Vídeňský kongres mu přinesl jisté uklidnění.

Ve Vídni totiž rokující přijali čtyři politické principy, které dnes jsou považovány v lepším případě za konzervativní, v horším za reakční.

První princip: potvrzení legitimity bývalých vládnoucích dynastií - návrat " panovníků z boží milosti " k moci, tedy například Bourbonů ve Francii, Španělsku, Království obojí Sicílie.

Druhý princip: nastolení takového systému rovnováhy sil v Evropě, aby žádný stát nezískal hegemonii. Bylo to sice dost iluzorní, ale Francie byla oslabena, musela zaplatit válečné náhrady a odevzdat válečné loďstvo vítězům. Mezi silným Ruskem a silnou Anglií nyní leží v Evropě dva státy vyrovnávající vztahy mezi západními mocnostmi a Ruskem, a to Rakousko a Prusko. Domluvila se i zásada spolupráce a jednoty všech vládnoucích dynastií proti nebezpečí revolucí a vzájemných válek. Zde potřeba vidět, že to byla zásluha Metternicha.

Třetí princip: přinesl územní vyrovnání, a vyřešil spory o Polsko a Sasko. Polsko bylo pohlceno Ruskem a Sasko Pruskem. Další územní změny jsem vyjmenoval výše.

Čtvrtý princip: snaha zabezpečit výsledky jednání a udržet status quo, společný postup proti občanským revolucím v Evropě v budoucnosti - uzavřen čtyřspolek vítězných mocností, do něho byla v roce 1818 přijata i Francie a tento spolek přežil až do roku 1848. Přinesl periodické kongresy velmocí - poprvé v Cáchách 1818 - dohoda o skončení okupace ve Francii. Dále byla vytvořena tajná mezinárodní policie zaměřená na odhalování připravovaných revolucí v Evropě.
Evropa po vídeňském kongresu se často nazývá érou Metternichovou a přinesla relativní stabilitu, dobu klidu a míru, ve většině států byl nastolen absolutismus a byla poznamenána obavou z liberalismu. Byla omezována svoboda slova, náboženství a tisku. Z pohledu naší doby to byl krok zpět, a také to tak bylo.

Klemens Wenzel Nepomuk Lothar kníže Metternich-Winneburg-Ochsenhausen, vévoda z Portelly

Radecký tedy byl spokojen. Z jeho pohledu byly vytvořeny podmínky pro klidný život a tisíce a tisíce vojáků, kterým on a jeho kolegové veleli, nepadli na bitevních polích zbytečně. Následujících 33 let mohl klidně stárnout, žít v míru a pracovat pro císaře na těch postech, kam byl povolán. A tak se také stalo.

[Pátrač]

Kapitola čtvrtá – Radeckého třicet tři mírových let.

Radecký se jak už bylo uvedeno, ocitl po posledním válečném tažení v roli náčelníka generálního štábu rakouské armády. Ale v této práci nezůstal dlouho. Byl z něho opět štába, a to nebylo nic moc pro něj. Ale hlavní bylo, že sám císař velmi těžce nesl ve své blízkosti osobnost Radeckého ražení a dvorní intriky, které Radecký vysloveně nesnášel, se stále častěji zaměřovaly na jeho osobu. Byl to vysloveně otravný člověk, alespoň pro dvůr a panovníka. Neustále navrhoval změny v přípravě vojáků i důstojnického sboru, považoval za správné přejmout některé vojenské výdobytky francouzské revoluční armády, nebál se podporovat růst počtů a sil zeměbraneckých jednotek. Jako tajný rada měl právo posílat memoranda samému císaři a nebylo možno jej a jeho myšlenky ignorovat.

Největší pozdvižení vyvolal jeho požadavek na vytvoření důstojnické univerzity, kde by se vyučovalo vojenským vědám a měli na ni být přijímáni schopní uchazeči bez ohledu na jejich původ a majetek. To na tehdejší dobu zavánělo nepřijatelným třídním rovnostářstvím a demokracií a to bylo dost hodně podobné tomu, co zavedla francouzská revoluční armáda. Radecký si tím naděla dost krve, ale ze svého neuhnul

Všem se tedy hodně ulevilo, když byl Radecký z funkce odvolán a přemístěn do uherské Šoproně, kde se ujal velení jezdecké divize. Rozhodně toto personální opatření je potřeba, vidět jako jistou degradaci. Ale nikdo nebyl spokojenější. Byl to přece jen zkušený frontový velitel a ne zákulisní intrikán. Jeho divize řízena pevnou rukou do sebe sorbovala jeho bohaté zkušenosti a za dva roky byla hodnocena jako nejlepší jezdecká formace v celé armádě. Když v roce 1819 přijel car Alexandr I. na návštěvu Vídně, byl Radecký povolán, aby předvedl velká a náročná cvičení jezdeckých sil rakouské armády. Na všechny tyto manévry udělaly mimořádný dojem. Obdržel několik vyznamenání, což ho těšilo, v tomto byl správný voják a ten se za dalším hřmotičem na hrudi vytrvale honí. Důležitější bylo to, že si v této době postupně dotvořil svoje myšlenky o potřebě součinnosti všech druhů vojsk v různých druzích boje. A navíc v této době pracoval v kamarile arcivévody Ferdinanda ď Este.

Jestli byl pro armádu potřebným, rozhodl císař sám. Na uherských pláních okolo Budína se konaly rozsáhlé manévry za přímé účasti císaře. Jednu část sil řídil arcivévoda ď Este a druhou Radecký. Když vše skončilo, bylo konstatováno, že ve skutečném boji by arcivévoda a jeho vojska utrpěli vážnou porážku. Ale i tak trvalo dalších 10 let, než se Radecký dočkal povýšení do hodnosti generál majora jezdectva. Stalo se to 18. února 1829 a dne 24. listopadu téhož roku byl Radecký jmenován velitelem pevnosti Olomouc, bylo jasné, že je fakticky rozhodnuto o konci jeho kariéry polního velitele a možná vojenské kariéry vůbec. Bylo šedesát tři let a na klid se těšil. Strávil v Olomouci dva klidné roky. Řídil údržbu pevnostních objektů a pomalé budování dalších postavení, založil si malou zahrádku někde v příkopu pod hradbami, hrál s přáteli karty.

Plán pevnosti Olomouc v době Radeckého působení.

Zařídil odvodnění dalších částí města a vysoušení mokřin, čímž přispěl k budoucímu výraznému ozdravění městského obyvatelstva i zde dislokovaných vojáků, zařídil budování prvních parkových ploch, ale hlavně zde dokončil svoje úvahy nad svými pracemi na téma mírový výcvik moderní armády. Některé jeho postuláty v nich obsažené vydržely platné až do zániku monarchie v roce 1918.
A také dával dohromady podklady ke svým pamětem. A z toho co jsme už prostudovali, víme, že měl co sepisovat. Jenže člověk míní a okolní svět mění. Z daleké Francie opět zazněly revoluční polnice a celá Evropa se otřásla. Pokračováním revolučních událostí po roce 1820 a předobrazem revolučních pohybu v letech 1848 a 1849 se stává takzvaná červencová revoluce. Šlo o to, že s velkým úsilím znovu nastolená královská vláda dynastie Bourbonů ve Francii neuspěla a trvale selhávala.
Ludvík VIII. se s hloupostí nevídanou domníval, že je možné zcela automaticky a bez větších problémů obnovit ve Francii stav před rokem 1789. A aby si to vylepšil, postavil se proti všem. Tedy jak proti republikánům, tak proti bonapartistům a díky tomu opozice proti jeho vládě i osobě rostla. Za jeho vlády se dělila moc mezi něj a parlament. Parlamentem držel moc zákonodárnou a král se snažil vykonávat moc výkonnou. V roce 1824 zemřel.
Jeho syn a nástupce Karel X., ukázal tvrdou ruku. Prudce utužil poměry, rozpustil parlament a nakonec udělal poslední chybu. Dne 26. července vydal Ordonance ze Saint-Cloud. V nich král stanovil čtyři body:

Primo: zavedení cenzury a omezení svobody tisku – ve Francii něco naprosto nepřijatelného

Secundo: rozpuštění poslanecké sněmovny což udělal podruhé během 70 dnů

Tertio: úprava volebního práva

Kvarto: stanovil datum nových voleb ve dnech 6. a 18. září což nikoho nenadchlo

Navíc se snažil lidem, kteří revolučními událostmi a napoleonskou dobou ztratili půdu, jejich ztrátu vynahradit – udělal to nešťastně směšnou částkou 1 milion franků, a tím proti sobě popudil všechny postižené. Pohyb v masách rostl. Ve dnech 27. až 30. července 1830 vznikne povstání v Paříži, objeví se zde barikády. 28. července demonstranti dobyli pařížskou radnici a vojenskou zbrojnici. Po třech dnech bojů na barikádách byl král donucen k abdikaci a k odjezdu ze země. Exil našel ve Velké Británii. Novým panovníkem byl následně zvolen Ludvík Filip z orleánské královské větve Bourbonů. 9. srpna byla prohlášena nová konstituční monarchie, která vstoupila do dějin jako Červencová.

Tento třídenní revoluční výbuch, ale opět zahýbal celou Evropou. V listopadu 1830 dochází v Belgii k revolučnímu povstání a země se vyváže z dosavadního politického svazku s Nizozemím a od této doby kráčí dějinami Evropy svojí národní cestou. V italských státech jako Parma nebo Modena proběhly nepokoje. V Německu ohlasy nebyl až tak velké ale to jen proto, že Německo bylo stále rozdrobené a přední vliv zde mělo Prusko a Bavorsko. Přesto v roce 1832 v oblasti Porýní k povstání došlo. Spojené pruské a rakouské armády ho nekompromisně smetly. Němci tak na sjednocení čekali další desítky let. Polsko, které je od roku 1795 rozděleno a nemá podobu národní existence. Přesto zde červencová revoluce rozdmýchala v listopadu 1830 povstání, které zahájili žáci důstojnické školy ve Varšavě. Ruská armáda ho potlačila v rozhodující bitvě u Ostroleky v roce 1831. Následoval krutá perzekuce a došlo k přesunu těžiště národního hnutí do Krakova, Haliče a Poznaně.
Tohoto revolučního pohybu se nejvíce polekal tvůrce nového či spíše obnoveného pořádku v Evropě. Nebyl to nikdo jiný než rakouský kancléř Klemens Lothar Meterrnich. Jeho tajná služba zaznamenala, že v Itálii národní hnutí zvedá hlavu a stává se velkou hrozbou. A v Olomouci pěstoval kedlubny či jinou zeleninu a mrskal o stůl tarokama věrný voják, který znal italské prostředí jako málokdo.

Rakouská armáda v Itálii patřila k největším vojenským formacím v monarchii. Měla sto tisíc vojáků. Také zde byly soustředěny velmi kvalitní pluky a mnoho z nich mělo své doplňovací obvody v zemích Koruny české. Tomuto seskupení velel Johann Maria Philipp Frimont von Palota. Když byl na podzim roku jmenován předsedou Dvorské válečné rady ve Vídni, bylo rozhodnuto, že dnem 23. prosince 1831 převezme velení nad armádou soustředěnou v severoitalských provinciích Lombardsku a Benátsku. Radeckého život převedl dokonalý veletoč. Místo poklidného života ve funkci pevnostního velitele, mu císař svěřil armádu v bohatých italských provinciích za podmínek, kdy místní intelektuální špičky a s nimi i valná většina obyvatelstva žily myšlenkou jednotného italského státu pro italský národ. Měl dva spojené úkoly. Velet armádě a zachovat panství rakouského domu v těchto oblastech. Tedy zajistit dodržení toho, co Rakousku přiznal Vídeňský kongres, za jehož závěry a autoritu Radecký dlouhé roky statečně bojoval. Rozhodnutí dvora bylo moudré. Radecký znal celou oblast, kde měl působit, znal mentalitu obyvatel a věděl jak se zde je potřeba chovat.

Radeckého nadřízený velitel a pozdější šéf císařské vojenské rady Johann Maria Philipp Frimont von Palota.

Přestože mu už bylo 66 let, chopil se svých úkolů iniciativně a maximálním nasazením. Přes nedostatky, se kterými se potýkal celý svůj vojenský život – málo peněz na vše a chybělo od každého něco v materiálním zabezpečení – trval na tvrdém výcviku. Dal zavést instrukci ke cvičení italské armády. A byla to bomba. Na jaře se začalo výcvikové období stmelováním rot a po jejich secvičení zahájil sérii cvičení každý prapor. Následovaly manévry pluků, po nich brigád a divizí. Na podzim cvičili sborové celky, někdy i 60 000 mužů. Mezi zahraničními pozorovateli úroveň Radeckého armády vzbuzovala obdiv a respekt.

Jenže armáda, která v roce 1831 měla 106 400 tisíc vojáků, díky neustálým úsporným opatřením organizovaným z Vídně slábla. Slábnutí bylo významné:
1833 klesla početně na 75 000 vojáků
1836 klesla početně na 62 000 vojáků
1846 klesla početně na 49 287 vojáků a to v předvečer války, kterou Radecký cítil ve svých starých kostech, byl stav téměř na vyskočení z okna.

Radeckého změny ve výcviku vojenských formací byly považovány za obtížné novoty. Jeho později proslavené a dlouho platné „Instrukce pro manévry“ byly ze všech stran pitvány a rozebírány. Dvorská válečná rada ustavila patřičný výbor, který je měl podrobit kolegiální lustraci. A tak bez toho, že by kdokoliv z rady viděl výsledky této instrukce v praxi, tedy prudce narostlou flexibilitu bojových sestav od pluku výše, bádalo se nad tímto prvkem instrukce skoro dva měsíce. Nakonec instrukce byla schválena. Trvalo to od roku 1833 do roku 1839. Tedy neuvěřitelných 6 let. Celá rakouská armáda ji měla přijmout. Ale Radeckého Italská armáda už ji měla v krvi. Svou armádu brousil, až se z ní kouřilo. Radeckého Instrukce pro manévry znamenala pro celou rakouskou armádu zásadní změnu. Jednou pro vždy opustila lineární taktiku a přešla na otevřené bojové formace.

A Radecký se ještě nevyčerpal. Následně totiž vydal další instrukci nazvanou „Instrukce polní“. Jejím cílem bylo uzpůsobit pěší vojsko k polní službě nového typu, jmenovitě ke střeleckému boji. Zde se Radecký opět poučil u francouzské revoluční armády. Zavedl do své armády harcovníky, tedy střelce postupující samostatně při společném úkolu. Střelce postupující jednotlivě nebo v malých skupinách v rámci obecně platného plánu boje, ale jinak jednajících s velkou volností.

Radecký musel bojovat s tím, že rakouská armáda jako mnoho jiných trpěla neduhem zvaným slepá víra v nadřízené. Samostatnost v rozhodování v této armádě vlastně neexistovala. Každý velitel čekal na rozkaz nadřízeného a ten otrocky plnil. To neúměrně prodlužovalo rozhodovací proces a finální plnění úkolů. A to bylo to, co Radecký s razancí u tohoto dědouška nebývalou, začal měnit. Učil své podřízené, že:

- pokud znají základní záměr a rozkazy pro vedení boje, je na nich, jak se jejich splnění zhostí.

- je nutno vždy mají vytvořit silné zálohy.

- je nutné pozorovat situaci u svých sousedů a pokud zpozorují, že soused má potíže a jim se daří, je jejich povinností zajistit kolegovi v tísni pomoc a to vlastním rozhodnutím, nečekat na rozkaz shora. Pokud by se to díky této pomoci zvrtlo u nich, byly zde zálohy vyššího stupně připravené zasáhnout. O tomto samostatném rozhodnutí stačilo vyšší velitelství informovat. To bylo něco, v rakouské armádě naprosto nebývalého.

Zavedl změny v materiálním zabezpečení svých vojáků. Poprvé v historii byla zavedena jednotná postel. Zdá se to jako maličkost ale od té doby v jeho armádě vojáci v mírových posádkách nikdy mimo cvičení nespali na zemi. Během dvou let klesla nemocnost u jeho vojsk o 70%. Zavedl nové normy pro stravování. Byly vyšší a pestřejší skladby. Provedl revoluci ve vojenských špitálech. Zrušil všechny fyzické tresty. Zachovalo se pouze trestání holí, ale pokud tento trest měl být uplatněn tak jen v nejkrajnějším případě a vždy po schválení velitelem sboru. Bití totiž považoval za nedůstojné vojáka. Vojenská čest podle jeho přesvědčení měla patřit každému vojákovi od nejposlednějšího pěšáka, po vrchního velitele. Poddůstojníky vždy oslovoval úslovím „pánové“ a důstojníky téměř vždy jménem. Pamatoval si jich stovky.

Donutil své podřízené velitele k tomu, aby se sami učili a aby učili své podřízené. Věřil, že sebeúcta bez vzdělání není možná. Byly zřízeny plukovní důstojnické a poddůstojnické školy. A pro mužstvo byly zřízené školy, kde se vedla výuka ve čtení, psaní a počty. Po třech letech dosáhla základní gramotnost u jeho armády téměř 90% a to bylo číslo, které v té době nemělo v Evropě obdobu. Netrpěl u svých důstojníků hrubé jednání mužstvem. To se dokázal rozčílit do modra. Trval na pevné kázni hierarchii, ale položené na vzájemné úctě a respektu. Stalo se, že mu byl přidělen plukovník od některé součásti dislokované ve Vídni. Po pár dnech při nečekané inspekci zjistil, že dotyčný po svých lidech řve jak zupák, uráží je a ponižuje. Zavolal si ho stranou a řekl mu, cituji:

„ Myslel jsem, že mi poslali plukovníka, a dostal jsem četaře. Vás nemohu potřebovat“.

A poslal ho od své armády pryč. Ve Vídni mu vyčítali umíněnost a svévolné jednání. Jeden rakouský historik dokonce naznal, jeho bodrost a roztomilost měla i svou druhou stránku. Podle něj diskvalifikoval a odsouval podřízené, aniž by to postižení postřehli a dokonce je udržoval u vědomí stálosti jejich situace. Nakonec prý platilo, že pokud Radecký s někým jedná s přehnanou vyumělkovaností, značí to nepřízeň. Takže u určité části důstojníků získal Radecký pověst pokrytce.

Radecký své podřízené velitele nepravidelně a ze zálohy přepadal a zjišťoval, jaké jsou právě ve výcviku dosažené výsledky a obvykle nařizoval mimořádná cvičení různého rozsahu přímo v terénu, který sám vybral. Vojáky všech stupňů tak přinutil poznat italský terén, učili se v něm pohybovat, žít v narychlo budovaných leženích a tvrdě trénovaly pochody a to i na velkou vzdálenost. Když vznikl problém, nutil své podřízené hledat řešení na místě a výsledky takových rozhodnutí zevšeobecňoval v celé armádě. Učil své podřízené velitele manévrovat celými tělesy. Jeho armáda se měnila ve stmelenou kompaktní masu. Tomu pomohlo i to, že velitelé všech stupňů museli snášet útrapy se svými vojáky. Ale nebylo to za cenu narušení hierarchie stavovských a velitelských rozdílů a byla vyžadována pevná a bezpodmínečná kázeň. Toto mimořádně kvalitní secvičení rot, praporů, pluků, sborů a armády v jednolitý celek, plně ukázalo svoji hodnotu ve válečných letech 1848 a 1849.

Není ale možno tvrdit, že by Radecký tyto metody sám vymyslel. To ne. Ale promyslel je a detailně a důsledně je uplatnil v postupech, které se co nejvíce přibližovaly skutečnému bojovému nasazení. Tím se vyhnul potížím, které měly tehdejší armády, které se secvičovaly často až během pochodu do boje. Tím ale nebylo možno dosáhnout toho, aby všechny jednotky měly stejnou úroveň. Toto Italská armáda vyloučila. I nováček se okamžitě učil tomu, co znal jeho ostřílený spolubojovník vedle něj. Netrvalo dlouho a na výcvikové metody se k Radeckému jezdili dívat velitelé jiných formací z celého císařství a také ze zahraničí.

Zde se naplno projevilo jeho zvláštní vystupování před vojáky. Je to jeho nebývalá péče o ně. Ta mu brzy získala autoritu u důstojníků všech stupňů a náklonnost přerůstající ve vojáckou lásku u prostých vojáků. Se svými muži vedl neformální rozhovory. Je dnes skoro neuvěřitelné, že dokázal se svými muži hovořit v 11 (slovy jedenácti) jazycích. Pokud si vojáci na něco stýskali a zjistil, že je to oprávněná stížnost, okamžitě situaci řešil a zjednal nápravu. Pro své muže se tak stal do konce jejich životů v boji nebo ve vojenské výslužbě „Otcem Radeckým“.

Jeho důstojníci tak pochopili, co to znamená domluvit se plukovní řečí. Tedy velitelé pluků, praporů a rot museli zvládnou ten jazyk, kterým hovořila nadpoloviční většina pluku. A musel zvládnout alespoň pár vět v každém jazyku, kterými mluvili vojáci mimo tuto většinu. Ale mimo cvičení jejich muži používali svoji rodnou řeč, zpívali své písně a pokud uměli, psali i své dopisy po svém. Radecký byl chytrý a věděl, že právě národnostní pestrost armády je velkým problémem. Tím, že nikdy neumožnil nadřazenost některé národnosti nad ostatními a ctil národnostní zvyklosti svých vojáků, vytvořil z této babylonské směsi kompaktní, bojeschopný celek. Ale i toto se naučil kdysi dávno od svého mentora arcivévody Karla. Jen to vytáhl na vyšší úroveň a k tomuto respektu vedl i všechny své důstojníky.

Bohužel pro armádu Radecký už skoro jako sedmdesátiletý vážně onemocněl. Měl vážné průjmové nemocnění a trápil ho prudký kašel. Uzdravoval se pomalu a propadal zádumčivosti a jakoby ztrácel vojáckou jiskru. Když navíc zemřel císař František I. kterému sloužil 43 let, očekával své uvolnění z funkce a penzionování, a to mu také nepřidalo. Ale zdá se, že nebyla rovnocenná náhrada. Dokonce v den své korunovace na českého krále jej nový císař Ferdinand Dobrotivý dne 7. září 1836 dokonce povýšil do hodnosti polního maršála. Toto povýšení rodilého Čecha se tak stalo symbolem a poctou pro všechny české šlechtice sloužící věrně trůnu a tím i říši. Ale na druhou stranu je na zvážení, proč na toto povýšení musel čekat tolik let. Jeho podíl na porážce Napoleonových armád by vedl k předpokladu, že pokud nebyl vyzdvižen ve funkci hned po nich, někomu musel vadit. Ale asi je pravda i to, že jemu to nevadilo.

Zde je potřeba vložit pár slov o v pořadí čtvrtém císaři, kterému sloužil. Takže se do toho pustíme. Ferdinand I. Dobrotivý, též Ferdinand V., se narodil 19. dubna 1793 ve Vídni. Pocházel z Habsbursko - lotrinské dynastie. Byl to rakouský císař v letech 1835–1848, král uherský a poslední korunovaný český král.

Ferdinand I. Dobrotivý, též Ferdinand V.

Byl synem rakouského císaře a uherského a českého krále Františka I. a Marie Terezy Neapolsko-Sicilské. Od narození trpěl epileptickými záchvaty, které byly způsobeny porodním traumatem. Do devíti let nezískal téměř žádné vzdělání. Přitom to byl talentovaný člověk. Dobře hrál na klavír a trubku, byl nadšený botanik a zajímal se o rozvoj techniky. Mluvil pěti jazyky, takže ho není možné označit za slabomyslného.

V roce 1830 byl Ferdinand v Bratislavě korunován jako Ferdinand V. na krále uherského a při korunovačním obřadu pronesl řeč v maďarštině. V roce 1835 se po smrti Františka I. stal rakouským císařem a 7. září 1836 se nechal korunovat na českého krále jako Ferdinand V. 18. září 1838 se nechal korunovat železnou korunou lombardských králů.
Dne 12. února 1831 se na dálku oženil s Marií Annou Karolínou Piou Savojskou a 27. února byl pár oddán už osobně ve Vídni, v kapli olomouckého biskupa Rudolfa. Marie Anna ovšem spíše než skutečnou manželkou byla Ferdinandovou ošetřovatelkou. Manželé si byli oddaní, ale neměli žádné potomky. Historické prameny se ale shodují na skutečnosti, že tento pár byl šťastný.

Marie Anna Karolína Pia Savojská, savojská princezna, královna uherská, poslední korunovaná královna česká, slavonská, chorvatská, dalmácká, lombardská, benátská a císařovna rakouská.[/center]
Poslední korunovaná česká královna se narodila jako jedno z jednovaječných dvojčat. dne 19. září 1803 v Římě. v Palazzo Colonna jako dcera Viktora Emanuela I. a jeho manželky Marie Terezie, vnučky uherské a české královny Marie Terezie. Její dvojče se jmenovalo rovněž Marie Terezie a později se provdalo za parmského vévodu Karla II. Obě sestry pokřtil papež Pius VII. Marie Anna byla po celý život velmi zbožná. Mládí prožila na Sardinii, kam uprchl královský dvůr před francouzskou armádou. Jak víme z medailonku jejího manžela, sňatek byl dvojitý. Roku 1835, po nástupu jejího manžela na pozici jeho otce, se stala rakouskou císařovnou. Dne 12. září 1836 byla v Praze korunována českou královnou. Stala se tak poslední korunovanou českou královnou. Po manželově abdikaci žili v Praze. Marie byla stále titulována jako císařovna. Zimy trávila s manželem na Pražském hradě, léta v Zákupech.
Maria Anna Savojská zemřela dne 4. května 1884 Praze, pohřbena je vedle svého manžela v císařské kryptě ve Vídni. A nyní zpět k manželovi.
Ferdinand byl oblíbený panovník, ale to jen proto, že on sám prakticky nevládl. Díky jeho otci, který před svou smrtí de facto vložil vládu do rukou všemocného kancléře Metternicha a státní rady, které předsedal císařův strýc arcivévoda Ludvík, a jejímž členem byl právě Metternich a dalším členem český hrabě František Antonín Kolovrat. Tito dva členové zaujímali rozdílná politická stanoviska a navzájem si blokovali jakákoli politická rozhodnutí. To přineslo své, pro císaře krajně neblahé ovoce, tedy revoluci v roce 1848. Přízvisko „Dobrotivý“ si Ferdinand získal pro své laskavé a příjemné chování.

2. prosince 1848 byl proti své vůli odstaven od trůnu. V arcibiskupském paláci v Olomouci kde se před revolucí ukrýval, potom abdikoval ve prospěch synovce Františka Josefa I. Zbytek života strávil Ferdinand se svou ženou Marií Annou v Praze. Pražané ho měli rádi, vídávali ho na dnešní Národní třídě, kde na každodenních procházkách dával dětem cukrlata a chudým almužnu. Zemřel ve věku 82 let na Pražském hradě 29. července 1875. Svého maršála tak přežil o 17 let. Tolik k císaři, ještě se o něm občas zmíním v dalších částech.

Jak šli roky a jeho armáda slábla, dočkal se i jeho vojenský kolos úbytku financí a stálého reptání důstojníků všech stupňů na mizerné platy. Klesla úroveň materiálního zabezpečení, i když pořád byla lepší než kdekoliv jinde v říši. Koneckonců jeho armáda obývala prosperující oblasti. Ale přes tyto nedostatky si udržela vynikající vycvičenost a kázeň. Radecký navíc od roku 1945 tušil, že se blíží velké potíže a nechal své zákopníky opravovat a zdokonalovat opevnění pevnostního čtyřúhelníku, tedy pevností Verona, Mantova, Perschiera a Legnano. Jak to bylo prozíravé, ukázala blízká budoucnost.
26. března 1847 Radecký poznamenal na poradě svého štábu, klid v severní Itálii je jen iluzí. Byla neúroda, hlad radikalizoval velké skupiny obyvatel. Tuto náladu využili různí radikálové, kteří v konečném důsledku chtěli vytvořit jednotný italský stát a ten zbavit jakýchkoliv monarchistických vlivů. Cílem bylo z Itálie vypudit Habsburky a moc v novém státě předat knížatům, kterým by předsedal papež. Měl to být nový papež Pius IX. Ten se začal paktovat s liberály a považoval se možného sjednotitele Itálie. Radecký nevěřil vlastním očím a uším. Papež koketuje s liberály a myslí si, že je obrátí na konzervativní postoje.

Jeho svatost, papež Pius IX.

Když v Papežském státě došlo k nepokojům, Radecký nabídl vojenskou pomoc. Byl rozhořčeně odmítnut a když chtěl uplatnit své pravomoce a zasáhnout na základě svého rozhodnutí, papež protestoval tak halasně, že mu nabídla pomoc Anglie a Francie a celá Itálie papeže provolávala králem osvoboditelem. Směr papežovi politické orientace se však zásadně změnil po děsivých zkušenostech z roku 1848, kdy byl přímo na schodech Cancellerie zavražděn jeho první ministerský předseda a on sám musel uprchnout do Gaety, aby si zachránil před rozlíceným davem holý život. Po těchto zkušenost zatrpkl vůči novotám moderní doby a svou politiku po zbytek svého dlouhého pontifikátu vedl jako vyhraněně konzervativní. Celou tuto dobu se marně snažil obrátit kormidlo dějin zpět k minulosti se starými osvědčenými pravidly. Ale toto byl pořád jen politický folklór.
Nosný problém bylo království Sardinsko-Piemontské a jeho král Karel Albert. Král v Turíně byl spojen s císařem ve Vídni formální aliancí. Karel Albert byl jako mladík karbonářem, ale sám se, no řekněme napravil. V roce 1845 vyhlásil, že svůj život, život svých dětí, poklady a své vojsko podřídí italské věci. Jeho království mělo ukázat cestu. Zavedl liberální reformy. Stal se velmi oblíbeným. Piemontský vzor, ale bylo možno naplnit pouze silou zbraní. Karel Albert tak na sebe vzal podobu štítu Itálie a začal mohutně překotně zbrojit. Do jara 1848 připravil k boji více než 50 000 mužů a 90 děl.

Znak Piemontsko-sardinského království

Radecký rychle pochopil, že všemu co přijde, bude muset čelit sám se svými vojáky. Neapolsko- sicilský král byl silný řečmi ale slabý prostředky. Ve Florencii Leopold II., šel cestou ústupků a prohlásil, že je napřed italským knížetem a až potom Habsburkem. V listopadu 1848 uzavřel Piemont, Církevní stát a Toskánsko celní unii. Švýcarsko, které bylo rezistencí přímo nasáklé, bylo nutno pečlivě střežit. Radecký nakonec zjistil, že je obklíčen ze tří stran, byť se ještě nedal nadchod jediný nepřátelský voják. V samotné Miláně byly přerušeny všechny společenské styky mezi Italskou honorací a Rakušany.

Radeckého hlavní protivník v dvouletém konfliktu, piemontsko-sardinský král Karel Albert.

Radecký se nebál reforem, pokroku a ani liberalismu. Bál se, když toto vše bylo podloženo národními tendencemi. Rakousko bylo mnohonárodní stát a nacionalismus by ho zcela jistě jako stát zničil. A tak tento muž, který nesnášel Metternicha, se s ním začal myšlenkově ztotožňovat. Ne úplně a ne ve všem, ale jeho věk a mnohaleté návyky mu bránili myslet jinak, než myslel. Když poznal, že revoluční dění nelze zastavit, zdálo se, že je na vše sám. V Miláně místní správa nečinila nic. Vídeň vytrvale ignorovala jeho žádosti o posily. Jeho hlášením o piemontské hrozbě nikdo nevěřil, pořád musel dokazovat, že si nevymýšlí ani nepanikaří. A tak se začal pomalu, ale jistě chystat k odchodu. Byl stár 82 let a začínal mít všech těch žabomyšáren dost.

Jenže, byl to také statečný, loajální voják. Věrný Rakousku, císaři ale i vojákům, které tak dlouho poznával, cvičil a připravoval na možný boj. Nakonec se vzchopil. Věděl totiž, že pokud Rakousko ztratí své provincie v Itálii, může ztratit další rozsáhlá území a mohlo by jít o smrtelnou ranou monarchii. Vicekráli řekl, cituji:

„Císaři, pánu svému, přísahal jsem boj s nepřáteli, hájení trůnu a práv jeho a přísaze této do posledního dechu věren zůstanu. Krev, jež téci bude, opláču, ale proleji ji. Potomstvu zůstavuji, aby mě soudilo“.

Jeho neochvějné odhodlání, které těchto slov přímo prýštilo, bylo pro otřesenou říši novou krví do žil. Ohrožení Rakušané v Itálii okřáli a Vídeň se konečně rozhoupala k vyslání posil. Tato zpráva měla na Radeckého mimořádný vliv. Radecký podle zpráv svých lidí najednou omládl. Jeho postav se vzpřímila, ramena narovnala a z očí mu začal zářit zápal a odhodlání. Najednou byl zpátky v té nejlepší formě, plný důvěry, odvahy a odhodlání.

Český voják v daleké zemi povstal, aby opět bránil zájmy své vlasti zvané Rakousko a císařský trůn.

[Pátrač]

Kapitola pátá - první krok cesty k nesmrtelnosti.
První- ústupová fáze první války v Itálii.

V březnu 1848 došlo k nepokojům ve Vídni, které donutily císaře k příslibu konstituce. Když tyto zprávy došly do Lombardie a Benátek, vedly k názoru, že Rakousko je nyní slabé a je pravý čas se zbavit jeho nadvlády. Na hranicích se shromažďovaly jednotky piemontské armády, přicházeli dobrovolníci ze všech italských států. Navíc v samotné Lombardii a Benátkách panovalo napětí a bylo jasné, že je možné úplně vše. Dne 17. března odjel rakouský místodržitel arcivévoda Rainer z Milána do Vídně na pravidelný raport. Tak se stalo, že odpovědnost za zachování klidu v severoitalských provinciích padla na hlavu starého pána, velitele Italské armády polního maršálka Radeckého. Nebyla to jednoduchá úloha. Byl to profesionál a věděl, že celá říše se otřásá revoluční vlnou. V případě rozsáhlých bojů mohl jen těžko počítat s posilami. Radecký měl k dispozici armádu, která čítala cca 75 000 vojáků, ale velkou část – až jednu třetinu – tvořili vojáci takzvaně místní, kterým bylo těžké věřit. Jádro rakouských sil tvořily dva armádní sbory:

1. armádní sbor byl rozmístněn po celé Lombardii a hlavní stan měl v Miláně. Jeho velitelem byl polní podmaršálek Evžen hrabě Vratislav z Mitrovic a Netoličky.

Evžen hrabě Vratislav z Mitrovic a Netoličky.

Tento muž byl jedním z mnoha příslušníků starého českého starého vladyckého rodu, který později povýšil do hraběcího stavu. Svůj původ odvozovali od českého krále Vratislava II. Několik set let tento rod sloužil trůnu jako diplomaté, kancléři a vojáci. Evžen se narodil v Dolním Bousově, dne 8. července 1786. jeho dlouhý bojový život byl nakonec zakončen v roce 1876, kdy zemřel jako polní maršál ve Vídni. Jeho šlechtický rod prošel mnoha osudími a Ze všech větví a odnoží do současnosti přežila pouze dírnská odnož, která žije právě v Dírné a odnož na Novém Zélandu. Podle historika Martina Bubna měli bratři Arnošt Zikmund a Maxmilián Josef v roce 1948 losovat o to, kdo zůstane v Čechách a kdo emigruje. Arnošt Zikmund odešel na Nový Zéland. Maxmilián Josef stojí v čele rodiny, zůstal ve vlasti, má dvě dcery a jednoho syna.

2. armádní sbor byl pod velením polního podmaršálka Konstantina svobodného pána d´Aspra von Hoobreuk v Benátsku, s hlavním stanem v Padově. Také tento člověk stojí za pár slov.

Zkušený a velmi schopný voják Konstantin svobodný pán d´Aspre von Hoobreuk se narodil v tradiční vojenské rodině d´Asprů 18. prosince 1789. Už v 17 letech vstoupil jako praporečník do armády. Do války s Francií zasáhl v roce 1809 jako poručík u pluku tyrolských myslivců. Následně jako nadporučík sloužil u 5. armádního sboru arcivévody Ludvíka. Byl úspěšný a byl povýšen na kapitán-poručíka u pěšího pluku č. 18. Jako kapitán musel do války proti Rusku v roce 1812. Jeho schopnosti vynikly, když jako kapitán se 4. mysliveckým praporem a později s 8. mysliveckým praporem sloužil a bojoval pod generálem Nugentem v Itálii. Zvláště se vyznamenal, když 16. května 1815 jako major provedl přepad neapolského vojska u Mignana. Italům velel generál MacDonald. Jeho čin byl oceněn rytířským stupněm Řádu Marie Terezie.

Konstantin svobodný pán d´Aspre von Hoobreuk

V roce 1833 byl povýšen na generálmajora a dva roky sloužil v Čechách a potom 5 let V Tyrolsku. V roce 1840 byl přeložen do Itálie a převzal zde citovaný 2. armádní sbor pod Radeckým už jako podmaršálek. Jeho vedení boje v obou kolech války v Itálii bylo skvělé a vždy se vyznačovalo nápadem, houževnatostí a vytrvalostí. Byl povýšen do hodnosti polního zbrojmistra. Jeho sbor jím osobně řízený 23. března 1849 sám dokázal pět hodin zadržovat frontální útok piemontské přesily a to umožnilo rozjet Radeckého plán, který zajistil vítězství v bitvě a tím i v celé válce. Už jako velitel 4. sboru zemřel po kratičké nemoci 24. května 1850.

Ráno 18. března bylo dáno obyvatelům Milána na vědomí, že je zde příslib císaře Ferdinanda I. k zavedení konstituce. Jenže nedlouho předtím sem dorazily zprávy o nepokojích ve Vídni. Jestli měl být zachován klid, bylo jasné, že bude třeba razantní zákrok. Bylo už skoro pozdě. Kolem deváté hodiny ranní došlo k prvním srocením. Radecký měl svázané ruce, protože místopředseda vládního úřadu hrabě O´Donnel jej požádal, aby se neuchyloval k nasazení vojska, dokud ho o to on sám nepožádá. Takže Radecký nechal posílit hlídky a hlavní masu vojsk stáhl do ubikací. O hodinu později ale bylo jasné, že je zle - objevily se první barikády, které bránily pohybu pěchotě a jízdu zastavily úplně. Dav řízený milánským purkmistrem Gabrio hrabětem Casatim obsadil vládní budovu a zajal rakouské úředníky. Casati sám nakonec udělal velkou kariéru. Byl prezidentem Rady království Sardinie od 27. července do 15. srpna 1848. Po pěti letech, 20. října 1853, byl jmenován členem Senátu království Sardinie. Po získání nezávislosti původních rakouských držav v severní Itálii se stal předsedou senátu Italského království. Byl také ministr školství, a tvůrcem reformy italského práva.
To už byl podporován válečnou radou pod vedením Carla Catanea. Cataneo byl zajímavou osobností, byl to filozof a velký vlastenec. Myšlence nezávislosti italského národa věnoval celý život, spolupracoval s Garibaldim a je autorem mnoha knih o italské revoluci v letech 1848 až 1849. Jeho pomník vidíte na dalším obrázku.

Socha Carla Cattanea v Miláně

Rozhodnutí Radeckého zasáhnout bylo logické. Odjel se svým generálním pobočníkem polním podmaršálkem Schoenhalsem a štábem do milánské pevnosti a nechal vyhlásit poplach. Léta tvrdého výcviku se projevila v plném půvabu. Ve dvě hodiny odpoledne si vzbouřenci mysleli, že vyhrávají, objevily se v ulicích pochodující jednotky směřující k určeným místům. Ve velkém městě jako bylo v té době Miláno, nebylo možno, aby se posádka zabývala likvidací jednotlivých barikád ve spleti uliček. To by brzy vykrvácela. Hlavně bylo potřeba zajistit ostrahu hradeb, bran a hlavních úředních budov a efektivní spojení mezi jednotkami.

Boje na barikádách v Miláně, 1848.

Úkol hájit hradby připadl v jejich severní části na generálmajora Wohlgemutha. Navíc měl za úkol obsadit úřední budovy, které přiléhaly k hradbám, nebo byly v jejich blízkosti. /kol jeho muži razantně splnili a povstalci se pakovali i z dříve obsazené vládní budovy. Západní a jižní část hradeb bránil generálmajor Clam-Gallas. Nejobtížnější úlohu uhájit střed města s dómským náměstím a palácem místodržitele dostal generálmajor Rath. Záložní vojsko si nechal pod svým velení Radecký, který zůstal v pevnosti. Energický zásah armády poněkud uklidnil situaci, avšak kolem třetí odpoledne byly pouliční boje obnoveny s ještě větší intensitou. Casati se cítil pevný v kraflecích a obrátil se na Radeckého s požadavkem, aby mu byla podřízena milánská policie. To Radeckého vytočilo a dal pokyn obsadit radnici, kde se nalézali vůdcové povstání. Akci provedl plukovník Doell s čtyřmi setninami pěšího pluku číslo 21. První útok ze dvou směrů se nezdařil a také brána držela. Ale přisunuté těžké dělo pomohlo a po krátkém boji bylo zajato asi 250 vzbouřenců, Casati ale zmizel.

Boje v ulicích Milána 1848

V bojích s povstalci 18. března armáda obstála, ale bylo jasné, že vývoj situace je nejasný, což byl krajně neblahý výhled do budoucnosti. Nebylo jasné, zda se podaří do města dostat včas nějaké posily, bez kterých nebyla možná úplná eliminace povstání. Navíc přišly zprávy z hranic, které hlásily soustřeďování armád italských států v jejich blízkosti a další zprávy hovořily o nepokojích po celé Lombardii a Benátkách. 19. března ráno boje začaly znovu. Miláňané budovali další barikády. Předání byť jen jediného rozkazu se stalo dobrodružným a krajně nebezpečným úkolem. Spojení jednotlivých částí posádky bylo téměř nemožné. Ale přesto při celodenních bojích armáda obstála a zůstala ve svých pozicích. Ale Radecký si uvědomil, že to nevydrží věčně. Nechat na vzbouřené město střílet z děl milánské pevnosti by možná pomohlo, ale maršál odmítl krásné město obrátit v trosky. Proto se Radecký v noci z 19. na 20. března rozhodl stáhnout všechny jednotky ze středu města a nechat obsazené jen hradby a budovy, které byly přímo u nich. Když povstalci zjistili ráno 20. března, že generálmajor Rath vyklidil střed města, narostla jim křídla. Nad městem začal vlát trojbarevný prapor, byla ustavena prozatímní vláda nezávislé Lombardie a vyhlášena mobilizace všech mužů mezi dvaceti a šedesáti lety k boji proti Rakousku. A to už bylo vážné.

Radecký se napřed rozhodl povolat do Milána další části 1. armádního sboru, ale na venkově byla již taková situace, že všichni kurýři s rozkazy byli pochytáni a zajati - spojení s dalšími částmi armády bylo v troskách. Jen s Magentou, kde byla brigáda generálmajora Maurera a se Saronnem, kde byl se svou brigádou generálmajor Strasold se spojení podařilo udržet. Dostali rozkaz doručený 22. března k pochodu na Miláno. Večeru byly obě brigády na místě a bojující posádka tak byla posílena, ale Radecký v té době však již změnil plány a rozhodl se Milán opustit. Odmítl nechat zabíjet své vojáky vzteklými civilisty a dezertéry a sám nechtěl město zničit. Rozkaz vydal večer 22. března a v noci pak byl Milán vyklizen. Předvoj vedla brigáda generálmajora Gyulaie a v zadním voji šly brigády generálmajorů Wohlgemutha a Clam-Gallase. Ztráty, která utrpěla rakouská armáda v Miláně, nebyly velké. Padlo 176 vojáků a 5 důstojníků. Dalších 11 důstojníků a 230 vojáků bylo raněno a 180 vojáků bylo vedeno jako pohřešovaní. Povstalci měli 424 padlých, 600 raněných a 300 zajatých.

Po vyklizení Milána chtěl maršálek soustředit jednotky 1. armádního sboru na Addě a zajistit si spojení s pevnostmi Veronou, Peschierou a Mantovou. Následně se chtěl pokusit o návrat do Milána. Než to mohl realizovat, situace se prudce zhoršila. Již 22. března došlo k rozsáhlým nepokojům v Benátkách, které vyvrcholili přechodem části rakouských námořníků na stranu vzbouřenců a ústupem rakouské posádky. To bylo hodně zlé. Horší potom bylo, že města Udine, Treviso a Vicenzu zachvátila vzpoura. A nejhorší byla skutečnost, že piemontská armáda se shromažďovala na hraniční řece Ticino a bylo jasné, že co nevidět vstoupí do Lombardie. Bojové odhodlání italských vzbouřenců v Lombardii a Benátsku dosahovalo vrcholu a zanedlouho vlála rakouská vlajka jen nad několika městy severní Itálie. Ustupující rakouská armáda zažila i humornou vložku. 23. března narazila na odpor maličkého městečka Melegnano. Jeho pyšní obyvatelé žádali, aniž by znaly skutečnou vojenskou situaci, aby Radecký složil zbraně a vzdal se.

Město Melegnano v roce 1848

Bylo evidentní, že zveličený nezdar Rakušanů podnítil k odporu i posledního Itala. Pár ran z děl a bylo vymalováno. Armáda se díky tomu mohla v Melagnanu rozložit a odpočinout si před dalším pochodem k Lodi na Addě. Při dalším pochodu se již žádné město ustupující armádě na odpor nestavělo.
25. března byl nastoupen další pochod, stalo se očekávané. Toho dne překročila piemontská armáda Ticino a král Karel Albert vyzval obyvatelstvo Itálie k boji proti Rakousku. Od Ticina byl do Milána jeden denní pochod a se silami, které měl Radecký k dispozici, nebylo vůbec obsadit vzbouřené Milán a ještě jej bránit před piemontskými. Ofenzivu musela nahradit strategická defenzíva trvající tak dlouho, dokud nepřijdou z rakouského vnitrozemí posily. Bylo nutno ustoupit až ke čtyřúhelníku pevností Peschiera, Mantova, Legnano a Verona. Opřen o tyto pevnosti hodlal odrážet útoky protivníků a po příchodu posil odtud bylo možno přejít do ofenzivy.

Ještě to netušil, ale to čemu měl čelit, bylo hodně zlé. Intervenční armády, ke kterým přispěly vedle Pienmontu i další italské státy, čítaly téměř 100 000 vojáků. Jádro byla pravidelná piemontská armáda v počtu 45 000 vojáků A k ní se přidalo mnoho dalších kontingentů:
- dobrovolníci z Lombardie 5 000 vojáků,
- toskánské vojsko 5 000 vojáků,
- malé parmské vojsko s 1 500 vojáky,
- modenské vojsko 2 500 vojáků,
- papežské vojsko v síle 15 000 vojáků,
- neapolské vojsko 2 000 vojáků a dobrovolníci a nakonec
- z Benátska přišli 2 000 vojáků.
Už 26. března se tyto pestré síly objevili u Milána a byly zde nadšeně vítány.

Vyobrazení vojáků Karla Alberta, nejlepších vojáků, proti kterým Radeckého muži vedli dvě války.

Dobrá zpráva byla, že město Loda i přechody přes řeku Addu byly stále v rukou vojáků, arcivévody Arnošta. Díky tomu bylo možno pokračovat přes Cremonu a Manebrio. Jenže dalším problémem bylo udržení klidu ve městech, ke kterým Rakušané ustupovali. Proto Radecký poslal z Manebria 7 000 vojáků včetně 18 děl pod velením generálmajora Wohlgemutha k posílení posádky v Peschieře. Veronu, která měla v té době 52 000 obyvatel napjatých k prasknutí, uklidnil rázným, ale nekrvavým zásahem podmaršálek d´Aspre, který tam přitáhl z Padovy s 16 000 vojáky od svého 2. armádního sboru. Dne 1. dubna odjel Radecký do Verony. Nařídil, aby se podmaršálek Vratislav s 1. armádním sborem stáhl za řeku Minicio, a pokusit se hájit tuto přírodní obrannou linii. Jak to bude těžké, ukázala blízká budoucnost.

K prvním dubnovým dnům měl Radecký k dispozici mezi řekou Minicio a městem Veronou pro službu v poli asi 28 000 vojáků 1. a 2. armádního sboru. Dalších 20 000 vojáků bylo v pevnostech Peschieře, Veroně, Legnanu a Mantově a 3 000 vojáků v jižním Tyrolsku, kde zajišťovali spojení s dalšími provinciemi říše, odkud měla přijít posila. Bohužel i v Tyrolsku začalo nepokoje. Jejich nebezpečnost byla hlavně v tom, že ztrátou pozic v této provincii by byla rakouská armáda odříznuta od metropole. Radecký vyhodnotil situaci a 7. dubna nechal potlačit nepokoje v Tridentu a tím situaci zachránil. A další dobrá zpráva byla ta, že v Tyrolsku začaly být formovány dobrovolnické setniny zemských střelců, celkem jich bylo 60, které následně z Radeckého rozkazu převzaly spolu s místními silami obranu celého území.

Piemonťané obsadili Miláno a postupovali pomalu dál. Teprve 3. dubna došel jejich hlavní stan do Cremony, kde se král Karel Albert rozhodl o útoku na Mantovu. K tomu účelu postoupil generálporučík Bava se svým sborem k San Martinu del Argine, obsadil přechody přes řeku Oglio a hlídky umístnil i za řeku do obce Macaria. Tehdy došlo k události, která v budoucnosti přerostla svůj skutečný význam. Rakouský velitel Mantovy chtěl zjistit, v jakém postavení jsou nepřátelé na Ogliu, aby tomu mohl přizpůsobit svůj další postup. V této souvislosti je třeba poznamenat, že v té době již stály všechny jednotky rakouského 1. armádního sboru za Miniciem, kam ustoupily 4. dubna. Poslal proto plukovníka Benedeka v noci z 5. na 6. dubna k průzkumu nepřátelských postavení. Ráno před svítáním tak došlo u Macarie ke vzrušení. Strhla se prudká přestřelka, která mezi piemontskými vyvolala velký chaos. Hlavní panika vypukla, když se mezi domy začali proplétat ostří rakouští myslivci. Benedek sice protivníka překvapil, ale nechtěl štěstí dráždit moc dlouho. Po získání pár zajatců ustoupil zpět. Měl dva raněné vojáky a jednoho důstojníka. Tento kousek nemohl změnit nejbližší dění ale Karel Albert pochopil, že ti Rakušané se asi jen tak nedají.

8. a 9. dubna přistoupila piemontská armáda k útoku na přechody přes Minicio, které hájil Vratislavův 1. sbor. 8. dubna ráno dorazilo 10 000 piemontských vojáků k obci Goito, kde místní most přes řeku bránila jedna setnina pluku císařských myslivců setníka Kneziče z brigády generálmajora Wohlgemutha, která přesnou střelbou odrazila několik útoků na Goito. Když ale Piemonťané nasadili šestnáct děl, myslivci museli boj vzdát a stáhnout se za řeku.

Bitva u Goita

Bohužel k ústupu došlo v okamžiku, kdy Piemonťané přešli do dalšího útoku. Jedním z prvních zabitých setník Knezič, který setrval u své jednotky, přestože byl na začátku boje těžce raněn do pravé ruky. Bez velení zmatek rostl. Jakmile se poslední myslivci přepravili na levý břeh řeky, objevili se na mostě piemontští ostrostřelci. Připravené nálože k destrukci mostu nevybuchly. Možnost, že by most získal nepřítel, zaváněla katastrofou. Tehdy se sebeobětoval jeden z rakouských dělostřelců, který doutnajícím luntem zapálil přímo jednu z náloží. Část mostu tak vyletěla do povětří a oběť toho kanonýra zajistila potřebný čas pro ústup brigády k hlavním silám sboru. Snad se svatá Barbora, patronka tohoto vojenského cechu postarala o jeho duši.

Tyto a další lokální srážky ukázaly nemožnost hájení linie na Miniciu a nutnost stáhnout jednotky k Veroně. Piemonťané měli v rukou přechody přes řeku u Goita, Pozzola a Monzambana, Ale opět se zastavili a další den odpočívali. Znamenalo to, že 1. armádní sbor se mohl bez odporu stáhnout k Veroně, kterou se Radecký rozhodl bránit až do příchodu posil z vnitrozemí. Dále se rozhodl posílit posádku v Peschieře o dvě setniny a nechal do pevnosti poslat zásoby na celý měsíc. Potřeboval, aby pevnost vydržela piemontské obležení, které bylo jisté, jakmile Piemonťané překročí Minicio. Stejně tak se k obraně připravovala Mantova a Legnano. Tato tři města byla společně s Veronou poslední, kde se ještě zachovávala rakouská moc. Je pravda, že v tomto momentu to pro Rakušany v Itálii vypadalo na ručník do ringu.

A stalo se. Peschiera, jejíž posádce velel generálmajor Rath byla oblehnuta a statečně bojovala. Radecký hledal cestu jak jí pomoci, ale musel myslet i na Tyrolsko a o spojení s ním. Proto přikázal, aby generálmajor Wohlgemuth zaujal posici u Pastregna. Stalo se a už 28. dubna byla jeho brigáda v ohni boje. Boj nepřinesl rozhodnutí, ale Piemonťané měli příliš velkou převahu. Radecký proto na pomoc poslal další dvě brigády generálmajorů arcivévody Sigmunda a Viléma Taxise. Velením celého seskupení pověřil podmaršálka Wochera. 29. dubna dopoledne se rozhořel boj mezi Pastregnem a Santa-Giustinou, ve kterém Rakušané dobyli kopec Monte Romaldo, ale po dvou hodinách piemontských protiútoků jej museli zase opustit a ustoupit do počátečních pozic. Přece jen 4 000 rakouských vojáků se nemohlo prosadit proti 14 000 Piemonťanů. Další den byly boje obnoveny. Podmaršálek Wocher spojil Wohlgemuthovu brigádu s brigádou arcivévody Sigmunda a čekal na další rezervy, které šly od Adiže. Odpoledne však bylo už jasno. Wocher musel dát rozkaz k ústupu do údolí Adiže a přes most u Pontona, který Rakušané odstřelili potom, co jej se vší výzbrojí přešli.

Bitva u Pastrenga vybojovaná ve dnech 28. až 29. dubna 1848

Radecký nyní rezignoval na ofenzivní akce a rakouská armáda se v oblasti Verony soustředila na obranu. Bylo potřeba vydržet, než budou zformovány a přisunuty rezervy. Tento úkol připadl zemskému vojenskému veliteli ve Vnitrorakousku polnímu zbrojmistrovi Nugentovi. A cesta k Veroně vedla přes vzbouřené Benátsko, kde už operovala papežská armáda. Bylo to zlé - Piemontská armáda obléhá Peschieru, blokuje Mantovu a připravuje další pochod k Veroně, kde se Radecký intenzivně opevňuje.

Verona tehdy byla jedno z největších italských měst. Rozkládá se na řece Adiži, která dělí město na dvě třemi mosty spojené nestejné části. Na pravém břehu Adiže se nedaleko Verony vypíná dlouhý svah, jehož krajní body přiléhají k řece a tvoří tak vlastně přirozenou obranou linii proti útočníkům od západu, na které se rozkládají obce Chievo, San Massimo, Santa Lucia, Tomba a Tombetta. Tyto obce nechal Radecký obsadit armádou, opevnit valy a ve zdech domů byly prolomeny otvory pro děla. Předsunutá linie rakouské armády tvořila jakýsi půlkruh před samotnou armádou. Pravou stranu obranného postavení tvořili brigády 2. armádního sboru polního podmaršálka Konstantina d´Aspre. Levou část postavení tvořil 1. armádní sbor polního podmaršálka Vratislava. Dohromady se zde k boji hotovilo 18 praporů pěchoty, 16 eskadron jízdy a 54 děl, tedy jen necelých 17 000 vojáků.

Piemontská armáda došla k Veroně ráno 6. května, kolem šesté hodiny. Její celkový počet představoval 50 000 vojáků a 66 děl a Karel Albert očekával snadné vítězství. Veroňané ožili a čekali rakouskou porážku. No přesněji řečeno nemohli se jí dočkat. Tentokrát byl Radecký nekompromisní - pohrozil městu, že v případě sebemenších nepokojů použije všechny prostředky a aby udržel pořádek, klidně Veronu zničí.

7. května ráno zahájily piemontské jednotky útok a jejich předvoje poměrně snadno zahnaly rakouské předsunuté stráže. Následně se do bojové sestavy rozvinuly piemontské brigády hlavních sil a tři zaútočily na rakouská postavení v Santa Lucii. Neuspěly. Zastavila je neuvěřitelná obrana dvou setnin 10. praporu polních myslivců, kterým velel na hřbitově u Santa Lucie setník Brand. Tento myslivecký prapor, kterému velel podplukovník Karel Kopal, rodák ze Ctidružic nedaleko Znojma vstoupil touto bitvou do historie a je v ní dodnes. Prapor byl doplňován z Dolních Rakous a jižní Moravy. Prapor bojoval dobře a dobře jej podporovala i tři děla z postavení vedle hřbitova.

Kopalovi myslivci v boji o hřbitov u Santa Lucie

Kolem poledne nasadili Piemonťané na tomto směru další dvě pěší brigády. To už bylo hodně a Kopalovi myslivci se ze hřbitova stáhli. Ústup ale odkryl pravý bok brigády generálmajora Clam-Gallase, která musela narychlo ustoupit. Protivník ale zaváhal a ustupující jednotky nepronásledovali. Rakušané se díky tomu mohli stáhnout do další obranné pozice. Mezitím zaútočila piemontská divize plnou silou také na pravou stranu rakouského postavení mezi obcemi Croce Bianca a San Massimo. Jenže těžká palba děl baterie brigády Bedřicha Liechtensteina útočící divizi zastavila.

Celá italská bojová sestava zakolísala a některých částí se zmocnila panika. To vedlo ke kvapnému ústupu, který se měnil v útěk. Rakušané poražené nekompromisně pronásledovali a zabránili protivníkovi znovu zformovat řady. Ale ve chvíli, kdy byla vyklizena Santa Lucia, dostal se 2. armádní sbor přes celkový úspěšný průběh boje do potíží. Byl ohrožen levý bok brigády bojující v San Massimu. Vyslané posily tento problém nemohly vyřešit trvale. K tomu bylo třeba dobýt Santa Lucii zpátky, jak si uvědomovali jak velitel 1. sboru Vratislav, tak Radecký, který Vratislavova posílil a nařídil zahájit útok.
O Santa Lucii rozpoutal rozhořčený boj. Dva rakouské útoky byly odraženy a při druhém byl na rakouské straně těžce zraněn generálmajor Salis, který později svým zraněním podlehl. Navečer vyklidila piemontská armáda obec sama, aniž by vyčkala třetího útoku. Po ztrátě Santa Lucie přerušil Karel Albert boj a ustoupil z bojiště se ztrátou 94 vojáků a 4 důstojníků mrtvých, 13 důstojníků a 650 vojáků raněných a 200 zajatých.
Rakušané tento den ztratili 7 důstojníků a 65 vojáků mrtvých – mezi nimi i jeden generál, sedm důstojníků a 182 vojáků bylo raněných. Celkově 85 vojáků se pohřešovalo. Mezi zraněnými rakouskými důstojníky byl i plukovník Pottornay od 52. pěšího pluku, kterému dělová koule utrhla ruku. Hlášení o svém vyřazení z boje tato tvrdá nátura podala maršálovi osobně. Tato bitva bývá Rakušany často zmiňována jako klíčový mezník ve vývoji válečných operací. Je to asi přání silnější skutečnosti. Byla to sice první větší bitva, kterou rakouská armáda beze sporů vyhrála, ale stále nebyla schopná ofenzivních akcí a opět mohla pouze a jen čekat na další piemontský útok. Radecký to věděl a své plány tomu podřídil. Nařídil, aby bylo zesíleno opevnění obcí před Veronou. Tento úkol převzal především nově jmenovaný náčelník Radeckého štábu polní podmaršálek Hess, který přibyl k armádě 13. května, neboť si ho Radecký pro tuto funkci vyžádal. Znamenalo to, že byly znovu obnoveny v boji pobořené valy a vybudovány nové opevněné baterie. Radecký pak jednotlivé části opevnění pojmenoval po těch, kteří se v bitvě svedené s Italy 6. května zvlášť vyznamenali.

Střetnutí u Santa Lucie Karel Alberta rozhodilo natolik, že na nějaký čas ztratil zájem o útočné operace. Ustoupil k Peschieře a zaujal obranné postavení na linii Villafranca-Rivoli. Je zvláštní, že jediný a ještě ne zvláště velký nezdar dokázal změnit útočnou strategii Italů. Ti se nyní soustředili na obléhání Peschiery, které bylo tak úporné, že palbu obléhacích děl bylo možno slyšet i ve Veroně a Radecký nemohl prozatím udělat pro vyproštění této pevnosti vůbec nic. Bylo mu to líto, ale měl svázané ruce. Doufal, že bojující posádka vydrží co nejdéle. Každý den kdy vázala hlavní síly protivníka, byly pro rakouskou budoucnost v Itálii nadějí. Rakouští autoři s oblibou říkají, že ani v této velice komplikované situaci nepomyslel Radecký na možnost nezdaru. Dokonce i po vyklizení Milána si prý zachovával pevnou sebedůvěru. Věřil bych, že to je pravda. Radecký skutečně věřil, že nakonec vyhraje on a odbojníci budou poraženi. Jeho osobní korespondence s dcerou občas vyznívá tak, že i on měl své pochybnosti, ale v boji to na něm nikdo nepoznal.

Aby to Radecký neměl jednoduché, u jeho armády se nacházel nejstarší syn arcivévody Františka Karla, tehdy osmnáctiletý arcivévoda František Josef, se kterým se počítalo jako s následníkem trůnu. Do Itálie přijel 29. dubna s dopisem své matky arcivévodkyně Sophie pro Radeckého a svým pobočníkem majorem Alexanderem Mensdorfem. Radecký ho uvítal asi s malým nadšením – navrhl mu, aby se vrátil do klidnějších Tyrol. Následník trůnu to kategoricky odmítl a na bedra starého pána přibyla další starost. František Josef se osobně účastnil 6. května bitvy u Santa Lucie a podle pozdějšího vylíčení podmaršálka Schoenhalse byl velmi statečný, když zůstal pevně stát i v nejdivočejší nepřátelské palbě. Byla to spíše bláznivá nerozvážnost, ale tehdy svým chováním získal velký obdiv a následně úctu mezi prostými vojáky.

František Josef informoval o svém působení pravidelně svoji matku arcivévodkyni Sophii v dopisech, a prosil ji, aby jej neodvolávala zpět do Vídně. Nakonec se však od armády musel 5. června vrátit ke dvoru, který mezitím přesídlil do Innsbrucku. Radecký nutně potřeboval posily a nakonec se dočkal. 25. května od řeky Isonzo dorazil přes vzbouřené Benátsko do Verony polní zbrojmistr Nugent a přivedl s sebou 19 000 vojáků. To už bylo něco, s čím se dalo něco velkého podniknout. Osobnots polního zbrojmistra Nugenta si také zaslouží pár slov.

Polní zbrojmistr Nugent, celým jménem Laval Nugent Hrabě von Westenrath se narodil 3. listopadu 1777 v Ballynacoru v Irsku, poblíž Dublinu. Byl to ale původem potomek skotské rodiny. Jeho otec vstoupil do císařských služeb a celá rodina odešla do Rakouska. V roce 1794 vstoupil do armády jako nadporučík a jeho kariéra je více než zajímavá. Začal jako příslušník Vojenského inženýrského sboru. Do boje se dostal o dva roky později. Posléze byl převelen do Itálie, kde se vyznamenal řízením prací při obléhání turínské citadely která i díky tomu kapitulovala. Jako major získal uznání za průzkumnou činnost a statečnost v bojích okolo Janova na jaře 1800. Za mimořádné činy u Vallegia byl vyznamenán rytířským křížem Řádu Marie Terezie. Dále sloužil ve štábu arcivévody Karla.

Polní zbrojmistr Laval Nugent Hrabě von Westenrath

O čtyři roky později už bojoval jako náčelník štábu arcivévody Jana. Po vítězství v bitvě u Sacile byl povýšen do hodnosti generál majora. Jeho asi nejvýznamnější vojenský skutek bylo, když se dobrovolně ujal jednoho tisíce dobrovolníků a s nimi v divoké bitvě dokázal dobýt dnešní Rijeku v Chorvatsku, které bylo celé obsazeno Francouzi, tím umožnil spojení s anglickou flotilou. Následně projížděl krajinou, a nabíral bývalé chorvatské hraničáře, které přesvědčil k tomu, aby povstali proti francouzské okupaci. Když jich měl několik tisíc rychlým úderem obsadil Terst a v květnu dokonce i Piacenzu. Díky tomu byl dekorován komandérským křížem tereziánského a Leopoldova řádu. Když opustil Murat Neapol, byl povýšen na podmaršálka. Po napoleonských válkách až do roku 1848 sloužil v Chovatsku, kde střežil Vojenskou hranici, budoval obranu chorvatského pobřeží a dokonce krátký čas sloužil jako vojenský správce Slezska. Jeho poslední vystoupení ve válce bylo právě přivedení posil do války v Itálii a velení záložnímu sboru. Zemřel 21. srpna 1862, na zámku Bosiljewo v Karlstadtu.

[Pátrač]

Kapitola pátá - první krok cesty k nesmrtelnosti.
Druhá – ofenzivní fáze první války v Itálii.

Jednotky přivedené polním zbrojmistrem Nugentem, byly tvořeny dobrovolníky z Vídně, Korutan, Štýrska a dalších území. Tím, že byli dobrovolníky, bylo možno předpokládat, že vědí, proč zde jsou a že jsou připraveni zaplatit potřebnou cenu za zvrat v boji. Jejich příchod umožnil nové rozčlenění armády, která nyní sestávala z:

1. armádního sboru, který měl 15 pěších praporů, 8 eskadron jezdectva a 33 děl pod velením polního podmaršálka Vratislava,
2. armádního sboru se 17 pěšími prapory, 8 eskadronami a 36 děly polního podmaršálka d´Aspra a nakonec ještě ze
- Záložního sboru, který měl 10 praporů pěchoty, 25 eskadron a 84 děl pod velením polního podmaršálka Wochera. Pro posádku v samotné Veroně byly vybrány ty jednotky, které nejvíce utrpěly v předchozích bojích.

Radecký začal okamžitě myslet na vyproštění Peschiery zejména, když Italové nepodnikli od střetnutí u Santa Lucie žádný další pokus o útok na Veronu. Veškerou pozornost věnovali obležené pevnosti a jako další krok se pokusili podplatit rakouského velitele pevnosti Mantova, aby pevnost vydal. Oboje se jim nepodařilo a tak se Radecký rozhodnul. Přímý útok na čáru Villa Franka-Rivoli, kde piemontská armáda opevnila, zamítl. Nemusel by uspět, ale zcela jistě by ztratil mnoho mužů. Rozhodl se proto manévrovat. Rozhodl se vyvést armádu z Verony podél piemontských pozic k Mantově, tam překročit řeku Mincio a zaútočit na jednotky, které stály směrem k Peschieře. Tak chtěl obejít pravé křídlo nepřítele a zaútočil do jeho týlu. To vyjít mohlo – Radecký věděl, co chce a věřil, že jeho skvěle vycvičené jednotky to zvládnou. Podmínka ale byla dokonalé utajení.

Současná podoba jádra opevnění Perschiery na letecké fotografii

Ve třech pochodových proudech se večer 27. května armáda vydala na pochod za dodržení zásady maximálního ticha. Nikdo si jí nevšimnul. Piemonťané neviděli a neslyšeli a armáda tak 28. května k večeru dorazila k Mantově. Pozornost Italů byla totiž zaměřena úplně jiným směrem. Aby odvedl pozornost, z Radeckého rozkazu 28. května zaútočil plukovník Zobel ze své posice u Rivoli na nepřátelské levé křídlo u obcí Garda a Bardolino. Bardolino po krátkém prudkém boji dobyl a obsadil. Potom zde přenocoval a druhý den udeřil na Lazise. Zde připravení Italové svá postavení udrželi a Zobel se musel stáhnout. Ale úkol splnil skvěle. Italové sledovali dění na svém levém křídle a Radecký mohl bez jejich pozornosti u Mantovy přeskupit armádu a 29. května vyrazit ve třech proudech k nepřátelským postavením u Curtatone. Pravý a prostřední proud tvořily jednotky ze svazku 1. armádního sboru. Levý proud pochodující armády tvořili dvě vyčleněné brigády 2. armádního sboru, které měly zajišťovat klidný postup armády proti případnému italskému ataku od řeky Pádu a dolního toku Mincia.

Byl to útok, jaký zde dlouho nikdo neviděl. Už po třech hodinách boje bylo postavení italských jednotek, které střežily Mantovu u Curtatone obsazeno. Bylo zajato 2 000 vojáků, dalších 800 bylo zabito nebo zraněno a kořist byla 5 děl s muničními vozy. Pomohlo i to, že zde bojovaly italské síly nižší kvality z Neapolska a Toskánska to hodnotu úspěchu snížilo, ale ne až tak moc. Italové s tím co zbylo, ustoupili k severu ke Gazzoldu a Goitu, kde je podchytil král Karel Albert pomocí sem navelených piemontských jednotek a připravil se zde k obraně. Když sem další den dorazila rakouská armáda, narazila kolem půl čtvrté odpoledne na odhodlaný odpor 19 000 italských vojáků, kteří postup rakouského 1. armádního sboru s necelými 13 tisíci vojáky zastavili až do večera. Nakonec Radecký pocuchaný sbor stáhl z boje. Ztráty nebyly velké. Na mrtvých to bylo 66 vojáků a 2 důstojníci, zraněných bylo 310 vojáků a 20 důstojníků včetně polního podmaršálka Felixe Schwarzenberga, který utrpěl zranění do ramene, když vedl svoji divizi do útoku.

1. armádní sbor se stáhl k osadám Sacca a Sette Fratti a 2. armádní sbor do Ceresary a k Ca del Gallo. Poslední květnový den začalo pršet, cesty rozmokly a přesuny se stávaly obtížnými. Další postup k Peschieře byl odložen. Jenže 2. června přišla zpráva, že Peschiera podlehla mohutnému italskému obléhacímu úsilí a kapituloval. Bylo to po dlouhém a statečném boji. Horší bylo, že přišly zprávy z Vídně, kde padla vláda a o útěku císařského dvora do Innsbrucku. Nové státní vedení vyděšeno revoluční vlnou v celé monarchii a považovalo situaci v Itálii za ztracenou natolik, že se rozhodlo přistoupit na vyjednávání s piemontským králem Karlem Albertem. Zprávy o kapitulaci generálmajora Ratha v Peschieře a uváznutí ofenzívy u Curtatone je v tom utvrdily. Když Radecký zjistil, že je nová vláda dokonce ochotna za mír vydat celou Lombardii, byl na omdlení.
Musel se stát tedy politikem. Poslal do Innsbrucku k císaři Ferdinandu I. generálmajora Felixe Schwarzenberga, který měl naléhat na císaře v tom směru, aby v žádném případě nebylo přistupováno na jednání s Piemontem. Generál asi uměl dobře a přesvědčivě mluvit a Ferdinand I. změnil názor. Nejvíce asi pomohlo, že zjistil, alespoň někdo má jasno o dalším postupu a hlavně věří v obrat k lepšímu. A tak jednání s Karlem Albertem v nejbližší době nehrozilo.

Po neúspěchu akce u Curtatone se Radecký rozhodl k dobytí Vicenzi v Benátsku. Vicenza byla jednou z nejbohatších provincií říše a při jejím ovládnutí se otevírala bezpečná cesta do Tyrolska údolím Val Arsa a tím spojení se záložním sborem u Trevisa. Navíc věděl, že Vicenza je hájena ne zrovna elitním papežským vojskem. Bylo ale potřeba zajistit, aby v době, boje o Vicenzi nezaútočil Karel Albert ze svých na Veronu, která by byla bráněna malými silami. Opět tedy bylo potřeba pochod ze stávajícího postavení u Mantovy k Vicenze co nejvíce utajit. V noci z 3. na 4. června se armáda vydala na pochod tak, aby 5. června dosáhla Sanguinetta. Radecký opět brilantně fabuloval. Záložní armádní sbor postupoval vyjma Schaffgotschovy jezdecké brigády, převelené k 2. armádnímu sboru, po pravém břehu Adiže zpět do Verony, zatímco z Verony vytáhl 7. června generálmajor Culoz s částí posádky, aby posílil armádu táhnoucí k Vicenze. Tato poněkud složitá operace měla ten účel, donutit nepřítele aby se domníval, že se do Verony vrátila celá armáda a neodvažoval se k útočnému postupu. Dalo by se říci, že právě nyní promeškal Karel Albert další příhodnou chvíli k obsazení Verony. Tvrdý úder v době, kdy se oba navzájem se střídající sbory motaly kolem Verony, by zcela jistě sklidil úspěch. Zde opět Radecký sklidil pozitivní žeň tvrdého výcviku v manévrech a přesunech, které italská armáda trénovala do zblbnutí.

Vicenza byla obsazena papežským vojskem, jehož velitelem byl Giovani Durando. Jeho síla představovala asi 17 000 vojáků a byly zde: 3 prapory pěchoty, 2 švýcarské pluky, jednotka papežských dragounů, jednotky dobrovolníků z různých italských měst a další spíše gerilové jednotky.

Giovanni Durando, obránce Vicenzy

Obránci měli k dispozici 22 děl. Durando připravil Vicenzu k obraně, což značilo zboření mostů, stavbu více jak dvou set barikád v ulicích a opevnění bran a valů. Radecký však měl jednoznačně početní převahu, neboť u města soustředil 10. června ve velkém půlkruhu asi 30 000 vojáků.

Již brzo ráno kolem půl sedmé zaútočilo šest setnin pěšího pluku č. 28 plukovníka Hahna z brigády generálmajora Culoza na pohoří Santa Margherita, které bylo záhy dobyto. Tento pluk byl doplňován v Praze a jejím nejbližším okolí. Radecký však zastavil další postup v tomto místě, neboť se ještě neshromáždily všechny brigády na přikázaných posicích. Sám umístnil svoje stanoviště na výšinu proti kopci Monte Berico, o který se rozpoutal v průběhu dne těžký boj. Culozova brigáda byla pro úkol dobýt tento kopec posílena ještě 10. praporem polních myslivců, dvanáctiliberní baterií a raketovou baterií. Kopec hájilo asi 2 000 Švýcarů a 6 000 dobrovolníků a situace vypadala tak, že se boj bude protahovat. Došlo k mohutnému dělostřeleckému souboji, který nic nerozhodl a po kterém podplukovník Kopal sesedl z koně a v čele 10. praporu myslivců se vrhnul do útoku. Tento útok se stal příkladem, který táhl, a do útoku vyrazily i řady pěších pluků č. 28 a č. 18. V jednom okamžiku se zdálo, že rakouská pěchota přes veškerou statečnost bude odražena. Byl již vydán rozkaz k ústupu, ale bubeník 18. pluku Josef Kutík místo něj bubnoval rozkaz k útoku. Po bitvě vysvětlil plukovní komisi, že signál k ústupu jeho pluk nezná. Nakonec byla výšina obsazena. Bohužel v této zteči byl těžce raněn na rameni podplukovník Kopal. Zranění po několika dnech podlehl.

Plukovním Karel Kopal, byl zcela jistě pozoruhodný muž a je tedy třeba uvést pár slov i o něm.
Narodil se 3. února 1788 ve Ctidružicích u Znojma jako syn Karla Kopala úředníka ve Znojmě. Roku 1805 vstoupil jako kadet do pluku prince Bedřicha Sasko-Koburského, roku 1809 je jmenován poručíkem u 6. praporu myslivců a velitelem předních stráží v brigádě Vécseyově. Roku 1814 je jmenován setníkem, 1835 majorem, 1841 podplukovníkem a konečně v roce 1846 plukovníkem a velitelem 10. praporu myslivců.

Plukovník Karel Kopal

Plukovník Karel Kopal se zúčastnil během své kariéry napoleonských bitev například u Řezna a Lipska a o mnoho let později tažení maršála Radeckého v Itálii. Proslul odvahou a vojenským zdatností, díky které postupoval v hodnostech. Dne 17. června 1848 na následky ranění při útoku na Monte Berico umírá. Jeho útok pomohl rozhodnout vítěznou bitvu u Vicenzy. Plukovník Kopal obdržel mnohá vyznamenání, jako například kříž řádu Leopoldova. Rovněž byl jmenován rytířem řádu Marie Terezie. Dvě baterie, které se zúčastnily střetnutí před Veronou v době italského tažení, obdržely jeho jméno. A nesmíme zapomenout uvést, že roku 1837 byl povýšen do šlechtického stavu.

Synové plukovníka Kopala byli císařským diplomem z 11. ledna 1852 povýšeni do stavu svobodných pánů. Z jeho potomků dosáhl proslulosti syn Karel, který dosáhl hodnosti generálmajora rakouské armády a zemřel v roce 1912. Jeho bratr Viktor díky výhodnému sňatku se svobodnou paní Marií Henn von Henneberg-Spiegel vyženil statky a zámky Hřebeny a Kostelní Bříza v západních Čechách.
Roku 1853 byl plukovníku Kopalovi postaven ve Znojmě pomník na dnešním náměstí Komenského a u příležitosti odhalení tohoto pomníku bylo vydáno 700 pamětních medailí. Bratr plukovníka Kopala Leopold Kopal, lesní rada v Olomouci napsal obsáhlou biografii jeho života.
Když tento voják zemřel, bylo mu 60 let. Jeho život je příkladem vzorného občana, který věrně sloužil Rakouskému císařství, který se i jako Čech cítil Rakušanem na rozdíl od mnoha Rakušanů, kteří se cítili spíše Němci. I když bojoval ve válkách, které nebyly vždy spravedlivé, tedy podle našeho dnešního vnímání spravedlivé války, ale spíše šly proti dějinnému vývoji od mnohonárodního soustátí k národním státům, neubírá to nic na jeho profilu čestného, statečného a oddaného vojáka rakouské monarchii.
Na památku statečného boje celé jednotky v Itálii, obdržel 10. myslivecký prapor v roce 1849 stříbrnou signální trubku bohatě zdobenou a s nápisy „Monte Berici“ a „Kopal ruft“, tedy „Kopal volá“. Trubka je dnes součástí stále expozice Muzea válečných dějin Rakouska v Radeckého sále vídeňského arsenálu.

Slavnostní polnice 10. praporu myslivců

Pro zajímavost uvádím, že i dnešní armáda Rakouské republiky má ve své sestavě Jägerbataillon Niederösterreich "Kopal" a tato jednotka boj svého dávného předchůdce, 10. mysliveckého praporu zná a vnímá jako součást svých tradic. Jméno Kopal tedy v dnešním rakouském vojsku má stále ten nejlepší zvuk.

Další těžké boje sváděla Clam-Gallasova brigáda o klášter Madonna del Monte, kde se na stranu Švýcarů přidali i místní kněží. Houževnatá obrana i zde byla rozbita neméně houževnatým útokem a také odtud byli obránci vyhnáni. Na pravém křídle zaútočil se svými muži generálmajor Taxis směrem k předměstí Santa Lucia, kde dobyl řadu domů a rovněž zahnal tamní obránce na ústup. Sám však byl těžce raněn. Zde je potřeba si všimnout, že v této kampani bylo zraněno anebo zabito poměrně hodně vysoce postavených velitelů. Byl to odraz toho, že od Radeckého byli naučeni své muže opravdu vést.

Během celého dne bylo město také těžce ostřelováno rakouským dělostřelectvem. K večeru byl ve Vicenze na několik okamžiků vyvěšen bílý prapor. Byl to asi jen trik - když děla utichla, zmizel. Výsledek byl pro Rakušany bolestný. 9 důstojníků a 132 vojáků padlo v boji. 31 důstojníků a 500 vojáků bylo raněno. Obránci a to hlavně švýcarská pěchota si vybrali svoji daň. Zdálo se, že druhý den budou boje pokračovat, ale obránci toho měli dost. Radeckého navštívili v hlavním stanu v Longaře vyjednavači. V šest hodin ráno byla dohodnuta mezi podmaršálkem Hessem a Durandovým plnomocníkem podplukovníkem Albinim kapitulace. Před poledne 11. června byl nad městem opět vztyčen císařský prapor. Radecký umožnil Durandovi odtáhnout i s vojskem, avšak vyžádal si závazek, že po tři měsíce se bude zdržovat za řekou Pád a nebude bojovat proti Rakousku. A očekával, že tento závazek bude naplněn. Podmanění Vicenzi znamenalo otevření si cesty údolím Val Arsa do Tyrolska a přísun záložních jednotek. K patrolování a udržování spojení po této spojnici byla okamžitě vyslána Simbschenova jezdecká brigáda.

Přestože Benátky samotné ještě setrvávaly v odporu, Benátsko jako takové už bylo de facto opět v rakouských rukou. Do spojení s Radeckého armádou tak vstoupil 2. záložní sbor, který se koncem května shromáždil pod velením polního podmaršálka Weldena na Isonzu, a vytáhl k Trevisu. Dne 11. června si zajistil spojení s rakouskou armádou ve Vicenze a 12. června došel k Trevisu, které po dvanáctihodinovém dělostřeleckém bombardování a hrozbě nekompromisního útoku kapitulovalo. A povstalecké martýrium pokračovalo. Další těžkou porážku utrpěli povstalci v Padově, kam se vrátil polní podmaršálek d´Aspre a Rakušané jak se zdálo, jeli na své vítězné vlně. Jenže to až tak jasné nebylo.

Část Radeckého armády, tedy nám už známý 2. záložní sbor byl totiž stále vázán při obléhání Benátek a podstatně horší bylo, že hlavní síla opozičních sil, tedy piemontská armáda, se i nadále zdržovala ve svém postavení Villafranka-Rivoli. A bylo jasné, že král Karel Albert už asi tuší, že posádkou ve Veroně není celá rakouská armáda. Začal závod s časem. Jako první se vrátila brigáda generálmajora Culoze a po ní 12. června ráno i hlavní síly 1. armádního sboru. Radecký sám byl ve Veroně od 12. června a 13. června byla opět přímo kolem něj soustředěna většina italské armády.

I král Karel Albert přemýšlel jak postupovat dále. Vyjednávání s pevnostním velitelem v Mantově Gorczkowským o vydání pevnosti nevedlo k úspěchu a tak se na pořad dne dostal opětovný útoku na Veronu. A jelikož skutečně Piemonťané uvěřili, že rakouská armáda je ve Vicenze, 13. června zaútočila piemontská armáda směrem od Villafranky k Albaredu na Adiži, proti levému křídlu rakouské obrany u Tomby, Tombetty a Santa Lucie. Útok Rakušany překvapil ve fázi rozmisťování v polních táborech. Rakouská armáda sice už 13. června byla celá zpět ve Veroně, ale jednotky byly vyčerpané náročnými pochody v horkých dnech a teď odpočívaly. Nejprve došlo k prudké přestřelce piemontského předvoje s rakouskými předsunutými jednotkami, kdy tyto předsunuté síly bojovali s odhodláním, které snese jakoukoliv kritiku. Ale i tak piemontská armáda měla velkou šanci projít k Veroně. Jenže pod ochranou předsunutých sil se zbytek rakouské armády stavěl narychlo do obranných postavení a jednotlivé vyšší jednotky zahajovaly boj, jakmile se dostaly do dotyku s protivníkem. Útočná aktivita piemontských vojáků výrazně poklesla v okamžiku, kdy se zjistili, že předpoklad o slabém obsazení Verony je již zbožným přáním. K večeru se tak piemontská armáda stáhla zpět, aniž by něco vybojovala. Rakušané se rozložili, kde se dalo a kdo mohl, odpočíval.

S jednotkami, které měl nyní k dispozici, však začal Radecký sám uvažovat rovněž o ofenzivním postupu. Od Benátek bylo od 2. záložního sboru povoláno do Verony pět pěších praporů a Tyrol byla stažena Simbschenova brigáda. Ve Vicenze byla zanechána jen dvoutisícová posádka a Radeckému se tak v druhé polovině července podařilo u Verony sesbírat pro ofenzívu přes 4o 000 vojáků. Vojáků zkušených, ostřílených a po nedávných bojích věřících sami sobě i velitelům. V noci z 22. na 23. července rakouská armáda vyrazila z Verony směrem k italské obranné linii, která měla být napadena čelně. Původní plán o jejím obejití kolem Mantovy byl opuštěn. 23. července tak zaútočila rakouská armáda na italská postavení Sony a Sommacampagny. Úderná linie byla tvořena třemi sbory. Na levém křídle byl 1. armádní sbor, na pravém 2. armádní sbor a uprostřed 1. záložní sbor.

Jakmile obeschla půda po nočním dešti linie zahájila postup směrem k nepříteli. Plán zněl že hlavní úder povede 1. armádní sbor vlevo. Ale nakonec se nejprudší boje odehrály na pravém křídle. Rozhořel se zde boj o výšinu a Madonna del Monte, který obsadily po prvním útoku jednotky z brigády generálmajora Bedřicha Liechtensteina. V druhé linii následoval pěší pluk č. 52, který zároveň obsadil obec Zemine. Hned nato byla u kostela ustavena brigádní baterie, která okamžitě ostřelovala nepřátelská postavení. Po zdlouhavých bojích nakonec 11. myslivecký prapor a pěší pluk č. 16 vyhnali Italy z jejich postavení, ale další útoky uvázly. Proto byly reorganizovány síly a nakonec společným úsilím účastných jednotek byly Sona i Gerola obsazeny. Navíc 9. myslivecký prapor odřízl ze svého postavení ústupové cesty části sil protivníka a ty padly do zajetí. Po obsazení Sony pronásledovala Liechtensteinova brigáda nepřítele do San Giorgio. Došlo zde k dalším bojům, ale piemonťané neodolali. Nepřítel byl zakrátko zahnán. Do večera tak dosáhl 2. armádní sbor obce Castelnuovo a podařilo se mu postavit předsunutá postavení na řece Pisagola.

To 1. armádní sbor měl zpočátku potíže. Opozdil se a vyrazil do útoku až kolem sedmé hodiny, kdy dosáhl Sommacampagne, kterou bránili 3 000 Italů. Vesnice ale padla dobyta kombinovaným čelním útokem brigády generálmajora Wohlgemutha a bočním útoku brigád generálmajorů Strasolda a Suplikatze. Následně sbor rychle a téměř nerušeně postupuje do San Giorgio in Salici a zde naváže spojení 2. sborem. Levé křídlo 1. sboru mezitím obsazuje výšiny u Custozzy.
Další sbor, tedy 1. záložní došel kolem desáté dopoledne do Rasoly a pak šlapal za 1. armádním sborem do Zerbare a potom také do San Giorgio in Salici, kde už se rozvinoval kam Radeckého hlavní stan. Boje, které svedla rakouská armáda 23. července, byly pro Piemonťany zdrcující. Jejich armáda byla vlastně zničením středu sestavy rozražena na dvě části a rakouské jednotky operovaly v jejich týlu. Zkrušující bylo, že některé už dosáhly řeky Mincio, přes které byl neprodleně vybudován válečný most, po kterém druhý den ráno na druhou stranu přešel jeden prapor pěšího pluku č. 25 a zaútočil směrem k obci Ponti. Italové se vzchopili a pokusili se o obranu na výšinách kolem obce Pivi za pomocí děl. Rakušané vycítili problém a přešli do zničující bodákové zteče a celý prostor obsadili a děla ukořistili. Okamžitě tato děla nasadili proti Italům a ti zahájili zmatený ústup na sever k Peschieře. Když den skončil, 1. armádní sbor zaujímal postavení mezi Valegiem a Sommacampagnou, 2. sbor střežil Peschieru z levého břehu Mincia a 1. záložní sbor se chystal v plné síle přepravit na západní břeh Mincia. Další dobrá zpráva bylo to, že bylo navazáno spojení s Tyrolskem, odkud na bojiště přicházel 3. armádní sbor polního podmaršálka Thurna, který pokročil od Rivoli k Affi a dál měl jít k Peschieře, kde měl v jejím střežení vystřídat síly 2. armádního sboru.

Král Karel Albert se dozvěděl v průběhu 24. června že je vše nějaké špatné. Ale válečnický elán ho zatím nijak neopustil. Díky svému ofenzivnímu myšlení se rozhodl přejít do protiútoku. Shromáždil u Villafranky čtyři pěší brigády a jezdeckou divizi v počtu 25 000 mužů proti rakouským postavením v prostoru Custozza - Val Staffalo -Sommacampagna. Rakušané tu měli jen jednu brigádu, což představovalo necelých 6 000 vojáků a která se navíc přesunovala ze Sommacampagně do Custozzy. První úder padl na pěší pluk č. 57, který odrazil první útoky a potom se San Giorgio in Salici. O něco později byl na vrchu Casseta Rosa napaden zbytek brigády, pěší pluk č. 54 a došlo k ostrému střetnutí. V ní utrpěl zranění velitel pluku podplukovník Friedrich Sunstenau von Schützenthal. Vrátil se však s obvaziště a znovu vedl své vojáky do protiútoku. Další nepřátelská střela jej srazila z koně v právě nejkritičtějším okamžiku. Podplukovník Sunstenau, odnášený z bojiště i v této situaci na své muže volal:

"Držte se Hanáci."

Tento pluk byl totiž doplňován v okolí Olomouce a v samotné Olomouci. Později byl tento výrok v českém jazyce vyšit na stuhu plukovního praporu a byl jediným neněmeckým nápisem na rakouských válečných praporech. A je tomu tak i dnes, tato zástava leží ve Vídeňském arsenalu. Přes velmi statečný boj 54. pluku vše skončilo ústupem jedné jeho části k Sommacampagně, kterou Italové mezitím obsadili a druhé k Veroně.

Piemonťané tak Rakušanům provedli to samé co oni jim. Piemontská armáda se dostala do týlu Rakušanů, kteří se v té době připravovali k překročení Mincia. Byla to vážná krize, která mohla ohrozit výsledek celé ofenzívy. Radecký se rozhodl zastavit přechod Mincia, otočit armádu a zaútočit na italská postavení na linii Sommacampagna-Custozza. Úkoly byly rozděleny následovně:

1. armádní sbor, který byl dosud levým křídlem armádní sestavy se stal nyní pravým křídlem a měl udržet pozice ve Valeggiu a přechody přes Mincio u Borghetta a Monzambana.

2. armádní sbor se stal levým křídlem s úkolem udeřit ve směru Monte Godi a Sommacampagna. Plukovník Perin s pěší brigádou z Verony měl tento útok podpořit

1. záložní sbor vyčlenil dvě brigády do zálohy u San Rocco di Palazzo a u Oliosi a jedna brigáda a jezdecká brigáda měli uhájit přechody přes Mincio u Salionze pro další boj.

3. armádní sbor, který přicházel na bojiště ze severu, měl zabránit případnému italskému útoku z Peschiery. Do doby než toho bude schopen, měla tento úkol plnit brigáda generálmajora Edmunda Schwarzenberga od 2. armádního sboru.
Díky skvělému výcviku jednotek na všech stupních v manévrech a rychlých pochodech, Radeckého armáda všechny přesuny zvládla bez vážnějších potíží. Ani jednou nedošlo k promíchání jednotek, anebo zmatkům ze ztráty velení. Radecký mohl být na své vojáky pyšný. Předpokládal, že další den, tedy 25. červenec bude den hlavního střetnutí.

Rovněž Karel Albert naplánoval na 25. červenec rozsáhlé operace. Generálporučík Sonnaz, dosud stojící na západním břehu Mincia řeku překročí, zaútočí na Valeggio souběžně s útokem generálporučíka Bavy. Hlavní boj ale měli svést junioři Karla Alberta. Viktor Emanuel, vévoda savojský, zaútočit z Custozzy přes výšiny u Quastally do Salionze u Mincia. Vévoda janovský pak měl útočit ze Sommacampagně přes Oliosi taktéž k Minciu. Jedna jezdecká brigáda byla ponechána jako pozorovací na silnici Villafranka-Verona a jeden pěší měl bránit u Roverbelly armádu proti rakouským výpadům z Mantovy. Armádní záloha byla umístněna ve Villafrance.

Když se 25. července rozednilo, bylo jasné, že bude horký a suchý den. Už brzy dopoledne bylo více než třiceti stupňů. Vojáci obou stran, to snášeli jen velice těžko. Kolem osmé hodiny ráno se rozpoutaly první boje u Valeggia, kde na rakouskou brigádu generálmajora Clam-Gallase, zaútočily jedna brigáda a královská garda. Rakušané se ale udrželi, i když i díky tomu, že na bojiště nedorazily jednotky od Mincia. Mohly za to pozdě doručené rozkazy. Po marných pokusech vybojovat rakouská postavení se útočící piemontské jednotky stáhly. Jejich velitel se rozhodl se počkat jednak na příchod posil od Mincia a také na výsledek bojů, které měli svést oba vévodové. I u nich ale vázla komunikace, rozkazy a jejich vykonání. Byl tím ztracen cenný čas.

Když se konečně vévoda janovský rozhýbal, stal se terčem svižného útoku brigády generálmajora Gyulaie, která přišla ze San Giorgio in Salici. Gyulaiův útok se ale vyčerpal, když se po obědě Italové pevně uchytli v Sommacampagni. V té době na bojiště dorazila brigáda plukovníka Perina z Verony. V půl třetí započal další boj o Sommacampagne. Trvalo jen půl hodiny a Rakušané Piemonťany z obce vytloukli a donutili k ústupu k výšinám u Berettary. Zde byli velmi vítaní, posílili totiž tamní obránce, kteří z posledních sil odolávali útokům brigády generálmajora Bedřicha Liechtensteina. Ta již skoro toto návrší dobyla, ale nyní byla sražena zpět. Radecký osobně sledoval boj této brigády ze svého stanoviště v Zerbare. Když viděl povážlivost situace, odebral se mezi bojující vojáky a zůstal v plné palbě. Teprve na přímou prosbu Liechtensteina se vracel zpět, ale když zjistil, že Italové nadále postupují, vrátil se Radecký opět mezi vojáky a již neodešel. Své muže osobním příkladem vybičoval k nasazení málo vídanému. Výsledek boje byl jakoby v nedohlednu, když nakonec pěší pluk č. 52 prudkou ztečí obsadil návrší u Berettary. Následně se Piemonťané celé odpoledne snažili dobýt kopec zpět a vzdali to až k večeru.

Potom došlo k obratu. Napřed bylo pravé křídlo vévody janovského donuceno tlakem Gyulaiovy a Perinovy brigády k ústupu do roviny před Villafrankou a pak 52. pluk zahnal italské obránce z výšin Casa del Sole. Vévoda janovský tím ztratil všechny hájené pozice a zároveň možnost splnituložené úkoly. Stáhl se k Villafrance a očekával příchod reservních jednotek, které se ale ani nehly. Svůj boj nezvládl ani vévoda savojský u Monte Godi, kde tamní výšiny obsadila brigáda plukovníka Kerpana. Piemonťané se snažili posici vybojovat zpátky. Neuspěli, a když se v týlu Kerpanovy sestavy objevila brigáda generálmajora Edmunda Schwarzenberga, bylo rozhodnuto. Nepřítel byl zahnán i na tomto úseku.

Také na piemontském levém křídle u Valeggia se urputně bojovalo. Generálporučík Bava sice neobdržel posily generálporučíka Sonnaze, ale kolem poledne požádal o pomoc vévodu savojského. Ten jeho žádosti vyhověl a vedl 2. pluk královské gardy, mysliveckou setninu a baterii od Custozzy dvěma proudy do levého boku brigády generálmajora Clam-Gallase. Podmaršálek Vratislav ale včas postřehl hrozící nebezpečí a z vlastní iniciativy vyslal Clam-Gallasovi na pomoc kolem třetí odpoledne část Suplikatzovy brigády. Ten posílen přešel do protiútoku a protivník byl zatlačen zpátky ke Custozze. Generálporučík Bava přesto neustále vystupňoval útoky. Doufal v obrat. Kolem šesté večer však bylo jeho přesvědčení zlomeno, neboť obdržel zprávu od generálporučíka Sonnaze, který mu sděloval, že dispozice k boji obdržel příliš pozdě a nebude schopen ho podpořit. Bava proto boj vzdal. Piemonťané tedy byli poraženi všude, kde přešli do útoku a stáhli se do Villafranky. I přes tvrdou lekci ale byla piemontská armáda znovu seřazena a nastoupila těžký ústup z Villafranka k Minciu. Zde je na místě podotknout, že Piemonťané ukázali, že jsou dobří vojáci. Ale jejich velitelé nebyli na výši a to potom být dobrými vojáky nestačí.

Bitva u Custozy 25. července 1948

Rakušané v boji u Custozzy dne 25. července ztratili na mrtvých, raněných a zajatých celkem 45 důstojníků a 1 275 vojáků. Piemontské ztráty nebyly o nic menší, spíše naopak.

Když 26. července ráno dostal Radecký zprávu, že po včera svedené bitvě piemontská armáda odtáhla kryta noční tmou na západní břeh Mincia. Tím zmizelo nepřítelem v týlu rakouské armády. Bylo tedy možno přejít k původnímu plánu operací na západním břehu Mincia. Okamžitě odjel do Valeggia, odkud chtěl řídit přechod armády přes řeku. Úkoly sborům byly jednoduché:
1. armádní sbor měl za úkol postoupit přes Monzambano a Pozzolengo do Castiglione delle Stiere,
2. armádní sbor přes Valeggio a Voltu do Guidizzola,
1. záložní sbor přes Salionze a Ponti k Pozzolegnu.
3. armádní sbor pak měl obklíčit Peschieru z obou břehů Mincia a zajišťovat hladký průběh operace. Rakušané tedy zahájili postup ve stopách ustupující piemontské armády.

Události dvou uplynulých dnů piemontskou armádu výrazně rozvrátily. Ale skutečnost, že po ústupu k Villafrance nebyla piemontská armáda Rakušany vzhledem k jejich vyčerpanosti, způsobené celodenním bojem a strašným horkem, důrazně pronásledována a úspěšný ústup přes Mincio vzbudily naděje na to, že bude možno udržet tuto linii proti Rakouskému útoku přes řeku. A rozhodli se, že ji udrží. Z toho plyne, že to byli dobří vojáci. Šlo o to, jestli ti Radeckého budou lepší.

Kolem šesté hodiny odpoledne 26. července spatřili vojáci předvoje brigády Bedřicha Liechtensteina z 2. armádního sboru, které obsadily obec Volta, rychle se pohybující kolony nepřátel, směřující k jejich postavení. Setník John tuto situaci okamžitě ohlásil Liechtensteinovi, který si vzal část své brigády a vyrazil podpořit obranu obce. Předstihl protivníka, ale i tak byla před ním a jeho vojáky byla perspektiva nerovného boje. Jeho mateřský 2. armádní sbor, se opozdil při vaření stravy a pochodoval v dané době podoben tlupě. Ve Voltě se vypukla noční bitva, do které se zapletlo na straně piemontského vojska i zdejší obyvatelstvo. Bojovalo se o jednotlivé domy, stodoly, seníky a jaký bude výsledek, nebylo dlouho jisté. Když se objevily tři brigády opozdilého 2. armádního sboru, změnilo to poměry na bojišti. Okolo sedmé ráno Piemonťané svého úsilí o obsazení obce vzdali a ustoupili kryti jízdou k Goitu. Polní podmaršálek d´Aspre nechal poraženého nepřítele pronásledovat vlastním jezdectvem, které se ještě před devátou zapletlo do potyček a piemontským zadním vojem. Neúspěch u Volty byl posledním pokusem uhájit linii na Minciu. Karel Albert nyní pochopil, že už nemá dost sil k úspěšnému protiútoku.

V průběhu rána 27. července svolal král Karel Albert válečnou radu a požádal své generály, aby se vyslovili k vzniklé situaci. Bylo nakonec naznáno, že rakouská ofenzíva rozvrátila piemontskou armádu a není možné nadále tomuto rozkladu čelit. A padlo rozhodnutí vyjednávat s Radeckým. Z toho důvodu také navštívili ještě v závěru bojů u Volty Radeckého tři piemontští důstojníci. Navrhli, aby bylo zahájeno jednání o příměří. Jako demarkační linii mezi armádami navrhovali řeku Oglio. Radecký však takové podmínky odmítl a náčelník jeho štábu polní podmaršálek Hess formuloval podmínky vlastní, rakouské, které měly být předány Karlu Albertovi. Především šlo o to, že:
- za demarkační linii bude sloužit řeka Adda.
- piemontská armáda do dvou dnů odevzdá pevnosti Peschieru, Rocca d´Anfo a Pizzighettone.
- do tří dnů odejít z Modeny a Parmy.
- do osmi dnů pak vyklidit obsazené přístavy v Benátsku a zrušit blokádu Terstu a Istrie.
- propustit zajatci výměnou za své vlastní u protivníka.

Dnes si už nedovedeme vcítit do duše Karla Alberta. Ještě před několika týdny snil o vládě nad sjednocenou Itálií a nyní utíkal jako vůdce rozbité. Před několika dny byl v Miláně bouřlivě vítán jako osvoboditel. A nyní se lidé, kteří jej vítali, dověděli, že jedná s Radeckým. A nešťastný král zjistil, že čelí lidovým srocením a nepokojům. Okna paláce, ve kterém král v Miláně bydlel, byla vytlučena kamením. Ve své podstatě doplatil na to, že se pokusil o nemožné. Zarytý konservativec Karel Albert se spojil s italskými liberálními kruhy včetně těch nejradikálnějších. Celý tento konglomerát držel pohromadě jen vykřičený nacionalismus, což příliš slabé pouto v čase, kdy se věc stala ztracenou nebo skoro ztracenou. Najednou si všichni zúčastnění museli odpovědět na otázku, kam až jsou ochotni jít za svým cílem, kterým byla sjednocená Itálie, bez ohledu na její podobu. A král Karel Albert byl ochoten obětovat hodně, ale vlastní trůn nikoli. Naopak nejrevolučněji naladění bojovníci za jednotu Itálie, jako byl třeba Giusepe Garibaldi, se byli ochotni bránit na barikádách a bojovat o každý dům.

Karel Albert byl navíc nerozhodný a ještě ke všemu hluboce věřící. To, že proti Rakousku bojovala také papežská armáda, považoval za boží přízeň a chápal to jako záruku vítězství. Když se tato armáda stáhla z bojiště, ztratil odvahu. Ale byl pod značným tlakem a tak rakouské podmínky nepřijal. Výsledek byl jasný. Rakouská armáda obnovila ofenzívu ve stopách ustupující piemontské armády, která táhla po silnici od Bozzola do Cremony.
V poledne 28. července vyrazily rakouské sbory za novými úkoly:
1. rakouský armádní sbor do Puibegy,
2. sbor do Gazzolda a
1. záložní sbor do Rodiga.
Dále Radecký provedl v rychlém sledu několik zásadních organizačních a personálních změn.
Navíc 29. července zřídil Radecký ze čtyř brigád z Mantovy 4. armádní sbor, jehož velením pověřil polního podmaršálka Thurna, kterého u 3. armádního sboru u Peschiery nahradil polní podmaršálek Julius Haynau, dosavadní velitel Verony. 4. sbor pak postoupil od Macarie a Pozzola až do Solarola. 30. července překročila celá rakouská armáda řeku Oglio ve třech pochodových proudech u Isola, Dovarese a Canetta.

Nakonec se sbory rozmístily takto:
1. a 2. armádní sbor zaujali postavení u Gadeska a San Ambrogia,
1. záložní sbor v Cicognolu.

Všude, kudy rakouská armáda procházela, bylo vidět rozklad, který postihl Piemonťany. Silnice, suché a plné prachu, zvířeného pochodujícími jednotkami, byly lemovány stovkami a tisíci kusů výzbrojních a výstrojních součástek, které Italové na svém ústupu odhodili. Piemontská armáda se již nezmohla na žádný odpor. Denně sice rakouské předvoje sváděli boje s piemontskými zadními sledy, ale Piemonťané se po malých šarvátkách odpoutávali a ustupovali. K většímu střetnutí došlo až 30. července. Piemontská armáda po tomto boji vyklidila v noci z 30. na 31. července Cremonu, překročila u pevnosti Pizzighettone řeku Addu a ustupovala dál. Radecký protivníka 1. srpna následoval, kdy síly 1., 2. a 1. založního sbor překročily tuto řeku u Formigary a 4. armádní sbor ji překročil u Crotty d´Adda. Pevnost Pizzighettone se tak dostala do obklíčení ze dvou stran. Piemonťané však neměli příliš bojového odhodlání, odpálili most přes Addu a pevnost opustili dříve, než se rakouské obklíčení uzavřelo. Pro Radeckého to bylo jen dobře. Nemusel ztrácet čas dobýváním opevněného bodu nebo ponechat na místě nemalé síly na její blokaci. Jako malý doplněk těchto událostí je možno uvést, že tomto momentu se u Radeckého štábu objevil anglický velvyslanec u turínského dvora. Snažil se diplomatickou cestou Radeckému překročit řeku. Ten si jeho povrchní návrhy zdvořile vyslechl, a požádal ho aby odešel, že nyní hovoří zbraně a na diplomacii správný čas teprve přijde.

Hlavní síly ustupující piemontské armády sešly ze silnice do Pavie a vyrazily k Lodi a k Milánu. Radecký kontroval tak, že s jádrem armády mašíroval k Lodi za Piemonťany a 4. armádní sbor nechal nadále postupovat do Pavie. V noci z 2. na 3. srpna 2. armádní sbor Lodi bez boje obsadil, poté co odsud předtím odpochodoval zadní voj Piemonťanů. Rakušané se drali k Milánu takovým tempem, že ukořistili 7 děl, která Piemonťané nedokázali evakuovat.
4. srpna pak byl obnoven další postup k Milánu, ale Ca Verde narazili Rakušané na nečekaný odpor kladený nečekaným protivníkem. Mezi italskými vojáky totiž byli i Garibaldiho dobrovolníci, kteří se s myšlenkou porážky odmítali smířit. To platilo i o samotném Milánu, kde se v této době prosadil názor o nutnosti se bránit. Na dynastické zájmy piemontského krále už neměl být brán zřetel. Rozvrat v italských řadách však již dosáhl takové míry, že se piemontské jednotky po krátkém boji daly na útěk k Milánu. A spolu s nimi prchali i garibaldiovci.

Bitva u Milána 6. srpna 1848

4. rakouský armádní sbor mezitím vybojoval Pavii a zahnal nepřítele za řeku Pád. Radecký vycítil příležitost a okamžitě polnímu podmaršálku Thurnovi, veliteli tohoto sboru nařídil, aby v Pavii zanechal menší posádku a okamžitě vyrazil přes Abbiategrasso do týlu nepřátelské armády v Miláně. Tak se začala rodit obkličovací operace, jejímž cílem byla konečná likvidace zbytků piemontských sil v oblasti Milána. V piemontském hlavním stanu však už měli jasno. Dál to nejde. Proto v noci ze 4. na 5. srpna poslali k Radeckému další parlamentáře. Byli to generálové Rossi, Lazzari a k nim se později připojil i generál Salasco. Po jednáních s náčelníkem rakouského štábu polním podmaršálkem Hessem dohodli podmínky příměří. Bez velkých cirátů ujednali podmínky, které se skoro nelišili od těch, které Rakušané požadovali už při prvních jednáních. Jejich přijatelnost zajistily další porážky.

Piemontská armáda však měla nyní vyklidit úplně celou Lombardii a demarkační čarou měla být až řeka Ticino, která tvořila hranici mezi Lombardií a Piemontem. To byla daň za neústupnost. Radeckému se tak otevřela volná cesta na Milán, kde po odchodu piemontské armády vypukly lidové nepokoje. Město zbavené jakýchkoliv pořádkových sil se stalo obětí velkých nepokojů a rabování. Purkmistr Paolo Bassi proto opakovaně žádal Radeckého, aby pokud možno urychlil vstup rakouské armády do města a obnovil pořádek. Stalo se. Ale až nastal čas stanovený pro tento akt dohodou o příměří. Do té doby město trpělo. Radecký do Milána vstoupil 7. srpna 1848.

9. srpna do Milána přijel náčelník piemontského generálního štábu generálporučík Salasco. Dojednal prodloužení stávajícího příměří na šest neděl s tím, že v této době budou probíhat mírová jednání.
Tento přístup krále Karla Alberta kompletně rozvrátil řady italských vlastenců, kteří jej doposud podporovali. Uzavřené příměří proto neuznali ani Benátky, kde byla vyhlášena Benátská republika a už vůbec ne Garibaldi, který byl rozhodnut pokračovat ve válce jako partyzán. Ostatní opuštění povstalci, které Karel Albert opustil, unikali, kam se dalo. Například Mazzini do Švýcarska kde vydal prohlášení, ve kterém volal do války národů, protože válka králů podle něj skončila. Této plamenné výzvy se chopil především již zmiňovaný Garibaldi, který shromáždil svoje dobrovolníky v Aroně v Piemontsku a připravoval se k návratu do Lombardie. Tím ale porušoval piemontsko-rakouské příměří a narušoval mírová jednání. Syn krále Karla Alberta, vévoda janovský, proto Garibaldiho důrazně vyzval, aby upustil od svých záměrů a svoji jednotku rozpustil. Garibaldi okamžitě prohlásil, že neuznává stávající piemontskou vládu, zajal několik piemontských důstojníků jako rukojmí a přeplavil se přes Lago-Maggiore do Lombardie.

Revolucionář, vlastenec a nesmírně statečný a houževnatý člověk, Giuseppe Garibaldi

Se svou neregulérní vojenskou silou se u Luinu dostal do prvního střetu s Rakušany. Rakušané však považovali Garibaldiho dobrovolníky za bandity a podle toho s nimi také jednali. Bez milosti nepopravovali. Garibaldi tedy přešel na partyzánský způsob války. Jednotka se rozptýlila na malé skupiny a škodila Rakušanům, jak jen mohla. Radecký k její likvidaci vyčlenil jednotky polního podmaršálka d´Aspra. Čtyři brigády byly zaměstnány jejich pronásledováním, ale výsledky byl rozpačité. Při jednom zátahu překvapili Rakušané Garibaldiho při večeři na faře v Marazzone. Podmaršálek d´Aspre nechal obklíčit obec a byl si jist úspěchem, ale zkušený Garibaldi znizel. Nakonec sám velký G. pochopil, že takovýto způsob odporu nikam nevede odešel s posledními věrnými do Švýcarska. Díky tomu poslední soustředěný protirakouský odpor v Lombardsko-Benátském království zůstal pouze v Benátkách.

Garibaldi a jeho muži v bojích u Milána na konci první války.

V této době začala v Itálii mírové jednání mezi Piemontskem a Rakouskem. Neúměrně se však protahovala a nakonec zcela ztroskotala, když král Karel Albert vypověděl v březnu 1849 příměří a znovu vystoupil proti Rakušanům.

[Pátrač]

Kapitola šestá: Druhý krok k nesmrtelnosti –druhá válka v Itálii.

Než se podíváme na druhou část boje o italské državy, využiji přestávky v bojích, které jsou zde tak pečlivě popisuji a podívejme se alespoň ve stručnosti na události, které tvořily vnější rámec těchto kapitol. Jedná se především o poměry v Itálii obecně a poměry, které nastaly v Rakousku po pádu Metternicha.

Projevy nespokojenosti intelektuálů a pod jejich vlivem i širších vrstev populace s tím, co a jak v Rakousku funguje, nebyly v této říši nic nového. Vše podpořila neúroda z let 1846 a 1847, která složité poměry v říši ještě zhoršila a uvedla obyvatelstvo na většině území říše do krajně těžké situace. Jako nový prvek se projevila národnostní otázka, stejně jako jsem to popisoval v souvislosti s Italskými provinciemi, které pro první kolo Radecký a jeho vojáci uvedli do stavu klidu a tichého odporu. Toto národnostní pnutí se nyní projevilo hlavně u slovanských národností a velmi silně u Maďarů.
U nás Čechách, aktivity zrevolucionizovaných demokratů vyvrcholily 11. března 1848 na shromáždění ve Svatováclavských lázních. V průběhu občas hodně živého jednání získala hlavní slovo skupina liberální buržoazie, v čele s Riegerem a Palackým. Díky tomu připravené petice ztratila hodně na výbušnosti a mimo jiné zní požadavek na zrušení roboty bez náhrady a požadavky na organizaci pracovních možností a platů. Na druhou stranu ale obsahovala žádost o rovnoprávnost češtiny a němčiny což považuji za požadavek naprosto oprávněný a o spojení Čech, Moravy a Slezska v jeden jediný samosprávný celek. Tento požadavek je stejně tak legitimní vzhledem k důležitosti těchto území pro ekonomiku a vojenskou sílu celé říše.

„Otec národa“, František Palacký

Co se týkalo poddanství, mělo být odstraněno za náhradu, i když si nejsem jistý, jestli tomu rozumím. Další požadavky jsou běžné i dnes: svoboda tisku, shromažďování a vyznání a další už dnes tak aktuální nejsou: možnost organizovat ozbrojené občanské gardy a doplnění českého stavovského sněmu o volené zástupce lidu.
V této podobě byla tato žádost odeslána do Vídně, kde ale mezitím vypukly 13. března velmi vážné nepokoje. Když toho dne dolnorakouská sněmovna projednávala předložené petice, shromáždil se před její budovou dav. Zásah vojska proti němu si vyžádal pět lidských životů, což vyvolalo propuknutí revoluce. Padla Metternichova vláda a císař Ferdinand I. přislíbil zavedení ústavních poměrů a vůbec reformu v říši. Polní podmaršálek arcivévoda Albrecht, který tehdy zodpovídal za bezpečnost Vídně, rozezlen divokostí násilností doprovázejících vzpouru se ji rozhodl potřít s nasazením jemu svěřených vojsk vídeňské posádky a vojsk z větší dálky. Bylo mu to buď císařem, ale zde je pochybnost, byl to nemocný muž nebo jeho okolím zakázáno. Bylo konstatováno, že to ještě není tak zlé. Arcivévoda Albrecht se nakrknul, se svoji funkcí švihnul a odešel do Itálie, kde převzal velení jedné z divizí Radeckého armády. Byla to dobrá volba – jako velící generál v poli prokázal skvělé výsledky.

Výše popsané ústupky sice vídeňské povstalce uklidnily, zároveň však také povzbudily uherskou opozici, kterou vedl Lajos Kossuth a která rovněž zaslala své autonomistické požadavky do Vídně. 11. dubna schválil císař uherské požadavky:
- Uhry se staly dědičnou konstituční monarchií,
- získaly větší autonomii,
- moc uherského krále byla omezena
- feudalismus byl zrušen úplně.

Lajos Kossuth, vůdce maďarské opozice.

Již předtím zrušil císař 28. března (avšak s platností od 31. března 1849) v celém císařství robotu za výkup, čímž si získal na svou stranu široké vrstvy rolníků.

Své požadavky císaři zaslal také český Svatováclavský výbor, který ve své petici kladl důraz, jak už víme na rovnoprávnost obou zemských jazyků a na respektování státního práva zemí Koruny české. Bohužel pro naše zájmy nadšení, ale zoufale nepřipravení a nezkušení čeští vyslanci delegáti však 22. března ve Vídni propadli. Takže výbor sedl a okamžitě vypracoval druhou petici, v níž odmítl Obnovené zřízení zemské a za většinovou národnost v českých zemích označil Čechy. Nyní už to bylo podáno lépe a císař 8. dubna vydal kabinetní list, v němž stanovil zásady voleb do českého zemského sněmu a schválil jazykovou rovnoprávnost češtiny a němčiny. Češi byli spokojeni, ale naopak čeští Němci měli pocit, že jim je jito po krku a objevil se prudký nárůst myšlenek velkoněmectví a postupně přestali podporovat české liberály. Tak se cesty dvou národů, které v našich zemích spolu koexistovaly dlouhá staletí, začaly oddalovat a skončilo to Benešovými dekrety po 2. Světové válce.

Následně došlo k již popsaným událostem v severní Itálii - viz předchozí kapitola a zdálo se, že se celá říše zhroutí a rozpadne. To nejhorší ale teprve mělo přijít. Začalo to opět ve Vídni. Další výbuchy nespokojenosti vyhnaly císařský dvůr do Innsbrucku, stalo se 17. května 1848. Císařův útěk revoluční hnutí rozdělil. Zatímco radikálové jej slavili jako úspěch, liberálové usilující o konstituční monarchii se obávali chaosu.

V Innsbrucku byly realizovány další ústupky, když císař Ferdinand rozdělil své vladařské povinnosti. V Uhrách je přenesl na arcivévodu Štěpána, a ve zbytku monarchie na arcivévodu Jana, patrně nejdemokratičtějšího tehdy žijícího Habsburka. Ten byl mezi lidem velmi populární, protože byl ženatý s obyčejnou dcerou poštmistra. Čeští liberálové se mezitím připravovali na volby do českého zemského sněmu. Aby to ale nebylo moc jednoduché, rostly rozpory mezi zastánci austroslavismu vedenými Palackým a Šafaříkem a panslavismu v čele se Štúrem a radikálními demokraty. Kvůli těmto rozporům nedospěl Slovanský sjezd, konaný 2. až 12. června na Žofínském ostrově, k žádným zásadním výsledkům.
Jenže případní povstalci proti sobě tvrdého protivníka. Byl to Alfred Windischgrätz, který byl připraven revoluci potlačit a to za jakoukoliv cenu. Rozmístil po Praze vojenské hlídky a čekal, co bude. Tento krok veřejnost i revoluční vůdce poplašilo a Michail Alexandrovič Bakunin, ruský revolucionář, ideolog anarchismu a národnictví pobývající v té době v Praze a Josef Václav Frič dokonce začali připravovat povstání.

Alfred kníže Windischgrätz

Pocházel se starého rakouského rodu, který získal inkolát a statky v Čechách již roku 1574. Patřil tedy ke staré české zemské šlechtě a i když jeho čeština byla špatná, je nutné na něj nahlížet jako na příslušníka české nobility.
Rozhodl se pro službu v císařské armádě a prošel Napoleonskými válkami. Zvláště se vyznamenal roku 1814, kdy byl dekorován rytířským křížem Vojenského řádu Marie Terezie a povýšen na plukovníka Konstantinových Kyrysníků, tedy jednoho ze dvou nejstarších pluků císařské armády. A to byla mimořádná čest.

Od roku 1840 působil ve funkci velícího generála v Čechách. Přes jeho mimořádně silné ego a povýšenost, je mu přisuzován výrok, že: "člověk začíná až baronem", byl mezi vojáky českých pluků, velmi oblíbený. Vrcholem jeho kariéry se stal až revoluční rok 1848. Jeho jméno, vedle jmen chorvatského bána Josifa Jelačiće a polního maršála Radeckého, se stalo symbolem záchrany habsburské monarchie. Dnes ale mluvíme o kontrarevoluci.

Dne 12. června se na pražském Koňském trhu konala slavnostní svatodušní mše, shromážděný dav se však po jejím skončení nerozešel, nýbrž se vydal do Celetné ulice, kde byl tvrdě napaden vojskem. Lidé v ulicích začali stavět barikády, avšak bez promyšlenějšího strategického plánu, takže vojsko ještě do večera téhož dne ovládlo strategické objekty. Vojákům hodně ulehčilo plnění úkolů to, že toto povstání mělo průběh spíše jako salonní revolta. Na barikádách se bojovalo a kolem stály skupiny čumilů, které si užívali nezvyklou podívanou. Povstalci získali poměrně dost zbraní a po několika hodinách začal opravdový boj. Bez pořádné přípravy, bez pevného vedení ale povstalci neměli šanci. Zlé bylo, že hned na počátku střelby zabila náhodná střela generálovu manželku kněžnu Vilemínu Windischgrätzovou. Generál, který už tak měl pro jakékoliv ohledy s povstalci hodně málo pochopení, k celému dění doplnil aspekt osobní pomsty a bylo zle.

Josef Václav Frič

Windischgrätz si povolal posily a vyzval povstalce ke kapitulaci. Ti odmítli. Krátce si mysleli, že vyhrávají – generál stáhl vojáky z města. Jenže ne proto, že by to vzdal, ale proto že naznal, že není třeba ztrácet cenné muže v pouličním boji. Celou noc ze 14. na 15. června byla Praha pod palbou děl. Poté následovala další výzva ke kapitulaci. Lidé chtěli, aby boje skončily ale v části u Klementina a Mostecké věže povstalci posilovali. Přišlo tedy další bombardování. Nakonec revoltu potlačili národní gardisté. Padlo 43 Pražanů a 63 jich bylo raněných. Po bombardování pravobřežní Prahy se nakonec Pražané 17. června vzdali. Zemský prezident Leopold Lev Thun-Hohenstein rozpustil Národní výbor a ministerský předseda Franz von Pillersdorf zakázal svolat český zemský sněm. Prahu postihla vlna zatýkání i omezení svobody tisku a shromažďování.
I přes bouře ve Vídni a v Praze se na přelomu června a července uskutečnily volby do ústavodárného sněmu, v nichž získali převahu liberálové a konzervativci. Jednání vídeňského parlamentu bylo slavnostně zahájeno 22. července. Parlament stačil jednat především o dřívějším zrušení poddanství než v březnu 1849 – poddanství bylo nakonec zrušeno 7. září 1848. Další otázku představoval vztah říšského sněmu k císaři; poslanci nakonec rozhodli, že k platnosti zákona je potřeba schválení panovníka.

Mezitím zůstával císařský dvůr v Innsbrucku. Došlé zprávy byly špatné a horší. Císař Ferdinand byl duševně na dně. Možná ani nechápal závažnost situace. Na nátlak vlády a ústavodárného shromáždění musel dvůr dne 13. srpna opět začít pracovat ve Vídni. Měla být opět použita legenda o hodném císaři a zlých rádcích. A toho se teď mělo využít. Nakonec prostí lidé tomu i do značné míry věřili a na některých barikádách ve Vídni se objevoval i císařův portrét. Přesto bylo zřejmé, že stoupenci starých pořádků přešli do protiútoku. Především byla panovnická moc zase soustředěna v rukou císaře a liberální arcivévodové Jan a Štěpán byli zbaveni svých pověření. Nicméně ve Vídni stále panovala výbušná nálada a Uhry se ubíraly svou vlastní cestou. V září 1848 proto zahájila armáda, vedená chorvatským bánem Jelačičem postup proti povstalcům. Ale bán se při postupu zadrhl a bylo rozhodnuto útok proti Uhrám podpořit. Rakouská vláda se rozhodla 3. října rozpustit uherský sněm a podpořit Jelačiće rakouským vojskem. Toto rozhodnutí však vyvolalo prudkou reakci vídeňských demokratů, kteří dokonce lynčovali rakouského ministra války Theodora hraběte Baillet de Latour a pověsili jeho mrtvolu na sloup. Toto šílení donutilo císaře znovu uprchnout, tentokrát do Olomouce. Spolu s císařem odešla také část vlády a poslanců. 16. října získal Windischgrätz velení nad veškerým vojskem a 22. října byl ústavní sněm přesunut z Vídně do Kroměříže.

Theodor Hrabě Baillet de Latour, oběť lynčování

Windischgrätz, který se netajil svým názorem, že při rázném zákroku v březnu vůbec nemusela situace dojít tak daleko, jak došla, se s armádou se přesunul 31. října k Vídni a podobně jako Prahu ji dalšího dne přinutil dělostřeleckým bombardováním ke kapitulaci. Jedním z pluků zde nasazených byl i pěší pluk číslo 28. z Prahy, budoucí legendární „Pražské děti“. Ve městě bylo nastoleno stanné právo a mnozí povstalci byli uvězněni, či dokonce popraveni. Windischgrätz po pacifikaci hlavního města pokračoval tažením do Uher, kde obsadil Budapešť.

V polovině listopadu již nebylo po vzpouře památky a v polovině listopadu byla jmenována nová konservativní vláda v čele s Felixem Schwarzenbergem, čímž byl jasně charakterizován konec reforem. Ústavodárné shromáždění bylo z Vídně přesunuto do Kroměříže, aby nebylo na očích. Zároveň se začalo uvažovat o odstranění císaře Ferdinanda, který se přece jenom příliš kompromitoval. Jeho nástupcem se stal 2. prosince 1848 František Josef I., musel vyřešit problém opětného sjednocení říše, neboť v Uhrách, kam po vítězství ve Vídni táhl Windischgrätz, se boje s povstalci protahovaly.

Císař vydal 7. března 1849 manifest o rozpuštění říšského sněmu, Kroměříž byla obsazena vojskem a císař vydal novou ústavu. Platila pro celou monarchii, vytvořila jednotný celní systém, zaručovala národní rovnoprávnost, občanskou rovnost a - jak jinak - suverenitu panovníka. Zakotvovala instituci dvoukomorového říšského sněmu. Jednalo se však jen o taktický manévr, neboť 31. prosince 1851 byla ústava Silvestrovskými patenty zrušena. Tyto patenty byly legálními základy Bachovského absolutismu, tedy pro formu vlády v Rakouském císařství v letech 1851-1859. Jednalo se o soubory dvou patentů a jednoho kabinetního listu z 31. prosince 1851, jimiž František Josef I. odvolával oktrojovanou ústavu ve které byla zrušena březnová ústava z roku 1849, zavedena ústava nová nazvaná „Zásady organického řízení korunních zemích Rakouského císařství“, ale také potvrzeno zrušení roboty.

Císař František Josef I., poslední císař, kterému Radecký sloužil

Silvestrovské patenty stvrzovaly občanskou rovnost před zákonem, zrušení poddanství, ochranu náboženství a stanovovaly politickosprávní strukturu monarchie. Jimi byl položen základ absolutistické vlády na další dlouhé roky. Tím by bylo skoro hotovo popisování dění v Rakouském císařství před dalším kolem války v Itálii. Ale abychom byli důslední, musíme ještě na chvilku do Uher.

Windischgrätz v dubnu 1849 v Uhrách zaznamenal další neúspěchy a 14. dubna Kossuth dokonce vyhlásil republiku. To byl průšvih jak stodola. Povstalci operovali na velké ploše a prostě rakouský generál na ně neměl. Spíše než voják to byl policajt. František Josef I. se rozhodl požádat o pomoc cara Mikuláše I. Ten si vzpomněl, že jeho předchůdce takovou pomoc kdysi garantoval a poslal své vojáky, díky nimž se podařilo maďarské revoluční síly 13. srpna u Világose porazit. Dodnes známe úsloví: „ to byl ale vilagoš“, nebo „ten ale dostal vilagoš“. Nyní tedy víte, jak to vzniklo.

Konec bitvy u Vilagose, kapitulace maďarských povstalců

.

Dozvukem revoluce v českých zemích bylo májové spiknutí, které připravoval Bakunin s Fričem. Po jeho vyzrazení však Prahu obsadila 9. května 1849 armáda, byl vyhlášen výjimečný stav a začala vlna zatýkání, jež ochromila radikálně-demokratické hnutí v Čechách. Výjimečný stav pak v Praze a několika dalších městech trval až do 1. září 1853 a povstalci byli amnestováni až roku 1857.

A NYNÍ ŠUPKY DUPKY DO ITÁLIE ZA RADECKÝM

V Itálii přes poměrně jednoznačné Radeckého vítězství panoval neklid. Italské státečky měli svých potíží více než dost. Od konce srpna 1848 sváděla neapolská armáda boje s povstalci na Sicílii. Také v dalších státech nebyl klid. Dne 15. listopadu 1848 vypukla revoluce v Římě. V lednu 1849 proběhly volby do ústavodárného shromáždění, které 5. února zrušilo papežovu světskou moc a 9. února vyhlásilo republiku. V březnu stanul v čele státu triumvirát, v němž nechyběl Mazzini. Vláda ale nebyla pružná a neprováděla důrazné reformy na podporu chudých vrstev a díky tomu měla jen malou podporu. Ve velkovévodství Toskánském vybuchla revoluce s takovou silou, že velkovévoda Leopold II. musel 31. ledna 1849 opustit Florencii, kde bylo 8. února při masové demonstraci svrženo velkovévodství a utvořena prozatímní vláda. Tento tlak pomalu smílal piemontského krále Karla Alberta. Stačilo málo a mohlo se stát, že nespokojenost s vyjednáváním s Rakouskem dosáhne úroveň, která mu zlomí vaz.

Je potřeba sem napsat, že 2. prosince 1948 dostalo Rakousko nového císaře. Krajně opotřebovaný Ferdinand I. abdikovala, ale před tímto aktem poslal Radeckému osobní dopis, ve kterém mu poděkoval za mimořádnou službu a to, že může svému nástupci říši předat celou a beze ztrát na území. Nový císař František Josef I. mu potom v den nástupu na trůn píše také, že ho jako čestného muže zve k tomu, aby mu stál po boku a pevnou myslí a radou byl ku prospěchu.
Karel Albert sledoval vše co se v říši děje a poté co si vyhodnotil situaci jako příznivou, rozhodl se dne 12. března 1849 vypovědět Rakousku příměří a pokusit se znovu o získání koruny sjednocené Itálie. Věřil přitom, že Rakousko nebude mít dost sil na to, aby zvládlo boj v Itálii a Uhrách. Zároveň doufal, že mu pomohou i reformy, které za krátký čas příměří zavedl v armádě.

Jinak to musela být situace jak ze špatné komedie. Dne 12. března 1849 přijel kolem druhé hodiny odpoledne do rakouského hlavního stanu ve Villa Reale v Miláně sardinský parlamentář major Cadorna, jehož úkolem bylo předat Radeckému list, kterým král Karel Albert oznamoval vypovězení příměří. Pro Rakušany to nebylo žádné překvapení. Vlastně jen čekali, kdy se to stane. Jednání o míru se vlekla a bylo zřejmé, že nikam nevedou. Radecký uvítal Cadornu slovy:
"Již vím, co mně přinášíte, a děkuji Vám."
Pak jej pozval k obědu, což piemontský důstojník odmítl a vrátil se ke svým. Mezitím se v předpokoji Radeckého kanceláře shromáždila skupina rakouských důstojníků a generálů, kteří napjatě očekávali výsledek Cadornovi návštěvy. Když jim Radecký oznámil, že bylo právě vypovězeno příměří, začali všichni bujaře jásat, objímat se někteří i zpívat. Šokovaný Cadorna si dokonce zapomněl vyžádat potvrzení, že dokument řádně předal. Musel se tedy vrátit zpět a požádat o nápravu. Radecký mu vyhověl osobně a popřál mu hodně štěstí.

Rod Cadornů, zasáhl do dějin Evropy velmi významně, takže pár slov.
Raffaele Cadorna se narodil 09. února 1815. Byl to italský generál, který sloužil jako jeden z hlavních piemontských představitelů odpovědných za sjednocení Itálie. Narodil se v Miláně a v roce 1832 nastoupil na vojenskou akademii v Turíně. Jako profesionální voják a příslušník inženýrské sboru, byl vyslán velet dobrovolnickému ženijního praporu v Lombardii od března 1848 až do srpna 1849 během italské války za nezávislost.

Raffaele Cadorna

Byl nasazen do války o Krym a byl strůjcem vítězství piemontských sil během války mezi Florencií a Benátkami v bitvě u San Martino. Byl jmenován ministrem války republiky Toskánska v roce 1859. Dále sloužil jako generálporučíka a velitel armádního sboru během sedmi týdnů války v červnu a červenci roku 1866.
Později vedl invazi do papežské ho státyu. Tím že Cadorna dne 20. září 1870 obsadil Řím, bylo možno plně dokončit sjednocení Itálie. Byl jmenován senátorem, ale brzy odešel z veřejného života a žil v poklidu v Toskánsku až do své smrti 6. února 1897. Jeho syn Luigi Cadorna se vypracoval k hodnosti polního maršála a sloužil jako italský náčelníka generálního štábu během většiny První světové války. Jeho vnuk Raffaele Cadorna Jr. byl generál a je nepopiratelným vůdcem rezistence proti německé okupaci severní Itálie po roce 1943.

Ale zpět k roku 1849. Jásot se pak velice rychle roznesl po celém Miláně. Velitelé měli dost tohoto podivného období a jejich muži také. Vojáci všude provolávali slávu císaři a Radeckému. Miláňané však zůstali chladní k těmto projevům nadšení a nezúčastňovali se jich. Bylo zřejmé, že po událostech minulého roku netouží nikdo po jejich opakování. Nadšení vojska však bylo takové, že zastínilo i tuto svým způsobem stísněnou atmosféru. Vojenské hudby přišly k Villa Reale a vyhrávaly vojenské pochody a „Zachovej nám Hospodine“. Dvaaosmdesátiletý polní maršálek byl těmito projevy oddanosti tak dojat, že opustil svoji kancelář a sešel mezi vojáky, aby s nimi mohl promluvit. Radecký byl vůbec pověstný tím, že dokázal každého vojáka říše oslovit v jeho rodném jazyce. Pro každého měl dobré slovo a pro některé i několik drobných mincí. Večer pokračovaly oslavy vypovězení příměří v La Scale, kde si důstojníci po skončení prvního jednání vynutili na orchestru, aby jim zahrál hymnu.
Karel Albert po celé příměří tvrdě pracoval. Především zorganizoval novou, asi 100 000 vojáků čítající, armádu a provedl několik drobných reforem. Velením pověřil Poláka, generálporučíka Chrzanowského a funkci náčelníka štábu převzal generálporučíka La Marmora.

Velitel piemontské armády v roce 1849, generál Wojciech Chrzanowski

Hlavní síly armády se shromaždovaly v okolí Novary. Radecký měl proti tomu jen 73 000 vojáků, přičemž sestava sborových velitelů zůstala obdobná jako při tažení v předchozím roce. I přes určitou početní nevýhodu byl Radecký rozhodnut k útočným akcím a hodlal co nejrychleji přenést válečné operace na území protivníka. Rozhodl se co nejrychleji soustředit celou sílu armády a překročit řeku Ticino a to u Pavie. Navíc se opět rozhodl pro rošádu. Karel Albert měl být přitom přesvědčen, že rakouská armáda ustupuje od Milána a vyklízí Lombardii. Mělo to logiku – byla menší. Aby si to opravdu myslel, 18. března vyšly jednotky z Milána nikoliv k Pavii, ale k Lodi, což nabízelo představu, že se stahují za Addu. Nicméně záhy po odchodu z Milána se jednotky obrátily a ještě 18. večer dorazily do San Angela. Radecký svým vojákům natolik věřil, že v Miláně ponechal posádku jen 4 000 mužů. Ta se opevnila a připravila se k boji proti vnějšímu nepříteli. Ale po předchozích zkušenostech bylo Milánu dáno na vědomí, že další vzpoura bude potlačena s maximální tvrdostí a bez nejmenší shovívavosti.

Radeckého štáb s ochranou vypadal jak z operetního představení. Druhý den pak byla celá armáda soustředěna v oblasti Pavie. Tam kde měla být. Rozmístění a velitelé armádních sborů bylo takovéto:
1. armádní sbor pod Vratislavovým velením stál u Mirabella,
2. armádní sbor pod velením polního zbrojmistra d´Aspra v Pavii,
3. armádní sbor pod velením polního podmaršálka Appela u Motty San Damiana,
4. armádní sbor polního podmaršálka Thurna u Belgijosa a
1. záložní sbor polního podmaršálka Wochera u Fossarmat a Vimanone.

Dohromady se tu soustředilo 60 praporů pěchoty, 40 eskadron jízdy a 186 děl. Radecký přijel na místo ráno 20. března a umístnil svůj hlavní stan do hospody U Lombardska. V této době nikdo netušil, co se připravuje a jaké budou jeho další záměry.

Hlavní síly piemontské armády byly soustředěny na západním břehu Ticina u Trecate, Galliate, Cerana a Vespolate. Bylo to pět divizí. Další divize považována za záložní stála u Novary. Jedna brigáda byla rozmístěna mezi obcemi Oleggio a Belinzago. U Vigevana pak stály ještě čtyři prapory pěchoty. Z nějakého důvodu ale dolní tok Ticina zůstal mezi Vigevanem a Pavií zcela neobsazen, protože divize určená právě pro tento účel do Cavy zůstala omylem stát za Pádem u Casatismy. Možná to byla zrada možná nesprávně pochopený rozkaz možná chyba v úsudku.

V poledne 20. března když vypršelo příměří a obě strany mohly přikročit k vojenským operacím, žilo piemontské velení představou, že celá rakouská armáda je na ústupu k Addě a tak v jednu hodinu po poledni zahájilo přechod přes most u Buffalory, směrem k Milánu, který vlastně Radecký svým postupem k Pavii odkryl. Pochod nic nerušilo, slabé rakouské hlídky po krátkých srážkách vyklízeli pole a piemontským se nepodařilo získat žádné relevantní informace o postavení a situaci Rakušanů. Nakonec jedna piemontská divize postoupila do Magenty. Zde Karel Abert nebyl oproti loňskému příchodu vítán s nadšením. Byl z toho otrávený a Chrzanowski přikázal z opatrnosti postup zastavit, dokud nepřijdou nové zprávy. Následně se oba vrátili do Trecata za Ticino a šli klidně spát. Nemohli tušit, že v tomto okamžiku je již v činnosti také celá rakouská armáda a že ve stejné době, kdy překračovala Ticino piemontská armáda, zahájil jeho přechod u Pavie také Radecký. Ticino se zde větví na dvě koryta, z nichž jedno se jmenuje Gravellone. Vzhledem ke stavu vody vojáci a technika řeku prostě přebrodili, vody bylo po kolena. Členitý terén umožnil další utajení a problémy, které by stály za zmínku, nenastaly. Menší nepřátelské oddíly, byly zahnány k Mezzane Corte, kde byl vyhozen most, čímž byla již zmíněná piemontská divize u Casatismy za Pádem definitivně odříznuta od hlavních sil vlastní armády a vyřazena z dalších akcí. Rakouská armáda tak vlastně postupovala od do boku nic netušících Piemontců.

V devět hodin večer kdy generálporučík Chrzanowský už spal a král se k tomu chystal, dorazila zpráva, která vyvolala šok. Zpráva zněla, že rakouská armáda v plné síle je v činnosti proti pravému křídlu piemontské armády. Cesta na Milán byla sice volná, ale bylo ohroženo pravé křídlo armády. Když šok odezněl, rozhodl Chrzanowský, že zastaví přechod Ticina a otočí jednotky proti přicházejícím Rakušanům. Bylo to hodně rozkazů a ještě více přesunů.
Divize, která již za Ticinem dosáhla Magenty, byla nyní stažena zpět za řeku, další divize dostala rozkaz zaujmout pozici před Vigevanem a předvoj posunout k San Siru a další divize se měla rozložit v obranném postavení před Mortarou. Druhé dvě divize dosáhly přikázaných postavení ráno 21. března. Odpoledne se s divizí před Mortarou spojila ještě divize vévody savojského. Zbytek vojska se pak během dne stáhl pod královým velením do Vigevana, kam k večeru dorazila ještě brigáda z Oleggia. Musíme objektivně uznat, že piemonťané byli na výši událostí a zatím se jim nedá nic vytknout.

Zatímco Piemonťané dělali co mohli, aby odrazily nápor, vedl Radecký 20. března armádu tak, aby dosáhla následujících postavení:
1. armádní sbor u Zerbola,
2. a 3. armádní sbor u Gorpella,
4. armádní sbor u Ia Cavy a
1. záložní sbor před Gravellonem,tedy na Ticinu.
Jedna brigáda byla vzhledem k nedostatku zpráv o postavení piemontské armády ponechána k obraně mostu v Pavii.

Radecký uvažoval o možnosti postupovat buď k Vercelli nebo k Novaře. K tomu účelu chtěl armádu nejprve soustředit u Mortary a zjistit jaké je postavení nepřítele. 21. března se problém vyřešil sám. Postupující rakouské síly narazily u Mortary na nepřítele, který zde zaujal obrannou pozici. Odpoledne 21. března došlo k bojům postupujících jednotek 1. a 2. rakouského armádního sboru se silami tří piemontských divizí. Jako první vstoupily do boje brigády generálmajorů Strasolda a Wohlgemutha z 1. armádního sboru, které se utkaly s nepřítelem, který přicházel od Vigevana. Zdlouhavý boj nepřinesl konečné rozhodnutí. Pro celkový výsledek střetnutí měl klíčový význam zápas, který svedl 2. armádní sbor o Mortaru, kde zaútočil na obranné pozice Durandovi divise. Západně od města stála v záloze ještě divise vévody savojského. Celkem zde soustředili Piemonťané 26 000 vojáků a 48 děl. Proti tomu měl velitel 2. armádního sboru polní zbrojmistr d´Aspre k dispozici jen 16 000 vojáků a 42 děl. I tak se ale s důvěrou v příznivý výsledek rozhodl kolem čtvrté odpoledne zaútočit.
Jako první dosáhl Mortary předvoj, tvořený divizí polního podmaršálka arcivévody Albrechta. Piemontská divize měla vlevo u hřbitova brigádu "Aosta" a vpravo u kláštera San Albino brigádu "Regina". První úder zasáhl brigádu "Regina", proti které zaútočila část rakouské divize pod přímým velením arcivévody Albrechta. Italové byli rozhodným útokem zaskočeni a po krátkém boji couvli směrem k Mortaře. Ale zachovali pořádek a byli dál odhodláni k boji. Tento chytrý ústup donutil arcivévodu Albrechta znovu seřadit své jednotky. Poté obnovil útok čtyřmi proudy podél silnice do Mortary. Tento útok italský odpor konečně zlomil a většina brigády "Regina" začala ve zmatku ustupovat k branám do Mortary, pronásledována částí 33. pěšího pluku a částí 11. mysliveckého praporu, pod velením plukovníka Benedeka.

Proti zbytku brigády "Regina", které se stále držely u kláštera San Albino, zaútočila v tomto okamžiku brigáda rakouského generálmajora Kolowrata. Italové zde bojovali s velkou statečností a odhodláním. Jednou dokonce klášter vyklidili, ale posíleni jedním pěším praporem opět Kolowratovu brigádu z postavení vytloukli. Na další útok rakouského pěšího pluku č. 1 a části 11. mysliveckého praporu už nestačili a klášter definitivně ztratili. Tento neúspěch otřásl morálkou Italů natolik, že ve zmatku ustupovali k Mortaře. Ukázalo se, že zaujmout obrannou pozici na přístupech do města nebyl dobrý nápad. Stmívání vše komplikovalo. Ulice v Mortaře byly ucpány vojáky, kteří se ztratili svým útvarům, dělostřeleckými povozy a opuštěnými koňmi.

Také polnímu zbrojmistrovi d´Aspre se situace jevila nepřehlednou. Z Mortary nepřicházely jednoznačné zprávy a on se nechtěl se svým armádním sborem zamotat do nočního pouličního boje. Vydal proto rozkaz, aby arcivévoda Albrecht svůj útok zastavil a vrátil se zpět, pokud už nebylo dosaženo rozhodného úspěchu. Jenže v tento čas se plukovník Benedek celou dobu bojující v čele svých mužů, dostal až do Mortary. V šeru a nepřehledné situaci prošel se svou malou jednotkou celou hlavní třídu a zastavil se až u brány Porta Alessandria na silnici do Vercelli, kde se opevnil. Bylo to asi poněkud divoké podujetí, ale Benedek se dal evidentně strhnout svým úspěchem při pronásledování Italů a mohlo se stát, že by všeho litoval. Do Mortary totiž dorazila část záložní divise vévody savojského, nad kterou převzal velení osobně náčelník piemontského štábu generálporučík La Marmor. Když zjistil, že mu stojí v cestě rakouská jednotka, rozhodl se ji zničit. Přitom se vlastně ve večerním šeru dostal do zad Benedekových vojáků. Benedek poznal, že má problém až v okamžiku, kdy uslyšel nepřátelskou hudbu. I když byl posílen setníkem Poettingem, který dorazil s jednou setninou pluku č. 33 pochopil, že je obklíčen mnohonásobnou přesilou. Benedek ale prokázal neuvěřitelnou chladnokrevnost. Drze do svého plánu zahrnul předpoklad, že Italové sami pendrek vědí jaká je skutečná situace. V čele několika vojáků se postavil proti střílejícím Italům a klidným hlasem je vyzval, aby se vzdali. A stalo se něco, co nemohl nikdo očekávat. La Marmorovi vojáci začali opravdu odhazovat zbraně, neboť se domnívali, že jsou v Mortaře obklíčeni rakouskou přesilou. Pravda byla úplně opačná, ale to věděl jen Benedek. Výsledek byl neuvěřitelný. Do rakouského zajetí padlo 66 důstojníků a více než 2 000 vojáků.
Šokovaný La Marmor se stal bezmocným svědkem této události a sám se spasil na poslední chvíli před zajetím.

Podplukovník Ludwig August rytíř von Benedek v roce 1849

Nakonec se do boje se zapojil i vévoda savojský, který přivedl k Mortaře zbytek svojí divise, ale nebylo potřeba vojenského génia, aby bylo jasné, že zde se už nic zachránit nedá. Ustoupil tedy ke Castelu d´Agogna, kde překročil řeku a zamířil k Robbiu. Ztráta Mortary rozhodla bitvu. Nikoliv válku. Piemonťané byli vážně otřeseni, ale rozhodně se necítili poraženi. Na to byli příliš dobří vojáci.

K večeru zaujala rakouská armáda následující postavení:
1. armádní sbor u Gambola,
2. armádní sbor v Mortaře,
3. armádní sbor v Trumellu,
4. armádní sbor v San Giorgiu a
1. záložní sbor v Gropellu.
Hlavní stan byl od šesti hodin večer v Trumellu.

Tam se také k Radeckému sbíhaly zprávy o průběhu bojů a díky proudu pozitivních zpráv zde byla sebejistota a klid. Radecký posoudil plány na další den a šel spát. Byl to už přece jen starý pán a událostmi nabitý den ho prostě utahal. Když se vyspal, šel na snídani. A při té se stala taková milá příhoda. Důstojníci, kteří seděli u stolu, si jako už mnohokrát před tím dobírali svého starého velitele a znovu se ptali, proč si nenechá narůst knír – byla to dobová vojenská móda. Radecký byl konservativní člověk a móda se změnila, ale Radecký ne. Jenže tohoto dne se důstojníci a generálové u stolu nedali odbýt a neustále opakovali, že když má knír kdejaký frajtr, proč by jej neměl mít také on, první vojevůdce říše? Radecký se nakonec nechal umluvit a prohlásil, cituji:

"Nyní dejte pozor, něco vám slíbím; jestli Piemontským ve veliké bitvě pořádně naklepeme, tedy si nechám kníry růsti."

Jako čestný muž slovo dodržel. Na portrétech namalovaných po bitvě u Novary až do své smrti kníry měl.
Dopoledne 22. března další bleskový postup rakouské armády vedl Radeckého vojáky k Novaře. Hlavní stan se ráno přesunul do Mortary a armáda nastoupila kolem jedenácté dopoledne pochod k Novaře. Jednotlivé sbory měly tyto cíle:

1. sbor směřoval do Cilavegně,

2 ., 3. a 1. záložní sbor, postupovali společně po silnici z Mortary do Novary,

4. sbor pochodoval přes Robbio k řece Agogně, kde se před Torre di Robbio utábořil a spojil se s 2. sborem,který zatím došel k Vespolate.

Z rána 23. března se za nemalého úsilí podařilo veliteli generálporučíku Chrzanowskému shromáždit celou sílu piemontské armády před Novarou. Byla zde všude cítit malomyslnost, ale přece jen, zde bylo ve zbrani soustředěno asi 60 000 vojáků. Generál si věřil a věřil i svým vojákům, že dokáží vítězství přiklonit na svoji stranu.
Také v rakouském hlavním stanu nikdo o konečném vítězství nepochyboval. Jeho náčelník, podmaršálek Hess, se vyjádřil jednoznačně, cituji:

"Jestli se nám piemontská armáda u Novary postaví, pak ji jen sám Pán Bůh může pomoci."

Piemontské velení na Boží pomoc spoléhalo zcela jistě, protože bylo rozhodnuto podstoupit s Rakušany před Novarou další střetnutí. Chrzanowski zaujal postavení na návrší, které se táhlo jižně od Novary, mezi řekami Agogna na západě a Terdoppio na východě. Rakušané mezi tím plnili svůj plán a pokračovali ve svém postupu k Novaře. 2. armádní sbor byl následován 3. a 1. záložním sborem. 4. armádní sbor šel ke Confienze, kde měl být připraven zasáhnout dle potřeby buď u Vercelli nebo u Novary. Radecký totiž stále neměl jasno o tom, kam se stáhla po střetnutí z předchozího dne piemontská armáda. 1. armádní sbor pak procházel teprve přes Robbio, neboť se opozdil, když křížil cestu jednotkám, které táhly k Novaře.

Jako první dosáhl piemontských předsunutých pozic předvoj 2. armádního sboru. Kolem jedenácté dopoledne zaútočila divize polního podmaršálka arcivévody Albrechta na nepřátelská postavení u obce Olenga. Polní zbrojmistr d´Aspre, který sboru velel, pozoroval, jak se jeho předvoj zapletl do boje se silnějším protivníkem a poslal mu proto na pomoc část brigády generálmajora Stadiona. Do zálohy pak postavil divizi polního podmaršálka Schaffgotsha a jezdectvo. Mezitím bojoval arcivévoda Albrecht v čele předvoje 2. armádního sboru se střídavými úspěchy, ale Italové měli evidentní převahu jak v živé síle tak a to především v dělostřelectvu a nakonec jej donutili vyklidit všechny pozice, které předtím obsadil. Když potom vstoupila do akce i italská rezervní divize vévody savojského, byla situace naprosto nepřehledná. Pěšímu pluku číslo 52 z divize arcivévody Albrechta již došlo střelivo a zdálo se, že nebude možno udržet pozici. Tehdy dorazil arcivévodovi Albrechtovi na pomoc generálmajor Stadion. 52. pluk byl vystřídán a mohl být zahájen protiútok. Někteří rakouští vojáci se probili až na návrší do blízkosti samotného Karla Alberta, ale tam byli zajati. Piemonťané postupně přitáhli na bojiště 32 děl a rakouským jednotkám dávali pěkný kouř. Na bojiště dorazil plukovník Benedek s plukem číslo 33, který po úspěchu v minulém dni měl skvělou morálku. Od polního podmaršálka Schaffgotsche přišel jeden prapor pluku číslo 47 a skvělý 2. prapor vídeňských dobrovolníků. Stále to však bylo málo, aby se podařilo dosáhnout rozhodného úspěchu.

Piemontští u Novary, skvělá armáda a skvělí vojáci. Jen narazili na lepšího protivníka.

Polní zbrojmistr d´Aspre poznal, že stojí proti hlavním silám protivníka a neváhal požádat o pomoc. Radecký sledoval, jak se boj vyvíjí a posily mu bez váhání dal k dispozici. Byly to 3. a 1. záložní sbor. Zároveň byl již na cestě na bojiště také polní podmaršálek Thurn se 4. armádním sborem, který zaslechl dělostřelbu a aniž k tomu měl rozkaz, odešel od Confienzy k Novaře. Prokázal tak schopnost přijmout rozhodnutí a riziko, které toto rozhodnutí mohlo přinést. Šlo o minuty – od jedenácti hodin dopoledne do čtyř odpoledne sváděl 2. armádní sbor boj s italskou přesilou a zdálo se, že musí každým okamžikem podlehnout. Sbor za cenu velkého úsilí udržel Olengo, přestože italské nástupy byly stále zuřivější. Navíc 3. armádní sbor, u kterého se nacházel také polní maršálek Radecký, se zdržel ve svém pochodu na bojiště, neboť cesty v týlu 2. armádního sboru byly zablokovány trény. Nakonec ale na bojiště přece dorazil.

Radecký okamžitě odjel na levé křídlo k řece Agogoně, odkud měl přijít na bojiště ještě 4. armádní sbor, od kterého si Radecký sliboval rozhodnutí. Mezitím však spojená síla 2. a 3. armádního sboru začala vyhánět italské vojáky z jednotlivých pozic. Chrzanowski chtěl v kritickém okamžiku zvrátit situaci a hnal proto své vojáky k útoku na ztracené pozice na návrších, ale v tom okamžiku silná dělostřelba na italském pravém křídle prozradila, že na bojiště dorazil 4. rakouský armádní sbor a bitva je rozhodnuta. Piemontská armáda byla rozvrácena. V naprostém chaosu ztratila schopnost poslouchat rozkazy a v totálním rozkladu prchala do Novary, kde začala rabovat. Král Karel Albert byl zdrcen při pohledu na své jednotky i Rakušany, kteří rozložili svůj tábor pod Novarou.

Radecký po bitvě u Novary

Po zvážení všech okolností se Karel Albert rozhodl poslat k Radeckému parlamentáře s návrhem příměří. Radecký ale nevěřil v to, že by Piemonťané byli opravdu poraženi. Předpokládal válečnou lest, kterou se protivník snaží po ztracené bitvě získat čas na obnovení svých sil a příměří odmítnul. Souhlasil však s tím, že jednání budou příštího dne pokračovat. Když se vyslanci vrátili zpět ke Karlu Albertovi s touto zprávou, svolal piemontský král velitele své armády a přednesl svojí abdikační řeč, kterou se vydal trůnu ve prospěch svého syna Viktora Emanuela, vévody savojského. Pak se rozloučil, napsal dopis královně, vsedl do kočáru a pod jménem hrabě Bargé odjel. Kolem jedenácté v noci dorazil do hlavního stanu podmaršálka Thurna, který mu po šálku kávy podepsal průvodní list a propustil jej. Tak odjížděl Karel Albert do dobrovolného exilu v Portugalsku, kde zanedlouho zemřel, doprovázen jediným sluhou.

Celou noc rakouští vojáci poslouchali zoufalý křik obyvatel Novary, kde piemontští vojáci drancovali majetek měšťanů. A ráno 24. března zahájilo dělostřelectvo 4. armádního sboru ostřelování města, jelikož stále ještě panovalo nepřátelství. Italské jednotky město bez odporu vyklidily a umožnily jeho obsazení 2. a 4. sborem. Také Radecký vyjel se svým štábem do Novary. Nedaleko od ní se ve Vignale setkal s novým piemontským králem Viktorem Emanuelem. Měl s ním hodinovou rozmluvu, během které bylo dohodnuto, že následujícího dne bude v Novaře podepsáno příměří. Při této příležitosti vrátil Radecký italskému králi jeho anglického vraníka, který padl jako kořist z předchozího dne do rukou vojáků Benedekova 33. pluku. Od nich toto krásné zvíře Radecký osobně vykoupil.

Viktor Emanuel II. nový král Piemontu

Potom odjel Radecký přímo do Novary, kde před půlnocí poslal hlášení o bojích vídeňskému ministerstvu války. 25. března pak byl před armádou čten rozkaz, ve kterém se dávalo na vědomí, že nastane jednání o příměří, které také bylo následujícího dne v Novaře podepsáno. Za Rakušany Radeckým a za Piemont Viktorem Emanuelem a generálporučíkem Chrzanowskim. V rámci tohoto příměří měl Piemont:
- odzbrojit italské dobrovolnické oddíly v Lombardii
- stáhnout armádu z Modeny a Parmy
- stáhnout loďstvo z Jadranského moře
- taktéž vydržovat rakouské armády na svém území, tedy na území mezi řekami Ticino a Sesia. Počet vojáků zde umístěných měl být do 20 000 mužů.

Samotná mírová jednání začala v Miláně 13. dubna a mír byl uzavřen 26. srpna. Piemont neztratil ani kousek svého území, ale byl nucen uhradit válečné náklady vypočtené na 75 000 000 franků, čímž měl být zlomena jeho hospodářská moc.
Uzavření příměří ještě neznamenalo konec bojů v Itálii. Nepokoje stále trvaly v Toskánsku a v Římu. Úspěchy rakouských armád podpořili snahu o návrat k bývalým poměrům. Především se tak stalo v Toskánsku, kde došlo k státnímu převratu 11. dubna a po intervenci rakouských vojsk se sem mohl vrátit velkovévoda Leopold, který předtím zem opustil.
Situaci v Římské republice se pak snažili uklidnit svou intervencí Rakousko, Francie, Španělsko a Neapolsko. Francouzskému armádnímu sboru, kterému velel Nicholas Oudinot, se zde nic moc nedařilo. Koncem dubna utrpěl při útoku na Řím velké ztráty a neuspěl. Zato rakouská armáda rychle obsadila Bologne a po dvaceti sedmi dnech obléhání i pevnost Anconu. Francouzská vláda Ludvíka Bonaparta, který se stal po událostech předchozího roku prezidentem, tehdy chtěla získat čas a navrhla Římu mírová jednání. Oudinot mezitím dostal rezervní jednotky a 1. července mohl obsadit Řím. Tak zanikla také Římská republika a světská moc se zde vrátila do rukou papeže.

V celé Itálii trval odpor teď již jen v Benátkách, které se stále nechtěli vzdát rakouské obléhací armádě, která měla velké ztráty zejména vlivem malárie, která se rozmohla v jejích řadách. Hejtman Uchatiů tehdy sestrojil speciální nálože, které byly nad město zanášeny zavěšené pod horkovzdušnými balóny. Tato nová zbraň způsobila řadu zranění, ale rozhodující podíl na obsazení města neměla. Ten patřil choleře, která se zde záhy rozšířila. Radecký, který se počátkem května zúčastnil začátku obléhání a ostřelování se opět objevil na bojišti po pádu pevnosti Malghera, kterou rozbilo 36 000 vypálených granátů. Ale Benátky dále odolávaly. Bylo přisunuto 17 velmi těžkých děl a začalo ostřelování s elevací 45°. Jen 30. a 31. července bylo z těchto velkých kalibrů vypáleno 2130 granátů. Ale ani to nestačilo. Nakonec Radecký, který nehodla dále snášet odpor vzbouřeneckého města nařídil použít všechny prostředky, které byly k dispozici. Mimo jiné mu vadilo, kolik jeho vojáků strádá nemocemi v bažinách okolo města. Nakonec pomohlo, že sardinské loďstvo muselo opustit Jadran a tím bylo město odříznuto od zásobování.

Podmínky kapitulace byly i tak překvapivě mírné. Benátky ztratily statut svobodného města na dobu dvou let. Vůdce povstalců Daniele Manin museli odejít do exilu a to bylo vše. Všem ostatním se dostalo odpuštění.
24. srpna 1849 se tak Benátky museli vzdát a 30. srpna do nich opět vstoupila rakouská armáda. Tak bylo potlačeno poslední ohnisko odporu v Itálii. Celá revoluce z let 1848-1849 zde nepřinesla žádné změny, ani zlepšení stávajících poměrů. Ústavní zřízení zůstalo zachováno jen v Piemontu. Jinde došlo k úplné restauraci předrevolučních poměrů.
Celé toto tažení, které Radeckého vyneslo na vrchol vojenské slávy, trvalo jen pět dní. Ale musíme uvést, že toto brilantní tažení nebyla jen jeho zásluha. K ruce měl skvělého náčelníka generálního štábu Italské armády, kterým byl polní podmaršálek Heinrich svobodný pán Hess. Tito dva vojáci spolu vycházeli dobře nejen po stránce řízení a plánování operací. Vycházeli spolu skvěle i jako lidé. To je věc, které se Radecký třeba nedočkal za války proti Napoleonovým armádám. Jeho tehdejší vrchní velitel dokázal využít jeho schopnosti, ale ani se nesnažil s ním navázat nějaký přátelský vztah. To by považoval za akt pod svojí úroveň. Hess a Radecký to bylo jiný kafe.

Heinrich Hermann Josef von Hes na fotografii ze sklonku jeho života

Hess pro něj pracoval už v letech 1831 až 1834 a pomáhal mu s výcvikem armády. Když po skončení operací začaly na Radeckého pršet uznání a chvála, neváhal ani okamžik a opakovaně sděloval do Vídně, že z pohledu jeho očí je práce podmaršálka Hesse nenahraditelná a že na všem co se podařilo, má zásadní podíl. Nenechal si tedy nic sebrat, ale nikomu ze svých podřízených nic neupřel. Naopak- někdy se historikům zdá, že chválu na své podřízené přeháněl.
Ale Ani zde není možno ukončit výčet bojových operací v okruhu velitelské působnosti Radeckého. V den bitvy u Novary, tedy 23. března 1849, došlo k povstání ve městě Brescia. Místní podle zpráv, které měli dispozici, nabyli dojem, že s Rakušany je konec a za pomoci několika tisíc cizích partyzánů převzali moc. Došlo ke štvanici na úředníky, obsazení kastelu a byla vytvořena revoluční vláda. Jednotlivý rakouští vojáci i civilisté, kteří se nedostali včas do bezpečí, byli týráni a někteří i zabiti.

Brescia- povstalci bojují s Haynauovými vojáky

Likvidace povstání se ujal Radeckého sborový velitel polní podmaršálek Julius von Haynau. Byl to nemanželský potomek kurfiřta Viléma I. z Hesenska-Kasselu a lékárnické dcerky Rebekky Ritterové. Radecký si ho vážil jako schopného vojáka. Ale říkal o něm, že je ostrý jako břitva a je potřeba jej včas zavřít do pouzdra. A to použití v tomto případě nebylo jen tak něco. Italové tvrdili a tvrdí, že ten člověk znal italsky jen tři slova, v překladu lůza, zastřelit a zaplatit.

Polní podmaršálek Julius von Haynau.

Dne 30 března Brescia odmítla Haynauovu výzvu ke kapitulaci. Další dva dny se na jeho rozkaz do města nabořila armáda. Došlo k těžkým pouličním bojům. Poté co Haynau uviděl několik těl brutálně utýraných raněných vojáků, nařídil drakonický postup. Každý kdo byl chycen se zbraní v ruce, byl okamžitě zastřelen. Každý dům, odkud padl byť jen jediný výstřel, byl zapálen. Po 48 hodinách bylo po povstání. Rakušané měli 52 padlých a 298 raněných. Ztráty na straně povstalců jen na padlých byly asi sedminásobné. A když na poražené město a přilehlé okolí Haynau uvalil kontribuci 6 000 000 lir, získal od Italů přezdívku „hyena z Brescie“. Podobně zasáhl v posledních fázích povstání v Uhrách a jeho přezdívka se dočkala modifikace. Byl nazýván „hyenou z Brescie a Arada“.

Brescia, boj povstalců s Rakušany, jiné vyobrazení

Toto jeho tvrdé až kruté vypořádání se s povstalci v Brescii, je od té doby kladeno za vinu Radeckému. A zcela jistě oprávněně- byl to jeho podřízený, kterému povolil řetěz více, než bylo správné. Možná že to netušil, možná to neřešil a možná prostě jen už chtěl vše skončit a věnovat se dobití Benátek. A pak mírovému životu. Byl to přece jen starý muž.

[Pátrač]

Kapitola sedmá: Poslední roky a cesta do zapomnění

Radecký vyhrál a udržel pro císaře v područí Rakouska italské provincie. Svým vojáků poslal poselství, ve kterém jim mimo jiné sdělil, cituji:

„ Když třáslo se všechno kol ctihodného trůnu, vy jste se netřásli. Jako o skálu lámou se vlny moře bouří vzedmutého, tak lámala se o vaši hruď věrnou zrada, křivá přísaha a vzpoura.“ A dále pokračuje: „ Mír a usmíření se vrátí a rakouská vlajka neposkvrněná zavlaje zas v čele smířlivého vojska bratrského, jemuž po staletí v mnohé bitvě perné prostředkem byla sjednocení a průvodcem na cestě cti a povinnosti.“

Radeckého válečné tažení v letech 1848 a 1849 přetřásal celý evropský tisk. Jeden z největších nepřátel starých pořádků, dnes málo uznávaný Bedřich Engels, jinak jeden ze zakladatelů vědeckého komunismu, neměl pro rakouskou armádu moc uznání. Všiml si, jak osudově propadli na válečných polích v boji proti změnám různí generálové jako třeba Welden, Windischgrätz a další. Ale to co převedl starý pán, maršál Radecký, ho doslova omráčilo. Přímo napsal, že první tažení bylo výtečné a druhé přímo mistrovské. Vysoce ocenil jeho manévr, kdy vyklidil nebránitelná území a velká města a usadil se v prostoru čtyř pevností, kde armádu vážně poškozenou povstáním stmelil, pozvedl na duchu a po příchodu posil vyškolil své protivníky v operačním umění.
Všiml si, že Radeckému úkol usnadnila vojenská nedostatečnost jeho protivníků, ale nepřehlíží skvělou manévrovou taktiku velkých celků a mimořádnou morálku bojujících rakouských jednotek.

O brilantním vítězství rakouských sil na pláních u Novary se Vídeň dověděla díky světelnému telegrafu už po několika hodinách. Císař neváhal a okamžitě vypravil do Itálie delegaci, která Maršála našla mezi vojáky v polních táborech. Pocty se na něj začali hrnout tak, že je nestačil přijímat ani docenit. Jako každý voják té doby byl, co se týká poct marnivý a dokázal si je užít. Vyznamenání ale obdrželo mnoho Radeckého podřízených, protože Radecký ve svých hlášení přímo trval na poctách pro své vojáky. Desítky prostých vojáků obdrželo vysoce ceněné stříbrné medaile za statečnost.
Arcivévoda Albrecht obdržel komandérský stupeň Řádu Marie Terezie
Polní podmaršál Hess obdržel velkokříž Řádu Leopoldova
Polní podmaršál Schönhals obdržel Řád železné koruny I. třídy, a tak by se dalo pokračovat dlouho.

Největší radost Radeckému udělala maršálská hůl, kterou pro něj nechalo na náklady vlastní sbírky mezi důstojníky vyrobit rakouské důstojnictvo jako celek. Měla ohromující hodnotu- 14 000 zlatých. Bohužel tato hůl už není - v roce 1890 byla z vídeňského muzea, sálu věnovaného právě maršálovi zcizena a nikdy nebyla nalezena.

Dne 13. září 1849 dorazil Radecký osobně do Vídně. Užil si svůj triumf a asi to byli nejlepší chvíle a dny jeho života. Císař jej pozval do své lože na operní představení a největší poctu mu vděčná říše vzdala 22. září, kdy na jeho počest nastoupila celá vídeňská posádka. A při této příležitosti poprvé posádková hudba hrála dnes slavný Radeckého pochod, složený Johanem Straussem starším. Já osobně tento pochod považuji za excelentní záležitost a zde máte jednu z mnoha variant této slavné skladby.

http://www.youtube.com/watch?v=vAZbMjuM3dI

Dnes je Radeckého pochod nedílnou součástí plesu v opeře ve Vídni, patří do skladby novoročních koncertů Vídeňské filharmonie, kdy tyto koncerty vždy uzavírá. V Rakousku ale i v mnoha Evropských zemích se hraje, hrát bude a bude dál šířit slávu dávno mrtvého maršála. Před pěti lety na jedněch ze slavností tohoto vojáka v Olomouci tuto skladbu hrála posádková hudba Olomouc. Naskytl se mi nezapomenutelný pohled na Pozorovatele signalistu, která v rytmu hudby pochodovala kolem cimbuří věže kostela Svatého Mořice kousek od Horního náměstí a nadšeně zpívala „Jsme kukuřičky slaďoučké, jsme žluté chutné dobroučké…“. Lidé, kterých zde nebylo zrovna málo, nevěřili vlastním očím a uším. Božínku to byla ostuda…

Tato chytlavá reklama je pro zpestření této práce zde: http://www.nej-videa.cz/kukuricky-bonduelle/ Jen mě mrzí, že ji Radecký nikdy neuvidí, zajímalo by mě, co by na ni starý pán řekl.

Tento pochod patří k velmi známým hudebním dílům a je pevnou součástí kultury i v naší zemi. Sice se tak jako vše kolem Radeckého stal obětí nenávisti a byl k němu čertví kým vytvořen text, který přímo překypuje potřebou lhát a špinit. Co jiného ve světle prokázaných historických fakt říci třeba na tento verš: „ Radecký, Radecký to byl velký pán, vojákům dal kosti, maso sežral sám“.

O tom co je to úcta k tradici se můžeme jít podívat mimo jiné do Velké Británie. Pluk královniných gardových dragonů v Sandhurstu se do roku 1914 jmenoval po Františkovi Josefovi I., tedy rakouském císaři. Z pochopitelných důvodů po dobu Velké války nesl jiné jméno, ale po jejím skončení se ke svému čestnému názvu vrátil. I dnes, kdy se jedná o elitní tankovou jednotku jeho důstojníci nosí na kravatách rakouskou dvouhlavou orlici, stále nese jméno rakouského císaře a oficiálním plukovním pochodem a hymnou tomuto pluku je Radeckého pochod.

Po této přehlídce byla monstrózní recepce. Na stěnách sálu byly transparenty s názvy letopočty všech slavných bitev, kterých Radecký přímo účastnil. A bylo to hodně a hodně transparentů. Následně absolvoval mnoho porad na ministerstvu války a několik dní strávil u své milované dcery Bedřišky, která žila v Bratislavě. Po tomto pro něj příjemném pobytu se vrátil do Itálie.

Vracel se zpět a nebyl to jen velitel 2. armády. Jeho vojenské pravomoci se týkaly Korutan, Krajiny, Istrie, Lombardsko-Benátska, Toskánska, Říma, Modeny a Parmy. Místokrál Rainer se už do Milána nevrátil. Jeho povinnosti a pravomoci byly nesmírné. Už 25. října vydal prohlášení, ve kterém se k Itálii přihlásil jako k druhé vlasti a slíbil, že bude dbát na její rozkvět a oznámil úplnou amnestii na vše, co se doposud stalo. Jeho hlavní sídlo už nebylo v Miláně ale ve Veroně. Zde obýval rozsáhlý palác a v létě žil v letohrádku v Monze. Myslím si, že už to, že představitel moci Rakouska opustil Miláno, značí, že plně respektoval pocity Italů a nechtěl zbytečně provokovat. Na druhou stranu to byl první vážný ústup. Neustále se věnoval inspekcím a udržoval armádu v co nejlepším stavu. Podle svědectví lidí, kteří je delší dobu neviděli, Radecký zestárl a ztratil vzpřímený postoj. Dva roky války mu vážně uškodily.

Ale polnice volal znovu do boje a na jeho stáří odmítala brát zřetel. Na podzim roku 1850 dosáhly rozpory mezi Rakouskem a Pruskem stavu, že hrozil přímý ozbrojený konflikt. Jelikož b říši nebyl jiný Radecký, byl povolán starý pán do Vídně. Dostal úkol převzít velení vojsk v Čechách a v Sasku. Ale s Prusy zkřížit zbraně nemusel. Do věci se vložilo Rusko a při jednáních v Olomouci došlo k dohodě. Prusko ustoupilo, takže se nedovíme, jak by to v přímém boji dopadlo. Je nesmírně zajímavé, že nejvíce pochybností o Radeckého schopnosti vézt válku s tímto protivníkem, měl čerstvý generálmajor rytíř Ludvík Benedek. Ten generál, který ve stejné funkci o 16 let později ve válce s Prusy přivedl svoji armádu k strašlivé porážce. Nebyla to jen jeho chyba, ale zajímalo by mě, jestli si v chvílích nejtěžších na Radeckého vzpomněl.

V roce 1851 došlo k události, která se stala legendární. Mladý císař navštívil své provincie v Itálii. Radecký se stále držel a uspořádal velkou přehlídku. Jenže Radeckého kůň, veterán takových přehlídek byl dlouhé roky naučený chodit se svým pánem jako první. A nyní měl parádovat za koněm, co na svém hřbetě nesl císaře. Zvíře s tímto stavem zásadně nesouhlasilo. Natolik, že se začalo vzpínat. Pokud by Radecký spadl, v jeho věku by mohlo jít o vážný úraz a možná i život. Císař neváhal. Pozastavil přehlídku a se starým pánem si zvířata vyměnil. Přehlídka potom proběhla v naprostém klidu. Spokojeni byli oba muži, Radeckého kůň i protokol, na kterém císař lpěl přímo opičí láskou.

Naposledy Radecký navštívil Vídeň 24. dubna 1854, kdy byl pozván na císařovu svatbu. Ovšem mladičká a velmi krásná císařovna Alžběta tentokrát upoutala pozornost největší. Starý pán při této příležitosti o penzionování nepožádal a císař, který prožíval období velkého štěstí a zamilovanosti to neřešil. A možná, že měl.

V roce 1854 totiž Radecký dosáhl 70 let aktivní služby a o rok později oslavil 50 let v generálské hodnosti. Když v roce 1856 císař se svojí paní opět přijel do Itálie, měl v úmysl podat úplnou amnestii všem provinilcům z let 1848 až 1849. Byl šokován, jak Radecký zestárnul a zdětinštěl. Po císařově návratu do Vídně, bylo starému pánovi oznámeno, že je očekávána jeho žádost o udělení penze. Radecký s těžkým srdcem splnil žádané a 7. prosince 1856 osobně psaným listem uctivě požádal o propuštění ze služby. Ke dni 28. února 1857 se Radecký stal maršálem ve výslužbě. Na znamení úcty a vděku za jeho mimořádné služby, mu byla ponechána penze ve výši plného platu, vojenský lékař i malý štáb.

Císař neváhal a osobně se přijel se svým vojákem rozloučit. Když si ve Veroně dne 7. března 1857 mladík v roli císaře a stařec v roli penzionovaného maršála podali ruce, bylo to naposledy. Po předání svých povinností ve Veroně při vyklízení prostorů, které několik let používal, Radecký dne 21. května uklouzl, když galantně doprovázel návštěvu, hraběnku Wallmodenovou. Jeho křehké kosti nevydržely a zlomil si levou stehenní kost. Léčení bylo dlouhé a Radecký při něm vykazoval velkou trpělivost smířlivost. Když se jeho stav výrazně zlepšil, odebral se do Milána. Občas se ještě projížděl v kočáře, přijímal návštěvy a kdekoliv se objevil a byli zde vojáci, okamžitě mu byl vzdáván hold a cítil, jak ho jeho nyní už bývalí jeho vojáci mají v úctě.

Zvolna se zotavoval. 10. srpna se dokonce účastnil cvičení hulánského pluku. Přece jen kavalerie byla jeho životní láskou. Ale když přišla zima, začal slábnout. 15. prosince ještě absolvoval malou procházku, ale potom ulehl s horečkou. 20. prosince se mu přitížilo, ale jeho stav nevyvolával nějako větší obavy. Zvrat k horšímu nastal 29. prosince. Svolané koncilium se zděsilo. Nebyl už pomoci. 31. prosince se vyzpovídal a 2. ledna se mu dostalo posledního pomazání. U jeho lůžka bděli jeho syn s manželkou Theodor Radecký, a věrný pobočník generálmajor Stäger z Waldburgu. 5. ledna 1858 ráno mu selhali plíce a starý pán se odebral za svými druhy do válečnického jiného světa.

Nyní ale nastal čas podívat se na jeho působení v roli vojenského guvernéra. Je to zásadně nutné – u takovéto osobnosti je nutno vzít v úvahu i to že není možné, aby vše co dělá, bylo pozitivní nebo pozitivně hodnoceno.

Radecký se svojí suitou před Porta Romana v Miláně v roce 1849

Neoabsolutismus vycházel ze souladu tří elementů. Panovníka, armády a byrokracie. Po návratu do Lombardsko – Benátského království byl ztělesněním této trojjedinosti. Byl guvernérem, zastupoval císaře a byl současně velitelem 2. armády. Jak už jsem uvedl tím, že rakouský top management řečeno moderní mluvou opustil Miláno, bylo znamení jisté slabosti a pernamentního strachu z možné krize. Verona byla citadela opevněného čtyřúhelníku a bylo odtud možno reagovat na možné potíže z různých směrů. Byla krásným městem ale málo významným. Tím na významu ztratila i rakouská moc.

Co ho bavilo a co mu pořád šlo, bylo spravování vojenských záležitostí. Velel čtyřem zemským vojenským velitelstvím, pěti armádním sborům. Byl voják více než sedmdesát let. Tvrdě kritizoval skutečnost, že jen co byla krize zažehnána, Vídeň mu snižuje rozpočet, bere vojáky a vybavení. Šel tak daleko, že byl odhodlán vše zabalit. Stal se objetí intrik, byl malý uzavřený svět a tak se kuly pikle, až se kouřilo. I Benedek, který toužil po jeho místě tvrdil, že starý pán už na svou práci nestačí. Ale možná že mu šlo jen o věc. Císařův generální adjutant, hrabě Grüne, si přisadil. Jako první ve spolupráci s Benedekem prosadili nekompromisní penzionování maršálova syna a pobočníka, plukovníka Theodora Radeckého. A maršála se nikdo na jeho názor neptal. Hodně se ho to dotklo. Ale na druhou stranu byl osobním císařovým listem požádán, aby vytrval a pracoval dál. A tak to dělal, co si budeme nakecávat, lichotilo mu to.

2. armáda byla jak jinak, okupační silou. Bylo potřeba tedy ji využít, aby se provedla úplná pacifikace všech rakouských držav. Vojenská síla měla zajistit politický cíl a to trvalé včlenění této korunní země do rakouské unitárního státu. A k tomu neměla přispět žádná unitární ústav ale tvrdá byrokracie. Jako vojenský guvernér měl pravomoc vládce. Jako civilní guvernér musel jet podle ministerstva vnitra a jeho šéfa Bacha a ne podle cítění a vidění Radeckého a to nemohlo fungovat dlouho. Nejvíce ho rozčilovalo, že neustále přibývá úředníků a že stále více jich není na straně vlády.
Radecký chtěl, aby se vzalo v potaz, že italská území nelze svázat centralistickým svazkem. Na to byly příliš odstředivé. Bylo mu jasné, že v úvahu připadá nějaká forma autonomie. To byla jediná možná a možná ani to ne, cesta, jak zde udržet rakouskou moc.

Radecký jako generální guvernér v Miláně roku 1849.

Měl o řešení místních problémů, mocenských zvratů, nacionálních tužeb ekonomických záležitostí rozhodovat ten kdo byl v místě a měl dokonalý přehled, nebo někdo od zeleného stolu? Měl to být voják, který chtěl pro Itali jistou míru autonomie ale musel vládnout ve stavu možné války? Nebo to měli být úředníci, kteří se sice chovali jako civilisté, ale Italská myšlenka pro ně nebyla ničím, čemu by přikládali význam? Měl obavu, že pokud se opět rozejde společné myšlení a praxe vojáků a úředníků, je jen otázkou času kdy opět bude potřeba jít do boje proti povstalcům. Ale nikdo neposlouchal – mocenské dvojvládí bylo potvrzeno. I tak se podařilo obnovit průmyslovou výrobu a hlavně začalo prosperovat zemědělství. Pomalu se stavěly železnice, a na významu nabral přístav Terst.

Jenže Radecký měl i soudní moc. Mohl ledacos, ale hlavně měl trestat velezradu, jejíž kvantifikace nebyla skoro možná. Měl povoleno vynášet i rozsudky nad životem. Byl to problém a velká morální zátěž. Velká tvrdost by možná přinesla pořádek, ale byl by pranýřován za brutální jednání. Pokud by byl shovívavý, byla by to známka slabosti. A obojí by bylo možno vidět jako politickou chybu.

Jakýkoliv útok na císaře byl považován za velezradu. Ale okupovaní Italové to viděli jako legitimní prostředek boje proti okupaci. Bylo to pro ně ve světle nového myšlení směřující k svobodnému sebeurčení a národní existenci čestné a omluvitelné. Nejen omluvitelné ale přímo nutné a správné. Odmítali se řídit zvyky a právem běžným v Rakouském císařství.

A děly se věci. Například bylo potrestáno holí nemálo zatčených Miláňanů, kteří protestovali proti oslavám vítězství rakouských vojsk v Maďarsku. Zejména jim vadily pocty pro Haynaua, který byl, jak již víme, zván „bestií z Brescie“. A mezi potrestanými byla i jedna žena. To italskou veřejností velmi rozhořčilo. „Bijí nám naše ženy“, znělo Lombardií. Bylo to horší než tvrdé tresty pro skutečné spiklence. Padly velké tresty na svobodě za prokázanou zradu podle rakouských měřítek, za vraždy lidí, kteří s Rakušany spolupracovali. Sám Radecký podepsal 5 hrdelních rozsudků a desítky těžkých žalářů pro skupinu, která plánovala únos císaře a jeho popravu, pokud se nezřekne Lombardsko-Benátského království. Radecký ze své podstaty muže a vojáky absolutně oddaného císaři byl tímto plánem těžce otřesen a nebylo možno u něj vymoci pro odsouzené k smrti milost.
Když byl zatčen vrah, který měl vyhledat a zabít přímo jeho, moc se tím nezatěžoval, nechal ho popravit také, ale svou možnou smrt ve službách koruně považoval za možnou, desítky let.

A revolty přišly. Jako první opět povstalo Miláno. Za podpory rezistence z Piemontu pod pláštíkem karnevalu dne 6. února 1853 stovky maskovaných lidí zaútočily na vše rakouské. Došlo k bestialitám, které Radeckého rozlítili. 10 vojáků bylo nalezeno s rozpáranými těly, bez očí a někdy i vykastrovaných. 54 vojáků bylo těžce raněno. Reakce byla rychlá a tvrdá. Po dvou dnech byl klid obnoven za cenu 449 zatčených. Nekompromisní vyšetřování vedlo k procesu před vojenským tribunálem a bylo nakonec 15 popravených. Radecký si ztěžoval, že policie, na kterou neměl vliv, zaspala. Milán musel platit doživotní renty zmrzačeným vojákům a kontribuci posádce.

Vyobrazení exekuce nad usvědčenými vrahy z 6. února 1853

Pro Italy byl jediným viníkem Radecký. Podle jednoho historika to byl právě on, kdo držel znovunabité provincie pod krvavou kuratelou. Jiný z toho nesleví, ale vidí i příčinu vtom, že Radecký díky tomu co jsem už napsal několikrát, nemohl jinak. Císař, říše a armáda pro něj byli úhelnými kameny jeho života. Radecký se svojí rolí v tomto pochybném divadle nesouhlasil. Ale nemohl jinak. A tak jeho odvolání v roce 1857, bylo pro něj vysvobozením.

"Raduji se, že jsem stár", přiznal dceři Bedřišce a naléhavě ji žádal, aby dal děti vzdělat v dějepise. Dějiny měly mladé generaci sloužit jako „zrcadlo k pozorování živého času“. Pro Radeckého potom byly zrcadlem vlastních, starých dob.

Dne 5. ledna 1858 do Vídně došla zpráva. Ne neočekávaná ale přece jen smutná. Morseovkou zazněla zpráva v tomto znění:

„Jeho excelence, polní maršál Radecký zesnul po delším utrpení dnes v osm hodin ráno“.

Císaře zpráva ranila. Měl starého pána upřímně rád jako člověka a respektoval ho jako svého vojáka. Osobně nařídil vydání zvláštního rozkazu, kde vyzvedl jeho zásluhy, věrnost, statečnost i vojenský genius.
Radeckého tělo bylo nabalzamováno a potom zvláštním vlakem dopraveno do Benátek. Zde byly naloženy na fregatu „Donau“ a přepraveny do Terstu. Zde byl přistaven další zvláštní vlak a ten dopravil Radeckého tělo Vídně, kam dorazil 17. ledna 1858 kolem páté večer. Na nádraží byla rakev přeložena na vůz a dopravena do vídeňského arzenálu. 18. ledna odtud vyšel smuteční průvod. Podruhé se na Radeckého počest konala přehlídka celé vídeňské posádky a velel jí samotný císař.

Radeckého pohřeb 18. ledna 1858.

Duněla děla na bastionech, desítky tisíc vojáků vzdalo čest zbraní a plukovní praporečníci sklonili prapory na počest muže, který se stal legendou za svého života a v myslích vojáků co pod ním sloužili, jí zůstal do dne, kdy zemřel poslední z nich. Když zazněl Radeckého pochod upravený do molové tóniny, tisíce tvrdých ostřílených vojáků nedokázalo zastavit slzy. Císař sám sklonil šavli na počest muže, ze kterého už nikdy nenalezne rovnocennou náhradu. Ale to ještě nikdo nevěděl. Poté bylo jeho tělo uloženo do hrobky postavené jeho mecenášem svobodným zednářem Josephem Parkfiedem.

S Radeckého smrtí došlo k situaci, kterou nikdo nepředpokládal. S jeho odchodem odešla do hrobu i vojenská sláva podunajské monarchie. V roce 1859 došlo k velké válce se Sardinským královstvím a Francií. Říše přišla o celé Lombardsko. Porážka maličkého Dánska byla už jen labutí písní dlouhé vojenské historie. Válka v roce 1866 s Pruskem ukázala, jaké jsou skutečné vojenské možnosti této velké země. Krutá porážka v této válce vedla říši k tomu, že se angažovala na Balkáně a tím byl položen počátek jejího konce. Ale to už jiné čtení.

Roky utíkaly. Radecký žil v myslích svých vojáků. Pravidelně se něj vzpomínalo při výročích jeho slavných bitev. Je zajímavé, že v dobrém vzpomínalo mnoho lidí, kteří jinak byli říši nakloněni jen velmi málo. O Radeckém psalo v 19. století mnoho česky psaných periodik a to vždy v dobrém. Tehdy se Češi hlásili ke svému slavnému spoluobčanovi. Psalo se o něm s v dobrém i v časopise zvaném “Žižka“ a to i potom co byl z důvodů cenzury přejmenován na „Vlast“. Psalo se o něm i ve století dvacátém, ale od roku 1918 se od něj společnost jak je pro naše dějiny příznačné rychle odvrátila.

A utíkaly další roky, zemřel poslední Radeckého veterán a přelomil se letopočet. Přišel rok 1914 a s ním do té doby nestrašnější válka lidských dějin. A v roce 1918, Rakousko – Uhersko patřící k poraženým v této Velké válce, zaniklo.

Stalo se obětí sebe samotného a po zániku se stalo obětí všech, kdo z jeho zániku profitovali. Naše země nebyla výjimkou. Uměle se dějiny upravovaly tak, aby byla tato říše démonizována a každý kdo jí věrně sloužil, byl buď z dějin úplně vypuštěn, nebo špiněn. Radecký nebyl výjimkou. Napřed se této skvělé, ironicky řečeno historické úderky, ujali prvorepublikoví vykladači dějin. Po roce 1948 potom převzali štafetu jejich komunističtí nástupci a po roce 1989 se této role ujali pohrobci těch prvních. Radecký byl skoro zapomenut a jeho český původ byl ne zamlčen, ale sloužil jako příklad kolaboranta se zlem.

Přesto po celou tuto dobu, která dějiny ostudným způsobem z různých ideologických důvodů deformovala, se práce o něm objevovaly a velké úsilí o jeho rehabilitaci- ne že by ji nějak potřeboval – se rozběhlo po roce 1989. Nesetkává se s velkým pochopením, skoro sto let lží a nenávisti stále nakonec i lhostejnosti nese své ovoce. Ale je zde stálý pohyb v před a to přesto, že občas je to pád na hubu. Ale i pád na hubu je pohybem kupředu.

[Pátrač]

Kapitola osmá: Josef Václav Radecký a naše doba a my.

Na začátek této poslední kapitoly své práce která je zároveň její finální částí, musím citovat, z denního tisku. Už staršího, ale našeho.

Lidové noviny, 18. 4. 2008

Vážená paní poslankyně,
posíláme Vám znění „Petice proti výstavbě pomníku rakouského maršála Radetzky von Radetz“, jejíž originál s 260 podpisy podal dne 30. 5. 2011 na Úřad Městské části Praha 1 (Vodičkova 18, 11568 Praha 1) a dne 31.5. 2011 na Magistrát hlavního města Prahy Obvodní výbor Českého svazu bojovníků za svobodu Prahy 9.
…
Zdraví Vás OV ČSBS Praha 9
Petice proti výstavbě pomníku rakouského maršála Radetzky von Radetz
Po roce 1989 jistí lidé a zájmová sdružení při „nápravě křivd minulosti“ bez širší veřejné diskuse obnovují pomníky a tradice odstraněné ne totalitními režimy, ale již na počátku první republiky. Již obnovili sochy císaře Franze I, Albrechta von Waldstein v Praze a bezpočet dalších mimo Prahu. Byla odstraněna socha husity Jana Želivského a stálá výstava o době před rokem 1620 ve Hvězdě. V rozporu s odkazem první republiky se tradice české státnosti nahrazují památníky a tradicemi spjatými s cizí porobou a nevolnictvím: Habsburky a jejich potentáty, od nichž se naši předkové pracně a za cenu velikých obětí osvobodili…..

část vynechávám a dále dopis pokračuje:

…….Kromě pokusů o obnovu tzv. Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí, již dle nápisu a výtvarného zpracování účelového triumfálního pomníku nadvlády rakouských Habsburků, má být na Malostranském náměstí namísto prvorepublikové sochy přítele českého národa, francouzského historika Ernsta Denise, postaven pomník maršálu jménem Josef Wenzel Radetzky von Radetz. * Rakouského okupanta, bojujícího proti Italům, kteří si chtěli žít vedle krajanů po svém. Za cenu asi čtyř tisíců zmařených životů prodloužil panství Habsburků a Vídně v části Itálie o necelou generaci. Jeho socha byla odstraněna již v roce 1919, také kvůli protestům Italského velvyslanectví, které se nachází jen asi o jeden blok výš. Proč se dnes má na tomto exponovaném místě kvůli rakouskému katanu dokonce prý překládat i tramvajová trať? Proč tam raději nevypěstujeme trávník? A proč se vůbec mají vynakládat peníze a práce na konflikty vzbuzující pomníky, když v podfinancované Národní knihovně musí čtenář čekat na vydání knihy 2 hodiny až několik dní?
Upozorňujeme, že obnovování pomníků cizím utlačovatelům v době, kdy se na pocty vlastním hrdinům, kteří nezištně bránili tuto zem a její lidi, prostředků nedostává, obnáší před světem větší hanbu než vojenská porážka! Pomníky diktátorů či okupantů (Franka, Mussoliniho aj.) se i v samotném Španělsku, Itálii ap. soustavně odstraňují bez ohledu na jejich krásu a na to, jaký dílčí rozkvět ony osoby umožnily. V Korejské republice bourají památky japonské okupace i dnes. Obnovování cizích památníků vlastní poroby nemá smysl nejen z hlediska vlasteneckého, ale ani z obecně humanistického hlediska. Směřuje k likvidaci tradic suverénního Československa, první republiky a k návratu před rok 1918. K oslabení loajality mnoha občanů ČR i ideálů svobody a demokracie, na nichž stojí nejen česká společnost, ale moderní společnost obecně".
Konec citace.
Než budu pokračovat:

Spor se vede o tento pomník. Tato socha je nyní v lapidáriu Národního muzea.

Když si to člověk přečte, nestačí se divit.

Primo: účelově je zde použita německá verze Radeckého jména místo jeho původního českého, které znělo Jan Josef Václav Antonín František Karel hrabě Radecký z Radče. Ale tomu rozumím. Zní to příliš domácky a neevokuje to správným způsobem „rakušácké zlo“.

Secundo: není zde ani slovo o tom, že to byl příslušník starobylého českého šlechtického rodu, který česky mluvil, psal a běžně komunikoval v tomto jazyce se svými vojáky. Ale to dokázal v dalších 8 jazycích.

Tertio: termín rakouský okupant je fascinující, protože k zemím Koruny české jej nejde vztáhnout.

Kvarto: krásný je termín rakouský katan. To se mi opravdu moc líbí. Na něco takového aby měl člověk talent daný od boha, aby takto blbnul do papíru či jen klávesnice. Je dokonalou ukázkou deformace historie odmítat zásadní pravdu, že Radecký nás hájil jako mlaďoch pod slavným Laudonem na Balkáně proti Turkům a později jako plukovník, generálmajor i podmaršál proti výbojné napoleonské – konzulské i císařské - Francii za krvavých koaličních válek v letech 1799 až 1815. Mnohokrát se vyznamenal odvahou hraničící se sebeobětováním i vynalézavostí v kritických, zdánlivě beznadějných a bezvýchodných situacích. Byl v boji 7x raněn a v boji pod ním bylo zabito 27 koní. Z toho dva koně zabil přímý zásah dělové koule.

Někdy jeho úsudek a akce zachránily před zničením celé velké vojenské útvary. Svými rozhodnutími jako náčelník štábu České armády knížete Karla ze Schwarzenberku, výrazně či lépe řečeno zásadně přispěl jak k záchraně Čech před francouzským vpádem a jejich vydrancováním, tak jako náčelník štábu všech koaličních sil tyto síly přivedl k triumfu v největší bitvě století, „bitvě národů“ u Lipska. Tato bitva Napoleona I. a jeho skutečně katanskou mnohonárodnostní armádu natrvalo vypudila ze Střední Evropy.

Byl to Radecký, který s vědomím možnosti ztráty všeho co doposud v kariéře dosáhl, donutil tři korunované hlavy překročit Rýn a v roce 1814 se probít až Paříži, což donutilo Napoleona abdikovat. Je naprostá pravda, že v letech 1848-49 potlačil italskou revoltu. Je pravda, že v této válce či válkách představoval rakouskou okupační moc a obhajoval staré pořádky. Ale ten člověk nemohl jinak. V tehdejší divoké době se vnímání skupin lidí jako národů teprve tvořilo a on už byl příliš starý, aby to dokázal akcentovat. Většina ze 4 000 padlých Italů ale zahynula v otevřených bitvách a byli to povětšinou vojáci pravidelných armád. Nebyli to tedy vraždění civilisté nebo po bitvě popravení bezbranní zajatci. Ale na jeho hlavu padá a nikdo by to neměl přehlížet, zdivočelé jednání jeho podřízeného Juliuse Jacoba von Haynaua v Brescii. Radecký věděl, že ten člověk nemá cit slitování ani obecně lidské zábrany. Přesto ho povstání v tomto městě potlačit poslal. Jako jeho velitel je za jeho jednání odpovědný. Radecký událostí v Brescii litoval, ale nikdy za ně nikoho nepohnal k odpovědnosti. A Haynau se úspěšně obhájil jasnými důkazy, že po jeho mužích stříleli z oken domů i civilisté a že několik jeho vojáků bylo po zranění zajeto a následně brutálně zlynčováno.

Radecký, přes vysoký věk duševně čilý a své práci dokonale rozumějící 82-letý děda, který se do postavení vrchního velitele rakouské armády v severní Itálii i guvernéra Lombardie a Benátska vypracoval doslova od píky, jako voják porazil s mistrovstvím málokdy vídaným o jednu či dvě generace mladší vojenské profesionály. Jeho úsudek a neskrývaná láska k Itálii, kterou nazýval svou druhou vlastí, vedly k tomu, že v těchto válkách svými rozkazy zachránil kulturními památkami mnoha staletí přeplněnou lombardskou metropoli Milán před zničením a pod přísnými tresty zakázal jakékoli rabování, znásilňování a jiné v té době běžné vojenské kratochvíle. A je pravda, že když mu šlo o věc, neváhal být tvrdý a nekompromisní, jak zažili Benátky a také Garibaldiho partyzáni, které považoval za bandity.

Možná i díky této práci alespoň někdo pochopí, že Radecký po celou svou kariéru nebyl žádný tyran a katan, ale ve zdivočelých poměrech poloviny 19. století byl možná jedním z posledních zastánců gentlemanských ohledů k civilnímu obyvatelstvu. Byl to geniální vojevůdce, nutící své důstojníky nejprve pečovat o potřeby mužstva a potom až o své.
Kvinto: dojímá mě péče o duševní svět italských občanů a jejich velvyslance. Já jsem přesvědčen, že italské legie byli nejméně rovnoprávné mezi všemi našimi legiemi, co kde byly. A mnoho našich legionářů nechali Italové popravit. A proč? Po zběhnutí ze svých původních jednotek nebo zajetí v boji je někdo stáhl do legií a když odmítli zabíjet své kamarády na druhé straně fronty, skončili jako zrádci před popravčí četou. Zamyslel se někdy někdo nad tím, zrádci čeho že tito popravení legionáři měli být?

Ale buďme důslední a položme si otázku. Nebyla to spolu s Francií a Německem právě Itálie, která nás podpisem Mnichovské dohody pomohla zlikvidovat jako stát? Tedy pomohla zničit tu v článku opěvovanou první republiku? Nebyli to Italové, kdo přinesl nezměrné utrpení do Habeše? Kdo obsadil Albánii a napadl Řecko? Kdo pomáhal Hitlerovi okupovat velkou část Evropy? Tak jaképak ohledy. Ti mohou tak leda držet ústa a ten pomník by měli za trest dvakrát týdně leštit.
Je fascinující jak účelově tento dopis tvrdí, že od roku 1620 do roku 1918 neměly země Koruny české žádné dějiny, které by stáli za zmínku, jen zmar a zlo. Tento účelový ahistorický přístup svědčí jen o jednom. O servilnosti vůči Itálii, která si ji ničím nezaslouží a o strachu z toho, že by si lidé mohli uvědomit, že legie a rok 1918 nejsou začátek našeho dnešního bytí, ale jen jeden z mnoha kroků téhož.

Necítím potřebu legiím ubírat jakoukoliv zásluhu na vzniku samostatného Československa, pokud vůbec nějakou mají. Vojensky zcela jistě ne, spíše na jeho přežití v prvních letech a i to ve spolupráci s bývalými „rakušáckými“ důstojníky“ a jednotkami. Na druhou stranu tito stateční legionáři předvedli své lidské a vojenské kvality účastí na mnoha protižidovských pogromech a útisku našich tehdejších německých spoluobčanů, čímž mimo jiné položili základ budoucích událostí v našem pohraničí.

Ale celá moje práce je o tom, že šlo o osobnost, Čecha jak poleno a statečného a věrného vojáka, který se s loajalitou na jakou dnes možná ani nelze narazit, podílel dlouhých 72 let na dění v Evropě a mimo jiné má zásadní podíl na porážce jedné z největších hrozeb v dějinách Evropy, Napoleona Bonaparte.
Nejvíce mě dostala starost o naše národní tradice. Hlavně to, jak tyto tradice nesmí sahat před rok 1918. Kde nás tyto tradice dovedou? Vlastní politická reprezentace vzešlá z boje proti rakousko-uherské monarchii a legií vše vzdala, utekla a nechala ten glorifikovaný státní útvar zvaný První republika zaniknout. Tím promrhala velký potenciál, který zde byl pro obranu vytvořen. Vystavila tak, sama ukryta mimo dosah nepřítele, národ skutečnému zlu a genocidě, která nás stála 362 000 obětí. A z toho jen 28 000 lidí, našich spoluobčanů padlo v boji na mnoha frontách v celém světě. Ostatní byly reprezentací, která vznikla na legionářské legendě, vydáni smrti bez možnosti se jakkoliv bránit. A aby to nebylo vše, hrdý český národ touto elitou vedený a vychovávaný skvělým způsobem pracoval ve prospěch svého okupanta a Slováci se dokonce jako vojáci postavili ve válce po jeho bok. Skutečně je zde k vidění mnoho skvělých tradic, na které lze být hrdý.
Co jsem tímto vším chtěl říci?

Proč by se český národ a naše armáda neměli hlásit ke svému spoluobčanovi, který prokázal nejvyšší vojenské kvality a to jak v přímém boji tak i jako vysoký štába či velitel? A když navíc sloužil neochvějně a loajálně císaři, kterého považoval za svého a rakouskému císařství, které v duchu tehdejších zvyklostí považoval za svoji vlast?
Tak, jak je správné a mělo by být povinné mít v úctě naše vojáky bojující na všech frontách Druhé světové války, bez ohledu na to která fronta to byla, je správné vidět celé naše dějiny bez dnešních předsudků. Musím citovat:

„To je věčný spor o smysl českých dějin", říká historik Univerzity Karlovy PhDr. Milan Hlinomaz, PhD. „Přitom dějiny mají svůj imanentní smysl, který nepodléhá pozdějším ideologickým nátěrům.“

Osobnost maršála Radeckého sehrála v dějinách Evropy nezastupitelnou roli. Porovnávat podle dnes platných postulátů a našeho 92 let krouceného výkladu dějin zda to byla osobnost pozitivní či negativní je absurdita, které není rovno. Bohužel absurdita, která je u nás naprosto běžná. Na vše co je v rozporu s nařízeným a jedině správným vnímáním našich dějin je dáván ideologický nátěr. Takový, který je podle gusta vládnoucí ideologie. Ale je úžasné, že všechny tyto ideologie, které nás ovládaly od roku 1918, do současnosti se shodly na jednom. Rakousko a později Rakousko-Uhersko bylo zlo. A šmidra.
V dnešní době je osobnost maršála Radeckého, českého šlechtice, loajálního a statečného vojáka, který sloužil tolik let, a jeho služby využilo pět císařů známá, ale není známá tak, jak by si zasloužila. Lví podíl na tom má skutečnost, že od roku 1918 tato země šla cestou vytvoření nových dějin, do kterých se selektivně vybralo to, co bylo vhodné a Radecký, který se považoval za Rakušana, rozhodně nebyl pro větší slávu legií a první republiky vzešlé po vojenské stránce ze zrady a defétismu, vhodný ani trochu.

Jako voják se zapsal nesmazatelně do vojenských dějin Evropského kontinentu ve dvou stoletích, významněji v tom devatenáctém. Zařadil se naprosto oprávněně do vybrané společnosti svých velkých vzorů maršála Raimunda hraběte Montecuccoliho, Evžena Františka, prince savojského a carignanského, hraběte ze Soissons a Ernsta Gideona svobodného pána von Laudona.

Už tento výběr ukazuje zoufalost snah udržení blábolů o rakouském císařství jako o žaláři národů. Jinak jen tak na okraj tento výrok pochází z úst rakouského politika z roku 1919. A naši tvůrci první republiky a osvoboditelé od toho děsivého jha jej rádi převzali - asi nedokázali nic tak úderného sami vymyslet. Laudon pocházel z Kuronska, Montecucolli byl Ital, a spanilý princ Evžen představoval krev královského původu z Francie. Jak by oni popsali svůj vztah k císařství, kterému sloužili s takovou loajalitou a statečností?

ANO: Radecký byl pravý nefalšovaný RAKUŠAN. Tak se viděl tento český šlechtic, kterého rodný jazyk byla čeština, služební jazyk němčina a ve své druhé polotajné domácnosti mluvil italsky. Země koruny české považoval až do své smrti za plnoprávnou součást habsburské říše, i když od husitského šílení a Bílé hory lidé zde žijící měli pověst rebelantů. Angličan Brown ve svém cestopise napsal: „ Čechové jsou lid udatný, silný a tuhý, dávají dobré vojáky…“, a měl pravdu. Pluky doplňované na našem území byly vždy považovány za velmi kvalitní a statečné a o mnoha z nich to platilo až do roku 1918.

Co se týká jeho vzorů, často se o nich dnes píše, že jejich vztah k vojákům byl veskrze kladný ale ani u jednoho to není pravda. To jen milosrdné dějiny životopisci v dobré víře poupravili. U Radeckého je to pravda. Výrok „Otec Radecký“ nebylo klišé ani pejorativní sousloví. Dokud žili vojáci, kteří pod ním sloužili, nemohl se nikdo ve zlém dotknout jeho památky. První Radeckého pomník byl postaven v Praze. A podle tehdejšího a myslím si, pěkného zvyku byl odlit z ukořistěných sardinských děl. A nebyla to státní zakázka. To lidé v té době žijící se tak rozhodli. Další poníky stojí dodnes v Lublani. Zde je Radecký dodnes ctěnou osobností a čestným občanem. Ale největší pomník stojí ve Vídni od roku 1892. Stojí dnes před budovou vlády, dříve to bylo ministerstvo války.

U nás pomník nemá. Byl odstraněn na přímou žádost italských velvyslanců, kteří se na něj po válce v roce 1919 nemohli dívat. Příliš jim připomínal jejich malost a slabost. A my jako mouřeníni s kloboukem v ruce a hlubokou poníženou úklonou jsme rychle vyhověli. Tu samou malost a plytkost duší Italové naplno prokázali, když dvacet let po jeho odstranění nás sprostě zaprodali v rámci Mnichovského diktátu.

Hodně na Radeckého myslela rakouská marína. První lodí s jeho jménem byl nevelký parník. Lodí hodnou jeho jména se stala fregata postavená v Anglii v letech 1852 až 1854. Měla kombinovaný pohon pomocí plachet a parního stroje. V roce 1866 se účastnila vítězné bitvy u Visu kde admirál Tegetthof porazil silnější italské loďstvo. Zničil ji požár v roce 1869. Následoval jiná, větší fregata s jeho jménem, které byla vyřazena ze služby jako pomocná loď až v roce 1918. Měla by to být tato loď:

Ovšem nejdůstojnější nositel jeho jména byl semidrednaught z roku 1908. Byla tu jedna lodí z nové třídy velkých plavidel, kam patřily ještě plavidla Zrynyj a Arcivévoda František ferdinand. Byly to hezké lodě, zbytek bych nechal na našich námořnících.

Takže seznamte se: SMS Radetzky

Radecký je vzpomínán v Německu a v Rakousku. Ale hlavně, by měl být vzpomínám u nás, což se díky aktivitě některých institucí, které na jeho osobu nahlédají s nelibostí a někdy i s nenávistí nedaří. Hrabě Josef Václav Radecký z Radče byl naprosto bez diskuse nejvýznamnějším českým vojákem 19. století a tak ho vnímal celý kontinent. Řešit u něj národnost je naprostý nesmysl. V době kdy žil, se formování států podle národností teprve rodilo a vlastně se teprve řešil obsah slova národnost. Měl být definován společným jazykem? Nebo obývaným územím? Jde li jazyk – celý život mluvil česky, a na dopisy z Čech odepisoval česky a vždy pozdravoval milou vlast. I jakýsi vídeňský novinář když se pozastavil nad tím, že ve Vídni doposud nemá Radecký důstojný pomník, napsal doslova: „…v rodné jeho vlasti české, královské Praze nádherný pomník byl vystaven…“ takže i obyvatelé monarchie viděli Radeckého jako Čecha. Je přece naprostá blbost chtít aby Radecký, ale vlastně kdokoliv žijící v jeho době byl vlastenec takový, jak si jej představujeme ve druhé polovině dvacátého století a na počátku století dvacátého prvního.

Jezdecká socha maršála Radeckého ve Vídni.

Radecký byl především voják. Loajalita k armádě a oddanost panovníkovi byla u něj předpokládanou a mírou vrchovatou naplněnou samozřejmostí. Jiná volba byla jen zrada. Česká šlechta, jejíž byl příslušníkem, byla stejná jako šlechta v celé Evropě – kosmopolitní, vzdělaná a vyšlo z ní mnoho skvělých politiků, vojáků, diplomatů a všichni své velké vlasti, které součástí byli i Země Koruny české sloužili velmi dobře.
Radecký byl nade vší pochybnost Rakušan. Znovu to musím napsat. Tak jak tomu většina občanů Zemí Koruny české rozuměla a akceptovala to jako fakt. A z pohledu tehdejší doby byl vlastenec, který jako svoji vlast viděl celé císařství.

Bohužel republika vzniklá na myšlence, že vojenská zrada je správná a užitečná si s osobností takového formátu nevěděla rady jinak, než ji vytěsnit do zapomnění. Vymezit se proti Rakousku – Uhersku bylo povinností číslo jedna a to i přesto že z této říše bylo ledacos převzato. Je to nejhorší varianta. Pro armádu a národ jako takový je zapotřebí se hlásit k lidem, kteří psali dějiny. Žádný národ jich nemá přebytky. Kdo se dokázal Napoleonovi postavit? Není jich mnoho. Kutuzov, Welington, Blücher i když zde by byla na místě jistá pochybnost, a potom Radecký a jeho šéf Karel Filip Schwarzenberg. Všichni výše citovaní jsou svými národy respektováni, jsou součástí vojenských tradic a dějinného odkazu. Jen mi Češi odchovaní více než 80 lety překrucování dějin, legionářskými legendami a glorifikací První republiky ve své hloupé pýše tvrdíme, že nestojí za pozornost- byl to přece „Rakušák jak prase“. Bože jak jsme hloupí…. a to platí nejen pro Radeckého, Schwarzenberga a další statečné vojáky českého původu.

Radeckého most ve Vídni.

V armádách, kterým velel, sloužilo mnoho dalších Čechů na vysokých funkcích. Valdštejnové, Kinští, ale také podmaršálek hrabě Bubna z Litic, který velel divizi v bitvě u Lipska, generál jezdectva hrabě Johann z Klenové a Janovic, či významný strůjce reforem dělostřelectva Josef Smola z Teplic, který si svou službou vysloužil šlechtický titul a hodnost podmaršálek.

V těchto armádách také sloužily během let desítky tisíc vojáků z Čech a Moravy. Je mimo jiné Radeckého zásluhou, že až do zániku monarchie, bylo povinností každého důstojníka, zvládnou jazyky všech vojáků, kterým velel. Dnes je po vzoru románu o Švejkovi oblíbenou legráckou zesměšňovat lámanou češtinu německých či jiných důstojníků, když komunikovali se svými muži. Ale oni se o to snažili. Pro vedení války a řízení boje totiž stačí strašně málo – jen asi 80 povelů. Nebyl by problém rekruty odkudkoliv tyto povely a reakci na ně naučit a dál nic neřešit. Od dob Radeckého to ale bylo málo. Místo posměšků bychom měli tuto snahu vysoko cenit.

O Radeckého se vede boj. Málo viditelný, ale úporný a nekompromisní. Já mám štěstí. Bydlím v Prostějově a v Olomouci kde Radecký strávil malou část svého služebního života, se už jedenáct let pořádají Radeckého slavnosti. Jsou zajímavé a je se na co dívat i co poslouchat, protože zde vystupují skvělé vojenské hudby. A samotný Radecký jako by si z oka vypadl. Radeckému je také věnováno nemalé úsilí historiků a vyšlo o něm nemálo publikací, které se mu věnují stále objektivněji. V Praze je veden dlouhý a těžký boj o reinstalaci jeho sochy na její původní místo. Ale to už víme z úvodu této práce.

Jsem přesvědčen, že nebude trvat dlouho a skvělá socha Jana Josefa Václava Antonína Františka Karla hraběte Radeckého z Radče se objeví na svém původním místě. Návrh pomníku slavnému muži vytvořil v roce 1851 Christian Ruben, ředitel pražské Akademie. Sochařský návrh z dílny bratří Josefa a Emanuela Maxů, postavy vojínů - štítonošů vytvořil Josef Max, samotnou sochu Radeckého jeho bratr Emanuel. Konečný model pomáhali tvořit sochaři Corn, Siffenberger, Seidan a Fritsch. Sousoší pak bylo odlito z bronzu ukořistěných piemontských děl dílnou Burgschmidt a Lenz v Norimberku v roce 1858.
Pokud se tak stane, byl by to po dlouhé době důvod, který by mě vytáhl do stověžaté matičky Parhy.
Kolegyně a kolegové Palbáci, po dlouhé době je to první práce, kterou jsem po dlouhém období neschopnosti zaviněné zdravotním stavem dal do finální podoby. Pokud nesplňuje očekávání, prosím o shovívavost.

POUŽITÁ LITERATURA:

HERRE Franz, Radecký, nejoblíbenější polní maršálek rakouské armády a jeho pohnutá doba, Brno, Bonus A, 1997.

HOLLINS David, Rakouští vojevůdci za napoleonských válek 1792-1815, Praha,Grada Publishing, a.s., 2007

HAVEL Petr, ROMAŇÁK Andrej, Maršál Radecký. Vojevůdce pěti císařů. Praha, Paseka, 2000
ADAMEC Václav, Polní maršál hrabě Radecký z Radče, Praha, 1887, pro dnešní dobu upravil Václav Adamec

FIALA Jiří, Polní maršálek Jan Josef Václav hrabě Radecký, velitel pevnosti a čestný občan města Olomouce, Střední Morava Olomouc, ročník 14, č. 27, 2008

VÁLKA, Zbyněk. Maršál Radecký a Olomouc. Olomouc, Agentura Galia, 2008.

DUNCKER, von Carl, Otec Radecký, Obraz ze života v rámci dějin současných. Pro vojsko i národy Rakousko-Uherské, Vídeň, Výbor pro zbudování pomníku Radeckému, 1891

FRANKENBERG Otakar, Václav Radecký z Radče, Praha, Slovo k historii 22, Melantrich, 1990

TICHÁK Milan, Proč byl v Rakousku před 150 lety smutek : na slavného vojevůdce českého původu Olomoučané nikdy nezapomněli, Olomoucký deník, 1933

PERNES Jiří, FUČÍK Josef, HAVEL Petr a kol. Pod císařským praporem. Historie habsburské armády 1526-1918. Praha, Elka Press, 2003.

ZDROJE NA INTERNETU:
http://vitvar.webzdarma.cz/radecky.htm
http://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_Radeck ... Rad%C4%8De
http://www.olomouc.eu/aktualni-informac ... lity/12885
http://olomoucky.denik.cz/zpravy_region ... o-byl.html
http://www.radecky.eu/
http://www.znoj-tyden.cz/printart.php?id=910
http://www.ctidruzice.cz/vyznamne-osobn ... 35/p1=1033
http://www.jgbnoe.at/2012/05/16/jagerba ... bestatigt/
http://www.bundesheer.at/sk/lask/baone_ ... bnoe.shtml
http://de.wikipedia.org/wiki/Theodor_Baillet_von_Latour
http://cs.wikipedia.org/wiki/Franti%C5%A1ek_Josef_I.

[Cassius Chaerea]

Veskrze dobrý článek, místy mám chuť reagovat, ale myslím, že již to není třeba.

[Bublifuk]

Tak ten úvodní výpad proti legiím mě sice trochu překvapil, ale neodradil a rozhodně nelituji. A ostatně např. pod kapitolu VIII. bych se klidně podepsal.
Jen jsem to proletěl, musím si to ještě pročíst znova, ale jsem hoodně nadšen. Tomu říkám důkladná práce!

Jen blbůstka - Karel X. nebyl synem Ludvíka XVIII., jak uvedeno v práci, ale bratrem. A když už tak probíráme vztahy osobností k Čechám, tak zrovna Karel X. po krátkém pobytu v Londýně trávil exilový čas v Praze, kde mu byl dán do užívání pražský hrad. A zemřel ve Štýrském Hradci alébržto Grazu, když mířil za teplem na jih.
Aneb nacionalismus (xenofobie?) je slepý a bourání pomníků přinejmenším krátkozraké. Vždy a všude. A vždy se to ovšem dít bude, o tom bohužel nepochybuji.

[Pátrač]

Ahoj Casiussi: s tím nic nenadělám, ale má obavu že článek který by vyhověl tvým kritériúm nelze u nás nalézt. přečetl jsem jich asi 80 a vždy jsou buď rakušácké i když nevím v čem ten můj je, anebo protirakouské. Jde o to kam směřují sympatie toho kterého autora. Ale uznávám, že ta věta je zbytečná a nelze se zlobit touto cestou na člověka který prostě vidí svět tak jak vidí. Odstraním ji. Jinak jsi vylil mimčo i s vaničkou, ale to je tvoje věc.

Bublifuk: pane kolego - je o mě všeobecně známé, že československé legie nejsou v mých očích ničím výjimečným. Respektuji je jako nedílnou součást našich dějin po Velké válce a za ní, vidím i jejich spíše politický vliv na politickou přijatelnost našich lidí kolem TGM, než vojenský význam, který je pro vznik naší země poměrně malý, ale nejsou pro mě žádnou ikonou. Nejsem hloupý natolik abych nedocenil jejich bojové vystoupení ve Francii, glorifikovanou bitvu o Zborova považuji za lumpárnu což jsem na Palbě už uvedl i se zdůvodněním proč. Obdivuji jejich sibiřskou anabázi, která je úžasný příběh vytrvalosti a silné vůle.

Jejich chybou je, že sami sebe cestou legionářské legendy glorifikují a sloužily a slouží jako náhražka našich impozantních dějin, které od roku 1918 jsou potlačeny a denunciovány. Myslím si, že jsem nenapsal nic nepravdivého ani nic co by se jich mohlo jakkoliv dotknout.

Jak jsem uvedl - jde mi o to, aby se věci nazvaly pravým jménem. A aby každý měl v našich učebních dějepisu to místo které mu právem náleží. Tedy legionáři, naši vojáci kteří ve Velké Válce vytrvali veslužbě monarchii až do jejího konce a i maršál Radecký, který svojí službou předčí kohokoliv v našich novodobých dějinách.

Ale tato práce není o legiích, na to zde máme jiná témata. Tato práce je o Radeckém, tak se věnujme jemu.

[jarl]

Hlavně tu prosím už dále nerozebírejte hrdinství, nebo zradu československých legionářů. Jinak se zde strhne zbytečná hádka a rozumná debata nebude možná. Pátračův názor na legionáře je starším palbákům dostatečné znám a pokud chce někdo diskutovat o této tématice má možnost v tomto vláknu: http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=214&t=828

[Pátrač]

Jarl- zdravím kolego. Měl bych dotaz. Dokázal bys něco vydolovat o těch lodích se jménem Radecký? Ta bitevní loď je dostatečně známá a dohledatelná, ale ty starší jsou asi skoro neznámé. Myslíš, že něco najdeš ve svých zdrojích?

[jarl]

Pátrači, vítám tě zpět mezi aktivními autory. Takhle z hlavy si vzpomínám jenom na fregatu Radetzky, která se proslavila v bitvě u Helgolandu. O té bych mohl něco lehce dohledat a nejpozději zítra to sem přidat. Zkusím něco najít i o té druhé fregatě, to by neměl být větší problém.

[takaru]

pátrači, děkuju. Nebyl jsem nikdy pořádně schopen číst články typu sbor"A" přešel do obrany proti pododdílu feldvébla "X", ale tady jsem si chtěl i malovat postavení a byl na gůglmapách. Jedním dechem Díky a jedním dechem přečteno.
Nejsem rakušanofil, ale když si nevážíme a tím i nezasloužíme Radeckého a jemu podobných, kteří do naší historie patří, proč bychom si měli vážit např. Cyrila a Metoděje, Žižky, Dobrovského (ten napsal mluvnici ale,nevěřil v návrat češtiny) a dalších. Zasloužíme si vyzdvihovat asi jen takové, po kterých se pojmenovávají letiště.
ČauP

[Polarfox]

Nic by se nemělo přehánět ani jedním směrem. R-U nebylo peklo, ale nebyl to ráj, Radecký nebyl žádný satan, ale také ne anděl, prostě normální člověk, kterému by nemělo být žádným způsobem upíráno jeho místo v historii. Mělo by se to podat bez předsudků a každý ať si utvoří názor sám. A tudíž ho určitým způsobem nezneužívat opačným směrem. Pokud se řekne A, je třeba říci i B, tudíž pokud se chceme zbavit té ošemetné dobově nepříliš autentické nacionalistické přítěže, tak nemůžeme Radeckého vzápětí předhazovat jako významného Čecha. Protože pak tomu vůbec nerozumím a Radecký se opět stává zneužívanou loutkou historie, jen s tím rozdílem, že tentokráte v rukou opačného názorového tábora (monarchisté). Je to významná osobnost R-U a tím pádem i našich dějin a šmitec.

Z toho úvodu a zakončení mi jde tedy tak trochu hlava kolem. Ale to si Pátrači neber nijak zle .)

[Pátrač]

Polarfoxi- když jsem to psal věděl jsem, že takto pojatý úvod i závěr budou kontroverzní. Snažil jsem se o jedno - popsat Radeckého a jeho život se všemi peripetiemi, které takový dlouhý život aktivního vojáka přinesl. Vše co jsem uvedl v citaci takto bylo napsáno a z toho zase šla hlava kolem mě. Můj komentář je prostě můj a mohu se mýlit a všichni ti lidé co proti Radeckému vedou aktivní kampaně mohou být Ti moudří. Ale to co jsem vycitoval není objektivní, je to úmyslně negativní a neodpovídá prokázaným historickým faktům.

Jinak co se týká monarchistů, mám takový pocit, že tento problém je netíží. Mají jiné priority. Rakousko ani R-U nebyl ráj a nebylo to ani peklo. V dané době podobně fungovala většina světa. Radecký by měl být bezesporu řazen mezi významné Čechy, protože významný Čech to byl. Není potřeba mu dávat svatozář, ale není potřeba ho popisovat jak katana.

[Pozorovatel-signalista]

Dnes je Radeckého pochod nedílnou součástí plesu v opeře ve Vídni, patří do skladby novoročních koncertů Vídeňské filharmonie, kdy tyto koncerty vždy uzavírá. V Rakousku ale i v mnoha Evropských zemích se hraje, hrát bude a bude dál šířit slávu dávno mrtvého maršála. Před pěti lety na jedněch ze slavností tohoto vojáka v Olomouci tuto skladbu hrála posádková hudba Olomouc. Naskytl se mi nezapomenutelný pohled na Pozorovatele signalistu, která v rytmu hudby pochodovala kolem cimbuří věže kostela Svatého Mořice kousek od Horního náměstí a nadšeně zpívala „Jsme kukuřičky slaďoučké, jsme žluté chutné dobroučké…“. Lidé, kterých zde nebylo zrovna málo, nevěřili vlastním očím a uším. Božínku to byla ostuda…

Tohle je pomluva, zas tak moc lidí tam nebylo

[Sholva]

Hoj, to bylo počtení. Děkuji moc, do takovýchto detailů jsem se nikdy při svém zájmu o polního maršálka Radeckého neponořil. Článek jako takový podle mě rakušácký není, je to vylíčení života muže, který si vážil jistých hodnot a co si budeme povídat, špatné nebyly. Své místo v naší historii má a jsem toho názoru, že stydět se za něj nemusí...

takaru: Ještě nikdo mě nepřesvědčil, že bych si měl vážit Žižky a husitů obecně - zdevastování českých zemí mi nepřijde nic obdivuhodného a nic jiného husité neudělali.