Dnes je každý v Evropě zaujatý konfliktem na Ukrajině a nepřímo situací v pásmu Gazy, kde se Izrael potýká s Hamasem. Africké problémy jsou zcela v pozadí, a to i přes obrovskou angažovanost Ruska a Číny. Veřejný diskurz ignoruje otázky spojení Afriky s Evropou a například financování válek Kremlem a obcházení sankcí, které byly měsíce tak úzkostlivě uvalovány. Po sobě jdoucí konflikty podněcují temný kontinent a na starý kontinent míří miliony migrantů. V tom všem zmatku si musíme vybrat: buď bezpečnost Evropy, nebo Afriky. Z evropského pohledu se rozhodnutí zdá zcela zřejmé.
Individuální mise i mnohonárodní iniciativy byly v posledních letech neúspěšné při stabilizaci a řešení konfliktů v Africe. Evropa – úžeji chápaná jako Evropská unie – nebyla schopna zorganizovat misi, která by ukončila války v Mali, Libyi, Středoafrické republice nebo Súdánu. To neznamená, že nedocházelo k zprostředkování, četným návštěvám a výcviku afrických jednotek. Efekt je však ohromující, protože následky konfliktů v Africe pociťují především země Evropské unie. Navíc se v roce 2023 nekonal žádný summit EU-Afrika a jedinou zemí na světě, která uspořádala velkou konferenci s africkým kontinentem, byla Ruská federace.
Čemu čelit?
Bezpečnost v Africe je oxymóron. Kontinent je obrovský a žádné dva konflikty, výzvy a vlády nejsou stejné. I když se může zdát, že mnohé události jsou analogické a vojenské junty mají podobný systém získávání moci, je to úplně jiné. Pokud by tomu tak bylo, bývalé evropské koloniální mocnosti by se s krizemi už dávno vypořádaly, místo toho v podstatě od počátku druhé dekády 21. století pravidelně ustupují globálním hráčům, jako je Čína, Rusko a Indie.
Rusko, které je poměrně připravené (celkem velká síť ambasád), vysláním několika desítek žoldáků dokáže převzít politické otěže a komunikovat s juntami v oblasti Sahelu. To se neodráží dobře na evropských zemích, které jsou v regionu již léta zapojeny. Zatímco ekonomické přínosy byly jistě uspokojivé, náhlý odchod z Mali, Burkiny Faso a Súdánu byl ranou, která mimo jiné donutila země jako Francie, Belgie, Španělsko a Itálie, aby předefinovaly svou africkou politiku a zabránily některým zemím střední a východní Evropy, aby se zapojily.
Afrika čelí desítkám výzev. V prvé řadě se jedná o ozbrojené konflikty, protože mnoho afrických zemí zažívá vnitřní střety, často vyplývající z politických, etnických, náboženských, územních rozporů nebo bojů o přírodní zdroje. Mezi příklady z minulého roku patří: Súdán, Etiopie, Mali a Mosambik. Ve výše uvedených zemích stále probíhají boje, kterých se účastní minimálně několik stran konfliktu.
Další hrozbou, která každým rokem narůstá a vedla k neúspěchu mnohonárodní mise v Sahelu (pod vedením Francie), je terorismus. Některé regiony Afriky jsou zvláště zranitelné vůči aktivitám teroristických skupin, jako je Boko Haram v Nigérii, Al-Shabaab v Somálsku nebo skupiny spojené s Al-Káidou a Islámským státem, který šíří svůj vliv v severní a západní Africe.
Politická nestabilita v podobě pádů vlád, nejistá státní správa, přetrvávající chudoba a silná pozice armády způsobují, že k vojenským převratům dochází pravidelně. Za poslední 4 roky jich bylo až 10. Navíc se stále častěji objevují případy, kdy se vojenské junty dostaly k moci státním převratem a využily nepřátelství vůči bývalým koloniálním mocnostem. Vládní nestabilita podporuje rozvoj kriminality a korupce, což následně negativně ovlivňuje bezpečnost v zemi a situaci občanů. Dochází ke konfliktům, zabíjení a narůstající migraci (po převratu v Súdánu v dubnu 2023 přesáhl počet vnitřně vysídlených osob 7 milionů).
Chudoba a sociální nerovnost vedou k sociální nespokojenosti, která má za následek konflikty a zvyšuje riziko kriminality. Lidé hledají „lepší zítřky“ a rozhodnou se odcestovat do Evropy. Za posledních 10 let dorazil na starý kontinent rekordní počet nelegálních migrantů. Roky 2022 a 2023 byly navíc opět průlomové v počtu těch, kterým se podařilo obejít hlídané hranice. Roky 2024 a 2025 s pokračujícími konflikty v Africe budou poznamenány masami lidí přicházejících z temného kontinentu.
V Somálsku je al-Šabáb na vzestupu a daří se mu získávat zpět území, o které přišel v uplynulých letech. Na vině je zejména neschopnost federální vlády efektivně spravovat oblasti, které ovládla (v tomto ohledu se pro místní jeví islamistická skupina často jako ta lepší alternativa), přetažení vládních sil, nedostatek peněz a vnitřní politické neshody. Je možné, že v blízké době dojde k syrskému nebo afghánskému scénáři, tedy že povstalci ovládnou zemi poté, co se zahraniční aktéři stáhli vláda podporovaná jen slabými vojenskými složkami jim nedokázala čelit.
