Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 49.
Napsal: 20/2/2023, 06:03
Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 49.
Mapa útoků spojeneckých armád do Ragúnu, konec roku 1944, květen 1945. Náčrt je na několika webech, zde byl zmenšen.
Postup Spojenců do Rangůnu.
Z historických podkladů je možno nejprve konstatovat, že britská 14. armáda generála Slima, s pomocí činditských jednotek (Operace Thhursday), které operovaly okolo Indaw, uštědřila japonské armádě velkou porážku. Japonští generálové, Mutaguči (japonská 15. armáda) a Kawabe (velel japonské Barmské oblastní armádě /Burma Area Army/, se sídlem v Rangúnu), kteří nikdy ani v duchu nepomysleli na to, že by byli poraženi, posílali každý den své vojáky na jistou smrt.
Byl srpen roku 1944, když Japonci zahájili oběma stranami tak dlouho očekávaný ústup. Srpnový ústup přinesl mnoho zásadních změn na velitelských místech a to jak v japonské armádě, tak i ve spojeneckých vojscích. Z historických zápisů změny velení na obou stranách, zachytil i historik David Rooney, ve své knize - Vítězství v Barmě, na str., 162, když píše, cituji:
„Mutaguči, který předtím propustil 3 divizní velitele, byl nyní v podobné situaci. Po jeho odchodu jej nahradil generál Kimura. Na britské straně došlo k převelení Scoonese (IV. armádní sbor) do střední Indie a na jeho místo nastoupil Messervy , který předtím velel indické 7. divizi (a nyní převzal IV. armádní sbor).
Přibližně ve stejnou dobu byl odvelen také generál Giffard (velel Východní armádě v Indii v době obležení Kohimy a Imphalu), jehož vztahy s Admirálem Lordem Mountbattenem (Vrchní velitel SEAC, Velitelství pro jihovýchodní Asii), a na jeho místo přišel generál Oliver Leese, bývalý velitel 8. armády.“
To ale nebylo vše, neboť celá 14. armáda potřebovala, k tomu, aby mohla dál řádně využívat předchozích vítězství nad třemi japonskými divizemi (31., 33., a 15.), reorganizaci.
I když bylo možností více, jako nejvhodnější byla zvolena operace „Capital“ (Hlavní město), jejímž cílem bylo postoupit do střední a jižní tehdy Barmy v několika směrech: XV. sbor do Arakanu, IV. sbor a XXXIII. sbor do střední Barmy. Další postup pak měly provést jednotky při Velitelství pro severní bojiště (Norther Combat Area Command – NCAC), kterým velel do svého sesazení generál Stilwell. Toho ve funkci vystřídal generál Sultan. Pod NCAC patřila i 36. britská divize, které velel generál Festing. Zajímavý byl ten fakt, že v počáteční fázi operace „Capital“ nebyly nasazeny letecké síly.
Po skončení nutných reorganizací pak takřka okamžitě, začala indická 5. divize (generálmajor Brigss), v čele s prapory Royal West Kents a West Yorks, s útočnými akcemi proti ustupující japonské 33. pěší divizi generála Tanaky, která se v té době stahovala po tiddimské silnici. Samotné městečko Tiddim se podařilo po krátkých a prudkých střetech rychle obsadit, a následně se 5. divize spojila s 11. východoafrickou divizí (11th East African Division), jejíž hlavním úkolem bylo provést přesun přes nevlídné a nehostinné Kabawské údolí. Byl začátek prosince roku 1944, když byla dobyta Kalewa (jihovýchodně od Tiddim), místo, kde se v roce 1942 nakrátko zastavil generál Slim, aby tehdy naplánoval další koordinaci, ve spěchu ustupujících spojeneckých sil. Tentokrát to byl plán postupu 14. armády, který všichni chválili, což se projevilo názorně již při způsobu, jakým byla překročena řeka Čjintwin. Ocelový most (Tzv. Bailey Bridge) byl celý zkonstruován v Anglii, Americe a Indii, poté lodí dopraven do Kalkaty, železnicí do Dimapuru a odtud nákladními auty do Kalewy, což pak značně urychlilo spojenecký postup přes tuto mohutnou řeku.
Ocelový most (Bailey Bridge) přes řeku Čjintwin prosinec 1944. Foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zmenšeno.
Byl konec roku 1944, když si Japonci konečně uvědomili, „že není možné udržet všechny své pozice v severní Barmě a smířili se s tím, že ztratí nadvládu nad cestou do Číny“.
Ale všeho v severní Barmě, se stále nebyli ochotni, jen tak lehce se vzdát. Historik David Rooney, ve své knize - Vítězství v Barmě, na str., 164., k tomu dodává, cituji:
„Ačkoli byly 15., 31. a 33. divize téměř zlikvidovány u Kohimy a Imphalu a jejich řady značně prořídly, bylo v Barmě dalších deset japonských divizí, což představovalo zhruba 100 000 bojeschopných mužů. Jejich zásobovací situace se navíc začínala zlepšovat. K tomu zde byla také hrozba nepřetržitě operující Indické národní armády a Barmské národní armády.
Jejich jednotky se však postupně přidávaly na druhou stranu, a tak byly pro Japonce značně nespolehlivé.“
Součástí již řečené „operace Capital“ byly spolu s postupem IV. a XXXIII. sboru na jih ke Kalevě a postupu XV. sboru včetně 81. a 82. západoafrické divize a indické 25. divize i přípravné akce pro útoky na pobřeží u Akyabu a na ostrov Ramree. Na východním křídle 14. armády operovala 36. divize, která podléhala velení NCAC. Byla to jednotka, která po rozpuštění nahradila Čindity. Nyní postupovala na Indaw a pak ještě dál. Vojáci této jednotky používali terénní upravená vozidla po železnici. V prosinci 1944 se pak tato 36. divize spojila s ostatními jednotkami 14. armády.
Vydavatel oficiálních zpravodajství novin SEAC (Velitelství pro jihovýchodní Asii), kterým byl Frank Owen, popsal celý jejich přesun následovně, cituji:
„Vojáci pochodovali divočinou a museli čelit zuřivým Japoncům. Vypálené vesnice, rozbořené pagody, rozbité vagóny, rezavějící zbraně a helmy, které Japonci při útoku zahodili, neodeslané dopisy, hnijící nepohřbené mrtvoly – to všechno bylo k vidění téměř denně. Zpocený a klející pěšák se spolu se svou eskadrou smrti brodil blátem k rozbořené vesnici.“ (historickým podkladem je: Owen, The Campaign in Burma, str. 116).
I když tehdy bylo známo, že generalissimus Čankajšek nesplnil své sliby dané na Káhirské konferenci, bojovaly přesto jeho jednotky, a to po nějaký čas v horní části Salweenského údolí – v drsné krajině ve výškách přes 3 000 m.n.m., v plískanicích, sněhu a mlhách. Odtud po bojích postoupily dále a spojily se poblíž Bhama s divizem, které tvořily další Čankajškovu armádu při NCAC. Čímž se vlastně podařilo dosáhnout toho, co bylo hlavním cílem americké strategie – znovuotevření cesty do Číny.
Bylo 27. ledna 1945, když Lord Mountbatten, jako vrchní velitel SEAC, dává na vědomí presidentu Rooseveltovi a ministerskému předsedovi Churchillovi, že „první část rozkazů, které jsem obdržel v Quebecku, byla provedena. Průchod do Číny je možný."
Zde viz admirál, Lord Mountbatten. Foto je majetkem Wikipedie.
A také již druhý den, tedy 28. ledna 1945, se na cestu do Čangkingu vydaly prvé kolony nákladních automobilů se zásobami. Barmská cesta byla tak znovu otevřena.
Mapa útoků spojeneckých armád do Ragúnu, konec roku 1944, květen 1945. Náčrt je na několika webech, zde byl zmenšen.
Postup Spojenců do Rangůnu.
Z historických podkladů je možno nejprve konstatovat, že britská 14. armáda generála Slima, s pomocí činditských jednotek (Operace Thhursday), které operovaly okolo Indaw, uštědřila japonské armádě velkou porážku. Japonští generálové, Mutaguči (japonská 15. armáda) a Kawabe (velel japonské Barmské oblastní armádě /Burma Area Army/, se sídlem v Rangúnu), kteří nikdy ani v duchu nepomysleli na to, že by byli poraženi, posílali každý den své vojáky na jistou smrt.
Byl srpen roku 1944, když Japonci zahájili oběma stranami tak dlouho očekávaný ústup. Srpnový ústup přinesl mnoho zásadních změn na velitelských místech a to jak v japonské armádě, tak i ve spojeneckých vojscích. Z historických zápisů změny velení na obou stranách, zachytil i historik David Rooney, ve své knize - Vítězství v Barmě, na str., 162, když píše, cituji:
„Mutaguči, který předtím propustil 3 divizní velitele, byl nyní v podobné situaci. Po jeho odchodu jej nahradil generál Kimura. Na britské straně došlo k převelení Scoonese (IV. armádní sbor) do střední Indie a na jeho místo nastoupil Messervy , který předtím velel indické 7. divizi (a nyní převzal IV. armádní sbor).
Přibližně ve stejnou dobu byl odvelen také generál Giffard (velel Východní armádě v Indii v době obležení Kohimy a Imphalu), jehož vztahy s Admirálem Lordem Mountbattenem (Vrchní velitel SEAC, Velitelství pro jihovýchodní Asii), a na jeho místo přišel generál Oliver Leese, bývalý velitel 8. armády.“
To ale nebylo vše, neboť celá 14. armáda potřebovala, k tomu, aby mohla dál řádně využívat předchozích vítězství nad třemi japonskými divizemi (31., 33., a 15.), reorganizaci.
I když bylo možností více, jako nejvhodnější byla zvolena operace „Capital“ (Hlavní město), jejímž cílem bylo postoupit do střední a jižní tehdy Barmy v několika směrech: XV. sbor do Arakanu, IV. sbor a XXXIII. sbor do střední Barmy. Další postup pak měly provést jednotky při Velitelství pro severní bojiště (Norther Combat Area Command – NCAC), kterým velel do svého sesazení generál Stilwell. Toho ve funkci vystřídal generál Sultan. Pod NCAC patřila i 36. britská divize, které velel generál Festing. Zajímavý byl ten fakt, že v počáteční fázi operace „Capital“ nebyly nasazeny letecké síly.
Po skončení nutných reorganizací pak takřka okamžitě, začala indická 5. divize (generálmajor Brigss), v čele s prapory Royal West Kents a West Yorks, s útočnými akcemi proti ustupující japonské 33. pěší divizi generála Tanaky, která se v té době stahovala po tiddimské silnici. Samotné městečko Tiddim se podařilo po krátkých a prudkých střetech rychle obsadit, a následně se 5. divize spojila s 11. východoafrickou divizí (11th East African Division), jejíž hlavním úkolem bylo provést přesun přes nevlídné a nehostinné Kabawské údolí. Byl začátek prosince roku 1944, když byla dobyta Kalewa (jihovýchodně od Tiddim), místo, kde se v roce 1942 nakrátko zastavil generál Slim, aby tehdy naplánoval další koordinaci, ve spěchu ustupujících spojeneckých sil. Tentokrát to byl plán postupu 14. armády, který všichni chválili, což se projevilo názorně již při způsobu, jakým byla překročena řeka Čjintwin. Ocelový most (Tzv. Bailey Bridge) byl celý zkonstruován v Anglii, Americe a Indii, poté lodí dopraven do Kalkaty, železnicí do Dimapuru a odtud nákladními auty do Kalewy, což pak značně urychlilo spojenecký postup přes tuto mohutnou řeku.
Ocelový most (Bailey Bridge) přes řeku Čjintwin prosinec 1944. Foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zmenšeno.
Byl konec roku 1944, když si Japonci konečně uvědomili, „že není možné udržet všechny své pozice v severní Barmě a smířili se s tím, že ztratí nadvládu nad cestou do Číny“.
Ale všeho v severní Barmě, se stále nebyli ochotni, jen tak lehce se vzdát. Historik David Rooney, ve své knize - Vítězství v Barmě, na str., 164., k tomu dodává, cituji:
„Ačkoli byly 15., 31. a 33. divize téměř zlikvidovány u Kohimy a Imphalu a jejich řady značně prořídly, bylo v Barmě dalších deset japonských divizí, což představovalo zhruba 100 000 bojeschopných mužů. Jejich zásobovací situace se navíc začínala zlepšovat. K tomu zde byla také hrozba nepřetržitě operující Indické národní armády a Barmské národní armády.
Jejich jednotky se však postupně přidávaly na druhou stranu, a tak byly pro Japonce značně nespolehlivé.“
Součástí již řečené „operace Capital“ byly spolu s postupem IV. a XXXIII. sboru na jih ke Kalevě a postupu XV. sboru včetně 81. a 82. západoafrické divize a indické 25. divize i přípravné akce pro útoky na pobřeží u Akyabu a na ostrov Ramree. Na východním křídle 14. armády operovala 36. divize, která podléhala velení NCAC. Byla to jednotka, která po rozpuštění nahradila Čindity. Nyní postupovala na Indaw a pak ještě dál. Vojáci této jednotky používali terénní upravená vozidla po železnici. V prosinci 1944 se pak tato 36. divize spojila s ostatními jednotkami 14. armády.
Vydavatel oficiálních zpravodajství novin SEAC (Velitelství pro jihovýchodní Asii), kterým byl Frank Owen, popsal celý jejich přesun následovně, cituji:
„Vojáci pochodovali divočinou a museli čelit zuřivým Japoncům. Vypálené vesnice, rozbořené pagody, rozbité vagóny, rezavějící zbraně a helmy, které Japonci při útoku zahodili, neodeslané dopisy, hnijící nepohřbené mrtvoly – to všechno bylo k vidění téměř denně. Zpocený a klející pěšák se spolu se svou eskadrou smrti brodil blátem k rozbořené vesnici.“ (historickým podkladem je: Owen, The Campaign in Burma, str. 116).
I když tehdy bylo známo, že generalissimus Čankajšek nesplnil své sliby dané na Káhirské konferenci, bojovaly přesto jeho jednotky, a to po nějaký čas v horní části Salweenského údolí – v drsné krajině ve výškách přes 3 000 m.n.m., v plískanicích, sněhu a mlhách. Odtud po bojích postoupily dále a spojily se poblíž Bhama s divizem, které tvořily další Čankajškovu armádu při NCAC. Čímž se vlastně podařilo dosáhnout toho, co bylo hlavním cílem americké strategie – znovuotevření cesty do Číny.
Bylo 27. ledna 1945, když Lord Mountbatten, jako vrchní velitel SEAC, dává na vědomí presidentu Rooseveltovi a ministerskému předsedovi Churchillovi, že „první část rozkazů, které jsem obdržel v Quebecku, byla provedena. Průchod do Číny je možný."
Zde viz admirál, Lord Mountbatten. Foto je majetkem Wikipedie.
A také již druhý den, tedy 28. ledna 1945, se na cestu do Čangkingu vydaly prvé kolony nákladních automobilů se zásobami. Barmská cesta byla tak znovu otevřena.