Aviatici ZULR a Letecký sbor, RČS 1919

Moderátor: Hans S.

Odpovědět
Uživatelský avatar
Zemakt
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 11465
Registrován: 28/8/2008, 11:14
Bydliště: Cheb

Aviatici ZULR a Letecký sbor, RČS 1919

Příspěvek od Zemakt »

Obrázek

Aviatici ZULR a Letecký sbor, RČS 1919.

Přelom dubna a května 1919 se ve východních částech pár měsíců konstituované RČS nesl ve znamení ne příliš vysokých teplot, jen stěží přesahujících maximální hranici 12°Celsia. Ne nepodobné klima panovalo rovněž na sever od východních hranic republiky, kde sousedem Slovenska a Podkarpatské Rusi byla tehdy taktéž nedávno vzniklá Západoukrajinská lidová republika (ZULR) 1). Přibližně od 3. května, tak jak ustupovala tlaková níže, se však klima v těchto částech Evropy začalo razantně měnit, přičemž během několika málo dnů denní teploty dosahující 23 °Celsia dávaly tušit příchod horkého léta. Ovšem jak vlastně léto horké bude, tušil jen málokdo.

1) Západoukrajinská lidová republika (ZULR), jako jeden z mnoha pohrobků Rakousko-uherské monarchie, vznikla vyhlášením nezávislosti již na počátku listopadu 1918. Vzhledem k územním nárokům zahrnujícím primárně východní Halič, ale taktéž i část Bukoviny a Podkarpatské Rusi, se cca 5,5 milionové obyvatelstvo skládalo z několika národností, z nichž prim hráli zejména Ukrajinci (60 %) a Poláci (25 %). 22. ledna 1919 se ZULR „Aktem Zluky“ sloučila se svým východním sousedem, Ukrajinskou lidovou republikou (ULR), čímž se z ní oficiálně stal Západní region Ukrajinské lidové republiky. Avšak každá ze zemí si stále procházela svojí vlastní genezí, a de facto i zánikem, přičemž akt sloučení tak lze chápat pouze jako formální symbol (z tohoto důvodu, a v zájmu lepší čtenářské uchopitelnosti, bude původní označení republiky ponecháno). Zatímco na východě bojující ULR podlehla rozpínající se moci bolševického Ruska (RSFSR) již v únoru 1919, ZULR odolávala ve svém zápase o přežiti s Druhou polskou republikou po 9 měsíců. Nicméně v červenci bylo dobojováno i na tomto bojišti, čímž prakticky i tento ukrajinský sen o vlastní republice zanikl.

Tou dobou československá 3. divize dokončovala obsazení Podkarpatské Rusi. 6. divize se nacházela těsně před dosažením svého operačního cíle, obsazení linie Jelení kámen (Szarvaskő), Miškovec, Monok, Šarišský potok (Sárospatak), kterého dosáhla 10. května a čímž tak spočinula v hloubce 45–55 km maďarského území. II. brigáda 2. divize pak za postupně sílícího odporu směřovala k uhelné pánvi Šalgov-Tarjány (Salgótarjánu).
To vše, díky neuváženému rozkazu ministra národní obrany Válclava Klofáče z 27. dubna, jenž se nechal unést, a v rozporu s příkazem Dohody „nezasahovat“, využil rumunské ofenzívy na Tise (16. dubna). Respektive s ní spojeného postupného oslabování maďarských pozic na dosavadní dunajské demarkační čáře.

Zpočátku relativně snadný postup čs. vojsk se však s ohledem na mezitím uzavřené příměří mezi Rumunským královstvím a tehdy již bolševickou Maďarskou republikou rad (2. května) začal komplikovat. Rozvázání rukou umožnilo Maďarům postupně soustředit hlavní síly na severní frontě proti čs. jednotkám. Nově příchozí maďarské jednotky následně zcela zvrátily situaci na bojišti. Ztracen byl Miškovec, přilehlé oblasti Šalgov-Tarjány aj., do konce května byla čs. vojska vypuzena prakticky z celého dosud obsazeného území zpět na demarkační čáru a mělo být hůř.

Obrázek

Obdobně neveselá situace panovala i na severní, polsko-ukrajinské frontě. Příchod Hallerovi „Modré armády“ na konci dubna 1919 zcela zvrátil poměr sil na zdejším bojišti, přičemž haličská armáda ZULR se stále více stávala pasivním účastníkem nerovného zápasu 2).

2) „Modrá armáda“ vznikla v roce 1917 ve Francii, víceméně, jakožto obdoba čs. francouzských legií. Po ukončení Velké války stále utvářena a vyzbrojována francouzským materiálem za účelem jejího vystoupení proti bolševickému Rusku. Později celkem sedm divizí ve třech sborech, vč. dvou těžkých dělostřeleckých pluků a jednoho tankového pluku (cca 60 000 mužů) představovalo pod vedením polského generála Józefa Hallera de Hallenburg a mnoha zkušených francouzských důstojníků nemalou údernou sílu. Po příchodu Modré armády do Haliče disponovali Poláci na této frontě téměř 190 000 muži. Oproti tomu se Ukrajinská haličská armáda (UHA) rekrutovala z mnohem skromnějšího domácího prostředí. Avšak i tak se časem podařilo vybudovat armádu o třech sborech se 60 děly a 70 tisíci muži nepostrádajícími vysokou bojovou morálku, bohužel však zcela odkázanou na prostupnost společné hranice s RČS, kudy do Haliče putovaly pro boj nezbytné transporty se zbraněmi a municí.

14. května zahájili Poláci od Volyně až po Halič rozsáhlou ofenzívu, ve které právě Modrá armáda razící si cestu východní Haličí hrála rozhodující roli. A to i přes zjevný rozpor s podmínkami a účelem její francouzské podpory. V této souvislosti stojí rovněž za zmínku několik důrazných apelů Dohody na zastavení polského útoku. Nicméně u těchto apelů to také skončilo. Ostatně, běh událostí nabíral na tempu a jen těžko ho šlo jakkoliv zvrátit.

18. května obsadily polské jednotky operační skupiny Bug pod vedením plukovníka Leona Berbeckého ropná pole v okolí Boryslavu, čímž došlo k přerušení ukrajinských dodávek ropných produktů, de facto jediné obchodovatelné komodity, do RČS. Následně do 27. května pak polská armáda dosáhla linie Zolota Lypa – Berežany – Ozerna – Radyvyliv. Avšak pro účely tohoto článku je mnohem podstatnější datum 23. května. Toho dne totiž Rumunské království s požadavkem na vyklizení jižní Haliče proti ZULR vojensky vystoupilo, čímž byli západoukrajinci donuceni přijmout boj na dvou frontách. Pro Rumuny posléze nebylo až tak těžké obsadit Stanislav (dnešní Ivano-Frankivsk), dosavadní hlavní město ZULR, a dále tím ještě více prohloubit západoukrajinskou krizi. A právě v tomto momentu se na časové ose dostáváme do období, o kterém pojednává tento článek. Přesto, ještě než se dostaneme k jádru věci, přibližme si ve zkratce něco málo o letecké složce ZULR, respektive Leteckém oddílu UHA.

Obrázek
Se svým tankovým plukem se Polsko zařadilo mezi několik málo zemí na světě, disponujících takovouto údernou silou. Na snímku polské Renaulty FT-17 ve Lvově.

Pokusíme-li se porovnat výchozí podmínky vzniku letectev ZULR a RČS, musíme následně konstatovat, že jak co do lidského, tak materiálu leteckého, tahalo zpočátku západoukrajinské letectvo za notně kratší konec provazu. Vzhledem k tomu, že vybavení jediných rakousko-uherských v Haliči situovaných letecké jednotek, Flek 17 a Flip 4, se zmocnili Poláci, začínal Letecký oddíl UHA prakticky od nuly. Přičteme-li k tomu marginální počet haličských Ukrajinců s pilotním výcvikem, a ještě menšími bojovými zkušenostmi, nemělo by být s podivem, že zoufalá situace si vyžádala poměrně neortodoxní řešení 3).

3) Fliegeresatzkompagnie Nr. 17 – Přemyšl, Fliegerpark Nr. 4 – Lvov.

Ihned po vzniku Leteckého oddílu 1. prosince 1918 (por. Petro Franko) na ex rakousko-uherském letišti Krasne se rozeběhla pátrací akce po všelijakém možném i nemožném létajícím materiálu, na všech možných i nemožných místech východní Haliče. Zároveň došlo ve Vídni k otevření náborové kanceláře, jejímž úkolem bylo získat pro UHA tolik nedostatkové důstojníky a různé specialisty, vč. letců a leteckých mechaniků. Nicméně západoukrajinci potřebovali piloty hned. Z tohoto důvodu směřoval další požadavek na ULR, která, respektive její vojenské velení, reagovalo v rámci možností promptně. Jestliže k 5. prosinci první jednotka Leteckého oddílu, Náhradní letecká setnina, evidovala ve svém stavu pouze jednoho pilota a dva pozorovatele, pak v polovině měsíce jí přiliv nových zájemců umožňoval postavit polní leteckou setninu se 14 důstojníky a 140 příslušníky mužstva. Zrovna tak, tři stíhací Nieuporty a čtyři průzkumné Brandenburgy C. I na zdejším bojišti představovaly již ne zrovna zanedbatelnou sílu. V této souvislosti lze jen připomenout, že jakožto u Leteckého sboru RČS, tak u Leteckého oddílu ZULR, právě Hansa-Brandenburg C.I představoval vůbec první položku v letuschopném inventáři.

Personální posilování oddílu pokračovalo neztenčenou měrou i v průběhu ledna a února 1919, a to jak z vlastních haličských zdrojů, ale své výsledky začala přinášet i kancelář ve Vídni. Mj. právě díky ní se podařilo získat bývalé dvanácté nejúspěšnější rakousko-uherské eso, nadporučíka Franze Rudorfera. Ostatně, celá nově dostavivší se skupinka „vídeňáků“ svým složením až příliš působila jako vzpomínka na staré dobré časy. V jejích řadách tak šlo kromě rakouských Němců nalézt Chorvata, ale i českého setníka Ferdinanda Nováka a další národnosti bývalé monarchie. Zmínil-li jsem Rudorfera, je třeba zmínit i štábního šikovatele Ivana Žarského (Stabsfeldwebel Johann Zarsky), jednoho z trojice haličských Ukrajinců sloužících ještě u c. a k. Luftfahrtruppe, kteří přibližně v této době rozšířili řady Leteckého oddílu ZULR. Avšak nepředbíhejme.

Přihlédneme-li k počátečnímu marasmu a faktu, že do konečné porážky Západoukrajinské lidové republiky se haličským Ukrajincům podařilo postavit a do boje nasadit celkem tři polní letecké setniny, mj. stejný počet jako nasadil Letecký sbor RČS na slovensko-maďarské frontě. Slova uznání jsou zcela na místě 4, 5).

4) V textu zmíněné bojové setnině bylo přiděleno č. 1. Načež byla klasifikována jako průzkumná. 2. letecká setnina pak byla sestavena jako čistě stíhací. Nicméně, později se rozdíly v určení obou setnin postupně vytratily. Nejmladší, 3. letecká setnina vzniklá v Ternopilu jako kurýrní, působila zejména ve prospěch vlády a armádního velitelství a to i vč. zahraničních letů. Pár průzkumných letů vykonala rovněž i nad východní frontou proti postupujícím bolševikům.
5) V rámci Leteckého sboru RČS byly v rámci Maďarsko-československé války na slovenské frontě nasazeny 1., 2. polní letecká setnina, a francouzská, částečně francouzsko-česká, Eskadrile Br.590.


Obrázek
Nieuport 23 č. 3598 nadporučíka Franze Rudorfera.

V tuto chvíli využiji výše uvedené analogie s čs. leteckým sborem, abychom se mohli přesunout o pár set kilometrů jižněji, konkrétně na košické letiště Barca, z kterého cca od poloviny dubna 1919 začala působit čs. 2. polní letecká setnina pod vedením nadporučíka Josefa Pospíšila.
Na rozdíl od svého dosavadního působiště, těšínské demarkační čáry (Velitelství čs. operujících vojsk na Těšínsku), se setnina prakticky ihned po svém příchodu na slovenskou frontu dostala do kompetenčního sporu, jenž se rozhořel mezi veliteli tehdy nově vzniklé Západní a Východní skupiny (it. generál Luigi Guiseppe Piccione, fr. generál Edmond Charles Adoophe Hennocque). Čemuž notně napomáhala i samotná poloha košického letiště, situovaného nedaleko čáry dotyku obou skupin. Útok Rumunů na Tise, krátce na to následovaný čs. postupem na Miškovec a Šalgov-Tarjány však záhy učinil těmto tahanicím konec. Dne 22. dubna, dva dny po nabytí bojové způsobilosti, totiž 2. polní letecká setnina přešla pod pravomoc 3. čs. divize, načež formální tečku za malicherným sporem učinil ministr Klofáč svým rozkazem z 23. dubna.

Letecký park setniny se v okamžiku dosažení bojeschopnosti, ale prakticky i v dalších týdnech nasazení na frontě, skládal ze dvou letounů Hansa-Brandenburg C.I. Zatímco v prvním, doložitelném, případě šlo o „velký branďák“ 26 série, konkrétně letoun sériového čísla (Ph) 26.64., v případě druhém, pocházel pravděpodobný adept ze série 27, (Ph) 27.19. Jak je z uvedených sériových čísel patrné, v obou případech se jednalo o letouny pocházející z výroby vídeňské Osterreichisch-Ungarische Albatros-Flugzeugwerke Gmbh, respektive Phönix Flugzeugwerke AG. Pospíšilova setnina pak v celé své síle dvou letounů měla provádět průzkumné lety až za řeku Uh, de facto tedy působit ve prospěch 3. čs. divize, jejímž počátečním úkolem bylo obsazení železniční trať Šalgov-Tarjány – Čop – Užhorod. V této souvislosti nejenže vytyčený operační prostor setnině jasně definoval oblast její působnosti na východním bojišti slovenské fronty, ale současně i předurčil protivníka. Nutno podotknout, že ne protivníka zrovna slabého.

3. Vörös Repülöszázad, respektive 3. Rudý letecký oddíl pod vedením bývalého setníka „c. a k. letecké trupy“ Sándora (Alexandra) Hartzera, ex velitele Fliku 28D, představoval ve sledovaném obdobní nad Miškovcemm a Šalgov-Tarjánem relativně solidní sílu. Přestože k 26. květnu oddíl vykazoval pouze dva bojeschopné letouny a tři v opravě, tedy víceméně porovnatelný stav s čs. 2. polní leteckou setninou, mnohem větší možnosti mu poskytovalo typové složení leteckého materiálu. Uvědomíme-li si, že zatímco dva čs. aviony „modelového roku 1916“ měly to nejlepší již dávno za sebou, pak dvojice bolševických strojů UFAG C.I série 161 vedle nich působila téměř ultimativně. Stroji v opravě pak byly dva stíhací Aviatiky D.I (MÁG) série 92 a jeden cvičný Hansa-Brandenburg B.I série 176. Nemenší disproporce taktéž panovala v oblasti létajícího personálu, kde Maďaři nedostatkem zkušených pilotů a pozorovatelů rozhodně netrpěli.
Jak již bylo výše naznačeno, zpočátku maďarský oddíl působil převážně nad Miškovcem a Šalgov-Tarjánem. Následně, po vypuknutí bolševické ofenzívy, však přešel k plné podpoře III. armádního sboru, jehož primárním operačním cílem bylo obsazení Košic, výchozího bodu umožňujícího praktické roztržení Slovenska ve dví.

Obrázek
Žarského Lloyd C.I 46.34.

Vzhledem k počtům strojů působících na obou stranách bojiště, zejména u čs. polní setniny, není těžké uhodnout, že vzájemných setkání, či dokonce půtek, bylo jako šafránu. Nicméně i k těmto aspektům vzdušeného boje docházelo. Pomineme-li v odborné literatuře hojně zmiňované a taktéž dosti diskutabilní ukořistění stíhacího Fokkeru D.VII (MÁG) 38.67, nelze nezmínit střet z 25. května 6). Toho dne se nad Miškovcem odehrála menší šarvátka, jejíž čs. protagonisté, nadporučíci Josef Pospíšil s Vladimírem Braunem, sedlající (Ph) 27.19, nejdříve nečekaně „vyfasovali“ pár kulí od prolétajícího maďarského letounu, identifikovaného jako Phönix. Nicméně po bleskurychlé Braunově reakci v podobě vypálené ...sérii fosforové... se leteckému ataku ubránili, načež jak se druzí dva účastníci dramatu zjevili, tak také zmizeli. Došlo ale i na ztráty. Dva dny před výše uvedeným popisem přestřelky nad Miškovcem, dne 23. května, napadl šikovatel Výtržný s nadporučíkem Svobodou, tamtéž, maďarský pancéřový vlak. Při přeletu ovšem jejich „Branďák“ (Ph) 27.61 inkasoval celou řadu zásahů. Přesto Výtržný na svém prvním, ale i posledním bojovém letu dokázal aeroplán dotáhnout nad vlastní území, kde s ním následně havaroval. Oba letci utrpěli vážná zranění, přičemž válka s Maďary pro ně de facto skončila.
Pomineme-li lidské životy, pak při početním stavu dvou letounů si lze velmi dobře představit, o jak citelnou ztrátu pro setninu šlo. Přes veškeré těžkosti však české zázemí bylo schopno v rámci svých možností početní stav leteckého materiálu stále doplňovat, a co víc, v nelehké situaci vypomohla i náhoda, ostatně jak už to ve válkách bývá. Ale to už se konečně dostáváme k podstatě tohoto článku.

6) Nouzové přistání bolševického Fokkeru za jehož kniplem neseděl nikdo jiný než Istvan (Stefan) Fejes, sedmé nejúspěšnější eso rakousko-uherského letectva, budí do dnes nemálo otazníků. Dne 13. května dosedl bývalý Stabsfeldwebel Fliku 51, jenž v průběhu Velké války docílil 16-ti uznaných a 4 neuznaných sestřelů, se svým strojem ze stavu 8. Vörös Repülöszázad v Pinciné nedaleko Lučence a dal se na útěk. Odsuneme-li čs. verzi, která nouzové přistání přičítá poškození utrpěná bojem s velitelem 2. polní setniny npor. Pospíšilem, do sféry „přání otcem myšlenky“. Neboť, to by o tom musel Pospíšil se svým pozorovatelem nejdříve něco vědět. Pak oficiální maďarská verze, přičítající „nouzák“ prostřelené vrtuli následkem poruchy synchronizátoru se jeví mnohem pravděpodobněji. Ovšem, bližší studium dochovaných fotografií bezprostředně ukořistěného Fokkeru s velkou mírou jistoty jakékoliv poškození vrtule vylučuje. Další z možností, dezerce, se může jevit jako příliš „přitažená za vlasy“, nelze ji však zcela opominout. Po svém chycení, ještě téhož dne, byl totiž soudruh Fejes podroben výslechu, v jehož rámci velmi dobře a vstřícně spolupracoval. Mj. prozradil plán maďarského útoku na Lučenec následujícího dne. „Buď jak buď“, Letecký sbor RČS touto událostí získal do svého inventáře stíhací stroj tehdejší úzké světové špičky, jenž měl v podobě cvičné stíhačky před sebou ještě několik let služby. K oficiálnímu zrušení letounu došlo 15. ledna 1925 v chebském leteckému učilišti.

Dne 25. května dosedly na travnatou plochu užhorodského letiště dva aviony s modrožlutým označením ZULR na svislé ocasní ploše. Prvním z uvedené dvojice byl stíhací Nieuport 23, jemuž bylo později přiděleno sériové číslo 3598, zatímco v případě druhém se jednalo o průzkumný Lloyd C.V série 46.34 7). Čerstvé obsazení Lvova polskou armádou, Rumuni ve Stanislavi, to vše byly pádné argumenty, které nad osudem jižního regionu ZULR nevěstily nic dobrého. Úlet do neutrálního, byť spřáteleného státu, byl tak prakticky jediným řešením, jenž se oběma pilotům, již výše zmíněnému nadporučíku Rudolferovi a štábnímu šikovateli Žarskému (někdy lze také narazit na tvar Žďarskij), nabízelo. Hrozba nepřátelského zajetí byla zkrátka velmi reálná. Krátce po svém přistání byli oba piloti zadrženi, načež pro čs. orgány vyvstala klasická nerudovská otázka, kam s ním, respektive co s nimi? O délce rozhodovacího procesu Čechoslováků nám napoví další záznam, dle kterého hned o dva dny později, 27. května, přistáli oba ukrajinští letci se svými stroji na košickém letišti. Přestože oba letouny bylo možno jen stěží považovat za vyhovující, vzhledem k těžké situaci v jaké se zde bázující 2. polní letecká setnina nacházela, byly bez větších okolků zařazeny k Pospíšilově jednotce.

7) O technickém stavu Rudolferova Nieuportu snad nejlépe napoví zpráva z pražského Leteckého arsenálu, kam byl 8. července 1919 předán k revizi, přičemž bylo mj. konstatováno ...drak pozůstává ze součástek několika typů Nieuport... . Do eráru byl stroj následně zaveden pod sériovým číslem 3598, sériovým číslem hlavních nosných ploch. Jak je z výše uvedeného patrné, i samo označení typu 23 je poměrně ošemetné. Letoun, ač vybaven devítiválcem Le Rhone 9C o 80 koňských silách, měl instalován celouzavřený motorový prstenec, jenž byl ovšem typický pro Nieuporty 17 a 23. Zkrátka, „kočkopes“. Nic takového se ovšem nedalo říci o Žárského Lloydu. Průzkumný Lloyd C.V série 46, mezi leteckým personálem díky svému dýhovanému potahu trupu a křídel zvaný jako „Furnier“, sice trpěl strukturálními problémy, obzvláště při dlouhodobém hangárování pod širým nebem, což byl pravděpodobně náš případ (díky tehdy neobvyklému dýhovému potahu se v křídlech srážela vlhkost, což mělo negativní vliv na jejich celkovou pevnost), nicméně na rakousko-uherské poměry byl velmi rychlý (cca 180 km/h). Obzvláště v porovnání s tehdy nejrozšířenějšími průzkumnými letouny Hansa-Brandenburg C.I (cca 140 km/h).

Nyní se tedy pojďme v rámci možností poněkud detailněji podívat na osudy letců a jejich strojů, kterým, ač na pár řádkách, nebylo upřeno utvářet čs. letecké dějiny. A začněme hned u první dvojice, jenž, a přiznejme si na rovinu, „velkou díru do světa“ u Leteckého sboru RČS neudělala.

Obrázek
Oberleutnant Franz Rudolfer (vpravo), mj. šestinásobný vítěz nad postrachem piavské fronty, Sopwithem F.1 Camel.

S odstupem doby a s realitou minimálního množství tehdejších záznamů se jen můžeme dohadovat, proč v rámci bojového nasazení nebyl u 2. polní letecká setniny se stíhacím Nieuportem vykonán ani jeden let. Byla to neznalost pilotáže letounu s rotačním motorem, pro bývalé ex rakousko-uherské letce poměrně exotické záležitosti? Nacházel se problém u pozemního personálu, či snad se jednalo o dočasný technický problém? Těžko říct. Každopádně realita byla taková. A Rudolfer? Po svém propuštění a přeletu na košické letiště po něm stopy na nějaký čas mizí. Přesto lze s určitou mírou jistoty předpokládat, že další kroky tehdy dvaadvacetiletého mladého letce tělem i duší, směřovaly opět velmi rychle k letadlům. Ostatně v této turbulentní době, krátce po Velké válce, nebyl prvním ani posledním aviatikem jehož jediným smyslem bytí, byly aparáty těžší vzduchu. Což také potvrzuje následující, a bohužel i poslední záznam o jeho osobě. Dne 13. listopadu 1919 totiž nedaleko Turína došlo k leteckému neštěstí, pravděpodobně srážce, při které Franz Rudolfer zahynul. Mlhu nad bližšími okolnostmi neštěstí se nepodařilo rozptýlit ani o necelý týden později, kdy ve vídeňském deníku Neue Freise Presse vyšla zpráva o tomto neštěstí. Určitou ozřejmující indicií lze však spatřit v doplňujícím komentáři, cituji ...Nehoda je o to nešťastnější, že Rudorfer byl vybrán, aby převzal vedoucí úlohu v mezinárodním leteckém provozu ...8).

8) Pro příznivce konspirativních teorií lze uvést ještě jednu, ve webovém prostoru se ojediněle vyskytující verzi Rudolferova skonu. Oberleutnant měl být zabit za příměří při provádění taktickém průzkumu nad italskou linií (zřejmě demarkační čarou), v rámci kterého pořizoval fotografie. S poškozeným strojem se mu nakonec mělo podařit přistát, nicméně svým zraněním posléze podlehl. Tělo vč. osobních věcí mělo být následně dopraveno na druhou stranu linie. V současnosti je snad pohřben v Itálii.

Na rozdíl od Franze Rudolfera, jenž měl kam jít, v případě Ivana Žarského toto ani zdaleka neplatilo. Obě ukrajinské republiky se nacházely v agónii, přičemž jakkoliv mohla být myšlenka na návrat do vlasti lákavá, v realitě tehdejších dnů nutně hraničila s bláznovstvím. A Žarskij blázen evidentně nebyl. Ukrajinský letec se pevně chopil „hozeného lana“, a tak i nyní, více jak po sto letech, se můžeme v dodatečně Braunem psaném deníku 2. polní letecké setniny dočíst ...Pomáhal zdatně u Miškovce s jeho velice špatným aparátem 46 – dřevěný Lloyd... . Dle dochovaných záznamů u Žarskij u setniny vykonal celkem tři bojové lety, z nichž ten poslední nám ve svém dopise z 1. června opět přiblížil zástupce velitele npor. Braun, ...Dnes ráno měl boj por. Novák s jedním 161, který jej doprovázel až do Košic. Novák letěl s tím Fournier Lloydem, který jsme následkem této bídné situace museli nechati zde a tím pádem se též zachránil, poněvadž jest to náramně rychlý pták... .. Nutno dodat, že oním „161“ je myšlen maďarský UFAG C.I série 161.

Obrázek
Původně Rudorferům Nieuport v Mařaticích. Zcela zprava stojí vysoký muž v koženém kabátě, Ivan Žarskij.

Jak je z výše uvedeného popisu patrné, situace 2. polní letecké setniny na přelomu června a července 1919, byla opravdu na pováženou. Dne 3. června přišel proto z velitelství rozkaz, který nařizoval dočasné stáhnutí jednotky na letiště do Mařatic nedaleko Uherského Hradiště, kde měla být doplněna novým leteckým materiálem a poté opět znovu nasazena do bojů na Slovensku. Cca v polovině června u setniny tak můžeme identifkovat již 5 letounů: kromě „držáku“ Hansa-Brandenburg C.I (Ph) 26.64, to byly další „Branďáky“ (Ph) 27.12, (U) 369.178, ale i (Ph) 26.39, byť s „vylágrovanými“ motorovými ložisky. Jednoznačně nejvýkonnější stroj reprezentoval Phönix C.I 121.50. Jak je z výše uvedeného výčtu patrné, setnina už postrádala Žarského Lloyd. I v jeho případě byl realizován vzhledem k jeho ubohému stavu, společně s Nieuportem č. 3598 k přesun do pražského Leteckého arsenálu.

Pravděpodobně někdy na přelomu 23. a 24 týdne (14. - 17. červen?) došlo k sestavení a následnému vypravení detašmánu bojeschopných letadel 2. polní letecké setniny, jenž po přeletu z Mařatic do Spišské Nové Vsi, měl být k přímé dispozici generálu Hennocqueovi, respektive velitelství Východní skupiny čs. vojsk, momentálně zde sídlícímu. Dne 20. června se však nad Spišskou Novou Vsí prohnala silná bouře, jejímuž řádění podlehl polní stanový hangár a v něm i zaparkovaná letadla. Přestože poškožení avionů nebyla fatálního charakteru, válka s Maďary pro „druhou polní“ tímto prakticky skončila 9). Do doby, než nečekaně zasáhl přírodní živel, stihl detašmán uskutečnit pět průzkumných letů.
Je otázkou, zda příslušníkem detašmánu byl i Žarskij, každopádně ve výkazu létajícího personálu setniny z počátku července nechyběl. Svoji roli zřejmě mohla hrát i skutečnost jeho rusínského původu, nicméně pravdou je, že tehdy už Žarský chytil svoji příležitost „pevně za pačesy“ a v řadách čs. letectva sloužil ještě několik let po těchto událostech.
Dle zástupce velitele, nadporučíka Brauna, uskutečnila 2. polní letecká setnina za celou dobu svého slovenského působení celkem 33 bojových letů. Z toho bylo 16 průzkumných, 15 průzkumně-bombardovacích a 2 lety byly bitevní (dle jiného zdroje, Adam Jist, bylo letů 37). Z těchto třiatřiceti si pak 3 bojové lety připsal na své konto štábní šikovatel Ivan Žarskij, příslušník Leteckého oddílu ZULR. A tímto konstatováním bych toto pojednání mohl uzavřít.

9) V souvislosti s působením 2. polní letecké setniny lze vzpomenout ještě jeden zaznamenáníhodný let. Nedlouho po svém záletu, dne 18. června, vzlétl z mařatického letiště Hansa-Brandenburg C.I (U) 369.178 (šikovatel Karel Janhuber, nadporučík Vojtěch Pašek) načež nabral jihovýchodní kurz. Nad slovenskými Lužany pak točil na Spiškou Novou Ves, kde také za nějaký čas přistál. Kromě pošty a snad i 20 milionů korun, se na palubu letounu ještě vměstnal fr. major Adolf Morstad, důstojník štábu velitele Východní skupiny. Po té letoun opět vzlétl a zamířil východním směrem na Užhorod. Vzhledem k tomu, že v té době byly Košice v maďarských rukách, probíhala část letu nad bolševiky obsazeném území. Do toho přišla bouře s kroupami, „a co čert nechtěl“, i porucha motoru. Po přistání na „horké půdě“ a bleskurychlé opravě byl však velký branďák opět ve vzduchu, přičemž zbývající část letu proběhla již bez větších komplikací. V Užhorodu mj. došlo k informování velitele 3. čs. divize, fr. generála Felixe Alexise Destremeaua, prostřednictvím majora Morstada, o záměru velitele Východní skupiny dobýt na Maďarech zpět Košice a zároveň k výzvě koordinovaného útoku z východu. Při zpátečním letu, opět se dvěma pasažéry, stihl nadporučík Pašek ještě provést průzkum, jehož výsledky byly po přistání ve Spišské Nové Vsi neprodleně telegrafovány do Užhorodu. Na závěr této záležitosti lze snad jen dodat, že pro nastalé příměří k dobytí Košic již nedošlo a že za výše uvedený let byla celá posádka Velkého Bránďáku (U) 369.178 dekorována Československým válečným křížem.

Zdroje:
Československé Nieuporty, Zdeněk Čejka
Letectví a Kosmonautika, speciál č. 10
Revi č. 58, 2005
Stíhací letadla první světové války v Československu, Jan Kaše/Vladimír Pirič
Vzduch je naše moře, Jiří Rajlich/Jiří Sehnal
Österreich-Ungarns Fliegerasse im Ersten Weltkrieg 1914–1918, Thomas Albrich/Nikolaus Hagen
Hadirepülők Rákoson (1918-1919) , Czirók Zoltán
Příslušníci rakousko-uherského letectva z českých zemí, Jiří Rajlich
http://www.palba.cz
http://www.valka.cz
http://www.warspot.ru
http://www.wetterzentrale.de/archive/kl2/19
http://www.old.wetterzentrale.de19/kl19190522_1.gif
http://www.upload.wikimedia.org
http://www.cs.wikipedia.org
http://www.en.wikipedia.org/wiki/Polish ... ainian_War
http://www.cs.qwe.wiki/wiki/Blue_Army_(Poland)
http://www.bacs-kiskun-leveltar.hu
http://www.peoplepill.com
http://www.modelforum.cz
http://www.vrtulnik.cz
Skeptik
Naposledy upravil(a) Zemakt dne 13/11/2020, 16:04, celkem upraveno 8 x.
ObrázekObrázek

"Voni fotr, řekněte jim tam, že se jim na jejich párky vyserem!"
Uživatelský avatar
Zemakt
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 11465
Registrován: 28/8/2008, 11:14
Bydliště: Cheb

Re: Aviatici ZULR a Letecký sbor RČS, 1919

Příspěvek od Zemakt »

Bylo by nefér, kdybych se ještě nepozastavil nad dalšími osudy obou ukrajinských letadel. Jak již bylo v článku zmíněno, k 8. červnu se Lloyd objevil na soupisce Leteckého arzenálu v Praze a následně, díky přesunu arzenálu, i v Olomouci. Zde na něj sedal prach, aby byl nakonec pro svůj vetchý stav v druhé polovině roku 1922 navržen k likvidaci. Poněkud vitálněji se však jevil Nieuport. Ještě v Mařaticích, po stažení polní setniny z fronty, si jej vyzkoušelo pár letců, načež taktéž putoval s Lloydem do arzenálu. Pražského a posléze olomouckého. Po jeho odkoupení, stále se jednalo o majetek ZULR, došlo v olomouckých Hlavních leteckých dílnách k jeho generálce a na konci září 1922 i zalétání. Poté putoval do Chebu. V leteckém učilišti ale Nieuport již moc parády neudělal. Dle pilotů byl stroj příliš "těžký na hlavu", kdy ani jeho seřízením nebylo možno tento nešvar odstranit. Dne 15. prosince 1924 došlo tedy k jeho zrušení. V RČS letoun nalétal celkem 6 hodin a 34 minut. Zatímco drak pravděpodobně posloužil na palivové dříví, z motoru se stala učební pomůcka.

Zmínil-li jsme odkup, pak majetkoprávní vztahy související s vlastnictvím byly narovnány k 15. záři 1922. Od již neexistující ukrajinské republiky byly odkoupeny 4 internované stroje, námi sledovaný Lloyd a Nieruport plus dva LVG C.VI, zabavené před lety při nelegálním přeletu republiky na Ukrajinu. Obchod proběhl prostřednictvím podivuhodné firmy Technod s.r.o., respektive Legiobanky, přičemž za všechna letadla, tři před generálkou a jedno před zrušením, zaplatil Technod (potažmo MNO), 220 000 tehdejších "tvrdých" Kč! Za jednoznačně nevýhodným obchodem však šla tušit politika. Politika v podobě finanční pomoci exilovým zastupitelským úřadům již neexistující ukrajinské republiky, ukrajinskému exilu obecně. No a to je asi tak v kosce vše.

Obrázek
Ne příliš kvalitní, ale o to víc zajímavější snímek Žarského Lloydu. Převzato z modelfóra.cz.
ObrázekObrázek

"Voni fotr, řekněte jim tam, že se jim na jejich párky vyserem!"
Uživatelský avatar
Zemakt
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 11465
Registrován: 28/8/2008, 11:14
Bydliště: Cheb

Re: Aviatici ZULR a Letecký sbor RČS, 1919

Příspěvek od Zemakt »

Doplněno.
ObrázekObrázek

"Voni fotr, řekněte jim tam, že se jim na jejich párky vyserem!"
Uživatelský avatar
Zemakt
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 11465
Registrován: 28/8/2008, 11:14
Bydliště: Cheb

Re: Aviatici ZULR a Letecký sbor, RČS 1919

Příspěvek od Zemakt »

Což také potvrzuje následující, a bohužel i poslední záznam o jeho osobě. Dne 13. listopadu 1919 totiž nedaleko Turína došlo k leteckému neštěstí, pravděpodobně srážce, při které Franz Rudolfer zahynul. Mlhu nad bližšími okolnostmi neštěstí se nepodařilo rozptýlit ani o necelý týden později, kdy ve vídeňském deníku Neue Freise Presse vyšla zpráva o tomto neštěstí. Určitou ozřejmující indicií lze však spatřit v doplňujícím komentáři, cituji ...Nehoda je o to nešťastnější, že Rudorfer byl vybrán, aby převzal vedoucí úlohu v mezinárodním leteckém provozu ...8).

8) Pro příznivce konspirativních teorií lze uvést ještě jednu, ve webovém prostoru se ojediněle vyskytující verzi Rudolferova skonu. Oberleutnant měl být zabit za příměří při provádění taktickém průzkumu nad italskou linií (zřejmě demarkační čarou), v rámci kterého pořizoval fotografie. S poškozeným strojem se mu nakonec mělo podařit přistát, nicméně svým zraněním posléze podlehl. Tělo vč. osobních věcí mělo být následně dopraveno na druhou stranu linie. V současnosti je snad pohřben v Itálii.
Přílohy
431498672_822744476537155_3884870341876084092_n.jpg
ObrázekObrázek

"Voni fotr, řekněte jim tam, že se jim na jejich párky vyserem!"
Odpovědět

Zpět na „Letectvo“