Ampule AŽ-2

Letadla 1918-1945 - Šturmovik, Lavočkin, Jak, MiG.....

Moderátor: Hans S.

Odpovědět
Uživatelský avatar
saldy
rotmistr
rotmistr
Příspěvky: 138
Registrován: 12/5/2011, 17:24
Bydliště: Aussig an der Elbe-SUDETENLAND
Kontaktovat uživatele:

Ampule AŽ-2

Příspěvek od saldy »

Obrázek

Vývoj a výroba

V roce 1933-34 se z vývoje chemických zbraní na scéně objevily předchůdci AŽ-2, jednalo se o skleněné ampule AK-1 a AK-2, nebyly sice náchylné k jakékoliv oxidaci a byly levné na výrobu, avšak tyto ampule plné toxických látek byly příliš náchylné na poškození při manipulaci. AK-1 byl kruhový objekt s průměrem 120-125 mm, objemnější varianta 255-260 mm, jejich značení na rozdíl od bomb odpovídalo ne ráži, ale po zaokrouhlení objemu v litrech, byly uzavřeny zátkou a zapečetěny voskem.

Největší slabinou “AK” byla přílišná křehkost, takže hrozilo nebezpečí, že se jejich obsah dostane skrz a otráví posádku či letový personál. Od skleněných ampulí byly vyžadovány 2 protichůdné vlastnosti, odolnost při manipulaci a křehkost po odhozu. Sklo bylo nevhodný materiál, v tomto důsledku se 10mm stěna u vysokého procenta ampulí, navzdory své křehkosti neporušila ani při odhozu z 1000m (samozřejmě v závislosti na tvrdosti terénu). Problém bylo třeba vyřešit jiným opačným přístupem, proto přišel obal z tenkého plechu, přišel tedy AŽ-2.

Od skla se přesto úplně neustoupilo, koncem třicátých let (souběžně s vývojem plechových verzí) přišel AU-125 a AU-260, jednalo se o univerzální ampuli (mimo zápalné směsi se mohla zřejmě plnit i bojovými plyny, ty však zůstaly pro obě strany tabu). Tato verze byla vybavena pojistkou UVUD, smysl pojistky bude popsán níže.

První výsledky testů nasazení ampulí AŽ-2 se zápalnou směsí KS byly velmi pozitivní, v tomto důsledku doporučil výbor pro obranu a střelivo nástup masové produkce AŽ-2 v továrně № 67 (vědecká a výrobní základna pro vojenskou pyrotechniku) až na půl milionu kusů, za celý rok 1936 bylo vyrobeno 750 000 jednotek.

V následujících letech probíhaly testy s jinými modely, které se lišily technologií výroby. Koncem třicátých let byla provedena modernizace v továrně № 455. Munice z této výroby je v dokumentech nazývána již jako ”letecké tekuté ampule AŽ-2”.

Bylo by je ale správnější nazývat “plechové ampule”. Kovové ražené ampule se z počátku skládaly ze dvou hemisfér, jednalo se o tenký mosazný plech 0,35mm. S velkou pravděpodobností od roku 1937 (nastal program přísných úspor barevných kovů v muniční výrobě) se začal obal vyrábět z plechu o tloušťce 0,2-0,3mm.

Konfigurace dílů použitých pro výrobu plechových ampulí se značně lišly. V roce 1936 navrhlo experimentální oddělení továrny № 455 obal spojený ze čtyř částí. V roce 1937 se dokonce jednalo o 2 polokoule a jedna z nich byla vybavena plnícím otvorem a druhou tvořily 4 díly.
Počátkem roku 1941 byly testovány další technologie výroby AŽ-2, tentokrát z černého pechu o tloušťce 0,5mm a od poloviny roku 1941 již byla tato technologie široce používána, černý plech byl oproti slitině bílému plechu či mosazi sice méně pružný, ale proces výroby takto upravené oceli méně složitý, takže na počátku války se ampule vyráběly z 3-4 částí.

Svařování spojů částí těla z černého plechu pomocí speciálních tavidel bylo stále velmi nákladné, bylo tedy následně zavedeno švové svařování tenkých ocelových plechů, hrana sváru byla směrem dovnitř těla a by tak vytvořen hladký povrch, to bylo důležité pro požadavky pozemní armády (pozemní vrhač ampulí). Ampule tak byly nyní stejné pro potřeby armády i letectva.

Obrázek Obrázek Obrázek

Zápalná kapalina uvnitř ampulí AŽ-2KS “ruský napalm”, byla vyvinuta v roce 1938 A. P. Jonovem ve spolupráci s chemickým institutem v Moskvě. Zpočátku nebylo zřejmé, jak zajistit aby se látka vznítila ihned po kontaktu se vzduchem. Nakonec se dospělo ke granulovému fosforu v husté kapalině na bázi ropných produktů.

Zpočátku se počítalo s nasazením této zbraně ke kontaminaci území toxickými a neperzistentními látkami, později přišla myšlenka s plněním zápalné náplně, ale stále se pracovalo s osazením i jedovatých látek. Od počátku války se AŽ-2 využívaly také k vyhnání nepřátelských vojáků z jejich úkrytů a opevnění, neboť mimo vysoké teploty, bylo uvolněno velké množství bílého dusivého dýmu.

V roce 1943, bylo cílem vývoje zajistit zaručený účinek při vypuštění z libovolné výšky a rychlosti, na vnitřní plášť byl použit plastový termoreaktivní povrch odolný proti účinkům acidobazických látek uvnitř. AŽ-2SOV (perzistentní toxické látky) AŽ-2NOV (neperzistentní toxické látky). Tyto verze byly vhodné proti pěchotě.

Přistoupilo se k použití nové komponenty “UVUD”, jednalo se o univerzální pojistku, která se aktivovala dopadem a spustila tak vznícení i ampule, které se z jakéhokoliv důvodu nenarušil obal. Návrh se podobal pojistce “ADSH”, která se používala pro kouřové granáty. Tato verze však nesměla být použita pro pozemní vrhače, neboť se aktivovala v důsledku přetížení, VVS však používala verze s i bez pojistky.

Tyto ampule byly testovány v letech 1943-44, bylo možné je skladovat i dlouhou dobu, neboť na vnitřní straně byla bakelitová pryskyřice, díky tomu ovšem opět narostla mechanická pevnost obalu, pojistky se tak staly nutností. Méně známá je verze AŽ-4 o průměru 260 mm s dvojnásobnou náplní, tedy 2 litry, ta se také dostala do bojového použití.

Obrázek

Letecké nosiče

K přepravě AŽ-2 sloužilo několik zařízení, univerzální kazeta KMB mohla kromě nejrůznějších bomb převážet také až 216 ampulí. Zásobníky VAP-200 a ZAP-200 o objemu 113l (plná hmotnost byla 220 kg) byly určeny k rozptylu toxických a zápalných směsí, pro rozstřik zápalných směsí muselo být na VAP-200 doplněno přídavné zařízení, pro tyto účely bylo možné pod letoun podvěsit také zařízení UCHAP-250, které mohlo pojmout 137 l směsi pro vyvíjení kouře. Bitevník Il-2 mohl nést ze všech jmenovaných nosičů po jednom pod každým křídlem, kazeta KMB však vyplňovala celý prostor jeho pumovnice, ostatní zařízení bylo možno v případě potřeby nouzově odhodit. Dvoumotorové bombardéry s vyšší nosností mohly nést pod trupem ztrojený VAP-500.

Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek
Zleva: Kazeta KMB naplněna AŽ-2, Vap-500 pod křídly a pod trupem, kontejner ABK-P-500.

Plnící zařízení

Testy před válkou prokázaly, že naplněné ampule bylo možné převážet na ne větší vzdálenost jak 200km při dodržení všech předpisů. V dobách války je toto pochopitelně mnohem složitější. Piloti si tak své ampule plnili přímo na letištích. Pro tento proces bylo vyvinuto specielní zařízení pro plnění ampulí. Tato plnicí stanice byla vyvinuta v roce 1938 pod názvem ARS-203 jako jednoosý přívěs. O rok později přišla stanice ARS-204 s vlastním pohonem.

Hotová kapalina “KS” nebyla tankována přímo z kontejneru, zde byl pouze jakýkoliv ropný derivát (benzín, nafta, petrolej), pomocí specielních nádržek vyvinutých A.P. Jonovem se smísila určitá část výše zmíněného zahušťovadla z ropy se zápalnou částí, tedy bílým fosforem. Bylo také možné tankovat již hotovou látku, v tomto případě nebyla ARS nutná a bylo možné použít jakoukoliv jinou nádrž, nicméně samozápalná inertní součást musela být nějakou dobu ponechána venku pod širým nebem (mokrý bílý fosfor).

ARS-203 byl navržen tak, aby automatizoval proces plnění ampulí a zároveň splňoval standardy platné v polních podmínkách. Hlavní zásobník dodával benzín současně do 8 nádob se zápalnou složkou a mohlo se tak zároveň plnit 8 ampulí AŽ-2. Za hodinu se tak naplnilo 300-350 ampulí, za 2 hodiny tak byla zásoba 700 l nádrže vyčerpána.

Obrázek
Obsluha plní AŽ-2 z ARS-203, všiměte si ochranných obleků a masek.

Bojové nasazení

AŽ-2KS i AŽ-4KS byly široce používané v boji proti nepřátelským dopravním vozům, pěchotě i obrněným vozům. Při dopadu se ampule rozlomila v místě sváru a zápalná směs se rozlila a rozstříkla všemi směry, k hoření došlo okamžitě při styku se vzduchem. Jestliže se tekutina rozlije na kapotě nebo víku motorového prostoru tanků, způsobila požár takové intenzity, že nebylo možné jej uhasit. Všechny hořlavé předměty v blízkosti okamžitě vzplanuly a účinek ještě více umocnily. Tekutina “KS” hořela vysokou světelnou intenzitou podobnou pohledu na slunce, uvolňovalo se obrovské množství bílého dýmu po dobu 90-180 sekund, a teplota hoření činila 800-1000 °C. I jen několik hořících kapek na lidském těle způsobilo těžké popáleniny.
Navíc kapalina “KS” byla lepkavá, pevně se držela každého povrchu vozidel až do úplného vyhoření, pronikala průzory do tanků a jejich motorových prostorů, kde mohla zažehnout PHM.

AŽ-2 používaly prakticky všechny bombardéry VVS. Do jedné kazety KMB se vešlo 216 AŽ-2, po vypuštění nákladu, byla pravděpodobnost dopadu na cíl docela přijatelná. Účinek byl vyšší v suchých obdobích roku a blízkosti hořlavých materiálů. AŽ-2 lze chápat i jako doplněk k protitankovým PTAB, ale příležitostně bylo její použití zásadní a to v případech kdy se tanky a jednotky ukryly v lese. AŽ-2 bylo možné nasadit proti tankům, avšak zkušenosti v boji ukázaly v tomto případě vyšší účinnost PTAB. Cílem byly dopravní zásobovací kolony, pozice Flaku, polní dělostřelectvo, opevnění či železniční shromaždiště. AŽ-2 byly nasazovány již od počátku války na východě, včetně bitvy u Kurska, u 16. Letecké armády zde bylo mezi 5-10. červencem nasazeno zhruba 4000 ampulí (cca 10 bojových letů v případě Il-2).

Během války si němci uvědomili nebezpečí protitankových pumiček PTAB, jakmile zahlédli útočící letadla, snažili se rozptýlit anebo ještě lépe skrýt se v lese pokud byl na dosah, ne vždy však byl les dostatečně hustý. Pokud PTAB dopadal do lesa, vrchní větve stromů iniciovaly roznětky a bomby explodovaly vysoko nad zemí, což velmi snižovalo jejich účinek. V odezvě na toto chování nepřítele, vyvinuli sovětští piloti nové taktiky, slavný pilot Il-2 a dvojnásobný hrdina SSSR M. Odintsov, k tomu říká:”V oblasti Sandomir nastal typický příklad duelu mezi tanky a letouny Il-2. V té době jsem bojoval jako součást 1. GŠAP, uprostřed bojů jsme obdrželi hlášení naší rozvědky, že německá vojska v oblasti, obdržela významnou podporu-desítky tanků “Tiger” byly tajně převezeny do oblasti po železnici, vozy byly již složeny z platforem a již se v koloně přesunovaly do bojové zóny. Zdůrazňuji, že v každém pluku byla jedna protitanková letka vybavená PTAB a M-13, velitel pluku nařídil útok protitankovou skupinou, jako jeho zástupce jsem se ujal velení této mise. Zastihli jsme němce na cestě a následně vyřadili z boje 4-5 “Tigrů”, němci, jako obvykle našli úkryt v lese, střelba s těmito zbraněmi neměla v tomto případě smysl, tak jsme zavolali rádiem skupinu Il-2 vyzbrojenou zápalnými bombami “AŽ-2”, v důsledku toho, byly zapáleny všechny zbylé tanky.

O AŽ-2 hovoří i pilot letounu Il-2 G. M. Rjabuško: „…Při jedné misi jsem letěl s ”VAP”, byla to poněkud kuriozní mise, čekali jsme nečinně 2 dny, pravděpodobně jsme čekali na udání našeho člověka, konečně jsme vzlétli, bylo nás 6 a zamířili jsme k útoku na nádraží Koničem, nedaleko města Medvežigorsk, dosáhli jsme cíle, byly tam zaparkovány 2 vlaky, jeden osobní, druhý nákladní, vysypal jsem na ně celý náklad a vše bylo v plamenech! Dodnes nevím, co bylo v těch vlacích, ale bylo to určitě něco důležitého, když kvůli tomu vypravili speciální skupinu.
A.P. Ovčinikov z 143. Šap, létal s Il-2 v rámci 1. Ukrajinského frontu: „ Naše pozemní vojska v oblasti prováděly 12. Ledna 1945 dělostřeleckou přípravu, poté nastoupili do útoku a postoupily nepřátelskou obrannou linií 10-15 km. Mraky byly příliš nízko a tento útok se musel obejít bez letecké podpory. 13. ledna se počasí již částečně zlepšilo, a mohli jsme tak vyvinout úsilí na podporu pozemní operace, útočili jsme na dělostřelectvo, pěchotu skrytou v zákopech, zásobování přední linie na silnicích, železniční stanice, prováděli jsme průzkum až 150km hluboko za nepřátelskou linií. Jako veliteli letky jsem byl požádán, abych provedl útok na velitelský štáb německé armády, který se nacházel v polské obci Brzegi. Cíle mise jsme obdrželi odpoledne 13. ledna. Během noci byly na naše letadla připevněny 2 kontejnery UCHAP-250 a naplněny granulovým fosforem. Ráno 14. ledna jsme zkontrolovali stav našeho zařízení připravili se na start. Hlavním problémem bylo, že většina dráhy letu tedy 60 km procházela nad nepřátelským územím, letěli jsme bez stíhacího doprovodu a velmi nízko, na misi byli proto přiděleni velmi zkušení piloti. Trasa letu byla Staršuv-Brzegi.

„Letěli jsme ve dvou párech, nesměli jsme se odchýlit od stanovených čekpointů, nad naším územím jsme letěli ve výšce 800m, po přeletu linie jsme se přitiskli k zemi na 15-20m, druhý pár letěl 100m před námi aby zaútočil na pozemní obranu, bylo-li by to nutné. Během přiblížení na cíl jsme měli spustit palbu z kulometů a kanonů na vozidla a bezprostřední okolí cíle, abychom demoralizovali obranu a způsobili paniku, pak jsme měli jeden po druhém počínaje vůdcem páru s intervalem 3 sekundy otevřít zařízení UCHAP-250. Druhý pár útočil na levou část budov, já se svým číslem měl zasáhnout pravou část, naši zadní střelci museli po celou misi sledovat vzdušný prostor a pozorovat výsledek útoku.
Vše šlo podle plánu až na některé detaily, přelétli jsme obrněný vlak, následně jsme zahlédli dvojici Bf 109 těsně nad námi asi 900m, varoval jsem mojí skupinu, ke konfrontaci však nedošlo, byli jsme tak nízko a maskováni, že nás neviděli a letěli dál. Vydal jsem rozkaz připravit k útoku, déšť našich kulek a projektilů zasypal budovy a okolí, lidé si snažili zachránit život a utíkali pryč, ještě více jsme klesli, těsně před cílem jsem otevřel jednu UCHAP-250 a pak druhou, můj wingman udělal to samé. Zjištěno bylo asi 20 vozidel a 10 aut zaparkovaných na ulicích mezi domy, šokovaní vojáci běhali všude a lehali si na zem. Při dokončení útoku jsme udělali levotočivou zatáčku, zahlédl jsem budovy, které byly v plamenech, rovněž por. Serebrijakov dokončil svou část mise. Poté jsme se vydali zpět na naši základnu. Hustý oblak šedého kouře zahalil celou vesnici a ve formě obrovské houby začal pomalu růst, vše bylo v plamenech. Později bylo hlášeno, že se místo proměnilo ve vyhořelé trosky budov a zbytky vypálených vozidel. Mise byla úspěšně splněna.

Obrázek

AŽ-2 se používaly také pro značkování cíle, navigující letouny je svrhly do zóny úderu kde byly hořící ampule pro ostatní letouny nepřehlédnutelné. Slabinou při nasazení bylo vysoké riziko vznícení během přepravy, přepravní kontejnery ani pumovnice letounu Il-2 nebyly pancéřovány, při nízkém přeletu tak mohly tuto munici zapálit i pěchotní zbraně.

Pozemní armáda

Pěchota používala 10 kg vážící “ampulomet” ráže 125 mm, ten se nabíjel zepředu a dokázal jednotlivé ampule vrhat až na vzdálenost 250m, pohonnou nálož zajišťoval lovecký náboj ráže 12 mm. Svérázná zbraň byla vhodná pro boj s pěchotou, ale dokázala spolehlivě oslepit tank.

Obrázek Obrázek Obrázek
Ampulomet byl nasazen také při bojích ve Stalingradu, třetí foto zachycuje vrhač AŽ-4.

Doslov

AŽ-2 byly nasazovány nejen jako alternativa k průbojným PTAB ale především k zápalným leteckým pumám (ZAB). Chemická správa UVVS RKKA v předválečných letech ZAB upozaďovala a dávala přednost tzv. “ohněmetání” z letadel, byly toho názoru, že bude bez problému možné nasadit chemické kropící přístroje. Nikdo nepočítal s rozvojem protiletecké obrany, při němž ztrácel takový boj v malých výškách na aktuálnosti a ve středních výškách taková taktika pozbývala smylu, neboť zápalná směs (bílý fosfor) shořela než dopadla na zem. ZAB malých a středních ráží tedy 10, 25 a 50 kg byly účinné pouze při přímém dopadu na cíl a byly snadno uhasitelné, shazovaly se především ve značných počtech.
Během let 1941-44 se vyrobilo 7 614 000 kusů AŽ-2, výroba kulminovala v roce 1943, pokud se podíváme na paralelu k PTAB kterých se vyrobilo téměř 15 milionů za kratší dobu v letech 1943-45, bylo nasazení ampulí byť po celou válku vzácnější, je také třeba vzít v úvahu, že určitá část byla narozdíl od PTAB nasazena pozemní armádou. Byla rovněž používána speciální sada BAS-1, která představovala kombinaci bomb a ampulí uložena v kazetě KMB, bylo jí vyrobeno 210 000 kusů. AŽ-2 byla mnohdy nasazována pro zvláštní mise, ale netřeba jí nijak démonizovat, neboť byla běžně užívána při leteckém bombardování. Nahlédněme pro příklad k leteckým divizím Brjanského frontu od srpna do prosince 1941 a jejich spotřebě munice. 11. AD nasadila v tomto období 1180 AŽ-2, 60. AD žádné, 61. AD 16 520, celkem tedy 17 700 AŽ-2. Pokud se podíváme na alternativu zápalných ZAB-1, 2.5, 10 a 50 vidíme dohromady počet 13 441 (z toho 11 419 ZAB-1).

Dnes mohou hledači ze země vykopávat ampule AK-1 či AU-125 (AK-2 či AU-260 je velmi vzácný nález), protože byly ze skla. Uvnitř se může nacházet kapalina bílé či žluté slizovité “KS”. Jeho vlastnosti mohou být zachované i po 70 letech. Jedná se tedy o velmi nebezpečný nález.

Obrázek Obrázek

zdroje:
www.mig3.sovietwarplanes.com
www.jmedcbr.org
www.tashv.nm.ru
www.rkka.es
E. Pyriev, S. Rezničenko - Sovětské letecké bomby 1912-45
V. Bilický - Letecká munice 2.sv, III.
O. Rastrenin – Iljušin Il-2
Obrázek
"Zabít se dá každý" V. Corleone
Uživatelský avatar
kopapaka
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 3837
Registrován: 26/1/2008, 20:47
Bydliště: kósek od Prostějova

Příspěvek od kopapaka »

saldy píše:Jeho vlastnosti mohou být zachované i po 70 letech. Jedná se tedy o velmi nebezpečný nález.
Obrázek

Díky za článek.
Scie jsem o něčem podobném uvažoval, ale rozhodně by nebyl takhle podrobný.
Mám k němu ještě nějaké podklady, ale spíš o několika typech zápalných lahví a tak podobně...
ObrázekObrázek Obrázek
"Válka je Mír, Svoboda je Otroctví a Nevědomost je Síla!"
Vladimír
nadpraporčík
nadpraporčík
Příspěvky: 486
Registrován: 9/7/2010, 10:34

Re: Ampule AŽ-2

Příspěvek od Vladimír »

saldy píše:Pěchota používala 10 kg vážící “ampulomet” ráže 125 mm, ten se nabíjel zepředu a dokázal jednotlivé ampule vrhat až na vzdálenost 250m, pohonnou nálož zajišťoval lovecký náboj ráže 12 mm. Svérázná zbraň byla vhodná pro boj s pěchotou, ale dokázala spolehlivě oslepit tank.
Jediná připomínka, ráže 12 neznamená u brokovnice mm, ale je to anglický způsob označování ráží - počet koulí, které mají takový průměr aby prošly hlavní ulitý z 1 libry olova. Takže nejmenší brokovnice mají ráži 32, největší 12, běžný standard 16.
Uživatelský avatar
saldy
rotmistr
rotmistr
Příspěvky: 138
Registrován: 12/5/2011, 17:24
Bydliště: Aussig an der Elbe-SUDETENLAND
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od saldy »

To využití pozemní armádou jsem uvedl spíš okrajově ale i tak jsem o tom stejně moc info nenašel. Hlavní zdroj k článku je kapitola z publikace "Sovětské letecké bomby 1912-45" tušim z roku 2008 kterou už nemám, ale nějaký překlad mi zůstal, nedávno jsem zachytil i španělský výtah z této publikace, a něco prosáklo samozřejmě i na ruský weby, ta část z bojovýho nasazení je z databáze výpovědí ruských pilotů, tak se mi to teď hodilo a byl jsem rád, že z toho už něco málo bude. Bylo by zajímavý mít ještě více info o nasazení a všech typech náplní v AŽ. Z toho mála co máme si myslim, že to byla rozporuplná zbraň vzhledem k manipulaci na letišti a nebezpečné přepravě nad bojovou linií a jisté závislosti na počasí. Výroba byla také v roce 44 ukončena. Při čtení o chemickém vývoji jsem narazil i na foto čtyřmotorového bombardéru Pe-8 s Vap-500 či Vap-1000, v tomto případě se jistě jednalo o náplně z bojových plynů, bylo vyhodnocováno jaký pruh země bude takto zamořen.
Obrázek
"Zabít se dá každý" V. Corleone
Uživatelský avatar
Alchymista
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 4883
Registrován: 25/2/2007, 04:00

Příspěvek od Alchymista »

Ampulomet sa používal len na začiatku vojny, zrejme sa v pozemných bojoch neosvedčil a už v roku 1942 bol podľa všetkého vyradený z výzbroje.
ObrázekObrázek

Оптимисты изучают английский язык, пессимисты - китайский. А реалисты - автомат Калашникова
Uživatelský avatar
Skeptik
7. Major
7. Major
Příspěvky: 6728
Registrován: 16/1/2011, 22:28
Bydliště: Středočeská gubernia

Příspěvek od Skeptik »

Saldy, nedávno jsem narazil na jeden článek o ampulonetech a AŽ-2
Možná ho znáš, možná ne. Tady je
http://topwar.ru/581-ampulomet-zabytoe-oruzhie-vov.html
Odpovědět

Zpět na „Ruské letectvo“