Přepis knihy Brandýsek 1938 - 1945 František Blahník část 2.

Moderátor: Zemakt

Odpovědět
strojmir
nadporučík
nadporučík
Příspěvky: 871
Registrován: 19/3/2011, 22:23

Přepis knihy Brandýsek 1938 - 1945 František Blahník část 2.

Příspěvek od strojmir »

Obrázek
Náves v Brandýsku v roce 1938, vpravo později nacisty zlikvidovaný židovský obchod Karla Neumanna, vlevo Živnostenská záložna a celkový pohled na Olšany a část Brandýska.


27.5 Konec nadějí. Pražský rozhlas v 21.32 hod. hlásí, že agenty cizí mocnosti byl spáchán atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha.
Mračna se stahují a hrůza se mísí s utajovanou radostí. Jest vyhlášeno stanné právo. Nařízení stíhá nařízení. Po několik dnů visí ve vzduchu otázka, zda se Heydrich uzdraví. Snad nedojde k zastřelení každého desátého občana! A opět: zdalipak se to povedlo, zdali je nechytí? Myšlenkový chaos. - Germánská bestie se chystá ke skoku. A přece zemřel "nejlepší muž, který chtěl dáti českému národu vše..." Zločinecká mašina germánská se rozjíždí. Šílené plavé německé bestie neznají oddechu.
3.4. v 18 hodin byla zatčena gestapem a odvlečena Anna Maruščáková, narozená 31.8.1923, tovární dělnice fy Pála ve Slaném, prý pro spojení "s vrahy". Celý příběh jest dobře znám z podrobnějších novinářských článků. Děvče chudých zemědělských dělníků bylo odvlečeno a jeho matka snad dodnes věří, že se Anča vrátí. Bohužel marně. Byla umučena a dne 24.10.1942 v 9.42 hod. zemřela v Mauthausenu II.
Dne 5.6. po půlnoci byl pisatel těchto řádků vyburcován ze spánku policií. V policejní evidenci jest hledán nějaký "kovář". Chybí jméno, bydliště a ostatní potřebné údaje. Z poštovního úřadu, kde nelze dosáhnouti spojení a získati telefonem potřebné informace, jest pisatel donucen jeti neoblečen na četnickou stanici, která má trvalé noční spojení. Jest voláno pražské gestapo. Konečně jest oběť nalezena. Je to Václav Michalski, nar. 10.4.1921, bytem v Olšanech (část Brandýska) č.121, a jeho manželka Jarmila, roz. Straková, nar. 12.4.1924, pocházející z Lidic. " Ach so- das ist richtig - Lidice !"
Odjezd do Olšan - trapná situace - bezmocnost proti násilí. Něco se v tobě láme, avšak vše jest marné. Jako kdyby i ti psi věděli, že se zde připravuje vražda, že smrt obchází. Tak protivně vyjí a kňučí ze všech stran ! Sousedé vyhlížejí v hrůze z oken. Věřím, že nikdo z nich do rána oka nezavřel.
Následuje probuzení u Michalských. Stará, sedřená matka vypravuje svého syna na cestu - poslední. "Vašíčku, vezmi si ponožky a čistou košili." - "Já nechci, vždyť se vrátím, nic jsem neudělal." Smutný průvod se dává na cestu k autu. Václav Michalski a jeho manželka Jarmila zatčeni. Ve dveřích stojí jako stín matka: na co myslí, těžko uhodnouti. Je tmavá noc a člověku je tak smutno. Matko, kdo změří vaší bolest těchto chvil? Odcházím. Jest 1 hod. 15 min.
Dne 16.6. byli oba převezeni z Kladna do Prahy a téhož dne popraveni. Vašek se již nevrátil, jak slíbil, a matka se na prahu domu již nedočkala.
Dne 17. června byla jejich jména uvedena ve vyhlášce o jedenácti rosudcích smrti stanného soudu v Praze. V odůvodnění se praví: "Manželé Michalských udržovali styky s prchajícími agenty a podporovali jejich činnost říši nepřátelskou."
Po provedeném atentátu a smrti kata Heydricha stává se atmosféra nedýchatelnou. Přicházejí zprávy a pověsti, že nebudou-li pachatelé vypátráni, bude každý desátý občan zastřelen. Obec prochází jeden příslušník čet. stanice s úředníkem obce dům od domu a předkládají občanům obrázky věcí zanechaných pachatelem na místě činu. Kolo, aktovku, plášť. Každý jest do omrzení vyzýván naučenou formulí, aby udal, zda věci nezná, zda je neviděl a neví, komu patří. Svoje, samozřejmě zamítavé prohlášení, jest nucen podepsati. Mnoho se nemluví, jen oči všech, ty zrádné a planoucí oči, mluví za celé knihy, a možno v nich přesně čísti: Teď někdo musí ustoupiti, a to brzy. Jinak nastane katastrofa, jejíž následky budou nedozírné. Národ to nebude, v žádném případě. Rozhlas vybízí, prosí, avšak marně. lhůta, určená k vypátrání pachatelů se krátí.
10.6. těsně po půlnoci projíždí obcí od Slaného ku Praze 12 nákladních automobilů. Neobvykle dlouhý řetěz. Auta jsou naložena vojskem a pokud možno zjistiti, jde o plně vyzbrojené Germány, stojící v autech těsně vedle sebe. Kam jede v noci na první pohled narychlo vypravená pohotovost? Snad Praha přece jen nevydržela napětí? Ráno bylo vše vysvětleno.
Jemně prší. To sama příroda pláče nad orgiemi smrti, které prožívají několik kilometrů vzdálené Lidice. Lidice, které byly výkřikem umučeného národa a které se staly jedním z velkých symbolů našeho druhého odboje. Nad buštěhradským zámkem vystupují k zatažené obloze mraky temného kouře. Po silnici ubíhá žena vlekoucí dětský kočárek s plačícím děckem. Ustrašená, uplakaná sděluje všem kolemjdoucím: "Lidice hoří - střílí se tam" a pospíchá za neznámým cílem snad k příbuzným.
Práce v závodech a podnicích a vůbec všude začíná ochabovati. Občanstva se zmocňuje tupá resignace, která se střídá s výbuchy hněvu. V některých rodinách možno spatřiti za dveřmi sekyry a jest zde patrno odhodlání brániti se. Ano, brániti se, třebaže výsledek jest jasný. V těchto dnech by bylo sotva došlo k opakování Lidic bez výbuchu odporu celého kraje. A právě v tuto dobu bylo běžným oslovení při setkání: "jak se těšíš do hrobu?" Možno říci, že toto humorné oslovení svědčilo jasně, kam až se národ dostal, že zcela vážně počítal s odporem a smrtí.
Další dny byly vyplněny zprávami z okolí Lidic a výbuchy náloží, kterými byly Lidice rovnány se zemí. Téhož dne se vraceli po vykonané zkáze ušpinění "hrdinové" páchnoucí kouřem a potřísnění krví nevinných lidí ke Slanému. Nám náhodným divákům zůstalo pro katy jen opovržení.
Druhý den po vypálení byly dvěma nákladními auty převáženy kozy, sebrané lidické chudině. Smutně hledí tato zvířata, mnohdy snad hlavní obživa dětí chudého jejich majitele, z aut, jako by prosila o soucit. Proč mají právě tato zvířata tak tesklivý pohled?
Napětí nepovolilo až do dne, kdy bylo oficiálně vyhlášeno, že pachatelé byli zneškodněni a mimořádná opatření odvolána.
Lidická tragedie visí však ve vzduchu a při úředním vyhlášení zkázy obce není jedno oko suché a mnoho lidí, zvláště žen, zaplatilo to nervovým otřesem, neboť mezi občanstvem bylo mnoho těch, kteří měli v Lidicích příbuzné a známé. V Lidicích zůstal i zdejší příslušník Josef Klíma se synem a jeho manželka zemřela v koncentračním táboře v Rawensbrücku.
Dne 12.6. 1942 byl zatčen Antonín Kučera, horník z Olšan č. 117, ve spojitosti s případem jeho bratra Ladislava ze Pcher pro poslech cizího rozhlasu.
Den za dnem se vlekl a konec byl stále tak vzdálen!
Ze všech bojišť přicházely jen smutné zvěsti. Jen skutečně pevně věřící přinášeli potěšující zprávy, že nakonec právo zvítězí nad hrubým násilím. Poslech cizího rozhlasu stal se přímo chorobou. Bylo mnoho těch, kteří si zprávy dokreslují svým zbožným přáním: nastávaly rozepře, co bylo hlášeno a co hlášeno nebylo.
Zlatým hřebem zahraničního rozhlasu pro nás doma se stala poselství našeho presidenta, který mnohdy až nepříjemně tvrdě nás připravoval na příští dny. Nikdy, pane presidente, jste neměl tolik víry jako v těchto dobách. Vaše prohlášení udávala směr a sílila víru, že jest zde národ, který ve svém celku nelze zdeptati, a že Vy tam za hranicemi, jste naším mluvčím, kterého nikdo nezastraší.
Tak skončil rok 1942.

Jako obvykle, i v roce 1943, po předepsaných termínech, určených pro odevzdání obilí, bylo započato i v lednu s prováděním kontrol hospodářských usedlostí.
Naše obec dočkala se kontroly dne 23. ledna. Do obce přijela celá komise, vedená zástupcem německé policie Ellingerem. Všichni zemědělci, povinní kontingentem, byli zavoláni do kanceláře obce, kde jim byla krátce vysvětlena jejich dodatečná dodávková povinnost s připomínkou následků, které se dostaví v případě, že nebude vyhověno kladenému požadavku.
Při provedené namátkové kontrole byly zjištěny značné obilní přebytky u rolníka Josefa Krause a nechybělo mnoho k tomu, aby nebyla za pomoci přivolaných policejních posil prohledána celá obec, neboť zástupci policie Němci Ellingerovi se celá akce nechtěla líbiti. Psaní protokolů a křížové výslechy trvaly do 2. hodiny ranní.
Dva dny po provedené kontrole byl zatčen majitel hospodářství v Olšanech čp. 1 Josef Kraus a dopraven na Pankrác. Při provedeném trestním řízení byl odsouzen na 4 roky žaláře.
V měsíci únoru byla sejmuta všechna měď z vedení pro veřejné osvětlení obce a říše získala tímto způsobem 255 kg mědi.
V březnu byl vyšetřován vládní komisař pro nedodržování jazykových předpisů. Vyšetřování zavinil dopis zaslaný do obce Úlice Plešnice přímo, ač toto místo nebylo v Protektorátě.
Téhož měsíce opětně se dotazuje důvěrně kladenské gestapo na skladníka Karla Havelku. Zájem tento jest krajně podezřelý, neboť jest to již podruhé. Havelka na tuto skutečnost upozorněn. Důvod šetření není znám, avšak při jeho přesvědčení jako komunisty není třeba žádného vysvětlování.
Měsíc duben těžce poškodil všechny posluchače cizího rozhlasu.
Bylo nařízeno vystřihání krátkých vln v radiových přijímačích.
Netrvalo však dlouho a bylo dosti nabídek a návodů, jak se dá tento nedostatek odstraniti namontováním různých cívek, drátů a podobně.
V měsíci červnu bylo prováděno zjišťování možností přemístění obyvatelstva z okresu Benešov. Později přišel skutečně do obce Ladislav Vaněk s rodinou a Jan Bárta s rodiči. Posledním bydlištěm přistěhovalých byl Neveklov. (tehdy tam byl zřízen výcvikový prostor pro jednotky SS a vyklizeny některé obce. pozn.)
Již od jara projevovala se v občanstvu naprosto jiná nálada. začalo se věřiti, že situace se zvrátila. Hlavním pilířem této důvěry byl 2. únor 1943, kdy konečně ruský kolos tvrdou obranou a mocným úderem u Stalingradu učinil konec všem nadějím domýšlivých Friců. Byla to první vojenská rána zasazená Němcům před tváří celého světa a úkolem odborníků zůstane zhodnotit význam tohoto velikého ruského vítězství, které nemá obdoby. Rázem stala se směšnou všechna německá propaganda a nejvíce na to doplatil náš Emanuel Moravec se svým školáckým vyprávěním, že ruské armády není a že nyní bude nutno postaviti na Ural jen hlídky, které budou chrániti hranice proti zbojníkům, kteří zůstali z ruské armády.
Podzemní organisace všech směrů pracovaly plnou parou a nelze se diviti, že namnoze nebylo dbáno ani dřívější obvyklé opatrnosti.
2.9. pražské gestapo vyzvalo místní četnickou stanici, aby sdělila jména mužských osob od 16 do 60 roků bydlících v Brandýsku v čís. pop. 42 až 74. Výzva byla opatřena poznámkou "Streng vertraulich" a dalším ponaučením o následcích v případě vyzrazení.
K čemu to potřebují? Co se za tímto dotazem skrývá? Proč se ptá pražské gestapo, proč ne kladenské? Kolik dalších podobných dotazů táhne hlavou. Nelze spáti - tato záhada mučí a svěřit se nelze, bylo by to ostatně zbytečné, stejně nikdo nic neví. Kdo by mohl být varován? Vždyť se jedná vesměs o starší osoby!
Volání šelem se za týden znovu opakuje, jednalo se však již jen o čp. 78 až 96. Napětí vzrostlo. Co se bude díti? Odpovědi nelze nikde získati - nutno čekati a toto čekání se stává nekonečným.
Dne 13.9. přijelo od Prahy několik osobních aut pražského gestapa, zesíleného gestapem kladenským a v šílené jízdě zastavila tato kolona na prostranství před Živnostenskou záložnou. Nyní se naskytla všem náhodným divákům podívaná, o jakých se píše v detektivních románech a gangsterských případech amerických bank. Téměř ještě v jízdě vyskakovali z aut po zuby ozbrojení gestapáci s pistolemi, automaty a rozbíhali se do přilehlých ulic, prolézali zahrádky, přeskakovali ploty, honili chodce do domů a hrozili jim zastřelením.
Cílem přepadu byl domek manželů Václava a Anežky Pavlíkových čp. 79 v Brandýsku, kde kromě jmenovaných bydlel jejich ženatý syn Karel Pavlík s manželkou Marií a dětmi. Po důkladné prohlídce domu byla vyvedena jako první oběť přepadu Marie Pavlíková, manželka Karla Pavlíka, čalouníka, zaměstnaného v Praze. Rodiče Václav a Anežka Pavlíkovi byli téhož dne zatčeni ve Studněvsi, kde měli koupeno ovoce v sadě.
Na tento den mnoho občanů nezapomene, neboť nebyl snad nikdo z nás jistý, zda se záležitost netýká i jeho.
Celý večer až do půlnoci projížděla auta obcí a podle světel byl sledován jejich směr, kde v obci zastaví. Bohužel, bylo těchto zastavení dosti a ráno v obci chyběl Karel Pavlík, který se již domů nevrátil, neboť byl zatčen v Praze, jeho manželka Marie, dále Vilém Ždiarský, úředník banky v Praze, Josef Stříbrský, řezník, zaměstnaný v jatkách v Praze, Václav Hejl, úředník cukrovaru a Karel Stehlík, hutník, všichni bytem v Brandýsku. Smutné bylo ráno dne 14.9.1943. Dohadů o příčinách zatčení bylo mnoho, avšak málo pravdivých.
Teprve mnohem později bylo potvrzeno, že jmenovaní byli zatčeni pro illegální činnost, dopravu letáků, tiskovin atd. Kromě toho bylo zjištěno, že Karel Pavlík byl členem podzemní organisace, která měla sídlo v Praze. V obci se čas od času zdržoval v Pavlíkově rodině a přespával zde člen pražské podzemní organisace Josef Pilař, známý pod jménem Lojza.
Celý tento případ jest skutečným příkladem odvahy lidí, kteří se pustili do nerovného boje s tak vyškolenými zabijáky jako byli Němci. Není možno tímto způsobem popsati všechnu tu nezlomnou sílu všech zasvěcených a věřím pevně, že se najde někdo povolanější, kdo vypíše všechno do podrobností a tak splatí všem těm, kteří se nedočkali svobody, to co jim právem patří. I jejich krví byla skropena cesta, po které kráčel zmučený národ. Jejich dopisy psané před smrtí, měl by znáti každý, neboť z nich mluví pravda, posilovaná vírou, že jejich oběť nebude marnou.
Dne 6. října byla zatčena manželka Josefa Stříbrského, Františka Stříbrská a 7. října 1943 Antonín Kučera. Oba byli zatčeni proto, že věděli o činnosti vpředu vyjmenovaných občanů.
Po provedení vyšetřování se vrátili jen Václav Pavlík se svojí manželkou Anežkou, Františka Stříbrská a později Antonín Kučera. Ku konci přinesla květnová revoluce svobodu i manželce Karla Pavlíka, Marii Pavlíkové, která se po bezpříkladném utrpení vrátila ke svým malým dětem z Německa.
Dne 9. prosince vylepeny v obci známé plakáty znázorňující ruku nad Hradčany s nápisem "Zachvátí-li tě, zahyneš !" O vtip na tento plakát nebyla nouze.

Na Silvestra 1943 bylo uzavíráno mnoho sázek, že tento Silvestr jest posledním ve válce, avšak z konce války zvedala se větší obava, než z jejího průběhu. Prostor Němci obsazený se povážlivě zmenšoval a podle zběžného pohledu na mapu každý přicházel k názoru, že konečný boj musí býti a také bude dobojován u nás v Čechách. Nesčíslněkrát byly naše vzdechy doprovázeny otázkou: "Jak bude za rok, zdalipak se znovu sejdeme?"
Avšak i při těchto chmurných úvahách vytrysklo utajované nadšení, že přece jen bude konec války a tím taky konec té nenáviděné hrůzovlády německé.
21. ledna 1944 byla zabavena usedlost Josefa Krause, který již procházel dávno koncentráky Německa.
15. března jsme se skutečným nadšením, jak situace zdárně pokračuje, oslavovali zřízení protektorátu a řídili se daným poučením, že zvláště mládež má strhnouti svým vystoupením i staré váhavce, jak bylo doslovně v návodu uvedeno. Tyto staré váhavce nebylo však třeba strhávati: byli až nebezpečně strženi.
Začaly se objevovati větší transporty německého vojska. I vlakové přesuny strašily na všech tratích a prozrazovaly nám všem, že jdeme blíže k domovu, že se prostor menší.
Byl horlivě poslouchán zahraniční rozhlas a do map zakreslovány postupy spojeneckých armád, zvláště armády ruské. Objevovali se uprchlíci a prováděly se přípravy k jejich ubytování.
Dne 14. června jmenován JUC Fr. Novák vládním komisařem v Brandýsku i vládním komisařem ve Pcherách. Tímto opatřením nebyl samozřejmě nadšen, neboť jen těžko utíkal všem nástrahám a udáním na něho činěným. JUC Novák přejímá i tuto odpovědnost a osvědčuje i ve Pcherách svoje přímé, poctivé a čestné jednání. Dnes můžeme říci, že JUC Fr. Novák vedl jemu svěřenou správu obce Brandýsek dobře a že velmi mnoho občanů jest mu zavázáno díky a vděčností za služby, které pro ně vykonal. Jeho jméno bude v Brandýsku vždy vyslovováno se ctí. Dne 28. února 1944 po hrozných dnech očekávání byli popraveni stětím Karel Pavlík a Josef Stříbrský a dne 10. července Václav Hejl, Vilém Ždiarský a Karel Stehlík. Míra bolesti a utrpení byla dovršena.
Již nepláče stará matka Václava Hejla, neboť se nedostává slz, její bolest těžko kdo pochopí. Jen ve svých vrásčitých rukou překládá poslední dopis svého syna, který prosí svoji maminku za odpuštění, vždyť ji tolik měl rád. Stydíš se sám před sebou při čtení dopisů těchto lidí. Jak vysoko stojí všichni nad námi! Nikde v dopisech se nedopátráš slůvka slabosti, zhroucení nebo malomyslnosti, jen jedno možno s plnou určitostí z dopisů vyčísti: "Odpusťte mi vše, čím jsem Vám snad ublížil, vím proč umírám a svého činu nelituji. Jsem ve svém nitru usmířen!" Hrozné a přec krásné zjištění !
Naproti tomu zjišťuješ s hnusem, že advokát, který pro umučené stejně nehnul ani prstem, snaží se vydírati na staré matce. To je skutečnost, kterou nelze zapomenouti.
V listopadu jsou sestavovány kolony k odstraňování sněhu na silnicích, aby nebyly zdrženy přesuny vojsk, které možno očekávati. Den ze dne přibývá náletů a rachot dopadajících bomb se zlověstnými záblesky na obloze nedá v noci spáti. Fronty se blíží.
Dne 15. prosince náhle umírá MUDr Václav Šašek, obvodní lékař v Brandýsku. Odchází jeden z těch, který tolik čekal na konec válečného běsnění a nedočkal se. Doktora Šaška bude vzpomínati mnoho dělníků zdejšího kraje jako svého ochránce. I jeho smrt nutno přičísti těžkostem doby, se kterou zápasil do poslední chvíle svého života. Patří mezi málo těch o kterých jest nutno mluviti s úctou. Jeho činnosti v Brandýsku nebude nikdy zapomenuto.
Končí rok 1944 a nikdo nečiní obvyklé závěry, jak tomu bývalo v dřívějších letech, nikdo nevěnuje konci roku pozornosti, a zájmy všech jsou soustředěny na válečné události a jejich průběh. Rudá armáda drtí ustupující Němce a na západě se jim nevede lépe. Uprchlíků stále přibývá a němečtí sedláci, kteří museli opustiti své usedlosti, ještě věří ve svého Vůdce a tvrdí, že jedou ze Slezska, Slovenska a Polska do Čech osívati. Komedie s lidskou důvěřivostí stává se pro nás všechny krajně směšnou.
Nálet stíhá nálet a všichni máme jediné přání, aby byl konec dříve než se přiblíží fronty.
Odpovědět

Zpět na „ČESKOSLOVENSKO“