Normanský jih III.

Moderátoři: Pátrač, Tkuh, kacermiroslav

Odpovědět
Uživatelský avatar
t.hajek
7. Major
7. Major
Příspěvky: 442
Registrován: 26/2/2009, 12:03
Bydliště: Praha

Normanský jih III.

Příspěvek od t.hajek »

Normanský jih III.
1130-1194 Vrchol a konec

Obrázek


Roger II. se tedy stal králem, toho jména prvním. Ovšem žádná korunovační slavnost nemohla zakrýt to, že jeho postavení nebylo tak pevné a všemi uznávané, jak by si přál. Copak Sicílie, tam bylo všechno v pořádku a král byl všeobecně uznáván a respektován, ale už za Messinskou úžinou jeho noví leníci, navyklí z posledních let značné míry suverenity, žárlivě střežili svoje svobody a výhody, které jim Roger přislíbil. Kromě velkých feudálů a věčných nespokojenců jako byl Rogerův švagr Rainulf z Alife nebo donedávna suverén Robert z Capuy se k panovníkovi velmi ostražitě stavěla i velká města jako Amalfi a Neapol. Ta byla do Rogerova vlivu převedena smlouvou s Anakletem, ačkoli byla velmi formálně stále Byzantská. Byť zde měla Konstantinopol pramalý vliv, prakticky suverénní vládce Neapole tuto kartu vytáhl kdykoli se mu to hodilo. Jakýkoli pokus o zásah do jejich práv pak znamenal revoltu, ať už se v Melfi přihlásili k čemu chtěli. Nehledě na to, že v Evropě jej ostatní panovníci též nepovažovali za krále, protože neuznávali papeže Anakleta, ale Inocence II.

Těžká cesta k uznání

Do dění v Itálii se hodlal významně zapojit římský král Lothar ze Supplinburgu. Jednak chtěl být v Římě korunován císařem, jednak chtěl pod císařskou svrchovanost dostat jih Itálie. Roger zatím pomalu zkoušel získat v pevninské části svého království opravdovou moc. V únoru 1131 požádal Amalfi, aby vyklidilo citadelu, kam by měla být dosazena jeho posádka. Amalfi to rozhodně odmítlo jako nedodržení předchozích slibů, pro Rogera to naopak znamenalo odepření poslušnosti. Z moře bylo město blokováno Georgiem z Antiochie, syrským Řekem, který s hodností amirata amiratora působil jako nejvyšší královský úředník. Z pevniny Amalfi obléhal Rogerův řecký velitel Johanes. Široké zázemí města se dostalo pod Rogerovu moc a Amalfi nakonec kapitulovalo. Rogerův postup vyvolal obavu v Neapoli a místní vládce Sergius VII., třicátý devátý „dux“ tohoto města a okolí, se králi sám poddal. Tím padlo poslední zastoupení Byzance v Itálii.

A opět, Roger odplul a vypukla další vzpoura. Tentokrát ro byli Tankred z Conversana a Grimoald z Bari, kteří záhy ovládli i Brindisi. Stejně tak povstal Richard z Avelina a Mercogliana (bratr Rainulfa z Alife), která´ý dokonce královskému poslu nechal useknout nos a oslepil jej. V březnu 1132 se Anaklet v Salernu setkal s Rogerem a jednali spolu o pomoci papeži. Roger s Anakletem vyslal do Říma své mocné leníky Roberta z Capuy a Rainufa z Alife. Těžko říct, proč tyto dva. Snad chtěl mít oba nejmocnější muže daleko od jejich statků, aby nemohli podpořit povstání. Rainulf se záhy postavil proti králi. Jeho nešťastná žena Matylda utekla do Salerna za Rogerem a Rainulf požadoval její navrácení. Roger opáčil, že jí nedrží, že se samozřejmě může vráítit.. bude-li sama chtít. Uražený Rainulf ještě zkusil vyjednávat, ale nedošlo ke smíru, Matylda se synem odjeli na Sicílii a Rainulf zase jednou změnil stranu. Ve shodě s Robertem z Capuy se postavil proti Rogerovi a Anakletovi místo vojenské podpory zbyly prázdné ruce. Roger tedy zatím zakročil proti prvním vzbouřencům. Obsadil Brindisi a po patnáctidenním obléhání také Bari. Jeho pán Grimoald byl zajat a s rodinou odeslán na Sicílii a do města byla umístěna arabská posádka. Tankred z Conversana se vzdal se slibem, že odejde do Zámoří, což ovšem nedodržel. Rainulf a Robert k sobě zatím přilákali další rebelanty. Roger se pokusil získat pomoc z Beneventa, ale ani jemu naklonění vysocí církevní představitelé nezmohli nic proti lidovému odporu a Roger nemohl s podporou počítat. Město se nakonec postavilo na stranu Inocence II.

Obrázek
Rogerův královský plášť – z let 1133/1134. Datováno poměrně přesně díky arabskému nápisu na lemu. Nyní vystaven v klenotnici ve Vídni. Je nádherný.

Roger se vydal oblehnout Noceru a 24. července 1132 zde byla svedena bitva mezi vzbouřenci a králem. Neznáme bohužel početní stavy armád, ale zanedbatelná síla to nebyla. Povstalci donutili krále přerušit obléhání a zaujali relativně nevýhodné postavení s řekou Sarno v zádech. Vytvořili dvě křídla, když každému velel jeden z vůdců povstání. Robert byl nalevo a jeho oddíly vytvořily tři proudy. V prvním sledu každého proudu byla jízda následovaná pěchotou a dalším sledem jezdců. Rainulfovo vojsko tvořily také tři proudy tvořené pouze jízdou. Roger proti tomu zformoval vojsko do osmi proudech stojících proti Robertovi jeden za druhým. Útok začala královská jízda, která rozbila první a druhý sled Robertova křídla. Pěchota se dala do kvapného útěku, při kterém strhla provizorní most přes říčku a mnoho vojáků se utopilo. Třetí sled Roberta z Capuy se stále držel a zahájil protiútok na což reagoval druhý proud Rogerova vojska. Ten zatlačil zbytky nepřátelského levého křídla. V tu chvíli se vrhl do útoku Rainulf s asi 500 rytíři prostředního proudu. Zaútočil do boku Rogerových útočících oddílů. Než jim přispěchaly na pomoc další Rogerovy proudy, do boje se zapojily i zbylé Rainulfovy jednotky a nyní již bránící se královští, se dali na kvapný ústup, který strhl celé vojsko. Do zajetí se dostalo prý na sedm set rytířů, 24 lenních pánů a velmi těžké ztráty utrpěla arabská pěchota. Král se dostal do Salerna v doprovodu čtyř rytířů a oslabení jeho moci a hlavně prestiže podnítilo další vazaly ke vzpouře. Mezi jinými to byl opět i Tankred z Conversana nebo město Bari. Rogerovy síly alespoň poplenily zázemí Beneventa a král odplul na Sicílii, kde začal sbírat síly. Schylovalo se totiž k tažení Lothara III. do Itálie a vzbouření Normané mohli být Lotharovi více než k užitku. Ovšem Lothar sice do Itálie následující rok dorazil, nechal se v Římě korunovat císařem, ale zase odtáhl za Alpy. Inocenc II. byl sice do města uveden, ale po odchodu císaře byl stejně rychle vyhnán.

Po císařově odchodu Roger opět vyrazil ze Sicílie. V jeho oddílech hráli značnou roli Arabové a král nyní nepostupoval tak smírně jako dříve. Byla dobyta vzbouřená Venosa a Montepelosa, kde byl zajat Tankred z Conversana. Také on byl převezen na Sicílii. Další vzbouřenec Roger de Pleuto byl ovšem popraven. Padla i další města v Apůlii Trani, Troia, Melfi, Ascoli a mnoho obyvatel bylo pobito. Rogerovo vojsko si počínalo jako na nepřátelském území. Po takto tvrdém zákroku Roger opět odjel do Palerma. Robert z Capuy a Rainulf hledali pomoc v cizině a jejich zrak padl na Pisu, kde právě pobýval Inocenc II.snažící se urovnat válku s Janovem. Robert se vypravil do námořní republiky a najal si jejich pomoc na příští rok proti očekávanému tažení krále Rogera. Ten skutečně na jaře 1134 vyrazil a prakticky nenarazil na odpor. Neapolské lodě mu sice způsobily menší ztráty, ale na pevnině byla obsazena Nocera. Rozhodný a úspěšný postup krále přiváděl do jeho tábora odpadlíky od Rainulfa. Tomu nakonec nezbylo, než se Rogerovi poddat. Robert z Capuy zatím odjel do Pisy zjišťovat, kdeže jsou ty objednané lodě. Jeho nepřítomnost ovšem zapříčinila, že se Capua podala Rogerovi, stejně jako to záhy za slib ponechání svého postavení udělal Sergius VII. z Neapole.

Zbývalo Benevento, kde jeho konetábl Rolpoto hledal dříve pomoc v Neapoli, ale po jejím příklonu k Rogerovi urychleně odplul. Na moři jej stihla bouře, ze které nevyvázl živ a Benevento také změnilo stranu. Povstání bylo potlačeno a Roger opět odplul na Sicílii. Tentokrát uspokojen svým triumfem. Jenomže, kdy už se udělal pořádek doma, chystal se zásah zvenčí. Císař Lothar připravoval výpravu do Itálie a jejím cílem měl být Roger. Inocenc přenechal císaři Toskánsko za pomoc proti normanskému králi. K Lotharovi se připojily i Benátky a Byzanc. Roger navíc onemocněl a jeho manželka Elvíra Kastilská nemoci dokonce podlehla. A zveličená zpráva o smrti Rogera se rozeběhla jižní Itálií. Robert z Capuy poté dokonce vyplul do Neapole, kde jej přivítal Sergius VII. Další kolo vzpoury se rozjelo, samozřejmě za účasti Rainulfa z Alife. Ovšem Rogerovi zástupci amiratus Johanes a kancléř Guarin posílili královské posádky a drželi se, dokud nedorazil Roger s hlavním vojskem. Tři vůdci povstání se uchýlili do pevné Neapole, dumajíce o Rogerově zmrtvýchvstání. Král v Salernu zatím prohlásil Rainulfa a Sergia za zbavené lén. Robert z Capuy, patrně díky svému exilu, dostal nabídku, že mu bude Capua ponechána, pokud se Rogerovi poddá. Robert se nepoddal a král tedy vyrazil podmanit si povstalou Aversu, kde nově organizoval obranu Rainulf z Alife. Obyvatelé před královským vojskem prchli do Neapole a Rainulf je záhy následoval. Aversa byla vypálena a Rogerovo vojsko se rozložilo před Neapolí.

Obrázek
Roger II., života a dílo v úžasném komixu Petra z Eboli

Poslední bašta odporu, ale nepadla. Obléhatele trápilo letní vedro, nedostatek vody a s tím spojené nemoci. Roger alespoň symbolicky odňal vzbouřencům jejich tituly a předal je svým synům. Nejstarší Roger se stal knížetem z Apůlie, Tankred získal Bari a Alfons Capuu. Neapol se sice držela, ale bez podpory byla odsouzena k pádu. S tím se ale rebelanti nechtěli smířit. Robert a Sergius úspěšně odpluli žádat o pomoc Pisu. Pisa volání vyslyšela a mohutná flotila vyrazila na jih. Zde ovšem místo reálné pomoci obležené Neapoli vydrancovali odvěkého rivala, kvetoucí Amalfi. Král opět odjel přečkat zimu na Sicílii. Na jaře 1136 se vrátil před těžce zkoušenou Neapol, kde panoval defétismus. Císař, o němž se vědělo, že měl v plánu vyrazit do Itálie, měl pro obležené zatím jen slova podpory. Na tažení se vydal až v roce 1137 a cestou dělal pořádek po svém. Vojsko táhlo dvěma proudy. Osobně velel východní části postupující podél Jadranu. Západní armáda pod velením císařova zeťě bavorského vévody Jindřicha Pyšného prošla Toskánskem a Papežským státem. S ním putovali i papež Inocenc II. a Robert z Capuy. Cestou donutili pronormanský klášter Monte Cassino změnit strany a obsadili Capuu, kam byl Robert opět slavnostně uveden. Větší překážkou bylo až Anakletovo Benevento. Místní dokonce zaútočili na tábor bavorského vévody, ale nebyli nijak úspěšní. Město záhy kapitulovalo a Inocenc II. se zaručil, že nebude vydáno v plen Jindřichově armádě. Ta se spojila s Lotharovou částí u Bari a přijímala kapitulaci většiny měst. Troia a Barletta zůstaly věrné Rogerovi, ale císařské vojsko se s nimi nezdržovalo a táhlo dále. V Trani místní pobili arabskou posádku a otevřeli císaři brány. Zanedlouho padlo i Bari, přičemž posádka se v citadele bránila ještě měsíc. Také Pisa nezůstala stranou a opět napadla Amalfi, přičemž, nyní se město „jen“ vykoupilo.

Roger se snažil vyjednávat a nabízel Lotharovi i značný obnos na úhrady válečného tažení za své uznání králem. Císařské síly zatím marně dobývaly Salerno, hlavní Rogerovo město na pevnině, které bránil Robert ze Selby. Své štěstí zde zkoušeli Pisánci, stejně jako Rainulf z Alife podpořený částí německého vojska. Ale až příchod celé armády donutil město ke kapitulaci, Robert ze Selby se ovšem uzavřel v hradě a vydržel zde až do konce nepřátelství. Kapitulace města měla ovšem hořkou příchuť pro zástupce Pisy, kteří svého dalšího konkurenta chtěli vidět na kolenou jako Amalfi. Dokonce jejich nespokojenost dosáhla té míry, že opustili dosavadní spojenectví. Císař pak v Avellinu udělil Rainulfovi titul knížete z Apulie. A nebyl by to středověk, aby ihned nevznikl spor, kdože může Apůlii udělovat v léno, papež nebo císař? S odkazem na situaci v 11. století to bylo právo císaře, dočasně převedené a nakonec uzurpované papežem. Nakonec se Lothar s Inocencem dohodli, že banderium předají Rainulfovi oba současně. Chvíli se ještě dohadovali, kdo bude mít ruku výše na žerdi, ale nakonec Rainulf své léno přeci jen dostal. Dlouhý pobyt na jihu neprospíval císařovu zdraví a Lothar se rozhodl k návratu na sever, když zde zanechal část svých oddílů.

Na to už ovšem čekal Roger, vytáhl ze Sicílie a bez problémů opanoval Salerno. Druhým cílem bylo Rainulfovo Alife a následovala Capua, vypleněné v odvetu za několikanásobnou zradu jejich pánů. Obsadil také Avellino, Benevento se poddalo samo, stejně jako Sergius VII. v Neapoli, který vycítil změnu sil. Rainulf a Robert se svými stoupenci a německými vojáky vytáhli do pole a v říjnu 1137 došlo k bitvě u Rignana. Princ Roger nejprve úspěšně zaútočil, ale ve chvíli, kdy jej měl jeho otec a král podpořit a Rainulfa definitivně dorazit, byl útok zastaven a Roger s celou armádou ustoupil, což se změnilo v útěk. Povstalci tedy opět triumfovali a oba Rogerové se rychle přesunuli do Salerna. V bitvě ale padl Sergius VII. bojující tentokrát na straně krále, proti kterému tak dlouho rebeloval. A vzhledem k tomu, že neměl žádné potomky, Roger předal Neapol svému synu Alfonsovi. Nedobytná Neapol se tak postavila pevně na královskou stranu. Většina Apůlie a Kalábrie byla v rukou vzbouřenců a Roger odplul Sicílii s vědomím, že pro něj pracuje čas. Lothar cestou domů dosadil do Říma Inocence, ale při dalším pochodu se jeho stav zhoršil až 4. prosince 1137 zemřel. Roger pak vyjednával se zástupci Inocence II. mj. s Bernardem z Claivaux, ale zůstal věrný Anakletovi. Ten ovšem na konci ledna 1138 zemřel a jeho nástupce Viktor IV. se s omezenou podporou záhy pontifikátu vzdal. Roger tedy uznal Inocence papežem, ale vztahy to příliš nezlepšilo, když papež nejenže nepotvrdil Rogerovi královský titul, ale nadto podporoval jeho vzbouřené vazaly a apulského knížete Rainulfa . Rogerovi se ani přes energicky vedené akce nedařilo povstání v Apůlii potlačit.

Obrázek
Roger II. v arabském stylu

V dubnu 1139 Inocenc navíc Rogera exkomunikoval, což bylo málo účinné, protože většina jeho poddaných nevyznával katolické vyznání. A i tak si z toho Normané nic moc nedělali. Ovšem 30. duben téhož roku přinesl Rogerovi i dobrou zprávu. Nemocný Rainulf z Alife se rozžehnal se světem. Smrt hlavy povstání byla klíčová a téměř všichni vzbouřenci rychle hledali cestu ke smíru. Těch několik stále vzdorujících bylo donuceno k podrobení silou. Zůstal jen Robert z Capuy, kterého podpořil papež do té míry, že smír s Rogerem podmiňoval právě ponechání Capuy v Robertově držení. Roger odmítl a Robert s Inocencem proti němu vytáhli. 22. června 1139 se vojska utkala u Galluccia. Roger tentokrát zvítězil, Robert uprchl a Inocenc byl zajat. V zajetí již Inocenc přijal Rogerovi požadavky a potvrdil v Mignanu Rogera králem. Robert z Capuy se uchýlil do exilu na císařském dvoře a působil mj. jako vyslanec při jednáních s Byzancí.

Budování státu

Roger byl tedy konečně tím správným papežem uznán králem. V Beneventu mu za Inocencovi přítomnosti slíbili věrnost zástupci města Neapole a Roger se vydal vyřešit zbytek povstání. Poddala se mu Troia, mj. až poté co bylo z města odvezeno tělo Rainulfa z Alife. Bari se bránilo dva měsíce a po skončení odporu byli přední měšťané tvrdě potrestáni. Dále následovaly soudy v Salernu s leníky, kteří se proti králi postavili. Tresty obvykle obnášely ztrátu majetku nebo vypovězení ze země. Král začal upevňovat svou moc a v roce 1140 vyhlásil v Arianu a patrně i na dalších shromážděních zákoník, který se nedochoval v celém znění. Měl za úkol posílit moc panovníka, ale řešil i další právní náležitosti. Zachovával starší zvyklosti, ale byl to úžasný kompilát římského a přeneseně byzantského práva, západních lenních vztahů a arabské správy. Nešlo ovšem o unifikaci, každý z národů v království Normané, Langobardi, Arabové, Řekové, Židé mohli žít dle svých zákonů. Ale všem byla nadřazena nová ustanovení. Po zkušenostech z období povstání měla posílit moc panovníka. Nedodržení lenní přísahy či porušení míru bylo nově považováno za útok na krále, protože on je garantem dodržování zákonů. Tresty za porušení byly dle závažnosti provinění různé – pokuty, zabavení majetku, vězení, otroctví, bičování, zmrzačení i trest nejvyšší. Kromě toho se zákoník zabýval řadou dalších věcí. Mezi hlavními jako byla velezrada, tedy útoky na krále a jeho úředníky a to včetně pošpinění památky zesnulého panovníka, se řešilo postavení sirotků, odpovědnost dětí, úplatní soudci a padělatelé, ochrana církevních míst, právo na azyl, postihoval se hazard, prostituce, kuplířství.

Obrázek
Mapa světa Muhamada al Idrísí vytvořená pro Rogera II. roku 1154, sever je dole

Obrázek
A to samé vzhůru nohama, tedy klasicky sever nahoře. Celkem hezky jsou vidět Čechy obklopené prstencem hor

Normanský stát na jihu Itálie byl tak centralizovaný, že se o tom ani nesnilo žádnému z panovníků západní Evropy. Král měl velmi silné postavení a jeho představy o moci se blížili spíše byzantským císařům. Na souhlas své šlechty byl odkázán jen v omezených případech, zejména týkajících se nástupnictví. Byl to také on, kdo uděloval svým šlechticům jednotlivá panství. Z toho plynula jeho moc a z toho také vyplývaly vzpoury nespokojené aristokracie. Státní správa byla plně profesionální převzatá z funkčních byzantských a arabských vzorů. Nejvyšším úředníkem byl amiratus amiratorum, z arabštiny zkomoleno do latiny a přeloženo jako emír emírů, kníže knížat, první ministr. Zdá se, že to nebyla stálá funkce, ale touto hodností byli odměněni jen opravdu schopní muži, jako byl třeba Georgius z Antiochie. Dalšími byl samozřejmě kancléř, obvykle duchovní a amiratus, velitel vojska. Úředníky byli převážně vzdělaní muslimové (dost často eunuchové), případně Řekové. To byla nesmírná výhoda pro stát. V případě, že se osvědčili, mohli postupovat po kariérním žebříčku. Ovšem tato králi loajální skupina se stala cílem nevraživosti královských oponentů a spojení náboženství, původu a politické orientace zadělalo na pozdější obecné protimuslimské projevy nenávisti. Tyto základy později posloužily Fridrichovi II. k vybudování základny jeho moci, vydání zákoníku v Melfi (s menšími úpravami platil až roku 1819) a založení první evropské univerzity v Neapoli v roce 1224.

Královská kancelář měla tři oddělení – latinské, arabské a řecké, každé určené pro příslušnou skupinu obyvatel. Kromě tohoto dělení se správa dělila na tři územní celky Sicílii, Apůlii a Capuu. Každá tato územní jednotka měla vrchní soud , kterému podléhali krajské soudy. V jejich čele byl obvykle místní normanský šlechtic. Nad vrchními soudy byl ještě královský soud. Dávky zvané colectae byly vybírány na základě podrobně vedených registrů. Stejně důkladně byla držena i evidence pozemkového majetku v katastrálních knihách podle arabských vzorů. Finanční správa byla zvaná secretum nebo podle arabského vzoru divan a její písaři vedli podrobné zápisy a příjmech a výdajích.

Královský dvůr byl centrem kultury a vzdělanosti, která hojně čerpala z arabských škol a učenců jako byl například Muhamad il Idrísí. Muslimská inspirace byla velmi silná a hrabě Roger i jeho stejnojmenný syn a král navázali na dvory místních emírů, včetně značného množství eunuchů, ale také třeba vlastním harémem. Za Rogera se také rozvinul specifický místní výtvarný sloh, směs románského, byzantského a arabského umění. Jeho nejúžasnější příklady jsou pak v královském komplexu, kde Roger nechal postavit palácovou kapli.

Obrázek Obrázek
Capella Palatina, královská palácová kaple. Povšimněte si typicky arabské klenby

V Říši se namísto očekávaného zvolení Jndřicha Pyšného stal římským králem Konrád z rodu Štaufů a záhy se začal domlouvat s byzantským císařem Janem Komnénem na postupu proti Rogerovi. Naopak papež unaven neustálým zápasem udržoval s Rogerem mír. Jeho nástupce Celestin II. začal vystupovat proti Normanům vysloveně nepřátelsky a odmítl uznat dohody z Mignana. V odvetu vytáhl Robert ze Selby ze Salerna na Benevento a zmocnil se jej. Papež zbaven jiných možností přistoupil na jednání, ale před jejich koncem zemřel. Jeho nástupce Lucius II. se chtěl s Rogerem dohodnout, ale narazili na problém zvaný Capua. Papež ji chtěl zachovat pro Roberta a měla tedy podléhat papeži, Roger jí chtěl naopak definitivně získat do svého vlastnictví. Jednání skončila bez výsledku a zanedlouho Normané napadli Abruzzo a Terracinu. Nevalná situace v Římě Lucia II. donutila k dalšímu kolu jednání, na které přistoupil i Roger. Ten slíbil navrácení aktuálně dobytých území a respektování podřízenosti Beneventa papeži a sedmileté příměří. Uznání dohody z Mignana ale nedocílil. Lucius se musel v Říme potýkat s vyhlášením republiky a při jedné ze šarvátek byl smrtelně raněn kamenem. Nový papež Evžen III. potřeboval na jihu mír, aby se vypořádal se svými nepřáteli v Římě. Konrád III. se zatím spojil s byzantským Manuelem a obnovili jednání o protinormanském postupu. Papežská politika se pak přeorientovala na podporu dalšího tažení na východ v reakci na pád Edessy. O druhé výpravě více zde http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=257&t=5729. Konrád tak místo zásahu v Itálii směřoval spolu s francouzským Ludvíkem VII. na východ. Z toho ovšem neměl Evžen III. valnou radost a raději by Konráda v Římě. Roger zatím nabídl křižákům přepravu do Levanty po moři včetně zásob a vojenské podpory. Tato nabídka byla odmítnuta, koneckonců Roger byl pro Konráda nepřítel. Další otázkou je, jak vážně míněná byla. Podpora boje proti muslimům na východě by mohla znamenat další vnitřní problémy s doposud maximálně loajálním arabským obyvatelstvem Sicílie.

Obrázek
Manuel I.

Po neslavném konci výpravy Konrád jednal v Konstantinopoli s Manuelem o dalším postupu proti Rogerovi. Naopak Ludvík VII. se cestou zpět zastavil v Palermu a uzavřel s Rogerem spojenectví. Sicilský král se už porozhlížel po dalším směru expanze a volba padla na jih. Navazoval na své dřívější podniky směřující do bývalé římské provincie v Africe (arabská Ifrīqiya), dnes pobřeží Tuniska a částmi Alžírska a Libye. Koneckonců Arabové ze Sicílie měli s Tuniským pobřežím velmi čilé obchodní i kulturní styky. Sever Afriky postihla série neúrodných let, znásobená loupeživými nájezdy pirátů – povětšinou také muslimů z Baleár nebo z Almorávidské říše. To zapříčinilo vylidnění venkova a rozvoj měst. Pobřeží bylo pod vlivem jednotlivých emírů ovládajících jakési městské státy a jen velmi formálně podléhalo fátimovskému chalífátu v Egyptě. Úbytek obyvatel na venkově zapříčinil malou soběstačnost v potravinách a ty byly dováženo právě ze Sicílie. Za to získával Roger zlato, egyptské a indické látky a jiné orientální zboží.

Roku 1135 byl obsazen ostrov Djerba, který podle arabských zdrojů neuznával žádného vládce a byl sídlem pirátů. Na jeho dobytí se podílela řada muslimů ze Sicílie. Djerba poskytla Rogerovi základnu, ze které mohl uplatnit větší vliv na Mahdíji (antické Aphrodisium, či zkomoleně Africa), která nebyla schopna zaplatit za dodané obilí. Roku 1142 pak kontrolu nad ní prakticky převzal Roger. Emír Al-Hasan ibn Ali, dlužil Sicílii dost peněz, zejména díky svému náročnému životnímu stylu. Z emíra se ovšem stal pouhý ámil – místodržící. Roger mu totiž nalinkoval zahraniční politiku. Nesměl uzavřít spojenectví s nikým, kdo byl nepřítel Sicílie, celní příjmy jako úhrada dluhu přešly na sicilské úředníky, do města byla dosazena Rogerova posádka. A sicilský král se mohl zmocnit každého města, které by se vzbouřilo proti emírovi Hasanovi.

Obrázek
Erb rodu Hauteville

V roce 1143 zaútočil Roger II. směrem na Tripolis (Tarábulus al Gharb), důležitý přístav v polovině trasy z Maghrebu do Egypta. V roce 1146 jej úspěšně oblehl. Město bylo vyčerpáno hladem a vnitřními nepokoji a kapitulovalo do rukou sicilského krále. Ten místního emíra Banū Matrūha pověřil svým zastupováním a ponechal zde posádku. Některé emiráty sami chtěli vejít pod ochranu Rogera, jako Gabes (Qabis), jehož vládce Yusuf napsal králi žádost o „šaty a jmenovací listiny, které mě udělají walim z Gabesu, a já tam budu vaším zástupcem, stejně jako Banū Matrūh, který od vás drží Tripolis.“ Roger ochotně vyhověl. Ovšem Gabes byl zanedlouho napaden al Hasanem z Mahdíje. Yusuf byl zajat a ukamenován. Za to následoval Rogerův útok na Mahdíji.

V červnu 1148 poslal Roger proti al-Hasanovi svého admirála Georgia z Antiochie. Ten vyslal do města falešné zprávy o záměrech královské flotily po zajatých poštovních holubech, a když 22. června dosáhli Sicilští Mahdíji, město nebylo na boj a obléhání připraveno. Al Hasan s dvorem a mnoha dalšími obyvateli uprchli narychlo a vojáci dostali pouhé dvě hodiny na plenění města. Král Roger rychle vyhlásil mír a začal se starat o Mahdíju, aby si naklonil její obyvatele. Rozdával potraviny nejchudším a dal vyhlásit, aby se uprchlíci vrátili beze strachu zpět. V červenci se vzdalo město Sousse (Susa), odkud uprchl Hasanův syn Alí. Zanedlouho bylo dobyt i Sfax (Safaqis). Zde byl emírem ustanoven Umar ibn al-Husayn al-Furrīānī. Jeho otec byl odvezen do Palerma jako rukojmí. Normané také ovládli blízké souostroví Kerkennah. Dobyvatelé se podle arabských pramenů chovali v rámci možností spořádaně, jen se objevují stížnosti na místní křesťany, kteří si začali dovolovat na muslimské sousedy.

Mezitím v roce 1147 Georgios z Antiochie napadl a obsadil Korfu. Se svou flotilou pokračoval dále na východ vyplenil Athény a Théby, kde se kromě proslavených látek zmocnil i řemeslníků, kteří je vyráběli. To dalo později vzniknout sicilské tradici ve zpracování hedvábí. Další na řad byla města v Korintském zálivu, včetně vlastního Korintu. Obtíženi kořistí se vrátili na Korfu. Císař Manuel se nemohl postavit Rogerově námořní síle a tak se roku 1148 smluvil s Benátkami. Ty poskytnou na půl roku své loďstvo pro boj proti Normanům, které chtěli tak jako tak zpacifikovat, oplátkou dostanou obchodní privilegia na Rhodu, Kypru a v hlavním městě. Při návratu Konráda z křížové výpravy Manuel uzavřel smlouvu o pomoci i s ním. Apůlie a Kalábrie měli být odňaty Robertovi a měla je obdržet Manuelova žena Berta ze Sulzbachu. Spojené námořní síly oblehly Korfu, ale pevnost se držela a navíc došlo mezi Benátčany a Řeky k neshodám, které vyvrcholili menší bitvou s provokativní dohrou vůči Byzantincům. Na Benátčany zajaté byzantské velitelské lodi (!) byl parodován obřad císařské korunovace, kde v císařských šatech hrál hlavní roli otrok z Etiopie. Nakonec se vše urovnalo a Korfu se poddalo na konci léta roku 1149. Ani Konrádovi se nevedlo lépe. V průběhu příprav na italské tažení se Roger smluvil s Welfem IV., který povstal a římský král musel zasahovat severně od Alp a boje se protáhly až do roku 1151. Roger nebyl schopen pokračovat v další expanzi v Africe, kde zatím odolával zejména Tunis. Jeho představitelé se ale nakonec sami poddali. Normané

V Maghrebu se zatím udály změny. Almorávidská říše padla a nahradili ji Almohádové, v rozporu se svými předchodci netolerantní extremisté. Poté co se posunuli na východ, vyslal Roger v roce 1152 flotilu vedenou konvertitou Filipem z Mahdíje, aby dobyl Annabou (Bône). Vláda Rogera a jeho syna Viléma byla místními intelektuály vnímána jako jakási hráz proti almohadské expanzi, která sebou nesla projevy radikálního islámu.

Obrázek
Normanské území v Africe

v Africe ovládali pás podél pobřeží mezi Annabou v dnešním Alžírsku lybijským Tripolisem, do vnitrozemí ale pronikli jen málo od Kairouanu (al Qayrawán) po al Marj. Neviděli zde žádný pořádný cíl. Sicilská nadvláda neznamenala pro místní obyvatelstvo žádný výrazný předěl. Roger ponechal v maximální možné míře v čele emirátů a měst místní představitele, kteří dbali na prospěch svých souvěrců. Jen ojediněle sem dosazoval své lidi a to obvykle řecké a hlavně arabské úředníky, kteří dohlíželi na výběr cla a mýta. Soudní a náboženské pravomoci byly zcela ponechány na místních zástupcích. Snad jediným negativem pro ně bylo, že daň jizyah, kterou platili dříve jinověrci muslimským vládcům, nyní museli platit muslimové a naopak místní křesťané od ní byli osvobozeni. Paradoxně byla tato daň v Africe nižší než ta, kterou platili Arabové na Sicílii. Do měst podléhajících Rogerovi také byli samozřejmě dosazeny věrné posádky. Bohužel nevíme, do jaké míry to byli křesťané a do jaké např. sicilští muslimové. Ty Roger dokonce podporoval, aby se přestěhovaly do Afriky a nabízel jim dostatek hmotného zajištění Místní křesťané měli vlastní církev s biskupem Kosmasem z Mahdíje v čele, který se vydal jednat s papežem do Říma a navštívil i Palermo.

Kontrola nad Afrikou dala Normanům možnost kontroly nad všemi námořními cestami mezi západním a východním Středomořím, které tudy nutně procházely. Roger II zdanil lodní dopravu, omezenou část výběru ale ponechal místním vládcům. Italské obchodní lodě mohly plout bezpečně podél pobřeží Afriky až do Egypta. Bylo též uvaleno clo na pozemní karavany z Maroka do Egypta. Ještě výnosnější byly transsaharské karavanní trasy, které přivážely z jihu zlato do Rogerových mincoven na severu Afriky a v jižní Itálii. Zásadní křižovatkou pro karavany byla Bougie, která se ale nedostala pod normanskou kontrolu, nicméně vše končilo v Mahdíje. Zde byly raženy také zlaté mince 22mm v průměru s váhou 4,15 g s arabskými nápisy „Vyraženo na příkaz vznešeného krále Rogera z boží milosti“ „al-malik al-muʿaẓẓam Roger al-Hādī bi-Amr Allāh“.

Ne nadarmo byl opis na Rogerově pečeti APVLVS ET CALABER, SICVLVS MICHI SERVIT ET AFER. Stejný nápis byl podle legendy i na Rogerově meči „Apulian a Kalábrijec, Sicilan mi slouží a Afričan. Někdy je toto normanské území označováno jako království Afrika, ale patrně je to chyba v přepisu jedné z listin. Roger je obvykle označován jako „pán na Sicílii a v Itálii a také v celé Africe, nejklidnější a nepřemožitelný král korunovaný Bohem, zbožný, šťastlivý, vítězný, vždy vznešený.“

Roger kromě diplomacie zahájil také další útok na Byzanc. Roku 1149 Georgios z Antiochie vedl své lodě na Konstantinopol. Vyplenil její zázemí a odplul. Roger v této době také usiloval o vyhlášení křížové výpravy proti Byzanci, za což sliboval Evženovi III. vojenskou pomoc. Papež si ale nemohl znepřátelit krále Konráda a dokonce opět ani nepotvrdil Rogerův královský titul.

Král Roger musel také řešit poměrně nečekané problémy s nástupnictvím. Měl sice pět synů, jenže..
Nejstarší Roger (*1118) se zdál jasnou volbou a dlouho byl, ale nedařilo se mu zplodit potomky v legálním svazku, i když s milenkou Emmou z Lecce měl syny Tankreda a Viléma. Ovšem korunní princ náhle zemřel roku 1149. Další syn Jindřich zemřel záhy po narození, v roce 1140 odešel na věčnost Tankred (*1119) a v roce 1144 také Alfonso (*1120). O velikonocích 1151 byl tedy korunován králem poslední z králových synů Vilém (*1131). Posledním Rogerovým dítětem byla Konstancie, kterou mu porodila jeho třetí manželka Beatrix z Rethelu. Korunovace přilila olej do ohně nesvárů mezi papežem a Rogerem. Evžen III. se považoval za lenního pána jižní Itálie a Sicílie a jen on si osvojoval právo na udělení těchto zemí. Co by mu na to asi řekl král Konrád.. Ten se sice opět chystal na jih, ale dříve jej zastihla v únoru 1152 v Bamberku smrt. Nový král Fridrich Barbarossa sice zprvu převzal Konrádovu politickou linii, posléze ji ale odsunul do ústraní. Přerušil spojenectví s Manuelem, angažovanost Byzance v Itálii mu byla silně proti mysli, souhlasil však s podporou papeže Evžena III. v Římě, za což mu byla slíbena císařská korunovace. Ještě před římskou jízdou ale Evžen zemřel. Na Sicílii zesnul i Georgios z Antiochie a 16. února 1154 zemřel také sicilský král Roger. Na konci svého života mohl být spokojen. Předával vládu nad sjednoceným a prosperujícím státem zahrnujícím kromě Sicílie a jižní Itálie také Maltu, Djerbu a pobřeží severní Afriky. Zejména na Sicílii se vytvořila na svou dobu velmi nábožensky tolerantní společnost. Snad jen papež zatím neuznal královský titul jeho syna a vztahy s oběma císařstvími byly velmi napjaté.

Obrázek
Rogerův sál v královském komplexu se skvostnou mozaikovou výzdobou

Roger myslel na svůj poslední odpočinek a nechal připravit dva sarkofágy v přestavěné katedrále v Cefalú. Jeden pro sebe, s oblíbeným Rogerovým lvím motivem, druhý pro svého syna. Ovšem Roger byl pohřben v Palermu a jeho syn a vnuk v další výstavní katedrále v Monreale. Sarkofágy nakonec došly svého naplnění o sto let později, když si je vyhlédl Rogerův vnuk Fridrich II. pro sebe a svého otce Jindřicha VI. a převezl je do Palerma.

Roky vzpour a spiknutí

Bohužel nový panovník Vilém I. nebyl na otěže vlády připravován. Neoplýval rozhodností a tahem na bránu, a když nemusel, tak nevládl. Raději se obklopoval přepychem svého dvora. A protože jej státnické povinnosti nelákaly, opíral se o osobu amirata amiratora Maia z Bari, nejvyššího královského úředníka, který se stal rozhodující osobou ve státě. Původem to byl Langobard nepříliš urozeného původu a už z tohoto důvodu měl mnoho závistivých nepřátel. V návaznosti na Rogerovu vnitřní politiku Maio z Bari posiloval centralizovanou vládu a tím si také mnoho spojenců nezískal. Navíc se samozřejmě obklopil svými věrnými a rozhojňoval svůj majetek, patrně ne vždy zcela čistým způsobem. Osobně se zajímal o vzdělanost a podporoval literaturu a různé umělce.

Vilém nehodlal dál vést válku na východě a vyslal k Manuelovi poselstvo nabízející vrácení kořisti a zajatců z předchozích útoků. Za to požadoval mír. Věc u Normanů do té doby nevídaná. Císař to ale odmítl a i bez Fridrichovi pomoci byl rozhodnut vytáhnout do Apůlie a vzít si zpět, co bylo dříve byzantské. V roce 1155 se Fridrich Barbarossa vydal na italské tažení za císařskou korunou. Nový papež Hadrián IV. s jeho pomocí dočasně zlikvidoval republikánský odpor v Římě a i když Fridrich odmítl vést papežova koně za uzdu, dočkal se 18. června korunovace na císaře. Fridrich se poté obrátil na sever s tím, že s Normany se případně vypořádá při dalším tažení. Hadrián zbaven vojenské opory novopečeného císaře musel opět hledat útočiště mimo Řím.

Útok jednoho císaře se tedy nekonal, ale Manuel myslel své tažení smrtelně vážně. Na svou stranu získal některé věčně nespokojené leníky, v jejichž čele stál hrabě Robert z Loritella, vnuk Rogera I. Osobně byl nespokojený s malým lénem, které obdržel po nástupu Viléma na trůn a jako nejurozenější osoba se postavil do čela opozice proti Maiovi z Bari. Roku 1155 konflikt vypukl otevřeně a Robert měl být uvězněn. Uprchl ale k Byzantincům a v čele armády vzbouřenců a Michaela Palailoga vytáhl na Bari. Spoléhali se na početnou řeckou komunitu žijící ve městě a jejich tah vyšel. Bari jim otevřelo své brány. Do toho Vilém těžce onemocněl a opět letěla zemí zpráva o jeho smrti. To stejně jako v případě jeho otce rozšířilo řady vzbouřenců. Padlo Trani a královská strana byla poražena u Andrie. Papež se zájmem sledoval úspěchy protikrálovské strany a nabídl Manuelovi finanční i vojenskou pomoc. Požadoval jen několik přístavů v brzy již opět byzantské Apůlii. Císař souhlasil a spojené síly brzy obsadili celou Apůlii, k jejíž obraně neměl Maio zastupující krále dost sil a velitel královského vojska Ascletin šel od neúspěchu k neúspěchu. Drželo se jen Brindisi obležené spojeneckým vojskem. Vše tedy vypadalo pro protinormanskou koalici nadmíru výtečně. Vrátil se sem i Robert z Capuy, který se chtěl ujmout svým rodových statků.

Obrázek
Rodokmen Sicilských králů z rodu Hauteville

A poprvé došlo i povstání na Sicílii. Místní šlechtici v odporu vůči Maiovi roku 1156 povstali a chtěli dosadit na trůn Vilémova stejnojmenného syna, který by byl snáze ovladatelný. Vůdčí roli zde sehrál Bartoloměj z Garsiliata a centrem povstalců se stalo Butero. Uzdravený král vyslal za vzbouřenci posla, který se vrátil s tím, že povstání je namířeno proti Maiovi a jeho spolupracovníkovi Hugovi, arcibiskupovi z Palerma, nikoli proti králi. Oba prý plánovali Vilémovu vraždu a Bartoloměj krále žádal, aby se špatných rádců zbavil. Vilém to neakceptoval a snažil se povstání ukončit. Jedním z požadavků povstalců bylo propuštění Simona z Policastra, dříve uvězněného Maiem. Simon pak působil jako prostředník a podařilo se vyjednat dohodu, když povstalci kapitulovali za podmínky zachování života a majetku. Ovšem měli být ve vyhnanství, dokud král nesvolí k návratu.

Velitel vojska Ascletin byl za své neúspěchy potrestán, když byl označen za zrádce, zbaven majetku a ve vězení zemřel. Byl čas na protiútok na pevnině. Královská flotila vyplula k Brindisi, kde se zatím množili spory mezi Normany a Řeky. Jejich velitel Michael Palailogos zemřel a nahradil jej Jan Dukas. S oznamovaným příchodem králova vojska se ale normanské oddíly rozešly a byzantský kontingent byl najednou v početní nevýhodě. 28. května 1156 byli Byzantinci na hlavu poraženi. Jednotná fronta povstání se rozpadla a Vilém začal dělat pořádek. Vůdci povstání byli pozatýkání, někteří byli oslepeni či popraveni. Řada z nich raději uprchla včetně Roberta z Loritella. Prchal také Robert z Capuy, ale jeho bývalý leník Robert z Aquily jej zajal a vydal králi. Sám si tak zajistil jeho odpuštění, protože i on byl zapleten do povstání. Robert z Capuy byl oslepen a ponechán svému osudu. Zrádní obyvatelé Bari dostali dva dny na opuštění města, které pak bylo zničeno až na církevní stavby. Dalším cílem bylo Benevento, kde prodléval papež. Ten se neměl Vilémovi jak postavit a tak zpečetil smlouvu, kde byl potvrzen sicilský královský titul, veškeré země vlastněné Rogerem I. a nadto i územní zisky krajů Abruzzo a Marche u Jaderského pobřeží. Na oplátku Vilém souhlasil, aby spory mezi církevními představiteli byly postoupeny k rozhodnutí do Říma. Ovšem biskupy mohl král stále jmenovat podle svého. Zavázal se také hradit každoroční poplatek papeži. Vilém tedy vyšel ze střetu s Byzancí a papežem jako jednoznačný vítěz. Po návratu do Palerma byli souzeni a odsouzeni zajatí vzbouřenci, mezi nimiž byli i Tankred a Vilém levobočci Vilémova bratra Rogera. Ti byli jen uvězněni, další dopadli hůře a byli oslepeni, či zbaveni majetku. Současně byli odměněni ti, kdo zachovali králi věrnost. To co zde bylo napsáno, ovšem nevypovídá o Vilémovi jako o slabém panovníkovi. Spíše naopak. Otázkou zůstává, do jaké míry můžeme tyto činy přičíst Vilémovi, či do jaké míry tahal za nitky Maio.

Poté co vystavil domácí účet, se Vilémova pozornost zaměřila na vnějšího nepřítele. Maiův bratr Stefan vedl královskou flotilu do Egejského moře, kde vyplenil Euboiu a několik pobřežních měst. Po demonstraci síly před hradbami Konstantinopole a poplenění okolí se Normané vrátili zpět. Impérium vrátilo úder podněcováním stále nespokojených šlechticů, ale hledalo i cestu k míru. V červnu 1158 povstalci porazily královské oddíly, ale záhy došlo k dohodě mezi Vilémem a Manuelem. Byzanc přestane podporovat nespokojená normanská hrabata a její zajatí vojáci se vrátí do Konstantinopole. Konec roku 1158 tedy přinesl konečně mír s Byzancí, uzavřený na třicet let. Vilém byl jasným vítězem, přestože si Byzanc ponechala dobytou Anconu. Navíc se začalo rozpadat spojenectví papeže a císaře Barbarossy. Ten nelibě nesl udělení některých zemí Vilémovi, přičemž svrchovanost nad nimi si osoboval císař. Další rozpory vzešly z nedorozumění a domnělé urážky císařského majestátu. Italské tažení z roku 1158, které mělo původně směrovat do Apůlie, ale skončilo na severu, císař pacifikoval Milán, mj. za účasti silného českého oddílu s knížetem Vladislavem I. v čele. Milán padl v září a 11. listopadu byla u Piacenzy vyhlášena nová císařova práva, která mj. podřizovala severoitalská města císaři. To se příliš nezamlouvalo papeži a Vilém jen mohl očekávat, kdy se na něj Hadrián obrátí s žádostí o pomoc.

Všechny tyto záležitosti neumožňovali čelit dostatečně efektivně almohádskému tlaku z východu nepočítaje nájezd na Ibizu, coby sídlo muslimských pirátů. Na dalekém jihu tak zatím kuli pikle Arabové v Africe. Už při nástupu Viléma na trůn zkoušeli místní vládci získat více pravomocí až nakonec usoudili, že sicilské vlády bylo dost. Začali tajně jednat s almohádským chalífou Abd al Mumenem o podpoře a společném postupu. Ještě roku 1158 tak byl pro Viléma ztracen Tripolis. Ideovým vůdcem byl patrně Abu al-Hassan al-Furrjani ze Sfaxu, který pobýval v Palermu jako rukojmí. Informoval svého syna Omara o vhodném čase k zahájení povstání proti Normanům. 25. února 1159 povstání opravdu vypuklo. Ve Sfaxu byla pobita sicilská posádka. Králův vyslanec pak Omarovi pohrozil, aby zanechal odporu, jinak jeho otec zemře. Byl však svědkem zinscenovaného smutečního průvodu za al-Hassana. Ten pak skutečně v Palermu skončil na šibenici. Povstání se šířilo a kde nebyly posádky pobity či vyhnány, tam došlo k obléhání jako v Gabesu. Město rychle padlo do almohádských rukou. Sicilané brzy ovládali již jen Mahdíju a blízkou Zawílu, kam se stahovali prchající místní křesťané. Mahdíja byla obležena na konci léta. Na pomoc městu vyrazilo sicilské loďstvo vedené jistým Petrem, což byl pokřtěný eunuch. Flotila ale narazila na arabské lodě a byla rozehnána. Posádka Mahdíje se stále držela, i když další posily nedorazily. Nakonec ve městě došlo na pojídání psů a koní a morálka se blížila bodu mrazu. Po nějaké době došlo k poměrně férové nabídce. Normané vyšlou někoho do Palerma, aby zjistil, zda mohou počítat s královou pomocí. V případě, že ne, vydají město obléhatelům. V tu chvíli se vyloženě nabízelo sehnat rychle vojsko a vyrazit na pomoc Mahdíje, ale Vilém nic takového neplánoval. Zástupci města se tak vrátili s nepořízenou a 11. ledna 1160 bylo město v duchu předchozí dohody vydáno al Mumenovi. Ten také dodržel své sliby a obránci mohli odplout na Sicílii s celým svým majetkem. Odplul i biskup Kosmas, ale ti křesťané, kteří se rozhodli zůstat, byli v duchu almohávidského vidění světa vystaveni volbě přijmout islám nebo smrt.

Obrázek
Normanské království v Itálii

Africké panství tak bylo relativně snadno ztraceno a Vilém nepodnikl prakticky nic, aby tomu zabránil. Orientoval se spíše na problémy v Itálii a postup proti císaři Fridrichovi. V létě 1159 uzavřely za účasti papeže Miláno, Crema, Brescia a Piacenza spojenectví namířené proti císaři. Nový papež Alexandr III., který nastoupil na svatopetrský stolec v září 1159, si v sobě nesl starší křivdu způsobenou císařem a vymezoval se jasně proti němu. Procísařská strana v Římě však zvolila svého papeže Viktora IV., kterého samozřejmě Fridrich uznal, byl ale takřka jediný v celé Evropě. Císař zatím trávil čas obležením Cremy, která v lednu 1160 padla a byla srovnána se zemí.

Vilém si ovšem užíval také plnými doušky rozmařilého života a starost o vládu přenechával stále více na stále neoblíbenějším Maiovi a jeho věrných. Značný vliv si také drželi královští dvorští úředníci, často eunuchové. Nespokojenci nyní nechtěli vyvolat otevřenou vzpouru, ale připravovali tajně úklady. Jejich cílem bylo odstranění nenáviděného Maia. Ze skupiny spiklenců byl nejvýznamnější osobou příbuzný královy manželky Markéty Navarrské Gilbert z Graviny. Spiklenci nakonec oslovili Matěje Bonella, který měl za snoubenku Maiovu dceru a požíval tak jeho důvěry. Matějovi bylo slíbeno hrabství Catanzara v Kalábrii i s novou nevěstou, místní hraběnkou Klemencií. Matěj souhlasil, ale zvěsti o chystané akci donesli ptáčci zpěváčci i Maiovi. Maio tomu ke své škodě odmítl uvěřit. 10. listopadu 1160 odcházel Maio do arcibiskupova paláce, byl před vrahy na poslední chvíli varován Matějem z Ajella a komořím Atenulfem. Nyní už Maio uvěřil a poslal pro Matěje Bonella. Ten se ovšem se svými lidmi skrýval vysloveně na doslech, a když uslyšel své jméno, dovtípil se, co se stalo a zaútočil. V nerovném boji byl Maio zabit a Matěj z Ajella těžce zraněn. Když vešla událost ve známost, byl Matěj Bonelo na cestě na svůj hrad Caccamo a rozvášněný dav zohavil mrtvé tělo nenáviděného muže. Vilém se nyní musel sám ujmout řešení celé situace a stál před dilematem, zda potrestat Maiova vraha a spiklence jako útok na krále nebo to nechat být, protože Maiova smrt byla všeobecně pozitivně přijata a mohl tak riskovat velmi rozšířenou nespokojenost. Aby bylo do budoucna zamezeno koncetraci moci v rukách jedné osoby, Maiovo místo nově nahradila jakási rada tří. Arcijáhen Jindřich Aristippus z Katánie, velmi vzdělaný astronom a překladatel řeckých antických děl do latiny. K ruce mu byl biskup ze Syrakus, původem Angličan Richard Palmer a hrabě Silvestr z Marsika, který si přisvojil část Maiova majetku.

Obrázek
Torre Pisano, Normanský donjon s arabskými prvky. Součást královského komplexu v Palermu.

Vilém se zatím stavěl k Matějovi vstřícně, ale šikovně pozornost obrátil jinam. Dal zadržet členy Maiovi rodiny, kteří u dvora hledali ochranu. Ti při výslechu s použitím mučení sami a rádi přiznali, že Maio zabíral majetek bez řádného oprávnění. Bonellovi pak byl nabídnut návrat do Palerma, kde byl přivítán jásajícím davem a posléze i králem Vilémem. Ale král nezapomněl. Příští rok musel Matěj zaplatil 60 000 za převzetí dědictví, což mu bylo zatím velkoryse promíjeno. Bonello si uvědomil, že se vztahy horší a že to zdaleka nemusí být konec. Opovážlivě se tedy rozhodl pro protiakci. 9. března Bonello spolu s královými příbuznými Tankredem z Lecce a Simonem z Tarentu nechali propustit a vyzbrojit vězně a obsadili palác. Král byl i s manželkou Markétou a syny Rogerem, Vilémem a ročním Jindřichem zajat, palác byl vypleněn, část archivu vypálena a zloba se obrátila proti přítomným královským úředníkům, převážně arabským eunuchům, kteří svou službu králi zaplatili životem. Bonello jen tahal za nitky a nebyl zde osobně přítomen. Brzy se ale vyskytly neshody. Část spiklenců chtěla krále dokonce zabít, v čemž jim bránil Richard z Mandry. Část chtěla na trůn dosadit Vilémova devítiletého syna Rogera, následníka trůnu, a snadno jej ovládat, část požadovala, aby se panovníkem stal Simon z Tarentu. Spiklenci si ale znepřátelili svým chováním místní obyvatelstvo. Do hry se tedy mohl vložil Matěj, který díky své nepřítomnosti při převratu zůstával lidem oblíben. Ten ovšem vyčkával a nerozhodní a nejednotní spiklenci pro něj poslali. Zatím církevní představitelé vyburcovali lid k záchraně krále. Při útoku zasáhl náhodně vystřelený šíp do oka Vilémova syna Rogera, který zranění podlehl. Spiklencům se podařilo s útočníky vyjednávat, ukázali jim živého krále, poklekli před ním a Vilém jim zaručil svobodný odchod z města, čehož rychle využili. Uklidnil také rozvášněný dav, který žádal jejich potrestání. Stresová situace podpořená smrtí syna vyvolali psychické poruchy a král nebyl dočasně schopen souvisle a srozumitelně hovořit. Jeho rádci tak alespoň vyhlásili, že lituje svých chyb a zrušili daně na potraviny.

Obrázek
Caccamo

Spiklenci se zatím uchýlili na hrad Caccamo, kam za nimi přijel Bonello. Vilém se jej listem dotázal, proč poskytuje podporu spiklencům, přičemž odpovědí mu byly stížnosti na jeho předchozí vládu. Tím skončilo vyjednávání. Z Messiny král povolal silné vojenské oddíly a Bonellova strana se zatím pokusila dobýt Palermo. To se ubránilo a messinské vojsko zahnalo vzbouřence opět na Caccamo. Na to, že mu usilovali o život, král sliboval velice mírné zacházení. Slíbil zachování jejich životů, Simon z Tarentu a Tankred z Lecce měli odejít do exilu, ostatní se měli vydat do Svaté země. Richard z Mandry byl dokonce povýšen. Matějeovi Bonellovi se mělo dostat odpuštění a královy přízně. Ovšem Matěj vystupoval příliš drze a neomaleně. Navíc se samozřejmě zúčastnil dalšího odporu proti králi již v dubnu. Byl zatčen a po neúspěšném pokusu svých stoupenců o vysvobození byl oslepen, byly mu přeťaty šlachy a zemřel v podzemním vězení.

Klid v království rozhodně nenastal. Tankred z Lecce a Roger Sclavus neodešli do exilu a vyvolali na jihu Sicílie u Butery a Piazzy nepokoje zaměřené proti Arabům. Náboženské třenice se pak rozšířily i do Syrakus a Katánie. Vilém donutil Tankreda a Rogera opustit Sicílii a vzápětí se vypravil na kontinent. Zde prakticky neměl podporovatele, stálo proti němu i vždy věrné Salerno a schylovalo se k boji. V čele odporu stál Robert z Loritella a hraběnkou Klemencií z Catanzara, původně slíbenou jako odměnu Matěji Bonellovi za vraždu Maia. Další bývalý spiklenec Gilbert z Graviny získal milost díky přímluvě Vilémovi manželky a stál nyní na králově straně. Vilém ovšem nejednotné a nerozhodné povstání potlačil. Klemencii zajal v Taverně a spolu s její matkou je odeslal do Palerma, kde jejich stopy končí. Strýcové Klemencie Tomas a Alferus byli popraveni a jejich vojáci byli zmrzačeni, přišli o ruce nebo oči. Vilém dál vítězně postupoval, dobyl Tarento, porazil Roberta z Loritella, který poté uprchl k Fridrichovi Barbarossovi. Další vzbouřenci hledali záchranu v Byzanci, ti méně šťastní pak skončili v rukách Vilémových katů, ve shodě se zákoníkem krále Rogera.

V době Vilémovi nepřítomnosti byl místodržícím na Sicílii arabský pokřtěný eunuch Martin. V březnovém převratu přišel o bratra a porůznu rostoucí náboženské střety se rozhodl řešit po svém a to silou spojenou s krutostí. Nepokoje potlačil a neváhal popravovat skutečné i domnělé viníky z řad normanské i arabské šlechty, často po doznání vynuceném na mučidlech. Tak vzácná náboženská tolerance vzala za své a arabská kultura už nikdy nedosáhla dřívějšího rozkvětu. Část Arabů dokonce pod dojmem násilností Sicílii opustila. Situace se uklidnila po Vilémově návratu do Palerma. Král se opět věnoval radovánkám a vládu přenechal triumvirátu rádců, kteří v minulosti stáli na jeho straně, arcibiskupovi Richardu Palmerovi, Matějovi z Ajella, který se zotavil po zranění při vraždě Maia z Bari a eunuchovi Petrovi, který vedl neúspěšný pokus o pomoc Mahdíji. Nepokojní šlechtici se nyní již ke vzpouře nechystali a připravované tažení Fridricha Barbarossy skončilo na absenci slibované flotily, když mezi Pisou a Janovem vypuklo nepřátelství. Vilém I. zemřel nečekaně v pouhých v pětatřiceti letech 7.května 1166 a i když nebyl nejpilnějším panovníkem a věci řešil opravdu až když musel, dělal to vcelku úspěšně. Anjouovští kronikáři mu dali přízvisko „il Malo“, tedy Zlý, či Špatný, snad kvůli krutým trestům, kterými stíhal povstalce a spiklence.

Vláda Viléma II.

Následníkovi trůnu Vilémovi II. bylo v té době necelých 13 let a vlády se ujala jeho matka Markéta jako regentka. K ruce měla nejprve rádce svého manžela, ale díky neshodám či intrikám na dvoře, se personální složení brzy změnilo. Do čela rádců se prosadil mladý Francouz Štěpán z Perche, který si s královnou vdovou dobře rozuměl. Netrvalo dlouho a byl jmenován kancléřem a současně se začalo šuškat o jejich milostném vztahu. Dalším vysokým úředníkem byl Robert z Newburhu a Richard z Molise. Velký vliv také získal Valter z Millu, vychovatel budoucího krále. Královnin bratranec a dřívější rebelant Gilbert z Graviny byl odsunut do Apůlie. Při korunovaci nového krále byla slavnostně vyhlášena amnestie všem vzbouřencům proti Vilémovi I. Vězni byli propuštěni, vyhnanci se mohli vrátit a byly restituovány i zabavené majetky. A to už se Fridrich Barbarossa zase jednou chystal na jih i s velkým vojskem a mnoha významnými světskými i církevními představiteli, včetně českého oddílu vedeném pražským biskupem Danielem a mladším Vladislavovavým synem Děpoltem. Chtěl se vypořádat s papežem Alexandrem III., současně chtěl vyhnat byzantskou posádku z Ancony a podřídit jihoitalská území císařské moci. Oblehl Anconu (před níž zemřel na malárii Daniel), ale záhy vytáhl dál na jih. Zde se chvíli měřil s oddíly Gilberta z Graviny, ale opět bez většího výsledku vyrazil k Římu, kterého se tedy už zmocnil a dosadil sem svého vzdoropapeže Paschalise III. Císařovo vojsko zde postihla epidemie malárie či jiné vysoce nakažlivé choroby, jíž padla za oběť většina vojáků včetně mnoha vysokých šlechticů. Zemřel zde i druhý zmiňovaný český velmož Děpolt. Oslaben již nemohl pokračovat na jih a byl rád, že se dostal za Alpy.

Obrázek
Vilém II.

Kancléř Štěpán z Perche, byl jako cizinec a královnin oblíbenec stále více nenáviděn. Navíc Markéta prosadila jeho volbu arcibiskupem z Palerma. Ani ne třicetiletý laik arcibiskupem… no, v pořádku to úplně nebylo. Do čela opoziční strany se dostal Matěj z Ajella a královnin bratr Jindřich z Montescagliosa. Jindřich pečlivě připravil plán na Štěpánovo zabití, ale v poslední chvíli ve Štěpánův prospěch zasáhl Gilbert z Graviny a Jindřich byl uvězněn v Reggiu. Část spiklenců byla pozatýkána, část uprchla. Gilbert z Graviny se zde patrně trochu pomstil. Richard z Molise, která jej dříve odeslal od dvora do Apůlie byl také označen za spiklence, zatčen a jeho majetek zabaven. Matěj byl šedou eminencí nespokojenců a nebyl z účasti na plánované vraždě obviněn. Sám ovšem už dál plánoval nový útok. Ten byl opět prozrazen a Matěj z Ajella putoval spolu s dalšími do vězení. Matějův spoluspiklenec konvertita Richard ale nebyl uvězněn, a to jen proto, aby to nevyvolalo náboženské nepokoje. Ovšem v ulicích Palerma a nejen tam byla nálada vůči Štěpánovi a Francouzům vůbec velmi nepřátelská. Vše začalo v Messině, kde se Štěpánův hrabivý duchovní Odo Quarrel dostal do otevřeného sporu s místními Řeky. To byla jiskra, která zažehla všeobecné vystoupení proti Štěpánově vládě. V Reggiu byla místní posádka donucena propustit Jindřicha z Montescagliosa a i přes snahu mladého krále uklidnit situaci nepokoje pokračovali. Jindřich na Sicílii zajal Oda Quarrela, ale dav si vymohl jeho vydání a Francouz byl na ulici ubit. K povstání se přidala Rometta a Taormina, kde byl osvobozen Richard z Molise.

Obrázek
Matěj z Ajella

Neúnavný Matěj z Ajella i z vězení chystal Štěpánovu vraždu. Kancléř se zatím neúspěšně snažil přesvědčit krále, aby zasáhl pro nespokojencům silou. I další pokus o atentát byl prozrazen a neuskutečnil se. Matěj to tedy zkusil jinak. Nechal rozhlásit šuškandu, že se Štěpán z Perche chystá utéct se svými věrnými a naloupeným královským zlatem. Štěpán byl obklíčen v jedné ze zvonic a čerstvě osvobozený Matěj se postavil do čela útoku. Boj nic nevyřešil a tak došlo na jednání. Štěpán odpluje do Svaté země a jeho stranící mohou svobodně odejít nebo sloužit králi Vilémovi. Štěpán neměl moc na výběr a souhlasil. Ještě před vyplutím byl donucen vzdát se úřadu palermského arcibiskupa. Štěpán skutečně doplul na východ, zde ovšem brzy onemocněl a zemřel. Do Levanty byl donucen i s rodinou odejít také Gilbert z Graviny. Do nejvyšších pater královské politiky se opět prosadil Matěj z Ajella, se svým společníkem konvertitou Richardem a novým palermským arcibiskupem se stal Valter z Millu. Královna Markéta již neměla takový vliv jako dříve a království se nakonec těšilo období míru. Probíhala také jednání o sňatku neplnoletého Viléma s nějakou dobrou partií. Ve hře byla nejprve byzantská princezna Marie, poté také Johana, dcera Jindřicha II. Plantageneta. Po zhoršení vztahů mezi Anglií a papežem kvůli vraždě arcibiskupa Tomáše Becketa, byla favoritkou opět byzantská princezna.

Marie měla připlout do Tarentu, kde na ní Vilém čekal. Ovšem marně, protože o jejím sňatku se svým synem jednal s Manuelem Komnénem sám Fridrich Barbarossa. A zanedlouho se opět začalo jednat s Angličany, ale také Fridrich nabízel Vilémovi za ženu svou dceru. Nakonec v únoru 1177 došlo v Palermu ke svatbě mezi třiadvacetiletým Vilémem a dvanáctiletou Johankou. Téhož roku došlo v Benátkách také ke smíru mezi císařem, Lombardskou ligou, papežem a Vilémem II. V roce 1180 byl také konečně uzavřen mír s Almohády. Vilém II. se s nimi spojil k zastavení ajúbovské rozpínavosti. Vilém pak bojoval i proti baleárský pirátům, kteří napadali jak jeho tak almohádské majetky.

Poměrně dobré vztahy mezi Vilémem a Fridrichem nakonec vyústily v císařův záměr oženit svého syna Jindřicha s nejmladší dcerou krále Rogera, tehdy již třicetiletou Konstancií, což bylo nakonec realizováno sňatkem v Miláně roku 1186. Tím si ovšem naopak Vilém II. udělal nepřátele. Jednak to byl papež, který se obával spojenectví Říše a Normanů a jednak Byzanc, u které se tak vzdalovala realitě touha po opětovném získání jižní Itálie.

Obrázek
Svatba Jindřicha a Konstancie

Byzanc se sice po porážce u Myriokefalonu a smrti císaře Manuela držela díky regentce Marii Antiochijské, vnučce Bohemunda II., oficiálně prozápadní kurs, ale v zemi rostla nevraživost jak na její vládu, tak na benátské kupce. Po několika kolech palácových intrik vypuklo povstání vedené Andronikem Komnénem, tehdy již více než šedesátiletým dobrodruhem s pověstí proutníka. Dav v Konstantinopoli se obořil na italské kupce a mnoho jich pozabíjel. Andronikos se nakonec dostal k moci, ale cesta k ní a jeho krátká vláda byly lemovány zajetím, mučením a oslepením odpůrců včetně uškrcení císařovny Marie a vraždy mladého Alexia II.

Vilém II. v této chvíli pojal plán na tradiční útok východním směrem. Opět na sicilský dvůr přibyl mladík z východu, který se nechal poznat jako zázrakem uprchlý Alexios II. Ve skutčnosti to byl opravdu Alexios Komnénos, ovšem nemanželský syn císaře Manuela, který na dvoře působil jako císařský číšník. Ale na sehrání své úlohy se hodil. A v jeho jménu tedy 11. června 1185 vyplulo loďstvo vedené amiratem amiratorem Margaritem z Brindisi http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=262&t=5622 směrem k východnímu pobřeží Jaderského moře. Pozemnímu vojsku velel Richard z Acerry, který se mohl vykázat úspěchem, když se záhy vzdala Drač. Vojsko pak patrně po moři pokračovalo na východ. Pod vedením Margarita z Brindisi byly zatím Iónské ostrovy Korfu, Kefalonie, Ithaka, Zakynthos, Lefkada. Následovalo vylodění a obležení Soluně. Ta nakonec padla, díky zradě německých žoldnéřů a byla důkladně vypleněna. V normanském táboře ovšem vypukla epidemie, který výrazně oslabila bojeschopnost vojska. Jeho část zůstala ve městě a zbytek pokračoval ke Konstantinopoli a porazil slabé císařské oddíly. I v reakci na tento neúspěch byl nyní už silně nenáviděný Andronikos roztrhán davem a nový císař Izák II. Angelos nabízel mír. Ten Richard z Acerry odmítl a následovala vojenská konfrontace. Normanský předvoj obsadil Mosinopol, ale to se již přiblížila nová byzantská armáda, motivovaná a dobře zaplacená vedená generálem Alexiem Branasem. Až příliš sebevědomí Normané na početně výrazně silnější Byzantince zaútočili, ale byli dvakrát odraženi a ustoupili do města. To bylo záhy zapáleno, útočníci se dostali dovnitř a většinu obránců pobili. Úspěchem posílené vojsko postupovalo na západ. U Demetritzes narazilo na Normany, kteří prý nabízeli jednání. To si Branas vyložil jako projev slabosti, či jako válečnickou lest, která měla získat nepříteli více času. Nečekaně a prudce zaútočil. Zprvu se zdálo, že jej Normané odrazí, ale další útok znamenal konec. Mnoho vojáků bylo pobito, někteří utonuli v řece Strymon a na 4 000 mužů bylo zajato včetně velitelů Richarda z Acerra a Balduina. Zajat byl i domnělý císař Alexios II. Utíkající byli pronásledováni Byzantinci až do Soluně, která byla ponechána opuštěná a Normané urychleně odpluli. Ti, kteří se nestihli evakuovat, byli pobiti v odvetu za vyplenění města. Zpět se vrátilo jen malé procento. Flotila ovšem zůstala bojeschopná a její číst pod vedením Tankreda z Lecce zatím operovala v Marmarském moři. Po zprávách o porážce ustoupila. Drač byla Byzantinci dobyta následující rok, takže celý útok, stejně jako ty předcházející vyzněl do ztracena. Nyní tedy s výjimkou držení Iónských ostrovů, kdy vzniklo Margaritovo hrabství Kefalónie.

Obrázek
V Palermu byl roku 1165 zemětřesením poškozen starý chrám. Arcibiskup Valter z Millu se zasloužil o novostavbu katedrály Nanebevzetí Panny Marie (Normanský dóm) v unikátním normansko- arabském stylu. Jádro bylo postaveno v letech 1184/1185 a v průběhu staletí prošel několika přestavbami.

Do východního Středomoří se normanská flotila vrátila, aby podpořila nepřítele Byzance, samozvaného císaře Kypru Izáka Komnéna v roce 1187, kdy zmařila pokus o invazi. Margaritovy lodě se na východ brzy vrátili, aby pomáhaly zachránit co se dalo z křižáckého panství před Saladinou lavinou po bitvě u Hattínu. 60 normanských lodí a 200 rytířů pak bylo nesmírně důležitou silou kontrolující pobřeží. Po úspěšných dvou letech byli na podzim 1189 povoláni zpět. 18. listopadu 1189 zemřel náhle Vilém II. a nezanechal žádného potomka.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
t.hajek
7. Major
7. Major
Příspěvky: 442
Registrován: 26/2/2009, 12:03
Bydliště: Praha

Re: Normanský jih III.

Příspěvek od t.hajek »

Boj o dědictví

Otázka nástupnictví se zdála jasná. Dědičkou byla Vilémova teta Konstancie, manželka Barbarossova syna Jindřicha. Blížilo se spojení císařské a sicilské koruny, což se vůbec nelíbilo papeži, ale představa krále „cizince“ někde za horami se nezamlouvala ani mnoha představitelům království. Brzy se také objevili dva kandidáti na domněle uprázdněný trůn. Hrabě Roger z Andrie ale nebyl královské krve a díky pověstem, které o něm šířil Matěj z Ajella byl pro ostatní šlechtice nepřijatelný. Druhým byl Tankred z Lecce, nemanželský syn korunního prince Rogera, syna krále Rogera I. V procísařské obrázkové kronice Liber ad honorem Augusti autora Petra z Eboli, je popisován jako malý ošklivý bastard, který vypadal jako opice s korunou na hlavě.

Obrázek
Tankred z Lecce. No i na zjednodušené kresbě moc krásy nepobral.

Podpora nejvyšších královských úředníků také nebyla jednotná, přesto převážil názor Matěje z Ajella a přízeň papeže Klimenta III. a Tankred byl v roce 1190 korunován králem. A ihned se samozřejmě vyskytly problémy. Výbuch násilí odnesli Arabové, kteří povstali a mnoho jich bylo zabito nebo museli uprchnout do hor. Ze severu vtrhlo do země císařské vojsko Jindřicha z Kaldenu. V Apůlii se rozšířila vzpoura Rogera z Andrie s pomocí Richarda z Carinoly a Jinřicha Testy maršálka manžela Konstancie Jindřicha. Jindřich z Kaldenu brzy ustoupil a Tankred se vydal vyřídit si to se vzbouřenci. Již propuštěný Richard z Acerry lstí zajal Rogera, který byl zanedlouho popraven. Tankred tak měl království relativně pevně v rukách. Mohl si být jistý i tím, že císař proti nezakročí, protože právě prodléval na křížové výpravě.

Obrázek
Císař Fridrich Barbarossa na křížové výpravě

Zde ovšem Fridrich Barbarossa zemřel a jeho syn Jindřich VI. se stal jeho nástupcem. Druhá část výpravy s Richardem Lvím srdcem a Filipem Augustem směřovala přes Francii na Sicílii, když jim ještě Vilém II. nabídl zajištění námořní přepravy. Zde chtěli přezimovat. Vztahy mezi Tankredem a Richardem se rychle zhoršily, když anglický král zjistil, že jeho sestra Johana je v internaci kvůli své podpoře Konstancie a navíc jí bylo odebráno věno. Tankred ustoupil, Johanu propustil a vyplatil jí odškodné. Delší soužití jeho vojska a místních ale nedělalo dobrotu. U Messiny nevraživost přerostla do potyček a nakonec bylo město vypleněno Angličany. Tankred sliboval vyplatit Johaně stále zadržované věno 20 000 uncí zlata a všelijak se snažil krále, jehož spojenectví potřeboval, přiklonit na svou stranu proti Jindřichovi IV. Francouzi i Angličané odpluli na jaře 1191 a vzali s sebou i královnu vdovu Johanu. Osudy a děje třetí křížové výpravy http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=257&t=5958.

Obrázek
Filip II. August přistál na Sicílii

Sotva odjeli jedni, už se chystala další a mnohem vážnější pohroma. Jindřich VI. si šel s početným vojskem, které zahrnovalo i silné české oddíly Konráda II. Oty, pro své království. Na moři měl zajištěnou podporu pisánského loďstva. Cestou byl v Římě o Velikonocích korunován na císaře novým papežem Celestinem III. (občanským jménem Hyacint Bobo-Orsini), který ovšem jinak s velkou nelibostí sledoval jeho tažení na jih. Jakmile Jindřich vytáhl řada míst se k němu bez nejmenší známky odporu přidala. Tak je uznal opat Monte Cassina, své brány mu otevřelo Teano, Capua, Aversa i Salerno. Větší problém byla Neapol. Silně opevněné a dobře zásobené město, kde byly hlavní královské síly pod velením Richarda z Acerra, se nemínilo vzdát. Blokáda z moře byla neúspěšná, když Pisánci prohrávali svá střetnutí s loděmi vedenými Margaritem z Brindisi. Pod dojmem letních veder a epidemie malárie dal Jindřich povel k ústupu. Mezi jinými zde našel smrt i český kníže. To nečekali obyvatelé měst, která se mu poddala a rychle hledali cestu k Tankredovi. V Salernu se rozhodli dokonce zabít zde sídlící císařovnu Konstancii jako důkaz své věrnosti. Dostala se ale jen do zajetí a byla odeslána na Sicílii. Do zápolení se zapojil i papež, který legitimizoval Tankreda na sicilském trůně a exkomunikoval Montecassinský klášter za jeho příklon k císaři. Ovšem nový král se za to zřekl svého zasahování do církevních záležitostí. Současně si papež také vymohl předání Konstancie do svého opatrování. Doprovod s císařovnou vyrazil po souši, přičemž musel projít územím podléhajícím Jindřichovi. Místní císařské oddíly pak Konstancii osvobodily.

Obrázek
Obléhání Neapole, zde Boemii ostřelují hradby.

Válka ale pokračovala, přičemž normanská šlechta, již tak nejednotná v podpoře obou stran a tradičně nepříliš věrná se přikláněla na tu aktuálně výhodnější stranu. Domnělá pomoc Anglie Sicílii pak byla neutralizována zajetím Richard Lví srdce při návratu ze Zámoří a vynucenou smlouvou mj. o podílu na vojenské výpravě proti Tankredovi. Za královské výkupné pak vyzbrojil novou armádu a chystal se v roce 1193 na další tažení. Tankred zatím sháněl pomoc, kde se dalo. Papež jej sice podpořil morálně, ale vojáky mu poslat nemohl. Ani snaha o spojenectví s Byzancí nepřinesla žádné výsledky. Tankredův nejstarší syn Roger sice získal za manželku Irenu, dceru Izáka II., ale brzy zemřel. A Konstantinopol měla i tak dost svých problémů a proti Jindřichovi zasáhnout nemohla. Vše nakonec vyřešila 20. února 1194 náhlá Tankredova smrt. Novým králem byl sice zvolen jeho nedospělý syn Vilém III. ale reálně vládla jeho matka Sibyla z Acerry. To do Jindřichova tábora vehnalo podstatnou část šlechty.

Obrázek
Královna Sibyla a sbor jejích poradců

Po zprávě o Tankredově smrti se vzdala Neapol. Císařova pomsta se pak obrátila proti zrádnému Salernu. Město nechal krutě vyplenit a přeživší byli vykázání do vyhnanství. Další města se pak snadno poddala a v říjnu měl v držení celou pevninskou část království. Pisánské a janovské loďstvo pod dohledem Markvarta z Anweileru, posílené o dalších 50 lodí, které poskytl Richard Lví srdce jako část úhrady výkupného, zatím obsadilo důležité přístavy na Sicílii. Královna Sibyla se snažila o odpor, ale nakonec s dvorem a synem našla útočiště na hradě Caltabelotta. 20. listopadu 1194 se vzdalo i Palermo a Margaritus se svou flotilou složil zbraně. Královna se vzdala za podmínek zaručujících malému Vilémovi hrabství Lecce a Tarent.

Obrázek
Jindřich VI. v Kodexu Manesse

25. prosince 1194 byl císař Jindřich VI. slavnostně korunován sicilským králem. Obřadu se nemohla zúčastnit jeho manželka Konstancie, kterou po minulých zkušenost držel císař raději dál od oblasti bojů, a také byla ve vysokém stupni těhotenství. 26. prosince čtyřicetiletá císařovna v Jesi u Ancony ve stanu na hlavním náměstí porodila následníka císařského i sicilského trůnu pojmenovaného po dědečcích Fridrich Roger (budoucí Fridrich II., Stupor Mundi). Ale nebylo vše tak růžové. Asi se nedozvíme, jak to opravdu bylo, ale 28. prosince byly náhle zatčeni Margaritus z Brindisi, Richard z Acerry, Roger z Avellina, synové Matěje z Ajella Richard a Nicola, královna Sibyla se synem Vilémem a dcerami Elvírou, Valradou a Konstancií a Irena, vdova po Rogerovi. Byli obviněni z příprav vraždy nového krále. Vzhledem k tomu, že by to nebyl první takový úklad na sicilském dvoře, by na tom mohlo něco být. Na druhou stranu Qui bono? Jindřichovi, který se jednou akcí zbavil nejvlivnějších osob „minulého režimu“ včetně případného aspiranta na trůn. Zatčení byli odvezeni za Alpy a drženi v drsných podmínkách hradních vězení, žádný fešácký kriminál. Nejméně Margaritus byl prý i oslepen. Sibyla s dcerami skončila v klášteře Hohenburg (Odilienberg), byzantská princezna Irena byla provdána za Jindřichova bratra Filipa. Nejhůře to dopadlo s pretendetem trůnu. Devítiletý Vilém byl odvezen na hrad Alt-Ems (dnes Hohenems v rakouském Vorarlbersku), kde byl podle jedné z verzí oslepen, vykastrován a později patrně i zabit. Každopádně o něm už nebylo slyšet. Richard z Acerry z Německa uprchl na jih, ale byl chycen Děpoltem ze Schweinspüntu (v neněmeckén literatuře chybně označován za Děpolta z Vohburgu), který jej uvěznil. Od krále pak dostal za odměnu hrabství Acerra a Richard byl odsouzen k smrti. Byl smýkán za koněm v ulicích Capuy a pak pověšen hlavou dolů, přičemž zemřel nejméně po dvou dnech. Nato byla jeho hlava sťata a vystavena na bráně.

Obrázek
Vilém III.

Jindřich se mohl těšit ze získaného bohatého království. Pokud se místní šlechta naopak už těšila, až císařské vojsko odtáhne a oni povstanou, krutě se spletli. Císař sice odjel řešit problémy v říši, ale na jihu zanechal poměrně silnou armádu pod velením Markvarta z Anweileru, který zde působil jako královský regent. Poměrně očekávaně se štaufská vláda nesetkala s pochopením a normanská šlechta opět začala snovat povstání, které propuklo roku 1197. Jindřich VI. tou dobou plánoval účast na křížové výpravě a oddíly, které se jej měly zúčastnit pod velením Jindřicha z Kalden právě dorazily na jih. Jindřich ve spolupráci s Markvartem porazil vzbouřence, jejichž vůdci prchli na hrad Castrogiovanni, dnes Lombardský hrad v Enně. Pokud poražení snad čekali nějakou milost ve smyslu zabavení majetku, případně vykázání do exilu, velmi krutě se přepočítali. Následovalo otřesné divadlo i na středověké poměry. Vzbouřenci byli odsouzeni k nesmírně krutým a poměrně neobvyklým trestům k nimž patřilo rozřezání pilou či nabodnutí na kůl. Vůdce, jehož jméno se nám nedochovalo, pak dostal rozžhavenou železnou korunu, kterou mu k hlavě přibily hřeby. Ovšem na druhou stranu byla to poslední normanská vzpoura proti králi. Jindřich VI. zemřel 28. zaři 1197 v Messině, uprostřed příprav na cestu do Svaté země, patrně na malárii.

Obrázek
Hrad Castrogiovanni, alias Lombardský hrad v Enně

Po císařově smrti byla z kláštera propuštěna Sibyla a její dcery a uchýlili se do Francie. Konstancie se provdala za Petra Zianiho, který byl v letech 1205-1229 benátským dóžetem. Valrada se v pozdním věku také provdala za benátského dóžete Jakuba Tiepola (v úřadě 1229-1249). Nejstarší Elvíra uzavřela s požehnáním Filipa II. Augusta sňatek s Valtrem III. z Brienne, který jí měl pomoci získat zpět Sicilské království. Po smrti císaře Konstancie nárokovala svému synovi Fridrichovi jen Sicilské království a na císařství rezignovala. S tím nesouhlasil Markvart z Anweileru, ale královna jej zbavila moci a odeslal na jeho léno v Molise. Sama se obklopila místními spolupracovníky. Ovšem zemřela v listopadu 1198, Markvart rychle ovládl Palermo a prosadil se opět jako regent Sicilského království a poručník malého Fridricha. Bránil království proti nárokům Inocence III., který proti němu neváhal vyhlásit o rok později křížovou výpravu. Vůdcem se stal celkem přirozeně Valter III. z Brienne a po mnoha bojích se mu podařilo dostat pod kontrolu většinu pevniny, zatímco Markvart držel vlastní Sicílii, kam se Valtrovi nedařilo proniknout. Boje probíhali tedy především v jižní Itálii, kde Markvart také roku 1202 zemřel na úplavici ve vojenském ležení. Jeho nástupcem se stal jeden z velitelů královského vojska Děpolt z Schweinspüntu, hrabě z Acerry, který oblehl roku 1204 Valtra na hradě Terracina. Při obléhání přišel Valter o oko po zásahu šípem, přesto se mu podařilo obležení prorazit a uniknout. V červnu 1205 naopak Valter obléhal Děpolta v Samo. V noci 11. června 1205 se vybraní Děpoltovi muži proplížili do Valtrova tábora a zaútočili na něj, přičemž na Valtra spadl stan. Na svá zranění zanedlouho poté zemřel. Těhotná vdova Elvíra se ještě před porodem provdala za Jakuba Sanseverina, hraběte z Tricaria. Ale to už se začíná psát jiný příběh.



Normané přišli jako námezdní vojáci, za své zásluhy se etablovali jako pozemkoví vlastníci a posléze přejali roli svých původních zaměstnavatelů. Vytvořili vlastní panství a díky své vojenské zdatnosti, ale také nejednotnosti svých protivníků se zmocňovali dalších a dalších území na úkor Byzance a později Arabů na Sicílii. Bohužel vůbec netušíme, kolik Normanů na jih přišlo a jaká síla tedy stačila k vytvoření vlastního státu na úkor původních vládců. Přicházeli průběžně v menších skupinkách, ale zdá se, že migrace na jih z domovské Normandie skončila někdy před koncem 11. století. Pokud bychom vztáhli údaj z bitvy u Civitate (kde bylo prý na 3 000 normanských jezdců = rytířů), pak snad nebudeme daleko od pravdy, když budeme mluvit o maximálně 5 000 Normanech urozeného původu. Budování jednotného státu pak naráželo na dynastické problémy, ale především na zpupné chování normanských šlechticů, kteří odmítali být svázáni panovnickou mocí a rádi si vyřizovaly své účty s mečem v ruce na svou pěst. Rogerovi se podařilo dosáhnout královské korunovace a díky dlouhé válce také všeobecného uznání. Po řadě vzpour dokázal upevnit svou moc a svou vládu rozšířil i na sever Afriky. Jeho syn Vilém I. musel také čelit mnoha povstáním a dokonce útoku na vlastní osobu. Jeho vláda znamenala ústup z expanzivních snah, které Normané na jihu vždy projevovali. Na tyto tradice navázal Rogerův vnuk Vilém II. Jeho nečekaná smrt vyvolala spory o nástupnictví, ve kterých nakonec zvítězila Rogerova dcera Konstancie a její muž, Štauf Jindřich VI. Další normanská vzpoura však byla tou poslední, byla velmi krvavě potlačena pomocí vojska zpoza Alp. Normanský živel posléze splynul s nově příchozími říšskými šlechtici a při dobytí a převzetí Sicilského království Karlem z Anjou v šedesátých se již Normané jako společenská skupina vůbec nezmiňují.


POUŽITÁ LITERATURA
Bridge, A.: Křížové výpravy. Praha 1995.
Černý, Martin: Normané v jižní Itálii a na Sicílii v 11.-12. století. Diplomová práce FFUK. Praha 2008.
Donvito, Filippo: The battle of Civitate, june 18 1053. Norman challenge to the Pope., s. 27-34 in Norman adventurers in the Mediterranean 2011.
Frdlíková, Markéta, : Postavení krále podle Konstitucí z Melfi. Diplomová práce PrFUK. Praha 2016.
Gravett, Christiopher: Normanští rytíři. Brno 2009
Procacci, G.: Dějiny Itálie. Praha 1997.
Honzák, F.; Pečenka, M.; Vlčková, J. : Evropa v proměnách staletí. Praha 1995.
Hroch, M.; Hrochová, V.: Křižáci v Levantě. Praha 1975.
Lewis, B.: Dějiny Blízkého východu. Praha 1997.
Kovařík, J.:Meč a kříž (1%66-1214). Praha 2016.
Mayer, H.E.: Dějiny křížových výprav. Praha 2013.
Nicolle, David: První křížová výprava 1096-1099. Dobytí Svaté země. Praha 2007.
Tate, G.: Křižáci v Orientu. Praha 1996.
Tauer, Felix: Svět islámu. Praha 1984. Vyšehrad
Wihoda, Martin.: Království Slunce; Jihoitalští Normané mezi státy, národy a kulturami. in: Dějiny a současnost 6 (2003), Praha 2003, str. 12-16.
https://web.archive.org/web/20060109201 ... toires.htm
http://wikipedia.org
http://pinterest.com
http://www.vikinganswerlady.com
ObrázekObrázekObrázek
Octavius
vojín
vojín
Příspěvky: 13
Registrován: 28/1/2020, 13:16

Re: Normanský jih III.

Příspěvek od Octavius »

Tak zatím jsem autorem avizovaný příspěvek jen přeletěl očima. Vůbec jsem nevěděl, že panství Normanů sahalo i do Afriky. Jelikož však trvalo jen cca 20 let, zřejmě bylo dosaženo vrcholu trvalých výbojů. Zvláště, když Roger použil jako posádky sicilské muslimy.
Odpovědět

Zpět na „státy a říše“