PALBA.CZ

Polsko-litevské obsazení Moskvy

Poláci jsou jediným evropským národem, který dobyl a též delší dobu udržel Moskvu. Bylo to v rámci polsko-ruské války v letech 1609-1618, kdy se Poláci s Litevci dokonce snažili Rusko dlouhodobě ovládnout. Nutno však podotknout, že právě Litva vedla s Moskevským velkoknížectvím několik století vleklou sérii konfliktů. Kola války se roztočila úspěšnou expanzí litevského knížete Gediminase (1316-1341), mimochodem pohana, kterému se podařilo úspěšnou kombinací diplomacie a vojenských zásahů nejen ubránit své země před ohrožením ze strany německých rytířů, ale i rozšířit svůj vliv do oblasti ruských knížectví. Podařilo se mu obsadit velká území dnešního Běloruska a Ukrajiny. Mimochodem termín Ukrajina (tedy příhraničí) pochází právě z období litevské vlády. Po zničení koalice ruských knížat v bitvě na řece Irpiň se zmocnil Kyjeva, bývalého hlavního města Kyjevské Rusi. Jeho nástupce Algirdas roku 1363 podnikl první výpad proti Moskevskému knížectví a několikrát zaútočil na samotnou Moskvu. Nejprve sice nedobyli Kreml, nicméně zničili oblast kolem města a zajali významnou část moskevské populace. Ještě dvakrát se pak dařilo město oblehnout a vyplenit okolí. V následujících letech se Rusové snažili obsadit území Litvy a získat přístup k Baltskému moři. Neustálý tlak ze všech stran vedl logicky k prohloubení vztahů mezi velkoknížectvím a Polskem, což vyústilo ve vznik společné unie (1569).
Někteří magnáti Polsko-litevské unie, povzbuzovaní částí ruských bojarů, se souhlasem polského krále Zikmunda III. Vasy, pokusili roku 1605 využít oslabení ruského státu a dosadit na ruský trůn svého kandidáta, vydávajícího se za zemřelého syna cara Ivana IV. Vtrhli tak do Ruska, obsadili Moskvu, leč nový car si nezískal podporu a byl již v květnu zabit. Následovaly další boje, které roku roku 1609 vyústily v přímou invazi polského krále Zikmunda III. První polská vítězství (bitva u Klušina) vyvrcholila obsazením Moskvy (1610), svržením Vasilije Šujského z trůnu a zvolením Zikmundova syna ruským carem. Vladislav Vasa byl v zemi nepopulární, roku 1612 byl poražen dobrovolnickou armádou Kuzmy Minina a Dmitrije Požarského, načež musel uprchnout z Moskvy (svých práv se ale nevzdal). Poláci a Litevci se pokusili město obsadit ještě v letech 1617-1618, ale tentokrát již neúspěšně. Válka skončila Deulinským příměřím, a byť bylo pro Rusko nevýhodné, zachovalo si nezávislost. Karta se tak začala pomalu obracet a výsledkem bylo ruské obsazení jak Litvy, tak i velké části Polska.

Zdroj:
https://en.wikipedia.org/wiki/Muscovite ... anian_Wars
https://en.wikipedia.org/wiki/Polish%E2 ... 80%931618)
https://www.kabinetkuriozit.eu/

Rase píše: ...dosadit na ruský trůn svého kandidáta, vydávajícího se za zemřelého syna cara Ivana IV...

Pro zajímavost:
Těchto "Lžidimitrijů" bylo asi sedm nebo osm. Jen čtyři z nich byli hist. významnější, tzn. "aspoň si šáhli na trůn". Za všemi čtyřmi stáli Poláci... penězi i vojskem.

A tam niekde sú korene dnešnej poľsko-ruskej lásky.
Ale na druhú stranu, mám ruského kamaráta, ktorý hovorí že najlepšia vodka je Wyborova

Ještě dodám, že autorem těch parádních obrázků (spodní tři) je ukrajinský malíř Anatoly Telenik, který ve své práci často vychází z dochovaných zbrojí z let kolem roku 1620.

Obléhání Pskova se odehrálo v období od srpna 1581 do února 1582, kdy vojsko polského krále a litevského velkovévody Štěpána Báthoryho během závěrečné etapy livonské války (1558–1583) obléhalo město Pskov.

https://en.wikipedia.org/wiki/Siege_of_Pskov

Závěrečná fáze livonské války je typická tím, že iniciativu drželi už pevně v rukou Poláci a Švédové, kterým se podařilo definitivně přenést boje na území protivníka. Posledním velkým ruským tažením byla výprava k Wendenu na podzim 1578, která skončila katastrofálně (popis bitvy a rozbor příčin ruské porážky shrnuje můj starší článek) a Rusům se už nikdy nepodařilo vyslat na západ tak velkou sílu.

Naopak Poláci po volbě Štěpána Báthoryho znatelně posílili a mohli si dovolit podniknout velká tažení směřující na ruské území. Do karet jim hrála situace v moskevské říši, která byla znatelně oslabena modernizačním experimentem Ivana Hrozného známým jako opričnina a zejména tatarskými vpády. Pro západní historiografii je to často opomíjený fakt, nicméně politika Moskvy směřovala v šestnáctém století spíše na východ a na jih, kde sídlily její největší a vlastně i existenční nepřátelé, jako byl Krymský, Astrachaňský nebo Kazaňský chanát, které s Moskvou soupeřily o hegemonii v západní části zaniklé Zlaté hordy.

Zvláště krymští Tataři představovali obrovskou hrozbu pro moskevský stát; několikrát se jim podařilo proniknout až k Moskvě a jejich nájezdy si vybíraly krutou daň v zajatých a mrtvých a také majetku. Ivan i přesto začal na konci padesátých let válku o Livonsko, která velmi rychle vyeskalovala do střetnutí všech významnějších baltských hráčů, a časem začala jeho říše ztrácet dech. Na počátku osmdesátých let se pak stáhla na západní frontě do defenzivy následované obdobím smuty a o ovládnutí baltských přístavů si její vládci mohli na dlouhé dekády jen zdát.

Pokud by měl někdo zájem o podrobnější rozbor moskevské politiky, Vitalij Penskoj o ní napsal zajímavý článek, který se snaží obhájit ruský neúspěch v livonské válce.

Začátkem léta, 4. července 1610 se poblíž ruské vesnice Klušino odehrála bitva, která patří mezi nejpozoruhodnější střetnutí raného novověku. Na jedné straně stála polsko-litevská armáda vedená zkušeným hejtmanem Stanisławem Żółkiewským, na druhé početně mnohem silnější rusko-švédská armáda pod velením knížete Dmitrije Šujského. Přestože Poláci disponovali jen zlomkem sil svého protivníka, dokázali zvítězit způsobem, který jim otevřel cestu až k Moskvě. Celý článek naleznete v odkazu níže:

https://www.memento-historia.cz/clanek/ ... -na-moskvu

Díval jsem se trochu blíže na počty bojujících a poměr sil nevycházel až tak špatně. Von Essen (2024) uvádí:

• 3 200 mužů se čtyřmi děly na straně Švédů (z toho 1 400 pěších a 1 800 jízdních; Table 8)
• 15 000 Rusů s dalšími tisíci povolanci, kteří se však neúčastnili boje a sloužili jako pracovní a pomocné síly (Table 9)
• 4 030 jízdních a 200 pěších na straně Polsko-litevské unie + neznámý počet donských kozáků, který stál na jejich straně (Table 10)

Dohromady to vychází na nějakých 18 200 proti 4 230 a více, takže výsledný poměr je spíše 1:4 v neprospěch vojsk polského krále. Jedná se pochopitelně o relativně volné odhady; minimálně v případě polských armád byly skutečné stavy o přibližně 10 % níže než jak je uvádí tehdejší účty (s. 232).

Problém s touto armádou byl zejména v tom, že švédští žoldnéři nedostali už dlouho vyplacen žádný žold, takže jejich morálka byla velmi nízko. Šujský je však stejně postavil do prvních řad, protože byli mnohem lépe vybaveni a vycvičeni na to ustát úder polské těžké jízdy (s. 234–235). Přesto od rána vydrželi deset jízdních útoků a jejich situace se začala zhoršovat až když odpoledne dorazili polští hajduci se dvěma falkonetami a Švédové neměli jak opětovat palbu, protože jejich děla se stále nacházela v táboře. O něco hůře se proti Polákům držela Hornova finská jízda na středu koaliční sestavy (s. 236).

Polákům se nicméně nakonec podařilo prolomit švédské linie a když se dostali hlouběji do jejich sestavy, záložní pluk pod vedením Johanna Conrada Linck von Thunberga začal vyjednávat s vojsky unie, protože od De La Gardieho už dlouho nedostal vyplacený žold. Přibližně ve stejný čas pak začali ustupovat i Rusové na švédském levém křídle. Thunberg se po nějaké době dohodl s Poláky, že vstoupí do jejich služeb, zatímco švédští odvedenci začali plenit vlastní tábor a v jejich následném útěku je nedokázal zastavit ani De La Gardie (s. 237). Ten následně s Poláky vyjednal vlastní ústup s přibližně 400 muži výměnou za to, že nikdy nebude bojovat za cara Vasilije (s. 237–238).

Ztráty na vlastní straně odhadl Żółkiewski na přibližně 100 husarů, v současnosti se hovoří o celkových 180–300 zabitých a raněných. Švédská armáda prakticky přestala existovat, nicméně její většina přešla do polských služeb. Ruské ztráty opět nejsou známé, ale patrně nebyly až tak vysoké, protože do boje zasáhl prakticky jen jejich předvoj a tíhu bojů nesli Švédové. 11 ukořistěných děl a standardy se nacházely v táboře a pro jejich získání se Poláci nemuseli střetnou s hlavními ruskými silami (s. 238).

Celkově je tam podle mě vidět velmi špatná koordinace mezi Švédy a Rusy, která bývala v předchozím období o poznání lepší. De La Gardie měl velmi dobrý vztah s knížetem Michailem Skopin-Šujským, nicméně ten byl před začátkem polského tažení na Moskvu zavražděn, a Dimitrij patrně nezvládal zásady koaliční války tak dobře jako jeho předchůdce. Stejně tak se na výsledku podepsala morálka švédských žoldnéřů (v průběhu smuty to nicméně nebyl první případ; paradoxně opět pod vedením De La Gardieho) a zřejmě i kvalita ruských sil. Moskva se v této době zmítala v několikátém kole domácí války, procházela si těžkou hospodářskou krizí a její armády v tomto období nepatřily k těm nejlepším.

---
VON ESSEN, Michael Fredholm, 2024. Sweden’s War in Muscovy 1609–1617. Warwick: Helion. ISBN 978-1-80451-008-7.