PALBA.CZ

Ruský expediční sbor ve Francii

Příběh Ruského expedičního sboru ve Francii představuje jednu z nejméně známých, a přesto pozoruhodných kapitol první světové války. Když se v roce 1915 ocitla západní fronta v krvavé patové situaci, francouzská vláda zoufale hledala nové lidské zdroje. Paříž proto přišla s ambiciózním požadavkem, aby carské Rusko vyslalo na západ až 300 000 mužů výměnou za dodávky moderních zbraní a munice, kterých měla Moskva fatální nedostatek. Ruské vojenské velení v čele s náčelníkem generálního štábu Michailem Vasiljevičem Alexejevem sice proti oslabení vlastních linií ostře protestovalo, ale muselo se podřídit přání cara Mikuláše II. Ten v tomto netradičním vojenském paktu viděl možnost, jak demonstrativně upevnit spojenectví států Dohody. Alexejev nicméně pro odesílané muže vybojoval přísné autonomní podmínky: jednotky si musely zachovat výhradně ruské důstojníky i polní soudy, zatímco francouzská strana se smluvně zavázala zajistit kompletní námořní přepravu, ošacení, stravu a kompletní výzbroj.

Z původních grandiózních plánů nakonec sešlo a carské impérium vyčlenilo pro západní bojiště jen 44 319 nejlepších a fyzicky nejzdatnějších vojáků. Ti utvořili Ruský expediční sbor rozdělený do čtyř speciálních pěších brigád. Logistická operace spojená s jejich přesunem hraničila s tehdejšími možnostmi. První brigáda, která opustila Moskvu v únoru 1916, musela absolvovat cestu přes celou Sibiř po Transsibiřské magistrále až do přístavu Vladivostok. Odtud se muži nalodili na francouzské transportní lodě a pluli přes Tichý oceán, Indický oceán, Suezský průplav a Středozemní moře, dokud po dvou měsících strastiplné cesty konečně nevystoupili v Marseille, kde je vítaly jásající davy civilistů. Zatímco první a třetí brigáda byly nasazeny přímo ve Francii k obraně strategických sektorů u Remeše, druhá a čtvrtá brigáda zamířily na neméně komplikovanou soluňskou frontu do hornaté Makedonie, kde se po boku Spojenců podílely na dobytí strategického města Bitola a na bojích v hornatém řeckém vnitrozemí.

Zlomový bod celého tažení přišel na jaře roku 1917 během masivní, ale naprosto zpackané francouzské Nivellovy ofenzívy v oblasti Champagne. Ruské brigády zde sice projevily neuvěřitelnou udatnost a za cenu obrovských ztrát dobyly opevněné pozice u pevnosti Brimont, avšak právě v zákopech je zastihly otřesné zprávy z domova o vypuknutí únorové revoluce a pádu carského režimu. Unavení a zdecimovaní vojáci, kteří se najednou ocitli v právním vakuu bez vládce, kterému původně přísahali věrnost, odmítli dál umírat za zájmy cizí mocnosti. Ve vojenském táboře La Courtine v centrální Francii tak vypukla v září 1917 masivní, otevřená vzpoura. Ruští vojáci po vzoru Petrohradu ustavili vlastní revoluční sověty, sesadili důstojníky a zabarikádovali se v kasárnách s jediným ultimátním požadavkem: okamžitým návratem do vlasti. Francouzské velení, které se v té době potýkalo s vlnou defetismu ve vlastních řadách, reagovalo značně nekompromisně. Tábor obklíčilo loajálními jednotkami, zahájilo dělostřeleckou palbu, rebely tvrdě zpacifikovalo a vůdce povstání nechalo bez milosti popravit nebo deportovat do trestaneckých táborů v severní Africe.

Podobný scénář se odehrál také na soluňské frontě v Makedonii, kde se zbývající dvě brigády po zprávách o revolučním kvasu rovněž radikalizovaly, odmítly poslušnost a byly okamžitě staženy z přední linie do internačních táborů v Řecku. Francouzská vláda následně postavila zbylé ruské vojáky před dilema: buď nucené práce v Alžírsku, nebo dobrovolný vstup do nově formovaných francouzských koloniálních jednotek. Z několika stovek nejvěrnějších a politicky vhodných dobrovolníků, kteří odmítli bolševické myšlenky, tak byla na začátku roku 1918 vytvořena elitní "Légion Russe" (Ruská legie). Ta byla pro své výjimečné bojové kvality začleněna přímo do slavné a obávané francouzské Marocké divize, která platila za údernou pěst tehdejší spojenecké armády. V řadách marockých střelců a cizineckých legionářů se tito zbylí Rusové zúčastnili těch nejkrvavějších závěrečných bitev na západní frontě, včetně druhé bitvy na Marně a prolomení Hindenburgovy linie. Bojovali s fanatickým hrdinstvím a pohrdáním smrtí, což jim vyneslo nejvyšší francouzská vojenská vyznamenání, ale také téměř naprosté vyhlazení. V posledních měsících války jich v urputných zákopových bojích padlo neuvěřitelných 85 %. Oficiálního vyhlášení příměří v listopadu 1918 se na západní frontě dožilo pouhých 500 zraněných a vyčerpaných ruských legionářů. Vzhledem k probíhající krvavé občanské válce v Rusku a nástupu bolševismu se tito muži již do své vlasti z politických i bezpečnostních důvodů vrátit nemohli. Většina z nich proto natrvalo zůstala ve Francii, kde položila základy meziválečné emigrantské komunity.

Zdroj:
https://www.facebook.com/groups/6662907 ... 194874958/
https://rarehistoricalphotos.com/russia ... lles-1916/
https://www.nationalreview.com/photos/wwi-battle-sea/
https://en.wikipedia.org/wiki/Russian_E ... _in_France