Deutsch-Samoa
Až do počátku 19. století si Samojci žili svým životem, od objevení ostrovů Nizozemci počátkem 18. století jen sporadicky zpestřeným tu a tam další návštěvou nějaké evropské plachetnice. V roce 1830 však přichází na ostrov John Williams (1796-1839) z Londýnské misijní společnosti, aby zdejší obyvatele obrátil na křesťanství, a po něm i první osadníci. V letech 1839-1861 jsou na ostrovech postupně otevřeny konzuláty Velké Británie, Spojených států a Německa a začínají zde rozvíjet činnost nejrůznější obchodní společnosti. Jednou z prvních se stala hamburská společnost Haus Godeffroy, jejíž tehdejší šéf Johann Cesar VI. Godeffroy (1813-1885) byl přezdíván "Králem jižních moří" (Südseekönig). Z jejího podnětu byly na úrodných ostrovech, bohatých navíc na vodu, zakládány po roce 1865 četné kokosové plantáže, pro jejichž pěstování se na Samou dovážely pracovní síly z Číny a nebo Melanésie. Německé podnikání nevraživě sledovaly konkurenční britské a americké společnosti, které se pro sebe snažily získat obdobné koncese a za tím účelem se snažili ovlivnit i volbu samojského krále. Ve druhé polovině 70. let 19. století zde začali získávat navrch Američané, kterým se podařilo získat přístavy Pago Pago a Tutuila ve východní části souostroví. Němci se však nemínili nechat z oblasti vytlačit a kontrovali obsazením hlavního města na ostrově Upolu. V roce 1884 se vylodila německá námořní pěchota v Apii a král Malietoa Talavou uzavřel s Německou říší smlouvu, která jí měla na ostrovech zajistit podstatně větší vliv. Význam ostrovů Samoa a zájem o ně však stoupal i z jiných důvodů – ostrovy ležely zhruba v polovině cesty mezi Amerikou a Čínou a představovaly tak strategickou zastávku, důležitou pro doplnění paliva a zásob. Napětí zhoustlo rok po vylodění Němců v Apii zásluhou příliš horlivého císařského komisaře Gustava Traverse (1846-1892), který s podporou dělového člunu SMS Albatross vyvěsil nad dosud neutrálním městem Apia říšskou vlajku. V očích britských a amerických obchodních soupeřů to znamenalo německou anexi ostrovů. Situace se dál vyostřovala a 18. prosince 1888 došlo k potyčce s Američany v osadě Vailele. V následné přestřelce, které se zúčastnilo na 220 německých vojáků, bylo 14 Němců zabito a dalších 38 zraněno. Situace se poté trochu zklidnila, ale napětí mezi mocnostmi trvalo.
Pak ale zasáhla příroda a po drtivém úderu tajfunu šlo ke dnu sedm lodí i s desítkami námořníků. Právě tento tajfun tak vzal mocnostem chuť do dalšího eskalování situace a přiměl je zasednout za jednací stůl. Během konference v Berlíně roku 1889 byla přijata dohoda, v níž se formálně nezávislé království Samoa, dostalo pod společnou správou všech tří mocností. Spor se znovu rozhořel roku 1898, když zemřel samojský král Susuga Malietoa Laupepa (1841-1898). O rok později byla tedy rychle uzavřena nová dohoda, kdy si Německo a Spojené státy rozdělily Samou a Velká Británie byla odškodněna jinými tichomořskými ostrovy. V únoru 1900 tak byla Východní Samoa vyhlášena za americké zámořské území (později Americká Samoa), zatímco Západní Samoa se stala německou kolonií pod eufemistickým označením "chráněné území" a do čela zdejší správy byl tehdy jmenován jako guvernér Wilhelm Solf (1862-1936). Vystudovaný filozof, indolog a právník na rozdíl od jiných koloniálních úředníků projevil kupodivu dostatek taktu a diplomacie. Německá vláda poprvé přinesla mír a pořádek. Autorita v osobě guvernéra se stala otcovskou, spravedlivou a absolutní. Berlín byl daleko; nebyl tam žádný telegram ani rádio. Němečtí správci zdědili systém, podle kterého asi dvě stě předních Samoanů zastávalo různé veřejné funkce. V průběhu let rivalita o tyto pozice, stejně jako jmenování koloniálních úředníků, vytvořila napětí, až se disidentští náčelníci (matai) shromáždili do militantního hnutí, aby nakonec ozbrojeni pochodovali na Apia. Tak se stalo v roce 1909. Guvernér Solf se setkal se Samoany a jeho rozhodná osobnost je přesvědčila, aby se zase vrátili domů. Politická agitace hnutí Mau však pokračovala. Dorazilo několik německých válečných lodí a Solfova trpělivost tím skončila. Nechal deset vůdců, včetně jejich manželek, dětí a svěřenců (dohromady 72 lidí), deportovat na Saipan na německých Marianských ostrovech, čímž ve skutečnosti Lauatiho povstání ukončil bez krveprolití. Během svého desetiletého pobytu na ostrovech položil Solf základy dodnes fungujícího administrativního rozčlenění, zasloužil se o vybudování školského systému včetně 320 škol a v neposlední řadě se zajímal o pracovní a životní podmínky dělníků, pracujících na plantážích (do roku 1914 zde žilo přes 2000 Číňanů). A v případě porušení pravidel soužití neváhal zakročit i proti vlastním krajanům, jako v případě Richarda Deekena, odsouzeného v roce 1904 za špatné zacházení s čínskými zaměstnanci. Tento přístup a schopnosti, které byly v ostrém protikladu k řadě krveprolití v jiných koloniích, jej v roce 1911 vynesly až do úřadu státního sekretáře pro německé kolonie, odkud i nadále prosazoval umírněnou koloniální politiku. Ta se projevila mimo jiné i tím, že až do vypuknutí první světové války v německých koloniích nedošlo k žádnému povstání. Prosazoval v mezinárodních vztazích politiku usmíření a nepřenášet evropské spory na koloniální půdu. V tomto smyslu se Solf zasazoval také o to, aby do zámoří mířilo co nejméně německých vojáků. Ve funkci guvernéra jej vystřídal Erich Schultz (1870-1935), bývalý hlavní soudce na Samoi.
Všem plánům a vizím Wilhelma Solfa učinila konec první světová válka. Tehdy nemělo Německo na ostrovech žádné ozbrojené síly, kromě domorodé samojské policie. Malý dělový člun SMS Geier a neozbrojená průzkumná loď Planet byly přiděleny k takzvané "australské stanici" (zahrnující všechny německé protektoráty jižních moří, nikoli britské panství Austrálii), ale Geier nikdy nedoplul na Samou. Herbert Morley, který tehdy na Samoe podnikal, poslal dopis ze dne 27. července 1914, kde vypráví o šesti německých válečných lodích kotvících u Samoi. Dopis byl zveřejněn v Keighley News 17. listopadu téhož roku. Německá Samoa byla napadena ráno 29. srpna 1914, kdy se na ostrovech vylodily britské a francouzské jednotky. Viceadmirál hrabě Maximilian von Spee (1861-1914) z východoasijské eskadry se dozvěděl o okupaci a spěchal na Samou s obrněnými křižníky SMS Scharnhorst a SMS Gneisenau, které na místo dorazily 14. září. Usoudil však, že i úspěšné vylodění by nemělo dlouhého trvání, jelikož byly okolní vody plné nepřátelských plavidel. Navíc se chtěl probít co nejdříve do evropských vod. Křižníky tedy odpluly a Nový Zéland okupoval německou kolonii až do roku 1920. Po skončení první světové války se ostrovy Samoa dostaly pod novozélandskou správu jako mandátní území Společnosti národů. Pro Samojce z toho však nic pozitivního nevyplynulo. Spíše naopak. Poté, co byla do apijského přístavu vpuštěna karanténní loď, rozšířila se po ostrovech nákaza španělské chřipky, na kterou zakrátko zemřela skoro třetina obyvatel. V prosinci 1928 pan nespokojenost s novozélandskou administrativou vyvrcholila pokojnou demonstrací, kterou však novozélandské jednotky tvrdě rozehnaly a zabily přitom jedenáct demonstrantů včetně vůdce hnutí Mau a padesát dalších osob zranily. Jako první ze zemí Polynésie získala Samoa samostatnost. Stalo se tak 1. ledna roku 1962.
Zdroj:
https://de.m.wikipedia.org/wiki/Deutsch-Samoa
https://en.wikipedia.org/wiki/German_Samoa
https://en.wikipedia.org/wiki/Erich_Schultz-Ewerth
https://en.wikipedia.org/wiki/Malietoa_Laupepa
https://en.wikipedia.org/wiki/Wilhelm_Solf
https://cs.wikipedia.org/wiki/Maximilian_von_Spee
http://www.ceskycestovatel.cz/valka-o-samou/
